Elaine Cunningham

Spletité sítě

Poděkování

Děkuji svým vydavatelům Brianu Thomsenovi za jeho trpělivost a dobrou náladu a Marlys Heeszelové za pečlivé posbírání všech zatoulaných střípků příběhu a vysmýčení všech koutů. Hernímu návrháři a mudrci Stevenu Schendovi za Hlubinu, sdílenou posedlost a zaslání krabic s herními manuály a dalšími tolik potřebnými informacemi. Bobu Salvatorovi za přátelskou podporu tohoto projektu, štědré věnování času i rady a za překrásné vyprávění, které mě strhlo do světa FORGOTTEN REALMS®. Jimu Lowderovi, jenž kdysi stál u zrodu postav a povzbuzoval mě podstatně déle, než bylo nutné. A také Billymu, Andrewovi a Seanovi, kteří budou vždy důvodem proč.

Věnování

Vskutku šťastní jsou ti, kdo mohou ukázat na pozoruhodného učitele, který skutečně změnil jejich životy. Já byla požehnána hned třemi. Jedním z nich je Jim Lowder, neobyčejný a nápomocný vydavatel, který se mnou pracoval jak na knize Elfshadow, tak Elfsong a jehož vliv na mně nesmazatelně ulpěl po celou dobu, co budu psát. Čas od času stále slyším jeho přízračný hlas za svým ramenem, zatímco sedím u počítače, představuji si jeho sarkastické (tak dobře, „kousavé“) komentáře napsané červeným písmem po celém mém rukopisu. Jakkoliv to může znít divně, myslím to v dobrém.

Za to, že po mně vždy chtěl víc, že mě naučil redigovat samu sebe a že byl po mém boku vždy jako přítel, když samota začala být nesnesitelná a když jsem si říkala, jak mě vůbec kdy mohlo napadnout, že bych mohla psát, věnuji tuto knihu Jimu Lowderovi – pod podmínkou, že při čtení odloží to zatracené červené pero!

Díky, Jime.

1.

Přístav Lebek

Hluboko pod ulicemi Hlubiny, v jeskyni pohřbené pod mořským dnem, leželo město zvané v pověstech a klepech Přístav Lebek. Většina těch, kdo sem přišli, měla v úmyslu obchodovat se zbožím, jež bylo v civilizovaných přístavech zakázané. Spodina stovek rozličných národů a ras jednala v atmosféře neustále vyhroceného nebezpečí. Pod ulicemi Přístavu Lebek se však nacházely ještě hlubší říše. Místa, kterým se vyhýbali i nejodvážnější kupci. V jednom obzvláště zatuchlém bludišti – soustavě kroutících se tunelů a vydrancovaných krypt – bylo zřízeno vězení pro všechny ty, kdo se odvážili narušit křehkou rovnováhu města.

Kdysi pohřebiště dávno ztraceného trpasličího klanu se během staletí stalo domovem jiných, mnohem nebezpečnějších stvoření. Lovci pokladů zde čas od času odkryli trpaslíky zhotovenou ukrytou schránku, avšak většina z nich zůstala na místě v podobě hromady tlejících kostí a výmluvně tak svědčila o existenci pastí a nestvůr plížících se vlhkými kamennými chodbami.

Tohle místo nahánělo hrůzu i drowí elfce, která byla jinak zvyklá svobodně kráčet nekonečnými tunely Temných říší. Kouzelné elfí boty tlumily zvuk kroků a třpytivé piwafwi ji zaštiťovalo neviditelností, avšak Liriel Baenre byla i přesto ostražitá vůči jakékoliv známce hrozícího nebezpečí. K pokračování v cestě a ke spěchu ji nutila vzpomínka na tvář muže, jenž byl uvězněný v tomto nejhorším vězení z celého Přístavu Lebek.

Štíhlá jako nedospělá dívka a zdánlivě tak stará působila drowí elfka jemně až křehce. Sametově černá kůže jí propůjčovala vzhled živoucí sochy, což ještě podtrhovala těsně padnoucí zbroj z černé kůže a vzájemně spojených kovových kroužků ebenového odstínu. Pyšnila se nadpozemskou krásou elfské rasy typickou ostrými rysy a závojem bílých vlasů blyštivých jako měsíční paprsky na čerstvě napadaném sněhu. Její vrtkavé tváři, chvilku rozpustile zlomyslné a za okamžik zase ledově krásné, dominovaly velké mandlové oči v barvě rašemenských jantarů. Vyzařovala z nich nepokojná inteligence a nevyčerpatelná chuť k dobrodružství. Na pohled se dívka zdála být jen stěží schopná vzít tuto hluboko pohřbenou pevnost útokem. Přesně to však měla v úmyslu.

Liriel se bez potíží přesouvala neproniknutelnou temnotou okolních tunelů. Ta nemohla představovat problém, neboť oči drowů dokážou najít nepatrné stopy tepla zachycené v kamenech či vzdušných proudech. Oči drowí kouzelnice pak byly ještě citlivější; v chodbě před sebou Liriel vnímala slabou namodralou auru – viditelnou jen pro ty, kdo zdědili nadání pro magii a rozvíjeli jej vytrvalým výcvikem – jež ji varovala před aktivní magií.

Drowí elfka se opatrně plížila blíž. Přízračná záře protínala tunel jako zářící závoj, ale protože se jednalo o magickou auru, neosvětlovala nic ze svého okolí. Liriel v duchu probrala možná rizika přivolání skutečného světla a nakonec se rozhodla, že nejmoudřejší bude prohlédnout si past očima těch, kdo ji nastražili. Tohle totiž byla past. O tom nepochybovala ani na okamžik.

Snadno, jen pouhou myšlenkou, vytvořila Liriel kouli kouzelného ohně. Nové světlo se zakývalo ve vzduchu po jejím boku, nakonec se přesně podle nevysloveného příkazu ustálilo a zalilo okolí slabou bílou září.

Na obou stranách výmluvné modré aury se povalovaly rozhozené kosti spolu s opuštěnými zbraněmi a jinou výstrojí. Zem i stěny byly opakovaně potřísněné cákanci temné, dávno zaschlé krve. Ať již byla skutečná povaha pasti jakákoliv, ukázala se být účinnou.

Lirielin pohled sklouznul k mělké, řádně otlučené bronzové misce zdobené jemně zpracovanými vzory a uvnitř vyložené slonovinou. Mezi pozůstatky ostatního vysoce praktického vybavení roztroušeného kolem jejích nohou trčela jako bolavý palec. Zvědavá dívka se sehnula, aby ji prozkoumala. Jak ji zdvihla, vypadla zdánlivá výplň ven. Nešlo o slonovinu, jak si prve myslela, ale o kost, a to tak silnou, že musela pocházet jedině z trpasličí lebky.

Liriel se znovu posadila na paty a zkoumala nový objev. Něco hladce proseklo trpaslíkovu hlavu a projelo kostí i helmou tak čistě, že okraje obojího byly stejně hladké, jako kdyby je vybrousil a vyhladil mistrovský brusič drahokamů. To jí o trpaslíkově smrti mnohé prozradilo.

Dál se přehrabovala okolními pozůstatky, dokud nenalezla masivní stehenní kost, kdysi patřící řádně vzrostlému zlobrovi. Přesně jak očekávala, byla přeseknutá těsně pod kyčelním kloubem, tedy v místě, kam by dosahovala trpaslíkova hlava, kdyby se oba lovci pokladů postavili vedle sebe. Ještě nějakou dobu strávila prohlížením okolí a nakonec nalezla několik dalších přeseknutých kostí patřících příslušníkům různých ras. Vyložila je vedle sebe a za okamžik měla vcelku přesnou představu o povaze pasti, a hlavně o jejích omezeních.

Liriel znovu zdvihla zlobrovu kost a s rukou bezpečně mimo oblast kouzelného nebezpečí ji strčila přímo do zářící aury. Z obou protilehlých stěn chodby vyjely roztočené, modře se třpytící kotouče. Uprostřed se setkaly, jeden těsně nad druhým, a znovu zmizely ve stěnách.

Elfka se podívala na kost ve své ruce. Konec byl odseknutý tak hladce, že ani nepocítila náraz, a tak tiše, že jediným zvukem bylo tlumené zachřestění odděleného kusu kosti na krví potřísněném kameni.

To není špatné, uznala Liriel tiše, ale příliš předvídatelné. Drowí kouzelník by čepele očaroval tak, aby pokaždé náhodně udeřily z jiného místa. I když možná právě takové opatření bylo učiněno i tady a mířilo na ty, kdo odhalili první útok a pak se pokoušeli proklouznout pod nebezpečnou oblastí.

Liriel zdvihla další dvě kosti, v každé ruce jednu, a znovu jednu z nich strčila do zářící aury. Ze stěn vyjely tytéž modré kotouče. Jakmile se uprostřed setkaly, zkusila pod nimi Liriel prostrčit druhou kost. Čepele nerušeně pokračovaly v cestě a opět zmizely v kameni. Druhá kost past vůbec nespustila.

Až příliš snadné! Její rty se zdvihly do úsměvu spojujícího triumf s opovržením. Drow by očekával druhý průnik – i třetí! – a ujistil by se, že čepele mohou okamžitě měnit směr a poradí si tak s jakoukoliv výzvou.

Když nyní znala cestu, spustila ještě jednou a naposledy past. Jakmile se kotouče čepelí setkaly, vrhla se kupředu a odkutálela se do bezpečí na druhé straně.

V Přístavu Lebek však bylo „bezpečí“ jen relativním pojmem. Když se Liriel zvedala na nohy, všimla si na stěně tunelu před sebou záblesku odraženého světla. Něco se k ní blížilo z postranní chodby. Okamžitě přivolala vrozenou drowí magii a stále neviditelná se vznesla ke stropu tunelu nacházejícího se tucet stop od země. Přitiskla se ke zvlhlému kameni a čekala.

Zpoza zatáčky se protáhl pramen světélkujícího kouře a náhle se zarazil, jako kdyby jej překvapilo, že se ocitl v prázdné chodbě. Po chvilkovém zastavení kouř pokračoval a brzy jej bylo tolik, že mohl vytvořit malý zářící obláček. Vzápětí se zachvěl a zkroutil, aby nabral odpornou a vzdáleně lidskou podobu. Před Lirielinýma děsem rozšířenýma očima se přízračný oblak zhmotnil do rozkládajícího se masa. Nemrtvá věc se dívala sem a tam v temnotě rudě zářícíma očima.

Liriel ještě nikdy dřív žádného ghúla neviděla, ovšem okamžitě jej poznala. Kdysi býval člověkem, ale nyní představoval prohnané stvoření bez vůle živící se mrtvým masem. Nějak se mu podařilo zjistit, že past spustila, a přišel se nakrmit. To by vysvětlovalo do čista obrané kosti rozházené po zemi. Na druhou stranu nic z toho nevysvětlovalo ghúlovu záhadnou schopnost odhmotnit se.

Nemrtvý se šoural chodbou, hlasitě čenichal a mával ve vzduchu špinavýma rukama s drápy na konci. Liriel si povšimla, že se pohybuje těsně na okraji magické pasti a vykazuje tak vnímavost vlastní jen nadaným kouzelníkům. Jak studovala jeho pohyby, uvědomila si, že stvoření kopíruje její kroky. Muselo sledovat neviditelnou stopu zanechanou její vrozenou magií. Ale jak?

Myšlenky se jí rozběhly jako o závod. Tenhle nemrtvý tvor musel být kdysi kouzelníkem a to zřejmě natolik talentovaným, že se připravil na další život jako kostěj. Jestli mu pak plány narušil útok ghúlů, mohlo se mu nějak podařit obě transformace spojit do jedné. Pokud to skutečně byl ten případ, pak bylo stvoření pod ní vybavené jak magií kostěje, tak ghúlovou úctyhodnou prohnaností.

Také její kouzelná moc byla nemalá, avšak Liriel neměla v úmyslu s touto nemrtvou věcí bojovat. Při střetnutí kouzelníků byla strategie stejně důležitá jako moc, a protože byla zvyklá na vrstevnaté úskoky a intriky svého lidu, nemohla doufat, že by přechytračila stvoření jednající čistě na úrovni hladu a instinktu.

V tom okamžiku vzhlédl ghúl vzhůru a upřel rudé oči přímo do Lirieliných. Dlouhý hadovitý jazyk lačně vystřelil ven a cestou slyšitelně zaškrábal o tesáky. Elfka se zachvěla, i když si byla jistá, že ji stvoření ve skutečnosti nemůže vidět. Neviditelnost jí však nemohla poskytnout příliš velkou úlevu, neboť kostěj-ghúlovy spáry začaly křečovitě splétat vzorce jakéhosi dávno nepoužívaného kouzla.

Liriel sevřela v dlani kožený řemínek visící jí kolem krku a prudce zatáhla. Z úkrytu pod tunikou vyskočil malý obsidiánový disk s vyrytým symbolem Pavoučí královny Lloth, temné bohyně drowů.

Dívka posvátný předmět uchopila a spěšně probrala další možnosti. Dokonce i nejnižší kněžka dokázala odvrátit útok nemrtvé bytosti, avšak Liriel navštěvovala kněžskou školu jen velmi krátce a dostalo se jí tak jen hodnosti novicky. Na druhou stranu byla princeznou rodu Baenre – nejmocnějšího klanu slavného Menzoberranzanu – a domov opustila v přízni Lloth a s uvězněnou magií Temných říší. Od té doby urazila dlouhou cestu, jejíž délka se nedala měřit jen v mílích. Zjistila, že z nevysvětlitelného důvodu váhá přivolat si na pomoc božstvo svých předků.

Vtom se ghúlovy rty pohnuly a do vzduchu z nich spolu s hřbitovním prachem a odpornými hleny vylétla i neslyšná slova zaklínání. Kolem Lirielina těla se jako obří pěst sevřela neviditelná síla a začala ji stahovat dolů tak nečekaně, že se jí hlava bolestivě zvrátila dozadu a ona rozhodila ruce do stran. Piwafwi se rozevřelo a odhalilo ji zraku nemrtvého tvora. Naštěstí se jí podařilo udržet posvátný symbol, a tak jej s využitím bleskových drowích reflexů vrazila přímo do vzhůru obrácené a slinící ghúlí tváře.

„Ve jménu Lloth ti poroučím zmizet,“ pronesla. Ze symbolu se zapraskáním vyrazila černá energie a odhodila nemrtvou věc dozadu. Na několik okamžiků se ghúl choulil u protější stěny a krčil se před odhalenou mocí drowí bohyně. Pak se jeho odporné tělo rozplynulo v dýmu, který zmizel rychleji než hejno vyplašených ptáků.

Liriel si zhluboka oddechla a snesla se zbytek cesty k zemi. Úleva se však mísila s nepříjemnou předtuchou. Z vlastní zkušenosti věděla, že Lloth je rozmarná a krutá. Ghúl naštěstí neměl čas, aby se zastavil a zajímal se o její povahu. Moc byla moc a Liriel byla naživu díky tomu, že se odvážila jí vládnout. Tahle myšlenka a její jistá praktičnost utišily další obavy a donutily ji přidat do kroku. Znovu k sobě přitáhla piwafwi a pokračovala dál ke sklepením.

Drowí dívka strávila několik dní zkoumáním Přístavu Lebek a dozvěděla se mnohá z jeho tajemství. Libovala si v místní svobodě bez pravidel a z toho plynoucích příležitostí. Byla však mladá a jistá si tím, že její osud na ni čeká za širým mořem, na ostrově známém jako Ruathym, a nemohla se dočkat jeho naplnění.

Citlivým sluchem zaznamenala ozvěnu vzdálené písně, veselé a zpívané s velkou chutí, avšak se zanedbatelným talentem. Vydala se za tím hlasem a sledovala jej skrz kroutící se tunely a oblasti falešných ozvěn stejně snadno, jako by obyvatel povrchu našel strom podle jeho stínu.

Netrvalo dlouho a dorazila k malé vlhké jeskyni, jež před mnoha staletími sloužila jako krypta. Nyní se změnila ve vězeňskou celu zajištěnou mřížemi o síle Lirielina zápěstí a těžkými dveřmi s ne jedním, ale třemi zámky. Nevelká síň byla studená a osvětlená jedinou pochodní, která však vydávala víc odporně páchnoucího kouře než světla. V jedné stěně byly vyhloubeny podlouhlé výklenky, dávno zbavené pokladů i kostí jejich majitelů. Na opačném konci se pak nacházela jednoduchá pryčna zavěšená na zdi dvěma zrezlými řetězy. Na ní ležel rozvalený zpěvák, krátící si čas nejen hudbou, ale také házením drobtů plesnivého chleba tvorečkům hemžícím se po podlaze cely.

Vězeň se pochmurným prostředím nezdál být nijak sklíčený. Byl to ohromný muž s mohutným hrudníkem a širokými rameny. Tváře měl do bronzová opálené a ošlehané větrem. Oči se téměř ztrácely v hlubokých vráskách smíchu. Jeho spletené vlasy, mohutný knír i dlouhý vous na bradě měly stejně sluncem poznamenaný bledý odstín, který téměř zakrýval občasné šedé prameny. Tohle byl Hrolf z Ruathymu, známější jako Hrolf Nezkrotný, zkušený mořeplavec se zálibou v prostém ničení. Liriel zjistila, že tenhle koníček mu vynesl zákaz vstupu do mnoha civilizovaných přístavů, a dokonce ho dostal – a to ne poprvé – i do vězení ve sklepeních Přístavu Lebek.

Sáhla do vaku a vytáhla sošku, kterou dříve koupila na jednom zastrčeném tržišti: hrubě otesané a trochu komické zpodobnění severského skalda s rohatou helmou, baňatým nosem a vyvaleným pupkem. Nebylo to nijak úchvatné umělecké dílo, ale jakýsi kouzelník se smyslem pro humor sošku opatřil obzvlášť mocným kouzlem, jež dokázalo zachytit jakoukoliv píseň a téměř hodinu ji znovu a znovu přehrávat. Liriel si spočítala, že hodina by měla stačit. Jakmile aktivovala v sošce skrytou magii, bard se zachvěl. Jeho drobný kníratý obličej nabral výraz pekelného soustředění a začal vstřebávat prostý popěvek.

„Když potkáš partu z Elfí panny, příteli, tak i Amberlie trumfneme lehce. Jen žádný štráchy a naval všechny prachy, jestli v moři plavat se ti nechce!“

„Pojď s partou z Elfí panny na břeh, příteli, oceány piva vypijeme zase! Vymlátíme hospůdku, strážím dáme na budku a do rána prospíme se v base!“

Liriel se ušklíbla. Balady nikdy nepatřily mezi četné druhy umění provozované temnými elfy, ale od odchodu z Menzoberranzanu slyšela spoustu dobrých písní. Tahle mezi ně nepatřila.

Přesto štíhlými prsty dál splétala vzorce kouzla, které mělo uzamknout hudbu v paměti sošky. Cena takového kouzla ovšem bledla ve srovnání s cenou muže uvězněného v této kryptě. Hrolf se těšil pověsti jednoho z nejlepších kapitánů plavících se ve vodách Mečového pobřeží a také byl jediný kapitán, který byl ochotný vzít na palubu nějakého příslušníka národa drowů.

S písní bezpečně uzamčenou uvnitř dřevěného skalda si Liriel stáhla piwafwi a vstoupila do kruhu světla pochodně. Odkašlala si, aby upoutala zpěvákovu pozornost.

Hrolf Nezkrotný vzhlédl a z překvapení nad tak náhlým vyrušením zmlkl. Liriel si založila ruce v bok a v pantomimickém vyjádření netrpělivosti začala podupávat nohou.

„Takže? Kdy vyplouváme?“ chtěla vědět.

Mužovu tvář rozčísl bodrý úsměv. Zdvižené konce knírů mu překvapivě propůjčily mladistvý vzhled ostře kontrastující se šedivějícími vousy a vlasy. „No to mě rozsekej a lákej na mě olihně! Sama černá panenka!“ zahřímal šťastně.

„Ještě trochu hlasitěji, prosím,“ pořádala Liriel hlasem, ze kterého odkapával sarkasmus, a rozhlédla se nahoru a dolů chodbou. „Možná tě ještě tak dva nebo tři lidé nahoře v Hlubině neslyšeli.“

Hrolf vyskočil na nohy a ztuhle došel ke dveřím cely. „Rád tě zase vidím, panenko. Ale nemělas sem chodit,“ pokračoval tišeji. „Už jenom den nebo dva a pustí mě.“

Drowí elfka si pohrdavě odfrkla a sklonila se, aby prozkoumala zámky na dveřích. „No jistě. Pokud ovšem nepočítáš těch několik let nucených prací potom. Aspoň tak dlouho to totiž bude trvat, než splatíš všechnu škodu.“

„Ale hovno!“ zasmál se srdečně a mávnutím obří ruky odmítl takovou chmurnou předpověď. „Trest za hospodskou rvačku nebyl nikdy vyšší než pár dní hezky v klidu za katrem.“

„Lebky ten zákon na tvou počest změnily,“ odpověděla Liriel, odkazujíc na trojici lebek bez těl objevujících se náhodně po městě a vynášejících rozsudky nad různými provinilci. „Představa čekat tu několik let se mi ani trochu nelíbí. To už si radši probojujeme cestu odsud až k dokům.“

„Zbytečnost,“ trval Hrolf na svém. „Zákony jsou dobrý, boj je lepší, to jo – ale úplatky, to je teprve ono! Tak obchoduje každý s mozkem v hlavě! A na to se ani nedá najít lepší místo než Přístav Lebek, takže si nedělej starosti. Elfí panna připlula plně naložená. Balík hranostajích kožešin a pár štůčku hedvábí z Měsíčniny a je to.“

Liriel povytáhla obočí. „A zmínila jsem se o tom, že tvoje loď i náklad byly zabaveny?“

Tohle byla v podstatě pravda, nebo alespoň maximum pravdy, které mu chtěla sdělit. I když to vypadalo, že Hrolfova svoboda skutečně není na prodej, Liriel se podařilo vykoupit loď i její posádku. Samozřejmě si ale myslela, že on by o tom zatím vědět neměl. Podle všech možných zpráv se zdálo, že kapitán se víc bojí o loď než o sebe.

„Tak oni mi vzali Elfí pannu, jo?“ Kapitán zvážil nový vývoj situace, při čemž mu zřejmě vydatně pomáhalo žvýkání vlastního kníru. „Tak to je jiná. To se musí bojovat!“

Elfka souhlasně přikývla. Rychle seslala prosté kouzlo, které by odhalilo jakoukoliv magii v zámcích. Když se nic nestalo, vytáhla Liriel z vaku malý balíček a opatrně vyndala z ochranného obalu skleněný flakónek. S nesmírnou péčí jej odzátkovala a na každý ze zámků nechala stéct jedinou kapku černé tekutiny uvnitř.

Chodbou se rozlehlo slabé syčení a zámky se pod útokem koncentrovaného jedu černého draka začaly rychle bortit. Sice to bylo nákladné řešení, ale zároveň tiché a rychlé. Kromě toho neměla Liriel jediný důvod škudlit. Před několika dny vedla nájezd na pevnost nepřátelských drowů a získala podíl na pokladu, jenž v ní byl ukrytý. Díky němu měla dost prostředků na pohodlnou cestu na Ruathym a ještě jí zbylo na to, aby si mohla něco schovat pro případ nouze. Při vzpomínce na bitvu a padlé přátele přesto cítila podivné napětí v hrdle. Jeden z nich však i přes vážná zranění přežil a čekal na ni na palubě Hrolfovy lodě. Jen pomyšlení na Fjodora a příčinu jeho vlastní touhy dosáhnout Ruathymu co nejdříve, zvyšovalo její i tak dost velkou netrpělivost.

Pokynula Hrolfovi, aby odstoupil, a kopnutím rozrazila dveře. Samozřejmě si dávala pozor, aby tak učinila co nejdál od stále ještě leptaných zámků. Dračí jed se dokázal prožrat koženou botou – a co hůř, i masem a kostí – stejně snadno jako kovem.

Kapitán se zájmem sledoval, jak Liriel postavila očarovanou sošku na postel a spustila písničku. Jakmile zaslechl vlastní zpěv, rozzářila se mu pyšně tvář.

„Jo, tak to je určitě udrží stranou,“ poznamenal s nádechem suchého humoru. Rozhodně si je vědom úzkého rozsahu svého hudebního nadání, řekla si Liriel.

Hrolf si ji změřil se zjevným respektem v očích. „Už jsem ti nabídnul cestu jenom pro ten úsměv, ale mít takhle za hubičku na palubě i kouzelníka, to už je něco! S tvým nadáním, panenko, už jako bysme vyrazili. Ať mě Amberlie kopne, jestli se nelepším ve výběru přátel!“ uzavřel šťastně.

Liriel vrhla poplašený pohled na mužův rozzářený úsměv. Tak rychlé prohlášení přátelství jí připadalo podivné. Vždyť se s ním dřív potkala jenom jednou, a to těsně před tím, než rozpoutal ohromující bitku, která ho dostala do současné situace. Vypadal jako družný brach a ona byla šťastná, že si zajistila cestu s tak schopným kapitánem, který navíc dokázal bojovat jako včelami pobodaný medvěd. Přátelství však pro ni bylo něco nového a nehodlala je dávat tak lehce. Na okamžik záviděla krátce žijícím lidem, kteří měli všechno tak snadné.

„K lodi je to pořád ještě kus cesty,“ připomněla mu Liriel. Stáhla si náhradní opasek s mečem, který celou cestu nesla, a podala mu ho. Beze slova si jej připjal. Pak tasil zbraň a potěšeně si prohlédl její jemné ostří. Po několika cvičných výpadech se s ní lépe seznámil a protáhl si ztuhlé svaly. Dál už mu nic nebránilo, aby se vydal za drowí elfkou do bludiště tunelů.

Cesta byla ozářená občasnou pochodní zasazenou do držáku ve zdi, a tak i Hrolf byl schopný kráčet dostatečně jistě, i když rozhodně ne tiše. Liriel určila pomalé tempo, aby trochu ztišila Hrolfovy těžké kroky. V případě nutnosti sice dokázala dobře bojovat, avšak uvědomovala si moudrost vyhýbání se střetu. Až do teď se cesta do sklepení zdála až příliš snadná, a to i přes setkání s kouzlícím ghúlem. Na druhou stranu ovšem nikdo nečekal, že by se někdo pokoušel proplížit dovnitř. Dostat se ven bude podle Lirielina názoru o něčem úplně jiném.

Náhle zachytila tichý zvuk. Z blízké chodby se blížily kroky mnoha nohou doprovázené hrdelní řečí zelených kůží. Rychle postrčila Hrolfa do jednoho z výklenků a oba je zaštítila svým piwafwi. Nesmírně se jí ulevilo, když kapitán nijak neprotestoval a ani se nepokoušel s řevem vyskočit a začít skřety pobíjet. Člověk i elfka dlouhou chvíli čekali a pak tiše pozorovali, jak kolem nich pochoduje v sevřené formaci oddíl stráží.

Tihle skřeti byli podsaditá a svalnatá stvoření – nějaký druh kříženců – širocí jako trpaslíci a různorodě oblečení do špatně padnoucích kusů kožených zbrojí. Očividně přecpaní a zároveň špatně placení strážní si nesli ubohou sbírku zbraní. Celkem jich byl tucet, což by zdrželo dokonce i temnou elfku a Nezkrotného.

Hlídka se zastavila o kus dál. Začali mezi sebou něco pokřikovat a shodili z ramen vaky. Liriel tiše zaklela.

„Co se děje?“ zeptal se Hrolf hlasem těsně nad hranicí šepotu.

„Dávají si přestávku,“ odvětila stejně. Šepot nesl hlas velmi daleko a Liriel často udivovalo, jak málo lidí si to uvědomuje. Temní elfové šeptali jenom tehdy, když chtěli, aby je někdo slyšel – takový zvukový ekvivalent vědoucího úsměvu.

„Blokují tunel,“ dodala dívka chmurně, „a my nemáme čas čekat.“

Kapitán se na chvíli zamyslel a pak poklepal na krátký meč visící Liriel u boku. „Někde jsem slyšel, že drow sejme i tucet skřetů jako nic.“

Liriel pokrčila rameny. S mečem zacházet uměla a nože vrhala se smrtící přesností, ovšem její schopnosti směřovaly spíš k magii než k bitkám. „Někteří ano. Já mezi ně nepatřím.“

„Aha, ale ví to tamti skřeti?“

Drowí elfka se ke kapitánovi prudce obrátila, překvapená, že právě člověk navrhl tak prohnané – a přitom jednoduché – řešení. Krátce se na sebe spiklenecky zašklebili a pak jeho plán kývnutím přijala.

Hrolf ji poklepal po rameni a tasil meč. „Tak do toho, panenko. Jestli se ty zakrslí parchanti nevyděsí, tak jsem hned za tebou.“

I přes hlas rozumu a podezíravou povahu znásobenou výchovou a životem mezi zrádnými druhy mu Liriel věřila.

Vytáhla meč a tichá a neviditelná vkročila do kruhu skřetů. Vzápětí odhodila piwafwi a přikrčila se do výhružné pozice s čepelí napřaženou před sebe.

„Ahoj, kluci,“ zapředla skřetí řečí. „Chcete si hrát?“

Náhlé zjevení se k boji připraveného drowa přímo v jejich středu obralo skřety o veškerou odvahu. S vyděšeným ječením se rozprchli, přičemž na zemi nechali ležet vaky a většinu zbraní.

Hrolf přistoupil k dívčinu boku a široce se šklebil. „Skvělá práce! Ale nevrátí se i s kámošema?“

„To ani náhodou,“ oznámila Liriel rozhodně. „Jsou to strážní, a stejně utekli. Jestli to někomu řeknou, je po nich.“ Elfka si klekla a začala se přehrabovat zapomenutými vaky, zatímco Hrolf se zaměřil na výběr několika slibných kousků odhozených zbraní pro vlastní potřebu. Lirielino pátrání přineslo několik velkých a řádně prorezlých klíčů. Usmála se a ukázala je Hrolfovi.

Kapitán si uvědomil důležitost takového nálezu a vesele přikývl. Dolů do podzemí ho táhli skrz několik bran, a ačkoliv byla každá z nich chráněná magickými pastmi a dobře ozbrojenými tvory, klíče jejich útěk jistě urychlí. Žádné z nebezpečí Hrolfa nelekalo. Na rozdíl od většiny lidí si magie vážil a šíři talentu své temné společnice již poznal natolik, že tento aspekt útěku nechal s klidným svědomím na ní. A co se týkalo toho dalšího – teď už měl přece meč, ne?

Fjodor z Rašemenu se opřel o zábradlí na palubě lodi a rozhlédl se po hlukem a zmatkem prosáklém Přístavu Lebek. Kupci, námořníci i přístavní dělníci se hemžili po nahnívajících dřevěných molech, zcela zaměstnaní rozličnými druhy činností i zboží. Houfy vykínů, jistého druhu mořských netopýrů pocházejícího přímo z tohoto podzemního přístavu, kroužily vzduchem a vřeštěly jim nad hlavami. Černá voda olizovala lodní bok s neúnavným rytmem odrážejícím srdeční tep vzdálených moří, ačkoliv zde nebyl žádný měsíc, jenž by poroučel přílivům a odlivům, a nakonec ani jediný kousek oblohy v kamenném oblouku masivního stropu.

Životem se hemžící podzemní město se od vesnic jeho vzdálené domoviny tak odlišovalo, že to Fjodora nepřestávalo ohromovat. Nejpozoruhodnější mu pak připadal mír vládnoucí ve jménu obchodu mezi prastarými nepřáteli. Trpaslíci přehazovali bedny orkům, lidé se nechávali najímat zřícími, svirfhebli směňovali zboží s illithidy. Byla to nepřirozená harmonie, kterou mohlo kdykoliv jakékoliv střetnutí změnit v krvavá jatka.

Fjodor byl berserkr, jeden z proslulých rašemenských válečníků, nejlepší mezi obránci své domoviny. Na rozdíl od svých druhů však nedokázal zuřivost ovládat. Když se Čarodějnice, vládkyně v jeho zemi, začaly obávat, že by mohl ublížit svému okolí, vyslaly jej na výpravu za znovuzískáním ukradeného artefaktu známého pod jménem Poutníkův amulet. V něm skrytá magie byla prastará a záhadná, ale Čarodějnice si myslely, že by mohl být schopný uzamknout válečníkovu kletbu. Fjodorova jediná naděje na ovládnutí bojového šílenství, a tím i ukončení vyhnanství, spočívala v amuletu a v kouzlech drowí dívky, která jej nesla.

Pátrání po Poutníkovi ho zavedlo ze sněhem zavátého Rašemenu až do hlubin Temných říší, kde se s touto překrásnou mladou kouzelnicí setkal. Liriel se ze všeho nejdřív stala sokyní, pak rivalkou a nakonec společnicí a přítelkyní. Fjodor po jejím boku procestoval polovinu Faerúnu a s radostí ji bude následovat i na Ruathym, a to nejen kvůli magii, jíž tak zručně vládla.

Mladíkovy oči, modré jako zimní obloha, ustaraně sledovaly přeplněné ulice. Liriel zajistila cestu na palubě téhle lodi a slíbila, že se tu s ním setká. Jenže už tady měla být. V hlavě se mu honilo až příliš mnoho možností, co ji mohlo zdržet.

„Potíže?“

Lakonicky položená otázka probrala Fjodora z ponurých myšlenek. Obrátil se a stanul tváří v tvář prvnímu důstojníkovi, brunátnému muži se zrzavým vousem přibližně jeho vzrůstu i postavy. Se skoro šesti stopami výšky a mohutnými svaly vypadal jako Rašemenec. Světlá pokožka, modré oči se vzdáleně povědomým, přímým pohledem i rázná povaha ještě zvýrazněná širokými a ostře řezanými rysy, vše tak podobné jemu samotnému, Fjodora nijak nepřekvapovaly. Prastaří Seveřané, kteří se usadili právě na Ruathymu, se také dostali až daleko na východ do Fjodorovy vlasti.

„Jenom přemýšlím, kdy asi vyplujeme, pane…“

„Ibn,“ doplnil první důstojník. „Jenom Ibn. Plavíme se až s kapitánem.“

Fjodor chvíli čekal a doufal, že muž bude pokračovat. Ibn však jen vytáhl za opaskem zastrčenou dýmku a nacpal ji jakýmisi aromatickými listy. Kolem procházející námořník pak posloužil křesadlem a za okamžik tak Ibn mohl s tichou radostí pokuřovat.

Mladý válečník se s povzdechem vzdal. Zjevně nemohl než čekat. Nebýt starostí o Lirielino bezpečí, bylo by to příjemné čekání. Pohled mimo přístav by ho dokázal zabavit na mnohé hodiny a i loď sama stála za prohlídku. Elfí panna byla podivnou směsí starého a nového: její podlouhlý štíhlý trup připomínal prastaré dračí lodě. Však byla postavena klinkrovým způsobem[1] a z lehkého dřeva. Jinak byl ovšem trup dost hluboký, aby umožnil umístit do podpalubí náklad i těsné kajuty na spaní. Na přídi i zádi byly přidané vyvýšené nástavby pro lučištníky, v tomto případě ověšené pestře pomalovanými štíty válečnické posádky. Se svou obří čtvercovou plachtou a řadou vesel slibovala loď rychlost i snadnou manévrovatelnost za všech okolností. Nejpozoruhodnějším prvkem však byla příďová figura pyšně se zvedající nad dlouhý čelen. Plných deset stop vysoká postava elfí ženy, mnohem štědřeji obdařená a pestřeji pomalovaná než jakákoliv žijící elfka, propůjčovala lodi nejen její jméno, ale také trochu prostopášný vzhled, což Fjodor shledával příjemným.

Mladý muž rychle zapadl mezi členy posádky. Vypadalo to, že jej přijali jako jednoho z nich, ačkoliv mu zároveň prokazovali nesmírnou úctu. Fjodor si myslel, že pro to zná důvod. Kdysi slyšel, že na Ruathymu se válečníkům dostává velké cti a vysokého společenského postavení a snad by to ani nebyla Liriel, kdyby ve snaze zajistit si místo na palubě nenápadně nenadhodila jeho úděl berserkra. Nakonec ani Fjodor proti tomu nic nenamítal. Bylo mnohem lepší, když byla posádka dopředu varovaná. Od Času kráčejících bohů, kdy se magie ošklivě zvrhla a jeho záchvaty šílenství nabyly na četnosti i intenzitě, si zvykl přijímat jakákoliv opatření, aby nikomu ve svém okolí neublížil.

První důstojník vytáhl dýmku z úst a ukázal s ní k přístavu. „Kapitán se vrací,“ prohodil. „A jako vždycky není sám.“

Fjodor se zadíval Ibnem určeným směrem. Ohromný světlovlasý muž utíkal k lodi a zároveň si masivní pěstí, jíž se oháněl sem a tam jako kosou, čistil cestu davem. I přes velký vzrůst doprovázený křivýma nohama dokázal udržovat obdivuhodnou rychlost. Těsně za ním se držela naplno běžící Liriel. Její štíhlé paže pravidelně kmitaly nahoru a dolů a bílé vlasy vlály vzduchem. Za ní se hnalo hejno koboldů s noži.

„Hněte kostrou, chlapi!“ zahřímal kapitán, když odstrčil z cesty překvapeného kobolda.

Posádka přijala nový vývoj se stoickým klidem a dál se věnovala práci s rychlostí a lehkostí, svědčící o dlouholeté praxi. Ibn přesekl vázací lano držící loď u mola a okamžitě se chopil kormidla; zbytek mužů se usadil u vesel. K Fjodorovu překvapení vyrazila Elfí panna kupředu, daleko mimo dosah kapitána a jeho drowí společnice.

Než však mohl Fjodor na toto zdánlivé zběhnutí nějak zareagovat, zastavil kapitán smykem na místě. Když kolem něj proběhla Liriel, chytil ji jednou rukou za opasek a prudkým trhnutím jí zabránil pokračovat. Druhou rukou ji uchopil za vlasy a drátěnou košili na zádech. Trhnutím ji zdvihl ze země a připravený k hodu napřáhl dozadu. Fjodor s otevřenou pusou sledoval, jak muž poslal Liriel k lodi.

Kapitánova síla spojená se schopností drowí levitace vyslala dívku na neplánovaný let. S rukama nataženýma před sebou letěla jako šíp k Elfí panně a oči jí zářily divokou radostí.

Fjodor ji zachytil za zápěstí a okamžitě se začal otáčet dokola, aby ztlumil sílu nárazu a pomohl jí zpomalit. S každou otáčkou temná elfka ztratila něco na rychlosti, ovšem nic na očividném nadšení. Jakmile se nohama dotkla prken paluby, vytrhla se z Fjodorova sevření a rozběhla se k zábradlí.

„Hrolfe!“ zvolala s tváří zkřivenou zoufalstvím.

Hleděla na molo, kde kapitán naposledy stál. Místo něj tam teď poskakoval a hulákal shluk rychle se zmenšujících koboldů.

Fjodor chtěl Liriel uklidnit, a tak se k ní připojil a ukázal dolů do temné vody. Pod nimi se pravidelnými, silnými tempy blížil kapitán. „Skočil, jakmile tě odhodil,“ vysvětlil.

Liriel přikývla a úlevně se usmála. Vzápětí předvedla jednu z prudkých změn nálady, které se u ní Fjodor naučil očekávat. Povýšeně zdvihla bradu a ostře se obořila na prvního důstojníka.

„Co má znamenat tohle zpoždění? Okamžitě kapitána vytáhněte!“

Ibn sebou škubnul, jako kdyby dostal dýkou mezi žebra, ale byl zvyklý poslouchat rozkazy, které drowí elfka navíc štěkala se silou a zápalem zkušeného vojevůdce. Než si první důstojník uvědomil, co se děje, už pustil kormidlo a házel přes zábradlí stočené lano, které se v letu postupně rozplétalo. Ibnova muška byla přesná. Hrolf se zmocnil zauzlovaného konce a začal se přitahovat k lodi. Za pár chvil se přetáhl přes zábradlí a triumfálně odkapával na vlastní palubu.

„Pašák, Ibne,“ poplácal důstojníka po zádech s takovou silou, že ho málem poslal k zemi. „Teď máme před sebou vodní brány, tak se připrav.“

První důstojník měl však jiné starosti. „A co uděláme s ní?“ zeptal se bez obalu a věnoval Liriel temný pohled a zdvořilé pokývnutí hlavou.

Hrolf si odhodil z čela pletenec vlasů a pohlédl na zrzavého námořníka. „Tohle je Liriel. Ve svojí zemi je princezna a nejlepší kouzelnice, jakou jsem kdy viděl!“ oznámil natolik silným hlasem, že dosáhl ke každému muži na palubě. „A taky za cestu platí. Takže se k ní buď budeš chovat s náležitou úctou, nebo si to spolu vyřídíme. A ještě něco: kdokoliv na ni vztáhne ruku, tak o ni přijde.“

Po kapitánových slovech se rozhostilo omráčené ticho.

„Ale je to elfka,“ pronesl jeden z mužů a dal tak najevo tradiční nedůvěru Seveřanů vůči této rase.

„A drowí elfka!“ dodal další ustrašeně, neboť pověst temných elfů dosáhla snad všech zemí světa.

„A k tomu žena.“

Tento poslední postřeh pronesený zoufalým tónem zjevně shrnul všechny protesty do jednoho. Muži začali souhlasně kývat hlavami a mnozí učinili ochranná znamení.

„Strčte si ty řeči dolů ke zbytku nákladu!“ zařval Hrolf, který náhle ztratil trpělivost. „Pořád jenom slyším, že ženská na palubě znamená smůlu, ale ještě nikdy jsem to nezažil! Přinesla nám snad tamta jedinou špatnou chvíli?“ ukázal k obří postavě na přídi.

„To ani náhodou; elfi panna nosí štěstí,“ odvážil se promluvit jeden z členů posádky.

„To teda jo,“ potvrdil kapitán a jeho hlas zněl při tom stejně zvučně a přesvědčivě jako u nějakého mistrovského řečníka. „Ještě nikdy nás bouře nepřekvapila; nikdy si nás nezkoušela dát jediná mořská potvora k svačině! A co všichni chlapi, kteří nám říkali, že nám přinese jenom smůlu? Kolik z nich už je v náručí Amberlie, zatímco my jsme pořád tady?“

Zarputilé výrazy vzteku na seveřanských tvářích se zachvěly, až se přerodily do zmatku a nerozhodnosti. Hrolf, který své muže očividně dobře znal, čekal, dokud nová myšlenka nezapustila kořeny. „Podle mě je na čase, aby elfí panna dostala sobě rovnou společnost,“ pokračoval. „A kromě toho, kdo jiný než tady černá panenka zná kouzla, co nás dostanou přes brány? Když teď máme za patama půlku Přístavu Lebek, tak snad nečekáte, že nás Strážci bez ptaní pustí a ještě nám na rozloučenou pošlou pár pusinek?“

S takovou logikou se nedalo polemizovat a posádka si to uvědomila. Brány střežili Strážci, najatí mágové, kteří prováděli lodě sérií magických zdymadel, jež vedla z podzemního přístavu do Mořských jeskyní – nepřístupné, kameny poseté úžiny jižně od Hlubiny – a dál na otevřené moře. Tyhle kouzelné brány stvořil před staletími Halaster, mocný kouzelník, jenž zanechal svůj nepříčetný podpis na téměř všech chodbách slavného Podhůří, a až do dnešního dne představovaly jedinou lodní cestu z Přístavu Lebek a do něj. Bez svolení Strážců – nebo pomoci jiného mocného kouzelníka – by se Elfí panna nikdy nemohla dostat z podzemní zátoky. Posádce se to sice nemuselo líbit, ale tahle drowí žena představovala jejich jedinou šanci na útěk.

Liriel však zaměstnával mnohem naléhavější problém. K Elfí panně usilovně veslovaly tři loďky plné bojovníků. Rychle se k větší lodi blížily a bitva se zdála být nevyhnutelnou.

Do hrdla jí stoupla žluč spolu se strachem, což byl pro ni tak nový pocit, že pro něj ani neměla jméno. Sama sice z boje nikdy neutíkala, na druhou stranu však věděla, že jestli se do něj zapojí i Fjodor, okolní temné vody brzy zrudnou krví. A to nemohla připustit.

Obrátila se k Hrolfovi. Hlučný kapitán si blížícího se nebezpečí také všiml a oči se mu dychtivě leskly. „Ukaž mi místo v podpalubí, kam bych mohla jít,“ požádala. „Fjodor půjde se mnou a bude stát na stráži. Během sesílání kouzla mě nikdo nesmí vyrušit.“

Hrolfův pohled sklouzl k Fjodorovu temnému meči a na vousaté tváři se mu mihl záblesk zklamání.

„Když mě poslechneš, bude všechno v pořádku!“ dodala tónem, jenž nepřipouštěl debatu.

Hrolf se s povzdechem podvolil a pokrčil rameny. „Tak dobře, chlapče, tohle jsou tvoje rozkazy: Nikoho nepustíš tímhle průlezem dolů, dokud naše kouzelnice neřekne jinak.“

Fjodor přikývl. Dobře pochopil, co se tím kapitán snažil říct. Tady na lodi byl velitelem Hrolf a za běžných okolností by berserkr plnil velitelův příkaz, dokud by sám nepadl. Kapitán to věděl, a tak pečlivě volil slova. Fjodor se vydal po krátkém žebříku za Liriel a doufal, že dostane šanci Hrolfův příkaz splnit.

Kapitán se ještě před zavřením poklopu na chvíli zastavil. „Hodně štěstí, panenko. A chlapče – dobře se o ni postarej.“ Věnoval Fjodorovi lišácké mrknutí. „Ale to ti určitě nemusím říkat dvakrát, co?“

Pak se zaduněním uzavřel průlez a následný skřípavý zvuk naznačoval, že ho navíc ještě zakrylo něco těžkého. Rozčílené hlasy se přiblížily a Liriel s Fjodorem jasně zaslechli zadrnčení uvolněných tětiv. Nad tím vším se nesl Hrolfův hlas radostně vykřikující rozkazy.

„Takhle se nemůžu soustředit,“ zabručela Liriel. „Pojď blíž – sedni si vedle mě. Sešlu sféru ticha. Bitvu slyšet nepotřebuješ. Stačí, když budeš sledovat průlez a zabiješ cokoliv, co by se snažilo dostat až ke mně.“

Fjodorovi se podařilo vyloudit na tváři úsměv a posadil se na dřevěnou podlahu vedle své přítelkyně. Její řízné chování ho nemohlo oklamat ani na vteřinu. Kdyby na ni naléhal, tak by tvrdila, že se jen chová prakticky. Její pýcha a drowské způsoby byly stále příliš silné, než aby dokázala přiznat city.

Praktická však skutečně byla. Fjodor se s posádkou stále ještě dostatečně neseznámil a nedokázal by ji tak snadno rozeznat od útočníků. Kdyby jej posedlo šílenství, zabíjel by, dokud by někdo stál na nohou. Přesto nedokázal odolat pokušení ukázat Liriel, že její dobře myšlený úskok odhalil.

„Jestli mám stát na stráži, tak bych potřeboval trochu světla,“ pronesl jemně.

Kajuta se okamžitě rozzářila plameny kouzelného ohně. Liriel na něj vrhla podezíravý pohled, avšak pokud drobné poškádlení pochopila, nijak to nedala najevo. Místo toho se zaměřila na práci. Otevřela knihu kouzel a z vaku vytáhla předměty, které k seslání potřebovala.

Bylo to náročné kouzlo, jedno z nejpokročilejších z celé knihy portálů, již jí věnoval její otec, mocný menzoberranzanský arcimág. Zároveň bylo jedním z nejnezvyklejších, neboť umožňovalo osobě nebo jinému stvoření „svézt“ se branou spolu s jinou přenášenou osobou. Liriel jen doufala, že loď s celou posádkou by se dala považovat za stvoření.

Ponořila se do hlubokého soustředění, jež bylo tak mocným zaklínadlem bezpodmínečně vyžadované. Její tělo se začalo pohupovat a gestikulující ruce rozplétaly sílu z přediva magie a formovaly ji podle její vůle. Přesto si nadále silně uvědomovala boj nad jejich hlavami, protože i když tvrdila něco jiného, sféru ticha snesla jen na Fjodora a sama čekala na Hrolfův pokyn. Když dokončila zaklínání, zůstala nehybně sedět, kouli nahromaděné síly svírala v dlaních a čekala na správný moment pro její vypuštění. Konečně se ozval očekávaný signál: série rychlých dupnutí, kterou si s Hrolfem předem dohodla. Jiná loď právě vplula do zdymadla a přišel čas, aby se k ní Elfí panna připojila.

Mladá kouzelnice zdvihla ruce nad hlavu a vypustila koncentrovanou magii. Náhle se svět podivně zachvěl.

Liriel byla smetená proudem řvoucí a padající vody a vířivými barvami šílené duhy. Zdálo se jí, že její fyzické tělo se rozpustilo a v mysli vypukl chaos jako v přeplněné místnosti. Zničehonic pocítila, jednu po druhé a zároveň všechny najednou, myšlenky a obavy každé osoby na palubě obou lodí. V té chvíli znala všechny jménem a přesně věděla, co která z nich dělá. Tahle různorodost však trvala jen okamžik, na jehož konci se všechny myšlenky slily do jedné: do děsu. Opadnutí zábran a náhlé sdílení představovalo víc, než kdokoliv z nich považoval za možné.

Vtom, stejně rychle jako začalo, kouzlo opět skončilo. Liriel otevřela oči a s úlevou zjistila, že ona i její okolí jsou stále stejné – žádné propojení obou lodí a posádek. Takové totiž bylo riziko kouzla, a to dokonce i tehdy, když jen jeden mág následoval druhého. Otec jí vyprávěl varovné příběhy o kouzelnících, jejichž těla byla natrvalo spojena a kteří nakonec z boje dvou myslí v jednom těle zešíleli.

Liriel natáhla prst a zrušila sféru ticha kolem svého přítele, podobně jako dítě propichuje mýdlovou bublinu. „Je po všem,“ řekla a na tváři se jí usadil dychtivý úsměv. „Pojďme se podívat na hvězdy!“

Fjodor jí úsměv srdečně oplatil. Také jemu během pobytu v Přístavu Lebek chyběl pohled na nebe. Stále trochu otupělý magickým přenosem otevřel ramenem poklop a vylezl na palubu.

Pod jasnou noční oblohou zíraly ohromené tváře posádky Elfí panny na stejně se tvářící posádku druhé lodi, která se pohupovala hned vedle a málem se jich dotýkala ráhny.

Jako první se vzpamatoval Hrolf a zařval na svoje muže, aby odložili zbraně a chopili se vesel. Také Fjodor se usadil na veslařskou lavici a brzy se od druhé lodi odpoutali. Jakmile bylo jasné, že se je nikdo nechystá pronásledovat, nechal Hrolf napnout plachty a dopřál veslařům odpočinek.

Fjodor přešel palubu k místu, kde osamocená Liriel hleděla zamyšleně na hvězdy. Připadalo mu podivně uklidňující, že někdo, kdo strávil celý život pod zemí, může chovat tak hlubokou lásku k nebi a jeho mnoha světlům a barvám. V takových chvílích dokázal Fjodor uvěřit, že on a nádherná drowí elfka nakonec nejsou tak rozdílní.

Nedaleko Liriel stáli kapitán se svým důstojníkem, ponoření do zuřivé debaty. Fjodor neměl v úmyslu poslouchat, avšak Hrolfův hlas se nesl nočním vzduchem jako troubení loveckého rohu.

„Tak to by byl další přístav, kde nás nějakou dobu rádi neuvidí! To abysme přidali Přístav Lebek na náš seznam,“ řekl Hrolf.

„Vypadá to tak,“ souhlasil první důstojník.

„Ale stálo to tam za to a ten boj byla parádní tečka!“

„To jo. Jenom je škoda nákladu.“

Kapitán zamrkal. „Tím se netrap. To doženeme cestou domů, a ještě na tom budeme nakonec líp!“

Fjodor se zarazil, když mu náhle všechno došlo. Rychle se vzpamatoval a znovu zamířil k Liriel. Chytil ji za paži a odtáhl ji od obou pikle kujících námořníků.

„Je tu něco, co bys měla vědět,“ pronesl tichým, ale naléhavým hlasem. „Bojím se, že tohle je pirátská loď!“

Elfka se na něj zahleděla a v jantarových očích se jí zračilo překvapení. „Ano,“ řekla konečně.

Nevěřícně o krok couvl. Liriel o tom věděla a vůbec jí to nevadilo! I když vlastně ani nechápal, proč by ho to mělo překvapovat. Drowí dívka na jednu stranu rozhodně nepostrádala charakter a byla nesmírně věrnou společnicí, navíc se skvělým smyslem pro humor. Na druhou stranu však byla vysoce prakticky založená a amorálnější než divoká sněžná kočka. V životě nezažila nic, co by ji mohlo připravit na pochopení Fjodorova přísného kodexu cti.

„Liriel, tihle muži jsou zloději!“ snažil se jí vysvětlit.

Dívka rozhodila ruce a obořila se na něj: „a co jsi do Devíti pekel čekal? Zkus jenom chvilku přemýšlet. Nemyslíš, že by pro drowa bylo trochu obtížné zamluvit si kajutu na lodi plné paladinů? A ještě k tomu takovou najít v Přístavu Lebek?“

Fjodor nadlouho ztichl, aby vstřebal pravdivost jejích slov a našel rovnováhu mezi ctí a nutností.

„Takže?“ zeptala se Liriel s rukama opřenýma v bok a jedním bílým obočím vyzývavě povytaženým.

Mladý válečník se sice usmál, ovšem smutně. „Zdá se, moje malá vráno, že tahle plavba bude mnohem zajímavější, než bych čekal,“ řekl a schválně použil tohle oslovení, kterým doufal, že zchladí její vznětlivou povahu.

Liriel se okamžitě uvolnila a protáhla jednu paži pod jeho. „To je ta potíž s lidmi,“ pronesla, zatímco spolu kráčeli přes hvězdami ozářenou palubu. „Nikdy nečekáte půlku věcí, které byste správně čekat měli. Jeden nebo dva kroky dopředu a už si myslíte, že máte vystaráno!“

„A potíž s vámi drowy je,“ rozhodl se Fjodor vrátit jí škádlení, „že nikdy nepřestanete přemýšlet. U tebe je to samá hlava a žádné srdce.“

Dívka však zavrtěla hlavou a obrátila pohled svých jasných, jantarových očí k nekonečnému, hvězdami posetému nebi. „Jsou ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny,“ pronesla tiše Fjodorovu oblíbenou větu. „Ale já si mezi nimi odmítám vybrat!“

2.

Blížící se bouře

Začínalo jaro a severní moře bylo chladné a nehostinné. Obří kry plovoucího ledu znesnadňovaly navigaci a rodiny velryb se vracely z jihu do své letní domoviny a představovaly pro lodě další riziko. V pohybu však byla i jiná, mnohem nebezpečnější stvoření. Drsná severská zima je donutila hledat úkryt v hlubinách moře a nyní se s příchodem jara probouzela ze spánku a pátrala po povrchu a potravě. Setkání s některými z těchto monster ještě nikdy nikdo nepřežil, ale zanechávala za sebou jasnou stopu v podobě zničených lodí a ztracených posádek.

Pobřežní vody severně od Luskánu, známé jako Moře plujících ledů, byly obzvlášť nebezpečné a Caladorn Cassalanter se musel hodně snažit, aby našel loď, která by se odvážila tak daleko. Nakonec si zamluvil kajutu na palubě lodi Kutr, pevné kupecké kogy, která každoročně touhle dobou mířila k severu. Právě začínala sezóna, kdy tulení samice vrhaly mláďata na kamenitých ostrůvcích a plovoucích krách. Jejich lov byl drsným zaměstnáním, ale jemné kožešiny vynášely pěkné sumičky od dekadentních šlechticů Hlubiny. S rostoucím pirátským nebezpečím pak kapitán přijal Caladornovu nabídku další pevné ruky a ostré čepele na ochranu cenného nákladu.

Caladornova rodina patřila k nejbohatším šlechtickým rodům v Hlubině, ale mladík se dobrovolně zřekl jména, postavení i privilegií, jen aby si sám vydobyl svoje místo. I přes nejlepší úmysly a prosté šaty však mezi členy posádky čněl. Svou výškou, širokými rameny a způsobem, jakým se pohyboval a nosil zbraně, působil jako zkušený veterán mnoha bojů. Vystupoval s jistou neúmyslnou pýchou a v očích se mu odrážela cílevědomost, což popíralo jeho historku o tom, že je znuděný mladý šlechtic, který hledá dobrodružství. Caladorn byl totiž jedním z tajných lordů z Hlubiny. Na jih čas od času pronikly neurčité zprávy o jakémsi táhnoucím se konfliktu a on se vypravil na sever, aby zjistil víc.

Slunce právě vyšlo nad obzor a mladý šlechtic měl první hlídku ve strážním koši. Nebylo to právě záviděníhodné postavení. Nad vodou se vznášel hustý závoj mlhy, jenž mu promáčel plášť a zanechával na tmavě zrzavých vlasech slané rampouchy. Všechny myšlenky na nepohodlí však zmizely, jakmile pohledem zavadil o pomalu se zhmotňující útvar.

Z mlhy se zvolna vynořila loď a zamířila přímo k nim jako tichý duch.

Z plachet zbyly jen cáry, ale vlajka na hlavním stěžni označující Hlubinu jako její domovský přístav stále povlávala v ledovém větru.

Caladorn zakřičel na poplach a zručně sešplhal lanovím až na palubu. Většina posádky se se zbraněmi v rukou shromáždila na levoboku. Caladorn se protlačil až ke kapitánu Forlowovi, statnému černovousému muži a bývalému žoldnéři. Říkalo se, že v bitvě dokázal pobíjet nepřátele stejně chladnokrevně a bez emocí jako v míru tulení mláďata, za což byl Caladorn v této chvíli nesmírně vděčný.

„Jako co to vypadá?“ zeptal se a kývnul hlavou k opuštěné lodi. „Pirátské přepadení?“

Forlow zavrtěl hlavou. „To by tu jen tak neplula. Žádný Seveřan by nenechal dobrou loď jen tak zmizet. Ti touží po dobré lodi jako většina mužů po teple ženy. A podívejte se na palubu,“ dodal a ukázal tím směrem rukou. „Pečlivě vyrovnané řady sudů, jako kdyby je právě naložili. Piráti by ukradli cokoliv užitečného a zbytek poničili.“

„Co se potom stalo s posádkou?“ zeptal se jeden z lovců. „Že by mor?“

„V tomhle ročním období těžko,“ řekl Caladorn. Nebylo nezvyklé, že nějaká loď nabrala na daleké cestě kromě nákladu i nějakou smrtící chorobu, ale k tomu docházelo hlavně v létě. „Tahle loď nemůže být na moři tak dlouho. Bez posádky by se během zimy rozbila o kru. A vidíte přístavní vlajku? Tu by tenhle vítr roztrhal během pár dní.“

Kapitán na šlechtice krátce pohlédl. „Takže past?“

„Je to možné,“ připustil, chápaje, jakými cestičkami se ubírají Forlowovy myšlenky. Loď z Hlubiny, která se náhle objeví na známém kurzu kupecké lodě, naložená nesmírně cennými kožešinami? Navíc loď duchů byla karavela, jedna z nejrychlejších a nejodolnějších lodí, díky nimž lodaři z Hlubiny oprávněně prosluli. Během několika posledních let se na moři ztratilo několik menších lodí, což nebylo vzhledem k nebezpečím číhajícím na námořníky a vrtkavé povaze Amberlie, nepředvídatelné bohyně moří, nijak divné. Dokud se ovšem tytéž lodě nedávno neobjevily v jižních přístavech pod ruathymskými vlajkami.

Caladorn nepochyboval, že i tohle plavidlo se stalo obětí severských nájezdníků, avšak zároveň měl tušení, že to nebylo všechno. Bojoval na straně mužů z Ruathymu i proti nim a věděl, jak zuřivými a hrdými válečníky jsou. Ti by pluli s ukradenou lodí do boje a nepoužívali by ji jako návnadu v pasti. Přesto to vypadalo, že karavelu měli objevit. Ne past, pomyslel si, ale zpráva.

„Půjdu na palubu,“ oznámil náhle. „Kutr raději držte v bezpečné vzdálenosti trochu zpátky. Mně bude stačit jeden z člunů a ujištění, že na mě počkáte. Ať už jde o útok pirátů, nebo o mor, je třeba, aby se o osudu téhle lodi dozvěděli ve městě.“

Kapitán se zdvořile uklonil. Jako všichni mořští vlci dobře věděl, že každá ztracená loď byla sledována tucty toužebných pohledů. Ty, které měly tu smůlu, že milovaly ztraceného námořníka, nikdy nepřestaly vzhlížet se směsicí naděje a strachu k moři. Když se pak ze dnů staly roky a láska se přerodila v nemrtvou věc, byly i špatné zprávy lepší než žádné.

„Narth a Darlson spustí člun. Zbytek se připraví na boj nebo odplutí, to podle dalších rozkazů,“ zavelel Forlow.

Manévrování drobnou loďkou po neklidné hladině zabralo víc času, než by Caladorn očekával, ale nakonec stanul na palubě opuštěné karavely. Rychle ji prohledal od podpalubí až po záďovou nástavbu, avšak nenašel jediného člena posádky, ať už živého či mrtvého. Stejně tak nezaznamenal jedinou známku boje. Konečně se rozhodl podívat po zbytcích nákladu.

Čepelí dýky vypáčil víko prvního ze sudů. Okamžitě ho do nosu udeřil důvěrně známý zápach slaného nálevu, do kterého se tradičně ukládali ulovení slanečci. Uvnitř však plavaly pruhy nazelenalé a podivně známé látky.

Caladorn si vyhrnul rukávy, ponořil obě paže dovnitř a nabral pořádný kus té zelené hmoty. Prudce zatáhl vzhůru, očekávaje, že z láku vytáhne trs mořských chaluh. Pořádně se však zděsil, když místo toho hleděl do prázdných očí mořské elfky.

Dokonce i ve smrti z ní dýchala krása, neboť slaný nálev zachoval její jemné rysy i dokonalou pokožku se složitými vzory. Něčeho takového si však Caladorn sotva všiml. Chvějícíma se rukama opatrně vrátil elfku do bizarní rakve. Po chvíli, kdy uklidňoval myšlenky i rozbouřený žaludek, otevřel i zbytek sudů, celkem asi tucet. Ve všech nalezl naložené mořské elfy.

Rozvířené myšlenky mladého šlechtice se pokoušely přijít na smysl takového zvěrstva. Nebylo žádným tajemstvím, že Seveřané nemají elfy vůbec v lásce. To platilo pro barbary z tundry stejně jako mořeplavce z Luskánu, Ruathymu nebo severní Měsíčniny. Kdo by však jen tak pro nic za nic udělal něco takového? A proč by tu nechával těla, aby je mohla loď z Hlubiny najít?

Postupně se mu v mysli vynořilo několik možností, každá děsivější než předchozí. Poslední dobou se objevovaly zprávy o útocích na společenství mořských elfů. Možná že tohle mohlo být jakýmsi voláním o pomoc. Možná to byla těla padlých elfů, která tu po bitvě zanechali sami jejich druhové, doufajíce, že tak pošlou dostatečně výmluvnou zprávu, již se v Hlubině neodváží ignorovat. Koneckonců, vyvěšení vlajky domovského přístavu tak daleko od domova bylo jasným signálem volání o pomoc. Tuhle myšlenku však Caladorn prakticky okamžitě zavrhl. Nebylo pravděpodobné, že by elfové takto zneuctili kohokoliv ze soukmenovců.

Možná že nějaký severský kmen vyhlásil mořským elfům válku, pravděpodobně kvůli lovištím ryb, nebo ještě spíš jen tak pro zábavu. Seveřané si nade vše cenili zručnosti v boji – však také většina uctívala Tempa, boha bitev – a v posledních letech si válčení vůbec neužili. Před několika lety totiž Hlubina dosáhla vynuceného míru mezi znesvářenými kmeny Ruathymu a mezi Luskaném. Od té doby prudce vzrostl počet pirátských útoků a pobřežní vesnice byly vystaveny častým nájezdům. Život býval jednodušší, pomyslel si Caladorn, když Seveřané bojovali mezi sebou a ostatní nechávali být.

Opatrně znovu zavřel víka sudů a začal je nakládat na Kutr. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že tahle těla se musí dostat do Hlubiny. Caladorn si uvědomoval, že elfové se zdráhají narušovat klid těch, kdo odešli z tohoto života, avšak v této situaci by se mohl najít nějaký kněz elfského božstva, jenž by byl ochotný vyhledat duši jednoho z těchto pobitých tvorů. A pokud by se žádný nenechal přesvědčit argumenty, byl Caladorn ochotný najít takového, který by se dal přesvědčit výhrůžkami.

O diplomacii ať se starají ostatní lordové. Tahle záhada se přímo dotýkala jeho milovaného města a on byl odhodlaný najít odpověď stůj co stůj.

Rethnor si oklepal sníh z bot a vstoupil do poradního sálu. Šlo o prostou místnost zařízenou přesně podle seveřanského vkusu. Všude spletitá síť odhalených dřevěných trámů a uprostřed masivní stůl z borovice a pět tvrdých židlí. Jediným ústupkem směrem k pohodlí byl oheň planoucí v krbu zabírajícím jednu celou stěnu a přítomnost sloužící dívky připravené donést na pokyn pivo či medovinu. Rethnor sevřel kožešinovou čapku v rukou a zaujal místo u stolu, když již seděl zbytek Nejvyšších kapitánů Luskánu.

Celkem jich bylo pět a jejich úkolem bylo vládnout městu a dohlížet na jeho obchodní aktivity a ambice. Luskán byl mocný a vzkvétající přístav, ovládající většinu výnosného obchodu se severními zeměmi. Stříbro z mirabarských dolů, dřevo vytěžené na okraji Stínového lesa, mušle z Desetiměstí, trpaslíky ukované zbraně – to vše procházelo luskanskou celnicí a odtud směřovalo přímo na místní lodě. Přesto nikdo z těchto mužů nebyl s úrovní bohatství spokojený.

„Jaké jsou zprávy, Rethnore?“ začal Taerl, který právě zastával funkci Prvního z Nejvyšších kapitánů. Všech pět se postupně střídalo v předsedání radě a tuto funkci si předávalo s tím, jak běžely měsíční cykly a s nimi spojený odliv. Byl to prastarý zvyk, jenž zabraňoval pětici ambiciózních mužů v tom, aby se navzájem pobili.

„Dobývání Ruathymu postupuje zdárně kupředu,“ začal.

„Zdárně postupuje?“ vyplivl Suljack, Rethnorův vzdálený bratranec a věčný soupeř, jako kdyby se jednalo o kus shnilého masa. „To už jsme tak změkli, že dokonce i naše slova zeslábla? Vítězství,“ bouchl pěstí do stolu pro větší efekt, „to má být prvořadým zájmem válečníků.“

Rethnor se pohodlně opřel a nedbale zahákl palce obou rukou za opasek s mečem. Byl nejlepším šermířem v místnosti a všichni to věděli. Z téhle pozice síly mohl navrhovat i opatrné a jemné strategie, se kterými by se menšímu válečníkovi vysmáli.

„Ruathym je slabý a dál slábne,“ pronesl vyrovnaným hlasem. „A doposud toho bylo dosaženo, aniž bychom přilákali pozornost Hlubiny a té její takzvané Aliance lordů. Jestli budeme udržovat stejný kurz i nadále, budeme schopní dobýt celý ostrov jediným nečekaným útokem. Hlubina a její jižní spojenci budou jen těžko protestovat, když se o celé akci dozvědí až po jejím jednoznačném a rozhodném konci. To dlouho protahovaná válka by přitáhla pozornost jižanů.“

„No a co s tím? Já se Hlubiny nebojím!“ zavrčel Suljack.

„Ani já ne,“ opáčil Rethnor. „Musím ti ale, bratranče, připomínat, že Hlubina nám posledně vnutila mír? A to jsme byli blízko konečnému vítězství. Místo toho jsme přišli o všechno!“

„V poctivé bitvě se dá získat čest,“ trval na svém Suljack.

„Ale odmítat poučení z minulosti, v tom není žádná!“ zahřímal Rethnor, jehož trpělivost s tvrdohlavým kapitánem právě dospěla ke konci. Jeho chladný pohled se usadil na Suljackovi a provokoval ho k vyslovení osobní výzvy. Ostatní muži ztichli a odvrátili se.

„Já nesnáším ty dekadentní jižany stejně jako vy všichni ostatní,“ vložil se do hovoru Baram, nejstarší a nejdiplomatičtější člen rady. „Ještě víc se mi ale příčí představa, že bychom měli být stejní jako oni. Jsme válečníci, Rethnore. Lstivost není naší nejsilnější zbraní a já bych se nerad dožil dne, kdy bude tou nejpoužívanější.“

„Vždyť je to jen jedna zbraň z mnoha,“ opáčil Rethnor. „Ještě máme lodě i muže a jejich čas přijde. Bez nich nezískáme Ruathym ani nebudeme vládnout mořím. Ve správnou chvíli udeříme.“

„Jak ale poznáme, kdy přijde čas sklidit tyhle podivné plody?“ zeptal se Taerl.

„To vám řeknu já,“ prohlásil Rethnor prostě. „Umístil jsem okolo Ruathymu i přímo na něj špehy.“

„Dá se jim věřit?“ přerušil ho Kurth, od přírody podezíravý muž se stejně černou duší jako vousem.

„Jejich věrnost jsem si pojistil.“

Shromáždění na okamžik ovládlo mlčení. Rethnor se tvářil tak nesmlouvavě a promluvil tak chladným hlasem, že ostatní museli přemýšlet, jak kruté metody asi uplatnil.

Nakonec to byl První z Nejvyšších kapitánů, kdo odkašláním přerušil ticho a kývnutím Rethnorův plán přijal. „Připravíme se tedy a s útokem počkáme na tvé znamení. Suljack a Kurth dohlédnou na přezbrojení obchodních lodí k boji. Baram začne cvičit válečníky pro vylodění.“ Obrátil se k Rethnorovi. „Další podrobnosti nechám na tobě. Ostatně jsi z nás jediný, kdo se v intrikách vyžívá stejně jako v bitvách.“

Znechucení v Taerlově hlase nemohlo Rethnorovi uniknout. „Jen jedna zbraň z mnoha,“ zopakoval a položil dlaň na ohmataný jílec širokého meče. „Moje čepel také žízní. Čekání nezabere dlouho.“

Pevný tón v hlase a dravčí úšklebek na jeho tváři dodaly slovům váhu. Ostatní muži pokývnutím vyjádřili souhlas a úlevu. Rethnor měl možná trochu zvláštní způsoby, ale v hloubi duše byl především Seveřan.

Shakti Hunzrin procházela chodbami rodového sídla, ignorujíc stráže i služebnictvo proplétající se tmavými chodbami. Stejně jako většina menzoberranzanských drowů byli tiší a vznešení jako záhadně oživlé stíny. Shakti byla naopak velmi hmotná, když dusala krokem zkoušejícím pevnost podlahy jako chůze člověka.

Také její nadání se od většiny drowů odlišovalo. Shakti byla schopnou správkyní a ještě nikdy v historii města nebyl tento talent tak potřebný jako teď. Po skončení katastrofální války se obvyklý menzoberranzanský chaos téměř zvrhl ve zkázu. Zásoby jídla se ztenčily, obchod prakticky ustal. Většina rodin si v blízkosti sídla udržovala houbové háje – bezpečně chráněné před případným travičským útokem zvenčí – ale prostý lid stejně trpěl hlady. Shakti usilovně pracovala na vyřešení tohoto problému obnovením stád rothe a osetím zanedbaných polí. Zároveň se ujišťovala, aby se každý doslechl, čí to byla zásluha. Obyčejní obyvatelé Menzoberranzanu se pramálo starali o to, čích osm zadnic zahřívá křesla ve Vládnoucí radě. Naopak je nanejvýš zajímalo, jestli budou jejich děti syté a jestli budou mít kde prodat své výrobky. Shakti si tak zvolna budovala mocenskou základnu zcela jiné povahy, postavenou na naplnění každodenních potřeb obyvatel města.

Přesto si byla vědomá faktu, že v současnosti je moc v rukou Matron a každá kněžka v Menzoberranzanu je doslova posedlá touhou zaujmout tuto pozici a vylepšit postavení svého rodu. Nebyla rozhodně náhoda, že Shaktina starší sestra a dědička rodu Hunzrin znenadání onemocněla vzácnou chorobou.

Shakti byla plně odhodlaná hrát tuto hru za předpokladu, že neztratí z dohledu své vyšší cíle.

Mladá kněžka vstoupila do soukromé komnaty, pečlivěji zamkla a odstínila před zvědavými pohledy. Když se ve svatyni cítila skutečně bezpečně, mohla si konečně oddechnout a promasírovat si spánky. Shakti často trpěla bolestmi hlavy, a to následkem namáhání krátkozrakých očí, když se snažila vidět něco z okolního světa. S touto vadou se již narodila a stálo ji hodně námahy utajit ji před ostatními. Neustálá snaha nemžourat jí propůjčovala podivně vytřeštěný výraz. Kněžská kouzla by ji snad mohla vyléčit, ale žádný drow by se neodvážil přiznat se k tělesné vadě.

Když však její zamlžený zrak spočinul na nejcennějším majetku – hadím biči, odznaku postavení kněžky Lloth, a věštecké misce, daru od drowího boha zlodějů Vhaerauna – naplnila ji smělá myšlenka. Když k ní byli bohové již tak štědří, možná by je mohla požádat i přímo o vyléčení. Jaké lepší příznivé znamení by si mohla pro své obrovské ambice přát?

Shaktiným cílem nebylo nic menšího než obnovení drowí rasy v její bývalé slávě. Podle Přikázání Lloth měli drowové ze všeho nejdřív ovládnout Temné říše a odtud eliminovat rasy nižších elfů na povrchu. Vhaeraun naproti tomu nabádal k okamžitému osídlení povrchu. Jako kněžka obou božstev viděla Shakti svět z jiného úhlu než většina ostatních temných elfů. Proč by neměl její skutečný zrak držet krok s tím duchovním?

Po myšlence rychle následovaly i činy a Shakti padla na zem a zapáleně vzývala pár drowích bohů.

Téměř okamžitěji zaplavila spalující bolest léčivého kouzla. Až příliš silného. Dokonce i v tomhle obě božstva soupeřila.

Shaktino tělo se svíjelo a hlava cukala v rytmu vln proudící moci. Utrpením ječící kněžka sevřela nejbližší předmět – pozlacený stojan zrcadla. Z jeho hladké plochy na ni hleděly její vlastní široce rozevřené a rudě planoucí oči.

Ve vzdáleném koutku Shaktiny mysli, kam bolest nestačila dosáhnout, se začala tvořit bublinka téměř dětského ohromení. V zrcadle se odrážela místnost v tak jasných detailech, jaké ani nepovažovala za možné. Názvy knih vyskládaných na policích, jednotlivé podrobnosti na ozdobných chrličích, závoj prachu na pracovním stole, to vše viděla naprosto jasně a zřetelně. Lloth a Vhaeraun splnili její přání.

Shaktin poslední bolestivý výkřik se zlomil do vítězného smíchu.

Mnohem později přišla kněžka konečně opět k sobě. Opatrně se posadila a zjistila, že bolest mezitím úplně zmizela a zanechala za sebou nepřirozenou spokojenost hraničící s euforií. Stačilo jen, aby se podívala, a viděla.

Ten okamžik však rychle přešel a Shaktin nový zrak se plně zaměřil na staré úkoly. Nalezla lék na krátkozrakost, což znamenalo, že ani ta nebyla nepřekonatelnou překážkou. To bylo jasným znamením, že stejně může vyléčit i krátkozrakost Menzoberranzanu.

Kněžka přidala další kouzla zajišťující soukromí a přivolala svou osobní gardu – dvojici golemů ve tvaru drowů – aby hlídala dveře. Golemové, zcela neschopní jakékoliv zrady, byli dokonalými strážci. Když bylo vše zabezpečeno, postavila na stůl svoji věšteckou misku, opatrněji naplnila z láhve ještě teplé krve a rozmístila kolem svíčky.

Krátce si vybavila poslední obraz přijatý skrze misku z pohledu umírajícího kouzelníka Nisstyreho: krásnou tvář a posměšná slova Liriel Baenre. Tím, že muže přelstila, porazila třikrát prokletá princezna opět jednou i samotnou Shakti.

S nově nalezeným sebeovládáním odvrhla Shakti důvěrně známé pocity nenávisti a závisti, jež v ní myšlenka na Liriel vždy neomylně probudila, a místo toho se soustředila na nutné kroky vedoucí k pomstě.

Liriel vlastnila lidský artefakt, jenž jí umožňoval vzít s sebou drowí magii i na povrch. Získaní tohoto artefaktu představovalo důležitou součást Shaktina velkého plánu. Její spojenec Nisstyre se k němu dostal blízko, ale staré drowí prokletí – vznětlivost a palčivá pomstychtivost – ovládlo Shakti a vše vyústilo jak ve ztrátu artefaktu, tak spojence. Takovou chybu už nesmí opakovat.

V klidu zvážila budoucí kroky. Při posledním střetu byla Liriel v podzemním přístavním městě, kde bojovala s Nisstyrem a jeho kupci z Dračího pokladu, tedy následovníky Vhaerauna. Ačkoliv jejich vůdce padl, měla Shakti v úmyslu znovu navázat kontakt se zbytkem skupiny, neboť její členové se ukázali být cenným zdrojem informací i zboží ze světa na povrchu. K nalezení kluzké sokyně však zamýšlela použít bližší a mocnější spojence než drowí kupce.

Odvážné kroky. Velkolepá vize. Přesně to potřebovala.

Sevřela věšteckou misku v dlaních a začala odříkávat zaklínadlo, jež mělo otevřít okno do jiné sféry. Ne však do Propasti, kde by každý jiný drow pátral ze všeho nejdřív. Shakti musela mnohé skrýt před ostatními kněžkami Lloth a tvorové z Propasti byli proslulí zrádnou povahou. Ne, Shakti se zaměřila na jiné, méně známé místo: živelnou sféru vody.

Kněžka se zahleděla do hlubin misky, kde se před jejím zrakem krev zbarvila do černa a její povrch nabral hladký lesk. Pak náhle barvy zmizely a miska se zdánlivě zaplnila přízračnou mlhou.

Shakti ještě víc napřela soustředění a vmyslela se do mlhy. Následovalo náhlé škubnutí a chvilkový zmatek a v příštím okamžiku byla obklopená mlžným závojem. Těsně vedle ní elegantně proplulo úhořovité stvoření s lesklými šupinami. Na chvilku jí vědomí úspěchu málem přivodilo záchvat paniky. Shakti se však ovládla a připomněla si, že tu ve skutečnosti není. Jen do těchto míst vyslala vědomí a tělo zanechala v bezpečí pod dohledem golemů. Nic zde – ani podivná voda, ani její obyvatelé – jí nemohlo ublížit. Vyzkoušela si chůzi neznámou krajinou a užívala si podivnou kombinaci obtížného pohybu a lehkého těla, ohromená tím, že voda jí protékala stejně snadno, jako kdyby byla vzduch.

Poprvé v životě si Shakti myslela, že pochopila, proč by Liriel Baenre mohla toužit zkoumat svět na povrchu. Tahle cizorodá sféra jí ukazovala tolik neobyčejných věcí a nové oči se vpíjely do každého jednotlivého detailu.

Na vzdáleném obzoru vodní krajiny se skvěl prazvláštní pohled: oblak převalujících se a vířících bublinek. Šlo o jakousi bytost, i když zcela jinou, než jakou kdy Shakti viděla nebo si jen dokázala představit. Ačkoliv neměla žádný pevný tvar, nepostrádala rozum a cílevědomost. Kněžčino odhmotněné vědomí zaznamenalo vyzařující směs emocí – kombinaci neklidu, zoufalství a hněvu – a rozhodlo se sledovat ji až ke zdroji.

Uklidnilo ji, že i zde jsou bytosti, které touží po změně a chtějí se uvolnit z okovů tradic. Byly jako volná vlákna toužící splést se do nového vzoru, který zatím ještě samy neznaly. Ona však měla vizí na rozdávání a mohla snadno do rostoucí pavučiny moci splést jakýkoliv počet vláken.

Měsíční světlo tančilo na vodní hladině a od pobřeží Ruathymu odráželo malé plavidlo. Byla jasná, chladná jarní noc a na mrazivém nebi zřetelně plála každá jednotlivá hvězda. Osamocený námořník, zahalený v plášti, se usadil na provlhlých pytlích plných podivného nákladu, který mohl v následujících dnech zničit mnoho obyvatel Ruathymu.

Vesla se tiše zabořila do vody a přenesla člun přes mělčiny, kam místní obyvatelé chodili plavat a za odlivu sbírat škeble. Čas od času vrhl zrádce pohled ke hvězdám, jež na něj shlížely jako stovky obviňujících očí.

Člun se však plynule posouval dál a každý záběr vesel tříštil odražený měsíc na milion drobných kousků. Čas od času byl pravidelný rytmus přerušen, to když se veslař zastavil, aby do vody zasel semena, jež ponesou hořkou úrodu.

Když byl pytel prázdný, překročila noc polovinu a měsíc zašel za zalesněné ruathymské kopce. Osamělý námořník zrychlil rytmus veslování, protože před ním stál ještě jeden úkol. Dnes v noci musela tichou vesnici navštívit smrt a odeslat duši možného hrdiny do Tempových síní medoviny. Nedostane se však na čestné místo. Jeho konec nepřijde jako hrdinně vybojovaný slavný čin, ale hořký dar z rukou přítele. Právě to, a ne vražda samotná, představovalo největší zradu.

Se zachřestěním oblázku přirazil člun ke břehu. Vrah rychle vyrazil, vytáhl ho celý na souš a zajistil na obvyklém místě. Přístavní vesnice Ruathym sladce spala – dokonce i rybáři byli ještě v postelích. Brzy by se však měli vyhrnout ven a pak by postava zahalená v plášti vzbudila podezření. Vrah shodil kápi a bez skrývání zamířil ulicí ke srubu mladého vojevůdce. Kdyby ho někdo viděl, na nic by se ho neptal.

A tak v tichu před svítáním přišla smrt v podobě rychlého bodnutí. Pouhé bodnutí – víc toho k ukončení slávy jednoho a zničení cti druhého nebylo potřeba. Vrah si uvědomoval, že pohyb jeho čepele pošle k Tempovi mnoho dalších, neboť ztráta vůdce silně zatíží jednu z misek vah štěstěny, která se nakonec k Ruathymu obrátí zády.

Vrah vyklouzl do ulic udivený tím, že vesničané stále ještě spí a o ničem nevědí. Nebo možná věděli. Tihle lidé se od dětství učili číst v měnících se tvářích moře a nebe. Možná se ve spánku neklidně převalovali, zatímco se jim zdálo o blížící se bouři, i když nebe bylo zatím čisté a větry mírné.

3.

Volné moře

Do Hrolfovy kajuty proudilo světlo jediným zaskleným kulatým oknem, ne větším než Lirielina dlaň. Elfka seděla se zkříženýma nohama na posteli a všude kolem ní se povalovaly rozházené knihy. Slabé přítmí se se západem slunce zbarvilo do narůžovělého nádechu. Sice nedokázalo zaplašit stísněný dojem z nepříjemně malé kajuty, ale potřebám drowí kouzelnice stačilo.

Konečně zavřela knihu a ztuhle se po několikahodinovém studiu protáhla. Vstala a odkolébala se k okýnku, kde se zahleděla na barevný západ slunce a čekala na svůj čas pod hvězdami.

Liriel si postupně zvykla na jas zemí na povrchu, ovšem denní svit na moři byl o něčem úplně jiném. Nekonečné panorama moře a oblohy zářilo oslepující modří, a dokonce i v zamračených dnech ji stříbřitý třpyt vody bodal do očí. K tomu všemu se ještě přidalo nemilosrdné slunce, jež změnilo pokožku lidí na tmavě hnědou a její vlastní hned během prvního dne na moři bolestivě spálilo. Tyto spáleniny na ebenové kůži dokázala vidět jen sama Liriel – v jejích na teplo citlivých očích zářily v obličeji a na ramenou jako roztavená ocel – dokud se druhý den neudělaly puchýře. Kajícný Hrolf se zděsil nad vlastním nedostatkem předvídavosti a doslova jí vnutil vlastní kajutu. Během stále delších jarních dní se Liriel skrývala v podpalubí, kde spala a studovala kouzla a každý den o něco zvýšila Poutníkovu zásobu moci.

Mladá kouzelnice si prsty nepřítomně pohrávala se zlatým amuletem visícím jí nad srdcem. Poutník byl jednoduchá malá dýka v prastarém pouzdře zavěšeném na zlatém řetízku. Prostý, avšak nesmírně mocný, představoval její pojítko s drowím dědictvím a naději pro budoucnost.

Amulet kdysi dávno vytvořili uživatelé magie spojené s místy moci a na nich sídlícími duchovními bytostmi, které bývaly v severních krajích tak hojné. Dokázal tuto magii na nějakou dobu uchovat, takže jeho nositel mohl místa moci bez následků dočasně opustit.

Liriel se domnívala, že vrozená magie drowů z Temných říší, jež se jinak na slunečním svitu vypařila, byla právě formou na místo vázané energie. Připravila proto kouzla a rituály sloužící k uzamčení jak vrozené magie, tak drowích kouzel do těla amuletu.

Temná elfka počkala, dokud nezmizel i poslední paprsek světla, a pak opatrně otočila drobnou rukojetí amuletu. Kajutu okamžitě naplnilo přízračně modré světlo pulzující záhadnou vyzařující magií Temných říší. Rychle, stejně jako každý večer přesně s příchodem tmy, provedla Liriel rituál ukládající do amuletu nová kouzla.

Poutník nepřijal a neukládal všechna Lirielina kouzla, ale obsáhl jich tolik, že to svědčilo o jeho téměř nevyčerpatelné kapacitě. Nebylo divu, že ji Kharzakzad, její bývalý učitel, varoval, že pro takovou věc by polovina drowů v Menzoberranzanu s radostí vraždila. Liriel přesto rmoutila nemožnost ovládnout tu nejdůležitější věc – schopnost kontrolovat Fjodorovy záchvaty berserkrovského šílenství.

Když dokončila každodenní práci, chopila se knihy o ruathymských zvycích a zamířila nahoru na palubu. Nebe slibovalo další bezmračnou noc s nekonečnou oblohou a nesčetnými hvězdami nad hlavou. Většině posádky právě skončila práce. Jedna velká skupina se pohodlně rozvalovala po prknech paluby, cpala se rybím gulášem a poslouchala, jak Fjodor spřádá další příběh ze své vlasti. Mladík byl od přírody skvělý vypravěč a námořníky doslova strhl rytmem a čistou rezonancí svého hlubokého hlasu. Tenhle příběh už Liriel jednou slyšela. Vyprávěl o bitvě mezi rašemenskými válečníky a Rudými mágy ze sousedního Thaye. Námořníci přijímali každou zmínku o kouzelnících se syčením a temným mumláním a hlasitě jásali nad činy rašemenských berserkrů. Fjodor se krátce odmlčel, jen tak, aby měl čas setkat se očima s pobaveným Lirieliným pohledem, a vážně pokýval hlavou.

Drowí dívka mu porozuměla. Většina Seveřanů nedůvěřovala kouzelnické magii. Smělý útěk z Přístavu Lebek posádkou otřásl a většina se teď Liriel uctivě vyhýbala.

„Dneska jste přišla nějak pozdě,“ poznamenal váhavý hlas za jejími zády.

Liriel se otočila a spočinula zrakem na Bjornovi, nejmladším členovi Hrolfovy posádky. Tenhle chlapík měl jen chomáč světlých vousů a klátivé údy, příliš štíhlé na to, aby byl silný, a příliš dlouhé na to, aby byl obratný. Dokázal však s téměř zázračnou přesností číst ve větru a vycítit změnu počasí. Tento dar mu zajistil pevné místo na palubě jakékoliv lodi. A to nebyl jeho jediný dar. Kdykoliv zrovna neměl jiné povinnosti, trávil čas vyřezáváním úžasných dřevěných figurek, které pak maloval pestrými barvami, tak oblíbenými mezi Seveřany. Právě teď seděl na zemi a sbíral hrnky a lahvičky s těmito barvami.

Dívka se zastavila, aby si prohlédla jeho nejnovější dílo. Tentokrát šlo o rytinu zobrazující osamělou loď na rozbouřeném moři. Z pěnami korunovaných vln se vynořovala divoce se tvářící, avšak nádherná bohyně s nataženou rukou – snad chtěla loď zachránit, snad zničit.

„Amberlie?“ zeptala se Liriel.

„Ano, Vládkyně vln,“ pronesl Bjorn uctivě, ale zároveň nezapomněl učinit ochranné znamení proti božskému hněvu.

Liriel takové reakci naprosto rozuměla. Sama o nevyzpytatelné Amberlie slyšela dost na to, aby si udělala obrázek o způsobu jejího uctívání. Úcta zrozená ze strachu – Lloth byla v tomhle naprosto stejná. Elfka přikývla a napodobila Bjornovo gesto, což mladého umělce zmátlo.

„Amberlie je i vaše bohyně?“ zeptal se.

Liriel pokrčila rameny. „Ne, ale usuš ji a natři na černo a ani si nevšimneš rozdílu.“

Mladík vytřeštil oči a znovu zopakoval ochranné gesto, jako by chtěl odehnat trest za takové rouhání. Ve snaze změnit téma se pak chopil kouřící misky s gulášem a podal ji dívce. „Dneska jste přišla pozdě, tak jsem vám schoval trochu jídla. Pak už by nic nezbylo.“

Překvapená, ale vděčná Liriel si misku vzala a posadila se vedle chlapce. Ten se věnoval vlastní večeři a oba beze slova jedli. Přesto to byl nejspolečenštější moment, který od vyplutí, s výjimkou těch s Fjodorem a Hrolfem, zažila. Většina z dvacetičlenné posádky se s Lirielinou přítomnosti vypořádávala tak, že ji ignorovala.

Většina, ovšem ne všichni. Koutkem oka zaznamenala, že ji Ibn opět sleduje. Na zarudlém námořníkovi se zrzavými vousy bylo něco, co Liriel připadalo znepokojivě známé. Zatímco většina Seveřanů přistupovala k životu přímočarým a bezelstným způsobem, zdál se být Ibn jediný, kdo víc přemýšlel, než mluvil. Svou málomluvností prozrazoval jen málo, a očima ještě méně. Tou složitostí Liriel připomínal ostatní drowy. Což samo o sobě znamenalo potíže.

Liriel nad tím přemítala, zatímco dojídala přesolený guláš. První důstojník něco plánoval, o tom Liriel nepochybovala. Teď mohla buď čekat, co se z toho vyvine, nebo se mu otevřeně postavit. Kdysi se naučila, že druhý způsob drowy často pořádně zmate, neboť přirozeně čekali, že odpovědí na jejich pikle budou podobně tajné a záludné činy. Obvyklá reakce na takovou taktiku – okamžik skrývaného překvapení následovaný zuřivou snahou rozkrýt úmysly skryté hluboko pod tak zdánlivě přímým jednáním – ji vždy velmi pobavila. Jak by na přímou výzvu asi zareagoval Ibn?

Nakonec se rozhodla to zkusit. Popřála Bjornovi dobrou noc a zamířila k zrzavému námořníkovi.

„Tak co máš na srdci?“ oslovila ho.

Důstojníka její přímá slova nezmátla. Vytáhl si dýmku z úst a popel vysypal do moře.

„Všichni na palubě pracujou. Kromě tebe. Ty přes den spíš a v noci čučíš do knížek,“ pronesl pohrdavě a trhnul hlavou ke knize v dívčině ruce.

Liriel povytáhla bradu. „Musím ti snad připomínat, že jsem platící zákazník? A jestli mi chceš přidělit nějakou úlohu, jsem lodní kouzelnice.“

„Kouzelnice!“ Ibn se naklonil přes zábradlí a odplivnutím vyjádřil svůj názor. „Jo, musí se tu udělat spousta věcí, ale čáry máry mezi ně nepatří. Harreldson musí vařit, a to je škoda dobrýho námořníka.“

Temná elfka nevěřícně vytřeštila oči. Čekal snad tenhle muž, že zaujme pozici kuchtíka? „V mé domácnosti vaří jenom otroci,“ pronesla chladně. „Mužští otroci, aby bylo jasno. To, co navrhuješ, je směšné.“

Ibn si založil ruce na prsou. „Ani ne, pokud ovšem ještě někdy plánuješ jíst. V noci tu velím já, takže na mojí hlídce se buď postaráš o jídlo, nebo se obejdeš bez něj.“

Liriel skřípala zuby, hleděla do mužova neústupného pohledu a hlavou jí vířily myšlenky na tradiční odvetné metody temných elfů. Nejoblíbenější bylo umělecky ztvárněné rozsekání. Pomalu působící jedy, nejlépe z obřích škorpionů, tomu dodávaly pikantní příchuť.

Tyto úvahy se jí musely nějakým způsobem projevit i ve tváři, protože když se prudce otočila a zmocnila se harpuny, Ibn spěšně couvl a ukryl se za sudem nasolených ryb.

A nebyl jediný, kdo špatně pochopil její úmysly. Za zápěstí ji popadla silná ruka a otočila ji dozadu.

„Co to děláš, moje malá vráno?“ dožadoval se Fjodor vysvětlení.

Liriel podrážděně zasyčela a vykroutila se mu ze sevření. „Měla jsem v úmyslu lovit ryby! Podle toho idiota za sudem se mám postarat o jídlo. Předpokládám, že mám na výběr mezi tímhle a vařením!“

„Aha.“ Mladému válečníkovi se vesele zablýsklo v očích a otočil se k Ibnově skrýši. „Dlouho jsem s ní cestoval, příteli, a v tomhle mi můžeš věřit: bude mnohem moudřejší nechat ji shánět jídlo.“

Námořník se zvedl ze země a celou dobu z drowí elfky nespouštěl nenávistný pohled. Liriel mu poslala vzdušnou hubičku a pak s harpunou v ruce přistoupila k zábradlí. Skopla boty a vysoukala se ze šatů, neboť obojí by jí ve vodě překáželo. Potřebovala jen symbol Lloth, Poutníkův amulet a několik nožů strategicky připevněných přímo k předloktím a lýtkům.

Koutkem oka zahlédla Fjodorův zachmuřený výraz a varovný pohled vyslaný ke zbytku posádky na palubě. Hrolf všem zakázal, aby se jí byť jen dotkli, a Fjodorův drsný pohled teď ještě poroučel, aby odvrátili i zrak.

Dívčino podráždění se zdvojnásobilo. Stále si musela zvykat na lidskou představu studu. Drowové oceňovali krásu – včetně krásy těla – a měli jen velmi málo zábran ohledně nahoty. Hlavním důvodem pro nošení šatů pro ně byla ochrana před útokem a možnost ukrytí různých zbraní!

Ignorujíc svého přecitlivělého přítele, Liriel se vyhoupla na zábradlí. Harpunu hodila do vody a vzápětí se hladce vrhla za ní.

Šok způsobený chladem jí málem zastavil srdce. Vynechalo jeden úder a pak se znovu rozbušilo tak silně, až Liriel zaléhaly uši. Usilovně se snažila rozhýbat ztuhlé končetiny. Byla sice zvyklá na vody Temných říší tekoucí z odtávajících ledovců, ale tohle byla skutečná ledárna. V takové vodě nemohla vydržet dlouho. Obrátila se tedy zpět k práci. Vynořila se nad hladinou, popadla plovoucí harpunu, naplnila si plíce vzduchem a ponořila se zpět.

Hvězdný třpyt tlumený vodou měnil oceán ve snový svět. Liriel ale věděla, že nemá čas na snění. Okamžitě se zaměřila na kořist, velikou rybu oblíbenou mezi piráty díky růžovému masu, které chutnalo stejně dobře syrové, vařené nebo vyuzené. Přitáhla si harpunu k rameni a hodila. Ozubená zbraň se mihla vodou a táhla za sebou provaz. Ryba dostala přímý zásah do žáber. Liriel okamžitě vyplavala na hladinu a konec lana držela v ruce. Jak se blížila k lodi, všimla si, že na spodní straně trupu má plavidlo vyryté podivné znaky připomínající zakroucené tvary drowího písma.

S použitím levitačního kouzla vystřelila z vody a lehce se přenesla přes zábradlí, kde ji ostražitě očekával stále ještě zachmuřený Fjodor. Mezitím ze sebe stáhl plášť a připravil ho pro ni. S děkovným pokývnutím jej od něj převzala a předala mu lano. Ryba měla skoro půlku její váhy, a tak mohla jen stěží očekávat, že by ji ven vytáhla sama.

Jak se balila do pláště, všimla si, že Ibn hledí skrz ni a dál na moře. Sice se tvářil nečitelně, ale obklopovalo jej ovzduší zlomyslného uspokojení. Liriel si byla jistá, že tentokrát by se jí po přímé konfrontaci nesvěřil.

To ale nevadilo. Odpovědi se daly získat i jinými způsoby.

Skrytá pod záhyby Fjodorova pláště vztáhla ruku k posvátnému symbolu Lloth. Sevřela kolem něj prsty a potichu seslala kouzlo pro čtení myšlenek, jedno z prvních, které se jako kněžka naučila. Z Ibnových myšlenek k ní zavanulo jediné slovo – žralok – a několik obrazů: trojúhelníková ploutev prořezávající vodu jako malá šedá plachta; hrozivé čelisti lemované řadami ostrých zubů; drobné tělo s tmavou pokožkou potrhané k nepoznání.

Tenhle žralok byl nebezpečný lovec, a kdyby záleželo na zrzavém námořníkovi, tak by mu padla za kořist. A znovu to nevadilo – teď už byla varovaná.

Rozzuřená Liriel přešla ke stojanu na zbraně a vybrala si další harpunu. Tentokrát větší a těžší.

„Zase míříš dolů?“ zeptal se jen tak mimochodem Ibn a znovu si nacpal dýmku.

Drowí dívka na něj vrhla koutkem oka zkoumavý pohled. Na tváři se mu neobjevila sebemenší známka chystaného plánu a ani nemrknul k místu, kde si žraloka předtím všimnul. Tím na Liriel velmi zapůsobil. Vyrostla v Menzoberranzanu, kde přežila spoustu podobných her, ale málokterý drow je dokázal hrát lépe než tenhle zrzavý vousáč.

V tu chvíli Fjodor konečně vytáhl rybu na palubu. Stále sebou na prknech slabě mrskala a stříkala kapičky ledové vody na boty mužů, kteří se shromáždili kolem.

„Skočím ještě pro jednu rybu,“ oznámila Liriel. Rozhodla se využít shromážděného obecenstva a shodila plášť na zem. Obrátila se k Fjodorovi a řekla: „Obávám se, že jsem ti namočila plášť. Nepřinesl bys mi teplou přikrývku? Myslím, že někde v Hrolfově kajutě by měla jedna být. Další rybu mi pomůže vytáhnout Ibn… že ano?“ Tentokrát se obrátila k prvnímu důstojníkovi.

Ibn neodpověděl, jen Fjodor jí věnoval podezíravý pohled. Oplatila mu úsměvem. Samozřejmě, válečník věděl, že má něco v plánu, ale stál před volbou zůstat a vyptávat se, a nebo nějak vyřešit otázku dívčiny znepokojující nahoty. Mocně si povzdechl a zvolil druhou možnost.

Liriel přivázala volný konec provazu k navijáku a přidala i plovák. Lano sice nebylo nijak dlouhé, ale předpokládala, že pro žraloka nebude muset plavat moc daleko. První rybu ulovila kousek od trupu, a jestli byl žralok jako všichni ostatní dravci, byl neomylně přitahovaný prolitou krví.

Znovu se vrhla do vody a na okamžik si zasněně představila výraz na Ibnově tváři, až druhý úlovek vytáhne a stane žralokovi tváří v tvář.

Liriel hbitě plavala k místu prvního úlovku, tentokrát trochu jinou cestou. Ve vodě se cítila víc doma než většina drowů, ale i tak to pro ni nebylo přirozené prostředí a musela se mít neustále na pozoru. Obraz vytažený z Ibnovy hlavy – pohled na její vlastní zmrzačené tělo – byl stále ještě živý.

Jediným varováním byl náhlý stříbřitý záblesk na okraji zorného pole. Okamžitě se tím směrem otočila, harpunu nad ramenem a připravenou k hodu.

Zděšeně zjistila, že nečelí žralokovi, ale mladému elfovi – prvnímu „nedrowovi“, kterého kdy potkala.

Elf byl v každém ohledu tak podivným a cizím tvorem, jak ji vždy učili. Krátce střižené vlasy měly zelený odstín a kůži protínaly stříbřitě zelené vzory, zdánlivě se pohybující spolu s vlněním vody. Na krku měl žábry jako ryba a mezi prsty ruky svírající kopí jemné blány. Nebyl vyšší než Liriel, ale dobře stavěný a zbraň držel jako někdo, kdo ví, jak se s ní zachází. Přesto neútočil a jen s otevřenými ústy nevěřícně zíral.

Liriel se tvářila stejně. Samozřejmě slyšela o elfech žijících v moři, a tak ji setkání s jedním z nich vysloveně nepřekvapilo. Zarazilo ji, že nezaútočil.

Od raných dnů svého života slýchala příběhy o bytostné nenávisti, jež všechny elfské rasy chovají k drowům. Před staletími poražení a vyhnaní pod zem prý drowové mohli z rukou jiných elfů očekávat jen krutou smrt. Proč tedy tenhle váhal a v očích se mu zračila zvědavost?

Vodu prořízl štíhlý šedý obrys směřující k mořskému elfovi. Liriel setřásla pocit paralyzujícího šoku a hodila harpunou. Zbraň prolétla jen na šířku dlaně od elfova vzorovaného obličeje.

Voda přímo za ním doslova explodovala. Harpunovaný žralok sebou zmítal a házel, ale zároveň stoupal vzhůru, jak ho Ibn přitahoval.

I když by Liriel k smrti ráda viděla překvapení v jeho tváři, musela se věnovat jinému problému. Na pomoc prvnímu elfovi plaval druhý, tentokrát s dlouhými spletenými vlasy. Oba ji obklopili a sklonili kopí k útoku.

Liriel sevřela v dlani Poutníka a přivolala na pomoc vrozenou magií stvořenou kouli temnoty. Všechny tři elfy ihned obklopila černá voda. Okamžitě využila neprostupné temnoty a momentu překvapení k útěku. S rychlostí a mrštností, jíž temní elfové prosluli, se ve vodě zkroutila a vrhla se stranou. Ne dost rychle. Hlava se jí bolestivě zvrátila dozadu, to když jí vlasy projelo jedno z kopí.

Lirielinou první myšlenkou bylo oba elfy zabít. Dokonce už měla v ruce dýku, a to ještě dřív, než se myšlenka stihla plně zformovat. První elf, ten zvědavý, však nezaútočil. Tím si byla Liriel jistá. Nevypadal jako někdo, kdo by hodil a netrefil, a ona byla prakticky bezbranná a neschopná vržené kopí jakkoliv odvrátit. Fjodor by za těchto okolností také nezaútočil. V očích elfa bylo něco, co Liriel připomínalo jejího přítele i s jeho nezlomnou ctí.

Temná elfka netoužila pokračovat v boji. V plicích ji pálilo nedostatkem vzduchu, a tak zamířila k hvězdnému třpytu, držíc se opatrně dál od stále ještě bojujícího žraloka, a zanechala oba mořské elfy v jejich světě.

Na palubě Elfí panny probíhalo vše přesně tak, jak doufala. Ibn stál u navijáku a zuřivě zabíral. Sice vzhlédl, když přelezla zábradlí, ale nedal na sobě znát ani překvapení, ani zklamání.

Náhle se dívka cítila všemi intrikami unavená. Vzala si od Fjodora přikrývku a zamířila k prvnímu důstojníkovi. Vytáhla dýku, a než stihnul někdo něco namítnout, přeřízla provaz poutající zraněného žraloka k lodi.

„Neztrácej čas,“ odpověděla na Ibnův nevěřícný pohled. „Zabít žraloka mi nevadí, ale nemyslím si, že by mi chutnal. Až moc by mi připomínal některé lidi, co znám.“

Ta poznámka způsobila, že se kolem procházející Hrolf náhle zarazil.

„Žralok? Tak ty teď lovíš žraloky, panenko?“ Přejel očima třesoucí se dívku od hlavy až k patě. „A v týhle vodě! Tam by i silný muž umrznul během chvíle! Proč ji nikdo nevaroval?“ zahřímal a obrátil se na prvního důstojníka.

Liriel otázku odbyla mávnutím ruky. „Hrolfe, obávám se, že loď může být každou chvíli napadená. Dole ve vodě jsem viděla dva elfy. V moři žijící. Může jich tam být víc.“

„Mořský elfové? Tady?“ ujišťoval se očividně překvapený kapitán.

Dívka přikývla. „Bojovali jsme.“

„Ty hloupá ženská!“ vybuchl Ibn a obořil se na Liriel zaťatou pěstí. „Přinesla jsi nám problémy, to je jasný!“

Hrolf ho mávnutím ruky umlčel. „Zranilas někoho z nich, panenko?“

„Ne, nezranila.“

Ta slova pronesl nový hlas, jednoznačně mužský, ale vyšší a jemný jako závan větru. Po mluvčím nebylo nikde ani stopy, avšak Hrolf se viditelně rozzářil.

„Xzorshi!“ vykřikl kapitán šťastně. Bylo to podivné slovo. Vlastně ostré mlasknutí jazykem následované jasně vysloveným zzorššši, ale z Hrolfových rtů splynulo s lehkostí svědčící o častém vyslovování. Kapitán sebral provazový žebřík a přehodil ho přes bok lodě. „Jen polez nahoru, chlapče, a vítej nám!“

Zelenovlasý mořský elf vylezl na palubu a Liriel vytřeštila oči. Věděla, že Hrolf rozhodně není žádný poctivec, ale jak mohl udržovat přátelské vztahy s těmi zkaženými mořskými tvory? Očividně tomu tak ale bylo. Cizinec se kapitánovi hluboce uklonil a obě ruce s plovacími blánami mezi prsty rozpřáhl dlaněmi vzhůru do stran, jako kdyby chtěl ukázat, že není ozbrojený.

„Přicházím s varováním, kapitáne Hrolfe,“ pronesl elf melodickým hlasem. „V nižších mořích panuje nepokoj. Obyvatelé hlubin povstávají a nutí menší dravce k zoufalým útokům. Copak jste ty žraloky neviděli?“

„Někteří z nás ano,“ prohlásila Liriel a významně mrkla k prvnímu důstojníkovi.

„Já vím, že vy mořský lidi nemáte žraloky rádi,“ poznamenal Hrolf, „ale loď ohrozit nemůžou. A potvory z hlubin lezou na povrch vždycky na jaře.“

„Ne všechny,“ opravil jej Xzorsh střízlivě. „Žádný vurgen se v téhle oblasti ještě nikdy neobjevil, a přitom jsem při posledním úplňku na vlastní oči viděl tři.“

Hrolf se zamyšleně poškrábal ve vousech. „Tak to je divný,“ připustil konečně. „Vurgeni jsou pěkně vzácný.“

„No já už svůj díl práce odvedla,“ prohodila Liriel suše.

Tahle poznámka Hrolf překvapivě pobavila. Okamžitě se však zase uklidnil a vrátil se k důležitějším věcem. „Vurgen je obří úhoř, panenko,“ vysvětloval jí. „Dost velký na to, aby slupnul člověka vcelku, a dost vzteklý, aby ostnatým ocasem rozmlátil menší loď na třísky. S vurgenem není žádná sranda, to si nemysli. To ale není nejhorší. Podle všeho lezou nahoru jenom tehdy, když je vyžene něco většího.“

„Toho se právě bojím,“ souhlasil Xzorsh. „Sittl se vydal napřed, aby varoval blízkou osadu mořských elfů.“

„Sittl.“ Liriel si založila ruce na prsou a probodla elfa pohledem. „Hádám, že to bude ten druhý, co mě málem prošpikoval.“

„Neber si to osobně, panenko,“ poradil jí Hrolf vesele. „Mořský elfové si myslí, že tvoji lidi měli prsty v tom, jak přišli o všechnu magii, a to vás staví na první místo seznamu toho, před čím je třeba se chránit. No a přesně to Xzorsh a Sittl dělají. Chrání okolní osady obyvatel moře.“

„A taky Elfí pannu,“ doplnil Olvir, jeden z členů posádky. Do Fjodorova příchodu to byl on, kdo zastával postavení hlavního lodního vypravěče. V posledních dnech však víc mlčel a poslouchal. Tak ochotný byl naučit se od mladého Rašemence novým příběhům. Přesto rád vstupoval do debaty, kdykoliv měl příležitost.

„Kapitán Hrolf se až moc stará o elfy, to ano. Dokonce si před lety jednu elfku pořídil. No a asi tak před dvaceti lety jsme narazili na pár kalimšanských lodí na mělčině a se spuštěnou sítí mezi nima. Vypadalo to, že do ní nahnali pár mladých mořských elfů a chtěli je dole na jihu prodat jako pozoruhodnou vzácnost. To ale tady Hrolf nehodlal dopustit. Byl to pěkný boj,“ zasnil se Olvir na chvíli. „Obě lodě jsme potopili a jižanama nakrmili ryby.“

„Já byl jedním z těch mladých elfů,“ oznámil Xzorsh s tichou důstojností. „Navždy si to budu pamatovat a stejně tak i můj klan. Runy na kýlu Elfí panny dávají všem obyvatelům moře na srozuměnou, že toto je Hrolfova loď. Zavázali jsme se chránit ji i celou posádku.“

Oči mořského elfa sklouzly během řeči k Liriel a utrápený výraz ve tváři dával jasně najevo, jak moc pochybuje o moudrosti rozhodnutí zahrnout do toho i příslušnici národa temných elfů.

A to by také měl, pomyslela si Liriel chmurně. Ona sama nikdy nezapomene na zvěrstva povrchových elfů, kterých se dopustili na jejím lidu, a stejně tak nikdy nebude tomuto elfovi věřit. Chvíli se oba elfové navzájem měřili nedůvěřivými pohledy.

„Mohla jsi mě zabít, ale neudělala jsi to,“ promluvil Xzorsh konečně. „Nejsi… nejsi ani trochu taková, jak jsem očekával.“

Tato slova i zmatený tón, jímž byla pronesena, přesně odrážely Lirieliny myšlenky. Poslední, co by od jakéhokoliv elfa čekala, by byla čest a slitování. Xzorsh však mluvil o přísaze jako o něčem silném a neporušitelném, co jeho potomci budou chovat ve stejné úctě jako drowové dědičný titul. Pro takovou nesourodost viděla Liriel několik možných vysvětlení. Buď drowové nerozuměli povaze ostatních elfů, nebo ještě spíš si příběhy upravili tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Nebo byl Xzorsh neuvěřitelně naivní.

Ať tak či onak, nevěděla, jak by mu odpověděla. Liriel neměla tušení, jaké příběhy se mezi mořskými elfy vyprávějí o jejím lidu, ale byla si celkem jistá, že ústředním motivem jsou zlo a zrada, oboje jako typické povahové rysy drowů. Rozhodla se tedy jen pokrčit rameny a obrátit pohled k moři.

Obraz, který se jí naskytl, jí doslova vzal dech. Bez jediného slova se vrhla k hromádce odhozeného šatstva a zbraní.

Hrolf si toho také všiml. Na hladině se zrcadlily dva měsíce. Potíž byla v tom, že na obloze byl jen jeden.

Kapitán začal hřímat rozkazy a sám se vrhl ke stojanu s harpunami. Vytáhl ohromný kus dřeva a oceli a zaklonil se k hodu. Než však mohl udělat něco dalšího, prolétlo vzduchem stříbřitě lesklé chapadlo a vyrazilo mu zbraň z ruky.

K nebi se vznesla fontána vody, to když se stvoření prodralo na hladinu. Obří baňatá hlava se v měsíčním světle kovově leskla a nespočet chapadel čeřil vodu. Dvě z končetin se doširoka rozpřáhly a plnou silou udeřily do trupu na pravoboku. Následovalo odporné vlhké mlaskání, to když se obrovské přísavky přichytily ke dřevu.

„Oči!“ řval Hrolf a ukazoval na dvě koule větší než lidská hlava. „Miřte na oči!“

K netvorovi vylétl mrak šípů. Ne dost rychle. Ohromná oliheň zřejmě pochopila a skryla hlavu pod vodu, aby si chránila citlivé bulvy. Loď však ze sevření nepustila, a ta se s jejím pohybem prudce rozkývala ze strany na stranu. Liriel i zbytek posádky to shodilo na zem.

Sklouzla po dřevěných prknech a praštila se do páteře s takovou silou, že jí před očima zatančily jiskřičky. Rychle se vykroutila ze změti potem páchnoucích končetin a spěšně se rozhlédla po Fjodorovi.

Tomu se podařilo udržet na nohou a teď se jednou rukou držel lanoví. Obnažený černý meč se mu leskl v ruce a široce rozkročené nohy zapíral do nakloněné paluby. I přes hrozící nebezpečí vypadal naprosto klidně. Rty mu zkroutil lehký úsměv a Liriel se zdálo, že narostl do výšky.

Bojové šílenství začínalo.

Liriel radostně zavýskla. Fjodor jako berserkr představoval úžasný pohleda těšila se na to, až svoji zuřivost obrátí na jediného a snadno rozpoznatelného soka. S posádkou se již stihl dostatečně seznámit, a i kdyby ne, Seveřana by si s obří olihní spletl jen málokdo. Převalila se na všechny čtyři a začala šplhat vzhůru k příteli.

Hrolf se mezitím drápal k zábradlí na levoboku a volal na několik ostatních, aby ho následovali. Muži šplhali vzhůru a snažili se vlastní vahou znovu ustálit plavidlo, jemuž vážně hrozilo převržení. Oliheň však dál klesala a Elfí pannu táhla nemilosrdně za sebou. Přes palubu na pravoboku se přelila ledová voda.

Naslepo pátrající chapadlo sáhlo přes nízké zábradlí a ovinulo se kolem jednoho z námořníků. Vzápětí ho oliheň zdvihla vysoko do vzduchu, jen aby s ním okamžitě praštila mezi ostatní členy posádky. Chapadlo znovu zamířilo vzhůru, tentokrát však muž jen ochable visel. Přesto posloužil jako příhodný tlouk a po druhém úderu se vzduchem nesly výkřiky zraněných doprovázené sténavým praskáním těžce zkoušené lodě.

Když byl muž napřažený ke třetímu úderu, vylétl Fjodorův meč obloukem vzhůru a přesekl jedno z lan. Na provazu, nyní volně visícím z nakloněného stěžně, se mladý berserkr zhoupnul nad vodu. Cestou se ohnal po nebezpečném chapadle a jedinou ranou je přeťal. Uvězněný námořník tvrdě dopadl na palubu, stále omotaný pořádným kusem slizkého masa.

Improvizované kyvadlo dosáhlo vrcholu dráhy a Fjodor se začal vracet k lodi. K Lirielinu nesmírnému překvapení se však pustil ještě mnohem dřív, než se dostal nad palubu. S mečem sevřeným pevně oběma rukama a hrotem namířeným přímo dolů sletěl na oliheň.

Fjodor dopadl na její hlavu a síla pádu prohnala meč až po jílec skrz jedno z chapadel svírajících Elfí pannu. Berserkr začal páčit sem a tam a rozšiřoval odporně zející ránu.

Oliheň takový útok očividně zmátl. Z vody vylétlo další chapadlo a pokusilo se dotěrného člověka odstranit. Fjodor se nepřestal probíjet zaklesnutým chapadlem a občasných obdržených tvrdých direktů si nevšímal.

Jak Liriel lesknoucíma se očima a téměř bez dechu neuvěřitelný souboj sledovala, všimla si, že do boje se zapojil další válečník. Xzorsh sklouznul do vody a teď odhodlaně přepilovával druhé chapadlo držící loď. Dokázal tím oliheň dostatečně rozptýlit a chapadlo se se zvukem stovek bot vytahovaných z řídkého bahna odtrhlo od trupu. Následně se rychle přesunulo pod mořského elfa a se zhnuseným cvrnknutím jej vyhodilo z vody a poslalo zpátky na těžce zkoušenou loď.

Xzorsh se zaduněním dopadl na dřevěnou palubu. Převalil se a nějak se mu podařilo postavit na nohy. Ukázal k Fjodorovi a něco varovně vykřikl podivným hlasem plným cvakání a hvízdání.

Liriel ani nemusela rozumět slovům, aby si hrozícího nebezpečí všimla. Chapadlo, jež Xzorsh dokázal uvolnit od lodě, se vrátilo zpět k olihni a pomalu, ale jistě obtáčelo kolem mladého berserkra kruh. Netvor změnil taktiku.

Chapadlo se stáhlo, omotalo se kolem válečníkova hrudníku a přimáčklo mu paže k bokům. Rychlým škubnutím, ne nepodobným pohybu, jímž lučištníci vytahují z toulce na rameni šíp, stáhla oliheň Fjodora ze svého těla. Tenhle „šíp“ se však rozhodl bránit. Fjodorovi se podařilo nepustit meč, a jak jej nestvůra ponořila pod hladinu, dokázal konečně odseknout poslední chapadlo držící Elfí pannu.

Loď se náhle narovnala a divoce se při tom rozkývala. Liriel se držela zábradlí a postavila se na nohy. Oči stále jistě upírala na boj zuřící pod hladinou. Voda kolem olihně se doslova vařila a elfciny citlivé oči zachytily na měsíčním světlem ozářené hladině prolitou krev. Z ledové vody stoupala pára, výmluvný důkaz nepřirozeného horka zachvacujícího berserkry během bojového šílenství.

„A je z tebe crintishik,“ oznámila zraněné olihni s hlasem plným zlovolné radosti.

Hrolf však její optimismus nesdílel. Přistoupil k ní a položil jí ohromnou ruku na rameno. „Je po něm, panenko,“ řekl tiše. „A my odsud musíme pryč.“

„Ne,“ opáčila Liriel klidně, aniž by spustila zrak z moře.

„Nikdo z nás už pro něj nemůže nic udělat, a jestli se od týhle potvory nedostaneme co nejdál, umře ještě víc dobrých chlapů,“ trval Hrolf na svém.

„Dej mu čas,“ ujišťovala ho dívka. I přes neochvějně jistý hlas, začala Liriel pociťovat první bodnutí starosti. Fjodor měl dost síly, odvahy i prohnanosti, ale čas mu nebezpečně rychle utíkal. Dokonce ani berserkr se neobešel bez vzduchu.

Moře se náhle dramaticky uklidnilo. „Je konec,“ oznámil Hrolf a přes Lirielinu hlavu kývl k zachmuřenému a ostražitému Ibnovi. První důstojník zaujal místo u kormidla a zahnal ostatní muže k veslům.

Vtom vyrazila oliheň z vody a mlátila obří hlavou ze strany na stranu jako ve smrtelné křeči. Na pružném krunýři se objevila malá boule a začala se zvětšovat.

Xzorsh přistoupil k Liriel a divný jev sledoval přimhouřenýma zelenýma očima. „Ten člověk je naživu,“ oznámil mořský elf nevěřícně. „Chce si prosekat cestu ven!“

„Fjodor je uvnitř toho tvora živý?“ V hlase temné elfky se mísila nedůvěra s nadějí.

„Oliheň je těžké zabít dokonce i zevnitř,“ vysvětloval Xzorsh ponuře. „Kdyby jej spolknul vurgen, tak by se ven prosekal jako nic. Tady má jedinou naději. Musí najít oko. Neznám nic, co by se prosekalo krunýřem.“

Možná ty, pomyslela si Liriel. Spěšně očima prohledávala palubu. Pátrala po váčku, který ukrýval její vrhací pavouky. Konečně si jej všimla zamotaného mezi provazy. Sebrala hrst kovových pavouků s dokonale vyváženýma nohama zakončenýma ostrými hroty ještě posílenými magií Temných říší.

Jednoho za druhým pak hodila. Kouzly opředené zbraně se zakously hluboko do netvorova krunýře, kde vytvořily dokonale rovnou čáru prasklin, jež se rychle rozšířila. Než ho mohla Liriel zastavit, vzal Xzorsh jednu z harpun a hodil ji do otvoru. Zbraň se zabořila hluboko do otevřené rány a její zubatý konec vylétl ven oční bulvou. Oliheň konečně znehybněla a její chapadla vyplavala na hladinu rozprostřená jako sluneční paprsky. Stvoření bylo mrtvé, ale stejný osud možná potkal i Fjodora.

Liriel se k němu obrátila, oněmělá vztekem.

„Abych mu ukázal cestu ven,“ vysvětlil Xzorsh.

A přesně tak. Podél zabodnuté harpuny se ze zničeného oka ven vysunula ruka, těsně následovaná Fjodorovou hlavou. Otřel si z obličeje sliz a několikrát se zhluboka nadechl. Jeho sok byl po smrti a bojová zuřivost skončila. Dokud trvala, necítil bolest, chlad nebo vyčerpání. Tyhle věci se dostavily až teď.

Mladý válečník se s obtížemi vysoukal z oční bulvy a nejistými tempy zamířil k lodi. Vždy nápomocný Xzorsh skočil do vody a tucet dalších rukou se natáhl, aby hrdinovi dne pomohly na palubu.

Fjodor byl bledý jako stěna. Košili měl roztrženou od ramene až po pás a ze spousty kruhových ran se valila krev. Mořský elf se o něj začal starat tak jistými pohyby, že ani Liriel nic nenamítala.

„Tak tohle je příběh pro syny tvých synů,“ zakroutil Hrolf nevěřícně hlavou. „Je štěstí, že máme na palubě berserkra!“

„Ne, tady pracuje smůla!“ pronesl první důstojník se zuřivostí v hlase. „Jo, tenhle kluk tu potvoru sice zabil, ale podle mě by nás žádná oliheň nikdy nenapadla, kdybysme neměli na palubě ženskou! A kromě toho, co za chlapa může mít za kamarádku temnou elfku?“

Tohle byla na Ibnovy poměry velmi dlouhá řeč a zápal slov vyvolal mezi potlučenými členy posádky souhlasné mumlání. Na dívku se upřely plíživé pohledy.

„Co za chlapa?“ zopakoval Hrolf a pokrčil rameny. „Třeba já. A pokud vím, jsem tady pořád ještě kapitán. Takže si mel pantem, jak chceš, ale moje rozkazy platí.“

Na to Ibn nedokázal nic říct. Okamžitě pochopil, že učinil chybný krok. Každý muž na palubě si kapitána velice vážil a většina z nich téměř nábožně uctívala i mladého berserkra. Sice by je dokázal přimět obrátit se proti drowí elfce, ale nikdo z nich by nezpochybnil nedávný Fjodorův čin, aby se tak otevřeně postavil kapitánovi. První důstojník se proto spokojil jen s mumláním. „Nosí smůlu!“ zabručel a vydal se najít suchou dýmku.

„Nevšímej si ho, panenko,“ poradil Hrolf Liriel. „Ibn je dobrý chlap. Jenom si nic nenechá vymlátit z hlavy. Novoty nemá rád, a to ty určitě jsi.“ Zvědavě se na dívku podíval. „Při boji jsi řekla nějaký divný slovo. Co to bylo? Kouzlo? Kletba?“

„Jídlo,“ vysvětlila Liriel. Když nebezpečí pominulo, vrátil se jí obvyklý smysl pro kruté žertíky. Odtrhla z mrtvého námořníka kus chapadla a vykročila přes palubu, aby jej ještě škubající podala Ibnovi.

„Chtěl jsi, abych se starala o jídlo? Tak dobře. Budeme jíst jako drowové. Nech to nakrájet, obalit v těstíčku a osmažit na sádle z rothe. Je to vážně dobrota,“ ujistila námořníka, který při pohledu na slizkou věc zřetelně zezelenal.

„Lodní kouzelnice?“ navrhl námahou zesláblý hlas.

To promluvil Fjodor. Posadil se a upřel na důstojníka čtverácký pohled. „Zkus ji brát… jako lodní kouzelnici,“ poradil mu Rašemenec. Sice mluvil jen s obtížemi a jednotlivá slova ze sebe vyrážel mezi křečovitými nádechy, ale v očích mu hrálo pobavení. „Tak to bude… pro všechny lepší.“

Zrzavý muž přikývl. Jeho nedůvěra vůči magii byla na okamžik přehlušená představou téhle svíjející se věci na talíři. „Lodní kouzelnice,“ souhlasil Ibn ochotně.

4.

Pirátský život

Elfí panna strávila mnoho dní na moři, než se na obzoru objevil nejsevernější ostrov Měsíčniny. Fjodora pohled na pevnou zem potěšil a chystal se ji prozkoumat. Loď však nezakotvila a místo toho se držela pod příkrovem jarní mlhy v bezpečné vzdálenosti od břehu.

„Jak zima končí, tak se moře zase otvírá a kupci brzy zvednou kotvy,“ vysvětlil Hrolf, když se Fjodor zeptal na důvod otálení. Oba muži seděli se zkříženýma nohama na palubě příďové nástavby a mezi sebou měli potrhanou síť. Prsty jim doslova kmitaly, jak s nacvičenou lehkostí navazovaly nové uzle. Aniž by přerušil rytmus, plácl Hrolf mladého válečníka po zádech. „A po tom, co sem tě viděl na tý olihni, bych řek, že kupce budeš obírat stejně snadno jako angrešt!“

„Já za vás nebudu bojovat,“ řekl Fjodor tiše.

Kapitán se překvapeně zarazil. „Jak to, hochu?“

„Bojuji, jenom když musím. Abych ochránil svou zemi a přátele,“ vysvětlil mladý válečník. „Jestli na loď někdo zaútočí, stanu při vás. Musím tě ale varovat. Jestli zaútočíte na jinou loď, jenom abyste ji oloupili, tak se můžu stejně dobře obrátit proti vám.“

Hrolfův bodrý výraz se nezměnil, jen pohled očí se zatvrdil. „To má být výhrůžka?“

„Ne, varování,“ opáčil Rašemenec klidně a vrhl tázavý pohled na Liriel, která se přilákaná přítelovým vážným výrazem připlížila blíž.

„Na rozdíl od svých berserkrovských druhů si nemůžu vybírat, kdy se bojová zuřivost dostaví. To ti Liriel neřekla?“

„Ne, to neřekla,“ pronesl Hrolf lítostivě a obrátil se na temnou elfku. „Nějak ti to vypadlo z hlavy, panenko?“

„Tenkrát jsi začal bílit hospodu dřív, než jsem se k tomu dostala,“ hájila se Liriel. „Jinak bych ti to řekla. Tím jsem si celkem jistá.“

Kapitán si povzdechl a zatahal se za ohromný knír. Náhle se mu však dobrá nálada vrátila a zamrkal na dívku. „Nic si z toho nedělej, holka! Boj je sice dobrá věc, ale vydělávat se dá i jinak!“

Později téhož dne shromáždil kapitán posádku, aby s ní probral nutné změny v obvyklé taktice číhání a přepadů. Muži s Hrolfovým plánem ochotně souhlasili, a to i přesto, že zahrnoval Liriel a její magii temných elfů. Všichni viděli Fjodora v boji a nikdo z nich netoužil postavit se jeho černému meči. Kromě toho byli zvyklí na kapitánovy netradiční metody, a když ne Liriel, jemu rozhodně věřili.

Nebylo by to poprvé, co by Hrolf docílil s pomocí úskoku toho, co by je jinak stálo spoustu krve. Vlastně se dalo říct, že kapitán se víc přikláněl k laskavé formě pirátství. Když se mu podařilo přesvědčit loď k vydání nákladu jen pohrůžkami, tím lépe. Hrolf si sice boj užíval, ale byl mnohem klidnější, když jeho milované Elfí panně nic nehrozilo.

Posádka se shromáždila kolem Liriel, která vysvětlovala podstatu nezbytného kouzla. „Je to forma teleportačního zaklínadla, které vymění jednu osobu za jinou. Jeden z vás bude přenesený na palubu druhé lodě, kde jejímu kapitánovi nabídne výměnu půlky nákladu za návrat jeho muže. Kdo z vás bude ochotný jít?“

„Tady nejde jenom o to, kdo bude chtít, panenko,“ poznamenal Hrolf. „Jen to vezmi z druhý strany. Co by jim zabránilo v tom nechat si našeho muže a snažit se o rovnou výměnu? Nebo by mohli výměnu úplně odmítnout. Nechápej mě špatně, tyhle kouzla jsou dobrý způsob k něčímu únosu a na chvíli to jejich kapitána zmate. Samo o sobě to ale stačit nebude.“

„Tak co potom?“ chtěla vědět Liriel.

Hrolf se lstivě usmál. „Naarod z Měsíčniny se nedá jen tak snadno vyděsit. Představ si jejich kapitána, jak najednou stojí tváří v tvář někomu cizímu, kdo se záhadně objevil na jeho lodi. Kdo z nás by toho ubožáka asi nejvíc vyděsil?“

Všechny oči se obrátily k Liriel.

Drowí elfka se pomalu krutě usmála a souhlasně přikývla. S dychtivým leskem v očích začala spřádat detaily improvizované historky. Brzy se všichni piráti nadšeně pochechtávali. Když pak s jistotou starého vojevůdce začala rozdělovat rozkazy, nenašel se nikdo, kdo by se hádal nebo šklebil.

Z celé posádky zůstali nevzrušení jen dva muži. Ibn, který poklidně pokuřoval ze své věrné dýmky, a Fjodor, jenž se při pohledu na rozzářený výraz ve tváři pletichařící dívky neúspěšně pokoušel skrýt zklamání.

Liriel snesla kouzlo při západu slunce. I když si postupně zvykala na trestající jas slunce a mořské hladiny, představoval soumrak čas záhad a přirozeného „kouzla“, který chtěla Liriel využít. Moře a nebe se slily do jediné černi, ale stíny zůstávaly. Začaly se sice ztrácet spolu se světlem, ovšem zanechávaly po sobě jakousi neviditelnou přítomnost. V čase mezi dnem a nocí se všechno zdálo být možné. To bylo nesmírně důležité, neboť dívčin plán spočíval rovným dílem na drowí magii a strachu obětí a na taková zakletí nebyl žádný čas vhodnější než soumrak.

Tahle loď z Měsíčniny by pro Lirielin záměr ani nemohla být vhodnější. To si uvědomila okamžitě, jak ji kouzlo přeneslo na palubu. Zahalená neviditelností piwafwi se rozhlédla kolem sebe a vysledovala řetězec velení. Dokonce si prohlédla kajuty, aby se s kořistí lépe seznámila. Jedna z nich byla doslova posetá tak podivnou sbírkou předmětů, že muselo jít o složky kouzel. Liriel ji rychle prohledala a ke svému nadšení našla malou knihu plnou neznámých zaklínadel založených na mořské magii. Spěšně ji vzala a vrátila se ke svému úkolu.

Kupecká loď byla sice malá, zato však nová a moderní. Dokonce i záďová nástavba byla už součástí původního návrhu a nebyla přidána dodatečně jako u většiny jiných plavidel. Řízená byla záďovým kormidlem ovládaným pákou. Její obsluha se musela řídit výhradně rozkazy, neboť přes nástavbu neviděla dopředu. V této chvíli přicházely rozkazy od kapitána ve strážním koši na vrcholku jediného stěžně. Nahoru k němu po obou stranách směřovaly provazové žebříky.

Tichá a neviditelná vyšplhala drowí dívka za kapitánem do koše. Právě se nakláněl dolů a zamračeně naslouchal vzrušenému hlášení dvou svých mužů.

„Co tím chcete říct, že je Drustan pryč?“ volal. „Kam by jako šel?“

„Třeba k nám,“ oznámila Liriel a rozevřela piwafwi.

Kapitán se okamžitě narovnal a otočil se za jejím hlasem. Při pohledu na drowa vzdáleného jen na dosah ruku zblednul.

„Je s mými lidmi,“ pokračovala a odměnou jí byl zděšený pohled kapitánových očí. Muž si musel myslet, že se zničehonic propadl do podzemního světa temných elfů. Tím lépe, pomyslela si Liriel. Nakrčila obočí. „Možná se necháme přesvědčit a vrátíme ho.“

Muž se pokusil promluvit, ale nic se neozvalo. Ustrašeně si olízl rty a zkusil to znovu: „Co chcete?“

„Půlku vašeho nákladu,“ oznámila. „A nesnaž se nás podvést, my to zjistíme. Nejsem tu sama,“ pokračovala Liriel dramatickým šepotem. Znovu se zahalila do pláště a během mrknutí oka byla pryč. Kapitán neviděl ani ji, ani dýku, jejíž čepel mu přitiskla ke krku. Pramínek krve stékající na nabíraný límec jeho košile byl však dostatečně přesvědčivým důkazem. Liriel mu v očích jasně četla přesvědčení, že jeho loď napadl neznámý počet smrtících a neviditelných drowů.

„Ano, poslechnu,“ procedil přidušeným hlasem, ovšem v očích se mu vychytrale zablesklo, což Liriel nemohlo uniknout.

„Možná by ti mohlo ušetřit jisté nepříjemnosti, když ti řeknu, že váš kouzelník proti nám nic nezmůže. Žádné lidské kouzlo z nás neviditelnost nesejme – magie z drowů klouže stejně snadno jako voda z husích brků,“ oznámila mu chladně. „Jakýkoliv, byť sebevíc ubohý pokus o čarování se však setká s okamžitou odvetou. A věř mi, nikdo z vás nechce vidět drowí magii v akci.“

Poslední naděje z kapitánova výrazu zmizela a Liriel věděla, že zasáhla přímo do černého. Sdělila mu všechny instrukce a ujistila ho, že až do jejich splnění zůstane po jeho boku. Jestli spustí poplach, nebo jen naznačí něco o přítomnosti temných elfů na palubě, tak s půlkou nákladu ztratí i půlku posádky a nikdo mu nebude moct zaručit, že do ní nebude patřit i on sám.

Kapitán se zachoval přesně podle jejích pokynů, jen posádka dlouho nedokázala pochopit, že Drustan byl magicky odnesen z lodě a jeho návrat má být vykoupený půlkou nákladu. Nakonec však uposlechli, spustili na vodu skif s plochým dnem a naložili ho malými dubovými soudky.

„Uvolněte místo mým lidem,“ zasyčela Liriel do kapitánova ucha. „Dva se postarají o skif a zbytek tu zůstane. Kdyby náhodou někoho napadnul šílený plán, jak nás ošidit o výkupné. Vašeho muže vrátíme na člunu a pak zmizíme, stejně jako jsme přišli.“

Zatímco kapitán řídil překládání soudků, snesla se stále neviditelná Liriel do člunu. Jakmile se muži vrátili na loď, použila kouzlo levitace. Plně naložený člun se odtrhl od vln a pomalu se vznesl do vzduchu. Před vytřeštěnými zraky námořníků tiše odplul do mlhy.

Nebylo to snadné kouzlo, ale Liriel si byla vědomá důležitosti impozantního odchodu. Takhle dostane kapitánovo vysvětlení větší váhu a pocit překvapení a strachu vyžene z lidských hlav případnou touhu přízračný skif sledovat.

Jakmile člun dosedl na palubu Elfí panny, zhroutila se obtížným zaklínáním vysílená Liriel na jeden ze soudků. Posádka se k ní nahrnula, aby ji uvítala a prohlédla si kořist. S nadšením zjistili, že soudky jsou plné malinové medoviny, sladkého alkoholického nápoje z medu s příměsí lesních plodů.

„Vyprovoďte hosta na cestu a pak si na oslavu jeden otevřeme. Zbytek prodáme,“ zamrkal vesele Hrolf.

Muži se vydali po své práci, přesně podle plánu, který připravila Liriel. Zajatý námořník se po seslání kouzla vynořil v temnotě podpalubí, kde ho již očekávali dva námořníci ozbrojení šipkami z dívčiny kuše. Jedno rychlé bodnutí jej ihned odeslalo do říše snů. Když jej vynesli na palubu a naložili do skifu, jed stále účinkoval.

Liriel předala Fjodorovi nově získanou knihu kouzel a připojila se ke spícímu muži. K dovršení velkého klamu zbýval poslední krok. Nebylo by dobré, aby oběti zjistily, že je v zajetí držely jen stíny a ruathymská loď jim leží na dosah. Počkala, dokud Elfí panna trochu nepoodjela a nezmizela v mlze.

Když byla z dohledu, odšroubovala Liriel zátku z drobného flakónku obsahujícího protijed na drowí uspávadlo a opatrně nalila muži kapku do úst. Zamlel sebou, podrbal se a pak se s kletbou na rtech probudil. Proud nadávek byl přerušený pohledem na černou tvář sklánějící se nad ním.

„Vrať se na svou loď,“ poručila mu a ukázala rukou ke kupeckému plavidlu. Náhle v mlze zazářil její přízračný obrys. Liriel ji zahalila do kouzelného ohně, aby námořníka navedla a ještě víc poplašila ty, co na něj čekali.

Zatímco námořník zíral s ústy dokořán jako ryba na suchu, zahalila se Liriel do pláště neviditelnosti a vklouzla do moře. V ledové vodě jí rychle ztěžkly údy a záhyby piwafwi ji táhly ke dnu. I když uměla dobře plavat, dalo jí pořádnou práci, než se dostala zpět k pirátské lodi.

Několik párů ochotných rukou se natáhlo a vytáhlo ji na palubu. Liriel si sotva všimla ochotné pomoci, pevné paluby pod nohama i podlahy, jak se k ní zdvíhá.

Fjodor ji v pádu zachytil a odnesl do Hrolfovy kajuty. Zatímco ze sebe otupěle stahovala mokré věci, odvrátil zrak a počkal, dokud zavrzání úvazů neprozradilo, že zalezla pod přikrývku.

„Všechno šlo skvěle,“ oznámila mu unaveným hlasem. „Řekla bych, že to bude trvat ještě mnoho dní, než se kapitán přestane neustále ohlížet přes rameno a v každém stínu hledat temné elfy.“

„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl Fjodor tiše. „Teď tě nechám být.“

V tónu jeho hlasu bylo něco, co k Liriel proniklo i skrz závoj vyčerpání. Prudce se posadila a zadívala se na přítele. Přesně jak předpokládala, neschvaloval její dnešní podnik. V jeho očích sice nenašla přímo odsouzení, ale smutnou odevzdanost, která ji zasáhla víc, než by si byla ochotná přiznat.

„Jednou jsem už měsíčninskou medovinu pila,“ pronesla zničehonic. „A vím, kolik přesně stojí.“ Naklonila se přes okraj lůžka a prohrabávala se odhozenými věcmi, dokud nenašla jeden váček. Hodila jej Fjodorovi. Vyhnul se pokusu o zachycení a dopadl na zem s nezaměnitelným zazvoněním mnoha mincí.

„Přesně tolik by stála na menzoberranzanském bazaru. Kapitán v kajutě najde stejný váček. Stejně jsem odškodnila i jejich lodního kouzelníka a věř mi, skutečnou cenu té knihy kouzel ani nechceš znát,“ zabručela. „Vtip je v tom, že žádný z těch mužů neutrpěl naší malou hrou žádnou škodu. Vlastně na tom ještě vydělali. Vždyť jsem jim ušetřila námahu s dopravou zboží až do Temných říší!“

Fjodor na ni dlouho beze slova hleděl. „Ale proč, moje malá vráno? Proč jsi podstoupila takovou námahu jenom kvůli nákupu medoviny?“

Její úsměv byl jako vždy rošťácky, avšak mladíkovi neunikl ani záblesk nejistoty v jantarových očích. „Myslíš si snad, že Hrolfa a jeho chlapy by uspokojil obyčejný obchod? Ti se už dávno zaměřili na pirátství! Takhle má Hrolf dobrý pocit z povedeného klamu, obchodníci peníze a všichni zúčastnění zajímavý příběh. Nikdo netratí.“

Takové odhalení Fjodora doslova uzemnilo. Ještě nikdy neviděl, že by někdo zašel tak daleko, aby skryl vznešený úmysl. Lirielina špatně utajovaná snaha jej potěšit ho hluboce zasáhla. Došel k ní a sevřel její ruku mezi své. Stále měla ledové prsty, a tak je třel, zatímco přemýšlel, co by řekl. Měl toho na srdci hodně, ale nebyl si jistý, jestli by jí něco z toho dávalo smysl. I přes bystrou mysl a zálibu ve spletitých plánech a intrikách nedokázala chápat složitosti srdce.

Ticho mezi nimi se prodlužovalo do nekonečna. Liriel naklonila hlavu a vzhlédla k němu s předstíraným úžasem. „Ty přemýšlíš,“ obvinila jej škádlivě. „Neznamená to snad, že bys přešel k těm, co spřádají myšlenky?“

Smutně se usmál. „Ne, jen sním, jako obvykle.“ Pustil její ruku a obrátil se k odchodu.

„Ještě nechoď.“ Odtáhla se trochu stranou, aby mu udělala místo, a poplácala rukou okraj lůžka.

Fjodor se ohlédl přes rameno. Nechal své oči odhalit to, co měl na srdci, ale nadále udržoval opatrný odstup. „Jsem navždy tvým přítelem,“ řekl tiše. „Ale občas chceš od muže trochu moc, moje malá vráno.“

Náhle ji zasáhlo pochopení, následované ohromením. Kdysi byli krátce milenci. Nečekaná a nezvyklá intimita toho okamžiku vytrhala Lirieliny emoce z jejich pevných základů a zanechala ji zmatenou a otřesenou. Takové věci byly mezi drowy nebezpečné – vlastně přímo zapovězené! – a tak ochotně přijala Fjodorovu nabídku, že na tuto mezihru zapomenou. Jejich vzájemné přátelství bylo silné, avšak zároveň nelehké. Stále se pokoušeli navigovat neznámými vodami. Když na něj pohlédla, zjistila, že pro něj záležitost není ani zdaleka vyřešená. Ta myšlenka ji zároveň sklíčila a zaujala.

„A chtěl bys zůstat?“ zeptala se ho přímo.

Fjodor se lehce usmál. „Hezky se vyspi. Uvidíme se při dalším západu slunce.“ S těmito slovy odešel a zavřel za sebou dveře kajuty.

Vrtkavou elfku zasáhla vlna emocí: úleva, zoufalství a nakonec i čistě ženská ješitnost. Vytrhla zpod matrace nůž a hodila jej proti dveřím. Zakousl se hluboko do dřeva a rozechvěl se dost na to, aby to bylo jasně slyšet. Dívka se převalila a zabořila hlavu do polštáře, aby ten výsměšný zvuk nemusela dál poslouchat.

„Aspoň mohl jenom říct, že ano!“ zamumlala.

S prvními ranními paprsky připlula Elfí panna ke Korinnskému souostroví, shluku drobných ostrůvků severně od Měsíčniny. Lodí se vznášelo ovzduší očekávání, jehož si Fjodor neomylně všiml a nedůvěřoval mu. Obzvlášť Hrolf hýřil dobrácky bodrou náladou a falešně zpívanými baladami.

Mladý Rašemenec k němu s každým uplynulým dnem choval stále větší náklonnost. Kapitán byl doslova bezednou studnicí odzbrojující a nakažlivé radosti. Hrolf zkrátka přijímal s obrovskou chutí cokoliv, co mu život nabídl – ať už to byla náhlá bouře, roh plný medoviny nebo dobrodružný příběh. Bohužel také přijímal věci, které mu nepatřily. Fjodor neustále zápasil s rozporuplnými pocity vůči sympatickému kapitánovi a jeho láskou k bezuzdnému loupení a děsil se toho, k čemu by po zakotvení u břehu mohlo dojít.

Nečekané slavnostní veselí, do něhož byla posádka Elfí panny uvržena, jej však okamžitě uklidnilo. Když spustili kotvu u Tetrisu, drobného ostrůvku zelených pahorků a kamenitého pobřeží, bylo již pozdní odpoledne. Místní lodivod oslovil Hrolfa jménem a pobídl ho, aby si pospíšili na slavnost. Jak posádka procházela vesnicí – shlukem kamenných budov s doškovými střechami lemujících meandrovitě stočenou řeku ústící do moře – zdravilo je množství obyvatel radostnými výkřiky. Drobná zakulacená žena s radostným leskem v šedých očích a tvářemi jako dvě jablíčka se s vířící sukní rozběhla k Hrolfovi a uvítala ho rozpřaženýma rukama. Kapitán ji zachytil, lehce se s ní zatočil a sevřel ji do medvědího objetí.

„Jeho žena,“ vysvětlil chápavě se usmívající Olvir a kývnul k nesourodému páru. Pokračovali na kopec za městem, obklopení neustále rostoucím davem. Fjodor a Olvir se během cesty spřátelili. Nejdřív si vyměňovali příběhy ze svých domovů a nakonec s rostoucí vzájemnou důvěrou i sami o sobě. Olvir chtěl být od dětství skald, ale nedokázal se smířit s nízkým postavením, jež bylo bardům v jejich válečnické společnosti vyhrazeno. Proto se rozhodl vyrazit na moře, kde mohl jak naplnit ambice, tak nasbírat příběhy k uklidnění ducha.

„Vracíte se sem často?“ zeptal se Fjodor.

„Pětkrát nebo šestkrát do roka. Jsme tady skoro jako doma!“

„Stejně to není moc často, když vidím, jak se ti dva k sobě mají.“

Olvir pokrčil rameny. „Moira nikdy neopustí tenhle ostrov a Hrolf neopustí moře. Docela jim to tak vyhovuje. Vždycky se šťastně přivítají a pak spokojeně rozloučí.“

Potom námořník změnil téma a popisoval slavnost, k níž večer dojde. „Naarod zde dodržoval na většině ostrovů již zapomenuté tradice, prastaré obřady a slavnosti svázané s počátky ročních období. Místní druid, roztřesený šedý stařeček oděný do roucha z dávno minulé doby, dál lpěl na uctívaní prastarých duchů země a moře. Dnes večer vzdá vesnice hold říčnímu duchovi a oslaví příchod jara.“

Fjodor stál během druidovy modlitby a následného obřadu oběti, skládající se z nádherných náramků, nákrčníků a broží z blyštivě žlutého zlata, mezi vesničany. Trochu ho překvapilo, že i piráti zachovali zbožné mlčení, i když stařík házel do řeky hotové jmění ve zlatě.

Celý obřad byl ještě pozoruhodnější tím, že v celém okolí nezaznamenal ani stopu magie. Jako hodně dalších z jeho lidu měl i on dar Zraku, a tak dokázal vycítit místa síly. Zde však necítil nic. Rozhodl se, že později se na to Hrolfa zeptá.

Po západu slunce se obřad plynule přerodil v oslavu, k níž Hrolf a jeho muži přispěli několika soudky „ukradené“ medoviny. Kopce se rozjasnily vatrami a kolem nich tančili vesničani i piráti do rytmu rákosových fléten, bubínků a malých naříkajících dud. Dřív než by Fjodor čekal, ustoupilo nadšení příjemnému poklidu. Do stínů mimo dosah blikotajícího světla ohňů se postupně vytrácely různé dvojice a ti, kteří zůstali, se opili skoro do bezvědomí a ukolébaní teplem ohně se stočili ke spánku.

Fjodor nečekaného klidu využil a vydal se najít Hrolfa. Kapitán seděl na pařezu, na klíně manželku a v ruce roh s pitím. Když ho viděl, zahřímal na pozdrav a vtiskl mladíkovi do ruky roh, aby se s ním také napil. Fjodor jej snadno vyprázdnil – pro někoho navyklého na ohnivý jhuild to ostatně nebylo nic těžkého – a pak se kapitána zeptal na dnešní rituál a sdělil mu své zjištění, že kolem řeky se žádná moc nezdržuje.

Pirát pokrčil rameny. „Duchové míst nejsou tak běžný, jako byli dřív, to je pravda, ale starý zvyky tak snadno nemizí. A komu to vadí? Řeka jim zavlažuje pole, plaví se po ní jejich čluny až k moři a dává jim ryby. To je tady vzácnější než zlato!“

„Dobře řečeno,“ odvětil Fjodor, příjemně překvapený moudrostí Hrolfovy odpovědi. Přesto měl pocit, že to nebyla celá pravda, a také to řekl.

Hrolf místo odpovědi jen zamrkal a pokrčil rameny. Naplnil roh další medovinou ze sudu a podal jej mladému válečníkovi. „Na to, že bys měl být snílek, se moc staráš! Zkus ještě jednou najít dno a uvidíš, jestli to nepomůže!“

Liriel čekala dlouho do noci a pak teprve opustila loď. I když souhlasila s Hrolfem, že místní obyvatelé by přítomnost drowa na ostrově nepřivítali s otevřenou náručí, nemohla odolat pokušení spatřit neznámou zem na vlastní oči. Nečekaně se rozhodla obléknout se, jako kdyby se zúčastnila slíbené slavnosti. Z Přístavu Lebek si přivezla roucho z černého hedvábí a nezkrotné vlny bílých vlasů si vyčesala do smyček a prstýnků. Poutníkův amulet, běžně nošený ve skrytu pod šaty, uvolnil čestné místo přívěsku ze zářícího jantaru a s pavoukem uvnitř, který jí daroval Fjodor. Nakonec přes sebe přehodila piwafwi a zahalená příkrovem neviditelnosti se proplížila opuštěnou vesnicí až k uhasínajícím ohništím v kopcích za ní.

Očekávala slavnost, ale vypadalo to spíš, jako kdyby se dostala na bojiště. Vesničané i piráti se povalovali všude kolem jako po hrůzném masakru. Celkový dojem narušoval jen drobný detail: mrtví obvykle nechrápou. Sborové chrčení rozléhající se mýtinou bylo živoucím svědectvím večerního hýření. Obzvlášť Hrolf, spící rozvalený na zádech a s jednou nohou položenou na několika vyprázdněných soudcích, rozechvíval vzduch dunivým chrápáním.

Temná elfka přimhouřila oči a studovala okolní scénu. Velmi často se musela divit podivné slabosti lidí k silným nápojům. Neexistoval jediný drow, který by nesvedl dostat pod stůl i tři trpaslíky po sobě, a pokud by náhodou přebral, dokázal se prakticky okamžitě probrat. Lidé nebyli ani zdaleka tak odolní, a dokonce to vypadalo, že ti nejméně schopní udržet se na nohou, pijí nejvíc. Přesto nedokázala pochopit, jak se mohlo tolik lidí propít až do bezvědomí během tak krátkého času. Dokonce i Fjodor, člověk schopný polknout to zatracené rašemenské ohnivé víno a udržet ho v sobě, dnešní oslavě podlehl. Ležel na zemi pohroužený do hlubokého spánku a v měkké půdě vedle něj trčel do země zapíchnutý ještě napůl plný roh s pitím.

Liriel si klekla vedle něj a vytáhla ho z hlíny. Přičichla k medovině a zachytila slabou vůni bylin, jež do ní byly přidány, a protože znalosti jedů patřily k základnímu vzdělání každého temného elfa, dokázala je okamžitě identifikovat jako neškodné, avšak velmi silné uspávadlo.

Vůbec ji tedy nepřekvapilo, když se od „spícího“ Hrolfa ozvalo téměř přesvědčivě znějící soví zahoukání. Na to znamení se všichni piráti postavili na nohy jako loutky ovládané jedinou sadou šňůrek. Výsledný dojem byl zároveň děsivý i směšný. Liriel se nemohla ubránit představě zombií povstávajících na mágovo zavolání z bojiště.

Muži se opatrně přikradli k říčnímu břehu. Liriel byla pochopitelně zvědavá, co má Hrolf za lubem tentokrát, a tak se plížila za nimi. Překvapeně sledovala, jak se několik mladších mužů svléklo do naha a vstoupilo do vody. Pak se začali opakovaně nořit pod hladinu a při každém vynoření házeli druhům na břehu jakési malé blyštivé předměty. Z útržků odposlechnutých hovorů si Liriel dala večerní události dohromady a pochopila, co se to právě děje.

Rouhavost takové krádeže ji znepokojila, neboť žádný drow z Temných říší by se nikdy neodvážil dotknout Llothiny obětiny. Za dobu svého putování mimo Menzoberranzan se sice dozvěděla, že jen málokteré božstvo je tak krutě pomsty chtivé jako Pavoučí královna, ovšem i tak jí vidina pouhého zlata připadala jako přílišné riziko a rozhodla se piráty přesvědčit o nesprávnosti jejich konání.

Stále neviditelná prošla mezi muži a sledovala, jak se mladý Bjorn vynořil s úsměvem na tváři z vody. Nad hlavou vítězně zamával zlatým náramkem a pak jej odhodil na břeh. Lirielina ruka švihla kupředu, zachytila šperk a bleskově jej stáhla pod záhyby piwafwi.

Pirátům se muselo zdát, že se prostě rozplynul ve vzduchu. S očima vyvalenýma překvapením a strachem hromadně couvli od neviditelné elfky.

„Kapitáne, říkal jste, že tu žádný vodní duch není!“ ozval se pobledlý Olvir.

Bjorn vypadal ještě znepokojenější. Jeho štíhlé ruce se během neustálého ochranného žehnání proti zlým silám neovladatelně chvěly. „Ať nám Tempus pomůže! Naštvali jsme jejich boha!“

„Až doteď se nikdy nic nestalo!“ uklidňoval je neochvějný Hrolf. „Myslete, chlapi. Každý rok jsme tu sklízeli jejich zlato jako úrodu na poli. Ne, jestli tu někdy nějaký duch byl, je dávno pryč!“

„Tak co to potom bylo?“ chtěl vědět Ibn.

Kapitán na něj zamrkal a pak ke zdánlivě prázdnému místu natáhl ruku dlaní vzhůru. „Vrať to, panenko. Podíl dostaneš potom, jako všichni ostatní.“

Liriel se ušklíbla. Hrolfovo ujišťování zapůsobilo i na ni a pohotová reakce na její žertík ji příjemně pobavila. Stále neviditelná hodila náramek kapitánovi. Jeho náhlé zjevení zapůsobilo na pořád neklidné muže podobně jako předtím jeho zmizení. První se zorientoval Bjorn a začal se pochechtávat. Jeden za druhým se přidávali i ostatní piráti. Ne všichni však byli žertíkem pobavení.

„Zatracená ženská!“ zamumlal si Ibn pod vousy a otočil se zpět k řece. „Mělo mi dojít, že když začnou potíže, bude v tom ona.“

Za úsvitu už bylo zlato bezpečně uložené v podpalubí a piráti opět zaujali místa mezi „oběťmi“ včerejší oslavy. Když se konečně začali neochotně probírat k životu, nevšiml si jediný ostrovan ničeho podivného. Loučení s piráty proběhlo pod doznívajícím vlivem medoviny v poklidnějším a hlavně tišším duchu, ale Hrolf i jeho posádka odcházeli přátelsky naladění a slíbili brzký návrat.

Na palubě Elfí panny se pirátům okamžitě vrátila dobrá nálada. Vlastně jen Fjodor byl poznamenaný účinky medoviny a stal se terčem přátelského pošťuchování. Dokonce mu bylo tak špatně, že ani nepřemýšlel nad tím, proč je on jediný postižený.

K Lirielině zklamání nezamířila Elfí panna přímo k Ruathymu. Hrolf místo toho přikázal nabrat kurs na Letohrad, pobřežní město nacházející se nějakých tři sta mil severně. Námořníci chtěli vyměnit něco z ukradeného zboží za tamní výrobky, ale to nebyl hlavní důvod. Letohrad získal své jméno díky nezvykle teplému podnebí a místní přístav po celý rok nezamrzal. Částečně to bylo dílem Řeky, proudu teplé vody a vzduchu táhnoucího se od Země věčnosti přes ostrov Gundarlun a dosahujícího až k Letohradu. V tomhle ročním období byla plavba Řekou mnohem bezpečnější než se pokoušet kličkovat mezi krami, jimiž bylo volné moře doslova poseté. Hrolf měl v úmyslu vstoupit do ní blízko Letohradu, plavit se ke Gundarlunu, kde se chtěl zúčastnit jarního lovu sleďů, a pak pokračovat na jih k Ruathymu. Očekávaný zisk byl značný, ale na druhou stranu to neplánovaně prodlužovalo cestu a s tím Liriel nepočítala. Neměla totiž ponětí, jak dlouho může magie v Poutníkově amuletu vydržet, a tak chtěla cíle dosáhnout co nejdřív.

Nakonec se rozhodla přidaný čas co nejlépe využít k prostudování knihy s vodní magií a uložení dalších kouzel do Poutníka. Další kratochvílí se stalo vyprávění příběhů a Liriel mámila z Hrolfa a Olvira co nejvíc informací o jejich ostrovním domově. Jak plynuly dny, vklouzla s Fjodorem zpět do příjemné rutiny dvou spolucestujících. Ani jeden z nich se nevracel k události v Hrolfově kajutě, avšak Liriel na Fjodora i tak často myslela a měla pocit, že i on na ni.

Konečně loď dosáhla Letohradu. Uvítaly ji zde ozbrojené stráže, ovšem jakmile správkyně přístavu zahlédla vzorek zlatého pokladu, umožnila jim zakotvit pod podmínkou, že Hrolf zvaný Nezkrotný zůstane pod dohledem stráží a po celou dobu nevstoupí na břeh. Zdálo se, že nejedna krčma v Letohradu měla důvod nevzpomínat na kapitánovu návštěvu v dobrém.

Liriel si vychutnávala prohlídku města – neviditelná a kráčející po Fjodorově boku. Připadl jí úkol projít obchody s vodními hodinami a pestrobarevnými lampami, jimiž byli letohradští řemeslníci proslulí. Část ukradeného pokladu padla na nákup několika vybraných kousků, jež chtěl Hrolf prodat bohatým obyvatelům Ruathymu. Jakkoliv to bylo příjemné zpestření, uvítala drowí dívka, když Elfí panna opět vyplula.

Další dva dny se plavili Řekou sami. Pak narazili na jinou loď. Byl to Fjodor, kdo měl právě hlídku na příďové nástavbě, a tak se stal prvním, kdo si pevné kogy, naklánějící se ostře na závětrnou stranu a prořezávající hladinu se zbrklou rychlostí, všiml. Okamžitě to oznámil dolů Hrolfovi, který stál u kormidla a bavil Liriel příběhy o Ruathymu.

„Tuhle loď znám,“ poznamenal Hrolf při pohledu do dalekohledu. „Plaví se na ní lovci tuleňů. Vrací se domů a mají pěkně naspěch.“

Okraje knírů mu nadzdvihl další široký úsměv a zamrkal na těch pár námořníků, co se potloukali kolem. „No jen si to představte, chlapi: balík pěkných bílých kožešin. To by vašim manželkám rozzářilo oči a vám osladilo návrat domu!“

Liriel krátce spočinula okem na Fjodorovi a pak zavrtěla hlavou. „Nedělej to, Hrolfe,“ zamumlala. „Zatím jsi ho viděl bojovat jenom proti olihni. Já viděla, jak bojoval s drowem – a vyhrál.“

Kapitán se zachmuřil. „To mě snad máš za úplnýho pitomce, panenko? Myslíš si, že bych chtěl šílenýho berserkra na vlastní lodi?“

Ukázal prstem na blížící se kogu. „Znám jejího kapitána. Jmenuje se Farlow a býval to žoldnéř. Dobrý chlap, pokud je máš ráda horkokrevný, a ví, že jsme piráti! Prostě bude stačit, když se dost přiblížíme a necháme jeho představivost pracovat! A jakmile zaútočí,“ pokračoval Hrolf lstivě, „ten tvůj mládenec bude na naší straně a konečně ho pořádně uvidíme v akci! Podle mě to pak pro nás ostatní bude až moc lehký boj!“

Kapitánův proslov se ukázal být přesným proroctvím. Ještě ani nestihl domluvit a koga změnila kurs. Těžká loď zamířila přímo na ně s dostatečnou rychlostí pro účinný náraz a čelenem namířeným jako rytířovo skloněné kopí.

„Na místa, chlapi!“ zahřímal kapitán s neskrývanou radostí.

Takové útoky byly očekávané a každý muž okamžitě vklouzl do role, jež mu byla pro podobné případy určená. Harreldson skasal plachtu a připojil se k ostatním veslařům. Elfí panna byla menší a lehčí než útočící koga a jediný náraz je tak mohl poslat na mořské dno. V podobných případech musela těžit ze schopnosti rychle měnit směr a ze síly bojovníků na palubě.

Fjodor strhnul z háku na příďové nástavbě jeden z dřevěných štítů. Pět dalších učinilo totéž a všichni rameno na rameni zaklekli a vytvořili tak dřevěnou zeď s kováním. Za ní se skrylo pět dalších námořníků s dlouhými luky a šípy. Liriel se s prázdnýma rukama připojila k Fjodorovi. Kdyby to bylo nutné, potřebovala ruce k vrhání mocnějších zbraní.

Koga se rychle blížila a první salva lovců tuleňů zabubnovala na dřevěných štítech. Hrolfovi muži odpověděli stejně a pak se Elfí panna prudce stočila na levobok a proklouzla kolem řítící se kogy. Než mohla kupecká loď změnit směr, otočili Hrolfovi veslaři loď a dotáhli se k boku útočící kořisti. Dva piráti rozmotali lana zakončená háky a nechali je vzlétnout. Oba se na první pokus zachytily za větší loď. Jeden z lovců se vyklonil, aby přeřízl lana, a vzápětí spadl do vody ježící se ruathymskými šípy.

Vzápětí se ozvalo ohlušující skřípění dřeva o dřevo a obě plavidla se srazila. Veslaři odložili vesla a chopili se zbraní. Právě včas. Tři lovci přeskočili tenký pás vody oddělující obě lodě.

Hrolf se jim s řevem a rozpřaženýma rukama vrhl vstříc. Srazil se s nimi, ještě než stihli znovu získat rovnováhu, a všichni čtyři dopadli s mocným šplouchnutím do vody.

„Přeneste boj na jejich loď,“ ozval se zdola kapitánův hlas. „Ať si krví nezasviníme vlastní čistou palubu!“

Piráti použili naloďovací prkna a začali se po nich škrábat na palubu větší kogy. Početnější posádka lovců je klidně očekávala s tasenými zbraněmi v rukou. Pak se náhle jistota na tvářích útočníků změnila v ohromení.

Všichni slýchali příběhy o ruathymských berserkrech, elitních válečnících chránících svůj ostrovní domov. Dosud se ale nikdy neobjevili na moři, tím méně na palubě pirátského plavidla. Mladý válečník s tmavými vlasy však nemohl být nikým jiným.

Celých sedm stop vysoký vládl mečem pro většinu ostatních příliš velkým a těžkým. Kolem něj plála magická aura a v modrých očích mu hořel vnitřní plamen. Stejně děsivá – a ještě víc překvapující – byla přítomnost drowí ženy následující berserkra jako drobnější temný stín. Ve štíhlé ruce měla dlouhou dýku a ve zlatých očích divoký pohled vlka na lovu.

Váhání lovců však nemělo dlouhého trvání, neboť jejich černovousý kapitán je vlastním mečem nahnal do boje.

Berserkr zamířil přímo za kapitánem Farlowem a cestou srazil z prkna plochou stranou meče dva piráty. Přeskočil na palubu kogy a ještě v letu švihnul mocným sekem přímo dolů.

Farlow zdvihl vlastní zbraň, aby útok vykryl. A byla to skutečně skvělá zbraň: jedenapůlruční meč z trpasličí oceli, zakalený dvěma desetiletími bojů. Berserkrův meč jej roztříštil a vyslal do vzduchu spršku smrtících střepin. Rychleji než by Farlow považoval za možné, změnil směr útoku a doslova odpálil jeden z letících kusů kovu k nejbližšímu lovci. Střepina se ve vzduchu točila jako vrhací nůž a přišpendlila jej za krk k stěžni.

Kapitán sjel zrakem k jílci ve své ruce a zubatému zbytku oceli, jež zbyla z čepele. Zdvihl zničenou zbraň nad hlavu a vrhl se na smrtícího vetřelce. Do úderu vložil veškerou váhu i sílu.

Liriel si toho všimla a snažila se Fjodora křikem varovat. Berserkr jen tak mimochodem natáhl ruku, zachytil muže za zápěstí a na místě jej zastavil. Pak zkroutil kapitánovu paži dovnitř a dolů a jediným prudkým pohybem zasunul zbytek čepele do srdce jejího bývalého majitele.

Lovci se po velitelově smrti překvapivě nevzdali a pokračovali v boji. Na piráty se vrhali s ohromující zuřivostí. Liriel si všimla jednoho zrzavého, který bojoval se zápalem paladina, a to se samotným Hrolfem. Kapitánovi Elfí panny se podařilo zatlačit muže až k příďové nástavbě, kde se ovšem boj zasekl. Ani jednomu se nepodařilo donutit soupeře k ústupu a jejich meče zvonily ve smrtícím dialogu.

Ostatním lovcům tuleňů se proti pirátům a jejich berserkrovskému spojenci tak dobře nevedlo. Během několika okamžiků byla paluba kogy kluzká krví a jen málo jich bylo ušetřeno Fjodorova černého meče. Nakonec zůstal na nohou jen Hrolfův sok.

Když viděla, že je vítězství jejich, Liriel zavýskla a obrátila se k Fjodorovi. Jediný pohled ji připravil o všechnu radost. Přestože na palubě už stáli jen ruathymští námořníci, zůstával mladý válečník stále ve stavu šílenství.

„Odhoďte zbraně!“ vykřikla. „Všichni!“

Berserkr se otočil za zvukem jejího hlasu a jeho meč proťal s jasně slyšitelným zasvištěním vzduch. Liriel ho mnohokrát viděla bojovat, ale ještě nikdy se nestalo, že by oheň a led berserkrovské zuřivosti obrátil proti ní. Tyčil se vysoko nad drobnou elfkou, neboť berserkrovská magie mu propůjčovala iluzi nepřirozené velikosti a síly. Liriel ji sice dokázala prohlédnout a znala jeho pravou podobu, ovšem to ji mohlo jen sotva utěšit. Ve Fjodorových očích nespatřila jedinou známku toho, že by ji poznal.

Liriel upustila zkrvavenou dýku a padla na kolena. Ruce roztáhla s dlaněmi vzhůru a dávala najevo, že se vzdává. Koutkem oka zahlédla, že Hrolf a jeho soupeř stále drží meče. Při dívčině vzrušeném zvolání sice oba zaváhali, ale pořád se vzájemně podezíravě měřili a nechtěli dát tomu druhému výhodu.

„Hrolfe, jestli si ceníš mého života,“ řekla temná elfka tiše, „a jestli si vy dva idioti ceníte svých, tak okamžitě složíte zbraně!“

Ticho krátkého zaváhání bylo přerušené dvojitým zazvoněním oceli o dřevo. Fjodor se konečně vymanil ze sevření šílenství, a jak magie zeslábla, zdálo se, že vklouznul zpět do svého těla. Dlouho jen stál na místě a zmateně hleděl do dívčiny vzhůru obrácené tváře. Pak mu meč vypadl z ruky. V očích měl zbědovaný výraz a s popelavě šedou tváří odešel z bojiště. Liriel to chápala a nechala ho o samotě.

Ruathymští námořníci se rozjařeně nahrnuli na palubu zajaté kogy. Pod Hrolfovým dohledem z příďové nástavby začali překládat balíky nevydělaných kožešin a vypínací rámy a sudy louhu potřebné k jejich vyčinění na palubu Elfí panny.

Bjorn sestupoval po prkně s těžkým sudem v rukou. Najednou mu vyklouznul a tvrdě zaduněl o palubu Elfí panny. Víko odskočilo a obsah se vylil ven. Chlapec zůstal stát jako přimražený a téměř bezvousý obličej mu úplně zbělel.

„Kapitáne, tohle byste měl vidět,“ promluvil konečně.

Něco v tónu jeho hlasu Hrolfa přinutilo, aby okamžitě přiběhl. Kapitánovo nadšení zmizelo. Před ním leželo tělo elfského dítěte dokonale zachované slaným nálevem rozlévajícím se po prknech paluby.

Nechutný nález okamžitě zastavil veškeré rabování. Piráti se shromáždili kolem a náhle nevěděli, co mají dělat. Nejistota se ještě prohloubila, když Hrolf něžně vzal mrtvé dítě ze země a otevřeně a beze studu se rozplakal.

Po dlouhé chvíli odložil tělo stranou a přikázal mužům otevřít i zbylé sudy. S každým dalším vytaženým tělem se jeho ztrhaná tvář čím dál více zatvrzovala.

„Zavolejte Xzorshe,“ pronesl pochmurně.

Jeden z mužů odspěchal do podpalubí a téměř okamžitě se vrátil s předmětem připomínajícím malou niněru. Hrolf ji ponořil pod hladinu a zatočil kličkou. Místo hudby se ozvala série cvakání a hvízdání.

„Zpráva mořským elfům,“ zašeptal Bjorn Liriel. „Zvuk je pod vodou rychlejší a dosáhne dál než ve vzduchu. Tam dole jsou stvoření, která zprávu uslyší a předají ji dál, dokud se nedostane až k hraničáři. Brzo tu bude a řekne nám, co je třeba udělat.“

Když Hrolf konečně vstal, převzal od něj Ibn zařízení a pak pokývl k zajatému plavidlu. „Co uděláme s lodí a s těma, co přežili?“

„Potopit,“ rozhodl Hrolf neúprosně. „A ty hajzly nechte na člunu, ať si počkají na rozsudek od Amberlie. Ale zavažte jim zranění. Nechci, aby krev přilákala žraloky nebo něco horšího. Paní vln se rozhodne sama a bez naší pomoci!“

Kapitánův hněv muže popohnal. Někteří nakládali na menší člun raněné lovce a jiní vysekávali válečnými sekyrami díry do trupu kogy. Jeden z přeživších, zrzavý muž, který se dokázal Hrolfovi postavit, se pokusil kapitána oslovit. Hrolf jej okamžitě umlčel jedinou ranou obří pěsti a šermíř odpadl. Pak jej sám hodil do člunu a dal pokyn, aby byl odvázán. Během několika chvil se kolem odsouzených mužů zavřela mlha jako závoj oddělující je od smrtelného světa.

Hrolf stanul u zábradlí a dlouho se s chmurným zadostiučiněním díval za člunem, i když ten již dávno zmizel z dohledu. Posádka se v uctivém tichu vydala za svými povinnostmi. Jen málo jich znalo skutečný příběh o kapitánově dávné elfské lásce, ale nebyl mezi nimi jediný, kdo by na moři někoho neztratil. Nebyl mezi nimi jediný, kdo nevyslal tichou prosbu k Amberlie, aby si vzala zraněné lovce tuleňů a ne někoho jiného a utišila tak svůj hněv.

V modlitbách se nikdo neodvážil jmenovat sebe, přítele nebo lásku, pro které žádal milost. Ti, kdo žili na moři, byli pověrčivá tlupa a s osudem byli smířeni. Nikdo by se však dobrovolně nevydal na milost Amberlie a nikdo z nich nepochyboval, že osud mužů bude v rukou bohyně moří. A i když byli Seveřany, kteří neměli elfy v lásce, nikdo si nemyslel, že by to byl nezasloužený osud.

5.

Amulet

Triel Baenre, nová vládkyně nejmocnějšího rodu Menzoberranzanu, seděla na svém černém trůnu. Matronu matku obklopovalo slabé fialové světlo vrhající po komnatě přízračné stíny a nutící oči před ní usazené kněžky používat běžný zrak. Přesně to byl Trielin úmysl. Světlo ničilo jemnost zraku citlivého na teplo a znemožňovalo číst drobné detaily výrazů prozrazujících emoce, a v tom byli drowové nesmírně schopní. Temným elfům dokonalá tma víc věcí odhalovala, než skrývala. To stíny uměly tajit.

Bylo nesmírně důležité, aby Triel skryla pohrdání vůči této návštěvnici. Shakti Hunzrin byla nesmírně cenným nástrojem a první kněžkou-zrádkyní za celé generace, které se podařilo proniknout do řad Vhaeraunových přisluhovačů. Příliš vyznavačů drowího boha zlodějů nebylo veřejně známých – nejspíš kvůli tomu, že všechny odhalené čekala okamžitá smrt – ale Triel věřila, že tenhle takzvaný Maskovaný bůh představuje mnohem větší nebezpečí, než si byla Llothina církev ochotná přiznat. Ve své roli mohla Shakti zajistit, aby nebezpečná semena nikdy nevydala úrodu.

Matrona Baenre si byla naprosto jistá, že Shaktina věrnost patří v první řadě Lloth. Však také mocná kouzla pro čtení myšlenek dokázala odhalit jen fanatický zápal a nic víc. Možná až přehnaný zápal, neboť na rozdíl od ostatních kněžek věřila v doslovný výklad Přikázání Lloth. Tato takzvaná Přikázání – ovládnout Temné říše a vyhladit všechny ze Zemí světla – představovala hezké fantazie, užitečné k ovládání drowích mas a odvracení jejich pozornosti od důležitějších věcí. Triel byla dokonce ochotná připustit, že to je vznešený cíl. Veškerou pozornost však upírala k mnohem akutnějším záležitostem.

Nedávno se vyskytla jistá ohrožení jejího trůnu a kolovaly zprávy o spiknutích s cílem sesadit rod Baenre z dlouholeté pozice. Dokonce i samotný matriarchát, systém vládnoucí tisíce let, čelil útoku. Skutečně, celý Menzoberranzan se potácel na hranici chaosu a Triel zoufale potřebovala něco, co by nabídla trpícím drowům a tím je opět spojila. Něco, co by ne náhodou upevnilo její vlastní pozici. Záhadná magie vlastněná toulavou sestřenicí by mohla být přesně tím pravým.

„Co ses dozvěděla o Lirielině amuletu?“

„Mám dobré zprávy,“ začala Shakti. „Kouzelník Nisstyre je mrtvý a spolu s ním i plán na využití amuletu pro naplnění Vhaeraunových cílů.“

Triel souhlasně přikývla. O tuhle trofej usilovalo příliš mnoho rivalů. „Máš jiné kontakty mezi Vhaeraunovými uctívači?“

„Spoustu,“ lhala hladce Shakti, svěřujíc s důvěrou osud do rukou mentálního štítu, jenž byl Vhaeraunovým darem.

„Tak je použij,“ přikázala Matrona. „Vyšli je na povrch a doveď Liriel i s amuletem zpátky do města.“

„Už jsem vyslala posly. Tentokrát žádné drowí muže, ale tvory z jiné sféry. A ne z Propasti,“ oznámila Shakti s lehkou sebedůvěrou. „Takže se nemusíte strachovat, že by se jiné kněžky dozvěděly o mých plánech víc, než kolik se jim rozhodne svěřit sama Lloth.“

Trielin výraz se nezměnil, ale Shakti zahlédla v jejích očích záblesk, když Matrona zjistila, že Vhaeraunova kněžka má přístup k moci většině Llothiných kněžek neznámé. Pro dceru rodu Hunzrin to byl okamžik čistého uspokojení.

„Nezapomeň mě pravidelně informovat,“ pronesla Matrona Baenre tak netečným tónem, jako kdyby na Liriel a jejím záhadném amuletu vůbec nezáleželo. „A teď k jiným záležitostem. Sama dobře víš, že Lloth vyhlásila zákaz válek mezi rody. Jakmile se situace ve městě uklidní, bude opět vše při starém. Je pak docela dobře možné, že by se postavení rodu Hunzrin mohlo významně zlepšit.“

Shakti pečlivě potlačila jakoukoliv známku radosti. Trielina slova sice zněla jako skrytá nabídka pomoci ze strany mocného rodu Baenre, avšak stejně dobře mohla představovat zkoušku. Shakti si dobře uvědomovala, že až příliš ambiciózní drowové byli často nalezeni mrtví ve vlastních komnatách.

„Moje matka, Matrona Kinuere, bude vašimi optimistickými slovy jistě velmi potěšena,“ odvětila Shakti opatrně.

Triel vyhýbavou odpověď odbyla mávnutím ruky. „Spojenectví mezi rody Baenre a Hunzrin je dlouhodobé a oboustranně prospěšné. Naneštěstí shledávám Kinuere nepříjemnou a únavnou.“ Matrona se odmlčela a upřela na kněžku pátravý pohled. „Tvá starší sestra umírá a ty se brzy staneš dědičkou rodu.“

Shakti sklonila hlavu v gestu uznání, ale neustále si dávala pozor, aby zachovala neutrální výraz ve tváři i myšlenky v hlavě.

Po chvíli se na Trielině pečlivě cvičeném obličeji objevil vzácný úsměv. „Skvělá práce,“ prohlásila krutě.

Možná jí Triel gratulovala k úspěšně provedené intrice, nebo k úspěšnému absolvování jakési záhadné zkoušky. Pravděpodobně k obojímu, rozhodla se Shakti.

Brzy poté opustila sídlo rodu Baenre. Rozhovor s Matronou Triel proběhl dobře, ovšem Shakti nepolevovala v ostražitosti. K povrchu to z Menzoberranzanu trvalo jen sedm dní cesty, ale pro ni to byl cizí a neprozkoumaný svět. Shakti nikdy neopustila samotné město, natožpak Temné říše. Neměla tak ani tušení, jak těžký úkol ji očekává a jak moc času by mohl zabrat.

Teprve až se jí dostane do rukou Lirielin amulet a omyje si ruce v krvi nepřátel, bude moci setřást okovy rodu Baenre a zamířit vstříc svému Lloth i Vhaeraunem chystanému osudu.

Xzorsh, hraničář mořských elfů, nebyl Hrolfovým voláním nijak překvapený. Ještě než stihlo cvakání a hvízdání pronikající vodou utichnout, měl Elfí pannu na dohled. Nemusel ani urazit dlouhou cestu, neboť od boje s olihní ruathymskou loď sledoval.

Mořského elfa silně znepokojovala přítomnost temné elfky na palubě. Vždyť přece přísahal, že bude chránit všechny ty, kdo se plaví s Hrolfem Nezkrotným. Xzorshův smysl pro čest vyžadoval, aby co nejvíc napravoval škody spáchané piráty. Až dosud se mu to dařilo, avšak nyní se obával, že na temné drowí kousky by mohl být krátký.

Přesto ho ale Hrolfova exotická cestující zaujala. Na rozdíl od zbytku svého lidu byl Xzorsh fascinovaný magií a drowí dívka jí vládla s lehkostí i sebevědomím. Pověsti Mořských lidí tvrdily, že drowové ukradli mořským elfům jejich kouzla, a to ještě víc probouzelo hraničářovu zvědavost. Ze všeho nejvíc si s ní přál promluvit a dozvědět se o temných elfech pravdu. Možná by s ní mohl dokonce vyměnit nějaké magické zbraně. Rozhodně by měl za co. Xzorsh byl nesmírně zručný v prohledávání potopených lodí a dávno ztracených měst, odkud získával poklady, jež následně vyměňoval za zbraně a jiné zboží potřebné pro obyvatele moře. Xzorsh dlouho toužil po tom, aby měl vlastní kousek elfi magie jen pro sebe.

Osobní cíle však musely počkat. Xzorsh se stal vzdáleným svědkem útoku kogy a následného boje. Zasáhnout odmítl, protože od začátku bylo jasné, že Hrolf a jeho muži mají situaci plně pod kontrolou. Stejně tak netruchlil nad osudem lodě pomalu klesající na mořské dno. Kupecká loď sama zaútočila, a to z důvodů, o něž se Xzorsh nestaral. Svůj osud si zasloužila.

Jak se blížil k Elfí panně, viděl Xzorsh, jak se proti slunci odráží temný obrys malého člunu. Přeživší, usoudil. Posazení do člunu, aby čekali na soud z rukou Amberlie. I to mu připadalo přirozené. Čas od času takto s námořníky nakládali i samotní mořští elfové. Spousta lidí ohrožovala mořské národy a někdy musely i ony vrátit úder. Přesto se Xzorsh ze zvyku vydal ověřit výsledek Hrolfovy poslední práce.

Ve člunu se krčilo sedm mužů a všichni až na jednoho utrpěli zranění, jež jim byla ovázána. Mořský elf tu známku spravedlivé šance ocenil pokývnutím. Pak spočinul zrakem na zrzavém muži v jejich středu a šokovaně sebou trhnul.

Toho muže znal. Caladorn, jeden z vládců lidského města Hlubiny, se často radil s příslušníky mořského národa starajícími se o tamní přístav. Také Xzorsh s nimi byl často v kontaktu a při jedné příležitosti tohoto muže viděl. Sice z dálky a přes clonu mořské vody, ale byl si tím jistý. Velmi na něj zapůsobil a považoval jej za čestného. Co mohl spáchat tak hrozného, aby si to vysloužilo hněv jinak přátelského Hrolfa?

Xzorsh se opatrně přiblížil. Námořníkům ponechaným napospas Amberlie často zůstaly zbraně, aby je nepostihl jiný osud než ten zvolený pro ně Paní vln. Tihle je však neměli. Další důkaz strašné povahy jejich přečinu.

„Lorde Caladorne,“ promluvil Xzorsh tiše. Muž sebou trhnul a začal se rozhlížet kolem. Při pohledu na mořského elfa vytřeštil oči a Xzorsh mu dal raději trochu času, aby dokázal jeho přítomnost vstřebat. Jen málo námořníků spatřilo příslušníka mořského národa a ti, jimž se to poštěstilo, byli většinou přemoženi úžasem.

„Jmenuji se Xzorsh a stejně jako vy mám za úkol starat se o bezpečí svého lidu,“ řekl. „Rád bych věděl, proč jste zaútočili na ruathymské plavidlo. Jeho kapitán je přítel mořského lidu a pod mojí ochranou.“

Caladorn při té zprávě pomalu přikývl. Titul přítele elfů znamenal, že jeho nositel se těší vzácné cti, jež přísluší jen těm, kdo prokázali elfům velkou službu a chovali k nim lásku a porozumění.

„To by vysvětlovalo, proč nás nechal ve člunu,“ pronesl muž zamyšleně. „Možná se teď konečně něco vysvětlí.“

Caladorn stručně načrtl podrobnosti ponurého nálezu na palubě lodi duchů, nenávist kapitána Farlowa vůči pirátům a jeho zapálenou řeč o zvěrstvech, kterých se Seveřané dopouští na mořských elfech. Popsal bitvu, neuvěřitelnou zuřivost mladého berserkra, jíž museli čelit, a Hrolfův zármutek nad objevenými těly mořských elfů. „S jejich smrtí jsme neměli nic společného,“ uzavřel Caladorn upřímně. „Ruathymský kapitán nám však nedal příležitost se hájit.“

„Hrolf je trochu horká hlava,“ připustil Xzorsh, „a k mořskému lidu se chová ochranitelsky.“

„Když teď znáte náš příběh, co bude dál?“

Hraničář se zamyslel. „V první řadě mám povinnost vůči mořským národům. Musím se dozvědět, kdo je zabil a proč. Když budu moct, pošlu zprávu mořským lidem do Hlubiny a snad se o vás postarají.“

„Potom nás odsuzujete k smrti,“ upozornil ho Caladorn. Mořští lidé byli nevyzpytatelní, to oba dobře věděli, a Hlubina ležela několik dní cesty na jihovýchod. „Tihle muži jsou zranění. Nemáme jídlo a jen trochu vody. Jestli mořští lidé vůbec přijdou, bude pozdě.“

S tím musel Xzorsh souhlasit. „Nedaleko odtud je malé souostroví. Nikdo na něm nežije, ale můžete tam vydržet, dokud nepřijde záchrana.“

Mořský elf si přiložil obě ruce k ústům a vydal ostře pronikavý tón. Následovalo chvíli ticho a pak vodu prořízly dvě šedé hřbetní ploutve blížící se ke člunu. Caladorn instinktivně sáhl k prázdné pochvě.

„To nejsou žraloci,“ ujistil jej Xzorsh. „Tohle jsou delfíni. Přátelé mořských elfů. Dovedou vás do bezpečí rychleji než vesla či plachty.“

Caladorn se zájmem sledoval, jak Xzorsh oba tvory oslovil jazykem skládajícím se z cvakání a pískání. Pak si mořský elf odvázal od pasu dvě lana ze spletených mořských chaluh a jeden konec každého přivázal ke člunu a na druhém vytvořil smyčky. Obě stvoření do nich okamžitě zastrčila špičaté rypáky.

„Během noci vás doprovodím,“ slíbil elf. Vytáhl dlouhý nůž a podal jej člověku. „V těchto vodách číhají mnohá nebezpečí. Některým z nich nerozumím ani já. Tohle by se vám mohlo hodit.“

Než mohl Caladorn odpovědět, plesknul hraničář dlaní o hladinu. Zřejmě šlo o signál pro delfíny, kteří okamžitě vyrazili k západu a malý člun za sebou lehce táhli.

Jakmile na hladinu dopadly první sluneční paprsky, zamířil Xzorsh zpět k pirátské lodi. Když teď znal důvod Hrolfova volání, neviděl již důvod ke spěchu. Kromě toho ho piráti ani nemohli očekávat tak brzo a jemu se nechtělo vysvětlovat jim, proč je vlastně sledoval, a dát tak najevo svá podezření ohledně temné elfky.

Xzorsh ještě nikdy neviděl drowa na moři a pochyboval, že tahle dívka se na ně vydala ze vznešených pohnutek. Jeho lidé toho z rukou temných elfů vytrpěli dost a on byl odhodlaný zabránit za každou cenu další škodě.

I kdyby kvůli té dívce měl porušit daný slib ochrany.

Mladý hraničář dokázal životní otázky řešit s lehkostí a hranice mezi dobrem a zlem byla v jeho očích jasně daná. Tentokrát se však přistihl, že přemýšlí, jestli jsou věci skutečně tak jednoduché.

Ranní hodiny se přes Elfí pannu přelévaly jen zvolna. Posádka neměla skoro nic na práci, a tak jen čekala na příchod mořského hraničáře. Přítomnost těl mořských elfů, ačkoliv již byla decentně uložena do nákladového prostoru, srážela obvykle dobrou náladu ruathymských námořníků.

Fjodor se ze všech sil snažil rozptýlit je vyprávěním příběhů ze své vlasti – o pramenech a studánkách, kde ještě stále dlí duchové, i o výpravě do trosek dávno zaniklého království skrytých v hustě zalesněných rašemenských kopcích. Mladý vypravěč nechápal, proč legendy o místech obývaných duchy vyvolávají u posádky lstivé úšklebky, ale jinak se zdálo, že jsou všichni vděční za každé rozptýlení.

První důstojník se však zabýval praktičtějšími záležitostmi. Důkladně prozkoumal kořist a všechno cenné dával na jednu stranu, zatímco odpad vyhazoval přes palubu. Právě se chystal odhodit víko jednoho ze soudků, když se náhle zarazil a zamžoural na značky na něm. Důstojník našpulil rty, zamyslel se a pak prozkoumal i další sudy. Potom odspěchal za Hrolfem, který strávil noc na hlídce na příďové nástavbě. Byla s ním i elfí dívka. Na Ibnův vkus k tomu docházelo až příliš často, jenže teď nebyl čas na předsudky.

„Kapitáne, tohle musíte vidět,“ pronesl s nezvyklou naléhavostí a podal Hrolfovi víko. „Tohle je značka bednáře Pivopije. Ten sud je z Ruathymu. Všechny sudy s mrtvýma elfama mají tuhle značku.“

Hrolf se zamračil a pokrčil rameny. „No a co má být?“

„Je to divný,“ pokračoval Ibn. „Co s nima chtěli ty lovci dělat, se radši ani nestarám. Jenom doufám, že se někde neobjeví další a nehodí to na nás.“

Liriel okamžitě pochopila. I když neměla o lidské politice moc jasnou představu, spiknutí dokázala odhalit okamžitě. „On má pravdu, Hrolfe. Měli bychom ty zraněné muže dostat zpátky a vytáhnout z nich co nejvíc informací.“

Prvního důstojníka nečekaná pomoc moc nepovzbudila. Naježil zrzavé obočí a probodl dívku pohledem. „Za všechno můžeš ty,“ zavrčel.

„A co já s tím asi můžu mít společného?“ rozhořčila se. „Ti elfové byli po smrti dlouho předtím, než jsme je vůbec našli.“

„Tak to se smůlou chodí. Nikdy nevidíš, odkud se blíží, ale nakonec si tě stejně najde!“

„Tak už dost,“ řekl Hrolf unaveně. „Nejlepší bude ty muže najít a pokusit se všechno vysvětlit.“

Liriel přikývla. „Já teď půjdu dolů – polední slunce je na můj vkus pořád trochu moc jasné – ale jakmile najdete ty lovce tuleňů, zavolejte mě. Dokážu z nich dostat i takové informace, které by nám jinak neřekli.“

Ibn si založil ruce na prsou. „Dokud jsem první důstojník, tak tu nikdo nebude mučit zraněný chlapy!“

„Nech si to kázání,“ opáčila suše, „a laskavě si uvědom, že kouzla dávají o dost víc možností než tvoje ubohá představivost.“

Elfka odkráčela s důstojností Matrony matky. Celou cestu k průlezu však cítila v týle důstojníkův upřený pohled a nemohla přestat myslet na to, co by asi udělal, kdyby věděl, co má v plánu.

Liriel se totiž podařilo najít inspiraci ve vlastních slovech. Skutečně mohla vytáhnout informace přímo z hlav zraněných lovců. Sice ne kouzelnickou, ale kněžskou magií ano. Kněžky Lloth dokázaly sesílat lepkavé pavučiny do myslí jiných a vůbec nezáleželo na tom, jestli ta která osoba opustila či neopustila svět smrtelníků. Tak proč se obtěžovat s výslechem lovců, přemítala Liriel, když se mohla zeptat přímo samotných mrtvých mořských elfů?

Samozřejmě že takový postup v sobě skrýval jistá rizika. Mocná kněžka dokázala ducha nejen přivolat, ale také mu poroučet. Liriel však byla pouhou novickou a ještě nikdy nezkoušela žádné modlitby či kouzla, které by sahaly za smrt. Navíc neměla jedinou záruku, že Lloth její žádosti vyhoví, a dokonce by tím mohla Pavoučí královnu rozzlobit. Duše mořských elfů jistě nebudou v říši Lloth a Liriel pochybovala, že by drowí bohyně měla dobré vztahy s jakýmkoliv božstvem, jež mořští elfové mohli uctívat.

Když záležitost ze všech stran důkladně probrala, rozhodla se, že největší šanci na úspěch – a vlastně také na přežití – nespočívá v žádosti k Lloth o přivolání duchů, ale v získání svolení ke vstupu do záhrobí. Už jen ta představa dobrodružnou mladou elfku fascinovala a mrazila zároveň.

Liriel se vplížila do kouta nákladového prostoru, kde uctivě přikrytá plachtou ležela těla pobitých elfů. Klekla si k nim a začala je prohledávat ve snaze najít nápovědu, jak asi mohli být zabiti. Kromě poškození způsobeného lákem však nenašla vůbec nic. Tady jí pšenka nevykvetla. Náhodně si vybrala jedno z těl a sevřela jeho chladné ruce mezi své. Protože elfa za života neznala, musela mít k vystopování duše přímý kontakt s tělem.

Dívka se připravila a začala se soustředit na kněžskou magii. Pronášela tichou litanii a odstrkovala pramínky magie, jež k ní nanejvýš ochotně plynuly. Teď nepotřebovala přirozenou magii Přediva, ale sílu bohyně.

Náhle byla vytržená ze svého těla. Následoval oslnivý bílý záblesk bolesti doprovázející odtržení od smrtelného světa a pak…

Liriel zahlédla Propast a skrze věšteckou misku, obvyklý nástroj kněžek Lloth, navštívila i všechny nižší sféry. V šedé mlze zahalené okolí nebylo podobné ničemu, co kdy dřív viděla. Nebo spíš cítila, protože vidět se tu nedalo nic. Kolem sebe vnímala neviditelné cesty vedoucí do neznámých říší. Drowí kněžka vyslala myšlenky za duší mořského elfa.

Okamžitě pocítila krátký kontakt. Zaplavila ji radost z úspěchu, a tak natáhla zkoumavý dotek ještě dál. Ohromilo ji, když zjistila, že nemá kam dál jít.

Lirieliny napjaté smysly zaznamenaly, že se stalo něco nepřirozeného. Tohle nebylo setkání s vůlí božské bytosti, ale s čarodějným uměním. Duše mořského elfa skutečně opustila tělo, ale zůstala uvězněná někde v této sféře. Dívka soustředila myšlenky a zúžila pátrání nají známý svět.

Zničehonic stanula na prahu jakéhosi strašného limba. Pocítila absolutní bezmoc bytosti, po níž pátrala, a náhlý příval naděje, když duše zaznamenala její dotyk. Spočinuly na ní neviditelné oči prosící o vysvobození. Elfcino svobodu milující srdce se při tom zjištění naplnilo děsem a na okamžik se zastavilo. Dívka instinktivně couvla.

Najdu tě, slibovala Liriel, zatímco se vracela do svého těla. Najdu způsob, jak tě osvobodit.

„Zatracená ženská. Já věděl, že máš v tomhle bordelu prsty.“

Pochmurně vítězoslavný hlas vytrhl Liriel z transu. Obrátila se a stanula tváří v tvář Ibnovi. Musela se propadnout tak hluboko do meditace, že jej neslyšela přicházet, a teď se k ní blížil s rukou na jílci nože.

Liriel zareagovala instinktivně. Mávla rukou s roztaženými prsty, ze kterých vylétly pramínky magie. Ty se spletly do obří pavučiny rozprostírající se nákladovým prostorem. Záblesk moci Ibna zachytil a spolu s magickou pastí jej odhodil zpět, kde zůstal viset v pavučině jako nějaká ohromná moucha.

Liriel očekávala vzdorný hněv, nebo dokonce záplavu barvitých nadávek, tak obvyklých na každé lodi. Překvapilo ji tedy, když se Ibn i přes nepříjemnou situaci zatvářil spokojeně.

„Takže jsi napadla důstojníka. No tak to už jsi vlastně mrtvá,“ slíbil s temným zadostiučiněním.

Paměť elfů sahá vskutku daleko, ale i tak se ztracené město Ascarle stalo pro většinu z nich jen pověstí. Od doby jeho zmizení pod záplavou tajícího ledu a následně pod mořem, když obří ledovce ustoupily severním mořím, prošlo světem mnoho generací elfů. Jen málokdo by proto očekával, že jeho sláva dál žije skrytá hluboko pod hladinou moře u ostrova Trisk, součásti souostroví známého jako Nachové skály.

Žádný z dávno mrtvých elfů by nyní Ascarle nepoznal. Ano, většina budov zůstala nedotčená – úžasné, třpytící se stavby vytvořené kouzly z křišťálu a rudého korálu. Dokonce i ve vodě město vypadalo jako stvořené z ohně a ledu. Uvnitř mnoha budov i krytých průchodů byl stále ještě vzduch. Poklady dávných kultur zdobily luxusní komnaty. Skutečně, jedinými „falešnými tóny“ v celém Ascarle byly vodní horizont a jeho současní obyvatelé.

V okolí potopeného města žily jedny z nejobávanějších mořských bytostí. Stovky vodních zlobrů, vzdálených bratranců těch pozemských, tvořily jádro místní stálé armády. Předpokoje a tunely vedoucí ke křišťálovému středu sloužily jako hnízda kapoacintů, mořských chrličů, kteří si nadevše libovali ve způsobování bolesti. Tlupa zlých nereidek, překrásných sirén schopných měnit podobu a odhodlaných zničit všechny muže plavící se po moři, kroužila kolem města a hledala příležitost, jak by se mohla vyřádit.

Šeptalo se, že někde ve městě žil dokonce i kraken. Ze všech mořských tvorů byla právě tahle gigantická a vysoce inteligentní oliheň nejobávanější. V dřívějších dobách mizela na příkaz těchto tvorů celá města nebo ostrovy. O krakenech se toho obecně moc nevědělo. Snad jen to, že většinu času tráví v nedostupných hlubinách moře a čas od času se jim podaří shromáždit moc, jež dosáhne daleko mimo svět vln. Dokonce i pouhá pověst o jeho přítomnosti představovala úctyhodnou hrozbu.

Skutečný vládce Ascarle, illithidí žena jménem Vestress, je rozhodně nehodlala popírat. Jako stvoření nesmírného magického nadání a záhadné minulosti si Vestress přisvojila titul regentky a za nepřítomného krakena vládla celému podmořskému království. Alespoň to tedy tvrdila a nikdo se neodvážil cokoliv namítat. Vestressina vláda se totiž neomezovala jen na Ascarle. Její moc se díky síti špehů a vrahů známé jako Společnost krakena rozprostírala po všech severních zemích.

Vestress byla mezi svým druhem jedinečná. Illithidé neměli, nebo spíš neukazovali navenek pohlaví, avšak tahle bytost promítala mentální „hlas“ ve zjevně ženském tónu a také se nesla s elegancí královny. Illithidé jsou podle lidských měřítek ohavní tvorové ze všeho nejvíc připomínající křížence humanoida a chobotnice. Tělo zhruba lidského tvaru je nahoře zakončené klenutou hlavou potaženou jasně fialovou kůží a s bílýma očima bez výrazu. Spodní polovinu tváře tvoří čtyři hemžící se chapadla, skrývající tlamu s ostrými zuby. Vestress se však nějakým záhadným způsobem dařilo vyzařovat eleganci zastiňující nevzhledné tělo. Bledě růžové ametysty zdobily její tříprsté ruce a lemovaly kroužek stříbra nasazený na hlavě. Dlouhé rukávy roucha z levandulového hedvábí tiše šeptaly, kdykoliv klouzala vzduchem.

Regentka Ascarle měla právě chvíli volna. Její zálibou a vášní bylo tkaní, a tak se mu věnovala, kdykoliv jí to nároky jejího postavení dovolovaly. Vlastně vnímala celý život jako tapiserii a do ní dokázala zachytit téměř vše: vzácné drahokamy, ukradené sny. Právě teď se věnovala výjevu zachycujícímu pobřežní město obývané jejími bývalými otroky, kteří jí kdysi sloužili a starali se o komnaty, jež byly stále naplněny vzduchem. Bylo to její dosud nejlepší dílo a Vestress si je spokojeně prohlížela.

Náhle ji šokovalo, že se postavy mořských elfů na výjevu začaly kroutit, jako kdyby trpěly.

Vestress se prudce postavila. To přece nebylo možné. Tedy ne že by se jí příčilo mučit v tapiserii uvězněné duše mořských elfů, to rozhodně ne! Znepokojilo ji, že se je někdo pokoušel kontaktovat. A byl to někdo mocný.

Samozřejmě že takový pokus očekávala, ale lovci tuleňů ještě nemohli stihnout dorazit do Hlubiny a osobně se přesvědčila, že na palubě jejich lodi nebyl jediný kněz. Něco se muselo ošklivě pokazit.

Vestress odplula vzduchem z komnaty určené pro tkaní a spěchala do jiné, kde měla věštecké krystaly. Se všemi zdroji záhadné Společnosti krakena volně k dispozici získá odpověď během pár minut.

Než skončí den, polapí její dlouhá chapadla kněze či kněžku, kteří se odvážili zaplést s regentkou Ascarle.

6.

Bouře na moři

Troubící lastura, luskanská přístavní krčma, nabízela silné pivo a hustý guláš za přívětivé ceny. Dnes večer však dostali hosté za své měďáky ještě víc, než očekávali, a sborově děkovali Tempovi, jaké měli štěstí. Rethnor, Nejvyšší kapitán Luskánu, byl vyzván na souboj. Osudná slova ještě nestihla utichnout a návštěvníci krčmy už začali vyklízet stoly a židle z improvizované arény přímo uprostřed nálevny. Pak vytvořili kruh, nalévali se pivem a sázeli se, kolik času vyzývateli ještě zbývá.

Nejvyšší kapitán byl impozantní jako medvěd a mohl se pochlubit nezvyklou šíří ramen i paží. Hrdý černý vous mu spadal na koženou kazajku a nad očima se táhla jediná čára hustého obočí. Byly to však jeho oči, modré a chladné jako zimní moře, co světu prozrazovalo, jak nebezpečný muž to je.

Ze všeho nejdřív si Rethnor změřil soupeře. Meče se setkávaly s řinčivými údery a kapitán tak zkoušel jeho dosah, sílu i odhodlání. Mladý muž se Rethnorovi silou i dosahem vyrovnal a působil jako dobře vycvičený válečník, což ovšem v Luskánu nebylo nic překvapivého. Přesto to byl bojem nezocelený chlapec, víc nadšený než zkušený. I tak sliboval zajímavý boj.

Rethnor zaútočil levorukým mečem přímo na mladíkovo srdce. Byl to očekávaný výpad a válečník jej snadno odrazil tak mocným švihem, že Rethnorova paže byla smetena stranou. Nejvyšší kapitán to očekával. Než mohl mladík pokračovat, přistoupil blíž. Tak blízko, že se jejich vousy téměř dotýkaly a ani jeden z nich kvůli tomu nemohl použít meč. To Rethnorovi nevadilo – v pravé ruce měl připravenou dýku.

Rychlým sekem přeťal přezku u pasu, jež držela mladíkovy kožené chrániče stehen, a pokračoval skrz další ve tvaru písmene X spojující přední chrániče se zadními. Ochranná část oděvu sklouzla na zem a odhalila bojovníkovy nezvykle hubené nohy zahalené jen nohavicemi z vybledlé rudé vlny.

Krčmu naplnil posměšný smích a provolávání slávy. Mladíkova tvář se zkřivila pokořením a vztekem. Rethnor odtančil zpátky a užíval si chvíle slávy, plně odhodlaný uspořádat názorné představení. Tohle štěně se odvážilo ho vyzvat – jeho, Nejvyššího kapitána Rethnora, možná nejlepšího šermíře v Luskánu – a bylo nanejvýš žádoucí, aby za tu drzost zaplatilo.

Rozhodně ho tedy nepotěšilo, když prsten na ruce s mečem vyslal tichý přivolávací signál. Teď Rethnor potřeboval boj co nejdřív ukončit, aby si mohl najít tichý kout, než v prstenu zasazený velký onyx odhalí svou pravou podstatu vidoucího kamene. Samozřejmě že nosil rukavice, aby jej skryl. Magie nebyla mezi Seveřany vítaná a bylo nesmírně důležité, aby tajemství uchoval před ostatními Nejvyššími kapitány. Nikdy se nemohl spolehnout na to, že během jednoho z takových přivolání nebude přítomný uživatel těch natřikrát prokletých kouzel. Kdyby pak ten neřád zaznamenal kolem Rethnora magickou auru, měl by proti němu mocnou zbraň.

Mladý válečník o tom samozřejmě neměl ani tušení a se smrtícím odhodláním v očích se blížil k Rethnorovi. „Vyříznu ti střeva, abych měl něco místo opasku,“ slíbil mu pochmurně.

Rethnorův odevzdaný povzdech zasyčel mezi sevřenými zuby. Vykryl mladíkův zuřivý sek přes hlavu a odpověděl fintou. Rychle a zručně skláněl bojovníkovu čepel níž a níž. Pak znovu přistoupil blíž, tentokrát s pěstí napřed. Mocný spodní hák na bradu odhodil vyzývatele dozadu. Než se stihnul vrátit do střehu, prohnal mu Rethnor čepel nechráněným podpažím. Mladík upustil meč a s překvapeným výrazem ve tváři klesnul na podlahu.

Tohle bylo obzvlášť kruté zakončení, ale hodilo se ke kapitánově náladě. Když už nemohl mít protahovaný souboj, musel se spokojit alespoň s dlouho nepřicházející smrtí. Mladíkovy plíce se pomalu naplní krví a dostane se mu tak cti utopit se ve vlastní hlouposti.

Nejvyšší kapitán schoval ještě mokrou čepel a hodil na stůl několik stříbrňáků jako platbu za napůl snědené jídlo. Pak vykročil do noci, aby zjistil, jaká informace může být pro Společnost krakena tak důležitá, že kvůli ní riskuje zavolat jednoho z nejmocnějších agentů v jiném než předem dohodnutém čase.

Rethnor přispěchal domů a netrpělivě odbyl manželčiny dotazy i pomoc služebnictva. Stáhl se do své pracovny a zapálil knot lampy na velrybí olej. Když zajistil dveře, stáhl si rukavici a zaměřil se na kámen na prstenu. Lesklá čerň onyxu zcela zmizela a z malého portálu se na něj dívaly nečitelně levandulové oči nádherné královské ženy.

„Tak co?“ vyštěkl a hleděl rozzlobeně na drobný obraz. „Ať to jsou dobré nebo špatné zprávy, tak by to radši mělo stát za vyrušení!“

To posoudíš sám. Chladný ženský hlas zněl jen v jeho hlavě. Z prstenu se neozval jediný zvuk a ani ženiny rty se nepohnuly. Rethnor často přemýšlel, proč se vůbec obtěžuje ukazovat tvář.

Lovci tuleňů nedosáhli Hlubiny. Jejich loď byla dopadena ruathymským plavidlem. Máme podezření, že nyní míří do domovského přístavu.

Rethnor šťavnatě zaklel. Příprava tohohle úskoku jej stála spoustu peněz a potíží. Zajmout živé mořské elfy, dovézt je bezpečně na vzdálené souostroví známé jako Nachové skály, odvézt těla v ruathymských sudech a naložit je na karavelu vypuštěnou na známé trase lovců z Hlubiny nebylo nijak snadné ani levné. Naštěstí to byla jen jedna z mnoha pastí a jeden z mnoha připravených důvodů pro obhájení budoucího převzetí ostrova. Na druhou stranu byl právě tenhle obzvlášť pádný a Rethnor věděl, že u vládců Hlubiny udeří na správnou strunu. Ve skutečnosti se nápad zrodil přímo na místě přepadu.

Během uplynulých měsíců prosákly na břeh zvěsti o útocích na osady mořských elfů. Jelikož byla nenávist Seveřanů z Luskánu a Ruathymu vůči jakýmkoliv elfům veřejným tajemstvím, vyslali lordové Hlubiny několik ostrých dotazů. Ve skutečnosti s tím neměl Luskán nic společného, ale to nemohlo Rethnorovi zabránit, aby této nové skutečnosti nevyužil. Když už se v tom chtěli milovníci elfů z jihu šťourat, proč je nenasměrovat proti Ruathymu? Ne, usoudil Rethnor, tenhle plán bylo třeba zachránit.

„Co navrhuješ?“ zeptal se miniaturního obrazu.

Samozřejmě zastavit loď. Dozvěděli jsme se, že Letohrad opustila před dvěma dny a vydala se Řekou na západ. Zastav ji a postarej se všemi prostředky o to, aby vina za potíže mořských elfů znovu padla na Ruathym.

Rethnor přikývl. Nakonec to vypadalo jednodušeji, než by se na první pohled mohlo zdát. Proud teplé vody známý jako Řeka byl vlastně celkem úzký a ruathymská loď měla jen dvoudenní náskok. Luskanské lodě byly rychlé, takže bylo možné dostihnout je během několika dní.

„Osobně se o to postarám,“ slíbil.

Vezmi si dvě lodě, navrhl hlas, a tolik válečníků, kolik jen uvezou. Doneslo se nám, že na palubě ruathymské lodě je berserkr. Zabil i obří oliheň, znak Společnosti krakena, a tím si vysloužil naše osobní nepřátelství.

Nejvyšší kapitán zamrkal a na okamžik se jeho neotřesitelné sebevědomí zachvělo. S ruathymskými berserkry se již střetl. Na pevnině byli velmi nebezpeční a nelíbila se mu představa boje s jedním z nich ve stísněném prostoru námořní bitvy. Přesto byli i berserkři jen smrtelní muži, a navíc ještě ochotnější zaujmout místo v Tempově hodovní síni než většina Seveřanů. On, Rethnor, měl v úmyslu jim nadšeně vyhovět.

„Tři lodě,“ oznámil obrazu s ponurou radostí. „Vyplujeme za úsvitu se třemi loděmi.“

Liriel dlouhou chvíli jen zírala na muže uvězněného v kouzelné pavučině, oněmělá nečekaným slibem smrti. Vždyť se jen snažila chránit. Za to ji Hrolf přece nemůže zabít! Ibn však působil naprosto sebejistě, a to se pod svým kapitánem plavil dlouhé roky. Co vlastně věděla o podivných lidských způsobech?

Pak převzaly vládu drowí instinkty. Vzduchem kmitla ruka s kuší a do mužova těla se zabodla drobná šipka. Uspávací jed účinkoval spolehlivě a Ibn usnul, ještě než stihnul dokončit započatou kletbu.

Elfka okamžitě zrušila zaklínadlo vytvářející obří pavučinu a důstojníkovo tělo sebou praštilo o zem. Liriel zabořila prsty obou rukou do vlasů a hlavu sevřela mezi nimi, jako kdyby tak mohla uklidnit vír myšlenek. Jistě, bezmyšlenkovitá reakce jí poskytla trochu času. Jed udrží Ibna mimo několik hodin, ale co pak asi řekne ostatním, aby vysvětlila jeho zakletý spánek?

„Dej mu medovinu,“ navrhl hluboký hlas z druhého konce nákladového prostoru.

Liriel se za tím nečekaným zvukem otočila. Při pohledu na Fjodora vstávajícího zpoza zbylých soudků s medovinou podezíravě přimhouřila oči.

„Co tady děláš?“ dožadovala se rozhořčeně.

Rašemenec odpověděl neveselým úsměvem. „Právě teď se tě snažím udržet naživu, moje malá vráno. Vidíš támhletu bečku s jednou stranou trochu zčernalou, jako kdyby stála moc blízko ohni? Uvnitř je zbytek medoviny, která uspala vesničany. Trochu ho s ní polij a rozlij něco i kolem. Hrolf si bude myslet, že se mu Ibn nabořil do zásob a vybral si špatný soudek.“

Dívka na něj upřeně hleděla. V hlavě jí soupeřilo několik otázek. Nakonec se rozhodla vyslovit tu nejjednodušší. „Ty víš o medovině? Ale jak?“

„Pamatuješ si, jak jsme šli nakupovat do Letohradu a platil jsem kupcům za tebou vybrané zboží? No tak to zlato mi přišlo povědomé a pak jsem si vzpomněl, že jsem některé kousky viděl, když je druid házel do řeky.“ Pokrčil rameny. „A protože už Hrolfa trochu znám, nakonec jsem se dobral pravdy.“

Liriel přijala navrhovaný plán i poskytnuté vysvětlení se zdvořilým přikývnutím. Vypáčila víko poloprázdného soudku a trochu spícího důstojníka polila. „Když se budu snažit, neprobere se dřív jak zítra ráno,“ zabručela. „Všechno by bylo jednodušší, kdybych ho mohla prostě zabít a hotovo!“

Drowí elfka vzhlédla k Fjodorovi a nebezpečně přimhouřila oči. Vzpomněla si na další záležitost. „Ty jsi mě špehoval.“

„To ne,“ namítl. „Potřeboval jsem si někde odpočinout a tady dole je tma a ticho. Já… poslední dobou jsem toho moc nenaspal.“

Chápavě přikývla. Od Doby nesnází, kdy se Fjodorův dar berserkrovské magie zvrhnul, byl neustále pronásledovaný nočními můrami. Jakmile bojové šílenství utichlo, pamatoval si jen zřídka detaily právě skončené bitvy. Tváře zabitých se mu však vracely ve snech a Liriel si ve světle takového zjištění říkala, že drowové mají štěstí, že skoro žádný z nich nikdy nespí. Většina jí známých temných elfů by musela brzy zešílet, kdyby se jim každou noc vracely následky jejich činů. Rychle však tyto myšlenky odsunula a zaměřila se zpět na Fjodora. Doufala, že již překonal výčitky svědomí, že se při posledním boji obrátil i proti ní. Nyní však viděla, že ne. Vypadal pohuble a choval se jako někdo pronásledovaný minulostí. Liriel měla pocit, že poslední dobou jej ve spaní strašil právě její obličej.

Vzájemné mlčení se protahovalo, dokud nebylo až příliš tíživé. „Slyšel jsem, jak jsi zaklínala,“ pronesl Fjodor tiše. „Ale nebylo to zaklínadlo. Vlastně to vypadalo, jako kdyby ses modlila. Je to pravda?“

Liriel přikývla, překvapená tím, jakým směrem se řeč stočila. „No a?“

„Tou modlitbou jsi snesla kouzlo. To ale dokáže jenom kněžka.“ Odmlčel se, jako kdyby ani nechtěl pokračovat. „Viděl jsem tě tančit v měsíčním světlea tehdy se tě dotkl stín Eilistraee. Řekni mi popravdě: stala ses kněžkou Temné panny?“

V hlase se mu ozývala naděje, avšak v očích mu Liriel vyčetla, že tomu sám nevěří. Eilistraee byla bohyní drowů, kteří odvrhli temné tunely a stezky zla, bohyní tance a lovu. Temná panna vyzývala následovníky, aby pomáhali vytvářet krásu, pomáhali poutníkům a žili v míru a radosti pod sluncem a měsícem. Fjodor ale věděl, že Liriel je stále dcerou Temných říší.

Prsty instinktivně sevřela kolem amuletu Lloth, jako kdyby tak svého přítele chtěla ochránit před Pavoučí královnou a vším, co představovala. „Od raného věku mě učili být kouzelnicí,“ pronesla Liriel pevně. „A tou také jsem. Než jsem opustila Menzoberranzan, poslali mě také do školy pro kněžky. Nakonec jsem tam strávila jen pár chvil. Sotva dost na to, aby to ze mě dělalo kněžku!“

„Ovšem tvoje modlitba byla vyslyšena,“ trval na svém.

Liriel pokrčila rameny. „Jestli je bohyně ochotná dát mi svou moc, byla bych hloupá, kdybych si ji nevzala!“

„Ale za jakou cenu?“ zeptal se Fjodor vážně. „Liriel, slyšel jsem spoustu strašlivých příběhů o drowech a jejich bohyni, a ty sama jsi mi dala jasně najevo, že ve skutečnosti jsou jen pouhým stínem skutečného života, který jsi znala. Jestli je to pravda, jak by od někoho jako Lloth mohlo přijít cokoliv dobrého?“

Temná elfka se před odpovědí důkladně zamyslela, neboť takové otázky pro ni byly zcela nové a nevěděla tedy co říct.

„Pamatuješ si, na co se mě Qilué Veladorn zeptala, když jsme ji a ostatní drowy z Eilistraeeina chrámu požádali o pomoc při znovuzískání Poutníka? Zeptala se mě, proč bych si chtěla udržet své drowí schopnosti a jak s nimi mám v úmyslu naložit. Právě teď zjišťuji, že se dají použít ke spoustě věcí. Například k zastavení Nisstyreho a jeho tlupy Vhaeraunových následovníků. Díky moci Lloth jsem se dozvěděla, že duše těchhle elfů neodešly ze smrtelného světa, ale byly zde uvězněny čarodějným uměním. Jestli mi Lloth dá sílu a šanci na jejich osvobození, vezmu si ji!“

„Ale Lloth je zlá, nebo snad ne?“

„Samozřejmě,“ souhlasila Liriel bez rozmyšlení. „Ovšem Lloth je také mocná, a proto ji moji lidé uctívají. Dřív jsem jimi pro jejich neustálé hromadění čím dál větší moci, jako když hloupí draci schraňují cetky na čím dál větší hromadě zlata, opovrhovala. Teď si však začínám uvědomovat, že moc je také nástrojem,“ uzavřela moudře. „Když ji mám a používám k dosažení důležitých cílů, je její původ skutečně důležitý?“

Fjodor zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jak odpovědět. Rozhodně ho těšilo, jakou cestu stihla Liriel urazit. Tohle nebylo myšlení rozmazlené drowí princezny, kterou potkal v tunelech Temných říší. Od začátku v ní cítil skryté možnosti a Zrakem zachytil střípky osudu, který by jí mohly závidět i rašemenské Čarodějnice. Byl na její růst pyšný a nedokázal najít slova, kterými by argumenty vyvrátil. Přesto se cítil nejistý.

„Pojď,“ řekl konečně. „Musíme Hrolfovi říct, že Ibn spí v nákladovém prostoru. Moc času nám to nedá, ale musíme vymyslet, co dál.“

Liriel se vděčně usmála a obtočila mu paži kolem pasu. „Ty jsi ale prohnaný!“ prohlásila škádlivě. „Ještě trochu času a možná z tebe udělám čestného drowa!“

Krátce jí objetí oplatil a pak se rychle stáhnul. Tentokrát ani ne tak kvůli pokušení, jež její blízkost přinášela, ale kvůli obdivu znějícímu jí v hlase. On sám nebyl na navrhovaný úskok nijak pyšný, ovšem Liriel jej považovala za hodný chvály. Vždy byla velice hrdá na své dědictví a přirovnání k drowům v jejích očích představovalo nejvyšší možnou lichotku.

Fjodorovy zmatené pocity se ještě prohloubily, když naslouchal tomu, jak Liriel vše vysvětluje Hrolfovi a s očividnou chutí spřádá pavučinu lží. Nemohl nepřemýšlet, jak dlouhou cestu z tunelů Temných říší a od způsobů Lloth doopravdy urazila.

Xzorsh se k Elfí panně dostal následujícího dne za úsvitu. Cestou nespěchal, a i když už znal důvod přivolání, trpělivě naslouchal Hrolfovu převyprávění. Krátce zvážil, že by kapitánovi řekl, kam se přeživší lovci tuleňů uchýlili, ale pak to zavrhl. K ničemu by to nevedlo. Pro zabité druhy nemohl udělat nic víc než vzít je domů, aby byli s poctami pohřbeni do korálových katakomb skrytých hluboko v moři. Když tedy Hrolf vyslal dva muže – prvního důstojníka, který byl podivně otupělý a čelil posměchu zbytku posádky, a mladého válečníka, který zabil oliheň – ve člunu, aby se po lovcích podívali, neřekl nic. Byla to zbytečná námaha a Xzorshova ochranitelská role se tak ztěžovala, ale stejně to nechal být. Stále si nebyl jistý, co by Hrolf udělal, kdyby se dozvěděl, že lord Caladorn a ostatní unikli soudu.

Podle elfových pokynů shodili ruathymští námořníci mrtvá těla do moře, kde na ně čekali obyvatelé blízké osady, aby je odnesli do vzdáleného města, jež bylo kdysi jejich domovem. To vše zařídil Xzorshův druh Sittl, který jej teď očekával v hlubinách. K Elfí panně by se nikdy nepřiblížil, na to byla jeho nedůvěra vůči lidem až příliš hluboce zakořeněná.

Právě teď se mu hraničář nedivil. Pod mořem číhalo zlo stejně jako na souši, avšak mladým elfem hluboce otřásla brutální zbytečnost takového činu. Také jej znepokojil krátký rozhovor s drowí dívkou. V nestřeženém okamžiku jej zatáhla stranou a pověděla mu o zvláštním osudu, který postihl duše mrtvých elfů v rukou neznámého čaroděje. Zjevně doufala, že jí bude schopný celou věc alespoň trochu osvětlit. Takové použití magie však bylo děsivé a zcela mimo Xzorshovo chápání. Lidi i jejich znepokojivou drowí cestující opustil co nejdřív a vrátil se k uklidňující společnosti svého přítele.

Sittl byl však ještě zachmuřenější než on sám. „Často si říkám, že svět by byl lepším místem, kdyby si Amberlie vzala všechny lidi, co třeba jenom strčili prst do vody,“ pronesl cvakavě hvízdavým dialektem mořských elfů. „A nikdy nepochopím, proč s těmi piráty ztrácíš tolik času a energie!“

Xzorsh mu věnoval zvláštní pohled. Sittl věděl o jeho přísaze a ta byla pro mořské elfy trvalým poutem! „Hrolf mi zachránil život,“ připomněl mu přesto.

„To jsi mi říkal často, ale stalo se to dřív, než jsme se potkali. Sám jsi byl tehdy sotva dítě!“ opáčil Sittl. „Dluh jsi musel dávno splatit!“

„Jak vůbec můžeš něco takového říct?“ nevěřil hraničář vlastním uším. Nemohl pochopit, že by vždy věrný a spolehlivý Sittl mohl vůbec přijít s tak rouhačskou myšlenkou.

Jeho druh se odvrátil. Dlouho neodpovídal, ovšem jeho vzorovaná ramena se s hlubokými povzdechy zvedala a klesala a k hladině stoupaly výmluvné proudy bublin. „Jedna z těch žen byla kdysi mojí milenkou. Mrtvé dítě bylo moje,“ oznámil rezolutně. „Odpusť mi prosím tvrdá slova proti lidským pirátům. Nejsem ve své kůži.“

Xzorsh natáhl ruku a položil mu ji na rameno. „To je mi líto. Kdybys mi o své ztrátě něco řekl, tak bych tě toho úkolu ušetřil.“

Elf zavrtěl hlavou. „Všichni máme své povinnosti,“ řekl, a když se obrátil ke Xzorshovi, měl ve tváři opět nečitelný výraz. „Co teď musíme udělat, abychom dostáli tvému slovu?“

„O mrtvé se postarají ostatní. My dva dohlédneme na Hrolfa a jeho muže. K tomu budu potřebovat tvoji pomoc, neboť jeden z nás bude muset sledovat loď, zatímco druhý dohlédne, aby nedošli k úhoně ti dva pátrající po lovcích tuleňů. Nemůžu se zbavit pocitu,“ pokračoval Xzorsh zvolna, „že Elfí panna je ve smrtelném nebezpečí. Pracují tu síly, kterým nerozumím.“

„Ta temná elfka?“

„Možná,“ řekl hraničář a tentokrát to byl on, kdo uhnul očima. Tohle bylo nejblíže lži, kam se kdy během života dostal. Xzorsh drowí dívce nedůvěřoval, ale na rozdíl od něj se vyznala v magii. Pokud má osvobodit duše mořských elfů, bude se muset spolehnout na její pomoc. Tohle nepravděpodobné spojenectví bylo nejnebezpečnějším činem, jakého se kdy odvážil.

Tak proč ho ta samotná myšlenka naplňovala radostí?

Uplynuly tři dny a ani posádka Elfí panny, ani Fjodor s Ibnem ve svém malém člunu nezachytili jedinou stopu lovců tuleňů. Obě plavidla křižovala teplé vody Řeky a v průběhu pátrání se jejich cesty několikrát protnuly. Konečně Ibn rozhodl, že je to marné.

„V Řece už nejsou, to je jasný,“ prohlásil první důstojník. „Vzala si je Amberlie a tím to hasne. Už se klidně můžeme vrátit na loď.“

Fjodor musel neochotně souhlasit. Společnosti mlčenlivého námořníka si nijak zvlášť neužíval, ale doufal, že čas strávený mimo loď pomůže ochladit Ibnův hněv vůči Liriel. Za celou tu dobu se námořník o incidentu v podpalubí ani jednou nezmínil, což Fjodor považoval za dobré znamení.

Oba muži se opřeli do vesel a zanedlouho měli Elfí pannu na dohled. Jakmile byli na palubě, vykročil Ibn přímo k Hrolfovi.

„Žádám svolání thingu,“ oznámil, používaje prastaré slovo pro zákonodárný a soudní sněm. Podle seveřanských zákonů měl každý důstojník na lodi právo na takovou žádost, ovšem jen pokud se měla projednat velmi závažná věc.

Hrolf upřel na důstojníka ustaraný pohled. „O co by mělo jít?“

„O tu ženskou, o co jiného? Napadla mě, lodního důstojníka, svojí elfskou magií.“

„Mně připadáš docela při síle,“ poukázal kapitán na očividný fakt.

„Měl bys snad větší radost, kdyby mě nechala chcípnout?“ naježil se Ibn. „Zásah i těsný minutí je podle zákona totéž, a ty to víš!“

Kapitán, zmatený vývojem události, zvolna obrátil pohled k mužům, kteří se shromáždili, aby vyslechli Ibnova slova. Téměř bez výjimky kýváním schvalovali jeho zhodnocení situace.

Hrolf si povzdychl a otočil se k Fjodorovi. „Asi bys ji měl přivést na palubu, hochu. Budeme se muset dobrat pravdy.“

Mladý válečník chmurně přikývl a zmizel v podpalubí. Když se i s Liriel vrátil, seděli muži na palubě v těsném půlkruhu.

„Ať thing začne,“ pronesl Hrolf s tváří zbrázděnou lítostí. „Liriel Baenre, stojíš před shromážděním lodi, obviněná z čarodějného útoku na jejího důstojníka. Máš k tomu co říct?“

Drowí dívka zvedla vzdorně bradu. „Ať už má ten muž jakékoliv postavení, umožňuje mu snad, aby se ke mně plížil a ohrožoval mě nožem? Jak všichni vidíte, Ibn je zdravý a v pořádku, a já neudělala nic jiného, než že jsem zastavila jeho útok. Kdybych na něj skutečně zaútočila, byl by po smrti. Jestli o tom někdo z vás pochybuje, s největší radostí vám to předvedu,“ dokončila a upřela na žalobce chladný pohled. „A pokud je to použití magie, co je proti vašim zákonům, proč nikdo neprotestoval, když jsem vás dostala přes zdymadla v Přístavu Lebek?“

„To dává smysl,“ řekl Hrolf s nadějí v hlase.

Ibn si založil ruce na prsou. „Moje obvinění trvá,“ zavrčel. „Hodila mě do zatraceně velký pavučiny a pak mě střelila jednou z těch svých prokletých šipek.“

„Ale proč jsi něco neřekl dřív, hochu?“

„Ty sám jsi mě poslal na tu kocábku, ještě než jsem se stihnul vzpamatovat,“ opáčil Ibn. „A ať si nikdo nemyslí, že mám radost z toho, že si všichni myslíte, jak jsem chodil na medovinu, a že nepoznám dobrou od říznutý. Musela ji na mě vylít!“

„Pavučiny, šipky menší než malíček a nějaký lok medového vína – je vážně s podivem, že jsi to všechno přežil,“ shrnula Liriel se sžíravým sarkasmem.

Někteří muži se zachechtali a sám Hrolf si musel zakrýt ústa rukou. Ibn ovšem zrudnul vzteky.

„Dodržoval jsem tvůj rozkaz, kapitáne. Ani jsem na tu děvku nesáhnul, a to dokonce ani tehdy, když jsem ji přistihnul, jak v nákladovým prostoru čaruje a mluví k mrtvýmu elfovi, jako kdyby byli starý parťáci. Držela ho za ruku! Bylo nad slunce jasnější, že o tom ví víc, než nám říká.“ Důstojník se odmlčel, aby dal slovům čas zapustit kořeny. „Plavil jsem se s tebou dost dlouho, Hrolfe, a teď očekávám, že se zachováš správně.“

Hrolf si rozpačitě žvýkal konec kníru a zvažoval to dilema. Většina mužů si začala na Lirielinu přítomnost zvykat a všichni se zdáli být ochotní přivírat nad jejími zvláštními způsoby oči. Některé věci však nemohl ignorovat ani kapitán. Kdyby kdokoliv jiný použil proti prvnímu důstojníkovi jakýkoliv druh zbraně, bylo by to považováno za akt vzpoury a obvyklým trestem bylo okamžitě hození přes palubu. Jistě, Ibn sice tasil nůž, ale znělo to, jako že si myslel, že pro to má dobrý důvod.

„Tři lodě za zádí a rychle se blíží!“ ozval se naléhavý hlas muže na hlídce.

Kapitán vyskočil s výrazem nesmírné úlevy na nohy. „Utočí na nás, chlapi!“ zahřímal. „A Tempovi za to budiž chvála,“ zamumlal si pod vousy.

Xzorsh a Sittl si blížících se lodí všimli ještě dřív než lidi.

„Tři na jednu. To pro tvé lidské přátele nevypadá dobře,“ poznamenal Sittl.

Hraničář zavrtěl hlavou. „Hrolf a jeho muži umí bojovat a kromě toho mají magii drowí elfky a sílu berserkra. Viděl jsem toho muže, jak zničil obří oliheň. Když se to tak vezme, nejsou na tom tak špatně, jak by se mohlo zdát.“

Sittl to zvážil. „Řekl bych, že povolání posil by mohlo být moudrým opatřením, a protože ty budeš chtít dostát slibu, dohlédnu na to já.“ Lehce se usmál a položil ruku s plovacími blánami na přítelovo rameno. „Jen mi slib, že budeš bitvu sledovat z bezpečné vzdálenosti.“

Xzorsh, vděčný za pochopení i podporu, přikývl. „Ostatní elfové jsou ale dávno pryč. Koho chceš zavolat?“

Úsměv druhého elfa se rozšířil a pak zvážněl. „Tak dlouho ses staral o lidi, až jsi zapomněl, že pod vodou je stejně tolik národů jako nad ní!“

Hraničář přijal lehkou výčitku se slabým trhnutím. Sittl se zašklebil a spěšně odplaval k západu.

Osamocený Xzorsh zaměřil veškerou pozornost na blížící se střetnutí. Jak pozoroval válečné lodě, doufal, že jeho předchozí odhad nebyl příliš optimistický, a modlil se, aby se Sittl s posilami ukázal co nejdřív.

Pět dní po vyplutí z luskanského přístavu si Rethnor všiml dalšího plavidla rýsujícího se na západě proti potemnělé obloze. Nejvyšší kapitán si vzal dalekohled a přiložil ho k oku. Pohrdavě si odfrkl. Loď z nějakého důvodu skasala plachtu a otočila se tak, že hleděl přímo na směšnou příďovou figuru v podobě pestře pomalované elfí ženy se značně nepravděpodobnými proporcemi.

„Co je u Devíti pekel tohle? Elfská loď?“

„Ruathymská,“ ozval se jeden z mužů. „Tohle je Elfí panna, už jsem ji jednou viděl. Její kapitán je Hrolf Nezkrotný. Před třemi lety ho vyhnali z Luskánu za zničení krčmy U Sedmi plachet.“

Na Rethnorův obličej se vplížil lehký úsměv. Nejen že našel cíl, ale také způsob, jak ještě víc zakrýt luskanské spiknutí proti Ruathymu. Hlubina donutila Ruathym a Luskán, aby uzavřely Alianci kapitánů. Ta umožnila všetečným jižanům, aby si mysleli, že se jejich snaha setkala s úspěchem a obě skupiny Seveřanů spolupracují v boji proti pirátství. On, Rethnor, tak naservíruje Hrolfa jak Hlubině, tak Ruathymu, a tím si koupí důvěru obou měst. Milovníci elfů v řadách hodnostářů Hlubiny s radostí přijmou Hrolfa v roli padoucha. Už tak měl špatnou pověst, a k tomu bude ještě třeba přidat nález naložených mořských elfů. Co se týkalo Ruathymu, došlo tam v poslední době k mnoha podivným událostem a tamní sužovaný lid se zřejmě chopí jakéhokoliv oficiálně předneseného vysvětlení. Podle Rethnorových zdrojů byl na ostrově Hrolf považovaný tak trochu za odpadlíka.

Kapitán vydal dalším dvěma válečným lodím příkaz, aby se k ruathymskému plavidlu z boku přiblížily, a sám sobě svěřil střed útoku. „Jakmile budeme blízko, střelte balistou přes jejich palubu. Ale ať ji nepotopíte,“ zdůraznil Rethnor. „Potřebujeme celou posádku i náklad.“

Znovu přiložil dalekohled k oku a zděšeně couvnul. Na palubě lodi stála postava orámovaná třpytícím se pláštěm vlajícím ve větru. Černá elfka. Drobná, s dlouhými vlasy, velkýma očima a ušima špičatýma jako liška.

Rethnor přidušeně zaklel. Svého bohatství a moci dosáhl tím, že byl schopný splétat složité plány a předvídat jakýkoliv soupeřův protitah. Na rozdíl od většiny Seveřanů nepovažoval hru v šachy za ztrátu času, ovšem většinu her odehrál v zákulisí a na bojištích se živými lidmi v roli pěšců. Všechny protivníky důvěrně znal. Věděl, co může očekávat od námořníků a bojovníků z Ruathymu, a dokonce věřil, že dokáže zvládnout jednoho z berserkrovských válečníků. I přes všechny příběhy, které kdy v životě slyšel – nebo snad právě kvůli nim – však neměl ani tušení, co může očekávat od drowů.

7.

Tanec Elfí panny

Rethnor dalekohledem sledoval, jak kapitán Elfí panny – chlap jako hora se světlými vlasy svázanými do copánku a mohutnými pažemi – nechal vytáhnout pestře zbarvenou čtvercovou plachtu a vyslal muže k veslům. Piráti se chtěli pokusit mu utéct.

Luskanské válečné lodě však byly stavěné pro rychlost. Dva vysoké stěžně nesly obrovské plachty, které zachytily i nejslabší vánek, a jejich posádky byly vybrány z toho nejlepšího, co mohl sever nabídnout. Rethnorova vlajková loď. Šavle, mířila přímo na pirátské plavidlo s přídí poskakující na vlnách jako hrající si delfín rozstřikující spršky bílé pěny.

Jakmile měl Rethnor Elfí pannu na dostřel, vydal rozkaz k palbě. Střela z balisty – obří a na konci okovaný oštěp – se snesla vysokým obloukem na pronásledovanou loď a projela přímo její zářivou plachtou. Za zpětné háčky zachycené plámo se od poloviny až ke spodnímu ráhnu roztrhlo. Trhlina je připravila o značnou část větru a piráti museli zpomalit. Rethnor vydal další pokyn a obě zbývající válečné lodě se roztáhly, aby ruathymské plavidlo vzaly do kleští. Ochromený cíl sevřely ze tří stran.

Hrolf Nezkrotný však nepatřil k těm, co by se snadno vzdávali. Pirátská loď se ostře stočila ke straně – tak ostře, že Rethnor byl přesvědčen, že se musí převrátit. Ruathymský kapitán byl ovšem se svou Elfí pannou dokonale sžitý. Podivné plavidlo se narovnalo a zamířilo přímo k nejbližšímu útočníkovi, lodi po Rethnorově levici. Vítr se naplno opřel do zbytků plachty a vesla se pod zoufalým úsilím veslařů doslova prohnula. Pirátská loď vystřelila kupředu tak rychle, že její příď vylétla do vzduchu. Naostřený čelen naplno zasáhl bok blížící se válečné lodě a dlouhá kláda připomínající kopí se zakousla hluboko do dřeva luskanského plavidla.

Piráti okamžitě vyslali do vzduchu smršť šípů, aby seveřanské válečníky zadrželi. Krytá střelbou se černá elfka rozběhla vzhůru po čelenu, hbitá a jistá jako veverka na větvi, a skočila na palubu válečné lodě.

Severští válečníci se k ní rozběhli s meči a válečnými sekyrami v rukou. Elfka neochvějně pokračovala. Z rukou jí vyšlehl bílý oheň a námořníci couvli. Ona však nejenže nepovolila v magickém tlaku, ale ještě se vznesla do vzduchu.

Zatímco Rethnor zíral s otevřenou pusou – neměl ani tušení, že ti prokletí démoni umí létat – vystoupala až k vrcholu stěžně. Vytáhla zpoza opasku dlouhý nůž a přeřízla lana, která držela napnuté plachty. Nejdřív u jedné a pak u druhé, za kratší čas, než trval popis toho činu. Ohromné plachty se zřítily dolů na bojovníky a pohřbily je pod příkrovem těžkého plátna.

Jako další na palubu vyšplhal sám Hrolf Nezkrotný a i přes působivou velikost nebyl o nic méně pohyblivý než drobná elfka. Kapitán dopadl na palubu a rozběhl se k vlnícímu se plátnu mezi oběma stěžni. Piráti mezitím vytáhli naloďovací prkna a vyhrnuli se za ním. Rychle vytvořili kruh kolem vnějších okrajů plachty a za neustálého divokého sekání a bodání do uvězněných Seveřanů postupovali ke středu. Tu a tam se skrz plátno podařilo proniknout ruce s dýkou, ale piráti si i s takovými jedinci dokázali poradit dřív, než se mohli postavit a bránit. Tohle nebyla bitva, ale řezničina – a skončila během několika minut.

Mezitím se válečná loď na pravém křídle stočila k poškozenému plavidlu a od západu se přitáhla k Elfí panně. Rethnor souhlasně pokýval hlavou. Jeho vlastní loď se blížila od východu. Ruathymští piráti budou pevně sevřeni z obou stran, a navíc uvězněni ve třetí lodi.

Šavle se rychle přiblížila a až na poslední chvíli se stočila na levobok. Boky obou lodí se se zaduněním srazily.

„A teď je máme!“ zakřičel loďmistr.

Rethnor zareagoval ponurým úsměvem. Ani on o výsledku nepochyboval, ale už s piráty z Ruathymu bojoval a nehodlal je považovat za mrtvé, dokud neskončí pohřební obřady.

Na kapitánovo zahřímání se většina pirátů vrátila na svou loď. Hrolf Nezkrotný zůstal stát na místě, pevně se rozkročil na zkrvavené palubě a v očekávání nárazu druhé lodě se pevně zapřel. Ze své vyvýšené pozice shlédl Hrolf na Elfí pannu a na tři lodě obklopující ji jako vazba knihy. Ani na okamžik nezaváhal a hruď měl vypnutou, jako kdyby už očekával nevyhnutelné údery.

Zvláštní, pomyslel si Rethnor. Severští námořníci chtěli většinou zemřít na palubě své lodě.

Před očima Nejvyššího kapitána se temná elfka snesla na palubu a rozběhla se k čelenu Elfí panny. Opřela se o něj, objala jej rukama a nohama se zapřela o palubu, jako kdyby chtěla pirátskou loď sama odstrčit. K Rethnorovu ohromení se jí přesně tohle podařilo.

Elfka zvrátila hlavu a vydala pronikavý a do uší se zarývající tón stoupající k zatmívající se obloze. Při zaslechnutí nezemského zvuku projelo Rethnorovi po páteři děsivé zamrazení. Okamžitě následoval záblesk světla spojený s ránou, jako když blesk a hrom udeří naráz. Z rozbitého trupu válečné lodi vyrazila záplava barevných jisker a Elfí panna vystřelila dozadu. Vzápětí zdvižená záď dopadla s mohutným cáknutím zpět do vody.

Zatímco severští válečníci zírali na ten zázrak, chopil se Hrolf Nezkrotný lan od ráhna předního stěžně. Zbylí piráti na palubě válečné lodi mu okamžitě přispěchali na pomoc. Svaly se napjaly a těžký trám se pohnul. Vratipeň se přetočil přes příď a pokračoval k západnější lodi. Ta již byla tak blízko, že otáčející se ráhno dosáhlo přes její zábradlí a zasáhlo za ním shromážděné námořníky. Několik mužů bylo smeteno do vody. Jako kdyby to nestačilo, pokračoval vratipeň širokým obloukem zpátky k zadnímu stěžni. Ten ho zastavil stejně spolehlivě jako kryt obří bojovou holí, ale úder poškozenou lodí mocně otřásl. Vzduch prořízlo drtivé zapraštění, pak se zadní stěžeň pomalu naklonil a nakonec se zřítil do moře jako podťatý strom. Na jeho místě zůstal jen roztřepený pahýl a změť lan.

Rethnor se obrátil k pobočníkovi, válečníkovi v postavení velitele bojovníků. „Ať se na pirátskou loď nikdo nenalodí. Nechte je přijít k nám,“ rozkázal.

Seveřan zjeveně pochopil kapitánův záměr, a tak jen přikývl. Na známé půdě měli Seveřané větší šanci na úspěch, protože kdo mohl tušit, jaká magická překvapení na ně mohla proklatá drowí kouzelnice přichystat na palubě Elfí panny?

Tucet nebo víc mužů použilo lana s háky a vrhli je za ustupující pirátskou lodí. Jedno za druhým padalo do vln, až se konečně jeden hák a hned vzápětí dva další zachytily za nízké zábradlí. Seveřané připevnili lana k navijákům a začali si zachycenou loď přitahovat jako ulovenou rybu. Lučištníci drželi piráty bezpečně ukryté za štíty, takže nikdo z nich nemohl lana přeříznout.

Zachycení Elfí panny vyvolalo u jejího kapitána vzteklý řev. Hrolf, stále ještě na palubě poškozené válečné lodě, zasypával nepřátele sprškou barvitých výrazů o jejich mužství a předcích a s mečem v ruce požadoval boj.

„Vyhov mu,“ přikázal Rethnor kormidelníkovi a Šavle se znovu přiblížila k poškozené lodi. Pirátský kapitán ani nepotřeboval pozvání. Jakmile byla válečná loď na dosah, přeskočil vodou vyplněnou mezeru mezi oběma plavidly a s mečem před sebou se vrhl na nejbližší bojovníky. Jeho muži se hrnuli za ním, stejně dychtiví po boji jako jejich kapitán.

Rethnor zůstával na příďové nástavbě, sledoval bitvu a dával si na čas. Chtěl mít ruathymské válečníky na lodi. Všechny. Někteří však zůstávali na pirátském plavidle a připravovali se je bránit před útokem.

Nejvyšší kapitán se obrátil na pobočníka a dal mu rozkaz, jenž měl být neprodleně odeslaný na druhou válečnou loď. Muž se chopil signálních vlajek a začal jimi mávat. Luskanští válečníci na druhé lodi uposlechli a zasypali piráty salvami šípů. Tím je postavili před jasnou volbu. Buď zůstat a zemřít, nebo přenést boj na loď, jež si je přitahovala. Jakmile byla Elfí panna na dosah, rozhodli se piráti přeskočit a zapojit do boje.

Všichni byli zuřivými bojovníky, avšak po očekávaném berserkrovi nebylo zatím ani stopy. Se směsicí úlevy a zklamání si Rethnor vyhlédl první oběť: tmavovlasého mladíka jasně vyčnívajícího mezi světlými Ruathymci. Snadný cíl, pomyslel si. Vždyť ten svůj černý meč ani neunese.

Rethnor se přikradl blíž, odhodlaný vykuchat mladého bojovníka dřív, než by se mu mohlo podařit vykrýt první úder. Kapitán se rozmáchl nad pravé rameno, připravený ke křížnému seku.

K tomu však nedošlo, protože mu svaly ztuhly šokem. Náhle totiž nemířil na mladíkův trup, ale na jeho stehno.

Rethnor vzhlédl. Mladý válečník s rameny širokými na délku černého meče, kterým teď vládl s děsivou lehkostí, se tyčil do výše dobrých sedmi stop.

„Berserkr,“ vydechl Rethnor. Okamžik děsu rychle pominul a jako horečka jej zaplavil příval nadšení pro boj. Zdvihl meč k čelu a učinil formální výzvu.

Černý meč mu gesto vrátil tak rychlým pohybem, že se okem nedal skoro ani postřehnout. Pak už se slyšitelným zasvištěním slétl dolů. Rethnor útok vykryl, ignoruje ochromující bolest, jež mu při nárazu prolétla paží až k rameni. Začal se otáčet, sevřel meč oběma rukama a zdvihl jej nad hlavu, aby čelil dalšímu drtivému seknutí. Meče se se zaskřípěním srazily. Rethnor pokračoval v otočce, dokud nebyl k berserkrovi znovu čelem, a vší silou a vahou tlačil černý meč dolů k palubě. Zdvihl nohu v těžké botě nad spojené čepele a kopl.

Seveřanova noha tvrdě zasáhla cíl. Tenhle nečistý trik měl nepřítele, pohrouženého do světa čistě mužského utrpení, poslat k zemi. Berserkr však ani nemrknul. Jeho černý meč kmitl vzhůru a odrazil Rethnorovu paži s mečem od těla. Rychleji, než by Nejvyšší kapitán považoval za možné, změnil směr útoku ve vertikální sek.

Čepel se snesla tak rychle, že Rethnor nejdřív slyšel zařinčení vlastní zbraně o palubu a až pak si uvědomil, co se stalo. V paži mu vybuchla bolest jasná a čirá jako roztavená ocel. Zděšeně sklopil oči ke krvácejícímu pahýlu na jejím konci. Berserkr překonal jediným hladkým úderem rukavici, chránič předloktí, maso i kost. Rethnorova odťatá ruka ležela na palubě v rostoucí kaluži krve.

Několik Rethnorových mužů se mu rozběhlo na pomoc a berserkr se obrátil k nové hrozbě. Kapitán si matně uvědomoval, jak se nějaký hubený pirát vrhl po morbidní trofeji jen proto, aby ji hodil přes palubu. Když jeho ruka šplouchla do vln, pocítil konečně trvalost té ztráty. Otočil se a klopýtal do podpalubí.

Tam se v kuchyni nacházelo kulaté ohniště a nad ještě řeřavými uhlíky visel kotel od večerního jídla. Ten Rethnor odkopnul. Zbývající rukou vytáhl od opasku širokou dýku a vrazil ji do horkých uhlíků.

Nejvyšší kapitán počkal, dokud rudě nežhnula, a pak se se zaťatou čelistí připravil na nevyhnutelnou bolest. Rozhodně měl v úmyslu žít, ale musel zastavit krvácení. Znovu vzal dýku do ruky a přitiskl ji ke krvácejícímu pahýlu. Místnost zaplnilo odporné syčení a zápach spáleného masa.

Rethnor bojoval s přívalem agónie a nevolnosti a ze všech sil se snažil zůstat při vědomí. Znovu rozžhavil dýku a vypálil ránu a pak ještě jednou. Nakonec se zhroutil na zem a čekal na výsledek bitvy. Pro něj sice skončila, ale ani tak si porážku nepřipouštěl.

Jeho válečný velitel byl schopný muž. Jedna ze tří lodí sice utrpěla vážné škody, ale stále měl k dispozici téměř dvě třetiny mužů. Piráty počtem převyšovali v poměru sedm k jednomu. Dokonce ani berserkr nebo černá elfka nemohli takovou převahu zvrátit.

Pak zaslechl hvízdnutí neznámé střely a drtivou explozi, když zasáhla cosi na západ od nich. Praskání ohně a zápach hořícího dřeva dosáhly dokonce i k němu do podpalubí. Takže zbývají už jenom dvě lodě, stihl si ještě pomyslet, než se místnost nezadržitelně zatočila. Přesto měli stále převahu, a tak nepochyboval.

Liriel se proplétala bitvou na palubě válečné lodě zahalená do piwafwi a tudíž nikým nespatřená. Její dýka se znovu a znovu nořila mezi žebra různých Seveřanů či přetínala podkolenní šlachy. Možná to nebyl právě čestný způsob boje, ale na to byla Liriel až příliš prakticky založená. Ostatně i jedno drowí přísloví říkalo, že „neviditelný nůž bodá nejhlouběji“.

Důvěřovala Fjodorově zuřivosti, že jej udrží v bezpečí, a tak raději vyhledala Hrolfa a začala tiše decimovat kruh bojovníků kolem něj. Pirátovu tvář zkřivil výraz takřka komického rozhořčení, když jeho sokové začali nevysvětlitelně padat k zemi. Se zařváním se otočil na patě a vydal se hledat nové hračky. Liriel překročila tělo posledního zabitého muže, odhodlaná Hrolfa nadále sledovat. Kam šel on, tam byl boj nejzuřivější.

Vtom ji za plášť a vlasy chytla silná ruka a trhla dozadu. Klopýtla a zakopla o muže ležícího za ní.

Hbitá elfka se rychle vzpamatovala, a ještě než se stihla rozmáznout po palubě, přešla do kotoulu. Tím vytrhla piwafwi z útočníkovy ruky, ale zároveň se odhalila zrakům všech.

Zdvihla se na jedno koleno, v každé ruce nůž připravený k hodu do očí Seveřana, který ji odhalil.

Místo toho však hleděla na Ibna. Uprostřed zrzavého vousu skrýval ponurý úsměv a v ruce držel Fjodorovu nezaměnitelnou dřevěnou palici.

Liriel nejdříve napadlo, že Fjodor i přes moc a výhodu bitevního šílenství padl. Nepřekvapilo by ji, kdyby jí to přišel oznámit právě Ibn. Ze všech Hrolfových mužů by si něco takového dokázal vychutnat jen on.

Kolem hrudi a hrdla se jí stáhly mitrilové obruče strachu. S nečitelným výrazem v černé tváři se postavila na nohy a nespouštěla při tom ze šklebícího se prvního důstojníka zrak.

Než mohla truchlící dívka odhadnout jeho úmysly, rozmáchl se Ibn palicí a zaútočil na ni. Na kámen ztvrdlé naplavené dřevo ji zasáhlo do trupu se silou, jež ji zlomila v pase a vyrazila vzduch z plic. Neschopná popadnout dech se zhroutila na palubu.

Ibn popadl síť a přehodil ji přes ní. Pak se sehnul, aby ji sebral ze země. Lehce ji udržel v rukou, rychle překonal dva kroky dělící je od zábradlí a pak ji bez váhání přehodil spoutanou a bezmocnou do moře.

Je to jako oheň a led.

Kdysi, vlastně ne tak dávno, použil Fjodor tahle slova, když se Liriel snažil popsat, jak vlastně vypadá berserkrovská zuřivost z jeho pohledu. Ještě nikdy nebyla ta slova tak pravdivá jako právě teď.

Bojové šílenství ve Fjodorově krvi mocně plálo a jeho meč se propaloval zástupem bojovníků jako černý plamen. Stejně mocný a smrtící byl i led. Magie pohánějící Fjodorovu paži se zbraní zmrazovala samotný čas, zpomalovala pohyby všech kolem do slimáčího tempa a dávala mu čas myslet a reagovat. Šílenství zvyšovalo ostrost některých smyslů a otupovalo jiné. I když na svém těle viděl známky mnoha lehčích zranění, bolest necítil. Stejně tak se nikdy neunavil. Každé další máchnutí těžkým mečem bylo stejně snadné jako předchozí.

Přesto byl led vězením schopným směle soupeřit s jakýmkoliv sklepením či pevností. Fjodor si nemohl pomoct a musel bojovat, dokud proti němu někdo stál. Nic jiného nedokázal. Proto mu nezbylo nic jiného než uzamčený v krvežíznivém běsnění sledovat, jak zrádný první důstojník háže Liriel vstříc smrti.

Naplnila se tím jeho největší obava, že Liriel si jednoho dne najde cestu do jeho nočních můr. Kletba berserkra mu znemožňovala přispěchat jí na pomoc. Možná tak neměl její krev na své čepeli, ale na rukou určitě. V malé části mysli, která stále patřila jemu samotnému, pocítil Fjodor pocit hlubší ztráty než kdy dřív. Jistý instinkt sebezáchovy mu připomněl, že po skončení boje si na nic z toho nevzpomene. To jej však nijak neutěšovalo, neboť mrtví se k němu vraceli, kdykoliv byl příliš unavený, aby se udržel vzhůru. Znovu a znovu tedy bude muset prožívat bezmocnost Lirieliny smrti, a to každou noc po zbytek života.

Z mladíkova hrdla se vydral výkřik zrozený ze zuřivosti a zoufalství. Zavířil a prudce během otočky sekl. Úder oddělil Seveřanovu hlavu a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Fjodor po ní skočil a volnou rukou ji zachytil za jeden ze světle zrzavých copů. Roztočil ji nad hlavou jako morbidní bola a vzápětí ji hodil do tváře jednoho z děsem zachvácených spolubojovníků jejího bývalého majitele. Letěla rychle a přesně. Kost narazila na kost a muž se ve spršce krve zřítil k zemi. Přítelova lebka mu rozdrtila tu jeho.

Závějí mrtvých těl vykročil k Fjodorovi ohromný Seveřan se sekyrou v ruce. Bojovník vzýval za chůze Tempa i válečníky, kteří se do jeho hodovních síní dostali před ním. Žádal je, aby pro něj připravili brzké uvítání. Zjevně si uvědomoval, že zemře, a přicházel odhodlaný odejít se ctí a slávou. S posledním Tempa oslavujícím výkřikem na rtech se v náboženském zápalu vrhl kupředu.

Fjodor vykročil, aby přijal úder ostrou ocelí. Sekyra se však ani nepřiblížila. Téměř proti své vůli se berserkr vyhnul prudce se snášejícímu ostří stranou. Dokončil otočku a sekl mečem ve výši pasu. Černá čepel projela Seveřanovou drátěnou zbrojí i koženou vycpávkou pod ní a zakousla se hluboko do těla. Na místě mrtvý muž se zhroutil kupředu a vahou vlastního těla uvěznil meč pevně mezi dvěma obratli.

Berserkr zabral, avšak ani jeho nadlidská síla nedokázala zbraň uvolnit. Jeden ze Seveřanů si všiml, že nebezpečný bojovník je dočasně zranitelný, a rozběhl se k němu.

Fjodor prudce kopl mrtvého válečníka pod bradu, až se mu hlava s trhnutím zvrátila. Následovalo ostré zapraštění a konečně povolila i páteř. Obě oddělené poloviny těla dopadly na palubu a uvolnily Fjodorův meč, ze kterého kapala krev a visely kusy vnitřností. Fjodor s ledovým klidem uhnul, zatímco útočící Seveřan vběhl do děsivé hromady. Muž podle očekávání uklouznul a s divoce máchajícíma rukama přejel setrvačností k boku lodě. Fjodor mu ještě pomohl tím, že jej plácnul naplocho mečem. Muž narazil do zábradlí, nohy mu vylétly do vzduchu a hlavou napřed spadl do moře.

Berserkr přejel očima chaotické bojiště na palubě lodi. Stále víc než stovka Seveřanů útočila na méně než dvacet Ruathymců. Fjodor však musel pokračovat v boji, dokud zbýval jediný protivník, nebo dokud sám nepadl.

Mladému válečníkovi už ani nezáleželo na tom, co přijde dřív.

Ustaraný a netrpělivý Xzorsh sledoval bitvu zuřící mu nad hlavou a čekal na návrat Sittla s posilami. Piráti si podle všeho vedli dobře. Alespoň tedy žádné z těl klesajících ke dnu nemělo jemu známou tvář.

Pak ovšem do moře spadl někdo, koho znal. Do sítě zamotaná drowí elfka se ponořila blízko překvapeného hraničáře. Její podivné zlaté oči se na něm na okamžik zastavily, ale pak instinktivně vdechla vodu a začala se topit. Jantarové bulvy se obrátily v sloup a zmítající se údy ochably.

Xzorsh popadl síť a s elfkou v závěsu spěchal k hladině. Vytřel si vodu z očí, odhadl vývoj boje a dospěl k názoru, že nejvhodnějším místem pro oživovací pokusy bude paluba opuštěné Elfí panny. Obeplul ji ke vzdálenějšímu boku, aby omezil pravděpodobnost, že si jej někdo všimne, a pak už zručně vyšplhal z vody a bezvládnou dívku vytáhl za sebou. Aniž by ztrácel čas odstraňováním sítě, položil obě ruce na její hrudník a začal rytmicky pumpovat, čímž chtěl vyprázdnit vodou naplněné plíce.

Trvalo ještě několik k prasknutí napjatých chvil, než mohl spatřit nějaký viditelný efekt. Temná elfka se rozkašlala, zachrčela a pak vydávila vodu, kterou předtím vdechla. Vzpamatovala se rychleji, než by Xzorsh čekal. Uchopila jej za ruku a nechala se vytáhnout do sedu.

„Síť,“ zasípala chraplavým hlasem a snažila se z ní vymotat. V očích měla pronásledovaný výraz lapeného zvířete.

Xzorsh sáhl k pasu po noži a až tehdy si uvědomil, že jej dal lordu Caladornovi. Drowí dívka si toho všimla a řekla mu, že má nůž v botě. Při tom zakroutila nohou, kterou neměla omotanou sítí. Xzorsh jej rychle nalezl a začal ji prořezávat na svobodu. Lepší čepel v ruce ještě nikdy nedržel. Provazem procházela s ohromující lehkostí a netrvalo dlouho a dívka byla volná. Okamžitě vyskočila na nohy a doklopýtala k zábradlí.

Válečná loď, již zasáhla obrovskou ohnivou koulí, zvolna odplula z bitvy. Plameny šlehaly k tmavnoucímu nebi a s tím, jak se trup pomalu nořil pod hladinu, postupně hasly. Zbývaly ještě dvě útočící lodě a bitva zuřila jen na palubě jedné z nich. Druhá, ta, která ztratila stěžeň, se o něco přiblížila. U jejího zábradlí stála řada Seveřanů s kopími a píkami v rukou, a kdykoliv se dostali na dosah některého z pirátů, zahnali jej zpět doprostřed bitvy.

Ta se nevyvíjela dobře. Fjodor řádil jako vichřice, a kamkoliv vkročil, Seveřané pod jeho mečem padali. Krví zbrocené šaty však kolem něj vlály v cárech. Dokonce i berserkr měl omezení, a jakmile padne, stejný osud postihne i piráty dosud chráněné jeho řáděním.

Zezadu k ní přistoupil Xzorsh a vrátil jí nůž. „Ještě nikdy jsem neviděl tak ostrou čepel,“ začal nejistě. „Možná je to hloupá otázka, ale neměla bys něco, co by prošlo lodním trupem?“

Liriel se k němu prudce otočila, ve zlatých očích nepřítomný pohled, jak probírala všechny možnosti. Náhle se usmála a odtrhla od pasu malý váček. Vysypala jeho obsah; asi tucet kovových předmětů přibližně tvaru kraba se rozsypal po palubě. Xzorsh v nich okamžitě poznal předměty, které házela po obří olihni. Tehdy sice dokázaly prorazit její tvrdý krunýř, ale mořskému elfovi nedocházelo, jak by jim mohly pomoci teď. Vodou přece nemohly letět stejně pohotově jako vzduchem.

Drowí elfka zavřela oči, natáhla nad podivné kovové kraby ruku a začala zaklínat. Téměř okamžitě se rozzářili a vzali na sebe barvu zimního západu slunce. Pak dívka přestala a znovu je sesbírala.

„Tohle jsou vrhací pavouci,“ vysvětlovala spěšně. „Trochu jsem v nich pozměnila magii. Když se položí na trup lodi – nebo vlastně na cokoliv jiného – provrtají si cestu skrz. Ale budu je chtít zpátky,“ upozornila mořského elfa, když mu je předávala.

Xzorsh přikývl a ukázal k Seveřanům s píkami v rukou. „Až bude jejich loď spočívat na dně moře, tak se pro ně potopím a vrátím ti je.“

Liriel mu věnovala krutý úšklebek a mocně ho poplácala po rameni – obojí jistě odkoukala od Hrolfa. „Pošli je za Amberlie,“ pronesla s temným uspokojením.

Mořský hraničář přikývl a vrhl se do vody s váčkem pavouků přitisknutým pevně k srdci.

Ponechaná o samotě na palubě Elfí panny přecházela Liriel sem a tam a zvažovala další strategii. Ať už neviditelná, nebo ne, dokázala bojovat dobře, ale ne dost dobře, aby zvrátila průběh bitvy. Její nejmocnější zbraní a nejlepší možností byla magie. Nemohla však házet ohnivé koule. Těmi by zasáhla i Hrolfovy muže.

Lirieliny prsty se sevřely kolem Poutníkova amuletu, zatímco se v duchu zuřivě probírala arzenálem kouzel, která do něj uložila. Žádné z nich samo o sobě nestačilo. Potřebovala… vlastně ani nevěděla, co potřebuje.

Zničehonic spočinula pohledem na známém předmětu a náhlá jiskra inspirace zažehla plamen. Radostně vypískla a pak se zaměřila na vážný obřad seslání kouzla. Kouzlo podobné tomu, které seslala na pavouky a umožňovalo jí oživit neživý předmět a podřídit jej její vůli, měla v amuletu uložené. Sice je ještě neměla čas vyzkoušet, ale na takovou opatrnost rozhodně nebyl čas.

Liriel se rozběhla k figuře na přídi a položila na její deset stop velké tělo ruku. Druhou sevřela Poutníka a začala pronášet slova zaklínadla.

Uložená magie proudila jejím tělem přímo do vyřezávané podoby elfi panny. Pestrý lak pod Lirielinou rukou nabral realističtější odstín a šířil se jako vlna, dokud socha nezískala živoucí vzhled.

Postavou proběhlo zachvění a elfi žena se pohnula. Dřevo zapraštělo, jak se odtrhla od lodi, jež nesla její jméno. Na Lirielin příkaz se dřevěná válečnice odrazila a skočila do moře.

Masivní ruce prorazily hladinu se silou velryby. Elfí žena se zachytila za zábradlí válečné lodě a vytáhla se na palubu. Tím ji samozřejmě děsivě rozhoupala. Seveřané i piráti ztratili rovnováhu a zřítili se na zem. Bojovníci se sice rychle znovu postavili, ovšem při pohledu na blížící se sochu couvli. Na chvíli utichl obvyklý hluk boje a byl nahrazený omráčeným tichem narušovaným jen duněním těžkých kroků dřevěných nohou po palubě.

Oživená socha pokračovala nezadržitelně kupředu. Neozbrojená, avšak beze strachu, zdvihla jednoho z luskanských válečníků a hodila jej do moře, pak praštila druhého a mrštila jej přímo pod meče čekajících pirátů. Pokračovala dál a dál jako obludný stroj na zabíjení.

Hrolf byl první, kdo se vzpamatoval z překvapení. Na tváři se mu usadil široký chlapecký úsměv, jako když dítě zjistí, že jeho oblíbená hračka zničehonic ožila. Srdečně ji pozdravil a požádal o odstranění nepříjemných sekerníků na levoboku. Elfí panna mu okamžitě vyhověla.

Liriel to zaznamenala se záplavou úlevy a s radostí ji předala pod Hrolfovu kontrolu. Mocná magie i děsivý pád do moře ji připravily o sílu. Dolehlo na ni nesmírné vyčerpání a pomalu sklouzla na palubu, kde se konečně poddala sladkému vábení temnoty.

8.

Mořský lid

Nebe bylo stále temné, když se Nejvyšší kapitán Rethnor probral z bolestí naplněného spánku. Jeho osobní lodní sluha okamžitě přispěchal s lahví vody a podržel mu ji u úst, aby se mohl trochu napít. Jakmile popadl dech a vrátil se mu hlas, přikázal, aby k němu přišel velitel válečníků. Zpráva o jeho smrti jej nepotěšila. Následovala otázka na osud prvního důstojníka a pak loďmistra, pokaždé se stejnou odpovědí.

„Proklatě a do pekel s tím, tak prostě přiveď nejvyšší hodnost, co je naživu!“ zařval. Sluha okamžitě odspěchal splnit příkaz.

K Rethnorově nesmírnému rozladění se ukázalo, že tím mužem je lodní ranhojič – ne právě typická funkce na seveřanských lodích, ale Rethnor to považoval za moudré opatření. A jak se ukázalo, měl i v tomhle pravdu, neboť při téhle plavbě ranhojič jistě našel víc než dost práce. Dorazil od hlavy až k patě zbrocený krví a vypadal o poznání starší než padesát zim, které ve skutečnosti zažil. Kapitánovi pak převyprávěl skutečně ponurý příběh.

Přišli o dvě mocné válečné lodě. Jedna shořela a druhá se nevysvětlitelně potopila. Všichni válečníci – všichni do jednoho! – byli pobiti nebo těžce zraněni. Jen hrstka posádky, sotva dost k ovládání lodi, unikla před hněvem Elfí panny.

Piráti se ukázali být děsivými a vynalézavými soupeři. Jen čepel jejich kapitána si vyžádala životy nejméně dvaceti Seveřanů. Nakonec to však byl berserkr a kouzly probuzená socha na přídi, kdo zdecimoval luskanské válečníky.

Rethnor s rostoucím děsem naslouchal vyprávění o vývoji bitvy. Když ranhojič konečně dospěl ke konci, nechal jej, aby mu prohlédl zraněnou paži a vyměnil obvazy. Hlavou mu pádily myšlenky zaobírající se právě vyslechnutým příběhem.

Nemyslitelné se stalo skutečností. Jediná ruathymská loď porazila trojici luskanských a teď mířila domů i s nebezpečnou zprávou. Luskanská plavidla měla sice zakrytá jména, prosté plachty a žádnou viditelnou vlajku, ale bylo docela dobře možné, že někdo z pirátské posádky poznal muže vedoucí útok. Rethnor nebyl mezi Ruathymci neznámou osobou. Jako Nejvyšší kapitán se zúčastnil mnoha zasedání Aliance kapitánů a často seděl u stolu naproti ostrovním vojevůdcům známým jako První sekyry Ruathymu.

Rethnor se rozhodl, že zpráva o tomto útoku se na Ruathym nesmí za žádnou cenu dostat. Sice nebylo příliš pravděpodobné, že by obyvatelé ostrova dokázali rozmotat pavučinu pletich, kterou kolem nich upředl, ale to ještě neznamenalo, že jim musí dávat šanci.

„Kdo řídí loď?“ zeptal se. „Jaký je kurs?“

„Jeden z námořníků – nevím, jak se jmenuje. Teď si odpočiňte. Vracíme se do Luskánu,“ odvětil ranhojič uklidňujícím hlasem.

Rethnor odhodil přikrývku a vyskočil na nohy. Protestujícího léčitele prostě odstrčil a vykročil na hvězdami ozářenou palubu, kde se setkal se šokovaným kormidelníkem.

„Obrať ji,“ rozkázal hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. „Naber kurs na Trisk.“

Námořník zamrkal, avšak okamžitě předal rozkaz ubohým zbytkům posádky. Nikdo se neodvážil o Rethnorovi otevřeně pochybovat. I za lepších časů by to znamenalo okamžitou smrt, a teď se navíc muži nemohli ubránit myšlence, zda berserkrův meč nepřipravil kapitána kromě ruky také o rozum.

Trisk byl jedním z větších ostrovů ve vzdáleném souostroví známém jako Nachové skály. Ležel přímo na západ od Gundarlunu a mimo teplé vody Řeky. V tomto ročním období představoval plovoucí led skutečné nebezpečí. I když ani zdaleka tak velké jako smrtonosná stvoření, která u ostrova podle pověstí žila.

Historky o nich se vyprávěly jen na pevné zemi, pokud možno daleko od moře a ve vyhřátém bezpečí lidmi zaplněné a ohněm osvětlené krčmy. Kormidelník si na ně nechtěl raději ani vzpomenout. Byl Seveřan a jako takový se nebál smrti. Jen by si rád byl jistý, že do Tempových hodovních síní vede cesta i z břicha mořských nestvůr, jež na něj jistě čekaly.

Liriel prospala celou noc a značnou část následujícího dne. Když se s trhnutím probudila, překvapilo ji, že se nachází v kajutě ozářené slunečním světlem proudícím skrz kulaté okénko a pod Hrolfovým pozorným dohledem. Když viděl, že otevřela oči, zeširoka se na ni zašklebil.

„Konečně ses probrala, panenko! Jen v klidu lež,“ napomenul ji, když se pokusila vstát.

„Kluk je taky v pořádku a spí,“ pokračoval Hrolf a přesně uhodl, jak by zněla její první otázka. „Sice ho trochu posekali, ale nic, co by se nedalo zašít. Spíš se strašně vyčerpal. Strávil jsem na Ruathymu celý život a hodněkrát jsem viděl, jak berserkři řádí, ale ještě nikdy nic takového!“ pokračoval s obdivem.

„Pokaždé je to o něco horší,“ podařilo se Liriel vypravit z úst.

Hrolf přikývl a zničehonic opět zvážněl. „Už v něm toho moc nezbývá, co?“

Elfka zavrtěla hlavou. Zavřela oči, ale ne dost rychle. Pirátský kapitán stihl zaznamenat nezvyklé zoufalství v jejích jantarových hlubinách.

„Co s tím chceš dělat, panenko?“ zeptal se Hrolf tiše. „Už před nějakou dobou jsem si domyslel, že chceš na Ruathymu najít odpovědi na nějaký otázky. Možná bych ti s tím dokázal pomoct.“

„To je dlouhý příběh,“ zamumlala Liriel.

Hrolf si založil ruce na prsou a opřel se zády o stěnu kajuty. „Do západu slunce času dost,“ pronesl klidně. „Chlapi mě požádali, abych tě mezitím trochu zdržel. Mají pro tebe překvapení.“

„Chtějí snad vykonat rozsudek z thingu?“ zajímala se Liriel s lehkou hořkostí v hlase.

Kapitán se zašklebil. „Jo, i tak by se to dalo říct. Nemáš se ale čeho bát, to mi můžeš věřit. Tak a teď k tomu příběhu.“

Důvěra bylo něco, co drowové snadno nedávali, ovšem Liriel našla v Hrolfově utěšování podivnou jistotou. Vlastně si až doteď neuvědomila, že starému pirátovi začala věřit. Bez jediného zaváhání mu převyprávěla celý příběh Poutníkova amuletu. Byl to artefakt z dávných časů, ukradený jedné rašemenské Čarodějnici, jehož magii plně nechápala ani předchozí majitelka, která ho nosila spoustu let. Liriel nastínila sérii událostí, jež jí odhalily existenci runové magie a prastarých znalostí sdílených společnými předky Rašemenců a Ruathymců, které ji dovedly až k amuletu. Nakonec vyprávěla i o úkolu, jenž ji a Fjodora donutil cestovat na Ruathym. Poutník byl vytvořený za dvěma účely: k tomu na čas uložit „místní magii“ a vyrýt jedinečnou a nově získanou runu do prastarého a posvátného dubu rostoucího právě na ostrově. Lirieliny vrozené drowí schopnosti i připravená kouzla dosvědčovaly hloubku jeho moci. Doufala, že cesta na Ruathym – a s ní spojené zážitky a podstoupené zkoušky – vytvoří v její mysli a srdci potřebnou runu, která jí umožní trvalé používání kouzel temných elfů a propůjčí Fjodorovi schopnost ovládnout jeho berserkrovskou sílu.

„Slyšel jsem příběhy o prastarých výpravách za runami,“ prohodil Hrolf, když se konečně odmlčela, aby znovu nabrala dech. „Řekněme, že ji vážně dokážeš vytvořit. Víš, jak ji potom správně použít?“

Liriel zavrtěla hlavou. „O kouzelnické magii toho znám hodně, ale tohle je něco úplně jiného.“

„Možná že s tímhle bych ti dokázal pomoct,“ řekl zamyšleně. „Máš pravdu v tom, že většina znalostí o runách je pryč, ale když víš, kde hledat, tak se tu a tam dá něco najít. Několik lidí z mojí rodiny si ještě pamatuje dávnou minulost.“ Odmlčel se a věnoval Liriel rozpustilý úsměv a mrknutí. „Možná sis všimla, že většinou nedělám věci tak, jak bych podle ostatních měl. To je u nás rodová záležitost. Můj bratranec, dobrý kamarád už od dětství, si říká šaman. Můžeme si společně sednout a probrat to. No a pak uvidíme, co by se pro tebe a toho mládence dalo udělat.“

Dívka přikývla, avšak zoufalství v jejím pohledu neustoupilo. „Pokud se ovšem dostaneme na Ruathym včas,“ povzdychla si tiše.

Hrolf to zvážil. „Víš, přemýšlel jsem o tom plánu zastavit se na Gundarlunu. Rybolov je pěkně otravná práce a tohle jaro bych se bez ní klidně obešel. Zásoby nám na návrat domů stačit budou a zboží se do další cesty nezkazí. Tak co kdybysme ho letos přeskočili?“

Lirielin polekaný pohled přelétl k pirátově tváři. „Ty bys to pro nás udělal?“

„To, a klidně i víc. A netvař se tak překvapeně!“ Pirát natáhl mohutnou ruku a jemně ji uchopil za bradu. „Jsi pěkně chytrá panenka, ale ještě se musíš hodně učit. Ty i ten hoch jste stáli při mně i Elfí panně a nemysli si, že na to jen tak zapomenu.“

Hrolf ji lehce poplácal po tváři a znovu se opřel. „Jestli jsi připravená přijímat návštěvy, je tu někdo mocný, kdo by tě chtěl vidět.“

Liriel tázavě povytáhla obočí.

„Xzorsh,“ doplnil široce se usmívající pirát. „Od východu slunce plave vedle nás. Prý pro tebe něco má a nikomu jinému to nechce dát. Začínám si říkat, že jsi na něj musela pěkně zapůsobit.“

Liriel si pohrdavě odfřkla.

„A proč by ne? Ten kluk se má k světu a tobě se plavání taky líbí!“ škádlil ji Hrolf.

„Kdybych si byla jistá, že zadržím na dost dlouho dech, tak bych to možná zkusila,“ odvětila Liriel ironicky. „Ale stejně dobře se můžu jen podívat, co mi vlastně chce.“

Kapitán, stále s veselým šklebem na rtech, vykročil z kajuty a vyšplhal zpátky na palubu. O pár chvil později vstoupil dovnitř Xzorsh se známým váčkem v ruce.

„Tvoji magičtí krabové,“ řekl a položil pytlík, z něhož stále odkapávala voda, na zem. „Jsou tam všichni.“

Mořský elf vypadal, jako kdyby se chystal říct víc, a tak mu Liriel pokynula k jediné židli v místnosti. I ona chtěla nějaké věci probrat.

„Bylo těžké najít ty pavouky? Vlastně kraby,“ opravila se, když si vzpomněla, jaké jméno jim Xzorsh dal.

„Ne příliš. Často prohledávám vraky potopených lodí,“ nadchl se elf pro zajímavé téma. „Jsem v tom prý hodně zručný a často nacházím spoustu věcí vhodných k obchodování.“ Sáhl si k opasku a odepnul k němu připevněný náramek – těžký kruh ze zlata prastarého vzhledu posázený velkými oválnými safíry – a nabídl jej Liriel. „Přijala bys tohle výměnou za nůž, který jsi mi půjčila? A co bys chtěla za jednoho z těch kouzelných krabů? Nebo případně za jinou magickou zbraň, již bys mohla postrádat?“

Liriel ho odbyla mávnutím ruky. „Ten nůž si klidně nech,“ řekla velkomyslně. „Takových mám tucet. Co se týká krabů, tam bych měla něco konkrétního na mysli.

Než jsem byla hozená přes palubu,“ začala, „stihla jsem zaznamenat dost z průběhu bitvy, abych poznala, který muž stál v čele útoku. Velký muž, levák, s hustým černým vousem. Můj přítel Fjodor se s ním střetl a useknul mu ruku s mečem a ta pak spadla do moře. Najdi ji a přines mi ji.“

Elfovu tvář zbrázdilo zděšení. „Co s ní máš v úmyslu dělat?“

„Dokážeš to, nebo ne?“ zeptala se Liriel netrpělivě. Samozřejmě že měla své důvody, ale dělit se o ně nehodlala. Při Llothině osmé noze, už jenom myslet na něco takového bylo špatné!

Během krátkého pobytu v Arach-Tinilith se dozvěděla o kouzlech kněžek Pavouci královny, jež mohly směle konkurovat i nejmocnějším nekromantům. I kdyby muž náhodou přežil, jeho ruka byla nepochybně mrtvá, a tak by z ní mohla dostat odpovědi a využít ji proti němu samotnému. Potřebné kouzlo bylo mocné a jako obvykle odpovídajícím způsobem riskantní. Liriel si nemohla být jistá, že je i za podmínky, že jí Lloth vyhoví, vůbec dokáže ovládnout.

„Možné to je,“ připustil Xzorsh. „Moře je ovšem plné různých tvorů a odseknutá končetina je něco…“

„Něco jako potrava,“ dokončila temná elfka ohleduplně. „Tak to aspoň zkus. Můžu ti slíbit, že nebudeš litovat. Vlastně si pár krabů vezmi už teď jako zálohu. Na zbytku se dohodneme, až se vrátíš.“

Při zaslechnutí zoufalství v jejím hlase si elf vzal svůj poklad a chystal se k odchodu. U dveří se na okamžik zastavil. „Slyšel jsem o tvém útoku na Ibna. Řekli mi, že tě prý přistihl, když jsi magicky rozmlouvala s mrtvými elfy. Můžeš mi říct, co ses dozvěděla?“

„Nic,“ opáčila prostě. „Jejich duše byly… pryč. A tím nemyslím ve smyslu obvyklé smrti a odchodu do vašeho zásvětí, ale že byly uvězněny. Lepší výraz pro to neznám.“

Mořský elf to s ustaraným výrazem ve tváři zvážil. „Co se s tím dá dělat?“

„Přines mi tu zatracenou ruku,“ zopakovala Liriel důrazně. Když se hraničář nezatvářil přesvědčeně, dodala: „Nepřipadá ti divné, že za tak malou rybou, jako je Elfí panna, byly vyslány tři lodě a téměř dvě stovky válečníků? Něco po nás chtěli a měli dost informací, aby přišli v téměř dostatečném počtu. Rozhodně si nemyslím, že by je zajímala Hrolfova zásoba hodin z Letohradu.“

Xzorsh z ní nespouštěl oči. „Myslíš, že to mělo něco společného s vraždami elfů?“

„Je to možné. Jakmile zjistíme, kdo byli ti muži a o co jim šlo, možná přijdeme i na to, co se stalo tvým soukmenovcům. A právě k tomu,“ dokončila vyhýbavě, „budu potřebovat tu ruku.“

Mořský elf konečně pochopil a přikývl. „Odpusť mi, ale nechápu, proč se zabýváš potížemi mořského lidu.“

Drowí elfka pokrčila rameny. Vlastně to nechápala ani ona sama. Když nepřišla s vysvětlením ona, nabídl jedno Xzorsh.

„Slyšel jsem mnoho hrůzných příběhů o temných elfech a ty působíš úplně jinak. Možná že nejsou pravdivé.“

Liriel se před očima vynořila živými barvami vymalovaná scéna setkání tohoto šlechetného, a zároveň naivního a otevřeného mořského elfa s někým jiným z jejího národa. Během mžiknutí oka vytáhla zpod matrace hrst vrhacích nožů a v rychlém sledu je na příliš důvěřivého elfa hodila. Čepele se zakously hluboko do dřevěných dveří a narýsovaly na nich až příliš těsný obrys vylekaného Xzorshe.

„Moc málo myslíš a moc rychle důvěřuješ,“ zavrčela na něj. „A teď jdi a nevracej se, dokud pro mě nebudeš mít, co chci!“

Hraničář vyklouzl z místnosti a zmizel. Liriel si povzdychla a položila se zpět na polštář. Sice to bylo nezbytné, ale přesto to neudělala ráda.

Zatímco plaval zpět k místu nedávné bitvy, nedokázal Xzorsh dostat dívčina slova z hlavy. Skrývalo se v nich hodně pravdy, to musel připustit. Odjakživa viděl vše buď jako dobré, nebo jako špatné. Tyhle dva póly vždy vnímal jako naprosto rozdílné a jasně oddělené jako moře a oblohu. Temná elfka bojovala na Hrolfově straně, a to velmi dobře. Kromě toho se zajímala o osud mrtvých mořských elfů. To v Xzorshově mysli zaplašilo všechny pochybnosti a učinilo z ní důvěryhodného přítele. Když mu tedy řekla, že málo myslí a moc důvěřuje, měla úplnou pravdu.

Pokud však Liriel byla skutečně tím, čím chtěla, aby věřil, že je, proč by na to poukazovala?

Takové myšlenky jej trápily celý den a většinu následující noci. Pak narazil na sežehlé trosky lodi, kterou dívka zapálila, a pozůstatky mu připomněly plavidlo, které potopil on sám. Dál už neměl na podobné úvahy čas.

Drowí elfka mu nedala nijak lehký úkol. Přímo ve vraku i v jeho okolí bylo množství zachycených těl a pátrání po jediné useknuté ruce představovalo nesnadnou a ponurou práci. Kromě toho neměl Xzorsh tušení, jaké mrchožrouty mohla těla mezitím přilákat a jaká stvoření ho mohla i teď sledovat.

Zabral se tedy plně do práce, aniž by si všímal pokladů v podobě zbraní a šperků, a plně se soustředil na objednaný předmět. Nakonec překvapil sám sebe a uspěl. Zamotaná mezi potrhaným lanovím ležela velká levá ruka. Z hřbetu jí vyrůstaly tmavé chlupy a na prstech se skvěly dva prsteny. Ty si Xzorsh nechal – později je mohl prodat – a ruku schoval do váčku u pasu.

I když jej nečekaný objev pohltil, prakticky okamžitě si všiml temných postav, jež se tiše vynořily z vraku. Byla to čtveřice obludných stvoření podobných lidem, se silnou kůží porostlou šupinami a plovacími blánami na rukou i nohou. Mořští zlobři byli příbuzní se suchozemskými, avšak o něco rychlejší a divočejší. Tihle navíc patřili k nejsilnějším. Malé bělostné rohy vyrůstající jim z čela je označovaly za nejmocnější kastu samců. Kromě obvyklé zbraně svého druhu, ostrých černých tesáků trčících jim z předsunutých spodních čelistí přes pysky a stejně barevných drápů, měli ještě lidská kopí, a dokonce jeden stříbřitý trojzubec.

Xzorsh sáhl přes rameno pro krátké kopí upevněné na zádech a připravil se na nevyhnutelný útok. Přesně jak očekával, vyrazili naráz všichni čtyři. Skloněné zbraně mířily přímo na něj.

Mořský elf čekal do posledního možného okamžiku. Pak se s mrštností úhoře stočil dolů a spodním obloukem se dostal mimo dosah jejich zbraní. Během pohybu bodl vzhůru. Pocítil tvrdý náraz a měkký postup hrotu, jak prorazil zlobrovu šupinatou zbroj a pronikl do masa pod ní.

Přeživší trojice tvorů upustila zbraně a s napřaženými drápy a čelistmi připravenými kousat se přitáhla blíž. Xzorsh se zmocnil kolem klesajícího trojzubce a zapřel si jeho dlouhou násadu o bok. Nejrychlejší zlobr zabral zpátky, aby se mu vyhnul. Přesně na to však Xzorsh čekal, vrhl se kupředu a prudce bodnul.

Prostřední hrot trojzubce se zabořil hluboko do zlobrova nechráněného hrdla a pokračoval dál do hlavy. Xzorsh pokračoval v tlaku, dokud neucítil, jak hrot dře o vnitřní stranu lebky. Pak se prudce stočil a zapřel nohy o umírající stvoření. Vší silou zatáhl, uvolnil trojzubec a odlétl z dosahu chňapajících drápů a klapajících čelistí dvou zbylých mořských zlobrů. Obě stvoření se teď chovala mnohem opatrněji a kroužila kolem oběti jako humanoidní žraloci, zatímco čekala na mezeru v obraně.

Myšlenky mořského elfa pádily jako o závod. S těmito tvory se setkával jen zřídka – většina jich přežívala ve sladkých vodách a těch pár, co se přizpůsobilo životu v moři, se většinou zdržovalo v jeskyních na mělčinách. Jako hloupá stvoření myslící jen na zabíjení a jídlo se zlobři občas spojovali s mocnějšími bytostmi, jež jim mohly nabídnout víc vraždění a plenění, než si dokázali svou omezenou představivostí představit. A nebo je prostě podplatily. Xzorsh samozřejmě nemohl tušit, kdo poroučel těmhle, ale jeden z nich měl zbraň tritonů, tvorů ze živelné sféry vody. Takové spojení elfa naprosto mátlo a náhle si přál, aby s ním byla drowí dívka. Ona by jistě dokázala najít řešení vysvětlující tak nepravděpodobné spojenectví.

Náhle mu ramenem projela spalující bolest. Xzorsh zaťal zuby a prohnul se v zádech. Jednomu ze zlobrů se podařilo dostat se k němu na dosah drápů. Mořský elf se otočil a bodnul trojzubcem. Útočník se však stihnul stáhnout z dosahu. Vtom převzaly vládu Xzorshovy válečnické instinkty. Ohlédl se a zjistil, že téměř hledí do tváře druhého zlobra. Zaútočil tedy patkou trojzubce a zabořil ji do tvorova podbřišku. Tím získal trochu času.

Využil jej tak, že sáhl po jednom z magických krabů a odtrhl jej od poutka ze spletených řas. Protáhl se pod zlobrovou chňapající rukou, stočil se a ocitl se za jeho zády. Rychlým pohybem umístil kraba mezí tvorovy lopatky a druhou do něj silně praštil. Špičaté nohy se zabodly hluboko do šupin i do masa pod nimi a pak už se kouzly opředená zbraň začala sama od sebe zavrtávat hloub.

Zlobr se otočil čelem k elfovi. V nestvůrné tváři se mu zračilo překvapení. Zubatá tlama se otevřela k bublavému výkřiku bolesti, zatímco krab se prožíral jeho hrudí. Během okamžiku vylétl v záplavě krve ven. K noze měl přichycené ještě tlukoucí srdce. Jakmile odpor tkáně ustal, stal se z něj znovu neživý kovový předmět.

Xzorsh ho sevřel v ruce a ukázal poslednímu mořskému zlobrovi. Stvoření přerušilo započatý útok a opatrně si nečekaně dobře vybaveného elfa prohlíželo. Vzápětí se zlobr obrátil a odplaval.

Hraničář jej sledoval a těšil se představou, jaké hlášení asi přinese veliteli. Jen ať se všichni dozví, pronesl Xzorsh pro sebe, že se do rukou mořského lidu vrátila magie!

Trpělivost nepatřila k Lirieliným nejsilnějšim stránkám, a tak si musel Hrolf, trvající na tom, aby zůstala v posteli až do západu slunce, leccos vyslechnout. Kapitán však zachoval klid a na všechny slovní výpady odpovídal smíchem a sliby, že tentokrát čekání bude stát za to.

Konečně se přítmí za okýnkem kajuty změnilo ve skutečnou tmu. Liriel bez váhání vyskočila z lůžka a spěšně se oblékla a ozbrojila. I když si Hrolf zjevně myslel, že překvapení bude příjemné, Liriel nedokázala zapomenout na to, že úmysly některých pirátů se s jeho neshodovaly.

Na vrcholu žebříku na ni čekal Fjodor. Pozdravil ji s úsměvem, ale v očích měl zvláštní pohled. Raději opatrně a jen letmo jej objala. Pohyboval se značně ztuhle a pod šaty musel mít na mnoha místech obvazy. Tázavě na něj pohlédla.

„To nic,“ uklidnil ji. „Jenom sen.“

„Něco jako že mě Ibn háže přes palubu v síti na ryby?“ zašeptala. Přemýšlela, jestli útok někdo viděl, ale Hrolf o Ibnově zradě nic neřekl a první důstojník stál u kormidla a tvářil se nečitelně jako obvykle.

Fjodor sebou trhnul. „Takže to byla pravda. Přísahám, moje malá vráno, že ten zrádce se nedožije dalšího dne!“ pronesl s odhodlanou jistotou.

Drowí dívka se usmála a uchopila ho za paži. „Ale dožije. A ještě mnoha dalších dní! Drowové mají takové rčení, že pomsta chutná nejlépe za studena. To většinou znamená, že pomsta je mnohem víc uspokojivá a zábavná, když hezky vychladneš, naplánuješ ji a nakonec si ji vychutnáš, ale může to znamenat i něco jiného. Jen ať se Ibn bojí. To mu patří víc než ostrá ocel a rychlá smrt. Kromě toho ho potřebujeme. I přes svoje chyby to je schopný námořník,“ dodala jako vždy prakticky uvažující elfka. „Mezitím ho bude jeho vlastní selhání držet na uzdě. I když by asi bylo dobré, abys mu dal najevo, že o všem víš. Jinak by si mohl myslet, že jeho tajemství zemře spolu se mnou. No ale teď se půjdeme podívat na Hrolfovo překvapení!“

Fjodor se tvářil pochybovačně, ale nechal si vlastní názor pro sebe a dovedl ji skrz zástup zubících se námořníků na příď. Tam stál Bjorn, zjevně na rozpacích z toho, že na něj hledí tolik očí. Obličej mu pod mladicky řídkými světlými vousy rudě hořel a za ním se skvělo jeho poslední – a také dosud největší – dílo.

Příďová figura v podobě elfi panny, již neživá a zpět na obvyklém místě, byla přetřená tak, aby připomínala drowí elfku se zlatýma očima. Rozevláté dřevěné kadeře byly nyní bílé a tvář se leskla ještě vlhkou černou barvou. Někdo si dokonce dal tu práci, že trochu upravil bujné křivky tak, aby více připomínaly Lirielinu štíhlou postavu.

Při pohledu na vlastní sochu jí sevřely hrdlo neznámé emoce.

Hrolf se postavil vedle ní a položil jí paži kolem ramen. „Na tak starou dámu vypadá dobře, co?“ zasmál se vesele. „Teď každého vyděsíme hned na první pohled! Ať mě vezme Amberlie, že jsem na to už dávno nepřišel sám!“

9

Podivná spojenectví

Šavle mířila přímo k Nachovým skalám. K smrti vyčerpané trosky původní posádky se dřely pod dohledem zachmuřeného kapitána. Rethnor byl odhodlaný dostat se k Trisku v rekordním čase, neboť ve hře bylo příliš mnoho a on si prostě nemohl dovolit prohrát. V boji neztratil jen ruku, ale s ní i onyxový prsten, jediný způsob získávání informací ze západního sídla Společnosti krakena.

Kapitán sice mohl poslat zprávu prostřednictvím magického přívěsku skrytého pod tunikou, ale ten by jej spojil jen se západní výspou, což mu rozhodně nestačilo. K Trisku se neplavil jen pro nové komunikační zařízení, ale také aby získal pomoc prostředníků na tom vzdáleném ostrově žijících.

Nebo přesněji řečeno kolem ostrova.

Mezi členy Společnosti kolovalo množství neověřených zpráv, což se ostatně u organizace zabývající se obchodováním s informacemi dalo čekat. Mnoho z nich se týkalo zvláštních kouzel a smrtících bytostí obklopujících západní výspu. I se zohledněním básnické licence a obvyklého hospodského chvástání se nebezpečí obklopující Nachové skály nedalo jen tak pominout. Rethnor byl přesvědčený, že spousta mořských nestvůr skutečně existuje a některé z nich slouží Společnosti krakena. Navíc ještě nabyl časem přesvědčení, že tenhle malý a nenápadný ostrůvek je ve skutečnosti hlavní základnou celé sítě špehů a vrahů.

Rethnor měl v úmyslu vyžádat si setkání s hlavou organizace a nehodlal se nechat odmítnout. Ať už byla tajemná společnost jakkoliv mocná, základna sama nemohla bez obchodu přežít a Luskán byl jejím největším obchodním partnerem. Podle svého nejlepšího odhadu tak měl k dispozici dostatečné páky, aby si zajistil splnění všech požadavků.

Kapitán vytáhl ze skrýše magický přívěsek a začal do lesklého kotouče diktovat příkazy. Jeho slova se nesla přes moře k Nachovým skalám a skryté základně na pevnině. Poprvé pochopil, proč se bezejmenná žena s levandulovýma očima zjevovala právě v prstenu. Bez podobného ujištění se nedokázal plně přesvědčit, že zpráva skutečně dorazila k cíli.

Jak hleděl na ledové moře, začal si Seveřan poprvé v životě přát, aby měl alespoň základní znalosti magického umění a mohl vycítit vlnění nesoucí rozkazy ke vzdáleným břehům. Síla nejistoty překonala i vrozenou nedůvěru vůči čemukoliv magickému. Moci, bohatství, fyzické síly i bojových schopností měl dost, ovšem postupně mu docházelo, že nic z toho ho nemůže uchránit před magií. To byla nová a velmi znepokojivá myšlenka. Z nějakého důvodu jím proběhlo zamrazení a měl pocit, že zaslechl zakrákání vrány, zvěstovatelky válečníkovy smrti.

Nejvyšší kapitán rychle odvrhl tak ponuré myšlenky a plně se zaměřil na sledování západního obzoru. Jistě, v okolí Nachových skal rozhodně působila magie, ale také se tam dala získat moc, a pokud měl čelit prvnímu, aby získal druhé, tak nebylo vyhnutí.

Město Jartar představovalo důležitou obchodní křižovatku Severních zemí. Rozkládalo se na řece Dessarin a obchodní stezce mezi Trojkancem a Stříbroluním. Procházelo jím množství cenného zboží včetně informací.

Baron Khaufros, vládce Jartaru, byl ambiciózní muž. Bohatství i šlechtický titul zdědil, avšak pozici vládce města získal schopností uzavírat spojenectví povahy obchodní i politické. Byl věrným členem Aliance lordů, tedy skupiny měst, jež svoje zájmy úzce spojila s Hlubinou. Kromě toho byl členem Společnosti krakena, a tak se skryté komnaty a tunely pod jeho sídlem staly častým rejdištěm špehů i vrahů vykonávajících černou práci.

Nyní byl baron zcela sám a doslova zavalený horou zpráv na stole. Pozdní jaro s sebou přinášelo každoroční tání a spolu s ním četné zprávy z mnoha měst i zdrojů.

Khaufros si nepřítomně přihnul z poháru a znovu si přečetl hlášení neznámého luskanského kontaktu. Tajné plány proti Ruathymu se vyvíjely dobře, z neupřesněných důvodů bylo ale rozhodnuto, že vina za všechny současné potíže bude svalena přímo na jednoho ruathymského kapitána. Khaufros měl učinit, cokoliv mohl, aby obvinění podpořil. Představený z Luskánu zároveň svolával pomoc všech členů a požadoval, aby loď onoho kapitána byla jakýmikoliv prostředky zastavena dřív, než se vrátí do domovského přístavu. Obvinění by totiž ztratila značnou část váhy, kdyby je ten muž dostal šanci zpochybnit.

„Můj pane barone.“

Khaufros instinktivně zmačkal inkriminující zprávu v ruce a vzhlédl ke dveřím studovny. Po obou stranách vchodu stála dvě cormyrská brnění, nevyčíslitelně cenné předměty z mitrilu, navíc vyzkoušená v boji proti Tuiganské hordě. Mezi nimi stál stárnoucí poctivý majordomus Cladence a vypadal proti nim jako trpaslík.

„Dorazil diplomatický posel z Hlubiny, můj pane. Přijmete ho?“

Baron se usmál a pohodlně se opřel. V hlavě se mu okamžitě začal formovat potřebný plán. „Přiveď ho sem, Cladenci, a ať s ním přijde i písař. Pak zavři dveře. Jednání se možná trochu protáhne.“

Poslem byl mladý, nevýrazný muž neznalý dvorské etikety. Dokonce se před žádostí o audienci ani nepřevlékl ze zaprášených cestovních šatů. Khaufros se to rozhodl přejít. S největší pravděpodobností to byla mladíkova poslední chyba v životě, a tak mohl být velkorysý. Přijal dopis z Hlubiny, zlomil pečeť a rychle jej přelétl očima. Většinou jen rutinní informace, z nichž některé se mu již donesly v podrobnější podobě skrz kontakty Společnosti.

Khaufros vzhlédl a upřeně se zahleděl do místa kdesi za čekajícím poslem. „Semmonemily, byl bys tak laskav,“ pronesl zdvořile.

Zaskřípal kov o kov a jedno z prázdných brnění náhle ožilo a začalo postupovat k poslovi. Mladý muž se otočil právě ve chvíli, kdy kupředu vylétla kovová rukavice s bodci. Hlava mu prudce trhla stranou a zbytky vyražených zubů se rozsypaly po zemi jako blyštivé oblázky. Než posel stihnul vykřiknout, udeřila jej prázdná rukavice znovu a pak znovu. Brnění klidně a efektivně dokončilo úkol.

Baron i písař na to hleděli s nezúčastněnými výrazy ve tvářích. Podobné události tu byly tak časté, že si na ně dávno zvykli. Kdysi v nich sice takový způsob popravy probouzel morbidní zaujetí s trochou perverzní radosti, nyní se z toho ale stala běžná rutina. Stejně tak žádný z nich nemrknul, když se brnění rozmazalo, rozteklo ve vzduchu a znovu zformovalo do podoby mrtvého posla. Tedy do podoby, jakou míval, než vstoupil dovnitř.

Semmonemily byl měňavec, stvoření schopné vzít na sebe jakoukoliv podobu. S tváří zabitého posla mohl do Hlubiny bez potíží odvézt pozměněná hlášení.

Tohle stvoření bylo jedním z baronových nejcennějších spojenců. Druhým pak byl seschlý písař usazený u stolu, kde si rozložil lahvičky s inkoustem v různých odstínech a čerstvě naostřené brky. Také on byl jistým druhem měňavce, neboť dokázal naprosto bezchybně napodobit písmo jakéhokoliv člověka. Sklonil se nad pergamen a začal zaznamenávat baronem nově diktované zprávy, lehce pozměněné tak, jak vyhovovaly vládcově vůli.

Informace znamenají moc; to bylo základní pravdou Společnosti krakena. Ti, kdož toužili po skutečné moci, museli vědět, že nestačí informace jen shromažďovat, ale že je nutné ovládat je a podle potřeby také tvořit.

Shakti Hunzrin si na otravná vyrušení pomalu začínala zvykat. Ode dne, kdy se stala kněžkou-zrádkyní ve službách Matrony Baenre, očekávalo se, že přispěchá, kdykoliv ji zavolá. Dnešní přivolání však bylo zdaleka nejneočekávanější a nejneobvyklejší.

Černá smrt Narbondelu, temná hodina půlnoci, kdy byla menzoberranzanská časomíra znovu nabíjena, dávno minula. Shakti hluboce spala ve své komnatě a hlídací golemy očarovala tak, aby ji z bezesného spánku probudili s příchodem nového dne. Podobná opatření byla u budoucích Matron, které nechtěly záhadně zemřít ve spánku, velice častá.

Dnes v noci však kamenní strážci úkol nesplnili. Shakti se s trhnutím probrala, doslova vytržená ze spánku jedním z vlastních golemů. Jeho kamenné prsty se jí sevřely kolem paží a oči bez výrazu jí oplácely vylekaný pohled.

Pak byla vytažena z postele a strčena přímo do zářících dveří, jež se objevily uprostřed komnaty. Než mohla zrádného golema byť jen proklít, strčil do ní a poslal ji do zářící brány.

Shakti se zcela nevznešeně rozplácla na zemi. Noční roucho se jí vykasalo k obtloustlým stehnům a vlasy jí divoce zavlály kolem hlavy. Při Vhaeraunově masce, přísahala si pochmurně, za tohle Triel zaplatí!

„Vítejte, kněžko,“ pronesl chladný a nečekaně mužný hlas.

Shakti ztuhla. Stejně jako zbytek Menzoberranzanu hlas znala. Ti, kdo měli zájem, mu mohli naslouchat každý den, když arcimág během nejtemnější hodiny znovu probouzel světlo Narbondelu. Co by jí tak mohl Gromf Baenre chtít? A při všem temném a svatém, kolik dalších členů toho rodu bude ještě muset snášet?

„Jsem nesmírně poctěný, že mohu přijmout jednu ze spolužaček své dcery Liriel. Prosím, posaďte se,“ pokračoval Gromf v ironické parodii na zdvořilého hostitele. „Jsem si jistý, že křeslo k tomu bude vhodnější než koberec.“

Shakti se vyškrábala na nohy a důstojně si upravila roucho. S nejvyšší možnou vznešeností se posadila na protější konec arcimágova naleštěného stolu. Ještě nikdy se neocitla tak blízko obávaného Gromfa Baenre a musela se ze všech sil přemáhat, aby hloupě nezírala. Přes proslýchaných sedm století ne právě příjemně prožitého života byl neobyčejně pohledný a působil mladistvě. V očích měl stejně vzácný jantarový odstín jako jeho dcera, avšak u ní si Shakti nikdy nevšimla tak chladně vypočítavého pohledu.

Kouzelník sáhl po šňůrce od zvonku. „Dáte si víno? Nebo snad čaj?“

„Nic, děkuji,“ vypravila ze sebe kněžka. Jeho zdánlivě zdvořilé vystupování představovalo skrytý posměšek a hrdá členka rodu Hunzrin nesla jakoukoliv formu pohrdání ze strany muže – jakkoliv mocného – jen velmi těžko. „Nepředpokládám, že bychom spolu strávili tolik času.“

„Ach.“ Gromf si zamnul prsty a položil je před sebe na stůl. „Jste přesně taková, jak vás má sestra popisovala; říkala, že patříte k těm, co se vždy v první řadě věnují práci. Matrona Triel se pochopitelně zřídkakdy mýlí a já musím uznat, že v oblasti zemědělství jste dokázala hotové zázraky. Váš příspěvek k obnově farem a stád rothe nezůstal nepovšimnutý. Já bych vás však chtěl nasměrovat k jiné záležitosti. Takové, jež nesnese odkladu.“

Arcimág k ní natáhl ruce dlaněmi vzhůru. I když ještě před okamžikem byly naprosto jistě prázdné, měl v nich nyní usazenou drobnou misku z temně rudého křišťálu. Okamžitě se začala zvětšovat, až byla naprosto stejná jako ta, jež byla Shakti darovaná Vhaeraunem. Kněžka vytřeštila oči. Tohle byl příliš velký šok na to, aby se dokázala ovládnout.

„Moji dceru znáte,“ pokračoval Gromf chladně odměřeným tónem. „Přesto pochybuji, že byť jen zpola chápete její cenu. Ona je kouzelnicí nemalých schopností. Víte, že nad jejím učením jsem celou dobu osobně dohlížel? A myslíte si, že bych připustil, aby to všechno bylo k ničemu?“

Shakti se zmohla jen na zavrtění hlavou, Gromfovi to ovšem jako odpověď stačilo.

„Jsem si jistý, že právě vy dokážete ze všech drowů nejlépe pochopit důležitost někoho, kdo stojí ve dvou táborech. Samozřejmě jsem věděl, že Liriel bude jednoho dne nucena začít navštěvovat Arach-Tinilith, kde se z ní stane kněžka Lloth. Jako první jsem ji však měl já a nejranější formování mysli vydrží nejdéle! Liriel byla stvořena do podoby mého nejsilnějšího spojence – kněžky rodu Baenre, jež je však v první řadě kouzelnicí. I přes všechny nedávné nepříjemnosti kolem amuletu by mi stále mohla být užitečná,“ uzavřel Gromf. „A já ji chci zpět.“

Arcimág se předklonil a upřel jantarové oči do Shaktiných. „Doneslo se mi, že jste hledala pomoc u bytostí ze živelné sféry vody. Jestli se Liriel, přesně podle vašich předpokladů, rozhodla cestovat světem na povrchu po vodě, pak to nebyl nemoudrý čin. Přesto jsem získal pocit, že se vaše hrozby a lichotky setkaly s odmítavou reakcí. Nemám pravdu?“

Shakti se podařilo zamumlat cosi souhlasného.

„To mě nepřekvapuje. Jako kněžka Lloth jste zvyklá jednat s tvory z Propasti – bytostmi čirého zla. Tahle stvoření jsou ovšem mnohem složitější, a tak použité metody musí být mnohem jemnější.“

Shakti zavířily v hlavě myšlenky, když se snažila obsáhnout náznaky v Gromfových slovech. Jak toho mohl tolik vědět? A hlavně, jak chtěl s těmito vědomostmi naložit?

Arcimág vytáhl jen tak ze vzduchu kus pergamenu. „V mezičase od vašeho vpádu do sféry vody jsem věnoval značné úsilí dozvědět se víc o vámi přivolané bytosti. Tady na tom pergamenu mám napsané její skutečné jméno. Použijte je však jen jako poslední možnost, neboť jsou i snadnější cesty, jak si zajistit její věrnost. Říká si Iskor a má co do činění se spoustou informací. Slouží jako posel božstva uctívaného ve sféře vody a zřejmě také mnohými mořskými tvory. Musím potvrdit váš předpoklad, že Iskor není spokojená se svou rolí a přeje si shromáždit nějakou moc jen pro sebe. Proto přináší informace také stvořením, která obývají vody na povrchu. Slibte jí, že se stanete jejíma očima a ušima v Temných říších výměnou za pomoc při nalezení Liriel.“

„Vy chcete ten amulet,“ prohlásila Shakti, spíš aby získala čas k uspořádání myšlenek než kvůli čemukoliv jinému.

Gromfa věta podle všeho pobavila. „Samozřejmě. A kdo by nechtěl? Jenže já chci také Liriel. Dohlédněte, aby se vrátila živá.“

Arcimág se postavil. „To je všechno. Nyní byste měla mít všechny potřebné informace. Pokud budete potřebovat další, dozvím se to. Nekontaktujte mě prosím přímo. To by mohlo být… nemilé.“

Shakti si dokázala docela dobře představit proč. Sice by menzoberranzanského arcimága nikdy nepodezřívala ze spojení s Vhaeraunem, ale jaké jiné vysvětlení se tu nabízelo? Jak jinak by Gromf získal tuhle věšteckou misku? Nebo se dozvěděl tolik o jejích plánech? Nebo pronikl bohem poskytnutými ochranami v její komnatě? Ano, dokázala si velice dobře představit, proč Gromf Baenre nechtěl být viděn v přítomnosti kněžky-zrádkyně jeho sestry.

Bez ohledu na míru jeho moci a šíři vlastněných informací potřeboval Gromf někoho, jako byla Shakti. Arcimág byl připoutaný k Menzoberranzanu již prostým úkolem rozsvěcení Narbondelu. Tahle čest se stávala řetězem, jehož články byly znovu vykovány s každou půlnoční hodinou.

Mladá kněžka v tom nacházela jen malou útěchu. Bylo dobře známým faktem, že ze spojení s Gromfem Baenre nikdo nedokázal vytěžit víc než jen rovný díl, a když se nad tím tak zamyslela, málokdo vlastně přežil. Z takového spojenectví nemohla prakticky nic získat a riskovala mnohé.

Neměla však příliš na výběr a musela s arcimágovými požadavky souhlasit. Jestli se ale někdy naskytne cesta ven, slíbila si, že ji využije.

Iskor, vodní přízrak, proklouzla dveřmi vedoucími z jejího domova v živelné sféře vody do skrytého města Ascarle. Cesta to byla krátká, ale osvěžující – trochu jako průchod oblakem vesele klokotajících bublinek. Na druhé straně se vynořila z jezírka plného pestrobarevných ryb a vyrazila na vzduch s nadšením hravého lachtana.

Iskor se tenhle nový svět a její role v něm líbily. Dokonce se jí líbila i illithidí žena pozorující ji bílýma očima bez výrazu. Vestress byla zlá, ambiciózní a pozoruhodná bytost. I když patřila k suchozemcům.

Vodní přízrak nabral při výstupu z vody postupně hmotnou podobu. Stávala se z ní sylfa – nádherná vodní nymfa – ovšem s kůží a vlasy průhlednými jako nejčistší sklo. Nebýt bublinek uvnitř jejího těla, byla by Iskor neviditelná. Vypadala jako vodotrysk uvězněný uvnitř překrásné sochy.

Iskor se na Vestress usmála a sevřela obě její nachové ruce do skleněných prstů. „Och, Vestress, mám novinky, které tě velmi potěší!“

Illithidí žena se co nejjemněji vykroutila. Prosím, pokračuj. Dobrých zpráv je v poslední době málo.

„Nedávno jsem se ve své domovské sféře setkala s opravdu nezvyklou osobou,“ pokračovala sylfa s dívčím nadšením. „S drowem! S kněžkou žijící v Temných říších! Nejdřív byla opravdu únavná – samé výhrůžky a požadavky – ale teď nabízí informace ze svého temného domova výměnou za službu, kterou mohou poskytnout jen mořští tvorové. Nebyla by to pro Společnost krakena nádherná posila?“

Vestress představa přidání drowa do sbírky svých kontaktů skutečně nanejvýš zaujala. Ona sama opustila Temné říše před mnoha a mnoha lety, a to za okolností, jež jí znemožňovaly udržovat se starým domovem jakékoliv přímé vazby. Takový zdroj informací by se mohl stát velmi užitečným. Vestress však nehodlala Iskor příliš povzbudit, jinak by se to otravné bublavé stvoření mohlo přesunout do ještě vyšší úrovně euforie.

A o jakou službu by se mělo jednat? zajímala se a dala si záležet, aby z jejího mentálního hlasu čišel nezájem.

„Drowí kněžka touží po návratu jiné drowí ženy, která utekla z Temných říší. Naposledy prý byla ve městě známém jako Přístav Lebek. Znáš ho?“

Dokonale.

„Úžasné! Tou uprchlou ženou je kouzelnice jménem Liriel Baenre. Je mladá a dá se snadno poznat podle zlatých očí. Podle všeho se vydala na moře, i když nikdo neví, kam má namířeno. Po jejím návratu do Temných říší bude můj nový kontakt – Shakti – přísahat věrnost Společnosti krakena. Dovolila jsem si jí o ní říct a nabídnout jí čest stát se členkou,“ dokončila pýchou se dmoucí Iskor.

Můžeš svému kontaktu sdělit, že se po Liriel Baenre poohlédneme, souhlasila Vestress a v duchu se připravila na Iskořinu reakci. Přízračná sylfa přesně podle očekávání nadšeně vypískla a roztočila se v oslavném tanečku.

Pro Vestress to vlastně byl slib, který mohla bez potíží dodržet. Mezitím obdržela Rethnorovu zprávu, a tak věděla, že hledaná drowí žena se nachází na palubě ruathymské pirátské lodě, která nevysvětlitelně působila tolik potíží. Vestress měla v úmyslu nechat loď zadržet a temnou elfku zajmout; čirou náhodou totiž právě potřebovala služby drowího kouzelníka.

Jedinou částí, která se jí v tom všem nelíbila, byla nutnost vrátit ji poté do Temných říší. Tolik to však nevadilo. Nový kontakt vypadal slibně a představoval ďábelskou novinku. Mohlo by být zábavné, přemítala illithidí žena, přivést tuhle Shakti do Ascarle. Jedna z nich – ať už kouzelnice, nebo kněžka – by ji jistě dokázaly zbavit drobného problému na Ruathymu. Jestli pak mezi oběma ženami vládla nenávist, tím lépe. Podle jejího názoru nic tak nebystřilo mysl jako smrtící konkurence.

A tak Vestress klidně čekala, dokud se přízračná sylfa trochu neuklidnila, a pak jí předestřela podmínky, jež měly zajistit, aby drowí elfka z Temných říší musela vstoupit do říše Krakena.

Xzorsh pronásledoval nejvyšší možnou rychlostí Elfí pannu. Velice se totiž toužil zbavit děsivé trofeje ve svém vaku. Stejně tak jej znepokojovalo náhlé objevení mořských zlobrů, předpokládal, že tahle čtveřice mohla být součástí větší tlupy. Měl sice povinnosti vůči Hrolfovi, zároveň se však chtěl vrátit na hraničářskou základnu, aby zjistil, co se stalo se Sittlem. Slibované posily nedorazily a Xzorsh se začal obávat o přítelovo bezpečí.

Byla již noc, když mořský elf konečně doplul k cíli. Drowí dívka stála osamoceně u zábradlí a jakoby v hlubokém zamyšlení upírala zrak do vody. Xzorsh však nepochyboval, že jej ve skutečnosti netrpělivě vyhlíží a teď o něm již ví – drowí oči byly podle pověstí ještě ostřejší než ty mořského lidu. Nedala to všaknijak najevo. Místo toho se líně protáhla, shodila z ramen plášť a začala v měsíčním světle tančit. Xzorsh ještě nikdy nespatřil nic tak čarovně hypnotického jako dívčiny elegantně vláčné pohyby, a tak jen ohromeně zíral. Ještě dlouho mu trvalo, než si všiml, že není jediný, na koho takto zapůsobila. Na elfku upřeně hleděly oči všech námořníků ve službě. Náhle si uvědomil, že Liriel se během tance dostala na opačný konec lodi a zároveň tak odlákala pozornost posádky. Xzorsh pochopil, že chce jejich setkání udržet v tajnosti.

Tak tiše, jak jen dokázal, vyšplhal na palubu a vděčně se zabalil do pláště, který mu tam nechala. Sice věděl, že se jedná o plášť neviditelnosti, ale ani toto vědomí jej nemohlo plně připravit na zážitek z jeho nošení. Bylo podivně zneklidňující dívat se na vlastní nohy a nevidět nic než vlhké otisky zanechané na palubě. Xzorsh pátravě zdvihl ruku před oči a roztáhl prsty. Zašklebil se, vděčný za to, že drowí dívka nemůže vidět, co dělá.

Liriel zakončila tanec skokem s otočkou a dopadla na zem do kleku s hlavou zakloněnou a rukama vztaženýma k měsíci. Chvíli tak setrvala, zatímco se její dlouhé bílé vlasy usazovaly jako bouří zvířené mraky. Pak náhle prudce změnila chování, postavila se, bezděčně si uhladila kadeře zpět na místo a popřála mladému námořníkovi, který stál s otevřenými ústy na hlídce, dobrou noc. Xzorsh se nedokázal přestat nadšeně zubit, zatímco ji následoval do Hrolfovy kajuty. Zavřela a zajistila dveře. Potom se otočila a natáhla k němu ruku, aby jí vrátil piwafwi.

„Ty jsi mě celou tu dobu mohla vidět?“ zeptal se trochu zahanbeně.

Liriel povytáhla sněhobílé obočí. „Máš kolem sebe louži,“ upozornila ho.

„Aha,“ oddechl si elf, setřásl ze sebe půjčený plášť a vrátil jej spolu s váčkem.

Klekl si vedle lůžka a fascinovaně sledoval, jak se drowí elfka dala do práce. Nejdřív na lůžku rozprostřela jakousi rohož a poprášila ji neznámými rozdrcenými bylinami s výraznou kořeněnou vůní. Až potom vysypala obsah váčku. Nakonec ještě Xzorshe přísně varovala, aby se nepřibližoval a nerušil, a pak zavřela oči a začala s rytmickým zaklínáním. Její temné tělo se pohupovalo ze strany na stranu. Jednou rukou sevřela ozdobný černý šperk visící jí na krku a druhou uchopila prsty mrtvé ruky v groteskní parodii na milenecké sevření.

Náhle Xzorsh ke svému překvapení pocítil závan magické energie. Jakési podivně mrazivé brnění, při kterém se vzduch zdál být téměř tak živý a hmotný jako voda. Cítil, jak plyne k elfi dívce, a s lesknoucíma se očima sledoval, jak pokračuje v zaklínání a magii podle své vůle tvaruje. Pak nečekaně ztichla a magie zmizela. Xzorsh pocítil podivný pocit ztráty.

„Takže co?“ naléhal.

Liriel k němu obrátila pohled, avšak vypadal tak vzdáleně a ustaraně, že zapochyboval, zda jej vůbec zaznamenala.

„Nic,“ zamumlala.

Xzorsh sledoval, jak ji nečekaný výsledek po seslání kouzla zmátl. „Vůbec nic?“

Několikrát zamrkala a až pak na něj konečně zaostřila. „Ten muž stále žije. Kde je a co má v úmyslu, nevím. Mám ovšem pocit, že se mnou ještě neskončil a že ode mě stále něco chce. Stejně jako Lloth,“ zašeptala nepřítomně.

Xzorsh měl právě v úmyslu zeptat se na tu Lloth, když se v okénku objevila odporná tvář. Okamžitě na všechno zapomněl.

„Vodní zlobr!“ řekl a vyskočil na nohy. Když se Liriel zatvářila nechápavě, zopakoval to ještě naléhavěji: „Vodní zlobr. Stejný jako ten na souši, ale ve vodě.“

„Zatraceně!“ odplivla si dívka. Sáhla pod matraci a vytáhla dlouhý a ostrý nůž, ještě nádhernější než ten, který dostal Xzorsh. „Vypadá to jako dobrá chvíle na menší přestávku,“ prohlásila s nádechem černého humoru a vtiskla mu jej do dlaně.

Pak vyběhla ven z kajuty, a než se hraničář vzpamatoval, vyšplhala po žebříku na palubu a cestou hlasitě volala na poplach. V těsných prostorách za kajutou se piráti vyhrabali z hamaků a chopili se zbraní.

„Proti čemu bojujeme, panenko?“ zeptal se zvesela Hrolf, a zatímco si zastrkával košili do kalhot, srovnal krok s drowí elfkou spěchající ke stojanu s harpunami.

„S mořskými zlobry.“

Hrolf se zastavil uprostřed kroku. „Myslíš vodní? Co by u všech ráhen a kosatek dělali v těchhle vodách?“

Než mohla Liriel odpovědět, přetáhlo se přes zábradlí šest párů mohutných rukou se šupinami a plovacími blánami. Šestice vodních zlobrů skočila na palubu, rychle a jistě jako obří žáby.

„Matko Lloth,“ vydechla Liriel při pohledu do jejich odporných tváří. Tihle tvorové byli stejně vysocí jako jejich suchozemští příbuzní – tedy něco přes devět stop – ovšem pohybovali se s rychlostí a přesností, kterou by jim ti na pevnině mohli závidět.

Největší z nich, samec se dvěma bílými rohy vystupujícími jako pár palců z jeho čela, vykročil kupředu. „Kde být ty mrtví elfové?“ zeptal se s hlubokým zachrčením. „My je chtít dostat!“

Xzorsh, s rukou lehce položenou na jílci nového nože, předstoupil před zlobřího náčelníka. I když dosahoval jen polovinu jeho výšky, měl v očích výzvu, jíž vodní zlobr nemohl jen tak pohrdnout. „Nikdo z nich na téhle lodi není,“ prohlásil pevně. „Byli vráceni do moře. Tímto jste zbaveni úkolu přinést je svému pánovi, ať už jím je kdokoliv.“

Zlobří náčelník se skutečně zatvářil potěšeně. Otočil se a zavrčel něco k ostatním.

Liriel pozorně naslouchala. Zlobří otroci byli v Menzoberranzanu celkem běžní a ona se stihla z jejich jazyka naučit dost na to, aby teď zachytila pár známých slov. Když jí došly náčelníkovi úmysly, nedokázala si pomoct a vytřeštila oči. Jen tak tak stihla zdvihnout harpunu do obranné pozice a už se po ní všech šest tvorů vrhlo.

První byl náčelník s doširoka roztaženýma svalnatýma rukama. Pohotově jej bodla do břicha, avšak harpuna jen zazvonila na tvrdých šupinách, aniž by pronikla skrz. Naštěstí pro Liriel však byla její zbraň delší než útočníkovy paže, a tak se alespoň udržela z dosahu smrtících černých drápů. Síla nárazu ji ale odhodila o několik kroků dozadu. Patka zbraně uhodila do stěžně a neustávající síla poskytla zlobrovu útoku dostatek síly k proniknutí ozubené zbraně skrz šupinatou kůži.

Liriel harpunu pustila a odvalila se stranou. Na místo, kde před chvílí stála, dopadlo tělo probodnutého zlobra. Zbývalo jich ještě pět a všichni se rychlostí mohli dívce vyrovnat. Kolem kotníku se jí sevřela velká šupinatá ruka. Cítila, jak je tváří dolů tažená po palubě a nakonec, kopající a bránící se, hozená do náruče dalšího zlobra. Stvoření si ji bez námahy přehodilo přes rameno. Přikrčilo se do podřepu, vzápětí přeskočilo zábradlí a vrhlo se do moře.

Nad hlavami se jim zavřela ledová hladina. Liriel ještě zaslechla dvě další šplouchnutí a víc už ne. Piráti se o zbývající netvory bezpochyby postarali. To jí sice poskytlo jistý pocit zadostiučinění, ale výslednou situaci to nijak nezlepšilo. Ne, že by lidi nějak vinila – útok netrval víc než pár vteřin. Mořští zlobři byli úžasní bojovníci. Zjistila, že ve vodě jsou ještě rychlejší než na suchu. Hrolfovi muži se pokusili zastavit jejich ústup s pomocí sítí vržených do vody, ovšem zlobři se dostali z dosahu téměř v ten samý okamžik, kdy se ocitli ve svém živlu.

Náhle ji únosce odstrčil stranou. Liriel se mu odtáhla z dosahu, a zatímco jí plíce hořely nedostatkem vzduchu, plavala k hladině.

Mořští zlobři s ní však ještě neskončili. Obklopili ji další dva a chytili ji za zápěstí. Pak si ji přitáhli takovým způsobem, že nemohla dosáhnout na žádnou ze svých zbraní, a dokonce je ani pořádně nakopnout. Třetí zlobr odněkud vytáhl tenký stříbrný prstýnek a nešetrně jí jej nasadil na prostředníček. Pak se děsivě zašklebil a udeřil ji pěstí do žaludku.

Elfka se s téměř slyšitelným uff! zlomila v pase a vypustila z úst poslední bublinky drahocenného vzduchu. Na prázdné místo v plicích se nahrnula voda. Šokovaně však zjistila, že ji může dýchat!

Takhle ji tedy chtějí unést, uvědomila si. Nějakým záhadným způsobem se jim podařilo získat prsten vodního dechu. O něčem takovém dosud jenom slýchala. Trojice tvorů ji obklopila a chrochtáním doprovázeným gesty jí naznačovala, že je má doprovodit.

Když pominul bezprostřední strach ze smrti, mohla se Lirielina mysl soustředit na možné způsoby útěku. V boji by proti třem tak silným a rychlým stvořením neměla šanci, takže je musela přechytračit.

Náhle k ní dolehlo praskání žeber a z hrudi jednoho z únosců v oblaku krve cosi vylétlo. Liriel okamžitě poznala jednoho ze svých vrhacích pavouků. Zmocnila se zbraně – ignorujíc kusy masa a šlach – a hodila ji po nejbližším zlobrovi.

Stvoření však bylo příliš rychlé, a navíc v přirozeném prostředí, které drowí dívku vahou vodního sloupce nad ní naopak nezvykle zpomalovalo. Zlobrovi se podařilo chytit ji za zápěstí. Elfka švihla rukou dolů, ovšem pavouk se tvorovy šupinaté paže sotva dotknul.

Do zorného pole jí připlaval Xzorsh s připraveným kopím v ruce. Obratně jím mávl, zasáhl pavouka a podařilo se mu jej zarazit do šupin. Zakletí zapůsobilo a pavouk se začal provrtávat zlobrovým masem.

Tvor okamžitě bublavě zaječel a Liriel pustil. Zraněnou paži si zapřel o bok, druhou rukou chytil pavouka za kovové tělo a zuřivě se jej snažil vypáčit ven. Kdyby měl dost času a rozumu, tak by mu musela dojít nesmyslnost takového rozhodnutí. Místo toho, aby se pavouk prodral jen paží a znehybněl, nyní pokračoval do tvorových slabin.

Liriel připadalo pozoruhodné, jak se zlobrovo vytí mořem, které vždy považovala za tiché místo, rozléhá.

Ponechala zraněného zlobra jeho osudu a zamířila ke dvojici bojovníků sevřené v nerovném boji. Vytáhla krátký meč a chystala se srovnat proti jedinému přeživšímu zlobrovi šance. Podle jejího odhadu byli dva elfové na jednoho zlobra tak akorát.

Xzorsh však vypadal, že má boj plně pod kontrolou. Jeho nový nůž se blýskal v pozoruhodném – i když zcela neznámém – vzoru a on sám hbitě uhýbal před zlobrovými pokusy o kousnutí i rozmáchlými údery pažemi vyzbrojenými drápy.

Jak se Liriel dál dívala, dostala bitva náhle smysl. Mořský elf následoval pohyby většího stvoření a využíval proudy vytvořené jeho útoky ke znásobení rychlosti vlastního nože. Byla to neuvěřitelně komplikovaná ukázka šermířského umění, s jakou by žádný drow nikdy nepřišel. Jistě, v Menzoberranzanu nebyl podvodní boj příliš žádanou a uplatnitelnou dovedností. Ve svém živlu by však Xzorsh představoval výzvu pro každého drowího šermíře, jakého kdy měla Liriel příležitost vidět.

Konečně dospěl tanec úniků a klamných výpadů ke konci a Xzorshovi se podařilo zabodnout nůž zespodu do zlobrovy lebky. Z úst se tvorovi vyhrnul proud krve a mohutné paže se ochable vznášely podél těla. Mořský elf se oběma nohama zapřel o mrtvé tělo a škubnutím vytáhl nůž ven.

Liriel se zmocnila nyní opět neživého vrhacího pavouka a doplavala k elfimu hraničáři. „Tvůj kouzelný krab,“ řekla mu a nadšeně se zasmála nad zvukem vlastního hlasu bublajícím vodou. Místo vysvětlení natáhla ruku a vrtěním prstů upozornila na přítomnost nového prstenu.

Xzorsh sice o magii příliš nevěděl, ale jeho moc si okamžitě uvědomil. Chvíli na sebe oba elfové jen tak hleděli a sdíleli společnou radost z vyhraného boje. Pak si hraničář přivázal vzácného pavouka k opasku a natáhl k Liriel ruku.

„Pojď. Ostatní se o tebe budou bát,“ řekl.

Bez váhání se chopila nabízené ruky – nebo přesněji zápěstí, neboť plovací blány bránily tradičnějšímu sevření. Jak plavali k hvězdnému třpytu, myslela Liriel na to, jaký nečekaný směr její pouť nabrala. Ještě přednedávnem hledala dobrodružství v tunelech mimo Menzoberranzan. Jak krátkozraké jí takové směřování připadalo nyní, když znala divy noční oblohy, kráčela po povrchu a plavala mořem snadno jako ryba! Stejně podivní byli přátelé, které cestou poznala. O elfech na povrchu nikdy příliš nepřemýšlela, s výjimkou vědomí, že pokud se někdy s nějakým setká, tak jej s největší pravděpodobností bude muset zabít. Že by se s ním místo toho mohla spřátelit, to jí nikdy nepřišlo na mysl. Stejněji ovšem nenapadlo, že by mohla mít přítele, jakým byl Fjodor - tedy člověka, a ještě k tomu muže – nebo snad že by na ni mohl temperamentní Hrolf pohlížet s jakousi otcovskou pýchou a náklonností, kterou doposud úporně, přesto marně hledala u svého skutečného drowího otce. Jak může být svět podivný, přemítala Liriel.

Ještě podivnější pak byla runa, která s každým uplynulým dnem nabývala o něco konkrétnější podoby. Každá drobná linka a vlnka byla do nejmenších podrobností jasná, i když celek samotný měl k úplnosti daleko. Necítila však, že by se na jejím vytváření nějak podílela. Mnohem spíš si připadala jako kniha kouzel, do které píše jakýsi kosmický písař. Nic z jejího kouzelnického výcviku ji na něco podobného nedokázalo připravit. Magie náhle nebyla ani tak silou, kterou by mohla využívat, ale mnohem víc jí připadala jako výsledné dílo tkané z přaden jejího života. Všechno jí připadalo cizí a chápala sotva půlku toho všeho. Ale stejně je to všechno vzrušující! uzavřela šťastně. Jakkoliv si připadala zmatená, tak přesně po tomhle dobrodružství celý život snila.

Ze rtů jí splynulo spokojené oddechnutí a k nočnímu nebi se vznesl řetěz bublinek.

10.

Nachové skály

Illithidí žena sevřela fialovýma rukama opěrky na trůnu a vyslala k vodnímu zlobrovi záblesk mentální síly – jen takové drobné šlehnutí, po kterém válečník o krok couvnul. Vodní zlobři byli hrdými stvořeními a tenhle nehodlal přiznat, že jeho tlupa selhala. Jak si to bláhové stvoření mohlo myslet, že by něco skrylo před regentkou Ascarle!

Pak přišlo druhé šlehnutí a vzápětí třetí. Kousek po lákavém kousku jej zatlačovala k velkému oválnému jezírku v zadní části audienční síně. Zlobr dobře věděl, jaký osud ho tam očekává, a jeho děs celý zážitek ještě znásobil.

Vestress jej poháněla, dokud nestanul pár stop od okraje, a pak jej nechala ztuhnout. Jeho mysli – pokud se tomu tak vůbec dalo říkat – se nedotkla. Čekala na ni další hra a na tu vodní zlobr potřeboval celé své omezené myšlení.

Žena vyslala do hluboké vody tiché přivolání. Za několik chvil se hladina jezírka zavlnila a ven se na dlaždicovou podlahu vyplazil pár dlouhých, štíhlých chapadel. Podobně jako tenké paže se protáhla a napjala, jak se ztuhle pokoušela stáhnout stvoření do vody. Pak se připojil další pár a nakonec se vynořila i obří nafouklá hlava. Do vody plácl ocas připomínající velrybí a tvor z hlubin se s vrtěním vysoukal na mramorové dlaždice.

Abolet, neboť tak bylo stvoření nazýváno, zaměřil pohled tří štěrbinových očí na vodního zlobra. Ty se nacházely jedno nad druhým a při sesílání kouzla okouzlení fialově zasvítily. Vodní zlobr sice okamžitě ochabnul, ale ještě chvíli trvalo, než učinil první trhané kroky k rybovitému tvorovi. Občas uplynul nějaký čas, než se aboletovým vrozeným schopnostem podařilo vyrvat oběť z illithidova mentálního sevření.

Tuhle hru spolu Vestress a abolet hráli často. Oba je bavila a dávala jim to, po čem nejvíc toužili. Illithidí regentka sledovala, jak abolet stáhnul jedno z chapadel a pak jím po zlobrovi švihl jako bičem. Ten sebou trhnul a vzápětí se neovladatelně roztřásl, to když silný jed začal účinkovat. Stačilo pár chvil a ze šupinaté kůže se stala průhledná, slizká membrána. Na okamžik tak bylo možné jasně vidět všechny vnitřní orgány. Pak povolily i kosti a celé zlobrovo tělo roztálo jako zapálená svíčka.

Stále pod vlivem aboletova kouzla se zlobr v podobě hromady slizu přelil přes okraj jezírka a šplouchnul do vody. Abolet jej následoval, aby se mohl v klidu nakrmit. I přes děsivý vzhled zcela postrádal zuby a ústní otvor měl ukrytý pod tělem na břiše. Nemohl tak pohltit nic hustšího než vazký hlen, a i to dokázal jen ve vodě.

Vestress trpělivě čekala, dokud její společník nevysrkl celého zlobra. Takové čekání se většinou bohatě vyplatilo. Abolet na to sice nevypadal, ale byl nejmocnějším zdrojem informací v celé síti špehů. Měl schopnost pohltit nejen tělo oběti, ale i všechny její znalosti. Žádný příslušník tohoto druhu by se o ně dobrovolně nepodělil, ale Vestress byla v získávání informací od nespolupracujících subjektů neobyčejně zručná – a to i na illithida. Abolet si zase liboval ve výzvě přímého střetu myslí s tak mocnou rasou a čas od času souhlasil s tím, že uloví a pohltí nějakého inteligentního tvora, který by mohl posmrtně poskytnout zajímavé informace. Celkem vzato jim oběma takové uspořádání vyhovovalo.

Konečně se abolet znovu vynořil a vysoukal ven z jezírka. S devět stop vysokým zlobrem v sobě se pohyboval výrazně pomaleji. Pohledy obou se setkaly a bitva o mentální nadvládu začala.

Vestress se psionickými schopnostmi dotkla aboletových působivých štítů chránících jeho mentální poklady. Tlačila, šťouchala, bušila do zdi – marně.

Konečně se odvrátila a přiznala porážku. Občas vyhrála, občas ne. Nebylo však náhodou, že většinou podlehla, když se jednalo o trofej podobného významu jako tento vodní zlobr, ze kterého navíc už předtím získala všechny užitečné informace.

Nezdálo se, že by abolet podobné detaily vnímal. Vítězná rybí obluda se odplazila zpátky do vody a zanechala po sobě cestičku šedého slizu na dlaždicích. Ač by to mohlo znít podivně, prvotním důvodem aboletova přivolání byl právě tento sliz. I když smrděl jako žluklé sádlo, sloužil jako základní přísada pro lektvar vodního dechu a Vestress jej tak po každé návštěvě pečlivě sesbírala.

Regentka Ascarle vyslala mentální pokyn do předpokoje, kde čekala její nejnovější otrokyně. Byla to lidská žena se světlými vlasy, která nadvládě zábavně vzdorovala. Bez výsledku. Nakonec stejně jako všichni ostatní podlehla. Nyní se poslušně a okamžitě sklonila a začala našedlý sliz seškrabávat. Když byla podlaha opět lesklá a bez jediné skvrny, sebrala vycvičená otrokyně láhev se slizem a odnesla ji do alchymické laboratoře, kde bude použit k výrobě lektvaru vodního dechu.

Illithidí žena jej opravdu nutně potřebovala. Poslední použila k vytvoření prstenu vodního dechu, o který pak přišla při nezdařeném zlobřím útoku na drowí elfku. Tahle dívka – vlastně celá ruathymská loď – již Vestress nejednou překvapila. To se však mělo brzy změnit.

Regentka doplula k jezírku, které vedlo do vodního světa, kde žila Iskor. Přivolá ji a přesvědčí, aby Shakti okamžitě přivedla do Ascarle. Mohl snad existovat zajímavější a zábavnější způsob, jak se o své drowí sokyni – a také nové spojenkyni – dozvědět víc, než když je postaví proti sobě?

Šavle zakotvila u Trisku, největšího ostrova ze souostroví Nachových skal, a to v rekordním čase. S pomocí schopného správce doků poslal Rethnor zprávu do paláce, kde si vyžádal okamžité setkáni s králem Selgerem, loutkovým vládcem Trisku. Přesně jak čekal, vyslal monarcha pro luskanského Nejvyššího kapitána bez otálení kočár.

Tohle byla Rethnorova první návštěva na ostrově, a zatímco kočár s královským erbem projížděl přes kamenité pobřeží a zelené údolí za ním, potvrzoval každý pohled jeho podezření o roli ostrova ve Společnosti krakena. Místní lidé byli veselí a pracovití. Rethnor v životě neviděl tak malebný přístav nebo pečlivě obdělaná pole a upravené usedlosti. Na první pohled vypadal ostrov jako místo pozoruhodné spokojenosti – učiněný ráj na zemi.

Rethnor však svého postavení nedosáhl tím, že by dával na první dojmy. Moc dobře si uvědomoval, jak je každý úsměv křečovitý, zoufalou snahu o dokonalost v každém ohledu i ostražitý pohled ve všech očích. Také si všiml, že znak Společnosti krakena – fialová oliheň s mnoha chapadly – se v té či oné podobě vyskytuje u každé osoby, na které spočinul zrakem. Rethnor nepředpokládal, že by se tito lidé stali jejími agenty vlastní ctižádostí, nebo že by měli vůbec na výběr.

Tím lépe.

Král Selger byl přesně takový, jak očekával – nadšený z neohlášené návštěvy, ochotný potěšit a zjevně si vědomý nutnosti udržet si luskanskou náklonnost. Rethnor byl odhodlaný vyzkoušet, jak daleko až kvůli tomu bude ochotný zajít.

Nejvyšší kapitán mávnutím ruky odmítl štědré nabídky jídla, medoviny a různých druhů rozptýlení. „Mám málo času. Musím se setkat s hlavou Společnosti krakena,“ řekl přímo.

Tato slova se setkala s omráčeným tichem a následně pečlivě formulovaným odmítnutím. To si však Rethnor nemínil nechat líbit. Zastrašoval, rozkazoval, vyhrožoval a nakonec král povolil.

„Pokusíme se vám všemi silami vyhovět,“ souhlasil král opatrně, „ale následky ať dopadnou na vaši hlavu.“

„Ty jsem ochotný přijmout,“ pronesl Rethnor a suše dodal, „možná vás uklidní, že ať už následky budou jakékoliv, obchodní vztahy s Luskaném to nijak neovlivní.“

Král při těch slovech silně zrudl – dokonce i loutkový vládce tedy má svou pýchu, pomyslel si Rethnor – ale pravdu se neodvážil popřít. Stanovil si jedinou podmínku, a sice, že Rethnor bude muset počkat na odliv, a od toho jej nebylo možné odvrátit ani slovy, ani činy.

A tak krátce před svítáním následujícího dne byl Rethnor zaveden sluhou do královských stájí. Oba muži si vybrali ze statných a huňatých poníků typických pro tento ostrov a bez zbytečných slov vyrazili na cestu. Rethnor se pokusil vytáhnout ze sluhy nějaké informace, ale muž nemluvil obecnou řečí a v místním podivném jazyce znal Rethnor jen pár slov. Nejvyšší kapitán pojal podezření, že byl muž pro svůj úkol vybrán právě kvůli tomuto nedostatku jazykových schopností. I když neměl král Selger příliš na výběr a nakonec musel s mocným spojencem spolupracovat, byl zjevně odhodlaný jen jemu svěřená tajemství ochránit.

Oba muži mířili k severnímu pobřeží. Bylo to bezútěšné a pusté místo, vlastně jen dlouhý pás kameny posetého písku a naprosto bez života. Nad hlavami jim s vřeštěním nekroužili ptáci, žádní krabi necupitali po ještě vlhkém písku. Rethnor byl osamoceným průvodcem dovedený ke kamenné římse, která zničehonic prudce padala do moře. Tam mu byly ukázány jeskyně, jež se vždy odkryly až v nejnižším bodu odlivu.

Jakmile Rethnor sklouznul ze sedla, průvodce převzal otěže. Pak obrátil poníka a vyrazil zpět do bezpečí města.

Rethnor na okamžik zvážil, že by tomu zbabělci hodil nůž do zad, ale než se stihnul rozhodnout, odjel muž mimo dosah. Kapitán tedy jen zaklel, pokrčil rameny a pustil celou záležitost z hlavy. Z vaku vytáhnul smolnou borovou louč, zapálil ji a skočil do vody.

Dokonce i během odlivu mu hladina ve vstupu do jeskyně sahala až k pasu. Pochodeň tak raději držel vysoko nad hlavou a brodil se do tmy. Jeskyně byla větší, než původně očekával, a nezměrná temnota zdánlivě polykala mihotavé světýlko plamene. Právě když kapitán začal přemýšlet, jestli ho průvodce náhodou nevyslal na hon za přeludem, tunel kolem něj se zúžil a světlo pochodně dopadlo na nádherně tesané stěny.

Cestu lemovaly mohutné pilíře a nad hlavou se mu stýkaly vznešené oblouky žebrové klenby. Na povrchu všeho byly s výjimečným citem pro detail vyryté výjevy a nápisy v jakémsi dávno zapomenutém jazyce. Umělecký dojem to byl téměř omračující a Rethnor si nemohl pomoct a musel v duchu počítat cenu některých artefaktů, které během cesty ztichlými chodbami míjel. Jen samotné chrliče by mu přinesly takové bohatství, že by mohl směle konkurovat i nejúplatnějším šlechticům z Hlubiny.

Rethnor zdvihl pochodeň výš, aby se mohl lépe podívat. Neuvěřitelně detailní a rozličné sochy byli usazeny na vrcholcích pilířů jako němá stráž sledující chodbu. Přímo nad ním se tyčil jeden obzvlášť odporný – připomínal skřeta se sovím zobákem a spáry a křídly jako kříženec netopýra a rejnoka. Jakmile na něj dopadlo světlo, pohnul se. Mohutná křídla zapleskala vzduchem a stvoření se vzneslo ze svého místa. Se zobákem a drápy napřaženými k útoku se snášelo dolů na šokovaného muže.

Až příliš pozdě si Rethnor uvědomil svůj omyl. Tohle nebyly sochy, ale živá stvoření – kapoacintové, mořská obdoba čirého zla, jež chrliče zobrazovaly. Jak se stvoření snášelo níž a níž, mávnul proti němu Rethnor pochodní. Jak by ale mohl plamen ublížit něčemu, co bylo z kamene?

Kapoacint se blížil a Rethnor pochopil, jak se asi musí cítit zajíc těsně před útokem sokola. Kolem Seveřanova ramene se sevřely kamenné spáry a snadno pronikly pláštěm z kožešiny i koženou zbrojí pod ním. Rethnor bolestí zaťal zuby, když ho stvoření vytáhlo ven z vody. Pochodeň mu vypadla z ruky a se slabým zasyčením uhasla.

Chrlič se ztěžka vznesl zpátky do vzduchu a s kořistí plachtil dál chodbou. Po nějakém čase si mužovy oči zvykly na okolní tmu. Všiml si, že chodba je jen jednou z mnoha a že z ní nahodile odbočují postranní tunely. Kapoacint mnohokrát zahnul a sledoval cestu, kterou si Rethnor nemohl ani při nejlepší vůli zapamatovat. Pak ke kapitánovu nesmírnému zděšení znovu změnil směr a zamířil přímo proti hladině. Přesně v okamžiku, kdy se dotkl ledové vody, se mu podařilo nadechnout.

Ihned po prvotním pocitu chladu následoval dojem obrovské rychlosti. Voda kolem nich proudila takovou silou, až vážně hrozilo, že bude vytržený ze spárů únosce. Pak se náhle pohyb zpomalil. Rethnor opatrně otevřel oči. Z chodby se vynořili v obří podvodní jeskyni. V temné vodě před sebou se mu podařilo vytušit tvary, které vypadaly jako trosky městských hradeb. Kapoacint se znovu vrhl dolů jako útočící jestřáb. Prolétl pod zbytky ohromné padací mříže, a aniž by zpomalil, pokračoval rozlehlým kamenným bludištěm.

Během několika chvil se před nimi rozkládalo vnitřní město – ne však jeho trosky, ale hotový div vytvořený z křišťálu a korálů, tak nádherné, že se vymykalo jakémukoliv popisu. Jako diamant s plamenným srdcem vyzařovalo město do okolní vody kouzelnou záři.

Kapoacint se snesl k mramorovému průchodu, jenž končil třpytivým obloukem. Rozevřel drápy a Rethnor ztěžka žuchnul na cestu. Ostrým plesknutím bodlinatého ocasu jej stvoření postrčilo k magickým dveřím. Rethnor vklopýtal dovnitř a vynořil se v komnatě plné vzduchu. Celá podvodní cesta nezabrala víc než minutu nebo dvě, ale prožitý šok zrychlil bušení srdce a vyprázdnil plíce. Stačila by chvilka a už by mu nebylo pomoci. Přestože mocně nasával tolik potřebný vzduch, nezapomněl položit zbývající ruku na jílec meče a pátrat očima po případném hrozícím nebezpečí.

Rethnor se ocitl na místě neuvěřitelné krásy, v předpokoji, jenž by byl ozdobou jakéhokoliv paláce ve dvaceti říších. Křišťálové stěny stoupaly ve složitých vzorech ke klenutému stropu a vytvářely dojem, že celá místnosti je vnitřkem obřího diamantu. Na zemi byly vysázeny umělecké vzory z růžového, zeleného a bílého mramoru a výklenky zdobily vzácné sochy. Nejkrásnější ze všeho byla žena, která jej přišla uvítat. Seveřanka oděná do hedvábného roucha, jež soupeřilo s bledým zlatem jejích vlasů. Podivně bezbarvým hlasem jej vyzvala, aby ji následoval, a nepřirozeně ztuhlou chůzí jej prováděla dalšími a dalšími úchvatnými komnatami.

Nejvyšší kapitán, nezvyklý na takový přepych, si až bolestně nepříjemně uvědomoval vlastní promočené šaty a zpustlý vzhled. Neměl však dost času, aby se věnoval tak zbytečným myšlenkám. Nic na tom podivném místě nepůsobilo přirozeně a jeho válečnické instinkty na něj doslova varovně křičely. Jak ho nádherná otrokyně vedla dlouhou chodbou k audienční síni, snažil se v přípravě na očekávané setkání uklidnit a utřídit si myšlenky.

Na toto střetnutí jej však nemohlo připravit vůbec nic. Rozlehlé místnosti dominoval mramorový stupínek a křišťálový trůn barvy bledého ametystu. Na něm seděla vznešená – i když odporná – bytost. Na vypouklé levandulové hlavě měla stříbrnou korunku a chapadla tvořící spodní polovinu její tváře se svíjela v elegantních vzorech.

Těší mě, Rethnore, ozval se mu v hlavě důvěrně známý ženský hlas.

Nejvyšší kapitán zíral na stvoření před sebou a nedokázal zakrýt znechucení. Tohle měla být vznešená žena, jež dohlížela na tolik jeho nedávných plánů? Bylo možné, aby tahle odpudivě znetvořená bytost stála v čele Společnosti krakena?

Mysleli jsme si, že by ses cítil lépe při rozhovoru s někým tobě podobným, vysvětlila illithidí žena. A co se týká odpovědi na tvou dosti nezdvořilou, i když nevyslovenou otázku, vládnu tomuto místu z regentské pozice. Nikdy nepodceňuj moji moc nebo moc těch, kterým sloužím.

Rethnorova levá paže vylétla proti jeho vůli samovolně do vzduchu a vystavila tak na odiv pahýl, kde dříve bývala ruka.

Vidíme, že jsi s prstenem, který jsme ti dali, zacházel poněkud bezstarostně, pokračovala regentka. Je tedy jen dobře, že jsme byli natolik předvídaví, abychom tě vybavili i druhým podobným nástrojem. Zaměřme se však na důležitější záležitosti. Přišel jsi nás požádat o pomoc a my jsme ochotni ji poskytnout.

Tiché přivolání dovedlo do sálu dvě ještě podivnější stvoření. Průhlednou nymfu, jež doklouzala k trůnu doprovázená drowí elfkou.

Na nymfy neměl Rethnor žádný názor, sdílel ovšem seveřanskou nechuť ke všem elfům, ať již drowům nebo jiným. Všichni byli takoví vyzáblí, slaboučcí a odporní. Připadali mu spíš jako stíny než živé bytosti, které jsou v otázce přežití naprosto závislé na své slabošské magii. Tahle žena však byla jaksi hmotnější než všichni ostatní elfové, které měl kdy možnost spatřit. Postavou se přibližovala člověku a její krok byl dokonce i slyšet. Celkově byla dostatečně vyvinutá, aby přitáhla pohled zdravého muže, ovšem nic měkkého na ní nebylo. Oči měla rudé a stejně tvrdé a chladné jako rubíny zářící dravčí inteligencí. Na plátně její černé tváře se skvěl namalovaný výraz sotva potlačované zuřivosti. Rethnora i přes vrozené předsudky zaujala.

Vybavíme tvoji loď a poskytneme ti čerstvé námořníky a bojovníky z řad obyvatel Trisku, takže budeš moci pokračovat v pronásledování ruathymské lodi. Tyhle dvě ti pomohou dosáhnout úspěchu.

„A k čemu by mi tak mohly být dvě ženy?“ načepýřil se Rethnor, jehož pouhá myšlenka na plavbu s těmito stvořeními na palubě odpuzovala.

Iskor, přízračná sylfa, dokáže mluvit s mořskými tvory a najde tak tebou hledanou loď během několika chvil. Kromě toho umí přivolat mocné bytosti ze své domovské sféry. Možná že ty by mohly uspět tam, kde jsi ty až dodnes selhával. Shakti, drowí elfka, bude muset svoji užitečnost ještě prokázat, ale stejně ji s sebou vezmeš.

Rethnor se na elfku zamračil. Jeho zuřivý pohled dokázal odvrátit útok mocných válečníků i ztišit bojový zápal drsných Seveřanů. Její rudé oči však ani nemrkly. Vlastně spíš vypadala ještě rozzlobeněji.

„Takovou urážku už nedokážu snášet,“ vyplivla drsnou a špatně artikulovanou obecnou řečí. Během těch slov si mezi prsty mnula stříbrný šperk visící jí u špičatého ucha. Bezpochyby artefakt, který její slova překládá, usoudil Rethnor.

„Vyhledala jsem spojenectví s vodním přízrakem, nabídla své cenné služby, a čeho jsem se dočkala?“ pokračovala žena hořce. „Vytáhli jste mě do tohohle… elfského města a svěřili do péče člověku? A ještě k tomu muži!“

Ty snad nechceš zajmout uprchlou soukmenovkyni? Právě teď je totiž na palubě lodi, kterou ten muž hledá. Ty potřebuješ jeho a on tebe. Musím trvat na tom, abyste se naučili spolupracovat, poručila fialová žena.

Seveřan a temná elfka se znovu střetli pohledy a nakvašeně si jeden druhého změřili. Jako první promluvil Rethnor. „Až tu loď najdeme, berserkr je můj. Chci si ho zabít sám. A drž se s tou svou hnusnou magií ode mě dál,“ rozkázal.

„Co mi je po nějakém lidském válečníkovi? Jestli ale sáhneš na tu žlutookou děvku, zemřeš!“ zavrčela na oplátku Shakti.

No prosím, poznamenal illithidí mentální hlas a dal při tom najevo první náznak smyslu pro humor, který u toho tvora kdy Rethnor zaznamenal. Tak nakonec jste se dokázali shodnout nečekaně rychle.

Elfí panna udržovala stálý kurs skrz Řeku. Bez incidentu obkroužila Gundarlun a zamířila na jih k Ruathymu. I přes ztrátu značného zisku z lovu sleďů vypadala posádka šťastně a těšila se na návrat domů.

Všichni až na mladého Bjorna, který obvykle trávil většinu času o samotě a vyřezával či maloval. Nyní nezvykle neklidně přecházel hodiny sem a tam po palubě a často vzhlížel k nebi, jako kdyby tam byla napsána slova, která dokáže přečíst jen on sám.

Za soumraku třetího dne to již Hrolf nedokázal dál snášet. „Tak už se vymáčkni, hochu! Jestli se blíží bouře, řekni to a hotovo!“

Mladý námořník vypadal ustaraně. „To není bouře,“ vysvětloval spěšně. „Ale něco jiného. Jenže nevím co přesně.“ V rozpacích pokrčil rameny jako dítě tlačené k přiznání noční můry, kterou si již nepamatuje.

Odpověď se však rychle dostavila. Jako první si toho všimla Liriel, neboť její elfský zrak byl ostřejší než lidský. Od severozápadu k nim mířila temná vodní stěna, neustále zrychlovala a nabírala na síle.

Piráti ji sledovali s tichým odevzdáním. Příliš dobře si uvědomovali, že jejich schopnosti námořníků jsou na něco takového krátké. Liriel však nebyla ochotná vzdát se bez boje. Sevřela Poutníka a začala tiše zaklínat, aby přivolala nejmocnější ochranné kouzlo mořské magie, které do něj uložila. Loď vzápětí obklopila bublina zářící jako drowí kouzelné plameny.

„Kvůli vzduchu a aby nás to nevtáhlo pod hladinu,“ vysvětlila Liriel. „Budeme mít šanci. Nic víc.“

Hrolf jí obtočil paži kolem ztuhlých ramen a krátce ji vděčně objal. „A to je víc, než co jsme měli před chvilkou. Pořádně se něčeho chytněte, chlapi, a připravte se, že to bude trošku házet!“ zahřímal.

Ještě ani nestačila doznít ozvěna rozléhající se bublinou a kapitán už ležel tváří na palubě a přidržoval se pevně uchyceného lana. Všude kolem jej ostatní námořníci napodobovali a co nejlépe se proti blížícímu se střetu zapírali.

Vlna se prohnala pod Elfí pannou a zdvihla ji s dech beroucí rychlostí do vzduchu. K překvapení všech však vzápětí nespadli dolů. Místo toho si je vlna podržela a táhla je s sebou.

Pak se náhle zachvěla a vzala na sebe vzdáleně lidský tvar. Na ohromenou posádku shlížely oči velikosti kulatých štítů a dvojice obřích rukou držela loď – naštěstí stále uvnitř zářící koule – jako dítě chovající trochu přerostlou hračku. Pak se stvoření začalo podivně vlnivým pohybem přesouvat k severovýchodu. Během pohybu se mu končetiny i tělo střídavě prodlužovaly a zase zkracovaly jako příboj hladící pláž.

„Co to má u Devíti pekel znamenat?“ chtěl vědět Hrolf. Jeho obvykle zvučný hlas se nečekaně změnil v drsný šepot.

„Elementál,“ opáčila Liriel. Zatím se setkala jen s kamennými elementály, ale znala jejich neuvěřitelnou sílu. Dokonce znala i kouzlo, kterým je mohla přivolat a ovládnout. Nikdy ji však nenapadlo, že by existovali i pro jiné živly, a byla doslova ohromená velikostí a silou tohoto jedince. Elementálova přelévající se postava se dala jen těžko změřit, ona však odhadovala, že se tyčí nejméně do výše čtyřiceti stop nad hladinu a paže má minimálně jednou tak dlouhé.

Loď upadla do jemně kolébavého rytmu a námořníci se jeden po druhém pouštěli a postupně se shromáždili kolem kapitána. Tvářili se sice vyděšeně, ale zároveň sebevědomě.

„Jak s tím budeme bojovat, kapitáne?“ zeptal se za všechny Olvir. I přes lehké chvění hlasu položil skald otázku takovým způsobem, že bylo jasné, že očekává jasnou odpověď. Kapitán je provedl mnoha nezvyklými dobrodružstvími a poskytl tak Olvirovi materiál na příběhy pro mnoho dlouhých zimních nocí.

Tentokrát však Hrolfovy oči nezaplály žárem bitvy. Kapitán pociťoval nezvyklý nedostatek optimismu. Elfí panna během výpravy ztratila pět dobrých mužů, a tak jich dohromady nezbývalo ani dvacet. To sice dostačovalo k ovládání lodě, ale rozhodně ne na střetnutí s takovým tvorem. Hrolf vlastně neměl potuchy, jak by libovolně velký počet mužů dokázal tomuto stvoření „skasat plachty“. Potlačil vlastní strach a obrátil se s předstíranou sebejistotou ke svým mužům.

„Teď ještě bojovat nebudeme,“ pronesl pevně a upřel přísný pohled Fjodorovým směrem. „Jak to vidím já, tak nás vlastně nikdo nenapadnul. Spíš to vypadá, že nás tahle stvůra vzala na projížďku. Prostě zdržení přečkáme, jako kdyby to byla obyčejná bouře. Vraťte se ke své práci, ale mějte po ruce nabroušenou zbraň. Jakmile nás tenhle vlhký parchant položí,“ slíbil s náznakem obvyklé bojechtivosti, „bude se muset krýt, utíkat, nebo krvácet!“

Mužstvo odpovědělo trochu nuceným jásotem. Hrolf je pak vyslal plnit drobné úkoly. Jakmile všechny zaměstnal, odtáhl Liriel stranou. „Můžeš tu věc nějak zastavit, panenko?“

Drowí dívka zavrtěla hlavou, ale vzpomněla si na kouzla z nově získané knihy, která ještě nestihla probrat. „Zatím ne, ale zkusím se po něčem podívat.“

Hrolf obrátil pohled k obloze a začal počítat, což bylo jasné podle úsilím naježeného obočí. „Vypadá to, že na to budeš mít dost času. Jestli se nepletu, tímhle směrem leží jenom Nachový skály, takže nás bere tam.“

„Co to je za místo?“

Kapitán s náznakem obvyklého vtipu pohlédl do jejích zvědavých očí. „Takový, kterýmu je lepší se vyhnout,“ pronesl chmurně a položil jí ruku na rameno. „Tak se podívej do těch svých knih, panenko. Ale čti rychle, jinak si nás všechny vezme Amberlie.“

11.

Útěk

„Víš něco o tomhle?“ zajímal se Khelben „Černá hůl“ Arunsun, arcimág Hlubiny, a vrazil synovci do ruky kus pergamenu.

Mladý muž přejel očima vzletné písmo, jež mohlo pocházet jedině z pera barona Khaufrose, jednoho z nejspolehlivějších severních spojenců Hlubiny. „Tomu nevěřím,“ řekl přímo.

„Vážně? A na čem se tvá nedůvěra zakládá?“

„Osobně jsem se s tou temnou elfkou setkal, a co se žen týká, jsou mé instinkty naprosto spolehlivé,“ pronesl mladík sebejistě a odložil pergamen, aby mohl zkrotit neposlušnou světlou kadeř, jež mu sklouzla do čela. Tohle pečlivé upravování vzhledu jen prohloubilo arcimágovo roztrpčení.

„Dole v Přístavu Lebek způsobila pořádný zmatek,“ připomněl mu Khelben.

„Přesně tak. Podle Temné sestry hrála tahle roztomilá dívka ústřední roli v nájezdu, který rozprášil hnízdo Vhaeraunových uctívačů a osvobodil loď plnou dětí určených do otroctví. Ano, zajímal jsem se o její další osud,“ doplnil v reakci na arcimágův nevěřícný pohled a z hlasu se mu při tom vytratil i poslední zbytek ospalosti. „Nebo si snad myslíš, že bych poslal neznámou drowí elfku do Promenádního chrámu a nestaral se, jestli jsem ji napoprvé odhadl správně?“

Khelben uznale pokýval hlavou, ovšem starostlivé vrásky brázdící mu čelo se odmítaly vyhladit. „Nepochybuji o tom, že jsi odvedl dobrou práci, Danilo. Ale věděl jsi, že tahle dívka jen tak osvobodila zločince z jeho cely, zajistila si místo na jeho lodi a použila nějaký druh mocného teleportačního kouzla, kterým je i s lodí dostala ven z podzemního přístavu?“

„Ne,“ připustil mladík a provinile se zašklebil. „Po skončení bitvy jsem přestal shromažďovat informace. Předpokládal jsem, že se ta milá dáma dočkala svého šťastného konce, o kterém tak rádi zpívají bardové.“

Khelben při Danilově zmínce o bardech povytáhl obočí, ovšem protentokrát si další přednášku o jejich pochybné spolehlivosti odpustil. „Mě znepokojuje její magický útěk z Přístavu Lebek. Hlavně vzhledem k baronově zprávě. Každý, kdo má dostatek moci, aby překonal Halasterovy brány, je potenciálně nebezpečný.“

Mladík pochmurně přikývl a znovu zdvihl na pergamenu psané hlášení. Ještě jednou si přečetl o zvýšeném výskytu drowů kolem řeky Dessarin. Podle všehona ní byla několikrát spatřena jejich loupeživá tlupa a v kopcích východně od řeky byla nalezena těla drowích mužů. Touhle dobou se zřejmě několik různých band lidských dobrodruhů přetahovalo o zásluhy. Městečko zvané Trolí Most ohlásilo útok ze strany mocnou magií vládnoucí drowí ženy, která podle všeho obestřela kouzly mladého válečníka, jenž teď poslouchal její příkazy.

Danilo ani na okamžik nepochyboval, že zmiňovaný pár byl tentýž, který potkal ani ne před měsícem. Drowí dívka byla dosti činorodá, a to podle jakýchkoliv měřítek. Nedokázal jí však přisoudit všechna zvěrstva, která hlásil baron Khaufros, nebo připustit jeho domněnku, že temná čarodějka ovládá vůli všech mužů, s nimiž přijde do styku. Dokázal však pochopit Khelbenovo znepokojení ohledně jejího nadání pro magii. Mocný kouzelník, ať už drow, nebo ne, byl vždycky velkou neznámou a hra probíhající právě teď v severních mořích byla i bez toho dost komplikovaná.

„Měli by ji sledovat,“ připustil Danilo.

„Měli by ji zastavit,“ opáčil arcimág a na okamžik se odmlčel. „Musíš ale vědět ještě něco. Dostali jsme zprávu od mořského lidu z přístavu, že plavidlo lovců tuleňů z Hlubiny jménem Kutr bylo potopeno piráty. Nikdo nepřežil. Útok prý vedl Hrolf Nezkrotný, tedy muž, kterého tvoje elfka vysvobodila z vězení.“

Mladík náhle ztuhnul. „Nebyl na palubě té lodi náhodou Caladorn?“

„Obávám se, že ano,“ potvrdil Khelben střízlivě. „Ten hlupák nemyslel na nic jiného než jak se dostat na moře, a tak jej lordi Hlubiny vyslali na sever, aby tam sbíral informace. Po nějakou dobu k nám doléhaly zprávy o útocích na osady mořských elfů a o zvýšeném počtu nájezdů Seveřanů. Krátce předtím, než došlo k potopení lodi, se Caladornovi podařilo vyslat kouzelnými prostředky zprávu, že nalezl něco nesmírně důležitého a že se vrací zpět do města. Připadá mi zneklidňující, že mu v tom zabránila ruathymská loď, podle všech známek ovládaná drowí kouzelnicí, a to tak brutálním způsobem. Ve světle všeho, co víme – a toho, co se ještě dozvíme – nemůžeme temné elfce jen tak dovolit pobíhat volně po severu.“

Danilo se zhluboka nadechl a snažil se vstřebat všechny novinky. Caladorn Cassalanter byl blízký nejen jemu, ale také to byl přítel jeho nejstaršího bratra. Mladý šlechtic se ze všech sil snažil, aby osud toho muže nikterak neovlivnil jeho úsudek, protože v životě již dostal lekci o smutných důsledcích uspěchané pomsty. Dokonce i s tímto vědomím však Danilo nedokázal chmurné předpovědi přicházející z Jartaru jen tak pominout.

Území barona Khaufrose leželo přímo na řece Dessarin a do toho malého města proudilo množství zpráv z divokých končin Severních zemí. Baronův bystrý úsudek a téměř neselhávající politický instinkt již několikrát odvrátily katastrofu. Před několika lety nechal Khaufros prošetřit zvěsti o občasných přesunech orčích kmenů, zjistil jejich směřování a předpověděl, že se všechny setkají v jednom odlehlém údolí. Přesně tohle varování pak Alianci lordů umožnilo zastavit orky dřív, než se z nich stala řádící horda.

Možná že tahle roztomilá drowí kouzelnice byla další takovou hrozbou, která mohla způsobit nedozírné škody, kdyby ji nechali volně pobíhat. Moudré knihy byly plné příběhů o mocných a ctižádostivých kouzelnicích a o zkáze, již po sobě zanechali. Každý mladý mág znal rizika a svody číhající najím nebojí zvolené cestě. Danilo pak měl vlastní důvody, díky kterým si uvědomoval odvrácenou stránku moci. V jeho minulosti byla strašná tajemství, která znal jen on a ten přísný muž, jenž nyní čekal na jeho odpověď. Právě tahle tajemství teď visela ve vzduchu, zatímco oba muži zvažovali škody, které by mohla další nezralá osoba ovládající magii napáchat, a jak by se něčemu takovému dalo zabránit.

Danilo v duchu děkoval, že konečné rozhodnutí není na něm. Byl mladý, sotva dvacet let starý, a zcela zabraný do kouzelnického výcviku a snah pomoci Harfeníkům. Skrývající se za promyšlenou maskou floutka, sukničkáře a zahálčivého šlechtice stal se odborníkem na sbírání informací, a to mu stačilo. Nechtěl – a ani by nepřijal – víc moci nebo zodpovědnosti.

„Co uděláš?“ odvážil se položit otázku, když už nedokázal Khelbenovo pozorné mlčení dál snášet.

Arcimág se odvrátil a zatvářil se záhadně. „Už jsem udělal. Pirátská loď byla naposledy spatřena, jak obeplouvá severní břeh Gundarlunu. Nemohou být daleko od něj a nepochybně plují Řekou na jih k Ruathymu. Spojili jsme se s místní lodí, která přezimovala na Gundarlunu. Ta je vybavená pro střetnutí s piráty. Jejím kouzelníkem je Grandassian. Jeho schopnosti znáš, takže se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že se té temné elfce přinejmenším vyrovná.“

„On ji má zabít?“ zeptal se Danilo zděšeně.

„Má ji přivést zpět do Hlubiny, abychom posoudili míru její moci a poznali její úmysly.“

Danilo potřásl hlavou, když si vzpomněl na náhodné setkání s dívkou a na pohled v jejích zlatých očích. Divoký duch v nich skrytý jej okamžitě přesvědčil, že to nemůže být místní žena v magickém převleku, ale skutečná temná elfka. To už si dřív nechá sokol dobrovolně přistřihnout křídla a panter vleze do klece, než aby se tahle nezkrotná dívka podvolila zajetí.

„Zabije ji,“ pronesl Danilo tiše, zatímco přemýšlel nad pocitem ztráty, který jej při tom zjištění zachvátil. Poprvé v mladém životě si přál, aby ho instinkty ohledně žen pro jednou zklamaly.

Celý den unášel vodní elementál Elfí pannu k severovýchodu. I když pod svým břemenem podklesával, nedal za celou dobu najevo jedinou známku únavy. Piráti se snažili věnovat obvyklým povinnostem, ale moc se toho dělat nedalo. Nakonec tedy začali popíjet a vyprávět si chmurné příběhy.

Fjodor se tentokrát nezúčastnil, i když se mu hlavou honilo množství starých rašemenských pověstí. Místo toho zaujal osamělou hlídku na příďové nástavbě, kde upíral nepřítomný pohled k obzoru a v duchu pátral po nějaké pomoci v prastaré moudrosti svého národa. Fjodor se časem naučil, že nezáleží na tom, jaké životní zkoušce čelí, protože vždy dokázal najít odpověď v činech bohů nebo hrdinů.

Liriel mezitím seděla v Hrolfově kajutě a zuřivě procházela knihu mořské magie, kde chtěla najít způsob, jak vodního elementála porazit. Nic takového však nenacházela. Stejně tak jej nemohla odeslat zpět do jeho sféry – což byla podle všeho nejlepší metoda, jak se s takovým stvořením vypořádat – neboť jen málo drowů studovalo živelné sféry a voda rozhodně nepatřila k jejich oblíbeným elementům. Liriel tak věděla o moři jen málo a ještě méně o vodní sféře a jejích obyvatelích. Rozhodla se nedostatek napravit ihned, jakmile se dostane na Ruathym. Pokud se jí to ovšem podaří. V tomto okamžiku ji plně zaměstnávala a značně vyčerpávala dvojitá snaha. Udržet bublinu obklopující loď a zároveň vypátrat způsob, jak elementálovi uniknout, nebylo nic snadného.

Den se pomalu chýlil ke konci, když ji z rozjímání vytrhl náhlý Fjodorův výkřik. Liriel zachytila, jak ten známý hluboký hlas volá něco o blížící se lodi. Výzbrojená nově naučenými kouzly a těmi již dříve uloženými do Poutníkova amuletu odspěchala na palubu, aby nový vývoj událostí prošetřila.

Ve skutečnosti šlo o dvě lodě – velkou dvoustěžňovou karavelu blížící se od západu a malou tečku na severovýchodním obzoru, stále příliš vzdálenou, než aby si jí kdokoliv jiný všiml.

„Ta loď je plně vyzbrojená!“ vykřikl Fjodor a ukázal prstem na hotovou sbírku katapultů a balist na palubě blížící se karavely. „Třeba by nám pomohli osvobodit se.“

Ibn se na mladého válečníka zamračil. „Pomoc od lodi z Hlubiny? Ještě že umíš bojovat, hochu, protože jinak ti bohové nedali ani tolik rozumu jako ústřici. To se ovšem dá poznat i podle společnosti, se kterou cestuješ,“ uzavřel a šlehnul po Liriel významným pohledem.

Drowí dívka urážku ignorovala a rozhodla se raději zaměřit na podstatnější věci. Přimhouřila oči a zahleděla se na připlouvající loď. Okamžitě kolem ní zaznamenala auru magie – a to pořádně silné magie.

Od doby, kdy opustila rodné město, zjišťovala Liriel, že jsou její oči čím dál vnímavější k jemným podrobnostem moci. Menzoberranzan byl kouzly doslova prosycený a schopnost vidět magii tam byla asi tolik platná jako její na teplo citlivý zrak během poledne, kdy se z moře i oblohy stával bělostný plamen. Také na povrchu se vyskytovala magie, a to ne právě vzácně, ovšem s Temnými říšemi se to srovnat nedalo a Liriel si uvědomovala, že dokáže mnohem lépe vnímat míru její síly. Ani na okamžik nezpochybňovala instinkty varující ji, že na palubě lodi se nachází mocný uživatel kouzel. Vzhledem k tomu, že se dalo očekávat, že lodní mág bude v mořské magii zběhlejší než drow, plánovala Liriel využít jeho schopností k vlastnímu prospěchu. Nejdřív však bylo třeba dostat Elfí pannu z elementálova vodního objetí.

Obrátila se k tomu stvoření a začala pronášet zaklínadlo kouzla založeného částečně na vodní magii. Znovu se rozkývala, nasála moc z předena magie a vytvarovala ji do podoby neviditelného meče. Mávla rukou vzhůru a instinktivně se přikrčila do bojové pozice.

Vyčerpání a nezvyklá novost vodní magie si však vybraly daň. Její jinak smrtící muška selhala a kouzlo, jež mělo elementála rozseknout hladce vedví, oddělilo jen jednu z paží.

Z rány se vyvalila voda jako z vodopádu a smetla stále ještě v bublině uzavřenou Elfí pannu s sebou. Námořníci popadali na zem a odkutáleli se k zádi. Fjodor byl ze svého vyvýšeného postavení na přídi vyhozený do vzduchu. Tvrdě udeřil do stěny bubliny a svezl se po jejím zakřiveném povrchu k vodní hladině. Okamžitě si uvědomil hrozící nebezpečí. Jestli sjede až na dno, bude neodvratně rozdrcený mezi dnem bubliny a lodním kýlem. Nakonec se jeho tápajícím rukám podařilo zachytit dřevěného roucha příďové figuríny a vytáhnout se na celkem rozměrné sedátko tvořené jejími stále dosti velkými prsy. Pevně se chytil obou špičatých uší a snažil se během pádu lodi do moře udržet.

Přes klenutý štít se přelila pevná vodní stěna a loď se ponořila pod hladinu. Lirielino kouzlo však odolalo a díky vzduchové bublině opět vyplavali. Elfí panna se tak znovu divoce houpala na mořské hladině.

Když byli volní, zrušila vyčerpaná dívka ochranné kouzlo. Příliš brzy – k nebi vylétla ohromná vlna a znovu se zformovala do podoby elementála. Ten si blížící se karavely ani nevšiml a znovu sevřel Elfí pannu v objetí. Stále však měl jen jednu paži. Očividně nebyl schopný využít nevyčerpatelnou zásobu mořské vody a vrátit se v původní podobě. Liriel si to v duchu poznamenala a pak znovu upadla do soustředění nutného pro další kouzlo.

Tentokrát měla v úmyslu seslat kouzlo přivolání ne nepodobné magii temných elfů, jež dokázala z tvorů hemžících se v každém zákoutí Temných říší stvořit armádu pavouků. Výsledek se dostavil okamžitě a rozhodně stál za to. Každý mořský tvor v dosahu kouzla uposlechl její volání a měla tak k dispozici nejpodivnější armádu, jakou kdy drow viděl. Několik šedých velryb začalo velkými a vilejši porostlými hlavami vrážet do elementálova těla. Ten je zbývající rukou odháněl, ovšem velryby se nenechaly tak snadno odbýt a dál jej odstrkovaly pryč od ruathymské lodě.

1 snaha menších tvorů nesla ovoce. Nahrnuli se do tvorovy postavy z propůjčené vody a změnili jeho průhledné tělo na jasně šedé. Stovky malých rybek kroužily uvnitř jako v nějaké obří nádrži. Zdálo se, že chaotický pohyb elementála mate a nutí jej opile couvat k severu.

Do útoku se zapojila i nebezpečnější zvířata. Barakudy s protáhlými hlavami chňapaly ve vodě a snažily se zachytit esenci, jež dávala slané vodě život. Jedné z nich se podařilo proniknout skrz elementálovu vnější slupku a byla proudem vody vystřelena ven, kde se silou z balisty vypálené střely narazila do boku Elfí panny. Její tělo se rozplesklo a zanechalo jako vzpomínku na podivného bojovníka tmavý flek.

Voda elementálova těla se přesunula, aby zranění ucpala, mezitím však ztratil něco na původní mohutnosti. Také se zdálo, že vůbec poprvé slábne. Už se nebránil neodbytným velrybám a jejich odstrkování od pirátské lodi.

Fjodor mezitím slezl z bidýlka a připojil se k Liriel. Temná elfka vyčerpaná mocným kouzlem se sotva potácela, a tak ji podepřel a obtočil jí paži kolem pasu. „Nemůžeš s tím bojovat sama,“ řekl jí tiše.

„S každým útokem je menší,“ trvala tvrdohlavá elfka na svém a odtáhla se z jeho objetí.

„Jen o trochu.“ Fjodor na ni upřel odhodlaný pohled. „V mé zemi se vypráví příběhy o prastarém meči, jehož úder dokáže zmrazit maso a krev nepřátel. Udělej totéž s mým a já z něj budu odsekávat zmrzlé kusy, dokud to půjde.“

Liriel zírala na mladého muže a plně si uvědomovala, co má v úmyslu. Nečekal, že by nad elementálem zvítězil, přesto byl odhodlaný zemřít v boji, jen aby jej zmenšil na zvladatelnou velikost. Nebylo to poprvé, kdy měl v úmyslu udělat v jejím zájmu něco sebevražedného, a Liriel se ještě nepodařilo zjistit, jak je to možné. Prvním životním pravidlem každého drowa byla sebezáchova. Zmocnila se jí směsice obdivu a zmatku a zapůsobila jako zápalná šňůra její vznětlivé povahy.

„Tvoje důvěra v moje schopnosti je opravdu dojemná,“ odsekla, když si představila, kolik let asi musela trvat příprava, výroba a očarování zbraně z Fjodorova příběhu. „Nemáš ovšem nejmenší ponětí, o co vlastně žádáš! Ještě než se pustíme do zhmotňování magických mečů, zkusme dát šanci rybám. A podívej, támhle je jedna zajímavá!“

Velké černé stvoření podivně připomínající netopýry z Temných říší stoupalo ve spirále elementálovým tekutým tělem a mířilo k hlavě. Jeho dlouhý ocas kmital ze strany na stranu. Elementál se zapotácel a přitiskl si ruku ke spánku, jako kdyby jej silně bolela hlava.

„Manta,“ pojmenoval Hrolf stvoření a vykouzlil ve vousech krutě spokojený úsměv. „Na ocasu má trn s jedem, co porazí i menší velrybu. Jo, to by ho mělo trochu zpomalit a na další ráno mu připravit pěknou kocovinu!“

Loď z Hlubiny mezitím změnila kurs a zamířila přímo k zraněnému elementálovi. Rameno katapultu vyskočilo kupředu a vyslalo do vzduchu hrozen střel – jakýchsi krystalických částeček, které se v posledních paprscích dne zatřpytily jako diamanty.

„A jéje,“ zamumlala Liriel. Aniž by se zdržovali otázkami, vrhli se piráti k zemi a zakryli si rukama hlavy.

Zaskřípění a bouchnutí odpalovaného katapultu přilákalo pozornost mučeného elementála a ten se otočil právě tak, aby čelil přilétající spršce krystalků. Instinktivně zdvihl zbývající ruku, aby se chránil, a začal se nořit pod ochranu vln.

Ne dost rychle. K postupně tmavnoucímu nebi vytryskl gejzír páry a vzduch se zaplnil hlasitým syčením a pronikavou vůní vařených ryb. Karavela okamžitě změnila směr, aby se vyhnula smrtícímu oblaku, ovšem až k pirátům doléhájící tlumené výkřiky prozrazovaly, že několik námořníků se opaření nevyhnulo. Piráti vyskočili na nohy a mocným řevem oslavovali dvojité vítězství.

Přesto však…

„Budou nás pronásledovat,“ poznamenal střízlivě Ibn.

Hrolf vrhl významný pohled na Liriel. „Ne když si budou myslet, že už není co.“

Drowí dívka se zamyslela, prsty sevřené kolem Poutníkova amuletu, a začala oživovat v něm ukryté kouzlo.

„Tak dost!“ zasáhl rozlícený Fjodor. „Jen se na ni podívejte. Vždyť se sotva drží na nohou. Kolik se ještě myslíte, že snese a přežije?“

„Je o dost silnější, než by sis myslel, hochu,“ opravil jej Hrolf rozhodně, objal ji otcovsky kolem ramen a lehce stiskl.

Mladý válečník však nehodlal ustoupit. Na vlastní oči viděl, jak rašemenské Čarodějnice vysílaly jedno kouzlo za druhým, dokud se zcela nevyčerpaly a doslova se nerozplynuly ve vzduchu a neodešly tam, kam Čarodějnice zemřelé v boji asi chodí.

„Bude lepší, když se probojujeme,“ trval Fjodor na svém.

Liriel si odfrkla. „Věř mi, že nechceš čelit kouzelníkovi, který dokázal takhle vypařit elementála. A kromě toho tu není jedna loď, ale dvě.“ Ukázala k severovýchodu, kde se druhé plavidlo mezitím přiblížilo natolik, že je dokázaly rozlišit i lidské oči.

Hrolf uchopil dalekohled a zaměřil jej na blížící se loď. „Zatraceně a proklatě, to je jedna z válečných lodí z minula!“

„A elementál nás nesl k ní,“ dodala temná elfka. „Věř mi, každý, kdo dokáže přivolat elementála, znamená pořádné potíže. Pravdu mají Hrolf a Ibn. Ať se jedná o kohokoliv, bude nás pronásledovat, dokud nebudeme mrtví – nebo si to alespoň nebudou myslet. Ty,“ Liriel se prudce obrátila a ukázala na jednoho z námořníků, „přines mi mapu, kde je zaznamenaná naše současná poloha. Harreldson se chopí kormidla a nastaví kurs na Ruathym. Ostatní k veslům! Musíme se od té karavely trochu vzdálit!“

Muži se rozběhli splnit její příkazy. Dokonce i Fjodor zasedl k jednomu z vesel. Příliš dobře věděl, že jakmile se tvrdohlavá dívka k něčemu rozhodne, neexistuje síla, která by ji přiměla změnit názor. Řada vesel se zabořila do

vody a zabrala. Hbitá Elfí panna vyrazila k jihu. Karavela opsala široký oblouk a zamířila za ní.

Liriel stála sama na hlavní palubě, oči zavřené a ruce natažené před sebou, jako kdyby v nich držela neviditelnou kouli. Zvolna, jako by šlo o součást ladného tance, zdvihla ruce dlaněmi napřed nad hlavu a pak je rozpřáhla do stran. Mezi Elfí pannou a jejími pronásledovateli se náhle rozprostíral neproniknutelný černý závoj.

„Povedlo se,“ zamumlala Liriel s úlevou. Doposud nikdy nezkoušela přetvořit drowí kouli temnoty do jiné podoby, a tak nemohla vědět, jestli je to vůbec možné. Na oslavy však nebyl čas, a tak se okamžitě zaměřila na další část kouzla. Námořník, kterého poslala pro mapu, stál poblíž a nevěřícně valil oči na náhlou stěnu tmy. Liriel netrpělivě luskla prsty. To ho probralo a rychle jí mapy podal.

„Takže jsme tady,“ ukázala špičkou černého prstu na poslední značku na mapě a přejela s ní tak daleko k jihu, jak se jen odvážila. „Narazíme na něco? Skály? Mělčiny? Cokoliv?“

„Na nic, tam je jenom moře,“ odvětil rychle blednoucí námořník. Uvědomil si totiž, co má drowí kouzelnice v úmyslu.

„Ani mě to příliš netěší,“ zabručela, protože brána potřebná pro takový přesun by pro ni představovala výzvu, i kdyby byla svěží a odpočatá. Na druhou stranu i zoufalství poskytovalo sílu a ve chvíli, kdy bude Elfí panna připravená k úniku, bude jejich situace dostatečně zoufalá.

Prsty dívčiny pravé ruky se ovinuly kolem Poutníka a levá ruka namířila na černý závoj. Z prstů vylétl oheň, zformoval se do podoby koule a prolétl skrz temnotu na druhou stranu. Následoval okamžik ticha, pak zvuk nárazu a nakonec výkřiky z úst posádky druhé lodě doprovázené praskáním a syčením rychle uhašeného plamene.

Liriel znovu zaútočila, tentokrát se ale ozvalo nezaměnitelné plesknutí ohnivé koule sklouzávající po ochranném štítu. Dobře, pomyslela si chmurně. Kouzelník na nepřátelské lodi byl přesně tak mocný, jak si myslela. Byla si téměř jistá, co bude jeho dalším tahem, a tak se okamžitě připravila.

Liriel si nachystala všechny ohnivé koule z výzbroje, zapřela se rozkročenýma nohama a vyslala první drobnou střelu, jako když drowí velitel vojsk vysílá průzkumnou jednotku koboldů, aby zjistil dostřel nepřátelských zbraní a jejich odhodlání. Když k ní dolehl zvuk nárazu ohně na magický štít, začala rychle počítat. Z temnoty vyšlehl záblesk. To se vracel její vlastní odražený útok. Během letu se zmenšující ohnivá koule dopadla těsně vedle Elfí panny a se slabým zasyčením zmizela ve vlnách.

Na dívčině unavené tváři probleskl úsměv. Teď naprosto přesně věděla, kolik času jí zbývá mezi útokem a únikem. Znovu natáhla ruku a opět z ní vystřelil oheň. Ve vzduchu se ocitlo tolik ohnivých koulí, že vypadaly jako jediný proud barevného plamene šlehajícího z její natažené ruky, a obloha se rozsvítila jako při slavnostním ohňostroji.

Když vylétla i poslední koule, zhroutila se Liriel na palubu jako sestřelená vrána. Vyškrábala se na kolena, obě ruce sevřené kolem Poutníkova amuletu a odhodláním stažené rysy. Rychle přivolala bránu, jež měla loď odnést několik mil k jihu a do bezpečí.

Nic.

Z hrdla se jí vydral výkřik takřka zvířecí zuřivosti. Ještě nikdy se nestalo, že by ji magie neposlechla! Vztek jí poskytl na krátký okamžik sílu. Popadla obsidiánový přívěsek, zvedla jej vzhůru a nechala výkřik, aby se zlomil v modlitbu – krátkou, ovšem o to zapálenější žádost v drowím jazyce, konečnou a zoufalou prosbu k Lloth.

Definitivně vyčerpaná Liriel umlkla a otupělým pohledem sledovala, jak se její vlastní odražená kouzla vrací k pirátské lodi, prorážejí clonu temnoty jako svištící barevná bouře a neodvratně se blíží jako padající hvězdy. Iluze, již měla v úmyslu stvořit, tedy zničení Elfí panny a smrt celé posádky, se brzy měla stát skutečností.

Pak náhle světla i zvuky zmizely.

Elfí panna byla obklopená přelévající se šedou mlhou a těžkým vzduchem vlhkým a zatuchlým jako v nějaké kryptě. I když byla dočasně oslepená září ohnivých koulí, měla Liriel i jiné smysly, které nebyly předchozími událostmi ovlivněny. Podařilo se jí zachytit známou houbovou vůni zvýrazněnou špetkou síry. Tlumeně, jako kdyby doléhala z nezměrné hloubky, k ní dorazila ozvěna výkřiků tak strašných, že nemohly vycházet ze smrtelných úst. Nesly v sobě zoufalství a utrpení. Lirieliny čarovné smysly byly také napjaté, a tak vycítila takřka hmatatelný oblak děsu a beznaděje ztěžka doléhající na všechny nešťastníky, kteří do tohoto světa vstoupili. Zároveň vycítila jádro z temného plamene, jenž tvořil srdce této padlé říše, a pociťovala mrazivou obsidiánovou ruku, která k ní sáhla, aby si vzala nabídnutou oběť.

Lloth na modlitbu odpověděla.

V srdci mladé dívky se mísila úleva se strachem. Ona i její přátelé sice uniknou smrti, ovšem za takovou cenu! V poslední zoufalé chvíli Liriel zaslíbila samu sebe jako kněžku Lloth a nyní byla přijata.

Jako pouhá novicka nemusela v Menzoberranzanu podobný slib učinit, ovšem když zvážila všechna protivenství, jimž čelila, byl to logický krok, který měla podniknout již dávno. Vždyť o nic nejde, přesvědčovala se, a není to nic, co by vybočovalo z předchozích zkušeností a očekávání. Pouze souhlasila, že se stane kanálem pro moc Pavoučí královny, stejně jako všechny ženy jejího rodu po nesčetná staletí, a přísahala, že bude rozšiřovat slávu Lloth po světě. Moc byla moc – hodlala ji přijmout v jakékoliv formě a naložit s ní nejlépe, jak jen mohla. A přesto když se ponurá bezútěšnost Propasti vplížila do její duše, zamyslela se poprvé v životě nad tím, jaká by mohla být cena za takovou moc.

Pak se náhle mlha rozestoupila a odhalila jiskřivou noční oblohu a klidné, sametově černé moře. Liriel obrátila oči k lidem. Všichni do jednoho byli ztuhlí na místě a tvářili se, jako kdyby je skoro usmrtil mrazivý dotyk fexta. Skutečně doufala, že si nikdo z nich neuvědomil, kde to vlastně byli.

Konečně se Olvirovi podařilo vyloudit slabý úšklebek. „A to jsem si myslel, že to naposledy bylo zlý! Nechápej mě špatně, jsem rád, že jsme se odtamtud v pořádku dostali, ale jestli si můžu vybrat, dám přednost pořádný bouři.“

„To jo!“ souhlasil Hrolf zdaleka ne tak bujarým hlasem jako jindy. „Ani nevím proč, ale ať mě Amberlie srazí, jestli si právě nepřipadám, jako kdybych se vyspal s kostějkou!“

To přirovnání bylo neuvěřitelně trefné a všem mužům při něm přeběhl mráz po zádech. Ten okamžik však neměl dlouhého trvání. Posádka ze sebe setřásla nepřirozenou otupělost a zabrala se do práce s chutí jasně svědčící o tom, že jsou rádi zpátky na volném moři.

Fjodor však byl k magii mnohem vnímavější než Seveřané. Přistoupil k Liriel a klekl si k ní na palubu. „Kde jsme to byli?“ otázal se tlumeným hlasem. „Ještě nikdy jsem nepocítil takovou moc na místě takového… zármutku.“

Unavená elfka se mu pokusila odpovědět, ale zjistila, že to nejde. Liriel byla naprosto vyčerpaná, prázdná, otupělá a tudíž bezbranná vůči zoufalstvím prosycené Propasti a chaosem naplněnému dotyku Lloth. Nikdy nečekala, že by se mohla cítit tak vyděšená něčím, co mělo být samozřejmostí – nebo v tomto případě dokonce nejvyšší ctí pro jakéhokoliv drowa. Její elfská nabubřelost byla značně otřesená, drowí magie dočasně nepoužitelná a přirozená odolnost napnutá k prasknutí. Všeho toho bylo moc. V koutcích očí pocítila neznámou vlhkost, která se jí rychle rozlila na tvář. Liriel poprvé v životě plakala.

Fjodor na ni nejdříve překvapeně hleděl. Pak ji vzal do náruče a odnesl do soukromí kapitánovy kajuty. Zabořila mu tvář do hrudi a upnula se k němu, jako kdyby si tak mohla vypůjčit jeho sílu, dokud slzy neoschnou. Ve chvíli, kdy ji Fjodor donesl do kajuty, mu Liriel v náručí usnula, ačkoliv její křehké tělo se stále vzlykavě chvělo.

Fjodor s ní zůstal dlouho, neboť její ruka svírala prsty té jeho, jako kdyby ji jen to drželo při životě. Ve skutečnosti by však zůstal i bez toho. Během jejich cesty ji hlídal často. Stávalo se mu, že nedokázal, nebo prostě nechtěl usnout. Ve spánku vypadala Liriel jemně a křehce – pravý opak mocné bytosti vládnoucí hrůzu nahánějící magií. V takových chvílích byla jen jeho. Dnes v noci ten pocit opravdu potřeboval, a tak ji svíral stejně pevně jako ona jeho.

Ať se však snažil, jak chtěl, nedařilo se mu přivolat uklidňující iluzi. Liriel poznala věci, které byly zcela mimo jeho chápání. Byla pro něj stejně záhadná a nedosažitelná jako mocné Čarodějnice vládnoucí jeho zemi. Vycítil, že dnešní noci došlo k něčemu nesmírně důležitému, k něčemu, co je od sebe ještě víc vzdálilo. Bolest, kterou mu to vědomí přinášelo, však nebyla ničím v porovnání s obavami o ni samotnou.

Staré rašemenské dědictví poskytovalo Fjodorovi střípky Zraku a věci, které jím na tom děsivém místě zahlédl, mužem hluboce otřásly. Nemohl si pomoci a musel přemýšlet, co tam asi musela vidět a cítit mnohem vnímavější temná elfka. Jak bděl nad Lirieliným hlubokým spánkem, děkoval prastarým bohům, že drowové nesní.

Rethnor sklonil dalekohled a na vousaté tváři se mu při pohledu na výjev zkázy usadil krutý úsměv. Podivná černá opona zmizela a Elfí panna již neexistovala. Sice mladého berserkra nezabil vlastní rukou, ovšem ten muž musel být po smrti, a to Rethnorovi stačilo.

„Otoč ji,“ rozkázal kormidelníkovi, který stál právě u kormidla Šavle. „Okamžitě se vracíme na Trisk.“

Na ta slova se k němu Shakti prudce obrátila a její šarlatové oči zuřivě plály. „Vždyť jsme tu loď měli zajmout! A co vězni? Moji i tvoji?“

„Ta loď už není a ze všech, které jsme mohli chytit, je žrádlo pro ryby. Mně to jako konec stačí. Jestli jsi o něco přišla ty, po tom mi nic není,“ dobíral si ji.

Drowí elfka ho však překvapila, když se mu vysmála do tváře. Vytrhla mu dalekohled z ruky a praštila ho jím do hrudi.

„Pitomče!“ vyplivla a zdůraznila to dalším úderem. „Podívej se ještě jednou. Není tam nic víc než oblak páry z toho, jak ohnivé koule dopadly do vody. Kdyby trefily loď, byl by tam teplejší vzduch a hořící trosky a prolitá krev by ohřívaly vodu. Pitomče!“ zopakovala a napřáhla se k dalšímu útoku.

Kapitán ji reflexivně chytil za zápěstí a nevěřícně na ni vyvalil oči. „Ty snad vidíš teplo?“

„A ty ne?“ opáčila a vytrhla se mu ze sevření. Jen pouhý její výraz naznačoval, jak urážlivý jí ten kontakt připadal.

Rethnor nebyl na podobnou nezdvořilost od pouhé ženy zvyklý a obě ježatá obočí se nakrčila do nesouhlasného písmene V. „Dávej si pozor na jazyk, ženská.“

Temná elfka se na něj zamračila. „Jestli mě máš za ženskou, tak máš ještě horší oči, než jsem si myslela. Já jsem Shakti, dědička rodu Hunzrin. Měl bys znát jméno toho, kdo ti přináší smrt, a já při Vhaeraunově masce přísahám, že přesně k tomu dojde, pokud na mě ještě jednou vztáhneš ruce – ruku“ opravila se významně.

Kapitán to přešel pokrčením ramen. „Jsi si jistá, že loď unikla? Jak by to ale bylo možné?“

„Ta dívka, po které pátrám, je kouzelnicí, a to… mocnou,“ připustila Shakti skrze zaťaté zuby a bouchla sevřenou pěstí do zábradlí. Následovala záplava něčeho, co Rethnor považoval za drowí kletby.

„Přede mnou se ta děvka ale neschová. Dokonce ani na Ruathymu ne,“ překvapil kapitán sám sebe tím, že rozzuřenou elfku uklidňuje. „Ještě se své zajatkyně dočkáš.“

Kněžka se uprostřed slova zarazila a zkoumavě na něj pohlédla, jako kdyby jeho slova vážila na jakési osobní váze. Klidně jí pohled vracel a nechal ji, ať si myslí, co chce.

„Ještě nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak může někoho tvarovat svět kolem něj,“ zamyslela se nahlas. „Podzemní domov drowů je složitý, různé vrstvy se nepředvídatelně propojují a tunely jsou samá zatáčka. A ty – ty jsi stejně chladný a hluboký jako tohle moře, že ano?“ pronesla očividně potěšená.

„K čemu mi to ale je!“ pokračovala a vrátila se k obvyklé zatrpklosti. Vzala do ruky Rethnorův levý rukáv, a než mohl uhodnout její záměr, zdvihla mu zmrzačenou končetinu výsměšně do vzduchu, jako kdyby jej mečem vyzývala k souboji.

„Ty chceš zabít muže, který tě připravil o ruku,“ odfrkla si pohrdavě, „a přesto se neobtěžuješ tím, že by sis ji nahradil! Jenom hlupák se vydá do boje bez ruky, kterou drží zbraň!“

Rethnor byl znovu nucený upřít na ni fascinovaný pohled. „Nahradil?“

„Nebo vylepšil, jestli se ti to víc líbí,“ nafoukla se Shakti. „V mém domově umí kněžky nechat končetinu znovu dorůst a je pak ještě mladší a silnější než dřív. Nebo by ti některý z našich řemeslníků mohl vyrobit novou – či dokonce několik pro různé účely – z oceli nebo mitrilu a stejně zručnou, jako kdyby byla z masa. Ale samozřejmě, kdybychom skutečně byli v mém domově, byl bys buď mrtvý, nebo v otroctví.“

Kapitán se rozhodl její výsměch ignorovat. „A ty to umíš?“

„Tady ne,“ připustila. „Potřebné nástroje a magie zůstávají v Temných říších. Mohla bych ji ovšem nahradit rukou jiného člověka.“

„S tím by nikdo nesouhlasil!“

„Ani bych nečekala, že ano,“ pronesla Shakti suše, nechápajíc kapitánovu zděšenou reakci. „V Ascarle jsou ale lidští otroci, nebo ne? Předpokládám, že souhlas otroka by nebyl nutný. Až se vrátíme, vyber si takového, který ti bude vyhovovat, a já se postarám o zbytek.“

Rethnor zmlknul a zamyslel se nad elfčiným morbidním návrhem. Jaké stvoření by mohlo o něčem podobném mluvit tak lehce? Slyšel, že existují podobná kouzla – většinou ovládaná nekromanty, kouzelníky zabývajícími se smrtí. Dokonce slyšel i o odporném obchodu s otroky, kde jsou zdraví muži chyceni a pak prodáváni po kusech, jako kdyby to byla pouhá prasata porcovaná na šunku, kotlety a slaninu. Něco takového bylo proti všem Rethnorovým seveřanským zásadám. Jak by pak mohl podobně rozsekaný člověk vstoupit do síní válečného boha? Kromě toho jej pouhá myšlenka na spojení s tělem jiného muže odpuzovala.

Ale přesto…

„Ta ruka,“ začal opatrně. „Jak obratná by byla? Mohl bych s ní znovu používat meč? A nemyslím tím jenom držet ho a mávat s ním, ale být znovu mistr?“ zajímal se postupně stále jistějším hlasem.

Drowí kněžka se na něj obrátila se zamračeným výrazem ve tváři. „Těžko říct. Jak dobrý jsi byl předtím?“

„Hodně. Ten nejlepší. Proč bys to ale pro mě dělala?“

Shakti se usmála, zaštítila si oči před hvězdným třpytem a zahleděla se do dálky. „Pochybuješ o mých motivech. To je dobře.“

Čekal, elfka ovšem nic nedodala. „Je podle tebe moudré jít do boje jen se silnými spojenci,“ zkusil hádat.

V očích jí zaplály dva posměšné rudé plamínky. „Jak myslíš. Takové vysvětlení je stejně dobré jako kterékoli jiné.“

I když nebyl Rethnor zběhlý ve slovním šermování, byl natolik schopný šermíř, že dokázal poznat kryt v jakékoliv podobě. Zachvátilo jej důvěrně známé nadšení a zkřížil pohled s elfeinýma karmínovýma očima. Mnoho dní si nedopřál zajímavý boj a lačnil po útocích a úskocích, odvážných výpadech a mazané zrádnosti skutečně dobrého střetnutí. A zde, v podobě cizejší, než kdy považoval za možné, se mu nabízela sokyně hodná boje.

A možná, pomyslel si, zatímco přejížděl očima po výrazných křivkách skrytých pod střízlivým rouchem temných elfů, by stála i za dobývání.

„Jak bychom podle tebe měli tu kouzelnici zajmout?“ přerušila Shakti jeho příjemné úvahy a vrátila jej zpět na zem.

„Bezpochyby zamíří na Ruathym a já mám přímo na ostrově i kolem něj špehy.“ Zaváhal a nebyl si jistý, kolik jí toho může svěřit. Dost na to, aby si získal její důvěru, rozhodl se nakonec. Ve hře byla nová ruka a možná mnohem víc.

„Mezi Ascarle a Ruathymem vede portál,“ řekl. „Nově objevená magická cesta, zřejmě stvořená elfy žijícími kdysi na obou místech. Teď jej používají poslové s rozkazy. Jakmile tvá rivalka dorazí na ostrov, zjistíme to.“

Shakti na něj hleděla a vstřebávala nové poznatky. „Proč se potom ten portál nepoužije k vedení útoku?“

„Ještě se toho o Společnosti krakena musíš hodně naučit,“ řekl jí. „Společnost poskytuje informace, ne válečníky. Vestress prohlašuje, že pro všechny bude lepší, když to bude vypadat, že se Ruathym zhroutil pod vahou vlastního bezvládí.“

Elfka se ušklíbla. „A ty tomu věříš? Ve skutečnosti může být jediný důvod, proč ho nepoužije k invazi, a to ten, že to prostě nejde.“

Rethnor se nepřel, sám občas přemýšlel, proč jeho kontakt se Společností – který se mu doposud v prstenu vždy zjevoval v podobě ženy – trval na tom, že portál může být použitý jen posly.

„Jaký druh bytostí nosí rozkazy?“ zeptala se kněžka, jejíž myšlenky směřovaly po stejných stezkách jako jeho.

„Nereidky. To jsou marnivé a kruté bytosti z jiného světa…“

„Ze živelné sféry vody,“ přerušila jej. „Ano, o těch vím skoro vše. Ale co smrtelné bytosti? Lidé? Elfové? Mořští zlobři? Mohou oni projít skrz?“

Nad tím se Rethnor musel zamyslet. „To nevím.“

Shakti si výsměšně odfrkla. „Tak bychom to možná měli zjistit.“ Náhle vyskočila, jako kdyby ji osvítila ještě jiná myšlenka.

„Liriel už dřív dokázala, že zvládá vytváření portálů,“ nadhodila. „Jestli svede přesunout celou loď, tak by jistě našla způsob, jak projít bránou mezi Ruathymem a Ascarle.“

„Aha,“ řekl Rethnor a s lehkým úsměvem na rtech souhlasně přikývl. „Máš v úmyslu nalákat ji přímo do Ascarle.“

„Snaž se nebýt takový idiot,“ poradila mu Shakti chladně. „Někoho tak cenného bych v nevyzkoušeném portálu samozřejmě neriskovala! Zamysli se ale nad něčím jiným. Touhle dobou ví Vestress o Liriel Baenre totéž co já! Kladla mi o ní mnoho otázek, a co jsem neřekla nahlas, to si jistě přečetla v mé hlavě. Teď už jejímu zájmu rozumím. Vestress tu žlutookou děvku potřebuje stejně nutně jako já!“

„Aby jí pomohla otevřít portál,“ odhadl Rethnor.

„Je to jediný možný důvod,“ souhlasila Shakti mrzutě. Přivedli ji sem pod záminkou, že se Vestress potřebuje dozvědět o nedávných událostech v Temných říších. Shakti na oplátku za tyto informace získala přístup do rozlehlé sítě Společnosti krakena. To se zdálo být výhodným obchodem pro obě. Když si však v hlavě přehrávala jejich rozhovor, uvědomila si Shakti, že se Vestress až nápadně zajímala o Liriel a její dobrodružství. Ať mohla kněžka nabídnout cokoliv, bylo to dočasně zastíněno příslibem Lirieliných kouzelnických schopností. To ji hluboce pobouřilo. Přes nově získanou moc a sebevědomí zjistila, že její pohrdání princeznou Baenre je stejně silné jako dřív.

Hluboce si povzdechla a v duchu počítala, jak velké zdržení jí Lirielin útěk přinese. Shakti se chtěla vrátit do Menzoberranzanu co nejdříve. Sama to ovšem nemohla dokázat. Iskor ji sem přivedla skrz vodní sféru a Shakti očekávala jen krátké setkání s hlavou Společnosti krakena, ne dlouhý pobyt. Nároční členové toho prokletého rodu – Matrona Triel a arcimág Gromf – sice při setkání s novým kontaktem mohli počítat s krátkým zdržením, ovšem tohle začínalo být nepříjemné. Čím delší čas stráví Shakti mimo Menzoberranzan, tím důležitější bylo, aby se vrátila v doprovodu svázané Liriel. Nemohla proto čekat na Rethnorovy špehy. Nastal čas, aby se do práce dala i partnerka z vodní sféry.

„Kde je Iskor?“ zeptala se.

„Ta přízračná nymfa? Zmizela, jakmile byl zničený její elementál, a ani jeden z nich mi nechybí,“ odpověděl Rethnor.

To od ní bylo chytré, pomyslela si Shakti chmurně. Kněžka s tou přelétavou bytostí pomalu ztrácela trpělivost a začínala přemýšlet nad způsobem, jakým by rozdrtila její skleněné tělo. Jakkoliv to však působilo lákavě, potřebovala nutně najít Liriel, a to rychle, jinak se v Menzoberranzanu nedočká ani trochu laskavého přijetí.

Ani Matrona Triel, ani Gromf neprosluli zrovna velkou trpělivostí.

12.

Ruathym

Liriel věděla, že na první okamžik, kdy spatřila Ruathym, nikdy nezapomene. K ostrovu dopluli za soumraku a zapadající slunce jej obklopilo úchvatnou podívanou v podobě jasných mraků a zlatého moře. Obraz, který jí měl zůstat v hlavě, však nebyl tvořený kamenitým pobřežím, štíhlými skalními průrvami, malebnými vesničkami a zelenými pahorky za nimi nebo hustě zalesněnými horami vrhajícími v končícím dni dlouhé stíny. Byl to výraz ve Fjodorově tváři: radost prodchnutá palčivou touhou.

„Jeden by skoro řekl, že se vracíš domů,“ poznamenala.

Fjodor přikývl, aniž by spustil z kopců pohled. „Je to skoro totéž. Jestli mí předkové skutečně přišli odsud, tak už vím, jak se museli cítit, když poprvé spatřili Rašemen.“

Jeho sen o návratu domů byl nakažlivý a Liriel se na okamžik zastesklo po tunelech a jeskyních Temných říší. Projelo jí bodnutí žárlivé bolesti. Svůj domov už s největší pravděpodobností nikdy nespatří a rmoutilo ji, že Fjodor je tak dychtivý vrátit se do toho svého. Ne že by mu to záviděla. Jen si jednoduše uvědomila, že v jejím životě zůstala pouze tato společná cesta. Teď byl Ruathym na dohled, a až dosáhnou dlouho očekávaného cíle, co pak?

Ta myšlenka ji vlastně ještě nikdy nenapadla. Nikdy se vlastním nitrem příliš nezabývala, ale teď ji to hluboce znepokojovalo. Ode dne, kdy byla nucena opustit Menzoberranzan, se Liriel plně oddala nebezpečné cestě za runovou magií, jež měla skončit trvalým ovládnutím jejích vrozených schopností a zkrocením Fjodorových záchvatů berserkrovského šílenství.

Ale co pak?

Liriel neměla příliš času se nad tím zamýšlet, neboť Elfí panna se k ostrovu blížila dech beroucí rychlostí a ne právě bezpečnou cestou. Z moře trčely ostré kusy skal připomínající stalagmity její domoviny a vytvářely bludiště, v němž se vyznali jen nejlepší z nejlepších, a navíc informovaných námořníků. Samotný přístav pak zcela postrádal mola. Vlastně jej tvořila pouze zátoka s oblázkovou pláží. Malé i velké lodě s plochými dny a mělkým ponorem byly vytaženy na břeh a větší lodě přivázány k nemnoha masivním kůlům zaraženým do mořského dna. K jednomu z nich zamířil i Hrolf. Ke břehu se blížil s tak bezhlavou rychlostí, že i nebojácná temná elfka jen zírala.

Pak byla čtvercová plachta skasána a vesla se zabořila do vody. Elfí panna okamžitě zpomalila a Hrolf se svými muži přeskočil zábradlí a dopadl do vody hluboké tady stěží po prsa. Ibn zůstal na palubě, aby zakotvil, a ostatní se rozjařeně brodili ke břehu.

Jejich příchod vyvolal v blízké vesnici nadšený ruch. Děti, některé již nachystané k spánku, unikly z dosahu matčiných rukou a naskákaly do vody, aby se vrhly kolem krku otcům či bratrům. Ruathymské ženy byly ve většině případů o něco decentnější a očekávaly muže na břehu s vážnými tvářemi a leskem v očích.

Liriel s Fjodorem se přesně podle dohody drželi zpátky, dokud Hrolf nedostal příležitost vysvětlit jejich přítomnost. Dívka slyšela kapitánův srdečný hlas sypající ze sebe v rychlém sledu prožité události, ovšem jednotlivá slova byla tlumená okolo shromážděným davem. O jeho reakci nebylo pochyb. Začala jako zlostné mumlání, jako náznak blížící se bouře, a brzy vypukla skutečně ostrá hádka.

Liriel stála s netečným výrazem ve tváři a čekala. Fjodorovi se v modrých očích jasně zračilo znepokojení.

„Olvir mi o vesnici hodně vyprávěl,“ řekl. „Hrolf je tu oblíbený, ale zároveň je svým lidem považovaný za podivína. Občas mu dají za pravdu, občas ne. Nedá se dopředu říct, jestli nás nakonec přijmou, nebo ne.“

„To nevadí. Dostali jsme se už moc daleko na to, abychom selhali,“ pronesla Liriel chladně. „Teď jsme tady na ostrově, ať už se jim to líbí, nebo ne.“

Fjodorovo znepokojení se očividně ještě prohloubilo. Uchopil drowí dívku za ramena a natočil ji k sobě. „Důvěřuješ mi, moje malá vráno?“ zeptal se naléhavě.

Liriel se zamračila. Tohle se Fjodorovi nepodobalo. Zdálo se, že mladý Rašemenec cítí, že takové otázky jsou pro povahu temného elfa nepříjemné, a většinou respektoval její osobní hranice.

„Kam tím míříš?“ zajímala se.

Odpověděl mávnutím rukou k divoce nádhernému ostrovu, chomáči dřevěných srubů a shromáždění zachmuřených lidí oblečených v prostých, avšak jasně barevných šatech.

„Tihle lidé jsou mými vzdálenými příbuznými. Podle toho, co jsem slyšel, jsou jejich zvyky podobné jako u mých předků. Musíš mi věřit, když ti říkám, že je třeba našlapovat opatrně.“

Liriel na něj upřela chladný pohled. Jeho slova se jí možná nemusela líbit, ale nemohla popřít, že zní moudře. Žádný cizinec nemohl doufat, že by pochopil složité vrstvy vztahů a intrik Menzoberranzanu, a tohle místo mělo bezpochyby vlastní podivné zvyky. Fjodorovu radu přijala s příkrým pokrčením ramen.

„Co bych měla dělat?“

„Nepoužívej magii, dokud opravdu nebudeš mít na výběr,“ varoval ji. „Jsem si jistý, že jim Hrolf řekl, že jsi kouzelnice, takže tě budou neustále sledovat. Nedávej jim proto další záminky ke strachu. Zkus si zapamatovat, že všechno na tobě bude těmhle lidem připadat cizí a děsivé – tvá magie, elfské rysy, pověst tvého národa, neslyšnost kroků, zvuk hudby a větru ve tvém hlase. Pro začátek bude lepší, když nebudeš moc mluvit. Jen poslouchej a uč se. Až nadejde čas, nech mě, abych jim řekl o naší výpravě.“

„Říct jim o ní? A to má být moudré?“

Fjodor vážně přikývl. „Bude lepší mluvit s nimi přímo. Válečníci dávají přednost prostým a přímým slovům. Stejně tak bychom se neměli snažit jim něco zatajit. Neupřímnost se jim skutečně hnusí. Olvir mi řekl, že rašemenského válečníka na dajemmě nejspíš přivítají,“ zmínil se o tradiční pouti dospělosti podstupované v jeho vlasti všemi mladými muži. „Ruathymci jsou stejně jako moji lidé zvědaví na příběhy ze vzdálených zemi a takový člověk je jejich dobrým zdrojem.“

„Řekl jsi ale, že si nejsi jistý, jak nás přivítají, i když si ve skutečnosti nemyslel nás, ale mě,“ poznamenala Liriel.

Mladý válečník pokrčil rameny. „To je totéž. Dajemmu podstupujeme společně a já nepůjdu nikam, kam bys ty nesměla. Tohle jim Hrolf dá jistě na vědomí.“

Liriel to mlčky přijala. Sice se naučila Fjodorovi důvěřovat, nikdy ale nečekala, že by mohla být tak závislá na jediné osobě. Hrdí drowové byli zvyklí ovládat běh svých životů a volit si vlastní cestu. Přijala, že Fjodorův odhad situace je nejspíš přesný, ale stejně ji to vnitřně drásalo.

„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Fjodor váhavě. „Olvir mi řekl, že se na Ruathymu ženy starají o rodinu a domácnost a většinu důležitých věcí ponechávají na mužích.“

Temná elfka si odfrkla. „Tak jsou hloupé. A co já s tím?“

„Budeš se muset chovat s náležitou úctou.“ Když Liriel dál nechápavě zírala, byl Fjodor nucen myšlenku rozvést. „Kdysi jsi mi říkala, že ve tvé zemi vládnou ženy. Na Ruathymu je tomu naopak, a tak můžeš očekávat, že se ti dostane stejného zacházení jako u vás doma mužům.“

„Do Devíti pekel!“ zamumlala dívka a zjevně odpuzovaná novou informací upřela na válečníka vzdorný pohled. „Jsem ochotná omezit kouzla a poslouchat víc než mluvit, ale ať mě yochlol vezme, jestli vlezu do postele s kdejakým vousatým obejdou, co si jenom mávne rukou!“

Fjodor při nečekaném odhalení nového poznatku o drowí kultuře překvapeně zamrkal a o krok couvnul. „Možná jsem byl trochu ukvapený, když jsem srovnával úděl vašich mužů a ruathymských žen,“ pronesl s náznakem černého humoru. „Věř mi, něčeho takového se obávat nemusíš.“

„Protože…“ napovídala mu Liriel, která si dobře všimla, že na konci věty neklesl hlasem.

Mladík znovu zaváhal. „Protože putujeme spolu, budou předpokládat, že jsi mojí ženou. Věř mi, tohle je o dost lepší úsudek než ten, co by si mohli udělat o osamělé ženě plavící se na pirátské lodi. A je toho víc,“ řekl a zdviženou rukou umlčel Lirieliny námitky.

„V téhle zemi zastávají válečníci nejvýznamnější postavení a tihle lidé si budou rašemenského berserkra nesmírně vážit. I když možná nebudou schvalovat můj doprovod, tak pokud tě přijmou, bude to z úcty k tomu, co budou považovat za mé vlastnictví.“

Poprvé od okamžiku, kdy se setkali, nedokázala Liriel najít byť jediné slovíčko. Fjodor rychle obrátil pozornost ke břehu, jinak hrozilo, že by mu z očí vyčetla pobavení. Šokované mlčení bylo nejen svým způsobem zábavné, ale zároveň to byla reakce, které se úmyslně snažil dosáhnout. Zář v jejích zlatých očích trochu pohasla a sžíravý jazyk zmlknul. Konečně alespoň trochu navozovala dojem stoického klidu, jenž byl od žen Seveřanů očekáván.

„Můžeme na břeh,“ řekl a ukázal na široce se zubícího a divoce gestikulujícího Hrolfa.

„To mě radši na místě zabij,“ zamumlala Liriel ponuře, přelezla zábradlí a skočila do vody. Zatímco se brodila „uctivě“ pozadu za svým přítelem, přemítala nad dalším podivným zvratem ve vlastním osudu. Nejvíc jí nevadilo to, že bude muset zaujmout podřadnou roli, ale podezření, že tohle všechno je součástí runy, kterou musí vytvořit.

Tyhle myšlenky ji zaměstnaly natolik, že jí nečinilo potíže celý večer mlčet. Tedy ne že by její případná slova mohl někdo v ruchu oslav slyšet.

Vypadalo to, že celá vesnice Ruathym – největší město na ostrově – přišla námořníky uvítat. Na návsi, obklopené úhlednými dřevěnými domky a dílnami, bylo dost místa, aby se tam mohli shromáždit všichni obyvatelé. Právě tady, jak jí řekl Hrolf, zasedal zákonodárný thing a konaly se tu různé oslavy. Dnes v noci ji ozářily četné ohně a vzduchem se nesla vůně pečených ryb a vařeného masa. Bujarý smích soupeřil s hlasitě vyprávěnými příběhy a vesničané se hemžili všude kolem s rohy a dřevěnými poháry v rukou.

Liriel si ještě nikdy nepřipadala tak nepatřičně jako v této podivné společnosti a byla vděčná za neustálou přítomnost Hrolfa a Fjodora. Mezi svými lidmi byla považovaná za vysokou – pět stop přesahovala o dobré tři palce – ale tady se nad ní tyčili všichni. Zdejší lidé byli téměř bez výjimky vysocí a světlovlasí, s očima barvy nebe, jež na ni hleděly se směsicí nepřátelství a zvědavosti. Dokonce i ženy, které zde byly na rozdíl od drowů menší než jejich mužské protějšky, měly blíže k šesti než k pěti stopám. Mohly se stát skutečně děsivými válečnicemi, ovšem jen málokterá měla zbraň a všechny se oblékaly, aniž by braly ohledy na praktičnost. Přes šaty měly dlouhé a jasnými barvami vyšívané tuniky, které jim bránily v pohybu. Všechny nosily měkké plátěné boty, hrubě opracované šperky a na tváři měly ostýchavé výrazy. Liriel nepotěšilo, když k ní přistoupila jedna z nich, mladá dívka s copy v barvě nejsvětlejšího zlata. Co by tak asi mohla téhle bledé, nanicovaté dívce říct?

Ulevilo se jí, když ji světlovlasá ostrovanka neoslovila a místo toho na ni upřela urážlivě přímý pohled.

„Dagmar!“ zařval šťastně Hrolf a popadl ji do krátkého, ovšem vroucího objetí. Ruku nechal obtočenou kolem jejího pasu a s pyšným úsměvem ji pozorné temné elfce a jejímu společníkovi představil. „Tohle okouzlující děvče patří do mojí rodiny,“ vysvětloval. „Je to dcera mýho bratrance, šamana Ulfa, a co nevidět nejhezčí nevěsta na celým ostrově!“

„Ne tak docela, strýčku,“ namítla dívka tiše.

Na Hrolfově tváři se začaly sbírat bouřkové mraky. „Jenom mi neříkej, že Thorfinn vzal slib zpátky! Smrt Ygraine ho zasáhla, ale to nás všechny. Ty jsi její sestra a dědička proroctví! Thorfinn ti právem patří! U Tempa,“ zaklel a bouchnul sevřenou pěstí do dlaně, až to hlasitě plesklo. „Já ho tak proklepnu, že se ještě bude modlit za ten svůj bezcenný život!“

„Thorfinn je mrtvý,“ řekla Dagmar přímo. Ve tváři byla bledá, ovšem ovládala se a pevně hleděla na rozlíceného Seveřana. „Zabili ho ve spánku. Nikdo neví, kdo nebo proč to udělal.“

Do pirátova výrazu se vplížila lítost. „To je mi líto. Nikdo mi o tom nic neříkal.“

„Proč by taky měl, když slavíme návrat Elfí panny. Na řeči o mrtvých bude čas potom,“ řekla chlácholivě.

Něco v jejím hlase způsobilo, že se Hrolf zatvářil znepokojeně. „Mluvíš o tom, jako kdyby Thorfinnova smrt byla jenom jednou z mnoha. Byla tu snad nějaká bitva?“

„Kéž by byla!“ opáčila dívka hořce. „To by ruathymští válečníci odcházeli se ctí a proti důstojným soupeřům, ne jako figurky v rukou bohů!“

„Řekni mi o tom,“ naléhal Hrolf opatrně.

Dagmar se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. „Docházelo tu k nehodám a podivným událostem. Někteří muži se utopili – rybáři, co uměli plavat dřív než chodit: Grimhild, Brand, Drott, Fafnir. Několik našich nejlepších lovců našli roztrhaných na kusy drápy neznámé šelmy; nejlepší stopaři prostě zmizeli. Rybářské čluny jsou prázdné vyplavované na břeh. Děti mizí během hry.“

„To je vážně divný,“ zamumlal Hrolf, zděšený smutnými novinkami.

„A je toho víc. Do studen a pramenů se vrátili prastaří duchové a v rozvalinách straší děsivá stvoření. Teď se k nim odváží přiblížit jen nejodvážnější mladíci a dívky. Působí tu temné síly,“ uzavřela Dagmar vážně a obrátila pohled k temné elfce a jejímu společníkovi. Pak se náhle nečekaně usmála. „Je dobře, že jsi přišel, Fjodore z Rašemenu. Temné časy volají po velkých skutcích a my na Ruathymu mezi sebou rádi uvítáme takového válečníka. Buď tu jako doma a jak dlouho budeš chtít.“

Ta slova zněla trochu strojeně, jako součást uvítacího rituálu, a stejně působil i stydlivý polibek, který Fjodorovi vtiskla na tvář. Mladý válečník přijal obojí kývnutím hlavou a vrátil jí jasný, upřímný pohled – tak podobný jeho vlastnímu. Zároveň položil ruku na jílec temného meče.

„Zavázal jsem se chránit svoji vlast. Vaše potíže jsou nyní mými, a dokud budu kráčet touto zemí, bude pro mě Ruathym domovem,“ přísahal.

„Jsem to jenom já, nebo i někdo další má pocit, že jsme spadli do pořádného hrnce medu?“ zajímala se Liriel ledově chladným hlasem. „Téhle přeslazené chvíli chybí k dokonalosti jenom chvějivý hlas houslí a déšť okvětních lístků!“

Dagmar na ni upřela tak ohromený pohled, jaký by asi věnovalo dítě záhadnému, mytickému tvoru, který se zničehonic rozezpíval. „Ta dock-alfar mluví!“ vyrazila ze sebe s nelíčeným úžasem.

„Jo, to mluví,“ zachechtal se Hrolf. „A mám tušení, co by asi řekla dalšího! Pojď, panenko,“ řekl, chytil ohromenou elfku kolem pasu a nesmlouvavě ji odtáhl od počínajícího zmatku.

Dagmar je na odchodu zvědavě sledovala modrýma očima. „Nikdy by mě nenapadlo, že na ostrově uvidím nějakého dock-alfar – temného elfa. Vlastně jsem si vždycky myslela, že je to jenom pověst. Ona je tak zvláštní a tak malá! Obecnou řečí ale mluví, jako kdyby to byla skutečná osoba. Ona je tvou nevolnicí?“

„Ne,“ řekl Fjodor a usmál se naivitě takového nápadu. „Liriel není ničím otrokem. Je stejně svobodná jako divoká horská kočka a ani zdaleka ne tak krotká!“

„Takže je tvou souložnicí,“ usoudila mladá dívka věcným tónem. „Tak už to u mužů chodí. Skutečný válečník by ale měl zplodit syny. Máš doma v Rašemenu skutečnou manželku?“

Fjodor zavrtěl hlavou. Samozřejmost dívčina výslechu jej dokonale připravila o slova. Zároveň si však uvědomil, že Dagmar se od rašemenských dívek vlastně ani tolik neliší. To si jen zvyknul na elfcinu složitost a nepřímé jednání. Dagmařina přímost byla stejně důvěrně známá a osvěžující jako doušek z ledově chladné horské bystřiny.

„Žádná manželka. Tak si možná odvedeš domů ženu ze severu,“ pokračovala bezelstně se usmívající Dagmar. „No a jestli ne, mohl by sis určitě užívat, dokud tu budeš! Ve vesnici je hodně mladých mužů i dívek, a navzdory těžkým dnům se tu dá najít hodně zábavy. Někteří z nás,“ sklouzla hlasem do šepotu, „odcházejí zítra za úsvitu do Intharu. Budeme tam pátrat po příčinách potíží doléhajících na ostrov. Půjdeš s námi? Dock-alfar klidně vezmi s sebou. Já už dohlédnu, aby nikdo nic nenamítal.“

Rašemenec pozvání zvážil. Staré trosky pevnosti Inthar hrály v Olvirových příbězích na lodi významnou roli. Prastará pevnost zahalená závojem magie a tajemna by mohla být dobrým místem pro začátek pátrání. Fjodor tedy souhlasil. Než se však mohl Dagmar zeptat na podrobnosti, rozlehlo se nad hučením davu volání loveckého rohu.

Vesničané okamžitě ustali v oslavách a v tichosti se hromadně přesunuli k ohništi uprostřed návsi. Obklopili šlehající plameny a v přesně uspořádaném kruhu se posadili na zem. Skupiny byly zřejmě určené podle klanové příslušnosti, neboť Dagmar Fjodora zavedla k místu, kde seděl Hrolf s mužem, který mohl být dobře jeho dvojčetem, a skupinou světlovlasých žen a dětí. Vedle Hrolfa seděla Liriel. Tvářila se sice nepřístupně jako obsidiánová socha, ale v očích jí plály takové plameny, že mohly směle soupeřit i s blízkým ohništěm. Fjodor si se znepokojivou předtuchou uvědomil, že první noc na ostrově si temná elfka ani trochu neužívá.

Ve skutečnosti měl Fjodor pravdu jen napůl. Ruathym a jeho zvyky byly pro Liriel naprosto cizí, ovšem právě to v ní živilo přirozenou zvědavost a zrovna teď se plně soustředila na scénu odehrávající se uprostřed návsi.

Před ohništěm stál největší válečník, jakého kdy Liriel viděla. Jednou rukou si zastínila citlivé oči a pořádně si ho prohlédla. Byl téměř sedm stop vysoký a v pokročilém středním věku, přesto stále zjevně při síle. Ostře řezané rysy a mohutné pletence svalů připomněly Liriel starý dub. Světlé vlasy mu zešedly, ovšem modré oči neztratily nic na lesku a hrdém pohledu. Liriel byla zvyklá na hladkou dokonalost drowů, ale ve tváři tohoto muže dokázala vyčíst jeho bohatou historii – podstoupené výzvy, vybojované bitvy i zkoušky charakteru, dokud nebyl silný a pevný jako dub, jejž připomínal. Liriel instinktivně poznala, že tenhle muž je mezi svým lidem důležitý vůdce, a to ještě dřív, než promluvil.

„Já jsem Aumark Lithyl, První sekyra Ruathymu. Nechť předstoupí ten, kdo by mě chtěl vyzvat.“

Vzhledem k tomu, že nikdo z mladších válečníků ani nezamrkal, šlo nejspíš o rituální zahájení. V Menzoberranzanu by pro takovou příležitost každý jen trochu cílevědomý voják bez mrknutí oka zabil bratra a vyšplhal po jeho ještě teplém těle. Liriel během řeči Aumarka studovala a snažila se přijít na to, čím tenhle muž dokázal vzbudit tak nepřirozenou věrnost.

Vůdce však pronesl jen pár vět a pak předal slovo vesnickému skaldovi, bělovlasému zakrslíkovi, jenž začal přednášet písně o ruathymských hrdinech a dávno minulých časech. Poté došla řada na Hrolfa, aby se podělil o novinky ze širého světa.

Liriel připadalo, že Hrolf patří mezi nejnadanější vypravěče, jaké znala. Ačkoliv byla přímou účastnicí všech popisovaných událostí, napjatě naslouchala kapitánovu příběhu o plavbě Elfí panny – o bitvách, které viděli, neuvěřitelných únicích i pokladech, jež díky obchodu a krádežím přivezli. Z kapitána sálala pýcha, když popisoval Lirielin přínos výpravě, a i když si drowí dívka všimla, že se vesničané při popisu jejích magických činů neklidně ošívají, změnily se jejím směrem vrhané pohledy z opatrně zvědavých na nevěřícně obdivné, což bylo podle jejího názoru značné zlepšení.

Když Hrolf konečně skončil a znovu popadl dech, přivolal Fjodora. Mladý válečník se před shromážděným davem klidně postavil a začal vyprávět o vlastní výpravě. Mluvil o Rašemenu, o Době nesnází, kdy dávno mrtví hrdinové a bohové kráčeli zemí – o strašném čase, kdy se magie zvrhla a lidé byli pronásledováni děsivými nočními můrami. Pak přišla tuiganská invaze a zničení jeho země. Vyprávěl o své úloze v této válce, o rostoucím uznání a neustále se zvětšující síle bojového šílenství. Zcela upřímně vysvětlil nutnost ovládnout berserkra v sobě a mluvil o naději, že by toho mohly Poutníkův amulet a jeho drowí majitelka dosáhnout a umožnit mu tak návrat domů.

To pomohlo, aby Liriel v očích vesničanů trochu stoupla, neboť během Fjodorova vyprávění, že ji sem přivádí snaha naučit se prastaré moudrosti run, pokyvovali mnozí z nich souhlasně hlavami.

Když Fjodorův příběh skončil, zůstaly z ohně jen žhnoucí uhlíky. Na Aumarkův pokyn se lidé vytratili do srubů, mnozí z nich museli odnášet své spící děti. Hrolfův bratranec, jehož přísný výraz se na tvář tak podobnou kapitánově zoufale nehodil, se postavil a odešel, aniž pirátovi řekl jediné slovo. Dagmar vyjádřila přání ještě chvíli zůstat, ovšem její otec pronesl několik ostrých slov v jazyce, jemuž Liriel nerozuměla. Ruathymská dívka zklamaně stiskla čelisti, ale přesto vstala a poslušně vykročila za otcem. Zbyli tak jen Hrolf, Liriel a Fjodor. Poprvé od chvíle, kdy vstoupili na půdu ostrova, dostala dívka šanci svobodně promluvit.

„Jaký byl smysl toho všeho?“ chtěla vědět.

Hrolf se zašklebil a pokrčil rameny. „Jsi tady, panenko, a zatím se nenašel nikdo, kdo by tě osobně zahnal zpátky do moře. A to je možná důležitější, než si uvědomuješ! Proslov toho kluka taky zabral. Bratranec Ulf – dobrý chlap, ale tvrdohlavější než beran – nebyl nadšený tím, že by měl elfí ženskou učit runovou magii.“

To se sice dalo čekat, ale i tak to Liriel zklamalo. Svěsila ramena a skrz zaťaté zuby procedila drowí kletbu.

„Jen se neboj,“ uklidňoval ji Hrolf. „Ulf se nakonec vzpamatuje! Je to dobrý chlap a má svou hlavu. Dej mu trochu času, aby si to tam srovnal.“

„A do té doby mám dělat co?“ zajímala se hořce.

„Nech mě přemýšlet,“ zahloubal se kapitán a významně se poškrábal ve vousech. „Ty svoje knížky jsi musela během plavby pročíst i pozpátku. Neměla bys třeba zájem o další?“ zeptal se lstivě.

Dívčiny oči se rozzářily a Hrolf se zazubil. „Tak tě zítra vezmu do Zelený síně. Máme tam pěknou knihovnu plnou knížek a svitků odevšad. Vlastně ani pořádně nevím, co všechno tam je, ale klidně se tím můžeš prohrabat.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by Ruathym byl místem pro učence,“ poznamenal Fjodor.

Pirát pokrčil rameny. „To sice ne, ale když už jednou útočíš na loď nebo na pevnost, nikdy předem nevíš, co tam najdeš. Pro většinu lidí je Zelená síň jenom další hromadou pokladů. Možná jsou vzácnější než drahokamy, ale pro rybáře nemá moc cenu ani jedno z toho.“

„Nemohla bys s tím počkat na trochu pozdější hodinu?“ zeptal se Fjodor. „Byli jsme pozvaní, abychom se ráno připojili k výpravě k Intharu, a myslím, že bychom měli jít.“

„Z toho nekouká nic dobrýho,“ varoval je Hrolf. „Je lepší držet se odtamtud dál.“

„Klame mě snad sluch, nebo jsem vážně slyšel babská slova z úst Hrolfa Nezkrotného?“ zajímal se veselý hlas za jejich zády.

Všichni tři přátelé se otočili k nově příchozímu. Blížící se muž měl copánky z popelavě hnědých vlasů, zdravě zarudlé tváře s výraznýma šedýma očima a pečlivě udržovaný, krátce zastřižený vous. Byl o dlaň vyšší než Fjodor a mohl se pyšnit stejně mohutně svalnatou postavou. Oblečený byl do kůží a ozbrojenýjako do boje. Široký meč měl připevněný na zádech, křížem přes silnou hruď se mu táhly dva bandalíry a kolem pasu opasek, obojí plné zbraní. U jednoho boku se mu houpala jednoručná válečná sekyra a na opačné straně velké železné kladivo s plochým koncem z mitrilu na jedné a pořádně velkým a ostrým bodcem na druhé straně.

„Wedigare!“ uvítal jej hromově Hrolf a natáhl obě ruce, aby mu mohl ve válečnickém pozdravu sevřít zápěstí. „Jsem rád, že tě zase vidím, chlape. Co tě přivádí do vesnice?“

Muž zvážněl. „Už víš, že Thorfinn byl zavražděný?“ začal opatrně.

„Jo, Dagmar mi to řekla. Velká ztráta.“

„Ještě větší, než by sis myslel,“ pronesl Wedigar ponuře. „Měl se po mně stát První sekyrou Holgersteadu.“

Hrolf povytáhl obočí. „Vážně? Věděl jsem, že to byl dobrý válečník, ale neslyšel jsem, že by se připojil mezi hamfariggeny – proměněnce,“ přeložil pro Liriel a Fjodora. „Holgerstead je vesnice na severu. Žijí a cvičí tam naši berserkři. Nejmocnější z nich na sebe během šílenství berou podobu šelem. Je to vážně úžasný pohled, i když ne tak častý jako za starých časů.“

„Thorfinn byl poslední po mně,“ souhlasil Wedigar smutně. „Na Ruathymu už žádný další hamfariggen nezbývá, a až se odeberu do Tempových síní, nebude nás mít kdo vést. Stařena, která čte znamení, si myslí, že ze všech žen má největší šanci přivést na svět syna proměněnce právě dcera šamana. Když je teď Thorfinn po smrti, přišel jsem se ucházet o jemu zaslíbenou nevěstu.“

„Nevypadáš ale moc vesele,“ poznamenala Liriel s radostnějším výrazem, než situace vyžadovala.

„Já už manželku mám,“ prohodil muž. „Dala mi sice jen dcery, ale já jsem spokojený. Se dvěma ženami v domě si člověk neužije ani trochu klidu.“

„Toho je málo i s jednou,“ zašklebil se Hrolf na souhlas.

„A co ty, Fjodore z Rašemenu?“ zajímal se Wedigar, zjevně odhodlaný změnit téma hovoru. „Najde se mezi tvými lidmi nějaký hamfariggen?“

„Ne, a budiž za to starým bohům díky,“ prohlásil Fjodor s takovým zápalem v hlase a zděšením ve tváři, že Wedigar o krok ustoupil a zmateně si mladíka měřil.

Fjodor se lekl, že možná vládce Holgersteadu urazil, a tak začal rychle vysvětlovat. „Jistě jsi slyšel, že rašemenské rituály nedokáží moje záchvaty ovládat. Nechtěl bych skončit tak, že bych se proti své vůli ještě měnil ve zvíře jako nějaký vlkem pokousaný člověk za úplňku!“

Wedigar se nad tím zamyslel. „Vzhledem k tomu, že změna podoby nemá původ na Ruathymu, tak nehraje v magii zuřící v tvém nitru žádnou roli. Mohl by ses ale naučit naše rituály. Tím bys získal schopnosti berserkra, které bys dokázal ovládat.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Liriel spěšně, avšak Fjodor se netvářil přesvědčeně.

„Promyslí si to, ještě se k tomu později vrátíme. Ale víš co? Vyzkoušíme si tvoji sílu a obratnost,“ pozval jej Wedigar s dobromyslným úsměvem a tasil meč.

Rašemenec zavrtěl hlavou. „Toho se neodvážím,“ oznámil bez vytáček. „Dokonce i přátelský souboj by mohl probudit šílenství.“

„Tak potom kladiva,“ navrhl muž. Odložil meč a odepnul od opasku zmíněnou zbraň. „Kdo dál dohodí.“

Vzhledem k tomu, že tentokrát neměl žádnou výmluvu, musel Fjodor souhlasit. Wedigar mu podal zbraň a mladý Rašemenec ji zkusmo potěžkal. Byla sice těžká, ale u výhně se oháněl mnohem těžšími kladivy. Vyhodil ji tedy vysoko do vzduchu, sledoval, jak se otáčí, a odhadoval rychlost a těžiště. I když se Liriel a Hrolf před padající zbraní instinktivně sklonili, zůstal Fjodor stát a snadno ji zachytil za vyleštěnou rukojeť.

Wedigar povytáhl obočí. „Ty už jsi to dělal.“

„Sedm let u výhně,“ souhlasil Rašemenec. „Byl jsem učedníkem u zbrojíře, jakmile jsem byl dost starý, abych rozdělal oheň a udržel kleště. V boji jsem kladivo nikdy nepoužíval, ale po práci jsme jím často pro zábavu házeli.“

Fjodor se napřáhl k hodu. Zaměřil se na strom na kraji návsi a vší silou hodil. Kladivo se v letu točilo, dokud se ostrý konec nezarazil hluboko do dřeva.

Vládce uznale pokýval hlavou. „Ty do Holgersteadu prostě musíš přijít. To je pravé místo pro tebe,“ řekl prostě.

„Rád bych poznal celý Ruathym,“ souhlasil Fjodor. „Zítra máme namířeno do Intharu a pak bych chtěl vidět okolní kopce a lesy – možná bych si i zalovil. Tak dlouho jsem nestál na pevné zemi,“ pronesl toužebně. „Za pár dní ale určitě přijdu.“

„Řeknu válečnickým bratřím, aby tě očekávali,“ odpověděl Wedigar a vesele jej poplácal po zádech. „Měsíc však stoupá vysoko a musíme spát. Svobodní muži spí v Trelleborgu – v kasárnách. Pojďme tam; mají tam místo i pro návštěvy.“

Fjodor střelil pohledem po Liriel, ovšem Hrolf byl jako vždy o krok napřed.

„O tu svoji panenku se neboj,“ řekl a objal ji paží kolem ramen. „V téhle zemi zůstávají neprovdaný ženy v domech svých otců. Já sám mám nějaký skladiště na kraji vesnice a útulný domeček s jedním volným pokojem, co by tady mojí holčičce určitě vyhovoval. Sice jsem dceru ještě nikdy neměl, ale určitě se do toho vpravím jedna dvě.“

„Ani by si nemohla přát lepší péči,“ odvětil Fjodor, skutečně dojatý kapitánovými upřímně hřejivými slovy.

„O mě se nestarej. Prostě jdi napřed a všechno připrav!“ odsekla Liriel. Dívka se vykroutila z Hrolfova sevření, otočila se na patě a vyrazila do noci. Po několika krocích se zastavila, obrátila se a zadívala se na pirátského kapitána. „Tak jdeš, nebo ne?“

Oba její přátelé si vyměnili vědoucí pohledy a spiklenecké úsměvy. „Když jednáš s elfskýma ženskýma, tak si musíš pamatovat jednu věc,“ svěřil Hrolf Fjodorovi šeptem. „Jsou úplně stejný jako ostatní ženský. Jenom mnohem víc!“

Stoupající sluneční kotouč se stále dotýkal vzdálené mořské hladiny, když Liriel s Fjodorem poprvé zahlédli Inthar. Šlo o rozlehlou pevnost, starší, než by kdo spočítal. Obklopovala ji hradba z masivních kamenů plná trhlin svědčící o práci zubu času i o dávných bitvách. Uvnitř vnějšího okruhu nalezli bludiště zdí a budov, z nichž mezitím zůstaly jen vysoké hromady kamení. Nad tím vším se tyčila jediná kruhová věž tak vzdálená a ponurá jako osamělá vdova na válečníkově pohřbu. Všichni průzkumníci – Fjodor, Liriel a tři mladí Ruathymci – stanuli v dlouhém a uctivém tichu.

„Tohle je nejlepší cesta dovnitř.“ Ivar, mladý muž s porostem světlých vlasů zastřihnutým jako podle hrnce, namířil prst k trhlině ve vnější hradbě. „Tahle oblast byla prozkoumaná a je zabezpečená.“

„Zabezpečená před čím?“ zeptala se Liriel s obavami. Kolem trosek se vznášela magická aura, v jejích očích stejně jasně viditelná jako závoj ranní mlhy. Nejlepší by bylo, kdyby se ihned dozvěděla, jakým magickým stvořením by mohla čelit, aby si v klidu připravila potřebná kouzla.

„Čas od času se tam stahují divoká zvířata,“ odpověděla Dagmar hlasem, který by někdo mohl použít k uklidňování vyděšených dětí. Pak od opasku vytáhla kostěnou dýku a podala ji elfce. „Nebudeš ji sice potřebovat, ale když ji budeš držet v ruce, začneš se cítit líp.“

Liriel se zadívala na tu ubohou zbraň a pak na dívku. Dagmar vypadala naprosto vážně. Drowí elfka přimhouřila oči.

Fjodor vycítil blížící se bouři. Raději rychle předstoupil, vzal nůž z Dagmařiny natažené ruky a zasunul jej Liriel do boty. „Třeba se ti k něčemu bude hodit,“ zamumlal a okamžitě takhle zvolených slov zalitoval. Lirielin křivý úsměv naznačoval, že jedno použití by pro něj měla již teď.

Vtom se odněkud z bludiště ozvalo hluboké, chvějivé zasténání lámající se na konci ve vysoký skřek. Zvuk byl slabý a vzdálený a nesl v sobě tak nepřirozené mrazení, že se všichni členové výpravy bez výjimky zachvěli.

„Duch,“ oznámil Ivar strachem rozechvělým hlasem. „V troskách jich je spousta.“

„Tohle nebyl jen tak nějaký duch,“ opravila jej Liriel. „Tohle byl výkřik lítice – zlého pozůstatku elfské ženy. Zajímalo by mě, proč se tu zdržuje.“

Fjodor zachytil zahloubaný tón v jejím hlase a okamžitě si vzpomněl na její přísahu osvobodit uvězněné duše mořských elfů. I když oceňoval odhodlání dodržet slovo, nedokázal pochopit, jaké by mohlo být spojení mezi těmihle dvěma událostmi. „Nebyla tohle kdysi elfská pevnost?“ zeptal se.

Pátý člen výpravy – Brynwolf, mladý válečník s nazrzle hnědými copy a vousem – se pohrdavě zasmál. „Neřekl bych, že by na to byl Inthar dost starý! Na tomhle ostrově nejsou žádní elfové už od doby Rusů,“ chvástal se.

„Přesto stařešinové trvali na tom, abychom do Intharu nevstupovali, když vřeštící duch zasténá,“ oznámila Dagmar zklamaným tónem. „Sigurd a Kara je neposlechli.“

Liriel se ani nepotřebovala ptát na osud těch lidí. Chmurné výrazy ve tvářích tří mladých ostrovanů – a také její vlastní znalosti ohledně lític – jí napověděly, k čemu došlo. Bez ochrany magie museli bezpochyby podlehnout jejímu nářku. Liriel usoudila, že měli štěstí, že slunce mezitím vyšlo. Křik lítice dokázal zamrazit kdykoliv, svoji smrtící sílu ale dokázal vypustit jen v noci. Přesto byl dotyk nebo jen pouhý pohled na to stvoření nebezpečný.

Kněžka Lloth – dokonce i nedobrovolná – se však nemrtvých bát nemusela. To již Liriel dokázala ve sklepeních pod Přístavem Lebek. Vytáhla z úkrytu pod tunikou obsidiánový přívěsek a v duchu se připravila na další kontakt s chaotickou mocí své temné bohyně.

„Jdu tam,“ oznámila Fjodorovi.

Mladý muž přikývl, jako kdyby to od začátku čekal, a obrátil se k novým přátelům. „Sejdeme se ve vesnici.“

Všichni tři Ruathymci se přeli a zrazovali je od toho, ovšem brzy poznali, že ani Fjodor, ani jeho podivná malá společnice se od svého záměru nenechají odradit. S četnými ohlédnutími přes rameno vyrazili zpět k vesnici a brzy zmizeli v lese mezi stromy. Sice neochotně, ale přece nechali Rašemence a drowí elfku jejich osudu.

„Pevnost?“ zeptal se Fjodor, když osaměli.

Liriel přikývla. Lítice byly proslulé shromažďováním pokladů a k tomu účelu se nejlépe hodila vnitřní citadela. V ruce pevně sevřela svůj posvátný symbol a vyrazila bludištěm k věži. Fjodor ji v těsném závěsu následoval a dával při tom pozor na všechny možné nestvůry, které by mohly číhat v okolních stínech.

K patě věže se dostali bez zvláštních potíží. Dovnitř pevnosti vstoupili skrz klenutou bránu, jejíž dřevěná vrata již dávno shnila. Za ní se vše utápělo v temnotě. Liriel přivolala kouzelné plameny a nechala je pohupovat se vzduchem v podobě koule. Vydali se za ní vlhkými chodbami.

Uvnitř nalezli nádvoří se zbytky jeho bývalé slávy v podobě mramorových stěn a dlaždic na zemi. Liriel zaznamenala důlky v místech, odkud byly ze stěn vyloupnuty drahokamy, a nezaměnitelně elfské prvky na nízké zídce obklopující minerální pramen vyvěrající ze země ve středu nádvoří. Po duchovi či pokladu tu však nebylo ani stopy.

Drowí elfka přistoupila k prameni a posadila se na rozpadající se kus mramoru. Okamžitě ji prostoupil pocit chladu, přestože bublající pramínek vysílal do vzduchu páru prosycenou pachem minerálů. S neblahým tušením se Liriel zadívala pod hladinu. Z vody se na ni upíraly zlovolné rudé oči elfské sirény. Vetchá kůže se napínala na kostnatých tvářích a chomáče řídkých vlasů se v klokotající vodě svíjely jako klubka hadů. Dvě ruce se jako spáry natáhly k Liriel.

Dívka vyskočila na nohy s přívěskem v ruce, zatímco lítice vystřelila z vody a vznesla se do vzduchu.

„Kouzla ty máš a kouzla, ty já musím mít – nikdo živý však neprojde,“ zasyčel přízrak a začal kolem překvapené dvojice kroužit jako divoká kočka kolem kořisti.

Když drowí elfka ukázala svůj posvátný symbol, odpověděla lítice nenávistí naplněným smíchem. Liriel začala horečně odříkávat slova kněžského kouzla, jež mělo vysát sílu z každé nemrtvé bytosti. Lítice se však jen smála víc a víc a Liriel konečně pochopila, komu že vlastní čelí.

Tenhle duch býval dříve drowem.

I když bylo možné, aby se ke zlu obrátil kterýkoliv elf a mohl se tak změnit v lítici, byli to právě temní elfové, kteří v tom nejen vynikali, ale přímo se rodili pro takový osud! Drowí lítice patřila k nejděsivějším nemrtvým. Nejvyšší kněžka by možná měla dost síly, aby ji ovládla, Liriel ale ne. A jediná věc, která lítici mohla zničit – zakletí rozptylující samotné zlo – byla také za hranicemi jejích schopností. Vždyť něco takového se v Menzoberranzanu ani neučilo. Vzhledem k povaze Llothina kněžstva by to byla hotová sebevražda.

Liriel se obrátila ke Fjodorovi. „Utíkej,“ poručila mu stručně.

Ani ho nenapadlo neposlechnout. Oba přátelé vyběhli z věže, zatímco je smích lítice stoupající ve sténavý, výsměšný nářek provázel při divokém běhu po kraji mořského útesu. Nezastavili se, dokud nebyl Inthar dávno z dohledu a z hlasu lítice nezbylo než mrazení na duši.

Jako první zabrzdil Rašemenec. S rukama na kolenou se předklonil a trhaně se několikrát zhluboka nadechl. „To už radši stovku ozbrojených mužů než jednu takovou stvůru,“ zasípal.

Liriel nepřítomně přikývla a s očima obrácenýma k moři se v myšlenkách vrátila k podivnému setkání. Doupata lític nevyhnutelně obsahovala to, čeho si jejich majitelka cenila během života. Jaká kouzla strážila tahle a proč trvala na tom, že nikdo živý nesmí projít? To byla záhada, jež mladou dívku zároveň znepokojovala i zajímala.

Náhle její oči přitáhl pohyb na kameny poseté pláži dole pod nimi. Po břehu kráčely dvě postavy – podle propletených rukou a způsobu, jakým se velký, světlovlasý muž nakláněl nad drobnější ženou, očividně milenci. Liriel se zaměřila na ženu, která přes světlé vlasy a pokožku nevypadala jako Seveřanka. Byla příliš malá, štíhlá a ze všeho nejvíc neprakticky oděná do volného zlatého roucha hodícího se víc na královskou svatbu než na procházku po břehu. Od moře vál chladný vítr, ovšem žena neměla plášť, jen ozdobně lemovaný šál z bílého hedvábí přehozený přes ramena. Oba byli obrácení k moři, a protože na tuhle vzdálenost je nedokázaly rozpoznat ani Lirieliny elfi oči, neobtěžovala se tím, že by o nich říkala Fjodorovi. Stejně netoužila po tom, aby se musel dívat na dva tak spokojené milence.

„Pojďme radši lesem,“ pronesla náhle a obrátila se k útesu zády.

Šli téměř hodinu, když se Fjodor bez varování zastavil a tasil meč. Liriel jej instinktivně napodobila a s dýkou ruce mu v bojovém postavení kryla záda.

„Co se děje?“ otázala se hlasem sotva nad hranicí šepotu.

„To ten les,“ odpověděl stejně. „Najednou ztichnul.“

Drowí dívka napjala uši. Přesně tak, podivné lesní zvuky – bzučení hmyzu, zpěv ptáků a pištivé zvuky drobných huňatých zvířátek, kterým Fjodor říkal veverky – utichly. Jediným zvukem bylo ševelení listí ve větru.

Pak je náhle ovanul křídly zvířený vzduch. Liriel se bez přemýšlení vrhla na zem a odvalila se. Jakkoliv byla rychlá, útočník byl ještě rychlejší. Ramenem jí projela spalující bolest následovaná prudkým škubnutím, to když jí z hlavy odtrhnul pramen vlasů. Liriel oboje ignorovala a odkutálela se do kleku. Při pohledu, který se jí naskytl, rozšířila oči.

Fjodor držel meč oběma rukama a odrážel jím útoky obřího jestřába velikosti dospělého muže. Obří pták i muž kolem sebe pomalu kroužili v nepřirozeném tanci a oba čekali na chybu v obraně soupeře. Na jednom z drápů ostrých jako dýka se bělala kadeř Lirieliných vlasů a jasné, stříbřitě zbarvené oči si soupeře měřily s divokou inteligencí. Při Fjodorově kratičkém mrknutí směrem ke zraněné společnici využil jestřáb příležitost a vrhl se kupředu se zobákem namířeným na mužovo srdce.

Liriel potlačila vyděšené zalapání po dechu; tenhle útok nemohla stihnout odrazit. A ani to nebylo nutné. Dokonce i bez pomoci bojového šílenství byl Fjodor schopný bojovník. Černý meč vzlétl vzhůru, odrazil útok a ostrý zoban byl ostřím smeten k jedné straně. Jestřáb tak měl na okamžik odhalený krk. Bez pomoci berserkrovské zuřivosti však Fjodor nedokázal změnit pohyb meče dost rychle na to, aby situace využil.

Obří jestřáb se stáhl zpátky a rozepjal křídla k dalšímu útoku.

Liriel strhla z opasku bola, rychle zbraní zatočila nad hlavou a nechala ji letět. Neomylně se omotala kolem jedné obří nohy a obě závaží vydala při srážce uspokojivě praskavý zvuk. Jestřáb byl donucený zastavit. Liriel si na okamžik dovolila doufat, že se jí podařilo zlomit kost obřího dravce, ten však za chvíli znovu nabral rovnováhu a vyrazil. Tentokrát mířil svým podivným hopkáním přímo k ní.

Drowí dívka vytrhla plnou hrst vrhacích nožů a snažila se od útočníka znovu vzdálit. Jednou viděla obyčejného jestřába, jak se snesl na zem, kde se zmocnil králíka téměř své velikosti a odnesl jej pryč. Nepochybovala, že tenhle obří dravec měl podobné úmysly, a tepající bolest v rameni svědčila o tom, že kořistí měla být tentokrát ona.

Její ruka se mihla vzduchem, jak na útočícího jestřába hodila čtyři nože. Všechny letěly neomylně přesně a zabořily se až po jílce do ptákovy opeřené hrudi. Mocné svaly v ní je však nepustily k životně důležitým orgánům. Jestřáb prostě znovu zavřeštěl a vrhl se kupředu. Sice se trochu nakláněl k jedné straně, ovšem stále byl rychlejší, než by Liriel čekala i v nejdivočejších snech. Zobák se během útoku rozevřel a dívku ovanul pach mršiny.

Vrhla se dozadu do kotoulu, znovu se vymrštila na nohy a uskočila stranou. Mezitím se vzpamatoval Fjodor a ohnal se po ptákovi palicí. To dalo Liriel trochu času. Jednou rukou si zakryla oči a druhou vrhla po stále postupujícím jestřábovi ohnivou kouli.

Vybuchla v záplavě světla doprovázené sprškou peří. Fjodor byl nucený couvnout. Náhlé plameny jej oslnily a na čich zaútočil strašlivý zápach spáleného masa.

Les prořízl vysoký skřek, jehož mrazivá síla mohla směle soupeřit i s výbuchem ohnivé koule nebo nářkem lítice. Obří křídla zamávala vzduchem, zraněný jestřáb se vznesl k nebi a ztěžka zamířil západním směrem k vysokým ruathymským horám. Cestou za sebou táhl pramínky páchnoucího kouře.

Liriel se postavila na nohy a opilecky se potácela. Fjodor byl nezraněný, jen jej výbuch ohnivé koule zasypal sazemi, takže byl teď téměř tak černý jako ona. Ve vlasech mu viselo několik sežehnutých pírek. Zakašlal, vyplivnul pár dalších a konečně promluvil.

„U nás doma máme hodně podivných úsloví, to už dobře víš, taky je používám až moc často. Jedno z nich už ale teď, když jsem to sám málem zažil na vlastní kůži, nikdy nebudu používat jenom tak!“

Drowí dívka se zamračila, zmatená, jakými podivnými stezkami se ubírají jeho myšlenky. „Jsou ti, kteří spřádají sny, a ti, kteří spřádají myšlenky?“ hádala, i když neviděla souvislost mezi jejich současnou situací a Fjodorovým oblíbeným rčením.

„To právě ne,“ odvětil se smutným úsměvem. „Těsně vedle se počítá jenom při házení podkov a u ohnivých koulí.“

13.

Tvaroměnci

Na Lirielino naléhání opustil Fjodor odpoledne se skupinou lovců vesnici. Jasně cítila jeho touhu prozkoumat okolní kopce a lesy a netoužila držet ho ve své blízkosti, kde by se stejně jenom zbytečně staral o její drobná zranění. Těm se už věnoval Hrolf. Kapitán nadával jako budka plná špačků a vydal se do svého skladiště najít balzámy a obvazy.

Liriel přikázal, aby se posadila na velký sud piva, a začal pátrat po bečce své vlastní tajné bylinné směsi. Vypadalo to, že tatáž droga, která uspala vesničany během slavnosti, se stejně dobře hodí na čištění ran a tlumení bolesti – nemluvě o utěsňování lodních kýlů – a tak jí vždy měl dostatečnou zásobu. Když opatrně odřízl poškozené části dívčiny kožené kazajky, nalil Hrolf trochu břečky na hadřík a začal jím oťukávat mělké škrábance táhnoucí se po obou ramenech.

Liriel to všechno snášela s nezvyklou trpělivostí. Pravda byla, že si dokonce užívala neobvykle nezištnou péči, kterou ji její „nevlastní otec“ zahrnoval ode dne, kdy se poprvé setkali. Nakonec však zvítězilo lákání Zelené síně a Liriel si začala přát, aby toho přehnaně starostlivého piráta poslala s Fjodorem.

„Koukám, že ses tý ženský pořád ještě nezbavil,“ poznamenal zarputilý hlas od vchodu do skladiště.

Hrolf vzhlédl ke svému zrzavému důstojníkovi. „Ibne! Chlape, neviděl jsem tě od tý doby, co jsme zakotvili. Máš snad potíže se spaním a přišel sis pro další medovinu?“

Muž si při připomínce nedobrovolného šlofíčku na lodi odfrknul a vrhl na temnou elfku zlostný pohled. „Nestojí za to,“ zamumlal a vytáhl od opasku věrnou dýmku. „Myslel jsem si, že na Elfí panně jsme si smůly užili dost, ale vypadá to, že nás pronásledovala i na břeh.“

„Nezapaluj tu věc tady,“ varoval jej Hrolf, okatě ignorující důstojníkovo lamentování. „Je tu dost toho novýho prachu, aby to Ruathym poslalo až na dno moře!“

Ibn odložil dýmku i křesadlo a pozorně se rozhlédl po okolní místnosti. Celá budova byla doslova napěchovaná bednami a sudy jen tak naházenými bez zjevného systému všude kolem. „Je dobře, že se tu vyznáš, kapitáne. Jsi totiž jediný, to je jistý.“

„Kvůli tomuhle jsi přišel?“ zeptal se Hrolf mile. „Abys urážel tady panenku a mně říkal, jak se mám starat o svoje záležitosti?“

„Přinesl jsem varování,“ opáčil Ibn a bez mrknutí oka čelil kapitánovu ledově chladnému pohledu. „Brzo ráno jsem byl na rybářským člunu a mám pocit, že jsem viděl mořskýho elfa.“

„Xzorshe?“ zeptal se překvapeně kapitán.

„Možná. Mně připadají všichni stejný. Ovšem úlovek nestál za nic. Některý sítě někdo přeřezal. Děje se tu něco podivnýho, dejte na moje slova.“

„Co to říkáš, hochu?“ chtěl vědět Hrolf.

„Toho elfa si mohl všimnout i někdo jiný. A jestli si lidi začnou myslet, že za tím vším stojí tadyhle naše kamarádka, mohli by chtít odpovědi.“ Důstojník se odmlčel a znovu na Liriel upřel pronikavý pohled. „Možná bys měl začít přemýšlet, kapitáne, jak by ty odpovědi měly vypadat.“

„Možná bys měl začít přemýšlet, chlapče,“ napodobil Hrolf vyjadřování svého důstojníka, „jak dostat svůj zadek z mýho skladiště, než ti ho nakopu až mezi ramena.“

Ibn pokrčil rameny. „Strávili jsme spolu spoustu času, kapitáne. Myslel jsem si, že ti tohle varování dlužím. Nalož si s ním, jak chceš.“ S těmi slovy se obrátil na patě a vykročil ven.

„Tohle není tvůj přítel, panenko,“ varoval Hrolf Liriel. „Ibna jsem měl vždycky rád – teda tak rád, jak je to v jeho případě možný – ale občas má podivný nálady. Bude lepší si na něj dát pozor.“

Tohle varování znělo Liriel v hlavě ještě ve chvíli, kdy se probírala dlouhou dřevěnou budovou, jež skrývala ruathymské nakradené knižní poklady. Od chvíle, kdy včera přirazili ke břehu, na Ibna ani nepomyslela, a to ji teď nesmírně znepokojilo. Ignorovat nepřátele nepřinášelo drowům právě dlouhý život. Ovšem v jejím případě jich bylo tolik a měli tak různé podoby, že je jen těžko dokázala všechny udržet v hlavě.

V době, kdy odpolední slunce začalo vrhat dloužící se stíny, měla již jasnější představu o tom, čemu čelila. Prohledala každé zákoutí Zelené síně, aby o živelné sféře vody zjistila cokoliv, co se jen dalo. Vzhledem k tomu, že někdo z jejích nepřátel měl schopnost přivolat vodního elementála, dávalo smysl seznámit se s těmito silami co nejpodrobněji. Čím více četla, tím víc byla skrytým sokem a jeho mocí ohromená. Nejvíc ji zaujala jedna konkrétní pasáž a z ní vyplývající možnosti.

„Nereidky,“ četla nahlas. „Tito tvaroměnci ze živelné sféry vody lákají a topí neopatrné námořníky. Často na sebe berou podobu nádherných žen a čáry okouzlují muže, aby je přivedly do záhuby. Nereidky nosí duchovní šál, jenž obsahuje jejich esenci. Pokud je jim odňat, stávají se otrokyněmi jeho nového majitele. Kouzelník může takovou zotročenou nereidku přinutit poslouchat, a dokonce ji použít jako průvodkyni živelnou sférou vody.“

„Pověsti,“ poznamenal drsný, hluboký hlas. „Jen příběh skaldů a nic víc.“

Liriel zdvihla oči od čtení a upřela je na vesnického šamana. Bylo třeba říct, že na ni opravdu zapůsobil. Přestože byl Ulf mohutný muž, podařilo se mu vstoupit do místnosti, aniž by jej zaslechla.

„Víc než jenom pověst,“ pronesla přímo. „Myslím, že přímo dnes ráno jsem jednu z nich viděla, jak jde po pláži s nějakým mužem. Už tehdy jsem si myslela, že s tou ženou není něco v pořádku, ovšem až teď jsem se dočetla pravdu.“

Ulf se zatvářil nedůvěřivě. „Jestli je to pravda, co se potom stalo s tím mužem? Podle příběhů okouzlují nereidky muže, aby je pak utopily, ale dnes se nikdo neztratil.“

Drowí dívka pokrčila rameny. Tohle sice musela uznat, ovšem své teorie se nehodlala vzdát. Zamyšleně začala točit prstenem, který jí navlékli zlobři únosci. Jestli všechna utonutí měly na svědomí mořské sirény, tak by mohl být dobrý nápad dát jej Fjodorovi. Zdálo se totiž, že muži jsou k jejich kouzlům mnohem náchylnější než ženy. Přirozeně.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal se šaman s typickou seveřanskou přímostí. „Co doufáš, že tady na Ruathymu najdeš?“

„Všechno to, co o mně řekli Hrolf a Fjodor, byla čistá pravda,“ odpověděla Liriel. „Přišla jsem kvůli výpravě za runovou magií, a až bude moje runa hotová, chci použít Poutníkův amulet, abych ji vyryla do Yggsdrasilova potomka.“

Ulf se zamračil. „Znáš potřebné rituály? Dokázala bys posvátný strom vůbec najít?“

„To bych chtěla od tebe.“

„Nebudu tě učit,“ pronesl šaman přímo. „To je nemožné. Žádný křehký elf nemá dost síly ani vůle, aby dokázal tvarovat runy.“

Liriel se naježila. „Mluví z tebe neznalost. Jen si vyber nějakou zkoušku, a jestli selžu – jako že ne – teprve potom budeš moct tvrdit, že znáš rozsah mých sil!“

V šamanových ledově modrých očích problikla jiskra zájmu. „Jsi odhodlaná. To ti musím nechat. Ale jinak tě musím zklamat. Nevyberu žádnou zkoušku. Jestli je tvoje hledání runy upřímné, tak za tebou zkoušky přijdou nevyhnutelně samy.“

„A když v nich obstojím, budeš mě učit?“ trvala Liriel na svém.

„Ještě jsi neobstála,“ odbyl ji Ulf chladně, „a já v tebe žádnou důvěru nevkládám. Novou runu je vždy třeba vykoupit, a to za cenu vyšší, než je většina ochotná zaplatit.“

Než mohla Liriel odpovědět, rozlétly se dřevěné dveře knihovny dokořán a dovnitř vpadl světlovlasý mladík. Liriel v něm okamžitě poznala Ivara, jednoho z jejích průvodců na cestě do Intharu. Tuniku měl potřísněnou krví a oči v bezvousé tváři vytřeštěné.

„Musíš se mnou!“ tahal Ivar šamana za rukáv. „Lovci… někteří z nich jsou mrtví a Aumark Lithyl…“

„První sekyra je po smrti? Jak to?“ chtěl vědět Ulf.

„Ne, stále žije, ale potřebuje ošetření. Blízko strže zaútočil divoký kanec a Aumarka ošklivě zřídil.“

Šaman se zachmuřil a spěšně mladíka, i se zvědavou Liriel za patami, následoval. Kolem dveří do kulatého dřevěného domu se mezitím shromáždil malý dav. Se šamanovým příchodem se okamžitě rozestoupil. Liriel na chvíli zaváhala, ale pak se protlačila za ním. Správně usoudila, že bude mít příliš práce, než aby ztrácel čas jejím odháněním, a tak zaujala místo u zaoblené zdi, odkud mohla vše pozorovat a nepřekážet.

Zraněný náčelník ležel v rychle rostoucí kaluži krve. V boku měl hlubokou ránu, kde jej potrhal kancův klekták. Ulf ji za neustálé litanie pomazal bylinnou mastí a ovázal plátnem. Další byliny přihodil do ohně a místnost okamžitě zaplnil výrazně vonící dým. Liriel si se zájmem povšimla, že v bylinách, vonném dýmu i litanii se skrývala jemná magie. Aumarkovo zranění však bylo příliš hluboké a severská kouzla nebyla dost silná, aby krvácení včas zastavila. Obvazy se již stihly zabarvit krví.

Dívka si přiklekla vedle namáhajícího se šamana. „Ustup,“ poručila. Ulf ztuhnul, ale nakonec s rázným přikývnutím ustoupil.

Liriel odtáhla obvazy, položila jednu štíhlou ruku na okraj zející rány a druhou sevřela amulet Lloth. Zavřela oči a představovala si čarovnou temnotu svého domova – pevnosti Pavoučí královny – a pak se zaměřila na slova kněžského kouzla. Zároveň usilovně pátrala po něčem, co by Lloth nabídla výměnou za dar léčení, o nějž se chystala žádat. Lloth, zlá bohyně drowů a chaosu, neměla sebemenší důvod, proč by se měla o lidského válečníka starat, takže jí musela nějaký důvod poskytnout.

„K téhle zemi se blíží střetnutí mocných sil,“ modlila se mumlavě drowím jazykem. „Jasně to cítím, ačkoliv ještě neznám jména těch, co budou bojovat. Uzdrav tohoto vojevůdce a já stanu v boji po jeho boku jako kněžka Lloth. Drowové rozpoutali válku na povrchu a prohráli. Tahle válka však bude vybojovaná ve tvém jménu a bude vítězná. Všichni ti, kteří kráčejí pod sluncem, poznají skutečnou moc Lloth!“

Amulet jí v ruce zabrněl mocí. Podařilo se jí přilákat pozornost nevyzpytatelné bohyně. Spěšně pronesla slova kněžské modlitby a připravila se na tok moci skrz její tělo do bledého ruathymského válečníka. Ozvalo se ostré zasyčení a roztřepené okraje rány se pod její rukou stáhly k sobě. Aumarkovo tělo se při tom drastickém léčení zachvělo a pak opět ochablo.

Vyčerpaná a dezorientovaná Liriel otevřela oči a pomalu se vymanila z proudu léčivé síly. S úlevou si všimla, že náčelník začal hluboce oddechovat a do zvrásněných tváří se mu vrací zdravá barva.

„Za to, co jsi dnes učinila, ti bude celý Ruathym vděčný,“ pronesl šaman pomalu. „Nikdy v životě jsem ještě neviděl tak mocnou léčivou magii. Stále tě však nebudu učit.“

Drowí dívka na muže okamžik jen zírala, naprosto ohromená jeho tvrdohlavým odmítáním. Pak se jediným vzteklým pohybem zhoupla na patách, postavila se a vyrazila ze srubu. Vesničané, z nichž někteří se stali přímými svědky ukázky léčivé magie, jí uctivě ustupovali z cesty.

Mezi nimi stál i Fjodor. Až teprve teď si uvědomila, že byl také členem nešťastné lovecké výpravy. Stáhla si z prstu stříbrný prsten, uchopila jednu jehoruku a navlékla mu jej na malíček. „Nikdy si ho nesundávej,“ upozornila jej tiše. „Docela dobře by ti mohl zachránit život.“

Zareagoval smutným úsměvem. „Zdá se, že i ty jsi dnes měla napilno. Pojď, moje malá vráno, musíme si promluvit.“

Oba přátelé opustili vesnici a vydali se západně podél pobřeží, zahalení do plášťů proti chladu blížící se noci. Fjodor byl zjevně znepokojený, ale nepromluvil, dokud barvy západu slunce nevybledly téměř do stříbřita. Pak se zničehonic Liriel zeptal, jestli někomu řekla o ranním útoku.

Dívka zamrkala. „Jenom Hrolfovi. Samozřejmě ale nevím, jestli o tom nemluvil on. Proč?“

„Ten kanec, který napadl Aumarka,“ začal Fjodor, „mohl být obyčejným zvířetem, ale já o tom mám pochybnosti. Doma v Rašemenu jsem kance lovíval a vím, že jsou vždy nebezpeční. Tenhle byl ovšem neuvěřitelně vychytralý. Skoro bych přísahal, že na nás dlouho číhal, jako kdyby přesně věděl, kterou cestou se na lov vydáme. A taky jsem něco viděl,“ dodal významně s důrazem na to slovo, aby naznačil, že mluví o zděděném rašemenském Zraku. „Na tom kanci bylo něco povědomého. Bylo to, jako kdyby – jako kdyby vrhal jiný stín než svůj vlastní. Jeho tvar jsem ale nedokázal rozeznat. Totéž jsem cítil, když jsme čelili jestřábovi.“

„Takže?“

„Hamfariggen“ řekl chmurně. „Bojím se, že jestřáb i kanec byly různé podoby jediného člověka.“

„Wedigar,“ vydechla Liriel a v hlavě jí nový dílek skládanky zapadl na místo. „Jistě, to by mnohé vysvětlovalo! Útok na lovce, a dokonce i ty ztracené děti.“

„Ale proč?“ chtěl vědět Fjodor. „Proč by takový muž útočil na svůj lid?“

Drowí dívka vrhla po mladém válečníkovi kradmý pohled. Tohle se mu rozhodně líbit nebude. „Stejně jako ty nemá na výběr,“ rozhodla se skočit do toho rovnýma nohama. Pokračovala výkladem o tom, co se dnes dozvěděla o nereidkách a jejich schopnosti obestírat muže kouzly.

Fjodor na ni zíral, zhnusený tím, co by to mohlo znamenat. „Jsi si jistá?“

„Ne,“ přiznala Liriel a upřela na něj vyzývavý pohled. „Ale myslím si, že vím, jak by se to dalo zjistit.“

Měsíční paprsky hladily moře stříbrnými prsty a ozařovaly kameny poseté pobřeží přízračným světlem. Přesně takovou noc by Sune, bohyně lásky, stvořila, aby v myslích lidí vzbudila stesk. Fjodor se osamoceně procházel podél hranice příboje.

Pak se k němu na křídlech větru donesla tichá píseň, jakou by si někdo zpíval pro vlastní potěchu. Mladý Rašemenec se zaposlouchal, okouzlený prostou krásou melodie. Tiše se protáhl kolem vysoké hromady černých kamenů vytvářející v pobřeží malou zátočinu.

Pěvkyně stála na velkém kameni na samotném okraji moře, shlížela na hladinu a zpívala v jazyce, kterému Fjodor nerozuměl. Byla mladá, světlovlasá jako Seveřanky, ovšem mnohem štíhlejší, téměř jako elfka. Bledá pokožka lesknoucí se v měsíčním světle jako povrch hladké perly a prameny zlatých vlasů splývající na ramena jí propůjčovaly nádherný vzhled. Když si Fjodora všimla, vyplašila se jako divoká laň a ztratila rovnováhu.

Fjodor instinktivně vyrazil, aby ji zachránil před pádem. Na okamžik se mu ocitla v náručí a válečníkova všudypřítomná vnitřní bolest byla na okamžik zapomenuta. Odtáhla se – příliš brzy! – a rukama si neklidně uhladila šál uvázaný kolem pasu.

„Neboj se mě, paní,“ pronesl tiše. „Přilákal mě tvůj zpěv, ale neměl jsem v úmyslu ti ublížit nebo narušovat tvoji samotu. Jestli si to přeješ, zase odejdu.“

Na tváři se jí objevil lehký úsměv. „Jsi milý,“ pronesla stydlivě slabým hlasem. „Popravdě bych tvoji společnost uvítala. Byl bys tak laskavý a doprovodil mě domů? Zabrala jsem se do zpěvu a neuvědomila jsem si, že se mezitím setmělo.“

Poslední slova byla pronesená s podivnou směsicí obav a nevinného flirtování. Fjodor přijal nabídnutou ruku a poskytoval jí oporu během cesty podél pobřeží. Dívka začala za chůze znovu zpívat. Stříbřité tóny se mísily s měsícem ozářenými vlnami, dokud píseň a moře nesplynuly v jedno. Fjodor si ani neuvědomil, kdy se zastavili a kdy se dívka nechala znovu sevřít do náruče. Jen koutkem mysli zaznamenal vlny hladící jejich těla a sladce slanou chuť jejích rtů na svých. Nebo to bylo moře? Netušil a nezáleželo mu na tom.

Vzduch prořízl zmučený výkřik a roztříštil Fjodorovo snové omámení. Doslova jej udeřil chlad a ohromeně si uvědomil, že stojí po kolena v ledových vlnách. Kousek od něj stála Liriel, na temné tváři triumfální úsměv a v ruce hedvábný šál třepotající se ve větru jako vítězná zástava. Zlatá dívka před ní klečela a s prosebně vztaženýma rukama ji mezi vzlyky žádala, aby jí jej vrátila.

Pomalu se mu do otupělé mysli vracely jednotlivé podrobnosti jejich plánu a rozmrzele si uvědomil, jak dokonale jej nereidka dokázala okouzlit. Kdyby byl skutečně sám, tak by se jej siréna jistě pokusila utopit stejně jako všechny nešťastné rybáře. Přesto byla tak nádherná, zoufalá a vypadala tak lidsky, že si Fjodor musel neustále připomínat její zlou přirozenost. S tím ovšem Liriel neměla žádné potíže.

„Buď zticha!“ zasyčela a ukázala plačící nereidce její šál. „Touto zástavou se stáváš mou. Přijmi svou službu a zůstaň v moři – tichá a neviditelná – dokud tě nebudu potřebovat.“

Nereidka si přikryla obličej dlaněmi a s neutichajícím pláčem se pozvolna ponořila pod hladinu a zmizela.

Fjodor na dívku upřel nevěřícný pohled. „Ty si ji necháš jako otrokyni?“

„Samozřejmě,“ prohodila Liriel nezúčastněně. „Nikdy nevíš, kdy se taková nereidka může hodit. A odvedl jsi dobrou práci, když jsi ji zavedl přímo ke mně.

Nebyla jsem si jistá, jestli ti dojde, že za tebou jdu vodou proto, abych nenechávala stopy v písku.“

Sice mu to v žádném případě nedošlo, rozhodl se ale, že bude nejmoudřejší, když o tom pomlčí. I přes úspěch jejich plánu se cítil špatně a nemohla za to jen lehkost, s jakou Liriel nereidku svázala pouty otroctví, ale i ochota využít jejích služeb přes její zlou přirozenost.

„Pojď,“ pobídla jej stručně. „Musíme si okamžitě promluvit s Wedigarem.“

První sekyru Holgersteadu nalezli, jak spí v kasárnách v pokoji, který sdílel i Fjodor. Wedigar se probudil s rychlostí cvičeného válečníka. Při pohledu na zachmuřeného Rašemence a temnou elfku po jeho boku přimhouřil tázavě oči.

„Co to má znamenat, hochu? Není zvykem brát ženy do Trelleborgu!“ napomenul mladého berserkra.

„O ženy tu teď nejde. Na pořadu dne jsou mnohem exotičtější samičky,“ prohodila Liriel chladně, zatímco vytahovala z vaku šál. „Tohle patřilo tvojí přítelkyni. Nezdá se ti povědomý?“

Válečník nechápavě pohlédl na kus bílého hedvábí a pak se obrátil zpět k Fjodorovi. „Co má tohle znamenat?“ zeptal se znovu.

„Ty si na tu zlatovlasou dívku nepamatuješ? Liriel myslela, že tě viděla, jak se s ní procházíš po pobřeží,“ napověděl mu.

„Myslíš šamanovu dceru? A co má být? Vždyť víte, že jsem do vesnice přišel, abych se jí dvořil.“

„Nejde o Dagmar, ale o magické stvoření,“ opravil jej Fjodor. „Tohle dokáže muže okouzlit tak dokonale, že s radostí zabije sebe a možná i jiné.“

Wedigar nebezpečně přimhouřil oči, ovšem stále se ovládal. „Co tím chceš říct?“ zeptal se nebezpečně chladným hlasem.

„Dnes ráno, krátce po svítání, jsme se vraceli z Intharu cestou podél pobřeží. Tehdy Liriel viděla muže a dívku, jak jdou ruku v ruce po břehu. Chvíli na to na nás zaútočil jestřáb velikosti dospělého muže. A nebyl to obyčejný jestřáb,“ řekl Fjodor měkce, „ale jedno z těch stvoření, o kterých jsi mluvil, když jsi vysvětloval povahu hamfariggenských bojovníků.“

„Jsi v téhle zemi cizincem,“ pronesl První sekyra Holgersteadu škrobeným hlasem, „a jen proto, že tu urážku ve svých slovech nevnímáš, nevyzvu tě k boji.“

Liriel odevzdaně sykla. „Dobře, tak to nedělej. Ale vysvětli nám tohle.“ Než mohl kdokoliv z mužů zareagovat, vrhla se na válečníka, sevřela v rukou límec jeho noční košile a prudkým škubnutím ji roztrhla až k pasu.

Přes bojovníkovu hruď se táhla rovná linka tvořená čtyřmi mělkými bodnými ranami. Pod nimi se vyjímal kruh po vypálených černých chlupech a kůže v něm byla jedním velkým, rudým puchýřem.

„Tak vysvětluj,“ pobídla jej drowí dívka chladně.

Wedigar chvíli tiše seděl. „Nemůžu,“ přiznal nakonec.

„Potom to dovol mně,“ řekla Liriel. „Po jestřábovi, který nás napadnul, jsem hodila čtyři nože a malou ohnivou kouli. Naštěstí pro něj měl dost mohutné svaly, takže čepele nepronikly tak hluboko, aby způsobily vážnější zranění, a tuhá péra pohltila největší část ohnivé koule. Tvoje zranění jsou sice menší, než jsem očekávala, ale on se zmenšil také cíl. Bez urážky,“ dodala při pohledu na jeho svalnatý trup. „Také jsem mu hodila na nohu bola a Fjodor jej opakovaně zasáhl palicí do zad a pravého boku, takže bys tam měl mít pár pěkných modřin.“

„To mám,“ zamumlal Wedigar.

Liriel se nevěřícně obrátila k příteli. „Ani trochu jsi nepřeháněl, když jsi říkal, že tihle lidé nejsou ve lhaní dobří,“ pronesla suše. „Tenhle se o to ani nepokouší!“

„Řeknu pravdu,“ odvětil jí válečník hořce. „Tedy alespoň tu část, na kterou si vzpomenu! Včera ráno jsem skutečně šel na pobřeží, kde jsem se chtěl setkat se šamanovou dcerou, když se bude vracet z ranního rybolovu. Sami víte, že vyjíždí s rybáři. Neviděl jsem však jediný člun. Předpokládal jsem, že jsem se prostě jenom spletl a šel do jiné zátoky a dál na to nemyslel. Když se teď ale zamyslím, je pravda, že mi to ráno uteklo až moc rychle.“

„Bolesti ani zranění sis nevšiml?“ naléhala dívka.

„To ano,“ odvětil stroze, „ale na nic jsem si nepamatoval.“

„A co dnes odpoledne? Kde jsi byl během lovu?“

„Většinu odpoledne jsem byl tady v kasárnách. Kvůli bolesti nedokážu ani zdvihnout meč, nebo dokonce moc chodit, tak co bych dělal na lovu?“

Fjodor se na Liriel zmateně zadíval. „Pak na sebe nemohl vzít podobu kance a zaútočit na Aumarka!“

„Byl by tu způsob,“ připustil Wedigar. „Válečníci dostatečně silní v tvaroměneckém šílenství dokáží někdy vyslat svoji duši mimo tělo v podobě zvířete. Je proto možné, že mám na svědomí i tohle. V duchovní podobě by mě zranění těla neomezovala, ovšem jakákoliv poranění duše by se ukázala i na těle. Řekněte mi,“ naléhal upřímně, „podařilo se někomu z vás toho kance zasáhnout? Co třeba kopím do zadku?“

Fjodor přikývl a válečníkova ramena zničeně poklesla. „Toho jsem se bál. Ale proč k tomu došlo a proč si nemůžu na nic vzpomenout?“

„S pamětí bych ti dokázala pomoct,“ oznámila Liriel sebevědomě. „Pravda o tvých činech je stále uvnitř tvé mysli, kterou s pomocí své bohyně dokážu přečíst.“

Aniž by čekala na Wedigarův souhlas, stáhla se do sebe a tiše pronesla slova kněžského kouzla. Výsledek se dostavil okamžitě a nezvykle dramaticky. Tohle kouzlo obvykle poskytlo jen krátké nahlédnutí do cizí mysli – obraz, dojem, možná několik slov. Tentokrát se stěna vystavěná nereidčiným kouzlem zhroutila a Liriel zjistila skutečnou roli válečníka v nesnázích postihujících v nedávné době tuto zemi a ty, kteří jí vládli a chránili ji.

A zjevně se tak stalo i u něj.

Wedigar zasténal a schoval hlavu do dlaní. V jediném okamžiku na něj dolehly všechny hrůzy, jež byl nucený spáchat. Dlouho seděl v mučivém tichu. Když opět zdvihl hlavu, měl v očích odhodlaný pohled.

„Svolám thing,“ pronesl rozhodně. „Ke všemu se přiznám a přijmu soud lidí, které jsem zradil.“

Liriel odevzdaně obrátila oči ke stropu a pak se otočila na Fjodora. „Promluv s ním ty.“

„Chápu tvé rozhodnutí,“ začal Rašemenec. „Tvůj smysl pro čest vyžaduje, abys čelil svým činům a přijal za ně trest. Tvá povinnost vůči téhle zemi však žádá pravý opak. Nám i ruathymskému lidu se staly zvláštní věci a ne vše se dá vysvětlit prokletím nereidky. Ne, děje se tu mnohem víc a my musíme zjistit co. Jestli se to všechno stalo za jediným temným účelem, jistě by bylo moudré jej nejdřív odhalit a mezitím v tichosti čekat.“

„Chceš po mně, abych dal v sázku životy svých lidí!“ namítal Wedigar. „To radši zemřu v boji, než abych nechal naše nepřátele pokračovat!“

„Ale s kým bys chtěl bojovat? Proti jakým nepřátelům?“

První sekyra bezmocně pokrčil rameny, neschopný najít odpověď. Fjodor mu položil ruku na rameno. „Právě teď potřebujeme trpělivost a schopnost spřádat intriky, což seveřanským válečníkům nejde. Drowové se však pro něco takového rodí. Zůstaň prosím zticha a nech nás, abychom pátrali po odpovědích. Je možné, že je to všechno součást runové pouti, kvůli které jsme sem především přišli,“ dodal náhle a z nějakého důvodu si byl jistý, že má v tomhle pravdu.

Liriel souhlasně přikývla. Také jí tohle zjištění zapadalo do celkové mozaiky událostí.

Wedigar rozhodil ruce. „Dobře, udělám to,“ zamumlal, „ale ani trochu se mi to nelíbí.“

Fjodor s ním musel souhlasit, neboť ani on se nedokázal vymanit z oblaku zoufalství zanechaného v nich Lirieliným kněžským kouzlem. Již dříve ji viděl, jak se modlí ke své temné bohyni, a tohle spojení jej hluboce znepokojovalo. Tentokrát však bylo vlákno moci silnější než dřív. Jakmile seslala kouzlo, kterým nahlédla do mysli tvaroměneckého válečníka, zaútočil na Fjodorovu mysl silný pocit chaosu a vše pohlcujícího zla. Sice rychle zmizel, stejně jako všechny střípky odhalené Zrakem, ale on dobře věděl, že si jej bude pamatovat navždy. Dobře znal Lirielinu odolnost a sílu vůle, nedokázal si ale představit, jak by mohla zůstat nepoznamenaná i po setkání s tak mocným zlem.

Wedigarovy skutky ve zvířecí podobě byly četné a strašné. Fjodorova přeměna v berserkrovskou vichřici by jej jistě stála život, ovšem i to bledlo v porovnání s Rašemencovou novou obavou, že během své cesty za mocí podstupuje Liriel mnohem osudnější proměnu.

14.

Volání hlubiny

Ascarle bylo město nevšední krásy a prastarých divů. Na Shakti však nezapůsobilo. Když právě nejednala s illithidí regentkou, trávila mnoho hodin přecházením po mramorem obložených chodbách a hledala místa, která by pro její citlivé drowí oči nebyla až příliš jasná. Netrpělivě vyčkávala, jak se vyvinou složité plány jiných, a přemýšlela, jak by je co nejlépe využila k vlastnímu prospěchu. Když šlo jen o ni samotnou, byla schopnou organizátorkou, ovšem chyběla jí praxe v případech, kdy bylo třeba zapracovat i cíle jejích nových spojenců.

V tuhle chvíli byla ve společnosti tamního druhého „hosta“. Po muži, jenž v klidu jedl při světle jediné svíčky potravu skládající se z nějakých převařených ryb, vrhala přes stůl zuřivé pohledy. S pocitem pýchy si všimla, že jeho nová ruka funguje dobře. Vlastně to celé byla příjemná změna – výběr otroka do role dárce i bolestivý rituál, jenž k ní člověka připoutal takovým způsobem, že by to nedokázal pochopit. Ani to však nestačilo k překonání nudy a rozptýlení starostí, jež kněžku zaměstnávaly.

„Jak dlouho ještě musím na svou kořist čekat?“ zavrčela na Rethnora. „Proč to zdržování?“

Cernovousý muž si ji na okamžik změřil a pak vstal od stolu. „Pojď,“ řekl prostě a vykročil z jídelny.

Shakti zasyčela kletbu, ale následovala jej. Muž ji vedl bludištěm chodeb až do nejpodivnější místnosti, jakou kdy drowí elfka spatřila. Jako první z mnoha pocitů se dostavilo podráždění. Na její oči zaútočilo až příliš jasné zelené světlo, příliš prosycené energií, než aby nebylo magického původu. Vzduch byl vlhký a těžký, nasáklý pachem soli a rostoucími věcmi. To Shakti zaujalo. Však bylo zemědělství jejím zvoleným oborem.

Kněžka vstoupila do podivné síně. Celá rozlehlá místnost byla z průhledného křišťálu a zaplněná řadami úzkých kádí. Shakti zvědavě přistoupila blíž a nahlédla do nejbližší z nich. Byla plná slaně vonící vody, ve které byly podivné rostliny.

Rethnor sáhl dovnitř, kousek jí odtrhl a zatočil pevnou spirálu na konci dlouhého stonku. „Tohle je kelpie,“ oznámil jí. „Vzácný druh mořské řasy. Tady je pěstují a odváží na Ruathym, kde se dávají do vod kolem ostrova.“

„A co já s tím?“ chtěla vědět Shakti.

Seveřan pokynul opodál stojícímu otrokovi, světlovlasému muži téměř jeho výšky i šířky, a přikázal mu, aby šel k velké kádi u vzdálenější stěny místnosti. Otrok hrůzou rozšířil oči, ale uposlechl.

„Pozorně se dívej,“ poradil Rethnor drowí kněžce. „Tohle by tě mělo pobavit.“

Před kněžčinýma zvědavýma očima se z kádě samy od sebe vynořily tenké šlahouny a začaly se ve vlhkém vzduchu kroutit a splétat. Rychle nabraly podobu ženy v zelených šatech. Nebyla to nijak skvělá iluze, Shakti ji díky vrozené odolnosti vůči magii dokázala okamžitě prohlédnout, ovšem otrok upíral na postavu pohled plný zaujatého obdivu a vypadal při tom jako směšná parodie na vtělení té nejhlubší touhy.

„Okouzlení,“ zamumlala Shakti a sledovala, jak kelpie láká muže do svého objetí. Ochotněji uposlechl a oba dopadli do vody v kádi. Nenásledoval žádný zápas ani známka života, jen proud bublin, který však brzy ustal. Hladina se zklidnila a již taková zůstala. Muž se utopil – rychle, tiše a spokojený se svým osudem.

„Kelpie,“ zopakoval Rethnor. „Ty už dokázaly zahubit mnoho ruathymských válečníků a námořníků. A to je jen jedna ze zbraní použitá proti našim nepřátelům. Časem zeslábnou a pak zaútočíme.“

„Velmi působivé,“ ušklíbla se. „Ukázal jsi mi, že lidští muži jsou hlupáci, což jsem ale už dávno věděla. Chci svoji Liriel hned!“

Stejně jako já, ozval se přímo v kněžčině mysli chladný ženský hlas. Shakti i Rethnor se otočili k plachtícímu illithidovi v šeptajícím rouchu z levandulového hedvábí.

Dobytí Ruathymu je důležité. Na tom se shodneme všichni, pokračovala Vestress. Společnost krakena by z další západní základny mohla mnohé vytěžit, a tak si přejeme odměnit Rethnorovy snahy. Luskán je důležitý obchodní partner a ukázal ses být cenným agentem. Uvědom si však, Nejvyšší kapitáne, že jsme z tvojí zdlouhavé taktiky netrpěliví. Pirátská loď ti unikla. Měl by ses modlit, aby tě její kapitán nepoznal a touhle dobou již nerozšiřoval zprávy o luskanské zrádnosti. Dobývání je vždy mnohem těžší, když je nepřítel předem varován. Dál příliš neotálej, abychom neztratili vše, čeho jsme až dosud dokázali dosáhnout.

Muž se zamračil. „Tak proč potom nezaútočíte hned?“ chtěl vědět. „Viděl jsem vaše síly – stovka mořských zlobrů, dvakrát tolik lidských a elfských otroků, chrliče i podivná vodní stvoření z jiných světů. Pošlete je portálem a nechte je ještě dnes ostrov zpustošit!“

Neodvažuj se mi rozkazovat, poradila mu Vestress ledově chladným mentálním hlasem. Přines mi drowí kouzelnici, a to brzy, jinak navždy přijdeš o veškeré zdroje Ascarle i Společnosti krakena!

S královskou vznešeností se obrátila a odplula z komnaty. Jak ji Shakti sledovala, sevřely se její tmavé prsty kolem obsidiánového přívěsku s vyrytou maskou, visícího jí kolem krku.

„Je to přesně tak, jak jsem si myslela,“ pronesla hluboce znepokojeným hlasem. „Ona potřebuje Liriel Baenre a její kněžská kouzla, aby portál otevřela. A bude je mít, lhostejno jestli v tu dobu bude Liriel živá či mrtvá.“

Rethnor stiskl rty v tvrdém úsměvu. „Vždycky jsem si říkal, že jediný dobrý kouzelník je mrtvý kouzelník, ale tentokrát mi nedochází, jak by její smrt mohla Vestress posloužit.“

Drowí kněžka na něj upřela temný pohled karmínových očí. „Ona dokáže číst tvoje myšlenky a já s pomocí svého boha zase ty její. Vestress bude mít Liriel bez ohledu na to, jestli ji přivedeš ty nebo někdo jiný. Není jen jeden způsob, jak by mohla získat znalosti o jejích kouzlech. A jestli Liriel zemře, tak ztratím svoji kořist.“

„A co já s tím?“ odvětil Rethnor výsměšně a vrátil tak Shakti její nedávná slova.

Kněžka přimhouřila oči.

Rethnorovou novou rukou proběhla vlna bolesti a všech pět prstů ztuhlo. Zděšeně sledoval, jak se přesunuly k jílci nože za jeho opaskem. O své vlastní vůli a proti té jeho se mu zrádná ruka s nožem začala zvedat k hrdlu. Rethnor napjal svaly v levé paži a pomohl si i silnou pravou rukou – vše marně. Ruka, jež se stala jeho stejně neoddělitelnou součástí jako vysoké cíle, které si vytyčil, jej nyní zcela zradila. Pocítil zamrazení čepele na hrdle a teplou krev stékající po kůži, jak mu nůž zlehka přejížděl po krku.

„Já o svoji kořist nepřijdu,“ pronesla Shakti měkce, zatímco jí v očích plálo zlomyslné uspokojení. „Dělej, co chceš, ale Liriel mi přivedeš živou!“

S těmi slovy se drowí kněžka otočila a vykročila z pěstírny kelpií ven.

Rethnorova paže bezvládně poklesla a nůž zazvonil o zem. Protáhl si prsty, ohnul paži a promnul úctyhodné svaly, vděčný, že jsou opět plně pod jeho kontrolou.

Prozatím.

Xzorsh byl na rozpacích. Mladému elfskému hraničáři se přes Spojení – složitý řetězec informací přenášený inteligentními mořskými tvory i na největší vzdálenosti – dostalo velice znepokojivých zpráv. Hrolfova loď byla u pobřeží Gunderlunu napadena dalším mořským tvorem, tentokrát vodním elementálem. Za ty roky, během nichž hlídal ve vodách, spatřil mnoho podivných věcí, ovšem záhadné události posledních dní se všemu zcela vymykaly.

Ještě zvláštnější byla zpráva, že osudem pronásledovaná loď prostě zmizela. Xzorsh tušil, že by za tím mohla být kouzla té drowí dívky, a byl odhodlaný přijít všemu na kloub. Zvědavost však byla jen jedním z motivů. Stále nesměl zapomínat na slib daný Hrolfovi.

V tom však spočívalo jeho dilema. Ode dne, kdy byla Elfí panna napadená třemi válečnými loděmi, a po následném útoku mořských zlobrů se Xzorsh nesetkal se Sittlem. Posily, jež tehdy slíbil přivést, nikdy nedorazily, a ať se snažil jakkoliv, stále neměl sebemenší informace o jeho osudu. Dokonce ani Spojení nepomáhalo. Xzorsh se o druha velice obával. Zejména pak toho, že se mohl stát obětí odporných vodních zlobrů. Když teď byli v nesnázích hned dva přátelé, co měl on sám dělat?

Po dlouhém rozhodování zamířil hraničář k západu, kde na osamělých ostrůvcích zanechal přeživší lovce tuleňů. Přímo pod nimi leželo v zaplavené jeskyni město mořských elfů. Korálové katakomby, kam pohřbívali mrtvé, se nacházely nedaleko na volném moři. Xzorsh doufal, že se Sittl mohl uchýlit právě tam, aby truchlil nad zabitou láskou a dítětem. Hraničář věřil, že by tam přítele mohl najít. Nebylo náhodou, že tyhle ostrůvky ležely přímo na nejkratší cestě k Ruathymu.

S nejvyšší možnou rychlostí vyrazil Xzorsh k nejbližšímu z ostrovů. Tam, skryté pod kameny v nenápadné podvodní jeskyni, si se Sittlem často zanechávali vzkazy, které byly příliš citlivé pro předání po Spojení. Tentokrát však nenašel nic, a tak jen obrátil oči k nebi ve výrazu zoufalé bezmoci, jemuž se naučil od svých lidských chráněnců. K jeho nesmírnému překvapení mu nad hlavou plul známý vejčitý tvar: člun, na němž sem připluli námořníci z Hlubiny!

Mořský elf vyrazil ke světlu a rychle vyběhl na břeh. Nedaleko se tři muži krčili kolem malého ohně. Jeden z nich, vysoký muž, jehož sluncem spálený obličej měl tentýž odstín jako nazrzlé vlasy, se při hraničářově příchodu postavil.

„Lorde Caladorne,“ zamumlal Xzorsh. „Neměl jsem tušení, že tu vy a vaši muži stále budete!“

„Zbyli jsme už jenom tři,“ pronesl mladý šlechtic chladně. „Ostatní zemřeli při čekání na to, až mořský lid z hlubinského přístavu informuje město o tom, že jsme přežili. Nebo se ta zpráva nedostala ani k nim?“

Xzorsh nejdříve zavrtěl hlavou, pak si ale uvědomil, že právě o to se měl postarat Sittl, a jeho obavy se zdvojnásobily. „Co nejhlouběji se omlouvám, lorde Caladorne, ale musíte mi věřit, když vám říkám, že mořský lid na vás nezapomněl! Něco velmi špatného se stalo a já se obávám o osud svého posla. Tentokrát vám osobně najdu loď, která vás dopraví k pevnině,“ slíbil. „Nejblíže odtud je Ruathym a měl bych se tam dostat během několika málo dní. S pomocí mořských tvorů ještě rychleji.“

Mužův nesmlouvavý pohled o něco změkl. „Děkuji ti za to, ale vím, jakou nenávist chovají Seveřané k elfům. Nechci riskovat tvůj život, a to dokonce ani za možnost znovu spatřit Hlubinu.“

„O mě se nemusíte bát,“ pronesl Xzorsh prostě.

„Jsi si tím jistý? Sudy s těly mrtvých elfů byly ruathymského původu.“

„To možná ano, ale za nic z toho nenese kapitán Hrolf odpovědnost. Přesto vám děkuji za varování.“ Mořský elf se odmlčel a na štíhlé tváři se mu objevil úsměv. „Jste si tak podobní, Hrolf a vy. Oba máte jistý druh cti, který – odpusťte mi to – je mezi lidmi vzácný. Jemu můžete důvěřovat. A mně také.“

Caladorn byl chvíli zticha a pak natáhl ke Xzorshovi ruku jako k druhovi ve zbrani. „V tom případě budeme očekávat tvůj návrat.“

Mořský elf souhlasně přikývl, ale podání ruky odmítl. „Tohle nemůžu,“ opáčil se smutným úsměvem a roztáhl doširoka prsty, aby Caladorn viděl blánu mezi nimi. Pak se otočil a znovu se vrhl do vln.

Když hbitě plaval dál k západu, zamyslel se nad svýma rukama a zvažoval, jestli by se vzhledem k té bláně vůbec dokázaly naučit tvarovat magii. Co vlastně mohlo za to, že se mořský lid tomu umění nedokázal naučit? Celý život byl magií fascinován a cítil k ní stejnou nenaplněnou touhu jako elfové na povrchu ke hvězdám. Když ji drowí kouzelnice začala přivolávat, cítil její proudy v dříve neživém vzduchu. To možná znamenalo, že má jistý druh nadání. Třeba by Liriel souhlasila s tím, že jej bude učit.

Při té myšlence se musel chmurně pousmát. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si impulzivní temnou elfku v roli učitele představit. Úplně však své sny nezavrhnul. Zpříjemňovaly mu cestu k Ruathymu a nutily ho k většímu spěchu.

Kelpie se protáhla a líně pozorovala, jak se její šlahouny v klidné, chladné vodě elegantně proplétají. Okolo plující rybka uždibla z jedné ze zelených končetin a odtrhla kus bezkrevného zeleného masa. Kelpie sebou škubla, i když po pravdě řečeno bolest necítila. Na pastvu mořských tvorů byla zvyklá. Jestli vůbec něco, tak jí ta hladová rybka připomněla, že se sama již dlouho nenakrmila.

Kelpie se pohnula, vytrhla mělké kořeny, jež čas od času zapouštěla do dna, a nechala se unášet blíž ke břehu. Někde tam mimo vodní svět byl jistě nějaký bezmocný muž, stejně lačný jako ona. Sama ovládla dva takové a měla matné vzpomínky na krmení své mateřské rostliny. Všechny oběti měly v očích hladový lesk, jemuž úplně nerozuměla. Vždyť ani jeden z nich se ji nikdy nepokusil nakrmit.

Změna vodních proudů přitáhla kelpiinu pozornost ke břehu. K jejímu překvapení a nečekané radosti k ní plaval muž. A to se jej ani nepokusila okouzlit!

Dlouhé, štíhlé šlahouny se ho pokusily obklopit, ovšem muž je srazil stranou. Když se nenechala odbýt, vytáhl nůž a začal po nich sekat. Zmatená kelpie se jej pokusila okouzlit. Mužovy útočící paže zpomalily a nůž vyklouzl z ruky s plovacími blánami. Oči mu při pohledu na ni nejdřív zmatněly a pak se jako obvykle naplnily touhou. Na okamžik se sama sebe zeptala, jak ji asi vnímá: jako ženu, zeleného koně, nebo třeba hippocampa – tvora připomínajícího křížence obrovského mořského koníka a delfína, který sloužil jako jezdecké zvíře? Jak hleděl na kelpii zahalenou v závoji iluze, splynulo mu ze rtů cize znějící slovo v neznámém jazyce, jméno naznačující, že touží po něčem jiném, než bylo obvyklé. To však nevadilo. Kelpie se usmála a trpělivě čekala, až se nejnovější úlovek utopí.

Ten jí však nehodlal vyhovět.

To kelpii neobyčejně zmátlo a rozhodla se podivně vzdorující oběť pustit.

Okouzlený muž se však začal jejími šlahouny sám obtáčet a usilovně vzdoroval všem pokusům o osvobození.

Kelpii trvalo několik dlouhých chvil, než dospěla k názoru, že to nemusí být tak špatný vývoj událostí. Tenhle muž by ji mohl chránit před hladovými rybami a možná by pro ni mohl i lovit. V okolních vodách bude jistě víc takových a on by je k ní mohl lákat.

Ráno ještě nestihlo pokrýt hladinu stříbrem a rybáři již vytahovali čluny na moře. Na podobnou práci bylo sice brzy, ale dříve tak bohaté vody kolem Ruathymu byly v posledních dnech lakomější než trpasličí lichvář. Nakrmit vesnici bylo čím dál těžší a ruathymské drobné čluny se musely ve snaze najít úlovek vydávat stále dál od břehu.

Rybáři na dvou člunech mezi sebou roztáhli velkou síť se závažími a zvolna veslovali v naději, že tentokrát z hlubokých vod vytáhnou něco lepšího než několik kostnatých nepoživatelných ryb, jež až příliš často tvořily většinu úlovku.

Náhle se síť napjala a škubla sebou dozadu. Něco velkého se chytlo do pasti. Nadšené úsměvy obou rybářů však brzy povadly. Síť se ani nepohnula. Ať už chytili cokoliv, nedokázalo se to bránit.

„Ale ne, už zase,“ zašeptal mladý Erig zděšený pohledem na výmluvně nehybnou síť. Jeho dnešní společnice, šamanova světlovlasá dcera, pochmurně přikývla na souhlas. Oba se již dřív stali svědky vytažení podobně neživých úlovků na břeh. Každá taková smrt na Dagmar, která za letní bouře ztratila sestru dvojče, ztěžka doléhala. Přesto se okamžitě dala do práce a začala těžkou síť oběma rukama přitahovat. Eriga její stoická odevzdanost poněkud zostudila a rychle se k ní připojil.

Oba čluny se k sobě přiblížily, jak je přitahovala rostoucí zátěž. Kolem nich se shromáždili ostatní rybáři a brzy již mohli rozeznat dvě nehybná těla zamotaná do změti chaluh. Vyděšený Erig natáhl ruku a začal neochotně odstraňovat zelenou masu skrývající totožnost utopených mužů.

Náhle ze změti chaluh vystřelila ruka a sevřela mladíkovo zápěstí. Erig polekaně vyjekl a upadl dozadu. Bylo to, jako kdyby mrtvola náhle vyskočila z hrobu, a to ještě nebylo všechno. Postava, jež ze sebe strhávala chaluhy, patřila mořskému elfovi s dlouhými spletenými vlasy, tváří zkřivenou zuřivostí a dlouhým nožem v ruce.

Útok byl tak nečekaný a útočník tak podivný, že dokonce i pro boj zrození Ruathymci na okamžik ztuhli překvapením. Dagmar však byla natolik duchapřítomná, že si vzpomněla na veslo ve své ruce. Rozmáchla se a zasáhla do loďky přeskakujícího elfa do žeber. Slyšitelně to zapraskalo a síla úderu zastavila jeho pohyb. Erig využil příležitosti a jediným silným hákem na hlavu donutil elfa ustoupit. Druhá rána jej srazila v bezvědomí do moře.

Druhá elfská postava zamotaná v chaluhách vypadala, že se spíš snaží osvobodit než zaútočit, rybáři ale neměli náladu, aby si všímali takových drobností. Dagmar zdvihla veslo nad hlavu a znovu a znovu je nechávala klesnout. Elfmuž s krátkými a jasně zelenými vlasy – se přestal zmítat a znehybněl.

Rybáři dlouhou chvíli mlčky stáli a dívali se na podivné bytosti v síti. Konečně se vzpamatoval Valeron, nejstarší z nich, a namířil na ně obviňující prst.

„Tady máme příčinu našich mizerných úlovků a potrhaných sítí. Ať mě Amberlie vezme, jestli ne! A nic bych nedal za to, že tihle potomci sahuaginů něco ví i o všech utopených.“

„Vezměte je na břeh. Ať nám řeknou, co ví.“ To se ozvalo z další loďky, která byla dost blízko na to, aby se její posádka stala svědkem celé události.

Nechuť vůči mořským elfům byla silná a Dagmar se snažila všechny varovat, že to není nejlepší nápad, ovšem hlas ženy se ztratil v záplavě mužského volání po spravedlnosti – a pomstě. Elfové byli vytaženi na palubu a rybáři, kteří zcela zapomněli na obvyklý rybolov, zamířili zpět k ostrovu.

„Xzorshi, příteli, můžeš mi vůbec někdy odpustit?“

Hraničář se bolestivě pohnul. Byl celý potlučený od vesla seveřanské ženy a rána po Sittlově noži jej pálila a škubalo v ní. Přesto se mu podařilo usmát.

„To nebyla tvoje chyba,“ řekl a nebylo to poprvé. „Byl jsi pod vlivem kouzla té kelpie. Je samozřejmé, že jsi ji chtěl chránit. Jenom nerozumím tomu, proč jsi vůbec zamířil tak západně a nedal jsi o sobě vědět!“

Jeho společník se zašklebil. „Když jsem tě zanechal, aby ses mohl věnovat slibu chránit ty lidské piráty, byl jsem napadený tlupou vodních zlobrů. Přivedli mě až sem. Ani nevím proč. Podařilo se mi utéct, zatímco se o něco hádali. Jenom nedokážu říct, jak je to dlouho. Nevím, kolik času uplynulo, co jsem byl pod vlivem kouzla. A stejně tak nevím, jaké věci jsem během té doby napáchal,“ dodal hlasem prodchnutým zlou předtuchou.

Xzorsh jej poplácal po rameni. „Vzpomínám si na svůj první pohled na kelpiino hnízdo. Mezi jejími šlahouny nebyly žádné další oběti. Můžeš klidně spát.“

„Klidně spát? Ne, dokud nezjistíme, jak se odsud dostat,“ řekl Sittl a s obavami se rozhlédl po pevných stěnách dřevěného vězení.

Hraničář si povzdychl. Roztáhl prsty a zadíval se na ruce. Ještě nebyli z vody ani hodinu a jemné blány již stihly vyschnout a zkřehnout a plíce hořely snahou dýchat řídký a suchý vzduch. Něco takového nemohl v oslabeném stavu vydržet dlouho. Vlastně skoro cítil, jak z něj odchází životní síla. V duchu si to představoval jako příboj ustupující během odlivu z pobřeží.

Náhle je udeřila ledová sprška a probrala jej k plnému vědomí. Xzorsh si vytřel vodu z očí a udiveně se zahleděl na Liriel. Drowí dívka nad ním stála s prázdným vědrem v rukou a zlomyslným šklebem na tmavé tváři.

„Říkala jsem si, že by se ti možná mohlo stýskat po domově,“ prohodila lehce.

„Jak to, že jsi tady?“ zajímal se Xzorsh. „Neviděl jsem, že bys vcházela.“

„To nikdo,“ opáčila dívka. „A nemyslím si, že by je to potěšilo. Oba jste až po uši v potížích.“

„Kde je Hrolf? Ten by jim jistě vysvětlil, že nemáme nic špatného v úmyslu!“

Liriel zvážněla. „To nevím. Nikdo ho celý den neviděl. Prý takhle čas od času mizí, ovšem tentokrát si nemohl vybrat horší chvíli. Několik členů posádky Elfí panny je ochotných mluvit ve váš prospěch, ovšem kvůli tomu zatracenému Ibnovi je nikdo neposlouchá!“

„Hrolfův první důstojník nikdy neměl elfy v lásce,“ připustil Xzorsh.

„Neříkej,“ opáčila Liriel ironicky. Sama to zažila na vlastní kůži a náhle pocítila s uvězněnými a nepochopenými mořskými elfy nečekanou spřízněnost.

Přesto si ani ona nebyla zcela jistá, jestli jsou obvinění ze strany Ruathymců nepodložená. Na Xzorshe si zvykla myslet jako na spojence a možná i jako na přítele. Přesto byla vychovaná k nedůvěře vůči všem povrchovým elfům a to nevyhnutelně zanechalo stopy.

„Proč jste přišli sem na ostrov?“ zeptala se přímo.

„Doneslo se mi, že Elfí panna zmizela, a sama víš, že jsem se zavázal chránit Hrolfa a jeho posádku. Chtěl jsem vědět, jestli je v bezpečí. A také mě zajímalo, jak se něco takového mohlo vůbec stát.“

Liriel naklonila hlavu ke straně a mořského elfa zhodnotila. Podle všeho vypadal upřímně. Přesto měl v očích náznak lačnosti a osobního zájmu, což nemohlo Lirieliným instinktům uniknout.

Prsty zabloudila ke kněžskému symbolu a tiše snesla kouzlo, jež jí mělo umožnit zjistit, zda jsou jeho činy vedené víc touhou pomáhat, nebo škodit. Takovýto pohled na Xzorshe byl podivnou zkušeností – jako pohled do nitra nejčistšího diamantu. Vybroušení mu jen dodávalo na zajímavosti. Barva i vnitřní podstata byly zcela ve shodě s vnější krásou. Tenhle muž byl stejně jako Fjodor přesně tím, čím se zdál být.

Drowí dívka se obrátila ke Xzorshovu příteli, jehož oči si ji měřily se směsicí strachu a opovržení. Když jej viděla naposledy, bodl po ní kopím a nezdálo se, že by od té doby změnil názor. Přesto snášela totéž kouzlo s přesvědčením, že si zaplave v poněkud podezíravých, ovšem jinak čestných hlubinách. K jejímu překvapení však byl výsledek všechno, jen ne kladný.

V mysli se jí vynořil odporný obraz rybovitého stvoření se zelenými šupinami, černými ploutvemi a ohromnýma kulatýma očima jiskřícíma zlem. Kolem jejího těla praskala aura čistého zla.

„Sittle, ne!“

Xzorshův zoufalý výkřik Liriel ze znepokojivého kouzla vytrhl. Zamrkala a zaostřila na elfův zamračený, avšak jinak pohledný obličej. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že jeho oči jsou suché, strnulé a sotva dýchá.

„Umírá,“ řekl hraničář a upřel na Liriel prosebný pohled svých zelených očí. Až teď si uvědomila, že ani Xzorsh nevypadá dobře.

Znovu se zmocnila prázdného vědra, pronesla slova jednoduchého zakletí a obrátila jej Xzorshovi na hlavu. Záplava životodárné vody zalila těla obou mužů. Po chvíli se bezvědomý elf zvolna pohnul.

„Odlož vědro,“ pronesl Xzorsh naléhavě. Liriel jej poslechla. Překvapilo ji, když hraničář strčil hlavu svého přítele do vody. Rychle to však pochopila. Mořští elfové podle všeho nedokázali dýchat vzduch příliš dlouho. Fascinovaně sledovala, jak se voda při každém nádechu lije ze žáber na elfově krku. Uplynulo ještě několik okamžiků, než se probral a dokázal se posadit.

„Musíme jej okamžitě dostat zpátky do moře,“ řekl hraničář. Liriel zoufale sykla. „Někde mezi šlechetností a pitomostí musí být hranice. Já ji ovšem ještě nenašla!“ Když ji Xzorsh věnoval prázdný pohled, ukázala odevzdaně na stále plné vědro vody. „Zatím vám bude muset stačit tohle. Já zatím zkusím vymyslet, jak vás odsud dostat.“

Když se Xzorsh začal konečně věnovat vlastním potřebám, probrala Liriel rychle další možnosti. Kouzlem vyvolaný děsivý obraz ji znepokojoval, teď však nebyl na něco takového čas. Pochybovala, že by mořští elfové dokázali vydržet dlouho, a rozhodně netoužila vysvětlovat Hrolfovi, proč nechala jeho přítele vyschnout a zemřít.

„Dokážete dýchat v pivu?“ zeptala se náhle.

Xzorsh i Sittl zareagovali jako jeden elf; trhli sebou jako kluci přistižení během skopičiny a vyměnili si postranní pohledy a rozpačité úsměvy.

„Vidím, že jste to už zkoušeli,“ pokračovala suše a pak jim vysvětlila detaily svého plánu. Xzorsh se nadšeně zašklebil, ale jeho přítel odmítl mít s jakoukoliv drowí magií cokoliv společného.

„Ať je po tvém,“ pokrčila Liriel rameny. Zároveň vytáhla z váčku malý předmět – vysušenou hvězdici, kterou našla za odlivu na břehu – hodila jej neochotnému elfovi do klína a významně povytáhla bílé obočí.

„Tak dobře,“ svolil Sittl neochotně.

Drowí dívka přikývla a upadla do soustředění nutného k seslání tak mocného kouzla. Z ukradené knihy mořské magie se stihla leccos naučit a v Zelené síni se dozvěděla mnohé o vodních elementálech. Právě teď se chystala dva z nich přivolat. Dřevěné vězení bylo naneštěstí příliš daleko jak od moře, tak od studny s čerstvou vodou pro celou vesnici. Vodu však k takovému kouzlu potřebovala a s výjimkou zakletého vědra neměla nic po ruce. Piva tu ovšem bylo dost, vězení stálo hned vedle Hrolfova skladiště.

Zvuk tříštěného dřeva prozradil, že Lirielino volání bylo vyslyšeno. Zamrkala, jak se jeden drahocenný sud za druhým rozbíjely, aby poskytly tekutiny potřebné k vytvoření těl obou elementálů. Přesto instinktivně tušila, že Hrolf by s takovou obětí souhlasil.

„Pamatujte si, co máte dělat,“ připomněla elfům a pak už si přes sebe přetáhla piwafwi a mrknutím oka zmizela. Vyklouzla ze dveří – když vypáčila zámek, tak je nechala lehce pootevřené – aby se podívala, co její kouzlo stvořilo.

Při pohledu na dva medově zbarvené tvory kráčející k vězení se jí nadšením rozšířily oči. Nebyli velcí, jen sedm nebo osm stop na výšku, ale jejím záměrům zcela vyhovovali.

Liriel za sebou zavřela dveře a ustoupila stranou.

Sledovala, jak oba elementálové rozbili dveře vězení a přičvachtali dovnitř. Vyslala jejich směrem příkaz a zapřela se proti jejich vzdorné odpovědi. Po krátkém zápolení nakonec podlehli moci její magie a vyrazili ven. Elfové byli uzavřeni v jejich medově zbarvených tělech a sdíleli tekutinu spolu s elementálovou esencí.

Takové spojení pivní tvory příliš nepotěšilo, a tak rychlým krokem spěchali k moři. Proti nim se postavilo množství vesničanů se zbraněmi v rukou, ovšem elementálové si jejich ran nevšímali a dál udržovali původní směr. Když bylo zřejmé, že stvoření nemají v úmyslu nikoho napadnout – nebo se třeba jen bránit – ustali vesničané v boji a jen se dívali. Někteří se vydali v jejich stopách, a tak je stále rostoucí dav sledoval až k moři. Liriel vklouzla za silný kmen blízkého ořešáku, zrušila kouzlo neviditelnosti a nápadně se přidala k ohromenému davu. Připadalo jí to moudré, jinak by její nepřítomnost mohla vyvolat otázky a podezření.

Po nějaké chvíli začal jistý krok elementálů selhávat a obě stvoření začala připomínat lodě křižující proti zrádnému větru. Naštěstí to nakonec dokázali a doklopýtali k příboji, kde se vděčně vrhli do moře jako párek opilých námořníků padající do postele.

Liriel zdvihla ruku ke tváři, aby zakryla úsměv. Konečně pochopila, proč mořští elfové reagovali na návrh dýchání piva tak, jak reagovali.

Fjodor stanul vedle ní. Obtočil jí ruku kolem pasu a naklonil se blíž. „Dobrá práce, má malá vráno!“ zašeptal jí do ucha. „Sice se vzbudí s bolehlavem větším než severní moře, ale jenom díky tobě se zase probudí!“

Fjodor však nebyl jediný, kdo došel ke stejnému závěru. Z Ibnovy dýmky stoupaly při pohledu na ten útěk v rychlém sledu obláčky dýmu vytvořené zlostným potahováním.

Již dřív měl podezření, že drowí dívka je s mořskými elfy ve spojení, a tohle to jen potvrzovalo. Hrolf, ten zatracený blbec, byl ušatou děvkou příliš okouzlený a vesničané příliš ohromení jejími léčivými kouzly, než aby jeho varovná slova brali vážně.

Ibn se otočil na patě a vykročil k Hrolfovu srubu. Již jednou vzal věci do svých rukou a selhal. Bude to však zkoušet znovu a znovu, dokud elfka nebude ležet mrtvá. Nemohl jinak, ve hře toho bylo příliš mnoho.

15.

Vrána přilétá

Fjodor se později téhož dne vydal do Holgersteadu. Wedigar se sice ze zranění utržených ve zvířecích tělech stihnul zotavit, ale nechtělo se mu jít samotnému. Liriel i Fjodor se jej pokoušeli přesvědčit, že nereidčino okouzlení beze stopy zmizelo, avšak jeho stále pronásledovaly činy, ke kterým ho svůdné síly zlého stvoření donutily. Nehodlal riskovat byť nepatrnou možnost, že by se znovu obrátil proti svým lidem, a tak si na Fjodorovi vynutil slib, že na něj bude dohlížet a zastaví ho, pokud by začal být znovu nebezpečný. To mladý Rašemenec nedokázal odmítnout, neboť i on sám trávil měsíce ve strachu před něčím podobným.

Když tak zmizeli on i Hrolf, připadala si Liriel osamělá a neskutečně neklidná. Ponořila se do pokladů Zelené síně a snažila se dozvědět co nejvíc o ruathymských zvycích a historii. Znalosti z oblasti runové magie jí však stále unikaly mezi prsty.

Na rozdíl od známých kouzel se nešly runy naučit čtením a studiem. Pro něco takového byl naprosto nevyhnutelnou věcí sám život. Některé jednodušší runy se naučit daly, a ty se předávaly přímo od mistrů k žákům bez využití knih. Některé byly darem bohů, ty nejosobnější ale musely být získány na nějaké výpravě.

Liriel to věděla, a tak byla během čtení stále zoufalejší. Její cesta dospěla podle všeho ke konci. Co ale měla dělat dál?

A jako by toho nebylo málo, stále se jí vracel obraz odporného stvoření, jež zahlédla za tváří Xzorshova elfského přítele, a jeho zlem prosycené aury. Liriel se nedokázala zbavit pocitu, že měla mořského hraničáře varovat. To by samozřejmě nebyl lehký úkol. Xzorsh měl společníka ve zjevné oblibě, a tak pochybovala, že by jakákoliv slova namířená proti němu přijal. A jaký důkaz měla, s výjimkou Lloth propůjčené vize?

S hlubokým povzdechem otevřela drowí dívka knihu a znovu se začetla do bouřlivé ruathymské historie. Ani ságy o zabitých hrdinech, nekonečných válkách a gargantuovských mořských bitvách ji však nedokázaly zaujmout. Konečně knihu odložila, vyrazila ze Zelené síně a zamířila k zátočině, v níž kotvila Elfí panna.

Liriel nenápadně vklouzla na palubu a po chvilce hledání nalezla zařízení, jímž Hrolf přivolával elfského hraničáře. Ponořila je do vody směrem k moři a zatočila kličkou. Následovala série klapavých a skřípavých zvuků. Když dozněly, opřela se dívka pohodlně o lodní trup a čekala. Liriel předpokládala, že Xzorsh nebude daleko, ale i tak bylo čekání nepříjemně bolestivé. Vůbec poprvé zalitovala, že prsten vodního dechu dala Fjodorovi. Kdyby jej měla, mohla po Xzorshovi pátrat sama.

Trvalo to asi hodinu, než uviděla tmavý obrys plující pod hladinou směrem k ní. Liriel se zhluboka nadechla, ponořila se pod hladinu a plavala přivolanému hraničáři vstříc.

První úder moci ji zastihl zcela nepřipravenou. Pronikl jí přímo do hlavy, sevřel silou železné pěsti a přitahoval si ji blíž. Liriel však stále měla vrozenou schopnost všech temných elfů setřást účinky magie. Vytlačila tedy mentální útok z mysli a tasila dýku. Právě včas – útočící stvoření obeplulo chuchvalec řas a zcela se odhalilo.

Vypadalo trochu jako ryba s obří nafouklou hlavou a třema vertikálně posazenýma očima. Z nich sálalo slabé nafialovělé světlo vytvářející ve vodě přízračnou aureolu. Štíhlá chapadla se táhla vzadu jako prameny vlasů, zatímco kupředu jej s děsivou rychlostí poháněl ocas připomínající žraločí.

Liriel leknutím vdechla trochu mořské vody. Abolet! Tihle tvorové obývali skryté vody v Temných říších, ale tady rozhodně žádného z nich nečekala. Obrátila se a se zuřivou rychlostí zamířila k hladině. Cestou si pomáhala levitačním kouzlem.

S kašláním a prskáním vystřelila z vody. Chytila se lodního zábradlí, přeskočila přes ně a upadla na palubu. Několikrát se ještě převalila, aby byla od smrtícího stvoření co nejdál.

Vzduch proťalo štíhlé chapadlo a zapráskalo jako bič. Za ním vylétla sprška mořské vody s černými kapkami jedu. Liriel si zakryla tvář pažemi a modlila se, aby si ji žádná z nich nenašla. Když se pálivá bolest nedostavila, odvážila se vzhlédnout.

Kolem zábradlí byla obtočená dvě chapadla a vzápětí se abolet mocným záběrem vytáhl vzhůru. Loď se zakymácela a s Liriel to smýklo k zábradlí. Ještě se jí podařilo vytáhnout nůž a zabodnout jej do mezery mezi dvěma prkny, a pak už se jen držela.

Do mysli se jí zaryl mentální skřek prodchnutý bolestí a bezmocnou zuřivostí. Aboletovo mohutné tělo šplouchlo zpátky do vody, ovšem obě chapadla zůstala omotaná na původním místě a nekontrolovatelně sebou škubala.

Liriel vyskočila na nohy a rozběhla se k zábradlí. V chapadlech vězeli dva z jejích pavouků, jejichž vražedná magie se vyčerpala. Voda dole, prosycená jíchou a stříbřitým blýskáním, se doslova vařila. Pak se z vody vynořila Xzorshova zelená hlava společně s bránícím se aboletem. Hraničář si jej osedlal a teď do něj opakovaně bodal nožem.

A nebyl jediný, kdo se aboletovi postavil. Dívčin ostrý zrak odhalil postavy několika dalších bojovníků – lidské postavy s nohama zakončenýma ploutvemi. Každý z nich držel v ruce trojzubé stříbrné vidle a s hbitostí úhořů kroužili kolem zápasící dvojice.

Liriel se otočila a rozběhla se ke stojanu na zbraně. Zmocnila se harpuny a skočila do vody, která jí tady sahala ke krku. Všichni bojovníci – až na Xzorshe – se okamžitě rozprchli. Drowí dívka bodla po aboletových očích a dala do úderu všechnu sílu. Hrot zbraně se zabořil hluboko do prostřední bulvy a stvoření se konečně přestalo bránit. Xzorsh se znechuceným výrazem sklouznul z jeho mrtvého těla.

„Co byli tamti zač?“ zajímala se Liriel a s rukou chránící si oči proti slunci se rozhlédla po hladině, doufajíc, že ještě na okamžik podivné válečníky zahlédne.

„Tritoni,“ odpověděl hraničář znepokojeným hlasem. „Moc se toho o nich neví. Mořským elfům neubližují a čas od času přijdou bytostem dobra na pomoc. A stejně tak často nepřijdou. My věříme, že pochází ze živelné sféry vody a odtud také pramení příčiny jejich konání. Řekl bych, že teď se ani tak nezajímají o tebe jako spíš o stvoření z jejich sféry vystupující proti tobě.“

Drowí dívka zamyšleně přikývla. Přišlo jí, že hraničářovy obavy se zakládají na správném odhadu. Bytosti ze živlů jakéhokoliv druhu byly nanejvýš vzácné a poslední dobou se setkávala s tolika, že to nemohla být náhoda. Většina z nich bojovala proti ní a jejím přátelům, a tihle tritoni jí přišli na pomoc. V Liriel se znovu probudily instinkty vlastní každému tvoru vychovanému v Menzoberranzanu a okamžitě věděla, že se stala součástí něčeho příliš velkého, než aby to dokázala pochopit.

„Řekni mi všechno, co víš,“ přikázala.

Xzorsh jí pověděl o vodním zlobrovi, který měl ve vlastnictví tritonskou zbraň. Tritoni byli schopní a zuřiví válečníci a nebylo pravděpodobné, že by je obyčejní zlobři přemohli, pokud jich ovšem nebylo opravdu hodně a nevedl je velitel s větší dávkou inteligence a strategie, než jakou mořští zlobři obvykle vykazovali. Řekl jí, jak byl Sittl unesený tlupou těchto tvorů a přivedený až k pobřeží Ruathymu.

Temná elfka zamyšleně přikyvovala. Myslela na nereidky ve vodách kolem Intharu a elementála unášejícího ruathymskou loď. Tenhle ostrov stál z nějakého důvodu ve středu pozornosti bytostí z jiných sfér. Kdo jim však poroučel a co bylo jeho cílem?

„Vodního elementála mohl přivolat kouzelník,“ přemítala nahlas, „ale nereidce žádný neporoučel. Svůj šál měla stále u sebe. Taky tu jsou stvoření z Temných říší. Lítice – duše opravdu zkažené drowí ženy – se usadila ve studni, i když jak se tam do Devíti pekel mohla dostat, aniž si toho někdo všiml, je zcela mimo moje chápání. Lítice obvykle zpustoší celé okolí, než si najdou doupě a usadí se. A teď ještě ke všemu abolet! Co se tu u osmi nohou Lloth děje?“

Hraničář bezradně pokrčil rameny. „Pod hladinou taky dochází k podivným událostem. Zpráva, již Sittl poslal mořskému lidu v hlubinském přístavu, byla, než dorazila k cíli, pozměněná. Spojení nikdy nebývá tak nespolehlivé a způsobilo smrt několika nevinných mužů! Vlastně se musím setkat s Hrolfem, jinak zemřou tři další. Kde je? To nebyl on, kdo mě přivolal?“

„Ne, to jsem byla já. Hrolf stále rybaří v horách. Nebo tomu aspoň všichni tady věří.“ Liriel se zhluboka nadechla a rozhodla se to dál neodkládat. „Musím tě varovat před Sittlem. S pomocí magie umím nahlédnout do myslí jiných osob a určit jejich pohnutky, a přesně to jsem udělala, než jsem vás osvobodila. Ty jsi víceméně prošel, on však ne.“ Rychle popsala tvora, kterého viděla, a auru zla, jež jej obklopovala.

Xzorsh s pevně sevřenými rty tiše poslouchal. „O té tvé drowí bohyni jsem již slyšel, a tak mi jistě odpustíš, když nebudu věřit žádné vizi, pocházející od ní.“

Na to Liriel nedokázala nic namítnout. „Co to ale bylo za stvoření? A jak vysvětlíš to, co jsem viděla?“

„To nemůžu,“ opáčil Xzorsh stručně. „A stejně tak o tom nechci dál mluvit. Sittl a já jsme již dlouhé roky přáteli a on mi nedal jedinou příčinu, abych o něm pochyboval. Nehodlám proto poslouchat takové urážky.“ Odmlčel se a pohlédl na Liriel s nečekanou zvědavostí. „Říkala jsi, že já jsem víceméně prošel. Co zlého jsi viděla ve mně?“

„Nic tak podivného jako neznámé stvoření, jestli máš na mysli tohle. Jen mi přišlo, že chceš získat o něco víc, než přiznáváš,“ odpověděla s netypickou otevřeností.

Hraničářovy oči se rozzářily. „To je pravda! Celý život jsem se chtěl dozvědět něco nového o magii a nedávno jsem se odvážil doufat, že bys mě mohla učit. Slyšel jsem, že kouzla jsou drahá, a to jak jejich učení, tak sesílání, ale můžu ti zaplatit. Mohlo by tohle pro začátek stačit?“ S těmito slovy vytáhl z váčku dva velké prsteny a upustil je do elfčiny dlaně.

Liriel na šperky zběžně pohlédla a vzápětí to ohromeně zopakovala. Jeden z prstenů, silný kroužek ze zlata osazený velkým onyxem s hladce vybroušenou plochou, vyzařoval mocnou magickou auru. Ten druhý byl stříbrným pečetním prstenem s vystouplým symbolem připomínajícím odznaky nošené většinou menzoberranzanské šlechty. Něco na něm jí však připadalo povědomé, a pozorně si proto znak prohlédla: jednoduchý obrázek pěti lodí s jedinou trojúhelníkovou plachtou. Přesně stejný obrázek viděla před pár okamžiky v knize pojednávající o nekonečných seveřanských válkách. Tohle byla oficiální pečeť Nejvyšších kapitánů vládnoucích Luskánu, přístavnímu městu severně od Hlubiny a největšímu nepříteli Ruathymu. Tohle byla informace nejvyšší důležitosti. Jen doufala, že se k ní nedostala příliš pozdě.

Upřela na mořského elfa spalující pohled. „Kde jsi k tomu přišel?“

„Našel jsem je na useknuté ruce, kterou jsem ti měl najít,“ odpověděl zmatený její energickou reakcí.

„A to jsi nepovažoval za nutné se o nich zmínit?“

„Chtěla jsi jenom ruku. Netušil jsem, že by ti mohlo posloužit i zlato a drahé kameny, jinak bych ti oboje dal,“ řekl Xzorsh.

Liriel zoufale rozhodila ruce. Teď neměla čas, aby si vybíjela hněv. Bylo docela dobře možné, že se jí do ruky dostal klíč k současným ruathymským potížím. Luskán byl bohatý a mocný přístav – možná dost mocný, aby dokázal shromáždit síly namířené v současnosti proti ostrovu. Potíž bude přesvědčit o tom ostatní.

„Musím se vrátit,“ oznámila náhle.

Elf ji při odchodu chytil za ruku. „Nedaleko odtud jsou na malém ostrově tři ztroskotaní muži – poslední zbytek lovců tuleňů, které Hrolf zanechal na moři. Slíbil jsem jim, že pro ně pošlu člun.“

Liriel si odfrkla a odtáhla se. „A kdo si o něj řekne? Ty, nebo já? Právě jsi jim utekl z vězení, vzpomínáš? Myslí si, že ty a ten tvůj přítel jste s pomocí kouzel zničili dobré dveře a spoustu piva a ani jedno z toho se jim nelíbí. Stačí, aby ses na Ruathymu ukázal, a nějaký z vesnických sekerníků z tebe udělá rybí návnadu dřív, než řekneš tři slova. Mně se vyhýbají jako podezřelému nalezenci. Možná by poslechli Fjodora, ale ten je pryč.“ Ještě během řeči očima klouzala po oblázky posetém břehu. „Uměl bys ovládat jeden z tamtěch člunů?“ zeptala se a ukázala prstem.

Když přikývl, začala se dívka okamžitě brodit ke břehu. Přišla k malému plavidlu a natáhla k němu obě ruce obrácené dlaněmi dolů. Xzorsh viděl, jak hýbe rty, a pak se člun zvedl do vzduchu – jen kousek – tiše přeplul nad pláží a dosedl vedle něj do vody tak lehce, že sotva narušil klidnou hladinu. Na břehu se Liriel opatrně rozhlédla na všechny strany a pak mu důrazným gestem naznačila, že by měl okamžitě zmizet.

Xzorsh zaváhal jen na okamžik. Krádež sice nebyla součástí jeho kodexu, ovšem na druhou stranu neviděl jiný způsob, jak by muže zachránil, než vypůjčit si na čas tenhle člun. Když napínal plachtu, přísahal si, že jej osobně vrátí, jak jen to bude trochu možné. Uvázal lana a nabral východní směr.

Až o něco později mu došlo, že Liriel vůbec neodpověděla na jeho žádost o učení. Mořský elf si mocně povzdychl. Alespoň že neřekla ne. Prozatím mu staré sny zůstaly.

Zatímco Liriel spěchala zpět do vesnice, přemýšlela, komu by nejspíš měla nově získané informace svěřit. Muži z Elfí panny by ji měli podpořit, koneckonců byli všichni napadeni třemi válečnými loděmi pod velením luskanského Nejvyššího kapitána. Přesto pochybovala, že jej někdo z nich poznal, jinak by se o tom jistě zmínili. Hrolf by ji jistě vyslechl a s pomocí prstenu svíraného její rukou by přesvědčil i ostatní obyvatele ostrova. Hrolf tu však nebyl.

Tak kdo potom? Ibn nepřipadal v úvahu. Pletichařící první důstojník by se to jistě snažil obrátit proti ní. Bjorn? Ze všech mužů na palubě ji právě tenhle mladý umělec snášel ze všech nejlépe – dokonce by se dalo říct, že ji jistým nesmělým způsobem i obdivoval. Na druhou stranu to byl ještě chlapec a k tomu vyhublý a křehký. Liriel si již všimla, že na Ruathymu bylo vážně bráno pouze slovo válečníků. Nakonec se rozhodla pro Olvira, budoucího skalda. Tenhlev příbězích zběhlý člen Hrolfovy posádky by měl mít největší znalosti ohledně cizích zemí a jejich vládců. Olvir miloval příběhy, a tak ji jistě vyslechne, a mohl by i pomoct. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli náklonnosti k Fjodorovi. Liriel neuniklo, že se oba muži během dlouhé plavby spřátelili.

Drowí elfka se musela nejméně tucetkrát zeptat na cestu, než našla někoho, kdo jí řekl, kde vlastně Olvir žije. Někteří vesničané ji okamžitě odbyli, další byli příliš ohromení jejím vzhledem, aby věnovali pozornost slovům, a ostatní byli prostě příliš podezíraví vůči úmyslům, se kterými by mohla po mladém muži pátrat. Liriel ani na okamžik nepochybovala, že Olvir bude na její příchod předem připravený.

A skutečně, mořem se plavící skald ji přivítal před srubem, zatímco jeho žena a děti zvědavě vykukovaly zpoza přivřených oken. Zdvořile naslouchal, ale když jej požádala, aby ji doprovodil a promluvil s První sekyrou, jen zavrtěl hlavou.

„Tenhle sud bys nechtěla vypustit,“ oznámil jí prostě. „Ruathym a Luskán mají dohodu. Někteří jí říkají Aliance kapitánů. Poslední válka s Luskaném nás téměř odsoudila k životu na souši, o tolik jsme přišli lodí, a ještě na tom nejsme tak dobře, abysme se vrhli do další bitvy. Aumark Lithyl je sice válečník, ale tohle chápe.“

„Možná mu nezbude nic jiného než bojovat,“ vypíchla Liriel.

„To říkáš ty. I kdyby byl tenhle prsten přesně tím, čím myslíš, že je, viděla jsi ho snad na ruce velitele těch válečných lodí? Dokud ji ještě měl u těla? Teď to totiž vypadá, že nemáš víc než slovo mořskýho elfa. No a to tady moc neznamená – dokonce ještě míň od tý doby, co nás ty dva připravili o tolik piva!“

A stejně tak by nikdo neposlouchal temnou elfku. Olvir byl natolik zdvořilý, že se o tom nezmínil nahlas, ale Liriel to z jeho slov vyčetla i tak.

S pocitem větší bezmoci, než by se dalo vyjádřit slovy, zamířila zpět do Zelené síně, aby pátrala po dalších dílcích skládanky. Kdyby se jí podařilo předložit celistvější obraz věcí, tak by ji snad tvrdohlaví muži vládnoucí tomuto místu mohli vyslechnout.

Takovým důležitým dílkem byla záplava podivných tvorů, se kterými se setkala. Liriel si znovu vybavila obraz obludného rybomuže a rozhodla se o něm zjistit co nejvíc informací. I kdyby byl Sittl nakonec přesně tím, čím Xzorsh myslel, tak do toho všeho byl mořský elf namočený až po špičky svých protažených zelených uší. Někdo ho považoval za natolik důležitého, že jej nechal unést a dopravit ke břehům Ruathymu. Pokud tedy vůbec byl unesený.

Netrvalo dlouho a Liriel narazila na povědomě znějící popis tvora známého jako sahuagin. Ti podle všeho představovali hotovou metlu severních moří. Nemohla si pomoct a musela se sama sebe ptát, proč se o tom Xzorsh nezmínil. Její popis byl dost podrobný, aby okamžitě poznal, o čem mluví. Zvědavě pokračovala ve čtení a zapalovala jednu svíčku za druhou. Noc se přiblížila k temné hodině Narbondelu – nebo k půlnoci, jak té době říkali lidé – než se jí podařilo zjistit příčinu podrážděného výrazu v hraničářově tváři, když mluvila o tvorovi pod pohlednou tváří jeho přítele.

Někteří učenci podle všeho věřili, že zlí sahuaginové často plodili pokřivené děti, které vypadaly přesně jako mořští elfové, ale měli zrádnou povahu svých rodičů. Předpokládalo se, že většina jich byla zabita hned po narození. Liriel pokývala hlavou. Také drowové zabíjeli všechny děti narozené s jakoukoliv vadou a zcela jistě by nenechali žít dítě připomínající jejich zavilého nepřítele. Některé ze zmutovaných dětí však byly ušetřeny a vychovány s tím, že jednoho dne budou žít mezi mořskými elfy jako špehové a vrahové, jimž sahuaginové říkali „malenti“. Ti pak dokázali v elfských osadách způsobit nedozírné škody.

Liriel si dokázala představit, proč Xzorsh její varování tak vehementně odmítl. Sahuaginové a mořští elfové byli nesmiřitelnými nepřáteli. Jak by potom mohl z něčeho takového podezřívat přítele a společníka? Podobnost mezi malenti a mořskými elfy zároveň naznačovala příbuznost obou ras, a tak nebylo divu, že elfové odmítali byť jen přiznat jejich existenci. Drowové by okamžitě zabili každého, kdo by se jen odvážil zmínit jejich možný příbuzenský vztah s kuo-toa, rybím lidem z Temných říší. Liriel předpokládala, že její na povrchu i v moři žijící příbuzní jsou podobně pyšní.

Jak už bývalo u Liriel zvykem, přicházely činy v těsném sledu za rozhodnutími, a mladá kouzelnice odspěchala do Hrolfova srubu. Toužebně se podívala po své posteli. Od vylodění se nedokázala dostat do pravidelného rytmu spaní a bdění a pokrčená pokrývka vypadal lákavě…

Na to teď není čas, rozhodla se a vzala kopii knihy, kterou jí dal otec. Prakticky každé kouzlo v ní potřebovalo k naučení a seslání téměř celou noc.

Liriel nalistovala jedno obzvlášť náročné – přesně to, které ji kdysi přivedlo ke kněžkám Eilistraee. Když se poprvé chystala na povrch, trval její učitel na tom, že musí vyhledat společnost jiných temných elfů. Tohle kouzlo pak bylo vyladěné tak, že našlo jiné příslušníky jejího druhu a odneslo ji do volného prostoru v bezpečné vzdálenosti od nich. Bylo to neobvyklé kouzlo a přesně tak náročné, jak si pamatovala. Tentokrát ovšem neměla k dispozici pomoc mocnějšího učitele. Již téměř svítalo, když byla Liriel konečně připravená je vyzkoušet.

Nejdřív začala za rytmického kývání těla pronášet zaklínadlo a rukama při tom splétala zdánlivě náhodné vzory. Náhle pocítila zamrazení a ostré bodnutí chladu severního větru a věděla, že kouzlo zafungovalo. Kam ji však přesně přeneslo, nevěděla.

Všude kolem se ozývaly zvuky moře. Otevřela oči a rozhlédla se po pobřeží. Bylo kamenité a bez přirozeného kotviště. Přímo nad ní se tyčil vysoký útes a k nebi líně stoupaly pramínky kouře. Liriel se zahalila do piwafwi a vznesla se tak vysoko, aby mohla prozkoumat osadu na útesu.

Na první pohled jí bylo jasné, že je stále někde na Ruathymu. Shluk dřevěných domků měl stejný druh výzdoby v podobě vzájemně se prolínajících vyřezávaných oblouků a špičaté střechy, jaké vídala i ve vesnici Ruathym.

Tady se všechno zdálo být v pořádku. Sruby byly ztichlé, a dokonce i psi spokojeně spali na zápražích. Přesto Liriel kouzlu věřila a pozorně se rozhlédla po vesnici i po pobřeží za ní.

Náhle ostrým zrakem zachytila, jak něco prorazilo mořskou hladinu. Z vody se vynořila odpudivá rybí hlava s ohromnýma vypouklýma očima a ušima připomínajícíma černé ploutve. Rychlým pohybem se tvor vytáhnul na blízký kámen a přejel zrakem útes nad sebou. Byl přibližně lidského tvaru a pokrytý tmavě zelenými šupinami. Otevřela se tlama plná ostrých zubů, jež Liriel připomněla pyrimy z Temných říší, a vyřkla slova, která však až k dívce nedolehla. Zjevně šlo o signál, protože vzápětí se vynořilo nejméně dvacet dalších tvorů, kteří ihned začali šplhat na útes oddělující je od vesnice.

„Sahuaginové,“ zašeptala Liriel vzrušeně. O tom nemohlo být pochyb. Přesně takoví tvorové byli popsaní v knize a přesně totéž viděla za Sittlovou maskou. Dlouhovlasý elf byl téměř jistě malenti – zmutovaný sahuagin vydávající se za mořského elfa – a Xzorshův život pravděpodobně závisel na jejích přesvědčovacích schopnostech.

Dívčinou první myšlenkou málem bylo obrátit kouzlo, které ji sem přivedlo, aby mohla hraničáře ihned varovat. Jak však pozorovala šplhající tvory, změnila názor. Jeden z nich, menší a pomalejší než zbytek, nedokázal najít pevnou oporu pro nohu a bolestivě se svezl dolů. Cestou nechtěně poranil drápy na noze jednoho ze starších jedinců. Ten vyrazil jako útočící had a zabořil čelisti hluboko do měkkého podbřišku nešikovného nešťastníka. Když odtrhl pořádný kus masa, zjevně se uklidnil a začal pomalu žvýkat a polykat. Jeho mrtvý druh se sesunul až dolů a nikdo si ho dál nevšímal.

Liriel ztěžka polkla. Tvrdohlavé a povýšené obyvatele Ruathymu sice neměla v lásce, ale rozhodně je nechtěla zanechat napospas vražedným sahuaginům. Varovat je ale nemohla. Jistě by se jí obávali stejně jako rybo-lidí. Ne, tohle musela zvládnout sama.

V duchu si zopakovala všechno, co se o stvořeních stihla naučit. Nesnášela světlo, které jim spalovalo oči stejně jako jakémukoliv drowovi z Temných říší, a bála se kouzelníků. To by pro začátek mělo stačit.

Liriel si připravila potřebná kouzla a počkala, dokud všichni nevyšplhali na vrchol útesu. V přesně uspořádané formaci se protáhli kolem neviditelné dívky a s černýma vypouklýma očima lesknoucíma se očekáváním zamířili ke spící vesnici.

Na Lirielin příkaz vzplála podél okraje útesu stěna z plamenů. Oddělila sahuaginy od moře a vrhla jejich groteskní stíny na vesnici. Okamžitě zastavili útok a začali se zoufale rozhlížet po cestě k útěku. Žádná se jim nenaskytla. Náhlé zjevení jasných plamenů probralo některé vesničany ze spánku a osadou se začaly rozléhat poplašné výkřiky. Trvalo to jen pár chvil a bojovní Ruathymci se se zbraněmi v rukou a připravení k bitvě vyrojili z domovů.

Jeden ze sahuaginů, ten velký a příležitostný kanibal, zahvízdal jakýsi druh rozkazu. Všichni se seřadili do klínové formace a napřáhli zbraně – ubohou sbírku nepochybně kradených kopí a trojzubců. Liriel si všimla, že velký sahuagin zaujal pozici až v zadní řadě a že čím menší tvor byl, tím mu patřilo místo více vpředu. To ji nepřekvapovalo. Ani drowové zbytečně neohrožovali životyvůdců a sahuaginové zjevně zastávali hodnosti přímo úměrné velikosti a nepřímo úměrné podstupovanému riziku.

Liriel znovu přivolala drowí magii a zahalila rybího vůdce do kouzelných plamenů, takže plápolal jako zelená pochodeň. Postižený tvor začal divoce štěbetat a snažil se plácáním rukou uhasit. Ostatní tak přišli o velitele a jejich pevná formace se rozpadla. To už k nim ale doběhli ostrované a to už každý sahuagin opět věděl, co má dělat. Po hlavě se vrhli do boje a útočili na lidi dlouhými drápy, ostrými zuby i ukradenými zbraněmi.

Drowí kouzelnice odhrnula plášť a vykročila k jejich vůdci. Zrušila plameny, jež jej obklopovaly, tasila dýku a připravila se čelit nevyhnutelnému útoku. Stvoření na ni však jen hledělo překvapivě inteligentníma očima naplněnýma obdivem. K Lirielinu nesmírnému překvapení a o nic menšímu znechucení padl tvor na kolena a krátce se dotkl země šupinatým čelem v gestu zjevné podřízenosti.

Liriel ani nechtěla domýšlet, co to naznačovalo. Prudce vykopla. Trefila sahuagina pod nevýraznou bradou a odhodila jej dozadu. Tvor instinktivně vytáhl nůž a vykryl její první výpad. Hbitě vyskočil na nohy a v podivné parodii na tradiční soubojovou výzvu drowů na ni namířil zbraň. Liriel odpověděla rychlým předstíraným seknutím. Sahuagin se kryl, pak znovu a nakonec provedl odbod. Jeho pohyby byly rychlé, plynulé a podivně elfské. Jak boj pokračoval, musela se Liriel čím dál víc snažit, aby jej udržela zpátky, i když byla mnohem lépe vycvičená. Oba podivní sokové stáli těsně proti sobě a vyměňovali si údery. Liriel se ulevilo, že tenhle na rozdíl od svých druhů nepoužívá ošklivě rychlá kousnutí. Plně ji zaměstnávalo jen jeho šermování!

Konečně se jí podařilo proniknout jeho obranou a zabořit mu dýku hluboko do střev. Rychle s ní zakroutila, vytáhla ji a udeřila ještě jednou. Umírajícímu sahuaginovi vypadl nůž z ruky a tvor znovu padl na kolena. Oči obdivně upíral na Lirielinu tvář. Ta jej naposledy sekla přes krk a ukončila tak jeho trápení a uhasila žhavý plamen v jeho očích.

Tohle podivné střetnutí Liriel otřáslo a cítila se kvůli němu jakoby pošpiněná. Rychle však nepřirozené pocity setřásla a obrátila se k nejbližšímu živému nepříteli.

Velkému sahuaginovi se podařilo přehodit síť přes rudě oděného válečníka a teď do něj šťouchal dlouhým kopím. Žádný z útoků nesměřoval na životně důležité místo; rybí muž si s kořistí sadisticky pohrával.

Liriel bez rozmyšlení přivolala malou ohnivou kouli a napřáhla se k hodu. Náhlé světlo sahuagina vyplašilo a polekaně se k ní obrátil. Zubaté čelisti při pohledu na kouzlícího drowa poklesly a strach jej přimrazil na místě. Mladá kouzelnice nezaváhala a s nesmlouvavou přesností hodila. Ohnivá koule vlétla přímo do tvorovy obrovské pootevřené tlamy. Následný výbuch vyhodil do vzduchu záplavu slizu a jíchy a bezhlavý sahuagin ztěžka dopadl na zem.

Liriel jej překročila a sklonila se k poraněnému muži. Její dýka bleskla vzduchem a několika tahy jej vysvobodila ze zamotané sítě. I když krvácel z mnoha mělkých ran, byl muž podle všeho schopný dalšího boje. Drowí dívka mu do ruky vtiskla jeden z vlastních nožů, vytáhla jej na nohy a rozhodně postrčila k nejbližšímu sahuaginovi. Muž na ni ještě vrhl krátký vděčný pohled a pak se s Tempovým jménem na rtech znovu vrhl do boje.

Lirieliny rty se roztáhly do slabého úsměvu. Ruathymci byli válečníky do morku kostí a ochotně přijali kohokoliv, kdo se ukázal být schopným bojovníkem, a to dokonce i někoho tak cizího, jako byla ona. Ta myšlenka ji na okamžik zahřála na duši, ale pak se kolem ní znovu sevřel zmatek boje.

Drowí dívka bojovala bok po boku se Seveřany, využívajíc při tom všech svých schopností. Její bola se obtočila kolem nohy jednoho z rybích lidí a poslala jej na zem; vrhací nože se zabodávaly do očí a krků; z čepele dýky odkapávala zelená jícha.

„Ty jsi dock-alfar, a přitom tvůrce run,“ pronesl jeden z nich ohromeným hlasem. „Je to již mnoho let, co runový válečník vedl tuhle vesnici do boje, ale v dávných dobách tomu tak bylo vždy. Většina obyvatel Ruathymu se o magii nezajímá, ovšem my si pamatujeme staré způsoby a ctíme je. Jak ti říkají?“

Z neznámého důvodu jí na jazyk skočilo jméno, které jí dal Fjodor. „Vrána,“ řekla prostě.

To mezi válečníky vyvolalo souhlasné pokyvování. Liriel si vzpomněla na Fjodorovy a Olvirovy staré příběhy, v nichž na bojiště přilétaly vrány, aby odváděly duše zabitých do zásvětí. Ano, tohle bylo dobré jméno pro drowa mezi Seveřany.

Nechala muže, aby ji odvedli do vesnice, jež byla podle všeho jen několik hodin chůze od Ruathymu. Dostalo se jí slibu, že jakmile dozní písně na oslavu padlých, ukáží jí cestu zpět. A tak seděla na čestném místě vedle náčelníka – shodou okolností jím byl muž, jehož zachránila zpod sítě – naslouchala skaldům, jak rozvíjejí příběhy o předcích a činech dnes padlých mužů, a pozorovala, jak k jasně modrému nebi stoupají jiskry z pohřební hranice.

Byl to zvláštní obřad, a přesto na Liriel zapůsobil podivně. V Menzoberranzanu byli mrtví většinou uzavíráni do malých a neprodyšně uzavřených krypt vytesaných do skály severně od hlavní městské jeskyně. Nebylo to však z úcty, ale z mnohem praktičtějších důvodů. Těla tam měla ležet do doby, dokud nebyla poptávka po otrocké práci či postradatelných vojácích, a pak přišel kouzelník a opět je „oživil“. Jen těla kněžek Lloth byla po smrti pálena. Zde na Ruathymu se podobné cti dostávalo všem, včetně nejnižších nevolníků.

Den se již chýlil ke konci, když Liriel znovu spatřila vysoké hřebeny ruathymských střech. Za chůze jí v hlavě neustále zněla jedna píseň – nově složená balada o malé válečnici známé jako Vrána.

Poprvé v životě si neklidná a nikde neukotvená dívka připadala, jako kdyby někde zapustila kořínek. A k runě ve své mysli přidala další křivolakou linii.

16.

Kapitánovy pletichy

Regentka Ascarle se sklonila nad věšteckým krystalem vyladěným na jejího aboleta a hleděla do něj ještě dlouho poté, co obraz spolu s jeho životní silou vybledl. Jeho ztráta i selhání při lovu drowí kouzelnice ji nepotěšily. Vestress toužila po Lirielině moci a získat ji zprostředkovaně přes aboleta vypadalo jako nejrozumnější přístup.

Místo toho se stala svědkem toho, jak Liriel unikla okouzlení, což ji zaujalo ještě víc. Jak mohl být jediný drow tak silný a odolný? Zdálo se, že se v odhadu, že tahle elfka a její kouzla mohou poskytnout řešení jejího současného problému, nemýlila.

I přes nespornou moc a daleko sahající chapadla zapletená takřka do všech událostí v Severních zemích ztratila Vestress vlastní prastaré dědictví. Byla vyvržená z města, kde se zrodila, a byla jí odepřena výhoda společných myslí, jež podporovaly její druhy. Samozvaná regentka Ascarle zoufale toužila znovu navázat kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Již mnohokrát to zkoušela. Občas selhala; většinou se jí alespoň podařilo rozšířit vliv Společnosti krakena. Jak však rostla její moc, stoupalo zároveň i zoufalství a posedlost překonat vše, co jí stálo v cestě. Nejvíc na ni doléhalo selhání, které nalezlo útočiště na Ruathymu.

Před mnoha lety vyrvala Vestress Ascarle z jiných rukou. Zachovalé trosky města pohřbeného ve vodním hrobu severně od Nachových skal obývali padlí tvorové a zlí duchové. Nejděsivějším z nich byla lítice, jež hlídala potopený poklad. Kdysi byla kouzelnicí v armádě, která před více staletími, než šlo vůbec spočítat, vytáhla proti elfskému městu, jen aby byla sama zničena, když voda z roztátých ledovců smetla Ascarle z tváře světa. Tahle drowí kouzelnice tu však zůstala i po smrti, změnila se v lítici a chránila místní magické poklady před každým, kdo by se je pokusil získat. Vestress ji porazila v titánské bitvě kouzel a vyhnala na neznámé místo. Tak tomu bylo po mnoho let.

Pak přišla Iskor, vodní přízrak, a s ní příliv mimosférických stvoření jako třeba nereidek, aby posílil řady Ascarle. To Vestress potěšilo. Obzvlášť když tahle stvoření objevila vodní portál mezi podvodním městem a vzdáleným ostrovem Ruathym.

Přesně v půli cesty mezi Nachovými skalami a Měsíčninami, západně od Hlubiny a ležící přímo na teplém proudu Řeky tekoucím z východu od Zemí věčnosti, by představoval důležitý strategický bod v jejím impériu. Tehdy se Vestress rozhodla přidat jej do sbírky zemí pod vlivem Společnosti krakena. Když však zkusila vyslat vojsko, setkala se s prastarou a nevypočitatelnou sokyní: líticí, jež se usadila právě v onom vodním portálu.

I po staletích stále v zajetí svého úkolu odmítla nemrtvá bytost vpustit jakékoliv žijící stvoření a s využitím zbytku sil udržovala bránu zavřenou. Nikdy se nevzdávající Vestress okamžitě změnila taktiku a povolala mocného a ctižádostivého agenta z Luskánu, aby se k pádu Ruathymu připojil. Až nedávno zjistila, že na stvoření živlů jako třeba Iskor nebo nereidky magie lítice nestačí, a tak do hry zapojila i mimosférické spojence. Postupně je vysílala na ostrov, aby tam tiše a nenápadně snižovali stavy bojeschopných mužů. Tahle narušení však elfího ducha jen podráždila. Zároveň s tím narůstala i Vestressina netrpělivost a čím dál víc toužila zbavit se té otravné nemrtvé bytosti jednou provždy. Až by byla pryč, mohl být portál znovu otevřen a vojska Ascarle by se brzy vyhrnula na druhou stranu a Ruathym by byl její.

Regentka Ascarle se prudce otočila a odplula z věštecké komnaty, jež ji spojovala s každým koutem jejího skrytého impéria. V tu chvíli pocítila obrovskou touhu po svém stavu. Složité vzory tapiserií a prolínání osnovy a tkaniny bylo něco, co mohla zcela ovládat.

Komnata se stavem však nebyla prázdná. Uvnitř byla Shakti a studovala téměř dokončenou tapiserii, stále napnutou na stavu. Kněžka při jejím příchodu vzhlédla.

„Zajímavý výjev,“ pronesla a ukázala na obraz mořských elfů rozhozených po souši a kroutících se utrpením pod žhavým sluncem. „Mám ale pocit, že ten člověk tady v rohu tam ještě včera nebyl. Vypadá přesně jako jeden z otroků.“

Čas od času musím jíst, pronesla illithidí žena klidně.

V elfčiných očích zaplálo podivné světlo. „Tak potom jsem se nemýlila! Podařilo se ti najít způsob, jak uvěznit duše těchhle… stvoření uvnitř tapiserie!“ Kněžka sáhla do stažených vlasů a vytáhla odtamtud stilet, čtyři palce dlouhý, ale tenký jako jehla. Namířila s ním na jednoho z trpících mořských elfů. „Smím?“

Vestress souhlasně přikývla a Shakti zabodla zbraň mezi vlákna tapiserie. Nabodnutý elf se zkroutil a otevřel ústa k bezhlasnému výkřiku.

„Fascinující,“ zamumlala kněžka a ještě několikrát zkusmo bodla. „Něco takového by v Menzoberranzanu vyneslo hotové jmění!“

Až bude Ruathym pod luskanskou nadvládou a tvá kouzelnice v zajetí, tak z něj možná učiním dar pro tebe.

Shakti s očividnou lítostí schovala stilet a upřela na illithida hodnotící pohled. „Co se toho týká, já na rozdíl od toho hlupáka Rethnora znám tvoje skutečné úmysly,“ pronesla temná elfka klidně. „Hodláš Luskánu dovolit, aby Ruathym dobyl, ovšem už ne, aby mu vládl.“

Tvá bystrost nás těší, souhlasila Vestress upřímně. Je pravda, že Luskán zneužíváme. Kdyby Ruathym podlehl nájezdu záhadných bytostí, tak by se to dozajista rychle rozneslo a podnikaví dobrodruzi by zcela určitě odhalili Ascarle jako jeho zdroj. Ne, jen ať vina spočine na lidech. Nechceme riskovat, že se někdo dozví o poloze tohoto města.

„A jakou roli v tom mám hrát já?“ dožadovala se temná kněžka odpovědi. „A nesnaž se to popřít, jinak mě tu neudržíš.“

Vestress ji před odpovědí dlouze hodnotila. Chceme pozorovat a odhadnout tvé schopnosti. Až bude dobytí Ruathymu dokončeno, řekneme Iskor, aby tě odnesla zpět do Menzoberranzanu, kde Společnost krakena získá schopný pár očí. Tvé služby budou odměněny informacemi. Celá síť špehů, zlodějů a vrahů, ze kterých se Společnost krakena skládá, ti bude k dispozici.

„To už jsi mi jednou řekla. Co ale další část dohody? Co Liriel Baenre? Žije ještě, nebo se ti ji podařilo zabít?“

Buď ujištěna, že kouzelnice žije.

„Přiveď mi ji živou a já se postarám, abys od ní získala vše, co chceš. Jestli se ukáže, že má na tvou mentální magii příliš silnou vůli, tak na ni vypustím sílu Vhaerauna a drowí bůh zlodějů jí tajemství vyrve. A ty mi na oplátku ukážeš, jak udělat tohle,“ poklepala prstem na elfské dítě uvězněné v tapiserii.

Vestress souhlasně sklonila nachovou hlavu a vyslala mentální signál dvěma zlobřím otrokům, aby přinesli občerstvení – syrovou rybu a zelené víno pro temnou elfku a poslušnou mořskou elfku pro ni samotnou. Vestress se rozhodla, že si zaslouží příjemné odpoledne: svačinka v podobě elfského mozku, mučení uvězněných duší mořských elfů a spřádání plánů s touhle rozkošně zlou drowí elfkou. Vlastně již teď ji rozhovor přivedl na jeden nápad. I přes upřímně znějící ujištění se nevzdala myšlenky na Lirielinu smrt, tentokrát se ale rozhodla, že by její duši mohla přidat do tkaného výjevu. Její magie by jí tak byla kdykoliv k dispozici, jako kdyby si uvěznila vlastního čarodějného kostěje. A když by pro ni neměla upotřebení, mohla by hotovou tapiserii věnovat Shakti. Drowí kněžka to nepochybně bude považovat za zradu, ale na takové jednání musela být nepochybně dávno zvyklá.

Do té doby si mohly nerušeně užívat vzájemnou společnost. Dokonce i regentka si občas zasloužila trochu lenošení.

Rethnor byl mezitím zaměstnaný vlastními přípravami. Do podvodní pevnosti se již nevrátil a místo toho se usadil v paláci krále Selgera. Odtud vysílal zprávy luskanským lodím hlídkujícím v severních mořích a shromažďoval síly potřebné k překvapivému útoku na Ruathym.

Čas dobývání se rychle blížil. Zbývala poslední věc – zahubení ruathymských berserkrů. Jakmile mocní válečníci z Holgersteadu zmizí, padne zbytek ostrova jako nic. I přes svou vášeň pro boj Rethnor nijak netoužil postavit se kmeni berserkrů bránících domov. Jen ať padnou za oběť jednomu z vlastních řad. Ať jim smrt přinese ruka zrádce. A kdyby spolu s nimi zemřel i tmavovlasý mladík, co jej připravil o ruku, tím lépe.

Vyčerpaná probděnou nocí, zuřivou bitvou a dlouhým návratem domů se Liriel dopotácela do Hrolfova domu a upadla přímo na postel. Svlékla se do tuniky a sáhla po zmuchlané přikrývce. Prsty se dotkla něčeho chlupatého a důvěrně známého. Instinktivně odtrhla ruku a špičkou dýky odhodila deku.

Pod ní byl skrytý malý černý pavouk patřící k druhu, který Liriel až moc dobře znala. Červená kresba v podobě přesýpacích hodin na zádech jej označovala za černou vdovu, jejíž jedovaté kousnutí dokázalo zabít i dospělého muže. Její varianta z Temných říší byla mnohem větší a vychytralejší; tahle vypadala zmateně a trochu ztraceně.

„Ty malá chudinko,“ zamumlala Liriel. Pavouk pro ni nepředstavoval nebezpečí – temní elfové měli k pavoukům blízký vztah a k tomu ještě vrozenou imunitu vůči většině jejich jedů. Kdokoliv jí ho však dal do postele, to nemohl vědět.

Nepřítomně začala černou vdovu hladit prstem po kresbě na zádech, tak trochu jako by ruathymské dítě hladilo štěně. Připadala jí podivně netečná, tak ji opatrně sebrala a vyklouzla ze srubu. Ze všeho nejdřív ji odnese do lesa, kde bude moct spřádat pasti a krmit se. Pak nalezne toho, kdo ji chtěl takhle připravit o život, a oplatí mu stejným.

Další dvě hodiny strávila prohledáváním pokoje, než konečně objevila dvě stopy: zatoulaný kousek popela mezi prkny podlahy a jediný ohnivě rudý vlas téměř ztracený v jasném vzoru deky. Přesně jak očekávala, byl útočníkem Hrolfův zrzavý a dýmku kouřící první důstojník.

Dívka se ztěžka posadila na okraj postele a zvážila další možnosti. Mohla Ibna ihned obvinit, ovšem kdo by ji poslouchal? Mohla na něj zaútočit, to by si ale lásku vesničanů jistě nevysloužila, a navíc by to zcela pohřbilo poslední šanci u tvrdohlavého šamana. Přesto nemohla jen tak sedět s rukama v klíně. Musela dát Ibnovi na srozuměnou, že o něm ví a je připravená.

Liriel zavřela oči a začala pronášet tichá slova kněžské modlitby. Tentokrát žádala jen o drobnou službu, již Lloth běžně poskytovala i drowům mimo řady svého kněžstva. Na její volání se z hromad dřeva a různých štěrbin vyhrnou stovky pavouků a zaplaví domek, v němž Ibn spal. Nebudou však útočit, natolik ta křehká a posvátná stvoření nechtěla ohrozit, ale celou noc budou tkát a zahalí námořníkův pokoj vrstvami lepkavé pavučiny.

Jakmile bylo kouzlo dokončeno, lehla si do postele a téměř okamžitě upadla do vyčerpaného spánku. Její poslední myšlenka – představa Ibna, jak se budí v záplavě pavučin a zuřivě si probíjí cestu ven – jí na tváři vyvolala úsměv, který tam zůstal ještě dlouho poté, co upadla do bezesného spánku.

Liriel se probudila další den před svítáním. Okamžitě se posadila na posteli, zachvácená náhlým přesvědčením, že se děje něco velmi špatného.

Pak to zaslechla – tradiční píseň vyprovázející duši zemřelého do zásvětního života. Mezi neznámými slovy vyprávějícími o mužově rodové linii zaslechla jméno, jež znala a které se jí hluboce vrylo do srdce.

Odhodila přikrývku, a aniž by se obtěžovala s oblečením nebo zbraněmi, vyběhla ven. Oděná jen do tuniky běžela za truchlivým zvukem písně, dokud nedorazila na náves, kde se skupina lidí shromáždila kolem bledé postavy. Liriel zaznamenala známý hluboký šamanův hlas – tak připomínající jeho mrtvého příbuzného – a skupinu rybářů v pracovních zástěrách a hrubých botách nošených každé ráno na moře. Mezi nimi stála Dagmar s ponurým výrazem ve tváři a bledá jako sama smrt. Některé ženy tiše plakaly, Hrolfova mladá příbuzná však vypadala, že jí již žádné slzy nezbyly.

Ponurý tón šamanovy písně náhle proťal zmučený nářek. Jen matně, jako přes závoj mlhy, k Liriel přišlo pochopení, že ten hlas patřil jí samé.

Aniž by chtěla, zjistila, že klečí vedle Hrolfova těla. Uhladila mu rozcuchané copánky, zdvihla jeho velkou ruku a přitiskla si ji ke tváři. Začala s vysokým a strašidelně znějícím žalozpěvem, který poprvé slyšela v tunelech blízko Přístavu Lebek, kdy následovníci Eilistraee – Temné panny, drowí bohyně písní a lovu – oplakávali druhy padlé v boji.

Ulfův zpěv ustal, když šaman poznal ztrátu větší, než byla jeho. Sledoval, jak dock-alfar zpívá a kolébá se při tom do rytmu přízračně znějící písně. Její zármutek byl o to strašnější, že jej nedoprovázela jediná slza a podivné zlaté oči plály proti temnému pozadí kůže. Vedle smířeného klidu Seveřanů a důstojných slz jejich žen vypadal elfcin nářek téměř děsivě. Přesto nebyl ani trochu předstíraný a Ulf zachoval zdvořilé mlčení. Dokonce byl vděčný za to, že Hrolfa někdo tak miloval.

Temná elfka dala šamanovi příležitost nahlédnout do nitra zesnulého příbuzného. On a Hrolf byli syny bratrů dvojčat a vyrůstali společně. Žádný bratr mu nemohl být bližší, přesto mu Ulf nerozuměl. Zejména jeho mladické – a takřka osudové – vášni pro elfské ženy. Ulf byl přímo zděšený, když Hrolf přijal drowí dívku za svoji dceru. Náhle jej však pochopil. Pirátský kapitán i černá kouzelnice si byli podivně blízcí – oba divocí a nezkrotní a přistupující k životu s nevázaností, jakou Seveřané jinak prožívali jen v boji. Dokonce i v zármutku se necítila být svázaná zvyklostmi, přesně jako Hrolf po celý svůj život. Přesně takové rozloučení by starý pirát ocenil.

Po chvíli šaman shromážděné rybáře rozpustil a položil ruce na ramena truchlící dívky. „Ztratil jsem přítele a člena rodiny,“ řekl tiše. „Mám ale pocit, že ty jsi ztratila otce. Tahle země již pro tebe není cizí; kus tvého srdce navždy zůstane na Ruathymu.“

Temná elfka přikývla. Instinktivně věděla, že má pravdu. Bojovala, aby ochránila místní vesnici před útokem sahuaginů, ovšem Hrolfova smrt ji k tomuto ostrovu připoutala, jak by to nic jiného nedokázalo. Jen jednou předtím zažila tak vše pohlcující pocit ztráty a zmaru. Byla ještě malé dítě, když Gromf Baenre, její drowský otec, nařídil smrt její matky, aby měl výchovu nadané dcery zcela pod kontrolou.

„Runa k nikomu nepřichází lehce, dokonce ani k bohům,“ pronesl Ulf příhodně, jako kdyby dokázal sledovat stezky jejích myšlenek. „Cena je vždy příliš vysoká, a než skončíš, nepochybně se ještě navýší. Stále se chceš učit?“

Liriel na něj upřela spalující pohled. „Jak se mě na něco takového můžeš vůbec ptát?“ zeptala se. „Hrolf je mrtvý a já se dozvím proč a získám sílu, abych jej mohla pomstít, ať už mě budeš učit, nebo ne.“

Tahle odpověď vážného šamana podle všeho potěšila. „Tak potom začneme.“

17.

Potomek Yggsdrasilův

Hrolfův pohřeb se konal ještě téhož dne. Příprav se zúčastnila většina vesnice, neboť bylo třeba mnohé vykonat. Elfí panna musela být vydrhnutá a vybavená na cestu, prkna natřená velrybím olejem, bylo třeba napsat písně připomínající mrtvého a jeho činy, někdo musel nasbírat dřevo na obrovský oheň a připravit jídlo a pití na hostinu – opulentní a dlouhá událost měla přeživším připomenout, jaká odměna je očekává v Tempových hodovních síních.

Podle ruathymského zvyku měl na přípravy dohlížet kapitánův první důstojník, ovšem lbn nebyl k nalezení. Chopila se toho tedy Liriel. Vesničané ji poslouchali bez ptaní či stížností a snad si ani neuvědomovali, že je vede nejenom žena, ale dokonce elfská žena. Snadno do role organizátorky zapadla. Vždyť měla s přípravou velkých a vznešených událostí bohaté zkušenosti. Je zvláštní, pomyslela si během toho hektického a dlouhého dne víc než jednou, že schopnosti, které používá k uctění Hrolfovy památky, si vybrousila při dekadentních hostinách v menzoberranzanských sídlech.

Barvy zapadajícího slunce se rozlily po mořské hladině, když se celá vesnice shromáždila v zátoce, aby vypravila kapitána na jeho poslední plavbu. Zatímco se Ulf a Olvir střídali v písních na rozloučenou, vypadala Liriel stejně netečně jako dřevěná figura na přídi Elfí panny. Když obřad konečně skončil, vydala pokyn k vyplutí.

Hrolfova bývalá posádka zajistila kormidlo a napjala plachtu – ne tu obvyklou pestře zbarvenou, ale ohromný čtverec vznešeně modré barvy, na který Bjorn namaloval Tempův posvátný symbol.

Opřel se do něj chladný vítr. Nejdřív se zachvěl, ale pak se poslušně napjal a loď zvolna vyrazila na moře. Když dorazila k hranici dostřelu, vložila Liriel šíp do plápolajícího ohně z naplaveného dříví a založila jej do tětivy dlouhého luku. Planoucí střela nejdřív vylétla vysoko k nebi a pak se snesla jako padající hvězda a zmizela za nízkým zábradlím Elfí panny. Následovala chvíle napjatého ticha a pak už olejem nasáklá loď vzplála jako pochodeň.

Ruathymci s vážným mlčením sledovali, jak jiskry Hrolfovy pohřební hranice vylétly k zapadajícímu slunci. Tohle byl prastarý obřad, který se v posledních letech dělal jen zřídka, ale všichni cítili, že v této chvíli je na místě. Všichni znali kapitánovu nezměrnou lásku k jeho lodi a nikdo si nedokázal představit, že byse po její palubě procházel někdo jiný. Ti, kteří rituál sledovali, z něj načerpali sílu. Do posledního detailu při něm dodrželi dávné seveřanské tradice a v těžce zkoušených myslích ostrovanů znovu vzplály plameny hrdosti dávných časů. Ať již v poslední době procházeli čímkoliv, byli potomky hrdého a silného lidu a přežijí i tohle.

Jako kdyby četla myšlenky lidí na břehu, probrala se náhle dřevěná figurína na přídi Hrolfovy lodě k životu. Obří elfi panna zdvihla vzhůru planoucí meč a před ohromenými zraky vesničanů změnila podobu: již nebyla deset stop vysokou drowí elfkou, ale mohutným Seveřanem se světlými copy, ohromným knírem a modrýma očima planoucíma divokou láskou k životu. Na okamžik tak Hrolf Nezkrotný znovu obživl. Na jeho dřevěné tváří se objevil pyšný úsměv a bradu zdvihl ve vítězném gestu, zatímco se loď konečně ponořila do vln.

Všechny oči se ohromeně ohlédly po drobné elfce ve svém středu. Ještě víc než samotná ukázka magie na ně zapůsobil fakt, že cizinec – a elf k tomu – dokázal tak přesně vystihnout jejich pocity válečníků. I když se to nikdo neodvážil říct nahlas, všichni cítili, že ve smrti utopením bylo něco neurčitě ponižujícího. Tím, že uspořádala Hrolfovi válečnický pohřeb, připomněla temná elfka všem přítomným kapitánovu lásku k boji a zručnost v bitvě a tím mu vrátila ztracenou Čest.

Ulf přistoupil ke ztichlé dívce a položil jí ruku na rameno. „Pojď,“ pronesl zlehka. „K hostině se připojíme později. Než přijde noc, musíme odnést tvé věci do mého domu.“

Liriel upřela na šamana podezíravý pohled. „A to proč?“

„V takové chvíli bys neměla být sama.“

„Nesmysl. Skoro polovinu života jsem byla sama!“

„Je zvykem téhle země, a ty o nich již něco víš, že učedník zůstává v domě svého mistra. Dnes začneme s tvou výukou.“

Dívka se nadechla k protestům. Byla vyčerpaná, smutná a na studium runové magie neměla nejmenší náladu. Přesto byl právě tohle důvod, proč na Ruathym vůbec přišla. Její ani Fjodorova potřeba něco se dozvědět se nijak nezmenšila a čas věnovaný truchlení by jim rozhodně neposloužil. Místo chystaných námitek tedy jen zdvořile přikývla a následovala šamana do Hrolfova srubu.

Mnohem později téže noci, když hostina skončila a nasycení vesničané se odebrali do postelí, vyrazil šaman se svou žákyní do lesa. Beze slova vystoupali na vysoký kopec korunovaný plochou travnatou skálou. Měsíc nad jejich hlavami byl pouhým srpkem stříbřitého světla a nebeské střípky doprovázející jej na cestě oblohou zářily jako prolité slzy.

„V zemi i v moři jsou neviditelné síly,“ začal Ulf. „Ten, jenž chce být šamanem, se musí naučit tyto síly nejdřív vycítit a až potom je může sbírat a tvarovat do podoby runy. Na tomto místě je magie silná. Zkus ji najít.“

S těmito slovy se otočil a vykročil z mýtiny.

„To má být ono?“ zeptala se Liriel, nevěříc vlastním uším. „Tohle má být učení, co jsi mi slíbil?“

Šaman se k ní obrátil. „Najdi sílu. Dokonce i velcí lidé – i bohové – nepřicházejí k runám lehce. Jak by ses je chtěla učit vytvářet, když se neumíš sladit se zdrojem jejich síly?“

To Liriel neměla jak popřít, a tak se jen otočila a vstoupila do středu mýtiny. Zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Vyprázdnila mysl přesně tak, jak to dělala před sesíláním každého mocného kouzla. Jako kouzelnice se učila používat zaklínadla, gesta a složky kouzel, aby magii vytvarovala podle své vůle. Nyní se naopak pokoušela vyladit na samotné Přadeno – neviditelnou a složitou síť magie obklopující vše živé.

Elfové Přadeno nepoužívají; my jsme jeho součástí.

Odkud ta myšlenka přišla, nedokázala Liriel říct, ovšem musela připustit, že měla pravdu. Byla moc, již mohla označit za svou, moc, jež byla jí. Představila si strukturu magie jako množství jemně spletených stříbrných vláken a začala hledat své místo v ní. Po nějakém čase je nalezla a vryla pevně do paměti.

Nezdržovala se tím, že by přemýšlela, odkud se tahle úžasná myšlenka vzala, a pokračovala ve své tiché pouti. Pátrala po magii, jež by patřila jen tomuto místu. Když k ní opět přišla vize, netýkala se neviditelných vláken, ale mnohem jemnější a magičtější struktury. Měsíční paprsky lemovaly stříbřitou stezku vedoucí z nebe na mýtinu, vytvářející mocné spojení mezi nebem a zemí. Liriel si vzpomněla na Qilué a ostatní kněžky Eilistraee uctívající Temnou pannu zpěvem, tancem a lovem. Pro ně bylo měsíční světlo posvátné a představovalo symbol a zdroj magie jejich bohyně. Ty by moc tohoto místa vycítily a odhalily by magii, jež se tu skrývala.

Liriel se instinktivně dala do tance – nejdřív se pomalu vlnila a natahovala paže ke stříbřité stezce. Pak složitým vzorcem kroků, na který si nemohla vzpomenout, že by se jej kdy učila, obkroužila mýtinu. Již to bylo dlouho, co naposledy tančila, a díky vrozené lásce k této činnosti se pohroužila do extáze. Vířila, poklekávala a vyskakovala, nacházela vzory a pohybovala se podle nich.

Uvězněná v magii a pohybu nevnímala běh času. Existoval pro ni jen tanec. Teprve když měsíc zmizel za vzdálenými horami, se konečně zastavila. Srdce jí divoce bušilo a tunika se lepila na lesknoucí se tělo.

Z blízkého lesa k ní dolehl slabý zvuk a dívka se za ním s nožem v ruce otočila. Ze skrýše se vynořil Ulf s vousatou tváří zbrázděnou obdivem. Aniž by si všímal tasené dýky, přistoupil k Liriel a zlehka se dotkl jedné z jejích zvlhlých kadeří. Liriel sledovala směr pohybu jeho ruky a rozšířila oči. Její vlasy, vždy bělejší než jemný pergamen, zářily slabým stříbrným svitem. Tohle bylo nepochybně znamení přízně Temné panny.

Její srdce zaplavil radostný pocit. Neustálý dusivý pocit zla, jenž ji svíral od doby, kdy ji Lloth přijala za jednu ze svých kněžek, se rozplynul jako mlha na slunci. Vzápětí se kolem ní temnota znovu sevřela. Opět svazující, ovšem zároveň slibující moc. Zářící světlo z Lirieliných vlasů zmizelo, jako když někdo sfoukne svíčku. Lloth si opět vzala to, co jí patřilo.

„Ještě nikdy jsem nic takového neviděl,“ rozplýval se Ulf. „Nemyslel jsem si, že je to možné, ale zdá se, že jsi připravená stanout před Potomkem Yggsdrasilu, a to ještě dnes v noci! Pojď, ukážu ti cestu.“

„Není třeba,“ odpověděla dívka vyrovnaným hlasem. I když jí byl dar Eilistraee odebrán, rozuměla nyní tomu, že všechna místa a osoby měly vlastní magii, a stále si živě pamatovala zářící stezku vedoucí k posvátnému dubu. A tak se otočila a se šokovaným šamanem v patách se začala prodírat lesem.

Liriel se bez zastávky proplétala hustým podrostem a sledovala linie moci vedoucí k posvátnému stromu. Konečně stanula před ohromným dubem. Byl prastarý. Stál tu dokonce víc let, než kolik by i dlouhověký drow mohl doufat, že prožije. Přesto jej vzhledem nic neodlišovalo od tlustých kmenů podobně velkých stromů, které cestou míjeli.

„Tohle je on,“ pronesla přesvědčeně.

„Nejsou na něm vyryté žádné runy,“ namítl Ulf.

Dívka místo odpovědi zavřela oči a natáhla před sebe ruce. Nebyla si jistá, jestli její kouzelnická magie dokáže odhalit i energii tohohle druhu, šamanovo prudké nadechnutí ale svědčilo o úspěchu.

Liriel se zahleděla na strom. Do jeho mohutného kmene byly vyryty tucty složitých značek. Každá z run byla naprosto jedinečná. Přejela po nich prstem a jasně cítila prastaré vrypy. Všechny linie byly do kmene skutečně vyryty, to jen magie Yggsdrasilova potomka je skrývala před zraky lidí.

„Vedla sis dobře,“ pochválil ji Ulf. „Ještě než začneš, musíš ale zodpovědět pět rituálních otázek. První. Čím je Potomek Yggsdrasilův?“

„Symbolem,“ odpověděla Liriel, citujíc tak starou knihu, již studovala. „Strom Yggsdrasil obsahuje všechen život a celý svět jako ovoce na svých větvích.“

„Proč jsi přišla?“

„Vyrýt runu moci do jeho posvátného kmene,“ řekla dívka a v duchu si vybavila složitý vzor, jenž byl vytvářen tolik dlouhých dní.

„Jak tato runa vznikla?“

„Magie vychází ze života, proto musí být i runa takto stvořena. Vydala jsem se na dlouhou cestu, abych viděla, abych se učila a nechala sám život vytvořit její linie.“

„Čím hodláš runu do posvátného stromu vyrýt?“

Liriel si sňala z krku Poutníkův amulet a sevřela v ruce rukojeť drobné dýky. Otočila s ní a vytáhla ji z pouzdra. Neodhalila však dýku, ale drobné dláto. „Svou runu chci vyrýt pomocí tohoto artefaktu z dávno minulých dob, obestřeného kouzly mnoha runových mágů a požehnaného prastarými bohy.“

„A jak provedeš obřad seslání?“

Odpověď na poslední a značně záludnou otázku nevyčetla ze žádné knihy či svitku, ale přišla k ní sama právě této noci na měsíčním světlem zalité mýtině. „S mocí země, z níž Potomek Yggsdrasilův vyrůstá, a se silou dubu a magie, jež je mou vlastí,“ odpověděla Liriel.

Šaman přikývl. „Můžeš začít.“

Liriel přistoupila k prastarému stromu a přejela prsty po jeho zvětralé kůře, jako kdyby hledala místo, jež patřilo jen jí. Když je konečně našla, zavřela oči a zdvihla dlátko. Znovu si vybavila svoji runu a nechala ji, aby jí vyplnila celou mysl.

Minul dlouhý čas, a přesto se ani nepohnula. Její vzor ještě nebyl zcela hotový a runa neměla výsledný tvar. Zoufalá a zmatená pátrala v mysli po tom, co by ještě mohlo chybět.

Fjodor.

Odpověď ji zasáhla jako úder pěsti, ale okamžitě si uvědomila, že je správná. Bez Fjodora by nic z toho nedokázala, a tak se i on musel stát pevnou součástí její runy.

Liriel otevřela oči a rozechvěle vydechla. Dnes se toho událo tolik, že to skoro nedokázala pojmout. Mladá kouzelnice se vždy považovala za nositelku obou úkolů – svého i Fjodorova. Zvykla si myslet na něj jako na společníka a přítele, ale teprve teď si uvědomila, že jejich osudy jsou tak spjaté, že to sama ani pořádně nechápe.

Beze slova se otočila a odešla od posvátného dubu.

Ulf se jí na nic neptal. Vlastně se zdálo, že vše chápe lépe než ona. „Až budeš připravená, zkusíš to znovu,“ pronesl klidně. „To už však mou pomoc nebudeš potřebovat.“

18.

Holgerstead

Liriel se probudila za úsvitu po několika hodinách spánku, vytržená ze sna hlukem zezdola. Několik chvil jí trvalo, než si vzpomněla, kde vlastně je a proč. Se zabručením odhodila přikrývku a vylezla z lůžka v podkroví Ulfova domu. Rychle se oblékla a slezla po žebříku vedoucím do rozlehlé ústřední místnosti sloužící jako kuchyně a místo k setkávání a spaní celé Ulfovy rodiny.

Všude kolem ní bylo živo. Ulfova žena, Sanja, obtloustlá Seveřanka, jejíž obvyklý výraz naznačoval, že nedávno musela vypít pořádný příděl zkyslého mléka, vypadala při práci docela mile. Na sobě měla šaty hodící se k nějaké slavnostní příležitosti; vlasy spletené a upevněné kolem hlavy stuhami a jehlicemi ze žlutého zlata. Přes bohatě vyšívanou lněnou blůzu měla jasně rudou košilku. Právě chvatně ukládala hrnce, šaty a domácí ložní prádlo do obrovské truhly, zatímco šťastně plísnila nevolníky zúčastňující se balení a jiných obvyklých domácích povinností. Dagmar se rovněž točila podle Sanjiných příkazů, ovšem Liriel si všimla, že je stále bledá a má pevně stisknuté rty.

„Co se děje?“ zeptala se elfka a posloužila si z misky lesních plodů.

„Moje dcera dnes odchází do Holgersteadu,“ odpověděl Ulf. „Stane se členkou domácnosti Wedigara, První sekyry té vesnice. Až nastane úplněk, bude se konat svatba. Je to pro tento dům velká čest,“ řekl a věnoval pobledlé dívce přísný pohled.

Liriel se Dagmar ani nemusela ptát na její názor ohledné té cti. Spíš ji překvapilo, že nikdo nevěnuje pozornost dívčině očividné tísni. Liriel si nebyla jistá, jestli jí má být děvčete zjevně provdávaného proti jeho vůli líto, nebo se má raději pokusit natlouct do té bezpáteřní hlupačky trochu rozumu.

Na oboje však nebylo moc času. Liriel se musela vzdát i myšlenek na snídani a místo toho sledovala, jak dva zavalití nevolníci vynášejí truhlu ven a nakládají ji na plochý vůz, do nějž byly zapřažené dva páry tažných volů. Několik dalších beden a sudů již bylo naloženo a uvázáno na místo.

Sanja si založila ruce na mohutné poprsí a spočinula na obtěžkaném voze kritickým okem. „No, Dagmar, poslední, co chybí, jsou tradiční sudy oleje a jídla. Ty můžeš vzít před odjezdem z Hrolfova skladiště. Dokonce ani První sekyra si nebude moct stěžovat na věno mé dcery,“ pronesla s pýchou v hlase.

Liriel ohromením a zuřivostí rozšířila oči. Tady se čekalo, že žena bude za svatbu platit? V její domovině nebyli takto ponižováni ani nejníže postavení muži. Ženy si je vybíraly za druhy podle zásluh či jakýchkoliv jiných předností, jež u nich viděly. Samozřejmě se jich pak stejně snadno zbavovaly, to jistě, ale aspoň je rodiny neprodávaly kterékoliv kněžce s nejvyšší nabídkou!

Než se Liriel stihla vyjádřit nahlas, stáhla si Sanja ze široké paže několik zlatých kruhů a věnovala je dceři spolu se spoustou dobře míněných rad ohledně manželčiných povinností. Její proslov byl natolik přímý a detailní, že otřásl i se zábavu milující elfkou. Dagmar se vzdálila, jakmile jí to slušnost dovolila. Na mrtvolně bledé tváři jí zahořel ruměnec prozrazující hloubku jejího studu.

„Půjdu s tebou do Hrolfova skladiště,“ pronesla Liriel náhle.

Mladá Seveřanka přikývla, zjevně odhodlaná zmizet co nejdřív. Do ruky vzala opratě a vedla volské spřežení po cestě dolů ke skladišti. Liriel s ní srovnala krok a bok po boku tiše procházely kolem kurníků a králíkáren zásobujících rodinný stůl.

Dagmar se na okraji dvora zastavila a dlouze se zadívala na zahradu. Jak se Liriel dozvěděla, patřila starost o ni k dívčiným povinnostem. Mezi pletím a rybolovem sloužila dívka doma stejně jako do otroctví zrození nevolníci. A to byl život jediné dcery relativně bohatého muže! Temná elfka se nedokázala ubránit myšlenkám na to, jaký osud ji asi očekává v domě jiné ženy.

Hned vedle cesty stály dvě velké dřevěné bedny plné písku a slané vody. Liriel v nich zahlédla škeble. Zdálo se, že většina vesničanů je ráda, když má po ruce zásobu mořských plodů a jedlých řas. Nepřítomně si utrhla kus jedné chaluhy a začala ji nepřítomně okusovat, zatímco přemýšlela nad něčím, co by Dagmar její úděl ulehčilo. Při pohledu na její přepadlý obličej však zapomněla na veškerou diplomacii.

„Nemusíš to dělat,“ řekla přímo. „Když budeš muset, klidně se odsud probojuj. Já budu stát při tobě. Nepřipustím, aby se s nějakou ženou takhle špatně zacházelo!“

Mladá Seveřanka zavrtěla hlavou. „Musí to tak být,“ řekla podivně nepřítomným hlasem a přehodila si světlý cop přes rameno. „První sekyra potřebuje potomka, jenž by byl hamfariggenem a mohl vést berserkry do boje, a mojí povinností je dát mu jej.“

„Slyšela jsi, jak Hrolf mluvil o Ygraine,“ pokračovala Dagmar tiše. „Byla mým dvojčetem a ztratila se na jaře v bouři. Když jsme se obě narodily, prohlásila stará žena vykládající znamení, že Ygraine vrátí na Ruathym proměněnce a obnoví jeho ztracenou slávu. A jakou jinou cestu ke slávě má seveřanská žena než skrze manžela a jeho děti? Ygraininým snoubencem se stal poslední svobodný hamfariggen na ostrově a ten je teď mrtvý. Zbývá jedině Wedigar a ten musí mít syny. Ygraine by za ním šla dobrovolně a její osud teď přešel na mě. Mohla bych se snad zachovat jinak než ona?“

Liriel znechuceně rozhodila ruce. Jestli se Dagmar rozhodla přistupovat k tomu takhle, nebylo jí pomoci.

„Něco bys pro mě ale mohla udělat,“ zamumlala dívka. „Chci do Holgersteadu dorazit sama a v tichosti. Nech mě samotnou a chvíli počkej, než se do otcova domu vrátíš. Tak se nedozví, že jsem mezitím odešla. Jinak by šli se mnou a předali by mě zdráhajícímu se Wedigarovi během slavnostního obřadu, a něco takového bych nejspíš nezvládla.“

Požadavek zněl rozumně, a tak elfka přikývla a vklouzla do blízkého lesa. Když uplynula asi hodina, přiloudala se zpět do Ulfova domu se zvěstí o Dagmařině útěku.

Při představě Sanjina překvapení a hněvu se jí po tváři rozlil škodolibý úsměv. Ta jinak nanicovatá Seveřanka se dokázala pěkně dopálit a doprovodit to úctyhodnou sbírkou nanejvýš zajímavých výrazů. Liriel se již stala svědkyní jejího zábavného výbuchu, když se Ulf vplížil domů s prvními ranními paprsky. Samozřejmě že její zuřivost se nemohla barvitostí ani divokostí měřit s tou, jíž propadaly drowí kněžky. Neměla ani bič s hadími hlavami, kterým by mohla práskat, ani pomoc v podobě kouzel. Ovšem se zdroji, které k dispozici měla, dokázala naložit opravdu zajímavě, to jí Liriel musel nechat.

Ve dni, jenž bez debat začal špatně, to bylo alespoň něco, na co se mohla těšit.

Rethnor stále ležel v posteli ve své komnatě v podmořském paláci, když dveře vybuchly. Dveřní oblouk se roztříštil na drobné křišťálové střípky zasypávající mu postel i mramorovou podlahu. Jeden obzvlášť ostrý kus se mu zapíchl do paže, kterou si instinktivně kryl obličej.

Nejvyšší kapitán zaklel, vytrhl ji a odhodil stranou. Výskočil na nohy a sáhl po meči, který si vždy nechával u postele. Postavil se do střehu a připravil se na střet s vetřelcem.

Ve zničených dveřích stála Shakti a v ruce držela jako kopí napřažené vidle, z jejichž zubů se lehce kouřilo, a s tváří sinalou vzteky postupovala ke kapitánovi.

„Tři dny jsi strávil v Noci nad zemí,“ zavřískala, „a čeho jsi během té doby dosáhl? Do Ascarle ses vrátil sám, bez Liriel Baenre. Ukaž mi, jak ji hodláš přivést, nebo mou rukou zemři!“

Kapitán se místo odpovědi vrhl kupředu. Bodl mečem mezi zuby vidlí a pak se ostře stočil ke straně. Rychlost a síla útoku vytrhly Shakti zbraň z rukou a ta dopadla s kovovým zařinčením na zem.

„Tvou rukou?“ posmíval se jí.

„Nebo tvou, jestli se ti to tak líbí víc,“ zasyčela kněžka mezi zaťatými zuby. Obě ruce spojené palci natáhla kupředu a ostře tleskla.

Rethnorovou novou rukou projelo známé mravenčení a srdce mu sevřely ledové prsty strachu. Zrádná končetina se znovu poddala odporné magii temné elfky. S bezmocným vztekem opět sledoval, jak jeho vlastní ruka zvedá čepel a opírá mu ji o krk.

„Jak hodláš přivést Liriel Baenre?“ zeptala se Shakti znovu a přistoupila blíž. „Okamžitě mi řekni o všem, co jsi udělal nebo chceš udělat, jinak zemřeš!“

Rethnor ani na okamžik nezapochyboval o upřímnosti jejích slov, a tak se raději rychle rozmluvil. „Kontaktoval jsem svého špeha na ostrově a ten mi řekl o její slabině. Má lidského milence – toho válečníka, co mě připravil o ruku,“ dodal neochotně. „Podle všech zpráv je přátelům neobyčejně oddaná. Jestli toho muže zajmeme, dozajista za ním půjde.“

Kněžka se zatvářila pochybovačně. „Je to temná elfka. Proč by se měla starat o osud lidského muže?“

„Máš snad lepší nápad?“ zeptal se Rethnor s menší dávkou sarkasmu, než by použil za jiných okolností. Meč na krku už takový vliv obvykle mívá.

„Zabij ho,“ poradila mu Shakti chladně. „Jestli je zajímavým milencem, tak ji jeho ztráta rozzuří a bude se chtít pomstít.“

Rethnor se zamyslel. Plán zněl rozumně, alespoň vzhledem k jeho vlastním citům k souložnicím a podle zkušeností s touto jednou drowí elfkou.

„Tak dobře,“ slíbil. „Čas invaze se blíží a dnes v noci berserkři z Holgersteadu zemřou. Všichni do jednoho,“ dodal s chmurným zadostiučiněním.

„Vážně? A čí rukou?“

Seveřan sklopil zrak k meči na svém hrdle a stiskl rty v krutém úsměvu. „Rukou zrady,“ prohlásil. „Naučil jsem se totiž, jak může být výkonná.“

V elféiných karmínových očích zaplálo zvláštní světlo. „Výkonná, ale na můj vkus někdy až moc,“ pronesla s temnou škodolibostí a sáhla k něčemu zastrčenému za opaskem, co vypadalo jako rukojeť biče.

Když to vytáhla, vynořilo se ze záhybů jejích sukní pět silných provazů. Ty se o vlastní vůli zdvihly do vzduchu a zlověstně se vlnící upřely na Rethnora nemilosrdný pohled plážích očí. Nejvyšší kapitán si k vlastnímu zděšení uvědomil, že bič se skládá ze živých hadů. Všech pět dychtivě otvíralo čelisti a ze zubů jim odkapával jed.

Shakti se napřáhla a švihla paží kupředu. Hadí hlavy se snesly dolů a zabořily zuby hluboko do mužova těla. Projely jím záblesky oslepující bolesti a bezvládně se zhroutil k zemi.

Kněžka znovu škubla paží a vytrhla zuby z masa. Mučivě dlouho tak stála s rukou napřaženou a Rethnor se v duchu připravil na další úder.

„To bude prozatím stačit,“ pronesla kněžka s očividným sebezapřením. „Pamatuj si však cenu za selhání a nezkoušej probudit můj hněv!“

Shakti znovu odložila bič a hadi se okamžitě stáhli zpět do své skrýše. Sebrala ze země vidle a vykročila z místnosti. Kapitán pohlédl na roztříštěné dveře, hluboké bodné rány na svém těle a potrhanou kůži a obdivoval fakt, že temná elfka tohle všechno nepovažuje za projev hněvu. Usilovně se snažil nemyslet na to, co by asi udělala, kdyby se skutečně rozzuřila.

Rethnorovou bolestí otupělou myslí probleskla myšlenka, příliš lákavá, než aby ji ignoroval. Tahle třikrát prokletá kněžka proti němu obrátila jeho vlastní tělo, ale přesto jí stále mohl ublížit. Shakti ze všeho nejvíc chtěla kouzelnici. Dobře, on ji tedy přivede. Ovšem tak rozlícenou, že bude schopná srovnat se zemí celé Ascarle.

Nečekaně se mu do hlavy vplížilo přísloví pocházející z Hlubiny: „Bohové shlížejí s lítostí na dva druhy lidí. Na ty, kteří nedostanou to, co chtějí, a na ty, kteří to dostanou.“

Sanjina reakce na dceřino zmizení byla přesně taková, jak Liriel doufala. Po nějaké době však její tiráda přestala být zajímavá a stala se jen únavnou.

Ulf zjevně sdílel Lirielin názor, neboť jí opatrně naznačil, že je nejvyšší čas, aby se vrátili ke studiu. Drowí dívka přikývla a následovala zachmuřeného šamana k lesu. Jakmile opustili hranice vesnice, věnoval jí Ulf krátké, ovšem nezaměnitelně spiklenecké zašklebení. Liriel potlačila úsměv. Nakonec to vypadalo, že šaman není od svého nevázaného příbuzného zase tak odlišný.

Muž však okamžitě opět zvážněl, mnohem dřív, než se Liriel podařilo překonat smíšené pocity příjemného tepla a bolesti, které v ní vzpomínka na Hrolfa vyvolala. „Pověz mi o magii, kterou jsi uložila v Poutníkovi,“ poručil jí.

Liriel mu o podivném vyzařování Temných říší vysvětlila, co se dalo, a snažila se je přirovnat k magii, kterou šaman znal a jíž rozuměl. „Tahle magie ve slunečním světle bledne, ovšem jakmile bude runa hotová, bude navždy moje bez ohledu na to, kam půjdu,“ uzavřela.

Ulf to zvážil. „Ale proč je to tak důležité? Vždyť vládneš i jinou magií: kouzly, runami, a dokonce si myslím, že i božskou. Když jsi tančila v měsíčním světle, nalezla jsi nejen magii toho místa, ale ještě něco jiného. Koho jsi vzývala? Seluné?“

„Žádnou bohyni toho jména neznám,“ ošila se Liriel, zneklidněná teologickými otázkami. Nerada o Lloth mluvila s někým jiným než s dalšími drowy a nebyla si jistá, jak by Pavoučí královna reagovala na zmínku o Eilistraee. „Magie temných elfů ze mě dělá to, čím jsem. Vzdal by ses snad ty dobrovolně moci svého domova, jenom abys mohl být obyčejným kouzelníkem v nějakém jižním městě?“

Šaman pokýváním uznal odpověď a pak na Liriel upřel pronikavý pohled. „Seveřané nejsou zbožní lidé, alespoň ve srovnání s obyvateli pevniny. Čas od času se dovoláváme některých bohů – Tempa před bitvou, Amberlie během bouře a Auril, když je tuhá zima – ale nikdy nás neuvidíš padat na kolena a hlasitě se modlit. Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém.“

„Ale bohové přece vyžadují uctívání!“ namítla Liriel.

Ulf pokrčil rameny. „Když tě člověk podvede, budeš s ním dál jednat? Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

Drowí dívka se nad těmi rouhačskými slovy zamyslela a kupodivu v nich našla jistý smysl. Bylo pravdou, že Pavoučí královna požadovala za každou službu vysokou cenu. Ona sama s ní s úspěchem jednala, když vyměnila bezpečí Elfí panny za svoje služby kněžky.

Liriel pocítila záblesk naděje – a kacířství – když probírala možnost, že by mohla být toho slibu zbavena.

Ale ne. Pavoučí královna svoji část dohody dodržela. Liriel se znovu vybavil děsivý okamžik, kdy drowí bohyně vyrvala loď jisté smrti a odnesla ji do Propasti. Elfí panna se vrátila do světa smrtelníků dřív, než mohl kdokoliv kromě ní samotné poznat, kde vlastně byli. Ona však nedokázala zapomenout na děs a zoufalství toho místa a svůdnou moc zla, jež mu vládlo.

„Runová magie je však něco docela jiného,“ pokračoval Ulf a narušil dívčiny znepokojivé myšlenky. „S Yggsdrasilovým potomkem nezkoušej smlouvat.“

„Proč ne?“ zajímala se vždy zvědavá elfka.

„A proč se vůbec snažit? Co bys tak asi mohla nabídnout, že by to mohlo zaujmout dub?“

Drowí dívka na šamana dlouho hleděla, než si všimla smíchu v jeho očích. „Možná vypadáš jako Hrolf,“ zabručela, „ale život se Sanjou ti úplně pokřivil smysl pro humor!“

„To se radši ani nebudu pokoušet popřít,“ souhlasil Ulf a obrátil se k odchodu. Když jej Liriel chtěla následovat, zastavil ji rukou položenou na rameno. „Chvíli tu zůstaň. Může se stát, že tě při tanci napadnou nějaké odpovědi. U Seveřanů to tak sice nebývá, ale slyšel jsem, že vy elfové často na něco přijdete.“

Liriel nepřítomně pokývala hlavou. V jeho slovech se skrývala pravda. Sama viděla – a dokonce na vlastní kůži zažila – léčivou sílu a radost, jež následovnice Eilistraee nacházely ve svých tancích v měsíčním světle. Tentokrát však nepotřebovala sílu drowí bohyně, ale něco mnohem nebezpečnějšího a děsivějšího.

Potřebovala lásku lidského muže.

Fjodorovy dny v Holgersteadu rychle utíkaly. Měl neustále co dělat a mnoho hodin věnoval práci po boku vesnického zbrojíře při ostření čepelí mečů a seker. I přes svoje mládí strávil víc než pět let bojem ve válce, a tak dokázal vycítit blížící se střetnutí stejně jistě, jako mladý Bjorn vyčenichal bouři. Bylo mu jasné, že podivné události posledních dní nemohly být ničím jiným než předehrou k boji. Na Ruathym se hrnula válka, tím si byl Fjodor jistý, a rozhodl se pomoct bratřím s přípravou.

A skutečně to byli jeho bratři. Berserkři z Holgersteadu jej mezi sebe přijali bez váhání i otázek. Mladému válečníkovi daleko od milovaného domova – vlastně přímo vyhoštěného z domova kvůli nebezpečí, jež představovalo jeho neovladatelné šílenství – připadalo takové přijetí jako osvěžující lok vody po týdnech na poušti. Ruathymci s ním pracovali bok po boku a zpříjemňovali si nudné úkoly dobrodružnými příběhy a obhroublými písničkami.

Obzvlášť Wedigar strávil s mladým Rašemencem spoustu času a vyprávěl mu mnohé příběhy z doby, kdy berserkři-tvaroměnci vládli Ruathymu a ovládali i okolní moře. Fjodor si nemohl nevšimnout pochmurné odhodlanosti v jeho slovech a došlo mu, že První sekyra se takhle snaží vrátit hrdost svému dědictví, které přednedávnem nereidka tak krutě zneužila. Fjodorovi se zdálo, že se Wedigar začínal postupně smiřovat s činy, k nimž jej okouzlení donutilo. Jak se mu postupně vracely vzpomínky, docházelo mu, že sám nemohl být zodpovědný za úplně všechny nedávné události. Právě tohle vědomí mu propůjčovalo u Seveřanů jinak nevídanou trpělivost. Zdál se být smířený s čekáním a přípravou na další úder neznámého nepřítele.

V Holgersteadu toho však bylo mnohem víc než jenom tvrdá práce a smutné příběhy. Když každodenní práce skončila, shromažďovali se muži k závodům v plavání v ledové řece rozvodněné tajícím ledem a k přátelským měřením síly a zručnosti. Fjodor se nejdříve nechtěl připojit ze strachu, že by mohl upadnout do záchvatu berserkrovské zuřivosti, ale Wedigar jej odbyl mávnutím ruky a poukázal na fakt, že šest desítek berserkrovských válečníků by mohlo stačit k tomu, aby jej znehybněli a zabránili mu komukoliv ublížit. Fjodor se trochu zastyděl a nakonec souhlasil. Brzy zjistil, že Wedigarovo ujištění mu propůjčilo dostatečný klid a sebeovládání. Bylo osvěžující držet opět jednou v ruce meč a cvičit bez spalujícího šílenství vedoucího mu paže.

Dokonce ani nečekaný příchod Hrolfova prvního důstojníka neztupil jeho radost z nově nalezeného bratrství. Ibn se objevil se svým podílem nákladu z poslední plavby Elfí panny, který chtěl v severní pevnosti prodat. Práci se novopečený zrzavý kupec věnoval od časného rána až hluboko do noci, a tak s ním Fjodor ani neměl příležitost mluvit. Ne že by o to Ibn stál. Kdykoliv byl Fjodor poblíž, odvracel zrak nebo rovnou odspěchal stranou. Jak dny plynuly, začalo jej podivné chování jindy tak přímého námořníka znepokojovat. Již jednou Liriel napadl a Fjodor přemýšlel, zda něco neskrývá. Začal se obávat o bezpečí své drowí přítelkyně.

Rozhodl se povzbudit trochou jhuildu, který z neznámého důvodu posiloval jeho spojení se vzdálenou domovinou a s ním i slabý dar Zraku, a vydal se podivně se chovajícího prvního důstojníka najít.

„Je v Ruathymu všechno v pořádku?“ zeptal se.

Ibn si vytáhl dýmku z úst a pohlédl Fjodorovi přímo do očí. „Kapitán je po smrti.“

Fjodor šokovaně couvnul. Na vlastní oči viděl Hrolfa bojovat a bylo mu jasné, že někdo takový by svůj život nedal lacino.

„To přece není možné! Jak zemřel?“

„Utopil se,“ procedil Ibn skrz zuby. „Pro Seveřana nic moc smrt. Můžeš za to poděkovat mořským elfům a tý černý holce, co je s nima jedna ruka!“

„Liriel by neudělala nic, co by Hrolfovi ublížilo,“ prohlásil Rašemenec s naprostou jistotou a tím obrátil tok myšlenek k původnímu záměru. „A co ona? Je v pořádku?“ zajímal se.

„Bohužel,“ odpověděl námořník s takovou hořkostí v hlase, že Fjodor o pravdivosti těch slov ani na okamžik nezapochyboval.

„Děkuji ti za zprávy,“ řekl a obrátil se, aby našel První sekyru. Sice byl svobodný člověk a mohl si přicházet a odcházet, jak se mu zachtělo, ale i tak chtěl Wedigarovi úmysl vrátit se co nejdřív do vesnice Ruathym oznámit. Fjodor věděl, že Hrolf měl Liriel v oblibě, a domýšlel se, že ona náklonnost opětovala ve stejné míře. I když to byla hrdá a schopná dívka, která se dokázala docela dobře obejít i bez něj, nechtěl ji právě teď nechat samotnou.

Do Wedigarova srubu dorazil v době zuřivých příprav. Přijela Dagmar, aby se stala součástí domácnosti a ještě před svatbou se seznámila s chodem rodiny. Nezdálo se, že by tím byl kdokoliv potěšený – ani Wedigarova zachmuřená manželka ani jeho mladé dcery ani Dagmar, a rozhodně ani sám Wedigar. Přesto však zvyk kázal připravit hostinu, a tak se připravovalo.

Wedigar si vyslechl Fjodorův plán a pak jej odtáhl stranou. „Zůstaň v Holgersteadu ještě jednu noc,“ požádal ho. „Do Ruathymu stejně nedojdeš před západem slunce a já bych vedle sebe potřeboval přítele, jako jsi ty.“

Rašemenec zaváhal jen na okamžik a pak slíbil, že na hostinu zůstane. Pro takového přítele, jakým se První sekyra stal, to byla jen malá služba a celkem vzato potřebovala Liriel jeho přítomnost o něco míň než Wedigar.

Fjodor si často přál, aby tomu tak nebylo, ale byl zvyklý neskrývat pravdu ani sám před sebou.

Kolem půlnoci začal Fjodor svého rozhodnutí zůstat téměř litovat. Hostina to byla divoká a každý zúčastněný si zřejmě vzal do hlavy, že musí vypít tolik piva a medoviny, že by to položilo celý trpasličí klan. On sám nepil. Ani hořké pivo, ani sladká medovina mu příliš nechutnaly. Kromě toho vždy pil jen střídmě, a to dokonce i ve dnech, kdy se jeho berserkrovské záchvaty nevymykaly kontrole. Překvapilo ho, že místní berserkři zjevně nepovažovali podobnou střídmost za nutnou. Na druhou stranu byla pravda, že žádný z nich nesdílel jeho prokletí. Jejich zuřivost byla dobrovolná a pod kontrolou rituálů. Nehrozilo, že by ji rozpoutalo jen hloupé, opilecké nedorozumění.

Obzvlášť Wedigar hledal dočasný únik od svých starostí. První sekyra vypil pořádné množství piva a pak do sebe obrátil dva velké poháry zlatavé medoviny, aniž by si mezi nimi dopřál přestávku k nadechnutí. Touhle dobou již pohodlně chrápal a hlavu měl opřenou o chlebovou misku obsahující jeho porci zvěřinového guláše. Tu a tam dřímali i jiní válečníci a jejich ženy a spousta dalších zeširoka zívala.

Fjodorovou myslí náhle proletěla zlá předtucha. Zmocnil se Wedigarova prázdného poháru a opatrně k němu přičichl. A skutečně; okamžitě ucítil stejnou bylinnou směs, jakou Hrolfovi muži uspali vesničany na vzdáleném ostrově kousek od Měsíčniny.

Tehdy uslyšel ten zvuk – lehké škrábání u hradeb obklopujících Holgerstead. Vesnice byla skrytá v prastaré pevnosti postavené dávno mrtvými trpaslíky a i přes svoje stáří snadno odolávala útokům zvenčí. Holgerstead bylo poslední útočiště ostrovanů a místo, kde se v časech nebezpečí shromažďovali lidé z celého Ruathymu. Nikdy by nepadl, pokud by jej někdo nevydal nepříteli do rukou. A přesně to, pomyslel si Fjodor, se právě teď dělo.

Vzhlédl nahoru na hradby. Stráže dávno spaly, rozložené na ochozech nebo se bezvládně opírající o cimbuří. Těm byla otrávená medovina zřejmě podaná nejdřív. Fjodor netušil, kdo mohl být původcem zrady, a ani neměl čas, aby nad tím přemýšlel.

Místo toho zařval na poplach a přetáhl Wedigara naplocho mečem. Dost ho překvapilo, když se První sekyra posadil a upřel na něj otupělý pohled. Válečník si brzy uvědomil nebezpečí hrozícího útoku a začal vydávat rozkazy.

Fjodor pocítil úlevu. I když zněl Wedigarův hlas ospale, jeho taktika vypadala dostatečně rozumně. Zdálo se, že berserkři jsou nezvykle odolní. Většina z nich ze sebe setřásla účinky přemíry alkoholu – ještě vylepšeného silným uspávacím prostředkem – stejně snadno, jako pes vytřepává vodu z kožichu.

Lučištníci vyběhli po schodech vedoucích na ochozy lemující vnější zdi. Ženy shromáždily děti a zahnaly je do kulaté kamenné pevnosti uvnitř druhého obranného kruhu. Na rozlehlém nádvoří mezi dvěma hradbami byly hodovní stoly obráceny na bok a vytvořily improvizovanou palisádu.

Fjodor zděšeně sledoval, jak se přes okraj vnější hradby natáhly ohromné šupinaté ruce. První vlna lučištníků neměla ani čas, aby založila šípy; útočníci je prostě chytili a stáhli z ochozu dolů. Ruce nešťastných mužů se chvíli míhaly vzduchem, jak se pokoušeli udržet rovnováhu, ovšem pak zmizeli z dohledu. O jejich osudu na kamenitém břehu dole vypovídaly jen duté údery.

Mezitím Seveřané na nádvoří natáhli luky a vyslali první salvu šípů na nezřetelné postavy hemžící se po zdi. Ty se však jen neškodně odrazily od šupinaté kůže pokrývající ohromná stvoření, zeleně se lesknoucí v mihotavém světle pochodní.

„Svatá Amberlie! Co je to za věci?“ zeptal se Wedigar s tváři zrůzněnou údivem.

„Vodní zlobři,“ odvětil Fjodor chmurně. „Už jsem s nimi jednou bojoval.“

První sekyra trhnul hlavou k seveřanským válečníkům. „Tak jim řekni jak.“

Rašemenec se bez rozmýšlení otočil ke shromáždění bojovníků. „Vodní zlobři útočí v jedné nepřehledné vlně a pak bojují natěsno rukama. Vy všichni s kopími a píkami jděte okamžitě za stoly! Občas po nich můžete vystřelit, ale držte se i se svými zbraněmi z dohledu, dokud vám neřeknu. Všichni ostatní se postavte za mě.“

Seveřané spěšně zaujali pozice. Fjodor stál za stoly tak, aby viděl blížící se útok. Za sebou slyšel litanii přivolávající bojovou zuřivost ruathymských berserkra. Sám pozorně sledoval tvory sestupující ze schodů na nádvoří a pleskající při tom nohama o prastaré kameny. Až na něj přijde šílenství, chtěl si být jistý, že je zaměří na útočníky.

Většina zlobrů odrazila první smršť šípů stranou. Pět nebo šest jich padlo k zemi. Z měkké tkáně na spodní straně krku nebo z oka jim trčely dříky šípů. Očividně to však nestačilo, aby byli přeživší tvorové přesvědčeni o byť jen nepatrné nebezpečnosti válečníků za palisádou. Jeden ze zlobrů, deset stop vysoký samec se třemi černými rohy vyrůstajícími z čela, zařval chrochtavý rozkaz. Ostatní tvorové se seřadili do formace, namířili na válečníky kopí a trojzubce a zaútočili.

„Pokusí se přeskočit na druhou stranu,“ varoval Fjodor Seveřany rychle, aby to stihl dřív, než dorazí. „Ustupte o tři kroky, zdvihněte zbraně vzhůru a zapřete je – teď!“

Skrytí válečníci skočili na místa a napřáhli kopí a píky, právě když se první zlobři odrazili ke skoku. Protože se zcela zaměřili na bojovníky s meči a sekyrami, neměli dost času, aby změnili směr, a tvrdě dopadli na čekající píky. Mnoho Seveřanů kleslo pod vahou zlobřích těl, některá kopí se zlomila, jiná nenašla cíl, ale první útok byl rozhodně zastaven.

Pak zaútočil zbytek Seveřanů s Tempovým jménem na rtech. Sekery se ve světle pochodní krutě leskly, jak se muži vrhli na padlé zlobry jako na poražené stromy. Tu a tam se na nádvoří objevili zlobr a válečník, spolu bojující. Rychlost a síla těch tvorů byla plně vyvažovaná berserkrovskou zuřivostí holgersteadských bojovníků.

Jak Fjodor odrážel bodnutí zlobrova kopí, pocítil známé teplo začínajícího záchvatu. Náhle mohl hledět mnohem většímu zlobrovi přímo do očí. Tvorův komicky překvapený výraz rychle zmizel a pohnul kopím v pomalém oblouku vzhůru. Samozřejmě to byla iluze. Fjodorovo šílenství vždy způsobovalo, že se svět kolem něj zdánlivě sotva plazil.

Ruka mladého berserkra vystřelila kupředu a zachytila dřevěné ratiště útočníkovy zbraně. Ustoupil stranou, prudce jím trhl dolů a zároveň zdvihl koleno. Ratiště se rozpadlo jako tříska na podpal a Fjodorovi zůstal v ruce konec s hrotem. Ten zabodl hluboko do zlobrova břicha s takovou silou, že se do něj zabořil až po zápěstí. Pustil zbraň a rukou zamířil výš, dokud nenahmatal jedno ze žeber a nesevřel kolem něj prsty.

Fjodor využil sílu tvorova pádu, aby mu pomohla kost vyrvat ven. Otočil se, sehnul se pod úderem čepele halapartny jiného zlobra a bodl ho hrůznou zbraní do oka.

Pak zahnutým žebrem zakroutil, jako kdyby točil klikou rumpálu, a tím dokonale a doslova rozemlel zlobrův mozek. Z nosních dírek vytekla šedá hmota a zlobr se tváří napřed zhroutil na zkrvavenou zem.

Když první hrozba pominula, rozhlédl se mladý berserkr po dalších nepřátelích. Největší nahuštění zlobrů bylo kolem Wedigara a Fjodor si někde v příčetném koutku mysli uvědomil, že tvorové nejspíš dostali pokyn, aby se co nejdřív vypořádali z holgersteadským vůdcem. Vložil se do boje a černou čepelí meče si prosekával cestu k První sekyře.

Wedigar krvácel z tuctu lehkých zranění, i některých hlubokých, a začínal se lehce potácet. Přesto pokračoval v boji a jeho sekyra blýskala vzduchem, jak se snažil udržet si větší stvoření od těla. Fjodor si všiml, že muž nebojuje pod vlivem šílenství. Možná ho zlobři napadli až příliš rychle a možná se kvůli otupělé mysli nedokázal dostatečně soustředit. Ať už byl skutečný důvod jakýkoliv, připojil se Fjodor k veliteli a příteli a zatlačil zle jej tísnící tvory zpět.

Z pevnosti k nim dolehly varovné výkřiky. Několik Seveřanek se vyklánělo z oken a vehementně gestikulovaly k vnějším zdem. Některé se dokonce chopily luků a začaly vysílat šípy do vzdálenějšího kouta nádvoří.

Fjodor se spěšně ohlédl přes rameno. K bojovníkům se plížily skupiny odporných rybovitých stvoření v dokonalých klínových formacích. Dvě takové skupiny je obestoupily a začaly se přibližovat k První sekyře a jeho mladému ochránci. Fjodor náhle pocítil, jak postava za jeho zády zavrávorala a klesla na koleno.

Wedigar, První sekyra Holgersteadu, konečně padl.

Fjodora zachvátila druhá změna, tentokrát mnohem mocnější než obvyklá kombinace ohně a ledu bojového šílenství. Tahle byla jako silný vítr vanoucí skrz něj a strhávající jej k lhostejnosti. Černý meč mu vypadl z rukou a se zavířením se vrhl na dva zlobry tyčící se vítězně nad Wedigarem s kopími napřaženými k bodnutí. Ohromné drápy jim rozervaly hrdla a jejich krev se jako karmínová fontána přelila přes První sekyru.

Fjodor varovně zakřičel k ostatním a ukázal na nové nepřátele. Ani ho nepřekvapilo, když se mu z hrdla vydralo zařvání zuřivého medvěda a místo vlastní ruky viděl černou srstí porostlou tlapu. Prostě se spustil na všechny čtyři a zaútočil na blížící se rybo-lidi.

Odpudiví tvorové se před zdánlivě vzteklým medvědem řítícím se přímo na ně s řevem rozprchli. Rašemenský válečník však byl rychlejší a vlétl mezi ně ve víru sekajících drápů a chňapajících tesáků.

Za jeho zády se ozval divoký řev a Seveřané se znovu shromáždili. Fjodorova nečekaná zuřivost se zjevně dotkla i jich, poháněla jejich pohyby a nutila je útočit. Nádvoří se na dlouhou dobu změnilo ve změť švihajících mečů a sekyr, jak si Seveřané neúnavně prosekávali cestu skrz řady útočníků.

Mezitím se již mimo zuřící boj pohnul Wedigar, zasténal a vytřel si zlobří krev z očí. Pohled na bojiště jej zároveň vzrušil a zneklidnil. Na Ruathym dorazil nový tvaroměnec a jeho lidé budou zachráněni – ne však díky němu. Bojovník však dokázal odložit vlastní pýchu, neboť pozornější pohled na Fjodora mu odhalil, že není obvyklým hamfariggenem. Wedigar si vůbec nebyl jistý, že po smrti mořských nestvůr boj skončí.

První sekyra se ztěžka postavil a odklopýtal k pevné dřevěné bráně ve vnější zdi. Několik dlouhých chvil zápolil se závorou, až konečně s kovovým zaskřípěním povolila. Zatáhl a těžké dveře se otevřely dovnitř.

Přeživší zlobři a sahuaginové se okamžitě rozběhli k nabízené únikové cestě. Fjodor je stále v medvědím těle pronásledoval a řval při tom nelidskou zuřivostí. Za ním se hrnuli ostatní berserkři, odhodlaní zahnat nepřátele zpět do moře.

K Wedigarovi doběhla z pevnosti se zoufalým pohledem v očích a sukní vlající kolem nohou jeho žena Alfhilda. Okamžitě si všimla trhaných pohybů a chvění, jež První sekyra nedokázal zastavit. Ještě než se stala válečníkovou ženou, byla i válečníkovou dcerou, a tak dobře znala příznaky utrpěných vážných zranění. Stáhla ze sebe plášť a přehodila jej svému muži přes ramena.

„Už je po všem; už je po všem,“ utěšovala jej. „Pojď a nech mě, abych se podívala na tvoje rány.“

„Můj meč,“ vypravil ze sebe.

Žena zaváhala jen na okamžik a pak odspěchala pro odhozenou zbraň. Wedigar ji vrátil do pouzdra a pak manželku objal kolem ramen a opřel se o ni. „Musím se dostat k pobřeží,“ řekl a zašklebil se, když jím projel další záchvěv bolesti.

Alfhilda již slyšela o Rašemencově prokletí, a tak byla schopná sledovat směr manželových myšlenek. Pomohla Wedigarovi k místu dalšího boje a možná i jeho smrti. I když byla oprávněně hrdá na manželovy válečnické schopnosti, tak již viděla mladého berserkra v boji a strach ji mrazil až do morku kostí. Wedigar však měl své povinnosti a ona měla zase své. Přijala proto jeho rozhodnutí a pomáhala mu, jak jen mohla.

Když dvojice konečně dorazila na pobřeží, vrhal se právě poslední ze sahuaginů do vln. Ruathymští berserkři se okamžitě zastavili. Někteří se zhroutili vyčerpáním a jiní se dali do zpěvu vítězných písní. Jen Fjodor nebyl se zmizením obyvatel moře spokojený. Stále v medvědí podobě krvelačně bručel a přecházel po pláži sem a tam.

„Všichni zpátky do pevnosti!“ rozkázal Wedigar. Muži pohlédli na zuřícího tvaroměnce a zaváhali. Láska a oddanost k První sekyře jim nedovolovala odejít.

Seveřanka však vytrhla sekyru od manželova opasku a výhružněji napřáhla. „Buď poslechnete příkaz První sekyry, nebo zemřete ženskou rukou,“ rozkřikla se s planoucíma očima.

Muži přikývli a ustoupili, zahanbení Alfhildinou oddaností a odhodláním. Aniž by se jedinkrát ohlédla, doprovodila je zpět do pevnosti a přiložila vlastní váhu k zavírání vrat, jež měla jejího muže oddělit od bezpečného útočiště.

Wedigar čekal, meč stále v pochvě, dokud se Rašemenec v medvědím těle neodvrátil od moře. Jeho oči zářily v černou srstí porostlé hlavě nepřirozenou modří a s vražednou zuřivostí se zahleděly přímo na zraněného válečníka.

Dlouho tak bez pohybu stáli. Pak proběhlo masivním medvědím tělem zachvění a srst začala ustupovat a odhalovat světlou pokožku mužského těla. Během okamžiku stál před První sekyrou Holgersteadu Fjodor z Rašemenu, nahý a bledý vyčerpáním, ovšem jinak nezraněný.

Udiveně se na Wedigara zadíval a všiml si jeho četných zranění i ruky na jílci meče. Pak náhle pochopil.

„Přišel jsi mě sem zabít,“ zašeptal.

„Ano.“

Mladý berserkr se zhluboka trhaně nadechl. „Za to ti musím poděkovat,“ pronesl prostě.

Wedigar odpověděl pochmurným úsměvem, setřásl ze sebe Alfhildin plášť a podal jej Fjodorovi. Jak jej přes sebe mladý válečník přehazoval, ztratil První sekyra na okamžik rovnováhu. „Jsem rád, že to nakonec nebylo třeba,“ řekl slábnoucím hlasem. „Teď jsi skutečný hamfariggen, příteli, a je v tom na tebe stejný spoleh jako ve všem ostatním.“

Fjodor zachytil padajícího Wedigara a přehodil si jej přes rameno. Zvolna a bolestivě stoupal po strmé kamenité cestě zpět k vesnici.

Dveře se rozlétly dokořán a byli vpuštěni dovnitř. Několik mužů okamžitě přispěchalo, aby První sekyru odneslo do pevnosti, kde se na něj měl podívat místní šaman. Ostatní vesničané se podle Alfhildiných pokynů začali starat o raněné, budovat pohřební hranice a odtahovat těla útočníků ke břehu, aby jimi nakrmili žraloky – jim žádný čestný pohřeb nepříslušel.

Oděný do košile, nohavic a bot věnovaných jedním z berserkrovských bratří se k nim připojil i Fjodor. Myšlenkami však byl u zraněného přítele. Když Alfhilda znovu přišla na nádvoří, aby ostatní informovala, naslouchal jejím slovům stejně napjatě jako kterýkoliv jiný obyvatel Holgersteadu.

„Šaman říká, že Wedigar bude žít. Jeho zranění jsou však četná a děsivá a mnoho dalších dní nebude schopný boje. Žádá proto, abyste přijali Fjodora z Rašemenu jako První sekyru, dokud vás nebude opět schopný vést osobně do boje. To není vše,“ zdvihla hlas, aby přehlušila ohromený šum. „Wedigar Fjodora rovněž jmenuje dědicem Holgersteadu podle práva a zvyků této vesnice, a to do dne, kdy mu dívka Dagmar dá vlastního syna-proměněnce. Já přijímám zvyky této země a práva daná manželi a vládci,“ dokončila tišeji. „Dokážete vy, jeho věrní muži, totéž?“

Tvářila se vznešeně a výraz v jejích očích jim znemožňoval, aby ji litovali. Muži ztichli, pohnutí silou Alfhildiných slov a hloubkou její hrdé oddanosti. Pak všichni jako jeden muž tasili zbraně, položili je Fjodorovi k nohám a opakovali slova přísahy pronášená rozhodnou Seveřankou.

„První sekyře Holgersteadu budiž zaslíbeny všechny zbraně. Ve válce i v míru jej budeme následovat.“

Fjodor byl během slibu ztichlý údivem. Nemohl odmítnout Wedigarem na něj vložené břímě, ale zároveň je nemohl nést příliš dlouho. I když se během posledního a zatím nejděsivějšího záchvatu šílenství proti svým druhům neobrátil, vystrašila ho již jen sama jeho síla. Naslouchal Wedigarovým příběhům o válečnících-tvaroměncích, ale nikdy nečekal, že by jednoho dne na sebe i on mohl vzít zvířecí podobu. Jako by již nebylo dost špatné, že bojoval i proti své vůli. Tahle naprostá ztráta sebe sama byla víc, než co mohl strpět.

Rašemenec věděl, že dalšího dne se bude muset odebrat do Ruathymu za Liriel, aby jí o všem řekl. Pokud se drowí kouzelnici nepodaří runu brzy úspěšně dokončit, cítil, že nebude mít na výběr a bude muset vyhledat Wedigara, aby dokončil to, kvůli čemu dnes přišel na pláž. Mladý berserkr si nemohl vzít život sám; něco takového bylo pro všechny rašemenské válečníky přísně zapovězené. Smrt mohla přijít jen jako dar z rukou nejlepšího přítele, nebo možná na čepeli dostatečně rychlého a zrádného nepřítele.

Když byla dnešní pochmurná práce dokončená, odebral se Fjodor do pokoje, jenž mu byl přidělen v dlouhém domě berserkrů. Stáhl ze sebe vypůjčené oblečení a vděčně padl na postel, příliš vyčerpaný, než aby mu vadilo, že jej budou ve snech pronásledovat tváře zabitých.

Z dřímoty jej vytrhlo lehké zaklepání na okno. I přes nesmírné vyčerpání zareagoval s reflexy zkušeného válečníka. Okamžitě vyskočil na nohy s palicí v ruce a rozehnal se proti okenicím, které se právě začínaly otvírat dovnitř.

Do místnosti nahlédla bledá hlava a v ní posazené světle modré oči se při pohledu na napřaženou zbraň ve Fjodorových rukou rozšířily. Ten však ihned poznal šamanovu dceru a palici sklonil. V hlubokém oddechu se mísila úleva s podrážděním.

Dagmar se oknem protáhla dovnitř a hluboce se mu uklonila. „Dnes jsi zachránil můj nový domov, Fjodore z Holgersteadu, a nepochybně i život. Chtěla jsem ti za to poděkovat.“

„S radostí přijímám,“ zabručel s unaveným úsměvem, „ale nemohlo to počkat do rána?“

Dívka se opět rychle narovnala a pohlédla mu přímo do očí. „Vzhledem k tomu, jak mám v úmyslu ti poděkovat, nemohlo,“ opáčila bez obalu.

Tohle se dalo vyložit jen jedním způsobem. Fjodor o krok couvnul a náhle si uvědomil, že je celou dobu nahý. Sáhl po Wedigarově plášti a zabalil se do něj.

„Plášť První sekyry ti sluší,“ řekla, „ale tentokrát nebude třeba.“ S těmi slovy oddělila záhyby pláště a položila obě dlaně na mladíkovu hruď.

Fjodor ji chytil za zápěstí a jemně její ruce odtáhl. „Jsi Wedigarovou budoucí ženou,“ řekl tiše.

„A ty jsi jeho dědic. To se očekává.“

Fjodor zabořil ruce do vlasů a bezmocně se na dívku zadíval. Rozhodně si nepředstavoval, že by s novým postavením přijímal i tohle! Přesto však někde uvnitř tušil, že v dívčiných slovech se příliš pravdy neskrývá. Povytáhl obočí a upřel na ni nedůvěřivý pohled.

Mladá žena si povzdychla a pokrčila rameny. „Tak dobře, možná to není přímo očekávaný zvyk. Holgerstead ale musí mít dědice – hamfariggena, který by vedl berserkry do boje. Vědma říká, že já takové dítě můžu porodit, a pokud mi je dáš ty, budu moct odtud odejít a vrátit se se ctí domů. Byl by to dar,“ naléhala s prosbou ve světlých očích. „Dar pro Holgerstead, pro celý Ruathym, pro mě, a dokonce i pro Wedigara,“ uzavřela hořce.

Fjodor pocítil bodnutí lítosti k této mladé ženě. Wedigar nebyl člověk schopný předstírat a všem bylo jasné, že jej nutnost pořídit si druhou manželku netěší. A když se dnes stal navíc svědkem Alfhildiny odvahy a věrnosti, bylo mu jasné, že po jiné ženě Wedigar ani nemůže toužit. Dokonce ani po tak nezpochybnitelně krásné jako Dagmar.

Jako kdyby vycítila, kterým směrem se ubírají jeho myšlenky, poodstoupila mladá žena o pár kroků a začala si rozvazovat tkanice svrchní tuniky. Rychle ze sebe stáhla šaty i blůzu a pak si rukama rozčesávala spletené vlasy, dokud nesplývaly ve dlouhých zlatých vlnách. Slabé světlo srpku měsíce dopadající dovnitř otevřeným oknem se zatřpytilo na její bílé pokožce. Přistoupila k jeho posteli a lehla si na ni.

„Byl by to dar,“ zopakovala tiše.

Na okamžik byl mladý muž skutečně v pokušení. Jeho srdce však ovládal cit silnější než lítost a hlubší než touha. Sáhl po šatech. Dagmar se zoufalým pohledem sledovala, jak se obléká a sbírá si věci.

„Ale proč?“ chtěla vědět. „Proč odcházíš? Nejsi snad jako jiní muži a nelíbí se ti volně dostupné radosti? Nebo jsem snad ošklivá? Tím to je?“

„Jsi opravdu krásná; to by nikdo, kdo je byť jen trochu muž, nemohl popřít. Tohle by ale byla zrada na někom blízkém,“ odpověděl při odchodu ze dveří.

„Nebyla! Wedigar by ti jistě poděkoval!“

Fjodor se zarazil v půli kroku a obrátil se zpět k Seveřance. „Já nemluvil o Wedigarovi, ale o Liriel.“

19.

Cena moci

Již téměř svítalo, když Fjodor spatřil střechy Ruathymu. Jeho pozornost náhle upoutalo zapraskání v křoví u cesty, a než stihl sáhnout po zbrani, vyskočila z něj s radostně rozzářenou tváří Liriel. Rozběhla se k němu a vrhla se mu do náruče.

Fjodor byl na taková gesta od impulzivní elfky zvyklý. Vždy se stejně rychle odtáhla, jako když udeří blesk a opět zmizí. Tentokrát však nespěchala. Pažemi mu pevně objímala krk a její dech jej hřál přes lněné plátno košile.

I když se mu nechtělo objetí ukončit, ponořil Fjodor ruce do dívčiných rozcuchaných sněhobílých vlasů a zdvihl jí hlavu vzhůru, aby jí viděl do očí. „Je tu něco, co ti musím říct,“ pronesl vážně.

Liriel odpověděla úsměvem, jenž ho zahřál na duši a vyslal ji radostně zpívající do nebeských výšin.

„Jsou ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny,“ dobírala si ho lehce, „a pak jsou tu ti, co zatraceně moc mluví!“

Fjodorův nevěřícný úsměv přišel jen pomalu. „Zdá se, že si budeme muset promluvit o víc věcech, než jsem si myslel.“

„Slova mohou počkat,“ zamumlala a tentokrát s ní mladík naprosto souhlasil.

Náhle vzal temnou elfku do náruče a odnesl ji do lesa. Překvapilo jej, že Liriel nic nenamítá. Naopak jej naváděla šeptanými pokyny a poháněla jeho kroky sliby, jež by jinak považoval za nemožné, kdyby ovšem sám nebyl svědkem jiných zázraků v jejím podání. Během krátkých okamžiků, kdy nemluvila, nacházela rty a zuby citlivá místa na jeho krku a uších, o nichž neměl ani tušení, že tam jsou. Občas něžně a občas ne jej přiváděla až na hranici šílenství. Fjodor nevěděl, jak daleko vlastně došli – i několik kroků by mu teď připadalo jako mnoho mil – když se Liriel konečně vykroutila z jeho sevření.

Stanuli proti sobě u kmene prastarého dubu. Pro jednou Fjodor nemyslel na ohromné rozdíly mezi nimi a nevyřešené city, jež ho pronásledovaly od jejich posledního nešťastného setkání. Staral se jen o to, že tentokrát nemá Liriel ve zlatých očích strach. Jejich spojení nebylo jako nic, co kdy zažil nebo co si jen představoval – divoký a radostný akt, který svým způsobem soupeřil i se záchvaty berserkrovského šílenství. Tentokrát si jej však dobrovolně zvolil, a to celým srdcem.

Mnohem později hladil Fjodor spící Liriel po zvlhlých kadeřích. Sám necítil potřebu spánku. Ještě nikdy si nepřipadal tak naživu. Vůbec poprvé si připustil, že malou elfskou dívku miluje, a dokonce se odvážil doufat, že by mohla jeho city opětovat.

Na tomhle místě bylo navíc něco, co zrychlovalo Fjodorovy čarovné smysly. O kouzlech nic nevěděl a ani nezkoušel předstírat, že by chápal magii rašemenských Čarodějnic, ale přirozenou magii prosycující některé háje či prameny vycítit dokázal. Ještě nikdy, dokonce ani ve věži Čarodějnic nad Ašanským jezerem, ji však necítil tak silně jako tady. Zdvihl zrak ke klenuté koruně dubu nad sebou a náhle porozuměl, proč jej Liriel přivedla právě na tohle místo.

„Moje malá vráno,“ pronesl měkce. Oči spící elfky se prudce otevřely a poplašeně se na něj zahleděly. „Tohle je Potomek Yggsdrasilův, že?“

Posadila se a věnovala mu zářivý úsměv. „Takže to cítíš. To je dobré znamení.“

Fjodor se k ní natáhl a uchopil ji za ruce. „Tohle musím vědět. Co se stalo, že to v tobě vyvolalo takovou změnu?“

Drowí dívka se ani nemusela ptát, co tím myslel. „Pokoušela jsem se vyrýt runu, ale nešlo to. Až do té chvíle jsem se považovala za nositelku tvého i svého úkolu. Ta lekce pro mě byla velmi těžká,“ dodala s křivým úsměvem.

Fjodor přikývl a vzpomněl si, jak pro ni bylo složité rozšířit sen tak, aby se do něj vešel i on. „A teď?“

„Uvědomila jsem si, že jestli má naše pátrání uspět, musíme být jako jeden. Ta runa není jen moje. Jsou věci, které od tebe potřebuji,“ připustila.

„Ať už je to cokoliv, je to tvoje,“ slíbil jí tiše. „A teď, když tohle víš, jsi připravená k vyrytí runy?“

Liriel neunikla stopa starostí v jeho hlase. Došlo k něčemu, co jejich úkol činilo ještě naléhavějším. „Řekni mi, co se stalo,“ požádala jej.

A tak to udělal a vůbec nic nevynechal. Drowí dívka mu pozorně naslouchala a nový zvrat ve válečníkově prokletí ji zděsil. Bojovala s Wedigarem v ptačí podobě a raději si ani nechtěla představovat, jakou škodu by asi dokázal napáchat Fjodor.

„Pustím se do práce,“ pronesla s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítila. Vzhlédla k nebi; soumrak pomalu začínal barvit západní nebe. „Budu se ale muset připravit. Jestli je moje kniha pravdivá, upadnu do transu a samotné rytí proběhne bez mé vůle. Budeš stát na stráži?“

„Tak dlouho, jak jen budeš potřebovat,“ souhlasil.

Drowí kouzelnice přikývla a ponořila se do soustředění nutného pro sesílání kouzel. Vyhledala moc prastarého dubu, symbolického vtělení veškerého života, a ponořila se do ní. Jak se nořila hlouběji a hlouběji, vracely se jí v nejživějších detailech dny i noci uplynulé cesty, každý zármutek a radost dával runě, již musela použít, podobu. Ať se však snažila, jak chtěla, nedokázala ji vidět ve všech podrobnostech.

Po čase – možná krátkém, možná ne – tenhle pokus vzdala. Přestala se snažit zformovat runu a místo toho se soustředila na moc, kterou si chtěla podržet, a na nutnost vypudit bludnou magii, jež Fjodorovi zabraňovala, aby se stal válečníkem, kterým měl být.

Tiše pojmenovávala své cíle, dokud jí do tichého hlasu neproklouzlo něco temného a svůdného. Magie Rašemenu, magie drowů. Obě samy o sobě dost děsivé se spojily způsobem, jemuž Liriel nerozuměla, a uvrhly ji do transu dalece přesahujícího prostou meditaci či kouzlení.

Již nekontrolovala pohyby a shlížela shora na své tělo, jak uchopilo Poutníkův amulet a umístilo drobné dláto proti kmeni stromu. Její ruce se pohybovaly rychle a jistě, ale nedokázala vidět, jaké značky za sebou zanechávaly. Jistě viděla jen to, že slabá modrá aura vyzařující z amuletu – uvězněná magie Temných říší – během práce rychle slábne. Její vědomí se pomalu vytrácelo s ní; tohle očekávala, neboť v mysli byla magie temných elfů její neoddělitelnou součástí. Konečně modré světlo naposledy zablikalo a zhaslo. Prázdný amulet vypadl z Lirieliných necitlivých rukou a ona jej následovala do temnoty.

Když se Liriel probudila, visel srpek měsíce vysoko na obloze a zaléval les stříbřitým světlem. Pohnula se, trhla sebou a přitiskla si prsty k tepajícím spánkům. V hlavě jí zuřila kakofonie kouzelnické nemoci. Trvalo to ještě dlouho, než zmatené dívce došlo, že některé zvuky – možná dokonce většina – přicházejí zvenku.

Odtáhla ruce od hlavy a zděšeně se zahleděla na scénu před sebou. Fjodor v zajetí dalšího záchvatu zuřivosti bojoval s protivníky, které viděl jen on sám. To ovšem neznamenalo, že by vyvázl bez zranění. Šaty i kůži mu během prodírání se lesem a opakovaného sekání do prázdna trhaly větve a ostružiní.

Jak dlouho to celé trvalo, Liriel netušila, ale podařilo se jí zahlédnout narůžovělou pěnu v koutcích válečníkova nepřítomného úsměvu. Uvědomila si, že selhala a pokud Fjodora nezastaví, zemře.

Instinktivně před sebe natáhla ruku. K jejímu překvapení i úlevě drowí magie zafungovala a z prstů jí k berserkrovi vystřelily prameny silných pavučin. Lepkavá vlákna vytvořila mezi Yggsdrasilovým potomkem a asi dvacet stop vzdáleným dubem ohromnou síť.

Poblázněný válečník se jí prodral, aniž by zpomalil.

Když Liriel věděla, že jí magie Temných říší zůstala, sáhla po mocnějším nástroji. Do vzduchu vyskočila malá kuše a do Fjodorova stehna se zabodla šipka. Ani si jí nevšiml a vykryl další neexistující bodnutí. Střílela znovu a znovu, dokud měla co. Mladý válečník se ježil šipkami a ze všeho nejvíc připomínal ježka nakaženého vzteklinou.

Přesto se držel na nohou. Dál bojoval se stíny – nebo spíš, uvědomila si Liriel s náhlou jasnozřivostí, se všemi duchy pronásledujícími ho ve snech. A tihle přízrační sokové jej zabijí stejně jistě, jako on zabil je.

Dívka, třesoucí se zoufalstvím a strachem, skočila Fjodorovi do cesty a snažila se jej křikem zastavit. K jejímu údivu přesně to udělal. Šílenství z něj sklouzlo jako uvolněný plášť a meč klesl k zemi, jak se jeho nepřirozeně zvětšené tělo vrátilo do původní velikosti. Pak se zapotácel a vyčerpáním – a následkem otravy – usnul.

Liriel padla vedle něj na kolena a začala z něj vytrhávat šipky. Už takhle měl v sobě tolik jedu, že by to zabilo i gobra, a ona jen doufala, že většinu z něj vstřebal ještě ve stavu zuřivosti. Oddechla si, když jej slyšela, jak dýchá – mělce, ale přece.

Po zbytek noci a většinu následujícího dne nad ním bděla a opakovaně mu podávala protijed, dokud neměla prázdnou láhev. Les se pomalu začínal plnit soumračnými stíny, když se Fjodor konečně probudil.

S téměř závratnou radostí a úlevou mu převyprávěla vše, co se událo – jí i jemu – i to, jak se zastavil, až když se vzdala vší naděje.

„Bohužel nevím, co to všechno znamená,“ uzavřela.

„Já ano,“ opáčil Fjodor tiše. „Takové věci se již staly, ovšem ne za mého nebo tvého života.“

Liriel čekala, jestli bude pokračovat, ale místo toho se mu na tváři objevil nepřítomný výraz, jak se v duchu probíral starými příběhy a legendami, které byly jeho součástí.

„Za dávných časů,“ začal, „žili válečníci, kteří složili přísahu rytířů-berserkrů a stali se osobními strážci mocných wychlaran. Když se něco takového stalo, bylo to považováno za znamení, že Čarodějnice je předurčena k velkým věcem. Neselhala jsi, moje malá vráno,“ pronesl upřímně. „Skutečně se ti podařilo získat kontrolu nad mými záchvaty, ovšem pro sebe.“

Liriel na něj upřela vyděšený pohled. „Ale tohle nechci! Nikdy jsem to nechtěla!“

„Hledala jsi moc,“ připomněl jí. „Teď když je tvoje, nemůžeš si vždy vybrat, kdy a za jakým účelem ji použiješ. Řekl bych,“ dokončil zamyšleně, „že taková už je povaha moci.“

Drowí elfka odbyla jeho filozofování mávnutím ruky. „Kde je v tom všem moje vůle?“

„A kde byla Wedigarova?“ opáčil Fjodor. „Pamatuješ, jak jsi z něj sňala nereidčino okouzlení? Okamžitě chtěl svoje skutky odčinit, když jsme jej ale přesvědčili, že tak svým lidem neposlouží, vzdal se válečnické cti ve prospěch vyššího dobra. I ty se zdáš být předurčená vést,“ řekl jí. „Budeš se muset naučit brát v úvahu i věci, které bys sama nechtěla.“

Liriel neměla na řeči o cti a službě náladu. Jediné, co chtěla, byly její drowí schopnosti. Nikdy netoužila vládnout, vést nebo cokoliv z těch otravných věcí, a tak nevěděla, proč by po ní někdo něco takového mohl chtít. Nikdy nebyla na nic podobného připravovaná, a také to řekla.

„Chceš opustit Ruathym?“ zeptal se jí. „Chceš se zbavit mě a toho břemene, po kterém jsi netoužila?“

Když se nad tím zamyslela, zjistila, že vlastně nechce. „Zdá se, že jsme zde oba našli svoje místo. Když jsem se poprvé snažila vyrýt runu, získala jsem pocit, že naše osudy jsou propojené.“ Pokrčila rameny. „Nechtěj však, abych ti to vysvětlila.“

„To ani není třeba,“ odvětil Fjodor. „Já sám jsem to cítil téměř od začátku. Ať už je tvůj osud jakýkoliv, já svou roli v něm přijímám.“

Ta slova pronesl s takovou úctou, že elfku popudil. Tak dlouho usilovala, aby Fjodora přijala nejdřív jako přítele a později jako milence. Po tom všem, co musela vytrpět, jej nechtěla obětovat vlastnímu úspěchu!

„Vraťme se do vesnice,“ pronesla náhle.

„Za svítání,“ souhlasil.

Lirielino srdce se rozbušilo, ale pak jí došlo, že Fjodorovi leží na srdci jen to, aby jim zajistil bezpečnou cestu. Krátká chvíle naprostého splynutí byla pryč. Nikdy by si nepomyslela, že úcta může být překážkou, teď ale pocítila sílu Fjodorových ohledů ke stále se prohlubujícím rozdílům mezi nimi. Pro něj nebyla jen Liriel, ale wychlaran. Ne žena, kterou by měl milovat, ale síla, již by měl uctívat.

V naprostém zoufalství se odvrátila. Stočila se do klubíčka a přikryla se piwafwi a ani ji při tom nepotěšil jeho obnovený lesk. Poslední myšlenku před usnutím věnovala tomu, že Fjodora alespoň dál nebudou trápit sny. Duchové totiž byli bezpečně vypuzeni runou, již pro ně oba stvořila.

Tahle malá svoboda však bledla ve srovnání se službou, do níž jej nevědomky uvázala. Nešlo jí z hlavy, proč to svobodu milujícího Rašemence netrápí ani zdaleka tak, jak by mělo. Na druhou stranu tušila, že přijde čas, kdy k tomu dojde.

20.

Rozpoutaná bouře

Zprávy o bitvě v Holgersteadu dorazily do Ascarle takřka ihned. Donesl je řetězec mořských zlobrů pohybujících se mimořádnou rychlostí. Jeden z nich – ten, který si při předchozím losování vytáhl nejkratší úlomek kosti – nyní stál uprostřed sněmovního sálu v Ascarle a předestíral před regentkou a černovousým mužem rázujícím sem a tam jako medvěd v kleci chmurné detaily nočních událostí.

Vestress novinky přijala se smíšenými pocity. Někteří z berserkrovských válečníků zemřeli v boji, což jistě ulehčovalo budoucí ovládnutí ostrova, ovšem zisk byl na druhé straně zastíněn zjevením se nového berserkra-tvaroměnce. Z Rethnorových myšlenek vyčetla poznání, že by to mohlo invazní armádě značně zkomplikovat život. Zároveň se dozvěděla, že luskanský kapitán tvaroměnce podle popisu poznal a je rád, že muž přežil. Rethnor měl v úmyslu využít mladého válečníka jako návnadu na drowí kouzelnici a poté se mu chtěl pomstít za ztrátu ruky.

To není moudré, promítla Vestress mentální hlas do Rethnorovy mysli. Nevidíme smysl v tom snižovat naše šance na vítězství tím, že takovému bojovníkovi umožníme přežít do rozhodující bitvy.

Rethnor na ni upřel pohled plný špatně skrývané nenávisti. Stále se nedokázal sžít se skutečností, že dokáže v jeho mysli číst stejně snadno jako v otevřené knize. Vestress dobře věděla, že v Ascarle i na ostrovech nahoře jeho neklid stále roste. Někdo tak ctižádostivý nemohl nikdy spokojeně žít tam, kde sám nevládnul. Ona však měla důvod, proč si jej držet nablízku – tedy kromě prostého potěšení ze vzájemného soupeření mezi člověkem a drowí kněžkou. Jen ať jeho pocit frustrace roste. Až přijde čas, bude jej moct během bojů napřít správným směrem. To Vestress vyhovovalo.

„Zavolej mi Ygraine,“ dožadoval se Rethnor a vyštěkl rozkaz s takovou silou, že kdyby to snad neudělal, neovládl by se a vybuchl by. Vestress to chápala a rozhodla se neuctivý tón i oslovení milostivě přejít.

Zároveň jí došlo, co má Rethnor v úmyslu, a takový plán nemohla než schvalovat. Vyslala mentální příkaz otrokyni, již si muž vyžádal, a usadila se na křišťálovém trůně.

Netrvalo dlouho a do sálu vstoupila toporně kráčející vysoká světlovlasá žena s prázdným pohledem v očích. Když přistoupila ke křišťálovému trůnu, natáhla Vestress ruku a omotala si jeden ze ženiných bělozlatých pramenů vlasů kolem purpurového prstu. Byla to podivná barva – velmi světlý odstín, který si jen málokterý člověk ponechal až do dospělosti. Rethnorův špeh by jej okamžitě poznal a zareagoval na takový náznak hrozby.

Illithidí žena vytrhla namotaný pramen; zotročená žena ani nemrkla. Pak jej na obou koncích zavázala, aby se nerozpadl, a podala jej čekajícímu zlobrovi.

Pošli tohle na Ruathym. Dej to Rethnorovu špehovi a požaduj, aby byl nový berserkr co nejdřív zavražděný.

Mořský zlobr se hluboce uklonil a odspěchal k bazénku ve vzdáleném koutu sálu. Šplouchnul dovnitř a vydal se na dlouhou cestu tunely za hranici zdí Ascarle.

Tím nám zůstává jen záležitost s drowí kouzelnicí, pokračovala Vestress a znovu se obrátila k neklidnému člověku. Na rozdíl od tebe a drowí kněžky nemáme důvěru v to, že by Liriel Baenre na smrt svého milence zareagovala. Našli jsme však jiný způsob, jak ji k nám přilákat. Řekneme ti to, informovala regentka Rethnora významně, abys zanechal myšlenek využít ji jako nástroj pomsty proti Shakti. Kněžka sice není příliš k užitku, ale máme s ní vlastní plány a nepřejeme si, aby byla zničena.

„Jak chcete,“ zavrčel Rethnor. Nejvyššího kapitán Luskánu začínalo opravdu hodně unavovat to, že musí přijímat rozkazy od ženy s hlavou jako oliheň a černé elfky, a tentokrát mu ani nevadilo, že si to Vestress přečetla. Neuposlechnout ji však nemohl, alespoň dokud zůstával v její pevnosti.

O mých nereidkách víš, pokračovala Vestress chladně. Jestli si přečetla Rethnorovy vzpurné myšlenky, tak ji podle všeho nijak netrápily. Jedna z nich se v zoufalém stavu připlazila zpět do Ascarle a přinesla zajímavé zprávy.

Regentka doplula k fontáně a naklonila se nad hladinu, ze které se okamžitě vynořila vodní nymfa. Rethnorovi přišlo, že by stěží mohla být považována za natolik krásnou, aby to vysvětlilo její smrtící úspěchy při okouzlování mužů. Tahle byla pobledlá, zašpiněná a z utrápeného obličeje na něj hleděly prázdné oči.

Silou a zradou přišla o šál, který v sobě ukrývá její esenci, a nyní musí poslouchat osobu, která ji tou krádeží zotročila. Řekni tomu muži, kdo to udělal.

„Elfka. Drowí elfka!“ zalkalo zničené stvoření. „Nechte mě, ať se k ní mohu vrátit a prosit o vrácení šálu.“

Vidíš? zeptala se Vestress Rethnora. Přišel čas vyzkoušet si rozsah Lirieliných kouzelnických schopností. Skutečně schopný kouzelník by nereidce dokázal poručit, aby jej s sebou vzala do živelné sféry vody, kde obyčejně žijí. Ty ji však přivedeš sem, poručila illithidí žena nymfě.

„To nemůžu, dokud mi sama neporučí! A o tomhle místě vůbec neví.“

Tak jí řekni dost na to, abys rozdmýchala plamínek zvědavosti. Teď jdi a přiveď svou paní ke mně. Sama dohlédnu na to, aby se ti šál vrátil!

Nymfa se obrátila a vděčně šplouchla pod hladinu.

„Já vás také opustím,“ pronesl Rethnor. „Moje loď kotví v Trisku; chtěl bychokamžitě vyplout k Ruathymu. Jestli máme zaútočit v době novu, nezbývá nám příliš času.“

Bitvě na moři můžeš velet podle svého uvážení, svolila regentka. Zaútoč v dohodnutý čas a vojsko Ascarle se na ostrově setká s luskanskými silami.

Tedy alespoň pokud se drowí kouzelnice ukáže být dostatečně schopná, aby úkol zvládla, připustila v duchu Vestress.

Jakmile Rethnor vyšel ze sálu, naklonila se nad jezírko, které ji spojovalo s místním vodním portálem. Hluboko pod hladinou číhal vyhublý obličej její pradávné sokyně. V očích jí planula karmínová zář a ústa se otvírala v uši bodajícím nářku lítice.

Liriel ohromila rychlost, s jakou se po ostrově šířily novinky. Když se s Fjodorem následujícího rána do ruathymské vesnice vrátila, zjistili, že je očekává oslavná hostina a Fjodor musel ve svém novém postavení První sekyry Holgersteadu složit do rukou Aumarka Lithyla slavnostní slib věrnosti.

Ze všech koutů ostrova přicházeli lidé, aby vzdali hold novému vojevůdci a na vlastní oči spatřili cizího berserkra, jenž vládnul magií jejich předků. Dostavilo se mnoho holgersteadských berserkrů i s některými ženami. Liriel nepřekvapilo, když mezi nimi zahlédla Dagmar. Mladá Seveřanka s povděkem přivítala záminku k návratu do domu svého otce a podle pohledů, které často vrhala po Fjodorovi, Liriel usoudila, že se zde bude chtít i zdržet.

Po skončení obřadu na oplátku představil Fjodor všechny své berserkry Liriel, jako kdyby byla vládnoucí Matronou. Co bylo myšleno jako pocta, jen prohloubilo pocity zoufalství. Choval se při tom totiž přesně jako berserkrovští rytíři, když v jeho oblíbených příbězích skládali přísahu velké paní. Liriel si začala přát, aby mohla vzít všechno zpět a znovu se vrátit ke kmeni Yggsdrasilova potomka.

Zároveň si všimla, že přes počáteční topornost během uvítání je Fjodor rád, že se s Dagmar znovu shledal. A proč by také ne? pomyslela si s náznakem hořkosti. Dagmar byla jen ženou a ničím víc, a tak ji nemusel udržovat na piedestalu jako wychlaran.

Neklidné drowí dívce se obřad a následná slavnost zdály nekonečné. Hostina trvala větší část dne a provázely ji dlouhé písně o seveřanské udatnosti a skutcích. Když se odpolední stíny začaly prodlužovat, byli Ruathymci víc opilí legendami o starých časech než pivem a medovinou. Nedávná lekce z Holgersteadu očividně nezůstala bez odezvy. Liriel nepřestalo udivovat, že Fjodorova domněnka, že medovina vypitá při tamní slavnosti musela být otrávená, dopadá do hluchých uší. Možnost, že by někdo z nich zradil, ležela příliš daleko od stezek, po kterých se byly jejich myšlenky zvyklé ubírat.

Liriel měla samozřejmě opačný názor, a to od chvíle, kdy se Fjodor zmínil o tom, že zprávu o Hrolfově smrti přinesl Ibn. Na vlastní kůži zažila zrádnost prvního důstojníka a nenapadl ji jediný další důvod, proč by Ibn odešel z vesnice v den Hrolfova pohřbu. Teď se však vrátil spolu s lidmi z Holgersteadu a Liriel na sobě ani během hostiny nepřestávala cítit jeho nenávistně spalující pohled. Ať se však snažila, jak chtěla, nepřišla mezi hrdými a hrubými Seveřany na nikoho, kdo by byl ochotný vyslechnout slova namířená proti jinému válečníkovi.

Nebylo pravděpodobné, že by si Caladorn, mladý šlechtic z Hlubiny a jeden z jejích tajných vládců, mohl pro příchod na Ruathym vybrat horší dobu. On i další dva přeživší námořníci dorazili ve chvíli, kdy staré příběhy vybudily prastarou pýchu místních obyvatel až na hranici příčetnosti. Zjevení se cizinců přímo uprostřed kryté zátoky Seveřany uvrhlo do bojové pohotovosti s takovou silou, že se dala přirovnat snad jen k výbuchu v alchymistické dílně. Drobný člun byl během několika chvil obklíčený ruathymskými válečnými loděmi a vězni přivedeni na břeh.

Caladorn se jen zřídkakdy oháněl příslušností k vlastnímu rodu, ovšem calasanterský kupecký klan byl v Severních zemích natolik známý, že mu jen vyslovení jeho jména zajistilo přijetí u První sekyry.

Aumark Lithyl umožnil mladému šlechtici, aby jim vyprávěl svůj příběh, který si ve vesnici shromážděný dav vyslechl. Když Caladorn konečně ztratil dech a musel se odmlčet, obrátil se První sekyra ke shromáždění.

„Je mezi účastníky poslední plavby na palubě Elfí panny někdo, kdo tohoto muže poznává?“

Přeživší členové Hrolfovy posádky předstoupili a prohlédli si všechny tři zajatce. Nikdo je však nedokázal spolehlivě poznat. Nebylo divu. Tyhle vyzáblé trosky jen těžko připomínaly původní lovce na palubě Kutru. Liriel však jednoho identifikovala podle hrdého postoje a temně rudých vlasů.

„Tohohle znám,“ prohlásila a ukázala na Caladorna. „Bojoval s Hrolfem a málem se mu vyrovnal – na něco takového se nedá jen tak zapomenout!“

Aumark na ni upřel ledový pohled. „Tohle je sněm válečníků. Je tu snad někdo, kdo by se za její slova mohl zaručit? Fjodore?“

Rašemenec zavrtěl hlavou a raději se odvrátil od Lirielina nevěřícného pohledu. „Byl jsem tehdy ve spárech šílenství a skoro na nic si nevzpomínám.“

„Já se za Vránu zaručím!“

Dav se rozestoupil, aby mluvčímu umožnil projít. Vedle drowí elfky stanul vysoký válečník oděný v šarlatové tunice pošité runami. Liriel v něm poznala vesničana, kterého zachránila ze sahuaginské sítě.

„Já jsem Glammad, První sekyra Hastoru. Tahle dock-alfar varovala moji vesnici před sahuaginským útokem a statečně bojovala po našem boku. Pro každého obyvatele Hastoru je Vrána válečnicí hodnou cti. Přijímám její slova, jako byste vy měli přijmout má!“

Aumark vypadal zmateně. „Všichni tě známe, Glammade, a o tvé cti nikdo nepochybuje. Nebyl jsi však během boje na palubě Elfí panny. Stejně tak tvá víra v tuhle elfskou ženu nezmenšuje podezření vůči těmto třem námořníkům. Tvrdí, že je dvakrát zachránili mořští elfové. Jsou snad spolčeni s těmi, z jejichž rukou jsme toho tolik vytrpěli?“

„Zdroj potíží hledejte jinde,“ poradil jim Caladorn. „Vám snad nepřipadá divné, že těla mořských elfů byla uložená v ruathymských sudech?“

„To na situaci nic nemění,“ poukázal Aumark na zjevný fakt. „Pokud elfové věří, že ruathymští muži pobili jejich příbuzné, jistě touží po odplatě.“

Davem se rozšířilo souhlasné mumlání, ovšem Caladorn trval na svém. „Nebyla náhoda, že jsme na tu loď narazili, a ruathymský znak na sudech byl očividný.“

„Chceš nás snad obvinit?“ zeptal se Aumark zrádně klidným hlasem.

„Chci vás varovat,“ odvětil šlechtic. „Tyto zprávy přinesou k vašim břehům jen další potíže.“

„Jestli Hlubina zaútočí, budeme připraveni,“ opáčil Aumark tvrdě a vyvolal tak u ostatních válečníků souhlasný řev.

Caladorn zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel. Obchodní zájmy mé rodiny jsou rozsáhlé, a kdyby Hlubina chystala útok na Ruathym, jistě bych o tom věděl.“

„To říkáš ty,“ ozval se nový hlas. Z davu vystoupil statný muž s neupravenými, sluncem vybledlými vlasy a přistoupil kolébavým krokem člověka, který byl ještě nedávno na palubě lodi.

„Wulhof z Ruathymu,“ pronesl stručně. „Moje loď se dnes vrátila z cesty do Caer Callidyrru. Na ostrově Alaron se říká, že k severním ostrovům Měsíčniny míří flotila lodí z Hlubiny. Někdo jim prý dal zprávu, že se Aliance kapitánů chystá za úplňku uspořádat velký nájezd na menší ostrovy. A kdyby tohle byla pravda,“ prohlásil s významným pohledem k Aumarkovi, „tak bychom o tom věděli zase my.“

„Wulhof má pravdu,“ souhlasil První sekyra. „Ruathym a Luskán skutečně uzavřely spojenectví, ale nic podobného v plánu nemáme.“ Aumark přimhouřil modré oči a upřeně se zahleděl na Caladorna. „Možná je to jenom úskok a záminka k útoku na naše obchodní lodě!“

„To nikomu z vás nedošlo, že tahle flotila se musí skládat z lodí, které byly staženy ze svých obvyklých tras? Za jiných okolností by hlídkovaly v severních mořích!“ nenechal se Caladorn tak snadno odbýt.

Wulhof se nevesele zasmál. „Jako kdybych to nevěděl! Dvojice lodí s barvami Hlubiny nás pronásledovala skoro půlku cesty, a to jsme nikde neukořistili ani sud medu!“

„Alespoň pro tentokrát,“ zašklebil se jeden ze Seveřanů.

Ostatní válečníci vtip přivítali hromovým smíchem. Když veselí utichlo, ujala se slova Liriel. „Zkuste poslouchat, co vám tenhle muž říká: pokud se žádný nájezd nechystá, proč by se oči tak mocné námořní velmoci upíraly právě k ostrovům kolem Měsíčniny? Není snad možné, že by zprávy o nájezdu byly jen chytrým úskokem?“

„Já říkám, že se nájezd chystá,“ vložil se do debaty Ibn, poté co vytáhl dýmku z úst a upřel na drowí dívku jedovatý pohled. „Luskán se chce jenom dobře pobavit a nechce nás přizvat.“

Shromáždění Ruathymci souhlasně zamručeli.

„Tomu se dá lehce uvěřit,“ usmál se trochu křečovitě Aumark. „Ale jestli je to pravda, co budeme dělat?“

„Odkdy by správný Seveřan čekal na pozvání?“ zahřímal Wulhof. „Já říkám, ať okamžitě zdvihneme kotvy a připojíme se k luskanským nájezdníkům. Ať se oni starají, jestli na ně zbude dost kořisti!“

„To by mohlo znamenat střetnutí s Hlubinou,“ snažil se První sekyra zastavit vzdouvající se vlnu krvelačnosti.

„A nebo válku s Luskaném,“ řekla Liriel a vytáhla prsten Nejvyššího kapitána Luskánu, který pocházel z ruky muže, jenž velel lodím útočícím na Elfí pannu.

Její varování se však ztratilo v řevu, jenž následoval po Aumarkových slovech. Seveřané, kteří si podle vlastního názoru až příliš dlouho odpírali pořádný boj, odspěchali nabrousit ostří mečů a seker. Chystal se nájezd a možná i válka.

„Hloupí, tvrdohlaví… muži!“ vyplivla Liriel, zatímco přecházela po Fjodorově pokoji sem a tam. „Pitomci, co myslí jenom svým mečem – tím dlouhým i tím krátkým! Dokonce i drowí muži jsou lepší. Ti si přinejmenším dokážou dávat pozor na nože v zádech. To tihle imbecilové s orčími mozky se chystají vyrazit na moře a nechat domovy bez ochrany, i když je nad slunce jasnější, že tu jde o spiknutí! A místo aby poslechli někoho, kdo byl na zradě a intrikách odkojený, raději dají na slova námořníků. Tomu se snad ani nedá věřit!“

Fjodor seděl na svém úzkém lůžku v ruathymských kasárnách, sledoval zuřící elfku s odevzdaným výrazem ve tváři a čekal, až se bouře přežene. Moudrost skrývající se v jejích ostrých slovech však popřít nemohl.

„Jsi si tím prstenem jistá? A mořským elfem, co ti ho dal?“

Liriel zdvihla posvátný symbol Lloth. „Tímhle jsem mu nahlédla do mysli. Xzorsh je jako ty – dokáže mluvit jen pravdu. Řekla bych, že ten šlechetný idiot ani neví, jak by se dalo lhát, a stejně jako tihle Seveřané nedokáže přijmout myšlenku, že někdo z jeho druhu by se to mohl naučit!“

Tohle odevzdané prohlášení přivedlo Fjodora ke spoustě otázek, raději je ale nepoložil. Nechtěl u vznětlivé elfky vyvolat další záchvat. Jednu však potlačit nedokázal. „Ty jsi ten symbol použila, aby ses podívala do mé mysli?“

„Ne. Mým prostřednictvím se tě Lloth nedotkne, to přísahám!“

Dívčin upřímný tón a zoufalý pohled jejích jantarových očí Fjodora přesvědčily, aby se dál nevyptával. „Souhlasím s tebou, že na Ruathymu došlo v poslední době k mnoha podivným věcem, ovšem nedokážu si je všechny spojit dohromady.“

„Dobře, začněme útokem na Holgerstead,“ řekla. „Předpokládám, že tě napadlo, že ta otrávená medovina mohla pocházet od Ibna.“

„Víc než jenom napadlo,“ souhlasil Fjodor vážně. „Dokonce jsem se mezi tamními muži trochu vyptával. Nikdo si ale nevzpomíná, že by mezi Ibnovým zbožím byla i medovina.“

„A kdo říká, že ji musel prodávat? Klidně stačilo, aby pár soudků přistrčil k ostatním.“

„Měli bychom zkontrolovat Hrolfovo skladiště, jestli nějaká nechybí,“ navrhl Fjodor.

Liriel se pobaveně zasmála. „To by nám moc nepomohlo. Hrolf nepatřil k těm, co by si dělali záznamy, a pořádek tam taky zrovna neměl. Kromě něj se tam nikdo nikdy nevyznal.“

Rašemenec si povzdychl a zvedl se z postele. „Zkus dál přemýšlet, moje malá vráno. Já musím s ostatními náčelníky na sněm. Co nejdřív si o tom ale zase promluvíme.“

„Těžké břímě moci,“ prohodila. Doufala, že by mohl poznat nádech ironie a odhalit pravý význam těch slov. Fjodor však jen tiše přikývl a mlčky vykročil.

Když ji Fjodor opustil, vydala se Liriel přece jen do Hrolfova skladiště a odemkla si klíčem, který jí starý pirát zanechal. Sice nedoufala, že by tam skutečně mohla něco najít, ale byla unavená a zoufalá a toužila po troše samoty. Porozhlédla se tam, našla několik štůčků plátna a udělala si z nich lůžko.

Nevěděla, kolik času vlastně prospala, když ji náhle probudilo vrznutí otvíraných dveří. Než se stihly za trojicí mužů, kteří vstoupili dovnitř, zavřít, byla již na nohou.

„Myslel jsem si, že tě tu najdu,“ oznámil známý hlas prosycený nenávistí.

Dívka si povzdychla. Tohle začínalo být únavné. Tentokrát byl ovšem Ibn natolik prozíravý, že si s sebou vzal posily, a to slibovalo alespoň nějaké ozvláštnění. Po jeho boku stanul Harreldson, námořník sloužící jako kuchař na palubě Elfí panny, a ještě jeden muž, jehož tvář jí sice byla povědomá, ale neznala ho jménem.

„Jednoho z nás možná ty tvoje elfský triky zaskočí, ale tři už ne. Tentokrát se z toho nevykroutíš,“ zajásal Ibn. Všichni tři tasili meče a vykročili k temné elfce.

„Takže ty potřebuješ pomoc? Ty nejsi jenom zrádce, ale i zbabělec!“ vysmála se mu.

Obvinění způsobilo, že se zastavil v půli kroku, a na obvykle klidné tváři se mu usadil šokovaný výraz.

„To ty jsi zradil Holgerstead,“ pokračovala. „Kdo jiný by tam mohl podstrčit otrávenou medovinu? A proč jsi vůbec vyrazil na cestu, místo abys uctil památku svého kapitána?“

Ibn si zuřivě odfrknul. „Zase ta stará písnička! Už jednou jsi mě obvinila z čachrů s medovinou a sama dobře víš, že ani tehdy, ani teď to nebyla pravda. Hodně lidí jsi dokázala oblbnout, ale ještě pořád tu žijou takoví, co si pamatujou způsoby Seveřanů. Elfům se nesmí věřit, ať jsou černý, bílý nebo zelený! A Hrolf umřel jenom proto, že to jako ten poslední hlupák neviděl!“

Něco v jeho slovech vyvolalo v Lirielině mysli děsivé podezření. Věděla, že Ibnova nenávist k elfům je hluboce zakořeněná, ale že by byl schopný zabít svého kapitána jen proto, že se s nimi spolčoval?

Již jen ta myšlenka stačila na to, aby se dívčin hněv změnil v chladnou a vražednou zuřivost. Ze všeho nejvíc chtěla po zrzavém muži hodit tak velkou ohnivou kouli, že by z něj zůstala jen hromádka popela. To si však netroufala. Hrolf jí přece řekl, že má ve skladišti sudy s černým prachem.

„Takže to ty jsi Hrolfa zabil,“ zasyčela a vykročila k mnohem většímu muži. I když měl na rozdíl od ní v ruce zbraň, instinktivně před jejím hněvem couvnul. Na vousaté tváři měl ještě ohromenější výraz než dřív.

Rychle se však z překvapení vzpamatoval a zaútočil širokým sekem přes hlavu. Liriel uskočila stranou a odvalila se do bezpečí. Čepel prvního důstojníka do něčeho s kovovým zařinčením narazila. Elfka vyskočila opět na nohy a spatřila, jak kolem sebe krouží Ibn s Fjodorem. Oba zbývající námořníci se chystali připojit, a tak je rychle zneškodnila dvojící vržených nožů, aby se mohla nerušeně soustředit na chystající se souboj. Ještě nikdy neviděla Fjodora tak zuřivého, a to ani když byl ve spárech berserkrovského šílenství.

„Jsem Rašemenec a můj meč patří téhle wychlaran,“ prohlásil. „Již jednou jsi moji paní napadl a za to je jediný trest. Smrt. Kdyby mě tehdy na moři nepožádala o opak, byl bys již mrtvý.“

„No, teď už to bylo vlastně potřetí, ale ten druhý pokus nestál za řeč,“ přiložila si Liriel polínko. Když jí Fjodor věnoval tázavý pohled, dodala: „Dal mi do postele jedovatého pavouka. Taková pitomost!“

„Dovol mi, abych ho mohl zabít,“ pronesl tiše a z modrých očí mu při těch slovech sálal vztek.

Liriel na okamžik zaplavila chladná radost z vyhlídky na nepřítelovu smrt a z absolutní moci, již teď nad oběma muži měla. Tohle viděla často vepsané ve tvářích svých temných druhů, nikdy ale nečekala, že by to zažila i ona sama. To vědomí ji zamrazilo. Bylo to, jako kdyby ledový dotyk Lloth zanechal šrámy přímo na její duši.

„Ne!“ pronesla rozhodně a věnovala to odmítnutí jak Fjodorově žádosti, tak vlastním pocitům.

Mladý Rašemenec se na ni upřeně zadíval. „Tady jde o zákon a čest. Jestli mám být tvým ochráncem, musím to udělat. Tenhle muž na tebe třikrát zaútočil – jak bych jej mohl nechat jít?“

„Myslíš si snad, že se starám o vaše zákony?“ rozkřikla se. „Nehodlám tě poslat do boje jenom proto, abys pro mě zabíjel a možná i zemřel. Nehodlám!“

Mladík si všiml narůstající hysterie v jejím hlase. Na okamžik zaváhal, ale pak se napřáhl a zaútočil na pozorného Ibna širokým horním sekem. Starší muž ránu vykryl. Fjodor se posunul pod jejich spojené čepele a praštil Ibna pěstí do žaludku. Námořníkovi s hlasitým „ufř!“ vylétl z plic vzduch, pustil meč a předklonil se. Fjodor jej praštil jílcem meče zezadu do krku a Ibn se zhroutil v bezvědomí na podlahu.

Několik dlouhých chvil na sebe drowí dívka a její ochránce jen hleděli. „Na Ruathym přichází válka, moje malá vráno,“ řekl nakonec tiše. „Přijde Čas, kdy mě budeš muset poslat do boje. Takový je můj osud… a tvůj také.“

Liriel se od něj prudce odvrátila a vyrazila ze skladiště. V očích ji pálily slzy, jež nedokázala prolít. Bylo zřejmé, že Fjodor si její váhání vyložil mylně a domnívá se, že se bojí o jeho bezpečí. To byla také pravda, a když se to vzalo kolem a kolem, jediná pravda, již mu dovolila znát.

K jejímu vnitřnímu zmatku přispělo i vědomí, že Hrolf byl zabit mužem, kterému věřil. V její domovině se mnoho drowů stávalo oběťmi zrad z rukou přátel, ale tížilo ji na duši, že takový osud potkal i dobrosrdečného a štědrého Hrolfa. Připadalo jí, že tohle místo vlastně jev těch skutečně podstatných věcech naprosto stejné jako Menzoberranzan.

Ale vlastně proč ne. Jestli to byla pravda, přesně věděla, jak by měla jednat. Zatímco spěchala ke břehu, sevřela prsty kolem posvátného symbolu a odvrhla neustálý pocit zoufalé úzkosti, který se jí stal od okamžiku, kdy ji Lloth přijala za svou kněžku, věrným společníkem. Moc byla na její straně a ona ji hodlala použít. Slíbila Lloth bitvu a slavné vítězství a přesně toho se také Pavoučí královně dostane, i kdyby kvůli tomu měla pobít každého Ruathymce, který se jí postaví.

Nejdřív však bude muset přesvědčit ty krvelačné pitomce bez mozku, že se chystají na boj se špatným nepřítelem.

21.

Drowové sny nespřádají

Liriel napůl seběhla a napůl sklouzla ze srázu vedoucího k moři. Jak zuřivost postupně ustupovala, zjevovala se Ibnova slova v novém světle. Teď už si nebyla jistá, že ten muž Hrolfovu smrt skutečně způsobil. Vlastně se spíš zdálo, že z toho vinil mořské elfy a ji samotnou. Nejdřív předpokládala, že tak chtěl jen vybít svoji nenávist vůči všem elfským národům, pak jí došlo, že tomu nejspíš skutečně věří.

A třeba se tak docela nemýlil. Liriel nehodlala jen tak snadno zapomenout na obraz odporného rybího stvoření skrývajícího se za pohledným zevnějškem mořského elfa Sittla a s tím spojené podezření, že to je malenti. Xzorsh vehementně popíral možnost, že by jeho přítel byl zmutovaný sahuagin – vlastně ani nechtěl připustit, že něco takového vůbec existuje – ale i tak o tom musela Liriel přemýšlet. Byl tu však někdo, kdo odpověď mohl znát, nebo ji alespoň mohl zjistit.

Dívka se zastavila až na samé hranici příboje a vytáhla z vaku pečlivě složený kus bílého hedvábí. Rozložila jemný šál a nechala jeho roztřepený okraj zavlát nad hladinou jako zástavu. Podle pověstí z knih jej měla zotročená nereidka následovat a prosit o jeho vrácení. Tomu se Liriel vyhnula tím, že jí přikázala držet se stranou a být zticha. Tentokrát ji však potřebovala, a tak nechala svůj vysoký hlas zaznít nad hučením vln.

Trvalo to jen pár chvil a vodní nymfa se dostavila. Z původní krásy, kterou uchvátila Wedigara, jí toho moc nezbylo. Dokonce i hlas měla bezbarvý a slabý. Drowí dívka ignorovala prosby a bez milosti si šál uvázala kolem vlastního pasu.

„Co víš o Hrolfovi Nezkrotném? Velký muž, světlé vlasy, knír sahající skoro až na bradu? Okouzlila jsi i jeho? Odpověz po pravdě, nebo začnu z tvého šálu odtrhávat třásně!“

„Ne, od toho hnědovlasého tvaroměnce jsem žádného muže neokouzlila,“ vzlykala nereidka. „Nebo bych tohohle měla okouzlit a utopit? Toho Hrolfa?“

Liriel ji zpražila pohledem a vytrhla několik vláken. Nymfa vyděšeně zaječela a začala vzlykat do dlaní.

„Copak tu děláš, moje malá vráno?“

Liriel se otočila a zastínila si rukou oči. Na vrcholu útesu stál Fjodor a zděšeným zrakem shlížel na scénu pod sebou.

„Hledám odpovědi,“ zavolala na něj. „Jestli chceš, poslouchej a klidně pojď i dolů, ale nezdržuj!“

Znovu se obrátila k plačící nereidce. „Byla jsi to ty, kdo topil všechny ty muže?“

„Některé,“ přiznala. „Ostatní okouzlily mé sestry a jiné si vzaly kelpie.“

„Kelpie?“

„Rostlinní tvorové. Sirény třetího řádu,“ pronesla nereidka s vrozeným pohrdáním. „Slyšela jsem, že to byla kelpie, kdo chytil ty mořské elfy, co pak rybáři vytáhli na břeh.“

O tom Xzorsh nic neříkal, pomyslela si Liriel.

„Samozřejmě že ne. To není nic, čím by se dalo chlubit.“

„Jak kelpie vypadají?“

„Ve vodě jako obyčejný trs chaluh s dlouhými šlahouny. Čas od času vyženou výhonky – takové zakroucené malé věci připomínající šneky. Když dorostou, tak na sebe umí seslat kouzlo, že vypadají jako žena, kůň nebo mořský koník – nebo vlastně cokoliv, po čem jejich oběť nejvíc touží.“

Tuhle informaci mohla Liriel odložit stranou. Většinu toho sice slyšela poprvé, ale zajímalo ji, proč zdejší zkušení mořeplavci nedokázali rozpoznat, že je v jejich okolí něco takového. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že kelpie vlastně neznali, protože sem byly zaneseny od vzdálených břehů.

„Odkud kelpie přišly?“ chtěla vědět a doufala, že nymfa označí Luskán. Přesně takový důkaz by potřebovala!

V nereidčině pohledu se mihnul lstivý výraz. „Z jednoho místa hluboko pod mořem. Vezmu tě tam,“ slíbila ochotně. „Ukážu ti, kde se pěstují!“

Drowí dívka povytáhla sněhobílé obočí. „Pěstují?“

„O výhonky je třeba se starat a pak se musí zasít do moře, aby rostly a zabíjely. Och ano, pojďme tam!“

Liriel si však vzpomněla na něco, co viděla před několika dny, a z nejasného podezření se stala jistota. Pochybovala, že by s nereidkou musela někam jít, aby našla zdroj výhonků kelpii.

„Zůstaneš tady, dokud tě nebudu znovu potřebovat,“ poručila.

„Ale můj šál,“ vztáhla k ní nereidka prosebně ruce. „Dej mi ho a já udělám cokoliv, co jen chceš!“

Liriel se obrátila a vyšplhala nahoru na útes, aniž by na nymfiny zoufalé prosby jakkoliv zareagovala. Fjodor natáhl ruku a na několika posledních stopách strmého svahu jí pomohl.

„Je takové chování opravdu naprosto nezbytné?“ zeptal se jí.

Dívka pokrčila rameny. Odvázala si šál od boků a nedbale jej nacpala zpět do vaku, nedbajíc toho, že čin vyvolal u zlého stvoření další vlnu nářků. Výraz ve Fjodorově tváři ji však trápil. Její lhostejné zotročení nereidky jej očividně rozrušilo.

„Souhlasil bys s tím, že informace poskytnutá tou otrokyní byla naprosto nezbytná, když ti řeknu, že díky její neznalosti jsi mohl zabít špatného muže?“

Fjodor se zamračil. „Co tím chceš říct?“

„Co když Ibn Hrolfa nezabil?“

„Zaútočil na tebe. Smrt si i tak zasloužil již třikrát.“

„Dobře, uznávám, ale nevěřím tomu, že zabil Hrolfa a měl prsty v nedávných ruathymských potížích. Oba první útoky byly podle mě motivované především nenávistí k elfům a pověrami o ženách na palubě lodi. Jen nechtěl ohrozit bezpečí ostatních námořníků. Dnes na mě zaútočil, protože si myslel, že to já jsem svým spojením s mořskými elfy částečně zavinila Hrolfovu smrt. Všiml sis, jak překvapeně se tvářil, když jsem jej obvinila, že to byl on, kdo otrávil muže v Holgersteadu mizernou medovinou? Předtím jsem příliš zuřila, než abych si toho opravdu všimla,“ připustila Liriel. „Jestli je to ale pravda, tak na Ruathymu musí být jiný zrádce. Musíme ho – nebo ji – najít a neohlížet se při tom na to, co je kvůli tomu třeba podstoupit!“

Fjodor chmurně přikývl. S bezohledným zacházením s nereidkou sice nesouhlasil, ale důležitost odhalení zrádce popřít nemohl. „A ty víš, kdo to je?“

„Nejspíš ano,“ opáčila Liriel bez rozmyslu. „Tobě nepřipadalo divné, že se Dagmar objevila v Holgersteadu v den útoku? A ještě navíc s plným povozem věna?“

„Vůbec ne. Takový je tady zvyk.“

„Odkud odjinud by ovšem ta medovina pocházela než z Hrolfova skladiště? A kdo měl kromě mě a prvního důstojníka ještě klíč?“

„Takových mohlo být hodně. Hrolf byl muž, který věřil každému.“

„To ano, ale zamysli se nad tímhle: těsně předtím, než Dagmar vyrazila do Holgersteadu, vydala se sama do Hrolfova skladiště, aby odtamtud vyzvedla pár věcí pro toho chudáka, který si ji musel vzít. Není možné, že by k tomu navrch přihodila ještě soudek nebo dva medoviny?“

„Možné to je,“ připustil Fjodor, „ale nezdá se to být pravděpodobné. I kdyby medovina byla skutečně otrávená a opravdu přišla s Dagmařiným věnem, kdo by mohl říct, že to byla skutečně zrada a ne jen nešťastný omyl? Dagmařina oddanost jejímu lidu se nedá popřít. Proč by jinak šla do Holgersteadu, aby se tam stala pouhou druhou manželkou ve Wedigarově domácnosti?“

Neustálé obhajování té Seveřanky začínalo jít Liriel na nervy. „Nebyla by to moc velká oběť, kdyby věděla, že ten muž bude mrtvý dřív, než s ním poprvé zalehne do postele,“ odsekla. „A i kdyby, ani to by nebyla taková oběť. Wedigar je na člověka celkem zajímavý a má svoje kouzlo.“

Mladík sebou trhnul. Podobně otevřené hodnocení lidských mužů si nedokázal vzít jinak než osobně. „Oběť by to byla v případě, že o něj nemá zájem,“ pronesl škrobeně.

Liriel výhružně přimhouřila oči. „Ale o tebe ho má, to se mi tím snažíš říct?“

„Říkám jen to, že Dagmařina ochota jít do postele s mužem, kterého sotva zná – ať už s Wedigarem nebo se mnou – mluví jednoznačně ve prospěch její oddanosti Ruathymu,“ vysvětloval. „Seveřanky takové věci neberou na lehkou váhu a já si neumím představit, že by tak oddaná žena mohla být zrádkyní.“

Tahle slova zasáhla Liriel bolestivěji než skleněné střepy, protože ani ona sama, přes časná dobrodružství s tím či oním drowím druhem, nebrala „takové věci“ na lehkou váhu. To vážně Fjodor nechápal, čím vším musela projít, než jej přijala za přítele, a tím spíš za milence? Fjodor po ní chtěl víc, než mu mohla dát. Pro Liriel, temnou elfku z Menzoberranzanu, představovala tahle cesta něco neuvěřitelně osobního a bolestivého. Ve světle toho všeho bylo Fjodorovo vyzdvihování seveřanské zdrženlivosti něčím víc než jen urážkou!

„Co se týká Dagmařiných motivů, ty brzy odhalíme,“ prohlásila Liriel rozzuřeně. „Je sice možné, že ty nedokážeš nahlédnout za pěknou tvářičku, ale já díky Lloth ano!“ Temná elfka sevřela v ruce obsidiánový přívěsek a významně jím zamávala ve vzduchu.

Na Fjodorově tváři se objevil zděšený výraz. „To nedělej,“ nabádal ji. „Drž se od té bohyně dál, moje malá vráno!“

Někde uvnitř ní vzplál mocný plamen nelidské zuřivosti. Liriel v něm poznala stopu Pavoučí královny a až příliš pozdě si vzpomněla na kruté rituály požadované po drowích kněžkách. Žárlivá bohyně nedovolovala, aby její pozemské zástupkyně udržovaly jakékoliv blízké vztahy, a obzvlášť se jí příčila představa, že by kněžka mohla něco cítit k obyčejnému muži. Menzoberranzanské ženy byly často nuceny obětovat druhy, milence, a dokonce i syny, aby si Pavoučí královnu usmířily. Lloth nemohla dlouho snášet její spojení s obyčejným mužem lidského druhu, obzvlášť když měl tak špatný vliv na Lirielinu oddanost. Fjodor si ani neuvědomoval, jak nesmírně nebezpečnou stezkou se vydal. Do této chvíle to nedošlo ani Liriel.

„Přede mnou o Lloth špatně nemluv,“ varovala jej. „Stala jsem se její kněžkou. Taková byla cena za záchranu Elfí panny.“

Fjodor zalapal po dechu a chytil ji za ruku. „Takže to byla práce tvé bohyně? Teď už chápu, proč jsi tehdy plakala! Ještě nikdy a na žádném místě jsem nepocítil takové zoufalství a zlo!“

„Nebo takovou moc,“ dodala chladně.

„Ale za jakou cenu?“ trval na svém. „Jak by ze zla mohlo vzejít dobro? Mám o tebe strach, moje malá vráno, a bojím se toho, co by se z tebe mohlo stát. Už teď sis pořídila otrokyni a obvinila dobrou ženu ze zrady.“

V jeho slovech se skrývalo ostré žihadlo pravdy. Trhla sebou a vyškubla mu ruku ze sevření. „Dávej si pozor, jak se mnou mluvíš,“ zavrčela. „Nebo ti snad musím připomínat, že bych ti mohla poručit, abys té dobré ženě zaživa vyrval srdce z těla?“

Po Lirieliných slovech následovalo omráčené ticho.

Dlouhou dobu oba jen stáli a dívali se jeden na druhého. Bylo zřejmé, že muž je tímto výbuchem ještě šokovanější než ona sama. Poprvé v životě zaslechla mladá temná elfka ve svých slovech ozvěnu babiččina zlovolného hlasu. Na okamžik Matrona Baenre znovu ožila a našla nový domov v Lirielině srdci.

„To jsem nechtěla říct,“ zašeptala.

Fjodor tiše přikývl, Liriel ale dobře viděla smutek zračící se mu v očích a došlo jí, že jí nevěří. Ona si však také nevěřila.

Náhle se vrhla do náručí svého milence, snažíc se tak obnovit někdejší vzájemnou blízkost. Fjodor ji lehce objímal, na pažích i na hrudi měl ale neklidně ztuhlé svaly. Na její pohyby nijak nereagoval. Liriel zdvihla hlavu a upřela na něj tázavý pohled.

„Má paní, dostanu snad i tohle příkazem?“ zeptal se upjatě.

Liriel, šokovaná obviněním, se vytrhla z jeho nedobrovolného objetí. Skrz oči mu nahlédla do duše a pochopila, jakou ránu zasadila jeho cti. Jen naznačením toho, že by na její pokyn mohl páchat zlo, porušila důvěru, kterou ve svou wychlaran vkládal, a zničila představu berserkra sloužícího paní, která je toho hodna. Jakkoliv byl šlechetný a obětavý, zasáhla i jeho pýchu. Nejbolestivější ze všeho však byl strach a lítost, že mezi nimi toto pouto vůbec vzniklo.

Se slabým výkřikem se od něj odtrhla a odběhla pryč.

Tentokrát ji Fjodor nenásledoval.

Po nějakém čase stráveném o samotě se Liriel vrátila do Ulfova srubu. Zamířila rovnou na zahradu a k dřevěným krabicím, kde viděla podivné chaluhy, jež tam Dagmar pěstovala. Pochopitelně chtěla vědět, jestli se shodují s nereidčiným popisem. Ve slané vodě však našla jen pár osamělých škeblí.

Ve světle všeho, co se v poslední době stalo, si Liriel nedokázala pomoct a musela pochybovat o spolehlivosti vlastní paměti a o následně vyvozených závěrech. Chaluhu, kterou tehdy snědla, si ani pořádně neprohlédla a nevěděla, jestli Dagmar mohla mít s útokem na Holgerstead něco společného. Možná měl Fjodor pravdu – možná ji moc, se kterou si zahrávala, začínala měnit. Možná pokřivila její vnímání skutečnosti a zaslepila ji touhou po pomstě.

Liriel Dagmar nesnášela za dřívější blahosklonnost a za pokus svést Fjodora. Tohle by samo o sobě většině drowů stačilo, aby propadli nekontrolovatelné zuřivosti. Příliš mnoho jejích lidí bylo zaslepeno neovladatelnou touhou po pomstě. Přemýšlela, jestli to není pozůstatek uctívání Lloth, jako popel ulpívající na duši, když plameny moci uhasly.

Mladá drowí dívka si vždy cenila vlastní nezávislosti. Sama si volila osud do takové míry, že by si to většina obyvatel Menzoberranzanu nedokázala představit. Teď jí docházelo, že během výpravy za udržením vrozených sil ztratila velký kus sebe sama. A nejhorší bylo, že nedokázala poznat, jak velký kus to vlastně byl.

Když byla konečně příliš unavená a zarmoucená, než aby o tom dál přemýšlela, vstoupila Liriel do Ulfova srubu, vyšplhala po žebříku nahoru do podkroví a upadla do slastného zapomnění spánku.

Mnohem později téže noci ji něco měkkého připravilo o dech a vytrhlo ze spánku. Instinktivně sevřela prsty na jílci dýky ležící jako vždy na dosah a naslepo se jí ohnala.

V pomalu se snášející záplavě kachního peří stála Dagmar oděná v noční košili a s proříznutým polštářem v rukou. Žena i elfka na sebe překvapeně hleděly.

„Mohla jsi mě zabít,“ zašeptala Seveřanka.

„O to tak nějak šlo,“ zavrčela Liriel. Odvalila se na opačný kraj postele a zvětšila vzdálenost mezi sebou a tou o dost větší ženou. „Co si do Devíti pekel myslíš, že se tu takhle plížíš? Možná je to dům tvého otce, ale tohle je můj pokoj! To nemáš rozum, že se přibližuješ ke spícímu drowovi?“

Dagmar pokrčila rameny. „Byla jsem dole a nemohla jsem usnout. Pak jsem tě slyšela, že něco voláš. Myslela jsem si, že ti třeba hrozí nebezpečí.“

„A tak jsi mi přiběhla na pomoc s polštářem v ruce?“ ušklíbla se Liriel. „Ty, dcera válečníka?“

Dívka vzdorně zdvihla bradu. „Když jsem přišla poprvé, zjistila jsem, že tě trápí jenom zlé sny. Všimla jsem si ale, že nemáš polštář, a tak jsem ti jeden přinesla. Myslela jsem si, že by se ti pak mohlo líp spát.“

„Přitiskla jsi mi ho na obličej,“ nedala se Liriel.

„Vypadnul mi z ruky,“ opáčila Dagmar.

Liriel se na dívku dlouze zahleděla. Všechna dřívější podezření se okamžitě vrátila. Přistihla ji totiž ne při jedné, ale hned při dvou lžích. Přesto se Seveřanka tvářila naprosto klidně a v modrých očích se jí nezračil ani střípek nejistoty.

Ta děvka je dobrá, uznala s trochu zvráceným potěšením v duchu Liriel. Doufala, že její vlastní herecký výkon, když přijímala vysvětlení a poslala ji pryč, byl stejně přesvědčivý.

Liriel počkala, dokud neuslyší jemné zavrzání provazů podpírajících matraci na Dagmařině lůžku. Pak si nazula elfi boty a zahalila se do piwafwi. Tichá a neviditelná slezla po žebříku dolů a protáhla se otevřeným oknem do noci.

Netrvalo dlouho a dorazila ke kasárnám, kde spal Fjodor. Našla jeho pokoj a cloumáním jej probudila.

Bez přemýšlení zalezla k němu pod deku a uhnízdila se mu v náručí. Rychle ze sebe vysypala celý příběh – počínaje vlastními pochybami a lítostí. S neobvyklou otevřeností se svěřila i s obavami, jaké nebezpečí jí – a jemu – může její nedobrovolné kněžství přinést. Fjodor ji během řeči držel a ona z něj opět cítila povzbuzující nezlomnou čest, která byla jeho součástí. I to mu řekla. Ještě nikdy si samostatná a hrdá elfka podobně nevylila srdce. Svým způsobem došlo ke stejně intimnímu okamžiku jako u kořenů Yggsdrasilova potomka.

Na úplný konec si nechala scénu, jež se udála v její ložnici, a znovu vznesla původní obvinění.

Tentokrát jí Fjodor naslouchal s mnohem otevřenější myslí, ale i tak nebyl přesvědčený.

„Možná to skutečně bylo tak, jak Dagmar říkala,“ odvážil se namítnout. „Možná ti nechtěla ublížit a polštář jí vážně vypadnul z ruky“

„Když jsem ho rozsekla, měla ho stále v ruce,“ upozornila ho Liriel. „A i kdyby ho jen zachytila v pádu, je tu pořád základní otázka, proč vlastně do mého pokoje vůbec přišla?“

„Třeba jsi křičela ze spaní.“

„Jsou ti, kdo spřádají myšlenky, a ti, kdo spřádají sny,“ uchýlila se Liriel opět ke známému citátu. „A ty teď na něco zapomínáš. Na něco, co Dagmar nemohla vědět: drowové sny nespřádají. Nám se totiž žádné sny nezdají.“

Fjodor tiše probíral vše, co mu řekla. „Udělej, co musíš, abys zrádce odhalila,“ pronesl nakonec chmurně. „Pomůžu ti, jak to jen půjde, a pokusím se o tvých metodách příliš nepochybovat.“

22.

Hlouběji

V temných hodinách těsně před úsvitem se šamanova dcera odplížila na pobřeží a odtáhla z pláže jeden z malých člunů. Předchozí noci jí zanechali důvěrně známé znamení z oblázků a mušlí oznamující, že se Dagmar má znovu setkat s jedním ze stvoření, která měla v držení to, co bylo jejímu srdci nejdražší.

Nestihla však doplout daleko. Kousek za hranicí zátoky se z vody vynořil pár štíhlých rukou s plovacími blánami a zachytil se za okraj člunu. Dagmar měla sotva čas, aby se úlekem prudce nadechla, a pak už stvoření skočilo dovnitř a usadilo se naproti ní. Drobný člun se divoce rozkýval a Dagmar stanula tváří v tvář jednomu z mořských elfů, kteří se nedávno chytili do její sítě. Rychle se vzpamatovala a sáhla po štíhlé čepeli rybářského nože o délce mužského předloktí ležícího u jejích nohou.

Elf však byl rychlejší. Chytil ji za zápěstí a postrčil zpět na místo. „Ani mně se to nelíbí,“ pronesl s chladným pohrdáním v hlase. „Nesu ale novinky z Ascarle, tak pozorně poslouchej, ať se na tebe nemusím dívat déle, než je bezpodmínečně nutné.“

„Posledně jsi sliboval, že se mi za to chycení do sítě pomstíš!“

„Kdyby šlo jenom o mé potěšení, tak bych tě tehdy na místě zabil a bylo by po všem,“ odvětil mořský elf. „Síly Ascarle si však přejí něco jiného. Svoji práci odvádíš dobře a k selhání nájezdu na Holgerstead nedošlo tvojí vinou. Ovšem v jiných věcech jsi byla až příliš nedůsledná. S kelpiemi už přestaň, je jich tu moc. Sám jsem se sotva vyhnul jedné, co právě topila muže, jenom aby mě o kus dál chytila další.“

Dagmar vyprchala z tváře všechna barva. „Byli jsme tak blízko!“ zašeptala. „Kdybych ten den hodila sítě do vody jen o kousek dál, mohl být Hrolf naživu!“

„Na lítost je už trochu pozdě,“ vysmál se jí mořský elf. Sáhl do vaku z tulení kůže a podal jí malý předmět. „Dar od tvé paní. Došlo ke změně plánů. Už nemáš drowí elfku zabít a hodit její tělo do vln. Ten nový tvaroměnec však stále žije, a to tvou paní ani trochu netěší.“

Dagmar se zahleděla na hrůzu nahánějící předmět v elfově dlani: krví zbrocený pramen zlatých vlasů dokazoval, že její sestra je stále naživu.

I když si celý Ruathym myslel, že Ygraine se ztratila během jarní bouře, byly obě ve skutečnosti přepadeny luskanskými piráty. Krutí Seveřané pak tahali los, který rozhodl, že Ygraine skončila jako rukojmí a Dagmar jako špeh. Nebylo pravděpodobné, že by ji bojovní příbuzní dokázali vysvobodit, protože Ygraine byla držena na místě ležícím zcela mimo dosah lidí. Stejně tak nebylo možné, aby v zajetí zemřela čestnou smrtí. Dagmar ukázali tapiserii věznící a mučící duše zabitých elfů, a tak znala osud, který by Ygraine postihl, kdyby neposlouchala rozkazy.

Dagmar sklouzla očima k noži, který stále svírala v pěsti. Byl to tentýž, jenž způsobil smrt jejího snoubence Thorfinna, budoucí První sekyry Ruathymu, a který by zabil i Fjodora z Rašemenu a Holgersteadu, kdyby se jí tehdy v noci poddal. Byly situace, v nichž byli i největší válečníci zranitelní vůči rychlému bodnutí nože. Situace, kdy laskající prsty dokázaly nahmatat místo mezi třetím a čtvrtým žebrem, přiložit čepel a prudce zatlačit. To a ještě mnohem víc byla ochotná udělat, jen aby ukončila Ygrainino zajetí.

Stočila pohled k mořskému elfovi usazenému naproti ní. Na rozdíl od většiny příslušníků svého národa věděla, že mořský lid k nim nechová zvláštní zášť. Ohromilo ji, když se dozvěděla, že tenhle elf je součástí spiknutí proti ostrovu, a navíc je ochotný zaplést do této záležitosti i další. A byl ochotný spolupracovat i poté, co na něj nevědomky zaútočila!

„Vím, proč své lidi musím zradit,“ pronesla tiše. „Ale co ty?“

Elf zareagoval zlovolným úsměvem. „Stejně jako většina tvého druhu se necháš snadno oklamat zjevem. Nejsem o nic víc elf než ty!“

S těmito záhadnými slovy se zdánlivý elf vrhl do vody a zmizel. Dagmar dlouho tiše seděla a pak odveslovala zpět ke břehu. Postupovala jen pomalu, neboť na ni těžce doléhalo vědomí, že mnoho obyvatel ostrova bude brzy po smrti. Alespoň se dočkají čestného odchodu ze světa v boji a zajistí si tak místo v seveřanském posmrtném životě.

Pro sebe v to již Dagmar nedoufala. Její duše byla v rukou mučitelů v Ascarle stejně jako v případě elfů uzamčených na věčné časy v žaláři z vlny a hedvábí. To ji však netrápilo. Vše, čeho si Dagmar cenila, měl v rukou někdo jiný, a ona udělá cokoliv, aby to získala zpět.

Aniž by to Dagmar či Sittl sebeméně tušili, mělo jejich tajné setkání dva svědky. Liriel a Fjodor seděli tiše ve vypůjčeném člunu, pod příkrovem kouzla lodě duchů, které se drowí kouzelnice naučila během studia v ruathymské knihovně.

„Tak už jsi přesvědčený?“ otázala se významně.

Fjodor chmurně přikývl. „Ve všem jsi měla pravdu. Musíme to okamžitě říct Aumarkovi.“

K jeho překvapení však drowí dívka zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Sice víme, že Dagmar zradila, ale ve prospěch koho? Jistě, Luskán v tom hraje velkou roli, ale už dlouho mám podezření, že to město v tom není samo. Tohle spiknutí má přinejmenším ještě jednu vrstvu a my musíme jít hlouběji a pochopit přesnou povahu nebezpečí ohrožujícího Ruathym. Musím se dozvědět víc o Ascarle, o němž ten mořský elf – nebo spíš malenti – mluvil.“

Během řeči si Liriel vzpomněla na nereidčina slova, že výhonky kelpii jsou pěstovány na zázračném místě pod mořem, Možná přišel čas, aby využila její nabídky.

„Podle toho, co jsem četla,“ začala Liriel, „nemají luskanští válečníci magii příliš v oblibě. Řekla bych tedy, že všechna okolní stvoření ze živelné sféry vody jsou ovládána z Ascarle – včetně nereidek. Poručím otrokyni, aby mě tam vzala. Obhlédnu tamní situaci, pokusím se odhalit nepřátelské plány a přinesu zpátky dost důkazů, aby mě poslouchal i ten idiot Aumark! Musím ale jít sama.“

Fjodorovi se nic z toho nezamlouvalo a vedl s drowí dívkou dlouhou a zuřivou debatu. Nakonec mu Liriel připomněla, že stejně jako Wedigar musí počkat na správný čas a přijmout rizika ve jménu vyššího dobra – i kdyby tak popíral vlastní smysl pro čest nebo povinnost.

„Vážně nesnáším, když proti mně použiješ moje vlastní slova,“ zabručel Fjodor.

Dívka mu věnovala zlomyslný úšklebek a pak v tichosti odveslovali ke břehu.

Nereidka přijala Lirieliny otázky s velkým nadšením. Ascarle bylo podle ní podzemním městem plným prastarých pokladů a podivuhodné magie. Když se Liriel zeptala na mořské elfy, nereidka ochotně přikývla.

„Ano, těch tam je hodně. Celá stovka a možná ještě víc. Tamní armáda je používá jako otroky.“

Liriel se krátce zamyslela nad tím, jak by tu novinku asi přijal Xzorsh – a co by řekl na úlohu svého „přítele“ v tom všem. „Předpokládejme, že bych se chtěla do Ascarle podívat,“ řekla drowí elfka. „Jak bys mě tam vzala?“

„Přímo to nejde. Sice existuje portál, ale tím nemůže projít žádný smrtelník. Moje schopnosti mi však umožňují cestovat do Ascarle skrz domovskou sféru.“

Něco v nereidčiných slovech připadalo Liriel povědomé. Podobná slova slyšela celkem nedávno, avšak tehdy je pronášel hlas ze záhrobí. Liriel střelila očima k věži tyčící se nad útesy Intharu a v duchu se vrátila k setkání s líticí, která ji střežila.

Když pak elfka dala nereidce příkaz, aby zůstala zticha, jakmile dorazí k Ascarle, a držela se z dohledu, vydaly se na cestu. Ze všeho nejdřív se zahalila do svého piwafwi. Nemohla tušit, na co všechno může v podvodní pevnosti narazit. Liriel neušlo, že nereidka je až podezřele dychtivá vzít ji s sebou.

Drowka již mnohokrát cestovala skrz magické brány, ale žádná z nich nebyla jako tahle. Jakmile ji nereidka uchopila za ruku, byly obě strženy do tunelu překypujícího energií. Na krátký okamžik si Liriel připadala, jako kdyby byla uvnitř láhve perlivého vína, kterou někdo protřepal a odzátkoval.

Vynořila se v mramorovém bazénku, mokrá a s tělem mravenčícím od hlavy až k patě. Mezi vodními rostlinami proplouvaly barevné ryby a v rohu jemně zurčela nádherná fontánka. Drowí dívka se zahleděla hluboko do vody. Dole, sotva viditelná, byla tvář nereidky. Aby jí připomněla dohodu, škubla lehce za lem její šály. To stačilo a nymfa okamžitě zmizela z dohledu.

Dívka si upravila piwafwi, přelezla nízkou mramorovou zídku a rozhlédla se po místnosti. Stála uvnitř rozlehlého třpytivého sálu s klenutým stropem. Podlaha i stěny byly z mramoru a několik fontánek plnilo vzduch melodickým zurčením. Místnosti dominovalo pódium s mohutným trůnem ze světle fialového křišťálu. To jí připomnělo trůnní sál rodu Baenre. Matrona Prvního rodu Menzoberranzanu seděla na jemně tesaném křesle z černého kamene, v jehož nitru se zmítaly duše jejích obětí. Liriel doufala, že místní vládkyně, ať již jí byl kdokoliv, je o poznání méně zkažená mocí než její drahá teta Triel, současná Matrona matka.

Liriel seslala jednoduché kouzlo, kterým se okamžitě osušila. Neviditelnost by jí byla k ničemu, kdyby za sebou zanechávala mokré šlápoty. Tiše jako stín se kradla jednotlivými komnatami rozlehlého paláce. Celá budova byla postavena z mramoru a křišťálu a ozdobená prastarými a nesmírně cennými sochami a vázami s exotickými rostlinami. Okolo paláce se rozkládalo město, jehož budovy byly propojeny vzduchem naplněnými chodbami, obývané otroky s nepřítomným výrazem v očích.

S každým dalším krokem si Liriel byla víc a víc jistá, že právě v tomto podmořském městě se nachází skutečný nepřítel Ruathymu. Ať už tu vládnul kdokoliv, měl příliš bohatství a moci, než aby tomu mohlo být jinak. Nikdo takový by se jistě nespokojil s místem ve stínu Luskánu. Na rychlých a tichých nohách prošla magií přeplněným skleníkem, kde se pěstovaly výhonky kelpií, skladišti plnými zásob i zbrojnicemi obsahujícími náležitou sbírku zbraní. Nakonec zamířila do skromnějších budov, kde čekala, že najde místní vojsko a otroky, o kterých nereidka mluvila.

Liriel byla s otrokářstvím velice dobře seznámená. V Menzoberranzanu patřilo ke každodennímu životu. Otroci tvořili základ drowí taktiky obětí v boji a byli zdrojem téměř veškeré manuální práce. Při prvním setkání s Fjodorem se dozvěděla, že Rašemenci se navzájem nezotročují. Dokonce byl myšlenkou otroctví naprosto zděšený, Liriel sama se nad tím ale nikdy příliš nezamýšlela. Někteří tvorové byli drowy, jiní lidmi, další zlobry a jiní zase otroky. Tak jednoduché to bylo. Ještě nikdy proto nemyslela přímo na otroky samotné, jen na to, jak jsou vlastně užiteční. Zde, obklopená stovkami bytostí bez výrazu a vůle, však nedokázala myslet na nic jiného.

Jak procházela skrz stísněné a přeplněné budovy, všimla si, že všechny otroky – mořské elfy, lidi, a dokonce i vodní zlobry stojící nad nimi na stráži – někdo drží pořádně zkrátka. Někteří seděli jako oživlé mrtvoly s propadlými tvářemi a prázdnými pohledy v očích a pohnuli se jen na přímý rozkaz zlobřích stráží. Další, jejichž odpor byl zjevně zlomený, věznil jen vlastní pocit beznaděje ohýbající jim svou vahou hřbet. Byli tu však i tací, kteří moci Ascarle stále vzdorovali.

Liriel sledovala, jak dvojice vodních zlobrů táhne chodbou bránící se elfskou ženu. Chvíli ji fascinovaně pozorovala. Tohle byla první příslušnice národa povrchových elfů, kterou kdy měla možnost vidět. Žena byla vysoká a silná a její dlouhé černé vlasy létaly vzduchem sem a tam, jak se snažila vykroutit ze sevření mořských zlobrů.

Liriel je následovala dlouhou chodbou lemovanou klecemi. Zlobři ženu do jedné z nich hodili a oznámili jí, že si ji znovu vyzvednou, jakmile budou její služby potřeba.

Drowí dívka se plížila dál a všímala si okolní sbírky zajatců. Tihle byli ti nejsilnější, které by možná dokázala přesvědčit, aby se ve vhodný okamžik věznitelům postavili. Náhle se Liriel zastavila před jednou z cel a v záblesku ohromení jí vše došlo.

Mladá žena přecházející v kleci sem a tam byla téměř zrcadlovým obrazem Dagmar: stejně nádherná tvář s ostrými rysy i výrazné a téměř bílé vlasy. Liriel konečně pochopila, proč se z ruathymské ženy stala zrádkyně.

Dvojčata byla mezi drowy vzácná, ovšem čas od času k jejich narození došlo. Pouto mezi nimi bylo nesmírně silné a často jim umožňovalo číst myšlenky či cítit bolest toho druhého. Vzájemná rivalita pak byla natolik silná, že před ní bledly i nejcílevědomější menzoberranzanské kněžky. Jen zřídka se dožila dospělosti obě, a pokud ano, tak se z jejich životů stal neustálý koloběh vyrovnaného soupeření. Tyhle drobné války vedly k takovým škodám, že mnoho drowů nechtělo nic riskovat a řešilo vzniklý problém hned po porodu. Při pohledu na Dagmarinu sestru se však Liriel nemohla ubránit myšlence, jak silné musí takové pouto být na Ruathymu, kde si dětí nesmírně cenili a klanová a rodová příslušnost znamenala vše.

Náhle se drowka prudce otočila a zamířila zpět do paláce. Stále nenarazila na vládkyni tohoto místa, a to musela, pokud měla poznat skutečnou sílu Ascarle.

Liriel se vydala zpět do sněmovního sálu. Za ním se nacházelo několik komnat. Podle přepychového zařízení hádala, že by měly patřit záhadné paní, o které mluvil malenti.

Jedna z komnat byla plná věšteckých zařízení: malých jezírek, misek, křišťálových koulí i kouzly opředených drahokamů. Samotný vzduch v ní praskal magií a drowí dívka raději odspěchala do další místnosti. Tam se zastavila, omráčená víc než z objevu Dagmařina uvězněného dvojčete.

Na ohromném stavu byla natažená téměř dokončená tapiserie zobrazující pobřežní vesnici, v níž jako kdyby proběhla několikadenní slavnost tvorů z Propasti. Mrtví lidští válečníci leželi vyskládaní na hromadách; mořští elfové se plazili pod spalujícím sluncem. Povědomí mořští elfové. Liriel tyhle tváře znala, i když je viděla jen mrtvé.

Sevřela v ruce posvátný symbol a zašeptala slova kouzla, které již jednou jejich duše našlo. Tentokrát nepřišla žádná šedá mlha, protože nemusela cestovat nijak daleko. Dotkla se prsty utkaných obrazů elfů a okamžitě pocítila svou přítomností vyvolanou naději.

Liriel odtrhla ruku a zoufale se na tapiserii zahleděla. Něco takového vyžadovalo silnou magii a mohlo jít jen o dílo mocné a zlovolné bytosti.

V uších jí zněla její vlastní slova – uspěchaný slib, že uvězněné duše osvobodí. Kdyby se o to pokusila a jakkoliv by tapiserii ovlivnila, nepochybně by upozornila na svou přítomnost.

Vítej, Liriel z rodu Baenre.

Ta slova zazněla v Lirielině mysli stejně jasně, jako kdyby pocházela od samotné Lloth. Dívka se otočila a vytřeštila jantarové oči.

Směrem k ní plul hladce vzduchem illithid, jedno z nejmocnějších a nejobávanějších stvoření Temných říší. Liriel se nepotřebovala ptát, jak ta věc mohla vycítit její přítomnost, illithidi dokázali číst myšlenky stejně snadno jako oči drowů tepelné vzory.

Já jsem Vestress, vládnoucí regentka Ascarle. Tvá přítomnost zde byla již dlouho žádaná.

Liriel odrhnula plášť a postavila se mocnému stvoření. „Jak o mně víš?“

Hodil by se nám kouzelník, který má dostatečnou moc nad magickými portály. Ty ses ukázala být přesně tím, co potřebujeme, pokračovala illithidí žena. Pohnout lodí není lehký úkol!

„To jsem neudělala já, ale Lloth,“ opáčila Liriel přímo. Neviděla jediný důvod, proč by to měla tajit. Ostatně, i kdyby snad chtěla, pro žádného illithida by nebyl problém si to přečíst přímo v její mysli.

Opravdu? Ty jsi skutečně kněžkou Pavoučí královny? V podivně ženském hlase toho stvoření se objevil náznak pobavení. V tom případě se může vše vyvinout ještě mnohem zajímavěji, než jsme doufali.

„Co ode mě chceš?“ chtěla Liriel vědět, i když si začínala myslet, že to vlastně již ví.

Vestress jí celý plán detailně vyložila. Zatímco ji Liriel poslouchala, využila koncentrace získané během tří desetiletí studia magie, aby udržela mysl čistou a prázdnou a jen se soustředila na předkládané pokyny. Jediný okamžik pochybnosti, jediný záblesk protitaktiky a vše by bylo ztraceno.

Konečně drowí dívka přikývla. „Udělám, co po mně chceš. Porazím lítici a otevřu portál pro armády Ascarle.“

Na oplátku ti nabízíme moc, po které tak toužíš, nabídla regentka lstivě. Všechny magické poklady Ascarle ti budou k dispozici: kouzla i artefakty mocného elfského národa i divy, které dávají vzniknout legendám. Tahle tapiserie, jež tě tak zaujala, se stane tvým majetkem a budeš s ní moci naložit podle libosti. A ještě je tu jedna odměna, kterou bys měla zvážit: podrobený Ruathym musí být řízen tak, aby sloužil zájmům Společnosti krakena. Souhlasíme s tvým názorem na muže, kteří ostrovu dodnes vládli. Rozkaž svému lidskému ochránci, aby si poradil s ostatními vojevůdci a ustanovil se za vůdce. Bude z něj nanejvýš užitečná loutka – a ty budeš mít království mocnější než svět Matron, které tě vypudily z Temných říší, a k tomu víc kouzelnické moci než tvůj otec, který tě zradil. Časem bys mohla nashromáždit dost sil, aby ses pomstila a získala právoplatné místo v Podzemí. Tohle vše ti nabízíme.

„Rozmyslím si to,“ odvětila Liriel šokovaným hlasem. Otočila se a vyběhla z komnaty dřív, než vnímavý illithid mohl ukrást další z jejích myšlenek.

Když se nemusela starat o to, jestli na něco myslí, nebo ne, doběhla brzy do sněmovního sálu a vrhla se do bazénku. Přivolala k sobě nereidku a uchýlila se do bezpečí pěnícího tunelu odnášejícího ji daleko z tohoto místa.

Během pár chvil seděla sama na kamenitém břehu blízku Intharu, stovky mil od hrůz Ascarle. Myšlenkám na pokušení, která před ní byla rozprostřena prohnanou illithidí regentkou, však uniknout nedokázala. Vše ještě zhoršilo to, že všechny touhy byly vytrženy přímo z hlubin jejího podvědomí.

Ráno našla Liriel Dagmar v zátoce, kde spolu s dalšími spravovala potrhané sítě, a odtáhla ji z doslechu ostatních rybářů. Zatímco kráčely po opuštěné pláži, sdělila jí Liriel vše, co s Fjodorem viděli a co se dozvěděla v Ascarle.

„Viděl jsi Ygraine, takže chápeš, proč jsem ty věci udělala,“ zašeptala Dagmar. „I tak mě ale za zradu čeká smrt. Já ji ráda přijmu, i kdyby měla přijít z tvých rukou!“

„Nepokoušej mě,“ pronesla Liriel chladně. „Věř mi, že si musím neustále připomínat, že živá jsi pro mě užitečnější než mrtvá. Teď půjdeš za Aumarkem a řekneš mu vše, co o blížící se bitvě víš.“

Dagmar zaváhala a v očích se jí usadil strach. Liriel tušila, že ví proč.

„Tvoje sestra je mrtvá,“ oznámila přímo.

Sice to byla lež, a ještě ke všemu nanejvýš krutá, Liriel však nutně potřebovala vymanit Dagmar z věrnosti k jejímu zajatému dvojčeti. Šokovaný výraz ve tváři Seveřanky Liriel ujistil, že zasáhla cíl. Na druhou stranu ji to však nepřipravilo na to, co následovalo.

Dagmar zvrátila hlavu a vyrazila z hrdla divoký smích. Z překrásné tvářejí spadl závoj přetvářky a Liriel hleděla do modrých očí planoucích divokou radostí.

„Takže konečně se dostanu na vrchol!“ zvolala mladá žena. „Když je Ygraine po smrti, budu to já, kdo na Ruathym vrátí magii hamfariggenů!“

Jakmile pominul počáteční šok, Liriel přikývla. V Dagmařiných slovech byla jistá morbidní logika, neboť byla natolik vychytralá, aby si uvědomila, že Ygraine se na Ruathym již nikdy nevrátí. Zrádnou Seveřanku nevydírali tím, že její sestru zabijí, ale naopak tím, že ji nechají naživu! Tohle dávalo drowí elfce z Menzoberranzanu dokonalý smysl. Přesto tu byly určité věci, které smysl nedávaly.

„Ygraine by stejně dřív nebo později zemřela,“ pronesla chladně. „To jsi nemohla na svoje dědictví počkat?“

Dagmar pokrčila rameny. „Kdybych věděla, že ta zodpovědná hlupačka bude brzy roznášet medovinu v Tempových hodovních síních, klidně bych počkala. Mně ale ukázali kouzelnou tapiserii, která dokáže navždy udržet duše zabitých. Kdybych je neposlechla, tak by v jejích vláknech uvěznili i tu Ygraininu. Možná by to stačilo k tomu, aby na mě přešel její odkaz, a možná ne. Rozhodně jsem to však nechtěla riskovat.“

„Mnoho Ruathymců zemřelo,“ vyplivla Liriel. „To ti sestřina smrt za to všechno stála? Co z toho můžeš získat kromě několika tvaroměneckých spratků?“

Dagmar se na drowí dívku zvláštně usmála. „Takhle tu uvažují všichni ostatní a od tebe jsem čekala víc. Na Ruathymu je vážnost ženy měřená podle postavení jejího muže a podle synů, které mu dá. Já bych byla známá jen díky sobě samotné!“

Liriel hleděla na Seveřanku a nedokázala najít slova. V Dagmařině tváři se zračila ctižádost srovnatelná s její vlastní. Drowí dívka si připadala, jako kdyby se dívala do bělícího zrcadla.

„Jaká moc ti byla slíbena?“ zeptala se tiše.

„Po dobytí Ruathymu bude muset někdo vládnout,“ opáčila mladá žena bez obalu. „Většina válečníků bude po smrti, ženy budou pokořené a pýcha všech lidí zadupaná do země. Pak přijmou každého, kdo bude schopný nabídnout trochu naděje a obnoví jim pocit sebeúcty. A kdo by k tomu byl lepší než ta, co vrátila prastarou magii proměněnců? To budu já, ne syn, kterého mi do těla zasadí jakýsi válečník!“

„Jestli je to tak, co jsi potom chtěla po Fjodorovi?“ zajímala se Liriel, neboť Dagmařin pokus o svedení jejího přítele ji stále hluboce trápil.

A znovu ten podivně chladný úsměv. „Kdyby tehdy podlehnul, tak by ještě téže noci zemřel a ovládnutí Ruathymu by bylo o to snazší.“

Liriel přikývla. Všechno dávalo dokonalý smysl. Vskutku, ta směsice prohnaných intrik a chladné vypočítavosti jí byla povědomá. Stejně povědomá se zdála být i touha po moci natolik silná, že byla přijatelná jakákoliv cesta k jejímu získání. Mezi ní a Dagmar byla jistá spřízněnost, kterou Liriel nedokázala ignorovat.

„Proč mi to říkáš?“ zajímala se. Dokonce i ona sama slyšela ve svých slovech zřetelné popření.

Dagmar se tiše, vědoucně zasmála. „Znáš snad někoho, kdo by nechtěl, aby jej chápali? Říkám ti to, protože na celém tomhle ostrově dokážeš jen ty porozumět tomu, po čem toužím a proč jsem udělala, co jsem udělala.“

Drowí dívka vysvětlení nijak nekomentovala. I když si obviňující slova přála odmítnout, nedokázala to.

„A kromě toho, komu bys o tom všem asi řekla?“ pokračovala Dagmar, a zatímco vytahovala dlouhý rybářský nůž, v hlase jí zvonilo pobavení. „I kdyby ses měla dožít konce dnešního dne, komu bys ten příběh povyprávěla? Fjodorovi?“ zeptala se posměšně a něco v jejím hlase přimrazilo Liriel, s prsty sevřenými kolem jílce dýky, na místě.

„Samozřejmě že měl jisté pochybnosti, ale hned na ně zase zapomněl,“ dodala rozpustile. „Musela jsi toho chudáčka pořádně trápit, když byl v takovém stavu! Já ho víc než ráda utěšila, a kromě toho to byl pěkný kus chlapa.“

Krutý důraz na to slovo Liriel neunikl a z obličeje jí okamžitě vyprchalo všechno teplo. „Je po smrti,“ zamumlala bezbarvě. Zármutek se dostaví později, právě teď byla příliš otupělá.

Dagmar jí věnovala posměšný úsměv. „A jelikož je pryč, tak ti žádný muž nebude věřit, když mě obviníš!“

„Ale mě poslouchat budou“ pronesl hluboký hlas za jejich zády.

Obě ženy se otočily a ve tvářích měly stejně překvapený výraz. Tak moc se zabraly do rozhovoru, že si ani jedna z nich nevšimla blížícího se námořníka s rudým vousem. Ibn stál několik kroků od nich, mohutné paže měl založené na hrudi a zlostně bafal z dýmky.

Ibn ovšem, stejně jako většina ruathymských mužů, nebyl připravený na ženu Dagmařina ražení. Okamžitě se po něm vrhla a bodla nožem po jeho srdci.

Liriel se podařilo sevřít jeden ze ženiných vlajících copů, zapřela se patami o zem a držela. Dagmařina hlava sebou škubla, jak útok na Ibna dospěl k nečekaně náhlému konci. Než mohla stihnout vyřknout překvapenou kletbu, otočila se Liriel na patě a s druhou nohou zdviženou do vzduchu kopla. Těžká bota narazila do Dagmařiny ledviny a žena bolestivě zavyla.

Drowí elfka znovu vykopla, tentokrát zezadu do Dagmařiných nohou. Seveřance se podlomila kolena a zhroutila se k zemi. Liriel ji třemi rychlými kroky oběhla a postavila se jí čelem. Klečící Dagmar nechybělo příliš do Lirieliny plné výšky a mohla jí tak dlouze hledět do očí. Pak sevřela ruku v pěst a udeřila ženu do spánku. Dagmar se zhoupla, ale neupadla – hlavně díky tomu, že Liriel ji stále držela za cop. Udržujíc ji tak ve vzpřímené poloze, zasadila jí druhý a pak ještě třetí úder. Konečně se Dagmar protočily oči bělmem ven.

Liriel stálo veškeré sebeovládání, aby ten krásný obličej nerozmlátila na krvavou kaši. Odstrčila bezvládnou ženu na zem a připravená bojovat dál se otočila k Ibnovi.

Ten však jen pokýval hlavou a klidně potáhl z dýmky. „Mělas ji zabít,“ poznamenal.

„Chtěla jsem,“ pronesla Liriel s upřímnou otevřeností. „Fjodor by z toho měl znovu smrt, kdyby mě to slyšel říkat, ale byl to zatraceně dobrý pocit!“

„To je jasná věc,“ souhlasil Ibn a zaškaredil se na ženu ležící mu bezvládně u nohou. „Ta s elfama spolčená děvka si o to říkala.“

Liriel o krok couvla. „Něco mi uniklo, že ano?“ zajímala se, nejistá, jestli ji Ibn považuje za přítele, či nepřítele.

„O nic víc než mně,“ připustil námořník neochotně. „Ale dalo by se to využít a mohli bysme si teď všechno vyříkat.“

Drowí dívka odpověděla souhlasným přikývnutím.

„Podle mě,“ začal Ibn, „přišly ruathymský potíže z moře. Zaměřil jsem se proto na mořský elfy a na tebe, protože ses s nima spojila. Chtěl jsem varovat Hrolfa, ale copak mě poslouchal? A tak jsem se po nich díval ode dne, co jsme přirazili ke břehu. Vůbec mě nepřekvapilo, když rybáři vytáhli v sítích tamty dva. Ale pak jsem jednoho z nich viděl ještě jednou a byla s ním Dagmar. Od toho dne jsem tu děvku sledoval, a to i do Holgersteadu, i když mi na tamních lidech moc nezáleží.“

„Tak proto jsi tam šel,“ zamyslela se Liriel. „Překvapuje mě, že tě nenapadlo, že by mohla otrávit medovinu.“

Ibn si odfrknul a zaměřil na dívku zlostný pohled. „Už toho nech!“ Pak se trochu uklidnil. „O tvým příteli lhala. Když jsem odcházel z vesnice, byl v pořádku.“

Lirielino srdce se naplnilo radostí a na tváři jí zasvítil úsměv jako slunce náhle proniknuvší mlhou. Bez přemýšlení sevřela muže v krátkém objetí, a než se stihnul vzpamatovat, dala se do nadšeného tance.

„Ale no tak,“ protestoval Ibn. „K tomu není důvod. Elfy pořád nemám v lásce o nic víc než dřív. A přestaň se tu motat jak ožralá včela, když máme tolik práce!“

Společně zašli za Fjodorem, protože jenom válečník mohl svolat thing. Když se pak shromáždila celá vesnice, povyprávěl Ibn svůj příběh o setkání Dagmar s dlouhovlasým mořským elfem a o přiznání, které učinila v přítomnosti drowí elfky. Na Fjodorovo naléhání pak umožnili promluvit i Liriel. Ta jim řekla o třech válečných lodích, které napadly Elfí pannu, a ukázala jim prsten sejmutý z useknuté ruky jejich velitele – prsten, jenž jeho nositele označoval jako jednoho z pěti Nejvyšších kapitánů Luskánu. Aumark jej pozorně prozkoumal a potvrdil jeho pravost. A nejen to. Dokonce připustil, že toho muže podle dívčina popisu poznává. Podle všeho se jednalo o Rethnora, ctižádostivého obra s temně černým vousem, který k Ruathymu choval ještě méně lásky než jeho druhové.

Po chvíli zaraženého ticha se muži začali chystat na připravovaný útok. Liriel spokojeně seznala, že Ruathymci mají válku v krvi a strategie vojevůdců byla vůči hrozbě z Luskánu vyhovující. Pro hrdé Seveřany byl hlavním nepřítelem právě Luskán a okolní mořská stvoření představovala pouhé nástroje. Věřili, že jakmile zničí jejich lodě na moři, celý plán se rozpadne jako domeček z karet.

Liriel byla moudřejší. Vždyť to také měla být ona, kdo vojsku Ascarle otevře cestu na ostrov – a díky tomu získá šanci osvobodit otroky vězněné v podmořské pevnosti. S Fjodorovou pomocí ale počítat nemohla, nechtěla odhalit, jaký druh moci bude muset při tom úkolu použít.

A tak se rozhodla zanechat válečníky jejich plánování a zamířila dolů do zátoky, kde znovu přivolala Xzorshe. Když se mořský elf dostavil, popsala mu potopené město a v něm shromážděné síly.

„Takže Ascarle skutečně existuje a slouží jako základna vodních zlobrů,“ zamumlal si hraničář pod vousy. „Máš pravdu, tohle nebezpečí je třeba zničit. Shromáždím tolik našich válečníků, kolik jenom půjde – třeba přesvědčím i nějaké tritony – a okamžitě vyrazíme k Nachovým skalám!“

„Ano, přesně tuhle zprávu pošleš po Spojení,“ souhlasila Liriel. „Jen ať se Ascarle připravuje na útok z otevřeného moře. Ve skutečnosti se ale shromáždíte u pobřeží Intharu a tam počkáte na signál. Já vás potom pošlu skrz portál přímo dovnitř města. Dávej si ale pozor: jestli se o tomhle dozví Sittl, všechno je ztraceno.“

Xzorsh se stále tvářil pochybovačně. „Možná jsi tomu všemu, co říkal té Seveřance, jen špatně rozuměla.“

Drowí dívka podrážděně zasyčela. „Jestli odmítáš naslouchat rozumu, tak tě přesvědčím jinak. Když náš plán udržíš v tajnosti, osobně dohlédnu na to, aby se ti dostalo kouzelnické výuky!“

Oči mořského elfa na okamžik vzplály radostným světlem, ale vzápětí se smutně usmál. „Na taková slova jsem Čekal celý život. Přesto bych se té příležitosti s radostí vzdal, jen abych ti ukázal, že se mýlíš. Sittl je přítel a jeho důvěra je pro mě cennější než kouzla.“

Liriel se odvrátila, zasažená elfovými upřímnými slovy a jeho ochotou obětovat celoživotní sen jen proto, aby nezradil vlastní zásady. Přes to, co se jí a jejím blízkým stalo, věděla, že sama by se nezachovala stejně.

„Prostě mě poslechni a připrav se k boji,“ zavrčela a na odchodu ještě zašeptala tak tiše, že ji elf nemohl slyšet, „a nech mě o samotě.“

Než se mohla postavit nepříteli – a ještě nebezpečnějšímu spojenci – musela Liriel dokončit ještě jeden úkol. Poutníkův amulet přestala nosit po té noci, kterou spolu s Fjodorem strávila u kmene Yggsdrasilova potomka, neboť artefakt již splnil účel, přestože putování nebylo zcela u konce. Její jedinou ozdobou se tak v posledních dnech stal medailon označující ji za kněžku Lloth. Dokonce i nenápadný přívěsek s pavoukem zalitým v jantaru raději nenosila. Neodvažovala se pokoušet žárlivost své bohyně ani tak bezvýznamnou konkurencí.

Teď však zamířila do Ulfova domu, aby do amuletu opět po dlouhé době uložila nová kouzla. Důrazně nařídila, aby ji šamanova rodina nechala v klidu pracovat, i když to nebylo nutné. Novinky o Dagmařině zradě a jejím následném uvěznění zatížily celou rodinu těžkým břemenem viny, zármutku a bezmoci. Dokonce i Sanjin ostrý jazyk zmlkl ve snaze vstřebat skutečnost, že Ygraine – oblíbenější dcera dlouho považovaná za mrtvou – žije ve strašném zajetí a tichá a pokorná Dagmar chovala tak nebezpečnou ctižádost.

Sama v tichosti podkroví vytáhla Liriel ze skrýše amulet a otevřela knihu o runové magii na straně s kouzlem, které dříve použila, aby v něm uvěznila magii Temných říší. Hodiny plynuly za opětovného studia nesmírně náročného kouzla, které muselo být lehce pozměněno, aby umožnilo dočasné uložení jiného druhu magie. Když bylo vše konečně hotové, vyjmula Liriel z pouzdra dlátko a za neustálého zaklínání do něj nakapala pár kapek Fjodorova jhuildu – ohnivého vína používaného v Rašemenu při rituálech probouzení berserkrovského šílenství.

Již dříve na podobné kouzlo myslela a pro pokus zachránit Fjodora před sebevražedným záchvatem byla Liriel ochotná vyprázdnit Poutníka od magie Temných říší, aby bylo berserkrovskou zuřivost kde uvěznit. Dřív než to stihla uskutečnit, ale museli čelit útoku. Když se pak po boji probral a dozvěděl se, co málem udělala, vynutil si na ní slib, že pro něj své drowí schopnosti nikdy neobětuje, a při tom také zůstalo.

Tedy až dosud. Lirielino hledání moci dospělo k cíli u kmene Yggsdrasilova potomka, a tak Poutníka k uchování vrozené magie již dál nepotřebovala. Ta byla její po celý zbytek života. Netroufla si však nést s sebou Fjodorovu berserkrovskou esenci do další bitvy ze strachu, že by mohla padnout do nepovolaných rukou.

Sesílání kouzla a provádění rituálu zabralo většinu noci, ale nakonec měla Liriel v rukou očarovaný Poutníkův amulet, v jehož zlatém těle útěšně vibrovala uvězněná moc. Pak jej vrátila zpět do skrýše – Fjodorovi jej ještě dát nechtěla, mohl by uhodnout jeho pravý smysl – a pak se tiše vyplížila ze spícího srubu.

Vydala se na cestu po pobřeží a vyšplhala na strmý útes vedoucí k troskám Intharu. Prastará pevnost se nad ní tyčila jako nevyřčená hrozba. Zatímco Liriel pokračovala v chůzi, pronášela slova kněžské modlitby, jedné z nejmocnějších zbraní skutečné drowí kněžky. Jen zřídkakdy došlo k jejímu vyslyšení, neboť jen málokterý temný elf ji dokázal snést. Vlastně se jednalo o nezvyklý druh portálu, který spojoval kněžku přímo s mocí samotné Lloth.

Dávala tak své tělo i mysl k dispozici Pavoučí královně a stávala se jejím avatarem.

Byl to zoufalý krok, ale Liriel neviděla jinou možnost. Již jednou se s líticí střetla a věděla, že ji dokáží zahubit jen dvě věci: kouzlo ničící zlo nebo zlá moc větší než ona. Jako kněžka Lloth se neodvážila zlo ničit, takže jí zbývalo ho rozpoutat.

A tak se mladá dívka nořila stále hlouběji do zdroje nejtemnějších sil. Pavoučí královna na ni shlédla laskavým okem, neboť se jí samotné zamlouvala představa, že získá duši prastaré následovnice, jež jí doposud díky nemrtvosti unikala. Skrz Liriel ji tak vyrve z portálu a vtáhne její duši do Propasti, kde se dočká zasloužené odměny, a portál zůstane otevřený.

Přes to všechno nezakoušela Liriel při shromažďování temné moci Lloth pocit vítězství, ale hlubokou a významnou ztrátu.

23.

Síly temnoty

Celé dva dny dohlížel Fjodor na Lirielin téměř mrtvolný spánek. Sice nevěděl, co ji potkalo, ale měl podezření, že podlehla lítici, se kterou se již dříve střetla. Pátral celé hodiny, než nalezl na pobřeží poblíž Intharu otisk její boty směřující do věže, kde nestvůra sídlila. Tam mladou elfku nalezl ležící bezvládně jako vlhký hadr přes okraj studny a odnesl ji do Ulfova srubu. Co ji však přimělo, aby se sama vydala na tak děsivé místo, říct nedokázal.

I přes šamanovo naléhání a plísnění jeho ženy se od ní vzdaloval jen na krátké chvíle. Jistě, pozornost První sekyry Holgersteadu si vyžadovaly i jiné záležitosti, on však věděl, komu patří jeho skutečná věrnost. Byl zavázaný chránit svou temnou wychlaran; poutala jej k ní pavučina propojené magie Temných říší a Rašemenu. Hluboko pod tím ale bylo ještě něco jiného. A tak radost, jež zaplavila jeho srdce, když se Liriel konečně pohnula a otevřela oči, nepříslušela v první řadě rytíři chránícímu svoji dámu.

Dívčiny rty se nehlasně pohnuly; Fjodor sáhl po hrnku s vodou a podržel jí hlavu, zatímco pila. Viditelně se snažila setřást otupělost stejným způsobem, jakým se motýl osvobozuje z kukly. Oči však měla od začátku jasné a v nich odhodlaný pohled.

„Jak dlouho jsem spala? Kdy bude nov?“

Fjodor zamrkal, opět jednou ohromený drowí odolností. „Zítra v noci,“ odpověděl nepřítomně. „Co se ti stalo, moje malá vráno?“

Drowí elfka odbyla otázky mávnutím ruky a s námahou se posadila. „A co přípravy k boji?“

„Všechno je v pořádku. Lodě jsou připraveny a muži ozbrojeni.“

„Dobře. Útok přijde zítra, pravděpodobně za soumraku. Já s tebou nebudu, takže si tohle musíš vzít.“

Liriel zpod matrace vytáhla Poutníkův amulet a vtiskla mu jej do ruky. „Ještě než… ještě než jsi mě našel, upravila jsem jej tak, aby udržel tvé bojové šílenství. Nos jej a opět tak nad sebou získej kontrolu.“

„A co ty?“ zeptal se a pátravě se jí zahleděl do očí.

„Já musím být jinde,“ odvětila tiše. „Vezmi mě zpátky k Intharu, abych mohla znovu přivolat nereidku.“

Přes Fjodora se náhle přehnala vlna pochopení a zděšení. „Nemůžeš se po tom všem, co jsi vytrpěla, opět vrátit do Ascarle! Ještě nejsi připravená!“

„Nemáš ani tušení, co jsem skutečně vytrpěla, a měl bys za to děkovat bohům,“ pronesla s neobvyklým přesvědčením. „A co se týká mé připravenosti, není příliš pravděpodobné, že by na mě boj počkal. Jestli mi k Intharu nepomůžeš ty, půjdu sama.“

A tak slibem vázaný válečník poručil, aby jim nachystali jídlo a vodu. Čekal, dokud se Liriel nepřipravila, a pak ji na každém kroku podpíral, až konečně dokázala jít sama.

Na Ruathymu bylo jen několik málo koní, ovšem jako První sekyra Holgersteadu si Fjodor mohl přivlastnit jakékoliv zvíře ve stájích. Vybral dvě rychlá zvířata a společně se co nejvyšší rychlostí vydali ke staré pevnosti.

Jakmile se přiblížili k troskám, sesedla Liriel z koně a sama vykročila až na samotný okraj strmého útesu. Od moře vál silný vítr a škubal jejími bílými vlasy a třpytivým pláštěm. Přiložila dlaně k ústům a vydala dlouhé, vysoké zvolání rozléhající se nad vlnami. Pak chytila vlající konce pláště a zabalila se do nich. Obrátila se k Fjodorovi a na okamžik mu pevně pohlédla do očí.

Vzápětí byla pryč.

Fjodor přetáhl otěže přes hlavu plašícího se koně a donutil jej přijít až k okraji útesu. Po Liriel nezbylo ani památky; zmizela stejně dokonale jako k ránu zapomenutý sen. Když se však jeho zoufalý pohled upřel na moře, pochopil, o co jí šlo.

Z vln se tiše vynořovala malá armáda mořského národa. Fjodor okamžitě poznal Xzorshe podle jeho nakrátko ostříhaných vlasů. Za ním pak byla asi stovka mořských elfů a dva tucty podivně stříbřitých bytostí podobných lidem, ale s ploutvemi místo chodidel. Ti všichni si opatrně vybírali cestu mezi kameny na pobřeží a mířili k troskám Intharu.

Fjodor si náhle uvědomil, že se za celou dobu neozval nářek lítice. Portál, o kterém stvoření mluvilo a skrz který nesměl projít jediný živý tvor, musel být nějak otevřen. Liriel pak měla v úmyslu přivést tuhle armádu do Ascarle a zastavit útok ještě dřív, než by se mohl přelít na půdu Ruathymu.

I přes strach, který cítil, otočil Fjodor koně a zamířil zpět do vesnice, kde na něj již čekali holgersteadští berserkři. Liriel měla své úkoly a on zase své.

Liriel si vytřela vodu z očí a vylezla z bazénku v poradním sále. Při pohledu na známou postavu před sebou náhle strnula – ten kulatý temný obličej, zlovolně rudé oči, všudypřítomné vidle. Existovala spousta věcí, které Liriel po odchodu z Menzoberranzanu chyběly, ovšem Shakti Hunzrin, její bývalá spolužačka a rivalka, mezi ně rozhodně nepatřila.

Kněžka položila dlaň na rukojeť hadího biče a vykročila kupředu. Kouzly opředené plazí hlavy vyklouzly ze záhybů jejího roucha a v očekávání se začaly vlnit vzduchem.

„Takže z tebe je teď nejvyšší kněžka,“ poznamenala Liriel suše. „Menzoberranzan na tom musí být opravdu špatně, když i kněžky klesly tak hluboko.“

„Věci se změnily a já mám teď větší moc, než bys vůbec považovala za možné,“ chvástala se Shakti a dál se blížila.

Liriel místo odpovědi významně zívla a přitiskla si dlaň na rty. Přesně jak čekala, tím Shakti urazila, a ta si nevšimla, že druhou rukou sevřela obsidiánový amulet visící jí kolem krku.

Drowí kněžka zařvala vzteky, napřáhla paži a prudce švihla dopředu. Hadí hlavy však k cíli nedorazily a místo toho sebou vlhce pleskly o neviditelnou stěnu. Všech pět pomalu sklouzlo k zemi – zanechávajíce za sebou cestičky slizu a krve – a nakonec zůstaly bezvládně ležet u Shaktiných nohou. Kněžka nevěřícně zírala na mrtvé hady a vzhlédla zpět k Liriel.

„Rouhání,“ zasyčela. „Ty se opovažuješ zaútočit kouzelnickými kejkli na symbol Lloth?“

„Ty se odvažuješ mluvit o Lloth? Ty, která uctíváš Vhaerauna?“ opáčila Liriel chladně a otevřela dlaň, aby ukázala uvnitř skrytý medailon. „Ale jistě, já o tvém malém tajemství vím. A taky vím, proč jsi tady a jaké ambice tě sem dovedly. To ty nevíš, kdo opravdu jsem, jinak bys nepovolila mentální štíty, které ti tak dobře posloužily v Menzoberranzanu!“

Do Shaktina výrazu se vkradlo překvapení. „Ty jsi kněžka Lloth? Pavoučí královna tě neopustila?“

„Ještě ne,“ odvětila Liriel vážně. „Na tvém místě bych se ale tak rychle nevzdávala všech nadějí.“

„Potom tě vyzývám,“ opáčila druhá kněžka a v rudých očích jí zaplálo podivné světlo. „Přesvědčme se jednou provždy, která z nás má skutečnou moc Lloth!“

Liriel pokrčila rameny. Stála s rukama založenýma na prsou, zatímco kněžka Hunzrin pronášela upřímnou modlitbu žádající bohyni o jakoukoliv známku přízně. Bylo to obvyklé kouzlo sesílané každou noc v chrámech velkých rodů a kapli kněžské školy Arach-Tinilith. Čas od času odměnila Lloth věrné znamením přízně, třeba v podobě houfu pavouků, vytvořením magického předmětu, návštěvou nějakého tvora, například yochlol, a zřídka i zjevením avatara. Při vzácných příležitostech jej pak znesvářené kněžky používaly během souboje. Pokud se Lloth rozhodla takový boj ignorovat, byly obě zabity. Když však jednu z nich vyslyšela, byla prohlášena za vítězku a mohla pro sokyni požadovat smrt, sesazení nebo i něco horšího.

Ještě nikdy ve svém ctižádostí prosyceném životě nechtěla Shakti nic tolik jako tohle vítězství. Napřela tedy všechnu sílu své nenávisti a hněvu do jediného kněžského kouzla. Její hněv byl dál přiživován Lirielinou očividnou lhostejností k tomu všemu. A tak tomu bylo vždy. Ať Shakti toužila po čemkoliv, pro Liriel, která byla zvyklá, že vše v životě se jí samo přizpůsobí, to nic neznamenalo. Tentokrát to však bude jinak, pomyslela si Shakti, když pocítila rostoucí přítomnost temné síly.

A přesto…

Shaktin hlas se při pohledu na přivolané zjevení Lloth náhle zlomil a ztichl. Její modlitba byla odměněna nejvzácnějším a nejsilnějším projevem Llothiny moci, a přesto se mladá kněžka nemohla považovat za vítězku. Pavoučí královna si totiž zvolila podobu její nenáviděné sokyně a upírala na ni stejně zlaté oči jako Liriel Baenre.

Liriel napřáhla ruce, na nichž praskala temná energie, a natáhla je k údivem omráčené kněžce. Záplava moci vyrazila kupředu a Shakti obalila. Následoval záblesk ostrého světla, hlasitá rána a významné ticho jako po úderu blesku. Z místa, kde slabší kněžka ještě před okamžikem stála, stoupal pramínek sirné páry.

Skvělá práce, zatleskal hlas v Lirielině mysli.

Drowí dívka, v níž stále tepala moc Lloth, se pomalu otočila k Vestress.

Shakti je mrtvá? zajímala se illithidí žena.

„Vrátila se do Propasti,“ pronesla Liriel hlasem, který nebyl tak docela jejím. „Sice se ještě může vrátit domů, neboť kněžky Lloth jsou schopné cestovat mezi sférami, ale pro tebe je již ztracená!“

Vestress pokrčila rameny, což vzhledem k jejím fyzickým dispozicím nebylo právě vhodně zvolené gesto. To není nijak velká ztráta. Budeš vládnout Ruathymu, dokud neshromáždíš dostatečnou moc, a pak se vrátíš do Temných říší. Jednoho drowa jsem ztratila a druhého získala. To je spravedlivá výměna.

Liriel se rozhodla to nijak nekomentovat. „Ta tapiserie,“ dožadovala se.

Ach ano. Jsi plná rozporů. Tvá posedlost osvobozením zotročených mořských elfů je podivná. Obzvlášť když máš u pasu tohle, pronesla Vestress lstivě a ukázala na šál.

Liriel pochopila narážku a škubla sebou. Vládla mocí Lloth a držela zástavu zotročené nereidky. Vestress jí vlastně naznačovala, že mezi nimi není žádný rozdíl.

Tak tedy budiž.

První znehybňující příval síly zastihl Vestress nepřipravenou. Než se vzpamatovala a přivolala vlastní moc nad myslí a magií, sevřely se kolem ní ledové ruce Lloth.

Její mléčně bílé oči se zahleděly na drowí kouzelnici a tentokrát to byl zcela běžný dar zraku, který jí prozradil, co nedokázala odhalit mentálními schopnostmi: poprvé za celá staletí podcenila soupeře. Přijala tuto chybu a čekala na poslední úder.

To by však neodpovídalo povaze Lloth a ani toho pomstychtivého stvoření, které nyní používalo její temnou moc.

„Zůstaneš v Ascarle,“ prohlásila Liriel Baenre hlasem rezonujícím silou. „Ještě by se nám mohla hodit síť špehů, kterou ovládáš. Až do konce tohoto dne však zůstaneš tady, mimo dosah meče či kouzla, a budeš sledovat zkázu své armády a konec všech dobyvačných plánů.“

A tak tomu také bylo. Neschopná pohybu Vestress bezmocně pozorovala, jak se z magického portálu vynořuje jeden mořský elf za druhým.

24.

Bitva o Ruathym

Xzorsh se při pohledu na podivné monstrum s olihní místo hlavy a chmurný výraz ve tváři své drowí přítelkyně zarazil.

Liriel ukázala ke dveřím ve vzdálenější zdi sálu. „Našla jsem duše mořských elfů. Jsou vetkané do tapiserie. Projdi tamtou místností a jdi do další. Illithida se neboj, nemůže ti ublížit. Hodně štěstí.“

Mořský elf přikývl. Počkal, dokud všichni členové jeho jednotky neprošli portálem a Liriel se skrz něj nevrátila zpět na Ruathym. Xzorsh doufal, že bude bojovat po jeho boku, avšak uvědomil si, že její srdce ovládá vyšší cit. Nebylo v jeho povaze, aby komukoliv záviděl, a tak jen doufal, že Fjodor z Rašemenu dokáže ocenit to, co mu bohové nadělili.

Xzorsh vzal tapiserii a pak se plně zaměřil na boj. Bylo těžké ignorovat všechny okolní divy. Celý život slýchal příběhy o ztraceném městě Ascarle a jedna jeho část toužila tuhle legendu prozkoumat a pátrat po pokladech zanechaných zde elfy, kteří dokázali vztyčit zdi z křišťálu a nabít město takovou magickou energií, že ji byl schopen vycítit ještě teď.

Nakonec se však otočil, odhodlaně vykročil z komnaty mramoru a kouzel a vedl své muže k celám pro otroky. Jakmile je osvobodí a ozbrojí, pošle je proti vodním zlobrům, kteří je chytili a zotročili. Tohle zlo bylo třeba vykořenit z moře pro dobro všech jeho mírumilovných obyvatel.

Mořští elfové a jejich tritonští spojenci se kradli kroutícími se chodbami. Město bylo nepřirozeně ztichlé a jejich nohy cestou k otrokům na leštěném mramoru slabě pleskaly. S připravenými zbraněmi se protáhli do budovy a opatrně procházeli dlouhými chodbami lemovanými klecemi.

Nejdřív šlo všechno dobře. Postavilo se jim jen několik málo osamělých strážných a s těmi si rychle poradily trojzubé zbraně tritonů. Zatímco se tritoni postavili na stráž, začali elfové pracovat pomocí paklíčů a jemných kovových pilek na otevření klecí. Rychle postupovali jednou místností za druhou. Do očí i těch nejubožejších otroků se opět vrátila naděje. Následovali osvoboditele a cestou sbírali zbraně mrtvých zlobřích strážných.

Jediným varováním před blížícím se útokem byl šepot větru na křídlech. Útočníci se prudce otočili. Ze vzdálenějšího konce chodby k nim mířil houf děsivých stvoření připomínajících rejnoky, ale nepopsatelně ošklivých. Některým elfům se podařilo praštit sebou o zem, jiní byli sevřeni ostrými spáry a odneseni pryč. Sice se při tom zmítali jako myši chycené obřími sovami, ale nebylo jim to nic platné.

„Kapoacintové!“ vykřikl Xzorsh a varoval tak ty za sebou. Jeho jednotka s sebou neměla jedinou zbraň, kterou by mohli použít proti chrličům, tvorům z oživlého kamene. „Utečte odsud! Všichni k portálu!“

Z chodby se však ozvalo chřestění zbraní a vítězoslavné hrdelní výkřiky mnoha zlobrů. Mořští elfové se ocitli v pasti mezi dvěma smrtícími silami.

Elfí hraničář vrhl pohled z jednoho konce chodby na druhý. Většina otroků byla na svobodě a připojila se k zoufalému boji. Zbývalo jich osvobodit jen pár, ovšem v cestě k nim bránila trojice devět stop vysokých mořských zlobrů.

Xzorsh vytáhl nůž a rozběhl se k obrovským tvorům. Ti se krutě zašklebili, napřáhli kopí a vyrazili vstříc té směšné hrozbě. Mořský elf sáhl volnou rukou po drowích vrhacích pavoucích a nejdřív jednoho a vzápětí druhého hodil po útočících tvorech. Mířil přesně a dva zlobři okamžitě padli a snažili se vytáhnout očarovanou ocel nořící se čím dál hlouběji do masa. Aniž by zpomalil, vykuchal v běhu třetího.

Ten měl na opasku kruh s klíči. Sebral mu jej a rychle odemykal jedny dveře za druhými. Těmhle vězňům ani nebylo třeba říkat, co by měli dělat. Oči jim plály krvelačným ohněm a vrhli se na tvory, kteří je zotročili. Jen jednou se Xzorsh zarazil, to když jej překvapila podivně známá tvář Seveřanky. I tu však pustil na svobodu a vtiskl jí do ruky zlobří nůž. Poděkovala mu chmurným přikývnutím a odhodlaně vykročila k bojišti.

Dveře poslední klece již byly otevřené, ale mořský elf zhroucený uvnitř se nehýbal. Xzorsh si myslel, že by mohl být zraněný, a tak přistoupil až k němu a položil mu ruku na rameno. Elf však bleskovým pohybem sekl nožem po ruce, která jej chtěla utěšit.

Hraničář odskočil dozadu a zoufale hleděl na tvář svého druha a přítele.

„Měl jsi té drowí elfce věřit,“ řekl Sittl. Vyskočil na nohy a znovu zaútočil čepelí, ze které kapala krev, tentokrát na hraničářův krk.

Xzorshovi se podařilo krýt. „Já vám věřil oběma stejně. Dokud tě tvá vlastní slova neusvědčila ze lži.“

„To není příliš pravděpodobné,“ ušklíbl se malenti. „Neudělal jsem jedinou chybu, které by si takový důvěřivý hlupák jako ty mohl všimnout.“

„To mrtvé dítě, které jsme našli na palubě lodi,“ odvětil hraničář chladně. „Řekl jsi mi, že je tvoje, abys vyvolal soucit a zakryl tak trhlinu ve své lži. Já ale našel jeho skutečného otce a ten teď bojuje po mém boku.“

„Já tu ale nikoho nevidím.“

Po tomto posměšku Sittl zaútočil sérií rychlých úderů. Xzorsh si jej držel od těla, avšak ruka mu zraněním znecitlivěla a rukojeť nože byla kluzká jeho vlastní krví. Netrvalo dlouho a Sittl jej odzbrojil. Na jeho elfsky vypadajícím obličeji se rozlil široký úšklebek. „Ani netušíš, jak často jsem po téhle chvíli toužil,“ zaradoval se.

Vítězoslavný úsměv zmizel ve chvíli, kdy hlavou prudce škubl dozadu a ta s hlasitým zaduněním narazila o ocelovou mříž klece. Čísi bílé ruce mu kolem krku omotaly jeho vlastní spletené vlasy. Vysoká Seveřanka se prudce zaklonila a zapřela se celou vahou do improvizované garoty. Sittl se oběma rukama snažil osvobodit ze zajetí vlastního zrádného copu, ovšem z hrdla jej odstranit nedokázal. Oči mu vylezly z důlků a jazyk v puse natekl.

Xzorsh sebral nůž a milosrdně rychlým úderem malentiho život ukončil. Pak se spolu se Seveřankou začal probíjet zpět ke své zle tísněné a pomalu ustupující jednotce.

Rethnor si přiložil dalekohled k oku a spokojeně se zadíval na zuřící bitvu. Postupně tmavnoucí nebe bylo prozářené plameny zápalných šípů a plápolajících lodí. Ruathymským válečníkům se nějak podařilo prohlédnout pověsti o chystaném nájezdu a shromáždili proti jeho útoku působivou flotilu. Přesto se tahle porůznu posbíraná plavidla nemohla měřit s třiceti luskanskými válečnými koráby.

Téměř stejně ničiví jako oheň byli dva vodní elementálové, náhle se nečekaně vynořující z vln, útočící drtivými údery na ruathymské lodě a opět beze stopy mizející pod hladinou. Iskor svoji práci odváděla dobře. Rethnor se při pohledu na dračí loď obrácenou během elementálova útoku dnem vzhůru usmál.

Vtom se před jeho ohromeným zrakem moře vzedmulo a z vln se vynořilo stvoření s plazím tělem. Gigantický mořský had zařval tak hlasitě, že to bylo slyšet i na vzdálenost oddělující Rethnora od boje. Na to okamžitě zareagovali oba elementálové. Společnými silami zdvihli jednu z luskanských lodí do vzduchu a přídí napřed ji zarazili do vody. Rethnor se zatajeným dechem čekal, až se opět vynoří na hladinu.

Nestalo se tak.

A stejně tak se nevrátil ani jeden z elementálů. Mořský had však zůstal a namířil si to k Rethnorově nejbližší lodi. Vrhl se přes ni a dvakrát, třikrát obtočil silné tělo kolem jejího trupu. Když ji dokonale omotal, začal ji svírat; během několika okamžiků se loď za zvuků připomínajících hřmění letní bouře rozlétla na třísky. Stvoření se ponořilo do vln a stáhlo její zbytky s sebou. Kdo ví, jaké peklo čekalo na uvězněné námořníky.

Rethnor šťavnatě zaklel. Takové zjevení mohlo znamenat jediné: ta drowí kouzelnice byla stále naživu a k tomu mocnější než dřív. Pak jeho pohled přilákalo světlo zářící vysoko nad skalnatým útesem a namířil dalekohled tím směrem. Proti nočnímu nebi se jasně rýsovala známá postava lemovaná kouzelným světlem. Kouzelnice se nesla vzduchem a ruce měla natažené jako jestřábí spáry těsně před útokem.

Existovalo však víc způsobů, jak prokletou elfskou děvku zkrotit. Nejvyšší kapitán přejel zrakem po zbývajících lodích. Na jedné z nich zuřil boj až příliš divoký, než aby měl přirozený původ: berserkři z Holgersteadu napřeli svoji zuřivost proti stovce nejlepších luskanských bojovníků. A tam, mezi divokými válečníky se světlými copy, byl i hrůzu nahánějící tmavovlasý mladík, se kterým se Rethnor seznámil až příliš důvěrně.

Na vousaté tváři Nejvyššího kapitána se objevil ponurý úsměv a poručil kormidelníkovi, aby se přiblížil k těžce zkoušené lodi. Dostane se mu pomsty, ale nejdřív zjistí, co bude ta elfská děvka ochotná zaplatit za mladíkův život.

Liriel se vznášela vysoko nad ruinami Intharu a ostrým elfským zrakem obhlížela pod ní zuřící bitvu. K velkému překvapení zjistila, že jen její přítomnost má na některé válečníky povzbuzující účinek. Na jedné z blízkých lodí ukázal rudě oděný válečník jejím směrem a zvolal ke svým mužům, že Vrána vzlétla, aby nasměrovala duše jejich nepřátel vstříc jisté smrti. Drowí dívka poznala hlas Glammada, První sekyry Hastoru. Muži jí hlasitě provolávali slávu, když výbuch změnil jednu z luskanských lodí na několik žhavých uhlíků.

Kouzelnice se nezdržovala, aby se opájela vítězstvím. Kouzly přivolala vodní div, stvoření schopné ovládat vodní elementály. Na její příkaz poslal oba proti luskanské lodi a sám pak zlikvidoval další. Snaha udržet stvoření v této sféře si však začínala vybírat daň a Liriel cítila, jak klesá ke skalnatým útesům. Rychle jej proto propustila pod podmínkou, že s sebou vezme i zbylá vodní stvoření. Mořský had ochotně souhlasil a stáhl se do svého domova.

To však neznamenalo konec potíží. Někde poblíž bylo stvoření dostatečně mocné, aby mohlo ovládat tvory ze živelné sféry vody. Liriel je musela najít a zničit. Odvázala proto šál od pasu a vyslala rozkaz k nereidce zdržující se ve vodě poblíž. Ta se téměř okamžitě vynořila nad hladinu a zuřivě gestikulovala k blízkému břehu.

Liriel pohlédla tím směrem a překvapením vytřeštila jantarové oči. Na pobřeží tančilo jako rozdováděné dítě a s každou zničenou lodí vesele tleskalo nejpodivnější stvoření, jaké kdy viděla. Přestože mělo tvar ženy, bublala pod jeho průhlednou kůží voda. Liriel o přízračných nymfách četla – byla to plachá a zrádná stvoření, často sloužící jako poslové bohů – ovšem ani v jednom spise nenašla jediný návod, jak se jim správně postavit.

Náhle ji osvítila inspirace a vzpomněla si na prostý trik, který zlomyslní drowové v Menzoberranzanu rádi prováděli během různých oslav za účelem zesměšnění protivníka.

„Pozdravuj ode mě Amberlie,“ zamumlala dívka zlostně. Seslala malé kouzlo a zhluboka se nadechla. Přiložila dlaně k ústům a vydala jasný tón, stejně vysoký jako u elfské píšťaly, nesoucí se nad vlnami.

Přízračná nymfa vzhlédla vzhůru a na sklovité tváři se jí usadil výraz překvapení a bolesti. Jak skrz její tělo rezonoval zvuk, začala se i chvět. Bubliny uvnitř divoce zavířily a nabraly na síle i rychlosti. Nakonec stvoření vybuchlo v záplavě vody a skleněných úlomků.

Lirielina pronikavá píseň skončila záplavou divokého smíchu. Dokonce i ona sama v něm zaslechla náznak hysterie. Rychle se blížila k hranici svých sil a boj ještě zdaleka nekončil.

Dokonce tuhle myšlenku ani nestihla dokončit, když k ní zdola z prastaré pevnosti dolehlo zvonění oceli. Z věže vyklopýtala hrstka potlučených mořských elfů, jen aby padla za oběť vlně dobře vyzbrojených vodních zlobrů.

Liriel pocítila příval zoufalství. Bitva o Ascarle byla prohraná a útočníci prorazili skrz. Mořští zlobři se přelili přes kopec a zamířili k vesnici Ruathym, kde se jim neměl kdo postavit. Dívka viděla, jaké zkázy jsou zlobři schopni, a slyšela příběhy o tom, jak nakládají se ženami a dětmi, které jim padnou do spárů. Byla ochotná podstoupit jakoukoliv oběť, aby něčemu takovému zabránila.

Lirieliny chvějící se prsty se sevřely kolem obsidiánového přívěsku. Odhodlala se a otupila vlastní duši, aby se mohla znovu stát někým jiným.

Fjodor zdvihl meč a zachytil kolmý úder luskanské válečné sekyry. Volnou rukou udeřil válečníka do nosu a rozplácl mu jej přes celou vousatou tvář. Ohromný muž nesrozumitelně zakňoural a upadl tváří napřed na palubu.

Mladý berserkr překročil padlého muže a rozhlédl se po jiném soupeři. Pod tunikou se mu rozžhavený Poutníkův amulet zdánlivě propaloval do těla. Ano, bylo to bolestivé, ale drowí magie držela. Poprvé za celé měsíce byl Fjodor ten, kdo ovládal své bojové schopnosti. Přesto se nedokázal z boje radovat nebo najít útěchu ve smrti těch, kdo padli pod černou čepelí jeho meče. Chránit zemi, jež přijala jeho i Liriel, bylo však nezbytné, stejně jako vést berserkry, kteří se svěřili do jeho silných paží.

Mladý muž hbitě uhnul z cesty řítícímu se válečníkovi. Seveřanův masivní široký meč se zakousl hluboko do lodního můstku a zůstal v něm vězet. Fjodor praštil odzbrojeného muže hřbetem dlaně a poslal jej k zemi. Válečník vyplivl zuby, znovu se postavil a zaútočil. Fjodor potlačil povzdechnutí, sevřel jílec zabodnutého meče a přitáhl jej k sobě. Ohnul jej tak do oblouku a pak se zkušeností zručného kováře pustil jen okamžik před tím, než by se čepel zlomila. Právě v té chvíli vstoupil meči do cesty jeho původní majitel a inkasoval tvrdý úder do břicha. Nohy mu vylétly do vzduchu, doširoka rozpřáhl paže a hlavou se tvrdě udeřil o palubu. Tentokrát už zůstal ležet.

Pak se Fjodor rozběhl na pomoc jednomu z holgersteadských berserkrů, jehož sekyra byla zle tísněná čtyřmi luskanskými meči. Přitiskl se k němu zády, vykryl úder mečem a zaklepal mu na bok předem dohodnutý signál. Ještě dvakrát vykryl Seveřanovy útoky a pokaždé si dal záležet na tom, aby zvonění čepelí bylo slyšet i přes hluk okolního boje. Pak se vrhl kupředu, čistě Seveřana probodl a jediným rychlým pohybem jej nechal sklouznout z čepele. V dalším okamžiku se Fjodor prudce otočil a do rozmáchlého seknutí vložil veškerou sílu rašemenských svalů i magie.

Holgersteadský berserkr klekl najedno koleno. Fjodorova čepel mu zasvištěla nad hlavou a projela krky všech tří mužů, kteří na něj doráželi. Ani jeden z nich neměl dost času, aby se kryl, a vlastně ani sílu, aby tak silný úder zastavil. Na palubu dopadly tři hlavy. Na všech byl stále sebejistý škleb mužů, kteří si jsou jistí vítězstvím.

Holgersteaďan vyskočil na nohy, rozpřaženýma rukama zachytil padající bezhlavá těla a hodil je do cesty dvěma blížícím se válečníkům. Luskanští námořníci před tak hrůzným pohledem instinktivně couvli a berserkr k nim chladnokrevně vykročil se zakrvácenou sekyrou v ruce.

Když Fjodor viděl, že tady je situace pod kontrolou, obrátil pozornost k boji mimo holgersteadskou loď. Právě se k nim útočnou rychlostí blížilo další válečné plavidlo. Na zádi stál někdo, jehož vousatý obličej prozářený krutým potěšením Fjodor znal. Tváře mrtvých jej přestaly pronásledovat, ovšem vzpomínky na každý jednotlivý boj se mu v dobrém i ve zlém vrátily. Pamatoval si, že s tímhle mužem již bojoval a odsekl mu ruku. Přesto v ní teď držel jílec meče a v očích mu planulo zjevné očekávání.

Mladý válečník vykřikl na poplach a shromáždil u zábradlí na pravoboku lučištníky, aby se postavili novému ohrožení. Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že než tenhle den skončí, střetne se s tím mužem v boji.

V tom okamžiku vyvolala mohutná exploze silné vlnobití odporující přirozenému rytmu moře. Fjodor se chytil zábradlí a obrátil pohled ke břehu. To, co dřív bývalo dvojicí luskanských lodí, bylo nyní jen kouřícími troskami vznášejícími se na hladině. Uvědomil si, že tohle mohla být jedině Lirielina práce, a na okamžik jej ovládla směsice radosti a úlevy. Vrátila se vítězně z Ascarle!

Když sledoval zářící magickou stopu a zdvihl pohled k nebi nad Intharem, kde se vznášela drobná postava, došlo ke změně. Přímo před jeho nevěřícnýma očima nabrala Liriel na velikosti a síle, jako kdyby byla berserkrem na počátku záchvatu. Ještě nikdy však Fjodor nepocítil takový shluk koncentrovaného zla, jako bylo to, jež obklopovalo drowí elfku a praskalo temnou energií a zlovolným nadšením.

V tom okamžiku si uvědomil, že střetnutí mezi ním a Liriel – tak dlouho očekávané a zároveň oběma popírané – je na dosah ruky. Jak si zvolí, nedokázal říct.

Seveřanka vyrazila z vodního portálu jako delfín vyskakující nad hladinu a skočila s nožem napřed na záda vodního zlobra, jenž byl před ní. Pevně se jej držela, zatímco to vyjící stvoření přeskočilo obrubu studny. Mořský zlobr se zuřivě otáčel a snažil se dosáhnout na ženu visící těsně mimo dosah jeho černých drápů. Ta ještě jednou bodla. Zlobr uklouzl na vlastní krvi a upadl na zem.

Xzorsh vylezl z vody, šokovaný ženinou zuřivostí. Její ledově modré oči se na něj upřeně zahleděly, chytla jej za zápěstí a hodila mnohem štíhlejšího elfa do cesty jiném zlobrovi, který se právě s překvapeným výrazem otáčel, aby zjistil, proč jeho spolubojovník vlastně upadl.

Xzorsh zareagoval s typicky elfskou rychlostí. Napřáhl ruku s nožem tak, že měl loket zapřený o bok, a nechal sílu ženina hodu, aby jej dovedla k cíli. Probodnutý zlobr překvapeně zasípal a mořského elfa ovanul jeho smrdutý dech. Xzorsh vytrhl nůž z rány a ustoupil padajícímu tělu z cesty.

„Kdo jsi?“ zeptal se ženy udiveným tónem.

„Ygraine, nejstarší dcera šamana Ulfa,“ zavrčela dívka. „A nepřipustím, aby tahle monstra zotročila moji vesnici stejně jako mě. Budou tvoji mořští lidé bojovat?“

„S tebou po boku budou,“ pronesl mořský elf s hlubokým obdivem v hlase a rozhodl se předat velení někomu, jehož zápal a odhodlání ty jeho vysoce převyšovaly. Pokynul jí, aby počkala, a společně pomohli zbylým osvobozeným otrokům z portálu. Když se vynořil poslední z nich, vedla Ygraine z Ruathymu útok z kopce k vesnici. Její ostrý a pronikavý válečný pokřik povzbudil dole čekající ženy.

Ty se vyhrnuly z domů a vyrazily proti blížícím se mořským zlobrům. Jen několik jich mělo meče nebo umělo bojovat, ale všechny někdy štípaly dříví a věděly, jak se drží sekyra. S příchodem podzimu porážely prasata a věděly, jak se drží řeznický nůž. Převracely vidlemi zem a bleskovými údery napichovaly ryby na kopí. Tyhle nástroje každodenního života teď vstoupily do hry a ruathymské ženy si vzpomněly na válečnické kořeny.

Se zápalem, jenž by zarazil i jejich bojem zocelené muže, udeřily na útočníky. Po jejich boku stanuli mořští elfové. Seveřanky si ani nevzpomněly, že ještě dnes ráno je považovaly za nepřátele.

Xzorshovu pozornost přilákalo bušení na dveře důvěrně známé dřevěné budovy. Mořský elf se rozběhl k vězení, kde byli on a jeho zrádný přítel přednedávnem drženi. Okamžitě poznal hlas uvnitř, a tak ihned odstrčil závoru, aby Caladorna z Hlubiny pustil na svobodu. Vysoký válečník vykroutil meč z ruky padlého zlobra a skočil přímo do zuřícího boje. Zprvu neochotně, ale čím dál odhodlaněji jej následovali oba přeživší lovci tuleňů a společně se probíjeli do středu děsivě krvavého boje, který se do vesnice přihnal jako vlna smrti.

V tom všem zmatku si nikdo nevšiml, že se z vězení vykradla i Ulfova pokořená dcera a zamířila do rybářské zátoky.

Když už z věže nevycházeli žádní další elfové, začala Liriel pronášet slova kouzla, které mělo portál navždy uzavřít. Bylo to obtížné kouzlo a netrpělivá temná moc pulzující jejím tělem jej ještě více komplikovala. Paní chaosu neměla dostatek trpělivosti pro disciplínu kouzelnické magie.

Liriel však vytrvala a shromáždila všechny síly, které ještě patřily jí samotné, a napřela je do posledního zoufalého kouzla. Nakonec se prastará věž začala chvět. Od základů se rozběhla síť prasklin a pevnost, jež přečkala staletí, se zhroutila na hromadu prachu a suti.

Liriel se v oblaku zvířeného prachu rozkašlala a instinktivně zamířila dál nad moře. Cítila, jak její levitační kouzlo mizí, a uvědomila si, že od špičatých kamenů u pobřeží ji dělí jen moc vrtkavé bohyně.

Dívčina ruka samovolně vylétla do vzduchu a vrhla po jedné z luskanských lodí černý plamen. Olejem nasáklé plachty okamžitě vzplály. O kus dál se na hladině divoce zmítala menší ruathymská loď rozhoupaná rukama houfu pomstychtivých nereidek. Z Lirieliných natažených prstů vylétly k obklíčené lodi proudy energie a okolní voda se téměř okamžitě začala vařit. Křik opařených nymf přehlušil i zvuky boje a praskání hořících plavidel.

K Lirieliným uším však doléhal divoký, nespoutaný smích zvonící její otupělou myslí. Takhle vyčerpaná a neschopná udržovat mentální obranu se stala snadnou kořistí moci, jež ji držela v chtivých rukách. S děsivou jasností si uvědomovala každou jednotlivou smrt i potěšení, které v nich Lloth nacházela.

Sice Pavoučí královně slíbila vítězství, bohyně chaosu se ale uprostřed toho nádherného zmatku ztratila a na svůj cíl zapomněla. Krví opilé Lloth již víc nezáleželo na tom, jestli zabije útočníky či obránce, vodní zlobry či elfy. Zabíjení ztratilo smysl i zjevný cíl.

Liriel poznala hloubku vlastního bláznovství a hořce litovala, pro co se vlastně rozhodla. Fjodor ji varoval, že za moc se platí, a jí mělo dojít, že Lloth bude požadovat platbu v krvi.

I přes to, že jej zachvátilo bojové šílenství, nedokázal Fjodor odtrhnout oči od drowí dívky vznášející se nad ruinami pevnosti. Ještě nikdy mu nepřipadala tak nádherná… a tak smrtící. Již to nebyla Liriel, ale vodič pro sílu čirého zla. Mnohokrát ji viděl, jak provádí kouzla zdánlivě příliš namáhavá pro někoho tak křehkého. Tentokrát mu však Zrak propůjčil jistotu, že pokud ji nezastaví, tak ji temný plamen pohltí.

„Mysli, mysli,“ přesvědčoval sám sebe zuřivě. V duchu se probíral zásobou rašemenských pověstí a legend a jeho šílenstvím vybuzená mysl přeskakovala z jedné možné inspirace na druhou. Nic mu však nenapovídalo, jak by měl elfskou bohyni zastavit.

V nejvyšším zoufalství sáhl Fjodor po Poutníkovi, prastarém amuletu, jenž ho s drowí dívkou vlastně spojil. Spolu s ním mu Liriel dala schopnost ovládnout berserkrovskou magii – a také možnost posunout její hranice do neznámých výšin.

S chmurným odhodláním sáhl mladík po nejvyšší berserkrovské schopnosti zvané hamfarir, která umožňovala vyslat do boje duši v podobě mocného zvířete.

Bouře proměny těla během holgersteadského záchvatu se v porovnání s tímhle zdála ničím. Fjodorova duše se vytrhla z těla s pocitem, který dalece přesahoval obyčejnou bolest. Svou fyzickou schránku zanechal na lodi, duši změnil do podoby obřího havrana a vyrazil vyrvat Liriel ze spárů její bohyně.

25.

Jako jeden

Vyčerpanou elfku ovanul závan větru rozpoutaného máváním ohromných křídel. Instinktivně zdvihla ruce k útoku proti blížícímu se stvoření velikosti menšího draka, jež jako černý stín zakrývalo hvězdy.

Na poslední chvíli se pták stočil stranou a otřel se jí křídly o tvář s něžností, která jí byla podivně známá. Zdálo se, že elfčin smrtící útok očekával, a magický výboj tak na nočním nebi jen neškodně zasyčel. Namáhavě se na něj pokoušela soustředit. Byl to havran s očima barvy zimní oblohy. Někde hluboko uvnitř si Liriel vzpomněla, že když na ni a na Fjodora zaútočil Wedigar v podobě obřího jestřába, měl stejně šedé oči jako v lidské podobě. Konečně poznala skutečnou podstatu vzdušného tvora.

Zároveň však porozuměla i síla, jež ji svírala. Liriel zachvátil plamen vše pohlcujícího a majetnického vzteku. Když obří havran kroužil kolem a chystal se na další průlet, pocítila mladá drowí kněžka požadavek bohyně, aby učinila oběť, jež byla požadovaná od všech, kteří kráčeli stezkami Lloth. Než mohla cokoli namítnout, zapraskal jí na konečcích prstů smrtící plamen a Fjodor se vytrvale blížil vstříc vlastní smrti.

V tom okamžiku jí však v zastřené mysli zazněla slova nedávno pronesená místním šamanem: „Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém. Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

„Vítězství,“ zamumlala Liriel, která ze vzpomínky na Ulfova slova znovu nabrala sílu. „Královno pavouků, slíbila jsem ti vítězství, a ty na oplátku požaduješ smrt toho, kdo je může zajistit víc než kdo jiný!“

S posledním zlomkem fyzické síly si mladá dívka strhla z krku obsidiánový přívěsek a odhodila nenáviděnou věc do moře. Ohnivá magie, tančící jí až dosud na špičkách prstů, vyrazila za ním, zabořila se do vody a vytvořila gejzír slané páry stoupající k nočnímu nebi.

„Splnila jsem závazek vůči tobě, matko Lloth,“ zašeptala. „Dál už nejsem kněžka. Od tohoto okamžiku až do dne své smrti s tebou nebudu mít nic společného. To přísahám při vší moci, jež je mou vlastní.“

Náhle odříznutá od zlé moci, která jí pomáhala a mučila ji zároveň, začala Liriel padat na kameny poseté pobřeží. Kolem těla se jí okamžitě jemně sevřely obří spáry a drowí elfka nechala modrookého havrana, aby ji odnesl pryč.

I přes zmatek boje si Rethnor všiml záhadného pádu své berserkrovské nemesis. Jak jeho válečníci zaútočili na holgersteadské bojovníky, přikradl se k tmavovlasému mladíkovi. Tohle sice nebyl druh boje, po kterém prahnul, ovšem muselo to stačit. Rethnor nepatřil k těm, kteří by si nechali ujít příležitost. Luskanský kapitán napřáhl meč a připravil se zabít bezbranného válečníka jediným úderem.

Náhle jej paralyzoval zuřivý ženský výkřik. Rethnor měl sotva čas, aby přesunul čepel do obranné pozice, když se na něj vrhla známá světlovlasá dívka ozbrojená nožem nejspíš sloužícím ke kuchání velkých ryb. Rethnor instinktivně vykryl úder.

„Ygraine?“ zamumlal a udiveně se na otrokyni z Ascarle zadíval.

„Dagmar,“ vyprskla dívka.

Kapitán se ponuře usmál. O téhle ženě slyšel, a i když s opačným pohlavím často nebojoval, srazit tuhle mu bude činit obzvláštní potěšení. Její chladná ctižádost, ochota zabít i sestru, aby dosáhla vlastního cíle, obojí stačilo k tomu, aby se z ní dělalo zle i jinak tvrdému Nejvyššímu kapitánovi.

Dagmar se však do náruče smrti nijak nehnala. Se zuřivostí, jež se mohla měřit i s jeho šermířskými schopnostmi, jej zatlačila až k zábradlí.

„Selhal jsi. Vše je ztraceno!“ zařvala na něj. „Ygraine žije a já jsem přišla o čest! A to všechno jsi způsobil ty. Vezmi mě z tohohle místa, slib mi postavení ve své zemi, nebo zemři mojí rukou!“

Zatímco mluvila, odhodil jeden z holgersteadských berserkrů meč a vykročil k nim. Přímo před Rethnorovýma nevěřícnýma očima se jeho tvář protáhla a porostla hustou srstí. Během okamžiku stál na místě berserkra ohromný vlk s lesknoucíma se modrýma očima a pysky ohrnutými v divokém vrčení.

Z různých míst se přidávalo další zvonění odhozených zbraní a ostatní válečníci se přidávali ke smečce. Rethnor začal před blížícími se Vlky z vln, legendárními ochránci Ruathymu, zvolna ustupovat. Dagmar si všimla jeho zděšeného výrazu a obrátila se k nové hrozbě. V očích jí při pohledu na zužující se kruh tvaroměnců zaplála radost.

„Konečně je mrtvá,“ pronesla toužebným hlasem. „Ygraine musela padnout v boji a je teď na mně, abych proroctví naplnila!“

„Ne tak docela, sestro.“

Druhý ženský hlas přišel zpoza lodě a Dagmařino dvojče se přehouplo přes zábradlí.

„Bitvu o vesnici jsme vyhráli,“ řekla Ygraine. Přešla po palubě a natáhla k sestře ruce. „Náš domov je opět v bezpečí a válečníkům se vrátila jejich prastará sláva. A mezi námi dvěma neexistuje nic, co by se nedalo odpustit. Pojď se mnou domů, sestro!“

To zjištění zasáhlo Dagmar silou ohnivé koule. Byla to Ygraine, kdo tvaroměncům navrátil magii! Vždy byla Ygraine! To ona získala moc z proroctví, nejhlubší lásku rodičů i ruku budoucí První sekyry. Vždy to byla Ygraine, kdo Dagmar dalece převyšoval – dokonce i luskanští piráti sáhli po ní, když potřebovali rukojmí!

„Jak já tě nenávidím,“ pronesla Dagmar tichým, ale nenávistným hlasem.

Ygraine sebou škubla, avšak neustále se k zuřící sestře pomalu přibližovala. „Pojď se mnou, sestro. Třeba se léčitelům podaří ulevit tvé duši a srdci a znovu v tobě obnoví dřívější laskavost. Promluvím v tvůj prospěch před thingem a požádám jej o to.“

„Kolik milostí od tebe ještě budu muset přijmout? Radši zemřu, než abych se uchýlila pod ochranu tvojí cti!“ vykřikla Dagmar a zdvihla zbraň ke smrtícímu úderu.

„A tak se taky stane,“ opáčila druhá žena tiše, „a to rychle, pokud okamžitě neodhodíš nůž. Vlci z vln se nedají zadržet dlouho.“

Dagmar sklonila pohled níž a poprvé si všimla, že vlci se nestahují kolem Rethnora, ale kolem ní. Po luskanském kapitánovi tu už vlastně nebylo ani stopy. Zmizel a s ním i její poslední šance stát se něčím víc než Ygraininým bledým stínem.

Hluboké vrčení blížící se smečky napůl šílenou dívku rozechvělo. Ještě chvilka a budou u ní. Dagmar vzhlédla vzhůru, zachytila sestřin prosebný pohled a pevně jej opětovala. Pak znovu zdvihla ruku s nožem a ponořila si čepel hluboko do srdce. Ygraine vyděšeně vykřikla a skočila dopředu, aby sestře zabránila v pádu.

Dagmar z posledních sil plivla zoufalé sestře do tváře.

Dole ve vodě plaval Rethnor mocnými záběry ke své lodi. Bitvu prohrál a s ní vzaly za své i jeho ambice a touha po pomstě. Neúspěšný útok na Ruathym si vyžádá vysokou cenu. Doma na něj bude čekat přímo Devět pekel a spolu s nimi zvýšený tlak ze strany Hlubiny a Aliance lordů. Rethnor však přečkal i horší časy. Byl si celkem jistý svou schopností uhájit postavení jednoho z Nejvyšších kapitánů, a dokonce i pozici agenta Společnosti krakena.

V budoucnu však bude moudřejší a začne se obloukem vyhýbat všem drowům i illithidům. Selhání i pokoření vytrpěná z rukou těch podivných stvoření těžce doléhala na jeho pýchu. Alespoň že se jeho silám podařilo zasadit ostrovu zničující ránu. Byl si jistý, že i když dnes v noci prohrál, nakonec se dobytí Ruathymu přece jen dočká.

Obří havran obkroužil nízkým letem trosky Intharu, snesl se na chráněné místo a jemně vyčerpanou drowí elfku pustil. Liriel se namáhavě postavila na nohy a přála si padnout stvoření kolem leskle opeřeného krku. Náhle k jejímu zděšení začal pták blednout a mizet. V lidských očích se mu při tom zračilo uspokojení a tak silně nesobecká láska, že bude dívku pronásledovat, dokud neprožije všechna staletí svého života. Neměla však čas promluvit, nebo dokonce zdvihnout ruku na rozloučenou, a havran docela zmizel.

Troskami se rozlehl Lirielin ztrápený výkřik. Také ona slyšela příběhy o ruathymském hamfariru a dobře věděla, co tohle znamená. Fjodor byl pryč – snad zabitý nějakým zbabělcem, zatímco jeho tělo leželo bezvládně na bojišti, nebo si jeho zatoulaná duše nedokázala včas najít cestu zpět.

Liriel vždy věděla, že se její pouť neobejde bez velkých obětí, ale tuhle cenu nebyla připravená zaplatit.

Když splnila úkol a nalezla klid, opustila Fjodorova duše drowí dívku a zamířila zpět k lodi, kde zanechala svou tělesnou schránku. Chvíli se vznášela nad holgersteadskou lodí a sledovala zuřící bitvu zakončenou tím, že do berserkrů vstoupila moc tvaroměnců. Připojit se k nim však nemohla. Nesmírná námaha hamfariru si vyžádala daň.

Mladý Rašemenec pocítil volání, jež bylo podivně známé a táhlo ho příliš silně, než aby mu odolal. Na okamžik pocítil lítost k truchlící dívce, ale pak již nebyl podobných ohledů schopný. Fjodor se poddal volání a konečně pocítil, jak se jeho duše spojuje s magií, jež byla jeho dědictvím i prokletím.

26.

Píseň skaldů

Přeživší Ruathymci si plné následky – a cenu – vítězství uvědomili až po skončení bitvy. Proti nim shromážděné síly byly odraženy a útočníci buď prchli, nebo zemřeli. Do Holgersteadu se navrátili tvaroměnci a prastará sláva předků se náhle zdála být na dosah ruky. To dodávalo přeživším naději, zatímco se věnovali ponuré práci zjišťování vlastních ztrát a truchlení nad mrtvými. Písně skaldů budou dlouhé, ale aspoň budou vyprávět příběhy o hrdinství a slávě.

Přesně jak Liriel očekávala, byl mezi těmi, které bez života vynesli z lodí, také Fjodor. Z důvodů, jež ani ona sama nedokázala pochopit, jej nemohla nechat spálit na pohřební hranici. Místo toho vzala jeho chladné ruce do svých a přivolala bránu, která je odnesla k Yggsdrasilovu potomku.

Jak klečela vedle těla nejdražšího přítele, vplížily se jí do mysli vzpomínky na drowí výchovu a přinesly s sebou pokušení větší, než jaké kdy pocítila. Bylo jejím zvykem každému pokušení okamžitě podléhat, velikost téhle myšlenky jí ale vyrazil dech: mocní kněží jakékoliv víry dokáží vzkřísit mrtvé. Mohla by Lloth požádat o poslední kněžské kouzlo, které by bylo dost mocné, aby jí Fjodora vrátilo!

A proč ne? ptala se sama sebe. Čím bylo zlo Lloth v porovnání s dobrem, které nedošlo naplnění jenom kvůli tomu, že byl tenhle muž předčasně vytržený ze života? To vše, co Fjodor učinil pro Ruathym a mohl učinit pro svou vlast – nevyvážilo by to snad cenu jedné modlitby k bohyni drowů?

Přesto celou dobu instinktivně věděla, co by si přál sám Fjodor. Zemřel, aby ji vytrhl z Llothiny moci a aby jej nebo sebe nezostudila. K vlastnímu překvapení si navíc uvědomila, že jí samotnou složený slib měl váhu i sám o sobě.

„Čest,“ pronesla tiše, když pochopila dědictví, které jí Fjodor zanechal. Nakonec jí po něm zůstalo jen to, vzpomínky a Poutník. Rozhodla se ponechat si amulet jako trvalou připomínku svého slibu již nikdy nevyhledávat moc skrz zlo, ať by byl konečný cíl jakkoliv dobrý.

Poutník stále visel Fjodorovi kolem krku. Liriel jemně odepnula řetízek a sevřela amulet v ruce. K jejímu ohromení v něm tepala síla. Berserkrovská magie uzavřená uvnitř byla stále silná!

Možná dost silná, aby přitáhla bloudící duši do jeho kouzly opředených hlubin?

Ani se nedovažujíc doufat, otevřela amulet a vypustila uvězněnou magii ven – a s ní možná ještě něco mnohem cennějšího. Upřela pohled k tmavnoucímu nebi a srpku měsíce, jenž stoupal nad mýtinu. Instinktivně vstala a začala tančit.

Věděla, že tohle byla modlitba k bohyni zcela jiného druhu.

Fjodor se zvolna probouzel. Připadal si nevysvětlitelně ztuhlý, dokud si nevzpomněl na boj a nebezpečnou proměnu, kterou podstoupil. Bolestivě zamrkal a pokusil se zaostřit.

Nakonec jeho pozornost upoutalo slabé světlo a na tváři se mu usadil lehký úsměv. Liriel tančila v měsíčním světle. Stříbřitá záře Eilistraee ji obklopovala jako třpytivý plášť a aura zla, jež ji obestírala během bitvy, docela zmizela. „Moje malá vráno,“ zvolal tiše.

Drowí dívka okamžitě přestala tančit a stříbrná záře zmizela jako vyplašená laň. Jen oči jí dál podivně svítily, jak šla k rašemenskému válečníkovi blíž a blíž. V jedné natažené ruce se jí houpal Poutník.

„Vrať se do vesnice,“ pronesla tiše, v hlase však měla rozkazovačný tón. „Tam najdeš kruh skaldů zpívajících písně o hrdinské smrti mnoha Ruathymců. Přivolej na sebe šílenství a umlč je!“

Fjodor na ni dlouho vyděšeně hleděl, obávaje se toho, že pod vlivem Lloth přišla o rozum, nebo dokonce o duši. Pak si všiml, jak jí radostně září oči, a uvědomil si, že necítí nutkání ji uposlechnout. Konečně byli oba skutečně svobodní.

Dohra

„Zůstaňte s námi a usaďte se na Ruathymu,“ naléhal Aumark Lithyl stojící spolu s Rašemencem a drowí dívkou na hranici příboje. „Byli byste tady oba ctěni.“

Od konce bitvy uplynulo několik dní a život na ostrově se pomalu vrátil do starých kolejí. Fjodor přejel pohledem po nyní důvěrně známém kraji, po vesnici za zátokou a zelených kopcích vrhajících na ni stín. V téhle divoké a bojovné zemi našel skutečný domov a s překvapením zjistil, že odejít není tak snadné.

„Wedigar je již téměř v pořádku a může si dědice vybrat z celého zástupu dalších proměněnců. Uvolnil mě z přísahy a já jsem vázaný vrátit se do Rašemenu,“ odvětil přímo.

Aumark přikývl. S povinnostmi válečníka se přít nemohl. „A co ty?“ obrátil se První sekyra na Liriel. „Slyšela jsi, že Glammad je připravený vzdát se vlády nad Hastorem a přenechat své místo Vráně? Za dávných časů vesnici vedli runoví mágové a zdá se, že všichni teď dychtí po návratu starých pořádků.“

„Děkuji, ale ne,“ pronesla dívka bez zaváhání či lítosti. „Mám vlastní sliby, které musím dodržet. Je třeba najít kněze, který by dokázal rozplést tu tapiserii a uvolnit duše elfů a lidí uvězněných uvnitř. Také musím najít učitele pro jistého mořského elfa. Xzorsh vykazuje všechny známky nadání pro magické umění, ale já nemám ani schopnosti, ani trpělivost, abych ho učila sama. Něco jiného je věci dělat, a pak ty samé věci učit někoho dalšího,“ zamumlala s náznakem podráždění v hlase. „Konečně začínám chápat, proč to tolik mých učitelů raději vzdalo!“

Fjodor si přiložil ruku k ústům, aby zakryl úsměv. Byl si jistý, že pravda je trochu jinde, než Lirielina slova naznačovala. Nedokázal si totiž představit, že by ta divoká dívka byla poslušnou žákyní.

„Už musíme jít,“ řekl raději a položil Liriel ruku na rameno.

Přikývla a vykročila po můstku vedoucím na palubu čekající lodě. Ruathymce její příchod nikterak nevytrhl od práce, na rozdíl od tří mužů z Hlubiny – aristokraticky vypadajícího muže jménem Caladorn a dvou zbývajících lovců tuleňů – kteří si ji prohlíželi se směsicí děsu a zlé předtuchy.

Fjodor, který šel za dívkou, to zaregistroval s náznakem odevzdanosti. I ta trocha přízně, již si na Ruathymu získala, nevznikala snadno; jistě musela vědět, že jinde to bude podobně obtížné. Musel proto přemýšlet, proč je tak odhodlaná odejít, ale neodvažoval se ani doufat, že by mohl slyšet právě tu odpověď, po které nejvíc toužil.

V noci se ve společné kajutě zeptal, proč odmítla příležitost vládnout na Ruathymu.

„Viděla jsem, co moc dokáže, a nechci s tím mít nic společného,“ odvětila Liriel bez rozmýšlení a schoulila se mu do náručí jako spokojená kočka. „Jsem spokojená se svojí rolí kouzelnice a s hledáním dobrodružství. Netoužím někde vládnout a ani nikdy nebudu!“ slíbila.

Fjodor si však myslel něco jiného. Již dlouho měl podezření, že dívka je předurčená pro velké věci a vlastní magií vynucenou službu považoval za další důkaz. Byl však na svůj věk moudrý, takže si to nechal pro sebe, a protože si víc cenil Lirieliných potřeb než vlastních snů, hluboké zklamání z její odpovědi skryl.

„A co bude po Hlubině? Vrátíš se do Přístavu Lebek a zaujmeš místo mezi vyvolenými Eilistraee?“ zeptal se.

Dívka sebou trhla, jako kdyby ji udeřil. „Myslela jsem, že bych šla s tebou do Rašemenu,“ odvětila s tichou důstojností. „Nebo je tam snad někdo, kdo na tebe čeká?“

Srdce mladého muže zaplavila radost. Okamžitě vzal Lirielinu ruku do svých a přiložil si její prsty ke rtům. „Samozřejmě že tě chci mít s sebou! Dobře ale vím, co tě ve světě čeká, a tak bych tě nikdy nežádal kráčet takovou cestou, pokud by sis ji ovšem nezvolila sama. Ať však půjdeš kamkoliv, můžeš si být jistá, že pro mě nikdy nebude existovat nikdo jiný,“ přísahal.

„Ani pro mě ne,“ připojila se dívka. Když jí pak došel význam slibu, zatvářila se až směšně zoufale. „Jeden muž,“ zamumlala roztržitě. „U všech bohů – to přece není přirozené. Takhle se to prostě nedělá!“

Fjodor vyprsknul smíchy. Tentokrát to zkrátka nedokázal zastavit. „Udělám, co půjde, abych zahnal tvoji nudu,“ slíbil jí žertem. „A možná tě utěší, že lidský život není zas až tak dlouhý.“

„A to je přesně kolik?“

Pokrčil rameny. „Šedesát, možná sedmdesát let.“

„To je všechno? Tak aspoň to je nějaká útěcha,“ opáčila Liriel kysele a věnovala mu postranní pohled. „Je dobré vědět, že je konec na dohled!“

Fjodor si v jejích očích přečetl pravdu a zasmál se. Liriel se s výhledem na jednomužství zjevně smířila. Přinejmenším se zdála být odhodlaná najít na tom to nejlepší.

Mnohem později držel spící dívku v náručí a přemýšlel o cestě, jež před nimi ležela. Oba je očekávaly útrapy, neboť temní elfové byli v jeho drsné domovině známí – a také nenávidění. Jeho těžce zkoušení druhové budou dívkou, s níž jej spoutal osud i srdce, zhnusení. Nebezpečí, která je oba čekala, byla četná a skutečná a radost mohli najít jen jeden u druhého.

Přesto Fjodor nepochyboval, že jim to oběma bude ke spokojenosti stačit. A co se týkalo Lirieliných vyhlídek, musel se dodatečně vyplísnit, že je tak rychle odsoudil. Elfská dívka byla vytrvalá, vynalézavá a měla nezpochybnitelný šarm, který si dokázal získat i jiná srdce než to jeho.

„Jak dlouho to bude trvat,“ zamumlal žertem, „než budeš vládnout rašemenským Čarodějnicím?“

Liriel, jako kdyby ho slyšela, se ze spaní slabě usmála.

Na okamžik si Fjodor myslel, že svými slovy věčně ostražitou dívku probudil. Když si ji však prohlédl pozorněji, došla mu skutečná podstata tohoto okamžiku a naplnila jej takovým potěšením, že je slovy nedokázal vyjádřit.

Jaké myšlenky zpříjemňovaly její spánek, nedokázal Fjodor říct, ale jedno věděl: drowí dívka se konečně naučila snít.