Elaine Cunningham

Drowova dcera

Judi – sestře, přítelkyni a jednočlenné družině

Předehra

Existuje svět, kde elfové tančí pod hvězdami, kde neklidné kročeje příslušníků lidské rasy procházejí stezkami po stále se zvětšujících kruzích. V takové zemi je dostatek dobrodružství k prožití i magie lákající hledače i tkalce snů tisícerými tajemstvími. Její divy by pak dokázaly zaplnit i životní běh mocného draka a většina těch, kdo tam žijí, je spokojena s výzvami, jež jim život přináší.

Je však i malá skupinka těch, kteří si stále ještě pamatují příběhy před spaním, jež je v dětství děsily a naplňovaly úžasem, a tak pátrají po šeptaných zkazkách a chmurných proroctvích, aby je mohli konečně vyvrátit. Tyto smělé duše pak odvážně, či snad bláznivě, sestupují do zapovězených míst hluboko pod zeměmi svého zrození. Ti z nich, kterým se podaří přežít, vypráví o jiném, dokonce ještě podivuhodnějším světě, temné a cizí krajině utkané z vláken snů – a nočních můr. Takové jsou Temné říše.

V jeskyních, jejichž stěny jsou posázeny drahokamy, divokých podzemních řekách a rozlehlých slojích sídlí tvorové Temných říší. Nádherná a zrádná zároveň jsou tato místa a čelní postavení mezi nimi nejspíše zaujímá Menzoberranzan, bájné město drowů.

Život v tomto městě temných elfů byl odjakživa ovládán uctíváním Lloth – drowí bohyně chaosu – a neustálou honbou za mocí a postavením. I v tomto stínu chrámů vládnoucích rodů, daleko od Akademie vyučující boji a fanatismu, však žijí složití a rozliční lidé své obyčejné životy.

Zde drowí elfové, jak šlechtici, tak obyčejní poddaní, žijí, pracují, plánují, hrají si a – občas také – milují. Dávné ozvěny jejich společného elfského dědictví je možné spatřit v umělecké zručnosti vyplýtvané na domech a zahradách, v mistrovství ve zpracování zbrojí a symbolů, v jejich náklonnosti k magii a umění, ale i v nezdolné pýše na jejich bojovou zručnost. Přesto by žádný elf z Povrchu nemohl kráčet mezi svými temnými bratranci, aniž by zakusil děs a nevysloužil si rychlou a krutou smrt. Protože drowové, jakkoliv vznešení a velkolepí skutečně jsou, byli pokřiveni staletími nenávisti a izolace do konečné bizarní parodie svých elfských předků. Omračující úspěchy a mrazivá zvěrstva: takový je Menzoberranzan.

V době přibližně tři desetiletí před tím, než bohové kráčeli říšemi, dosáhl chaos a nepokoj města temných elfu krátkodobé křehké rovnováhy. Bohatí drowové využívali těchto období relativního klidu k ukojení vlastních choutek po přepychu a slastech. Mnoho volných chvil trávili v Narbondellynu, elegantní čtvrti pyšnící se širokými ulicemi, nádhernými domy a drahými obchody, tím vším stvořeným z kamene a kouzel. Scénu zalévalo slabé světlo, většinou pocházející z mnohobarevných kouzelných plamenů. Ty dokázal vyvolat každý drow a jejich využití v Narbondellynu bylo obzvláště marnotratné. Kouzelné ohně zvýrazňovaly rytiny na stěnách sídel, ozařovaly znaky nad dveřmi obchodů, lákaly k vystavenému zboží a třpytily se stejně jako výšivky na rouchách a pláštích bohatých kolemjdoucích.

V zemích na Povrchu, vysoko nad Menzoberranzanem, právě započal pozvolný ústup zimy a polední slunce se pokoušelo rozehřát drsnou krajinu. Temné říše neznaly žádná roční období a ani cykly světla a tmy, avšak drowové se svým činnostem stále věnovali v prastarém, zapomenutém rytmu předků z Povrchu. Magické teplo hluboko v jádru Narbondelu – přírodního kamenného sloupu sloužícího městu jako hodiny – právě šplhalo vzhůru k polednímu bodu, stejně jako se v podzemí neviděné slunce blížilo k zenitu. Drowové dokázali díky infračervenému vidění, jehož ostrost a detailní vnímání by jim mohl závidět i lovecký sokol, rozeznat jemné tepelné vzory měřící plynutí času i v naprosté temnotě.

V této hodině přetékaly ulice aktivitou. Drowové byli v Narbondellynu zdaleka nejpočetnějším národem. Bohatě odění temní elfové se procházeli po široké třídě, prohlíželi si vystavené zboží nebo se zastavovali v elegantních podnicích a tavernách na pohár kořeněného perlivého zeleného vína. Městské stráže zde často hlídkovaly na hřbetech velkých osedlaných ještěrů. Drowí kupci bičem poháněli tažná zvířata – nejčastěji ještěry nebo obří slimáky – která přepravovala jejich zboží na tržiště. Čas od času se živé moře rozestoupilo, aby umožnilo průchod drowího šlechtice, většinou ženy vznešeně usazené na otroky nesených nosítkách nebo na magickém, vznášejícím se disku.

V Narbondellynu se však vyskytovaly i ojedinělé hloučky tvorů jiných ras: otroků plnících přání temných elfu. Skřetí sloužící klopýtali za svými paními, obtěžkaní nakoupeným zbožím. V jednom z obchodů, připoután řetězy a pobízen třemi po zuby ozbrojenými drowy, pracoval neochotný trpasličí kovář na opravách jemných zbraní a šperků svých pánů. Dvojice minotaurů zastávala funkce domácích stráží u jednoho obzvláště působivého sídla. Oba stáli čelem k tomu druhému po jedné straně vchodu, takže se jejich mocné zahnuté rohy spojovaly do smrtícího oblouku. Kouzelné plameny vykreslovaly jejich masivní, devět stop vysoká těla v takovém světle, že se zdáli být živoucími sochami. Tucet koboldů – drobných příbuzných skřetů s krysími ocasy – číhal v úzkých kamenných výklencích a jejich vypoulené oči neustále neklidně sledovaly dění na ulici. Čas od času některý z nich náhle vyrazil, aby zdvihl kousek odhozeného provázku nebo uklidil trus po některém z ještěrů. Jejich úkolem bylo udržovat ulice Narbondellynu dokonale čisté a k zajištění motivace k jeho dokonalému plnění sloužil zlobří poháněč vybavený bičem a dýkami.

Jeden z koboldů, po jehož zádech se táhly nedávné stopy po zlobrově biči, byl právě plně pohroužen do leštění veřejné lavice při kraji ulice. Příliš se však soustředil na to, aby se vyhnul budoucímu trestu, že si nevšiml tichého disku, který dorazil až k němu. Na tomto magickém dopravním prostředku seděla drowí žena v přepychovém rouchu a špercích, za níž v strašidelném tichu pochodovaly tři stovky drowích vojáků v třpytivých drátěných zbrojích s odznakem jednoho z vládnoucích rodů. Bič zakončený hadími hlavami u ženina opasku dával světu najevo, že je nejvyšší kněžkou Lloth, a nadutě vystrčená brada se dožadovala okamžitého uznání a respektu. Většina obyvatel Narbondellynu jí okamžitě poskytla oboje. Spěšně jí a jejímu doprovodu uhýbali z cesty a ti nejbližší při jejím průchodu zdvořile sklonili hlavu a nebo se ohnuli v kolenou, to podle jejich vlastního postavení.

Zatímco vznešená kněžka libující si v opojné kombinaci úcty a závisti klouzala dolů ulicí, padl jí zrak na zaměstnaného kobolda. Během mrknutí oka byl původní výraz královské domýšlivosti vystřídán maskou smrtící zuřivosti. Malý otrok jí sice přímo v cestě nepřekážel, ale svým nezájmem dokazoval nedostatek úcty. Něco takového prostě nemohlo být tolerováno.

Kněžka se přiblížila. Když tepelný stín disku padl na lopotícího se kobolda, zavrčel malý tvor podrážděním a vzhlédl vzhůru. Při spatření blížící se smrti hrůzou ztuhl, stejně jako myš čelící dravcovým spárům.

Nad koboldem odsouzeným k záhubě hrozivě se tyčící kněžka vyňala tenkou černou hůlku a začala měkce zaříkávat. Z její špičky se vyhrnuli droboučcí pavoučci a rozběhli se ke své kořisti. Cestou rostli, dokud nedosáhli velikosti mužské dlaně. Přelili se přes kobolda a během okamžiku ho pokryli silnou sítí lepkavých vláken. Pavučina zalepila tvorova ústa a utlumila jeho smrtelné výkřiky. Otrokova agónie netrvala dlouho. Obří pavouci vysáli šťávy své oběti během chvíle. Za čas kratší než samotný popis události zůstala z kobolda jen hromádka hadrů, kostí a silné kůže. Na kněžčin pokyn se vojáci dali znovu na pochod a tichými elfími botami dokončili zkázu vysušeného koboldího těla.

Jeden z vojáků bezděčně šlápl na pavouka, který se zapomněl pozadu a skrytý mezi hadry vysával poslední kapičky. Nacucaný členovec s odporným čvachtnutím pukl a zalil svého vraha ichorem a tekutým koboldem. Bohužel pro vojáka se kněžka právě v té chvíli ohlížela přes rameno a stala se tak svědkyní toho, jak pavouk, posvátný tvor Lloth, ztratil v jediném okamžiku jak svůj oběd, tak život. Tvář drowí ženy se zkřivila hněvem.

„Svatokrádež!“ vykřikla hlasem vibrujícím silou a kouzly. Mávla prstem k hřešícímu vojákovi a požadovala: „Okamžitě vykonejte zákon Lloth!“

Aniž by přerušili krok, tasil po každé provinilcově straně jeden voják dlouhou dýku s ostrou čepelí. Udeřili současně a s nacvičenou účinností. Jedna čepel přilétla zprava a vykuchala nešťastného drowa; útok zleva mu prořízl hrdlo. Během jediného úderu srdce byla chmurná povinnost dokonána. Vojáci pochodovali dál a tělo bývalého druha nechali ležet v rozlévající se kaluži krve.

Průvod drowích vojáků způsobil jen krátké ticho. Jakmile byli pryč, bylo skončeno i představení a obyvatelé Narbondellynu obrátili pozornost zpět ke svým záležitostem. Nikdo z diváků se právě proběhlým popravám nevzepřel.

Většina dokonce ani neukázala sebemenší známku jakékoliv reakce. Výjimku tvořili jen ostatní koboldí otroci, kteří s pomocí košťat a věder uklízeli vzniklý nepořádek. Menzoberranzan byl pevností Lloth a její kněžky byly neomezenými vládkyněmi.

I přesto se ale procesí pyšné ženy drželo v uctivé vzdálenosti od černého sídla na konci ulice. Na rozdíl od domů známých obyvatelům na Povrchu byl tento vytesán přímo doprostřed stalaktitu, přírodní kamenné formace visící ze stropu jeskyně jako obří ebenový tesák. Nikdo se ho neodvážil dotknout, neboť do něj byla vyryta složitá síť symbolů, které se neustále náhodně přesouvaly a měnily. Jeden každý z nich mohl být magickým znakem připraveným vypustit zkázu na neopatrné nebo nešikovné.

Toto stalaktitové sídlo bylo soukromým útočištěm Gromfa Baenre, arcimága Menzoberranzanu a nejstaršího syna nezpochybnitelné (i když nekorunované) královny města. Gromf měl samozřejmě k dispozici vlastní pokoje v okázalém paláci rodu Baenre, ovšem kouzelník byl majitelem pokladů – a ambicí – které chtěl uchránit před zraky svých ženských příbuzných. Čas od času se tedy stáhl do Narbondellynu, aby si vychutnal svoji sbírku magických artefaktů, prostudoval četné svazky kouzelných knih a nebo se potěšil s nejnovější souložnicí.

Možná více než jeho zjevné bohatství nebo proslulé kouzelnické schopnosti svědčila o Gromfově postavení jeho možnost vybírat si partnerky. V matriarchálním městě měli muži jednoznačně podřízené postavení a většina z nich byla vydaná na milost ženským vrtochům. Dokonce i někdo tak mocný jako Gromf Baenre byl nucen vybírat si své souložnice nanejvýš diskrétně. Ta současná byla nejmladší dcerou menšího rodu. Mohla se chlubit nebývalou krásou, ale jen minimálním nadáním pro kněžskou magii. To jí v městské hierarchii dávalo jen velmi nízké postavení, čímž však v Gromfových očích vzrostla. Menzoberranzanský arcimág neměl Pavoučí královnu ani její kněžky v lásce.

Zde v Narbondellynu však mohl na takové záležitosti alespoň na čas zapomenout. Bezpečnost jeho sídla byla zajištěna ochrannými symboly venku a samota jeho soukromé studovny byla chráněna magickým štítem. Studovna byla rozlehlou místností s vysokou kupolí vytesanou přímo do černého kamene a byla osvětlena jedinou svíčkou umístěnou na stolku. Drowím citlivým očím připadal její měkký svit stejně oslňující jako obyvatelům Povrchu jasný den v pravé poledne. Právě zde kouzelník seděl a studoval zajímavou knihu kouzel, kterou získal z rychle chladnoucího těla bývalého soka.

Gromf byl starý, a to i podle elfského počítání let. Ve zrádném Menzoberranzanu se mu podařilo přežít sedm staletí, a to zejména díky tomu, že jeho kouzelnický talent byl doplněn neméně výjimečnou a zrádnou vychytralostí. Přežil, ale po sedmi staletích byl zahořklý a chladný. Jeho sklon ke zlu a krutostem byl legendární dokonce i mezi drowy. Nic z toho se však neodráželo v kouzelníkově vzhledu, neboť díky mocným kouzlům se stále zdál být mladý a vitální. Ebenovou kůži měl hladkou a bez poskvrnky, ruce s dlouhými prsty štíhlé a vláčné. Dlouhé bílé vlasy se leskly ve světle svíčky a jeho hypnotické oči – velké, mandlového tvaru a v nezvyklém odstínu jantaru – upřeně hleděly do knihy kouzel.

Do studia hluboce ponořený kouzelník víc cítil, než slyšel, slabé zapraskání, které znamenalo, že někdo právě prošel magickým štítem. Odpoutal oči od stránek knihy a upřel vražedný pohled směrem, ze kterého vyrušení přišlo.

Přesto ke svému znepokojení nikoho neviděl. Štít byl sice sotva víc než jen poplašným zaklínadlem, ale jen skutečně mocný kouzelník jím mohl projít a nepřijít o kouzlo neviditelnosti. Gromf se zamračil, až se obě jeho mohutná bílá obočí setkala uprostřed čela. Cítil blížící se bitvu a pomalu palec za palcem přesouval ruku k jedné ze smrtících hůlek za opaskem.

„Podívej se dolů,“ poradil mu melodický hlas, který zvonil rošťáctvím a dětským nadšením.

Gromf ho nevěřícně uposlechl. Tam stála drobná usmívající se dívka, ne víc než pět let stará, a jednoznačně nejkrásnější dítě, jaké kdy spatřil. Byla drobnou kopií své matky, kterou Gromf zanechal spící v blízké komnatě. Dívčin obličejík byl hranatý a její elfí rysy drobné a ostré. Hustá kštice jemných bílých vlásků se jí vlnila pod ramena a ostře kontrastovala s dětskou pokožkou barvy i struktury černého saténu. Nejvýraznější však byly její jantarové oči, stejné jako jeho vlastní, které si ho měřily beze strachu a se zřetelnou jiskrou inteligence. Právě ty oči zbavily Gromfa podráždění a místo něj vyvolaly zvědavost.

Tohle tedy musela být jeho dcera. Z nějakého neznámého důvodu rozezněla tahle myšlenka strunu v srdci samotářského a zlého starého drowa. Bezpochyby byl otcem mnoha dalších dětí, ale to ho ani trochu nezajímalo. V Menzoberranzanu se příslušnost k rodu posuzovala čistě podle linie matky. Tohle dítě ho však zaujalo. Vždyť se mu podařilo projít kouzelnou bariérou.

Arcimág odsunul knihu kouzel stranou. Zaklonil se v křesle a zaměřil pozornost na dívčinu nestydatou zvědavost. Nebyl zvyklý jednat s dětmi, ovšem i přesto ho jeho vlastní slova překvapila. „Takže, holčičko. Nepředpokládám, že bys uměla číst.“

To byla naprosto nesmyslná otázka. Dívka byla sotva odrostlým batoletem. Přesto o ní přemýšlela tak usilovně, až naježila obočí. „Nejsem si jistá,“ pronesla zamyšleně. „Víš, já to nikdy nezkoušela.“

Vyrazila k otevřené knize kouzel a zadívala se na její stránky. Příliš pozdě jí s kletbou na rtech Gromf zakryl dlaněmi oči. Dokonce i nejjednodušší kouzla se mohla stát smrtícími, protože kouzelné znaky útočily na netrénované oči zábleskem oslepujícího světla. Pokus o přečtení neznámého kouzla mohl vést ke strašlivé bolesti, slepotě, nebo dokonce šílenství.

Dívka se ale zdála být nezraněná. Vykroutila se z kouzelníkova sevřenía skočila ke vzdálenějšímu konci stolu. Tam se sehnula, aby z koše vylovila kus odhozeného pergamenu. Pak se znovu narovnala a vytáhla psací brk z Gromfovy nesmírně cenné lahve neblednoucího inkoustu ze šupin hlubinných draků. Nemotorně jej sevřela ve své drobné pěstičce a začala kreslit.

Gromf ji se zájmem sledoval. Dívčina tvář byla zkřivena pevným soustředěním, zatímco pečlivě čmárala jakési vlnící se linky. Po chvíli se s vítězným výrazem obrátila na kouzelníka.

Naklonil se blíž a nevěřícně zakmital očima z pergamenu do knihy a zpět. Dívce se podařilo nakreslit jeden z čarovných symbolů! Ano, byl sice dosti nepovedený, avšak dokázala tím, že ho nejen viděla, ale dokonce si ho během krátkého okamžiku i zapamatovala. To byl pozoruhodný úspěch pro jakéhokoliv elfa v jakémkoliv věku.

Gromf podlehl okamžitému rozmaru a rozhodl se dítě vyzkoušet. Natáhl ruku a vyvolal na dlani malou kouli zářící kouzelným modrým ohněm. Drobná dívka se zasmála a nadšeně zatleskala. Hodil jí hračku přes stůl, kde ji obratně zachytila.

„Hoď ji zpátky,“ řekl.

Dívka se znovu zasmála, zjevně nadšená tím, že si našla někoho na hraní. Pak s náhlou změnou nálady napřáhla k hodu a zaťala zuby, připravena dát všechnu sílu do jediného hodu.

Gromf tiše poručil magii, aby se rozptýlila. Modré světlo zablikalo.

V dalším okamžiku k němu ale koule skutečně přilétla, a to tak rychle, že ji téměř nestihl chytit. Tentokrát však zářila zlatě.

„To je barva mých očí,“ řekla dívka s úsměvem, který sliboval budoucí generaci drowích mužů nesčetná zlomená srdce.

Arcimág si toho všiml a dokázal to ocenit. Pak obrátil pozornost ke zlaté kouli ve své ruce. Takže tohle dítě již dokázalo vyvolat kouzelný oheň. To byl pro drowí elfy sice vrozený talent, avšak jen málokdy se projevil již v takhle raném věku. Co ještě by mohla dokázat, přemýšlel.

Gromf kouli znovu hodil, tentokrát vysokým obloukem ke klenutému stropu. Vzácně nadané dítě natáhlo ruce a vzneslo se za zářící hračkou s lehkostí, která vzala arcimágovi dech. Sebrala si kouli ze vzduchu, a zatímco se zvolna natáčela na bok, rozlehl se studovnou její vítězný smích. V tom okamžiku učinil Gromf jedno z mála impulzivních rozhodnutí svého dlouhého života.

„Jak se jmenuješ, dítě?“

„Liriel Vandree,“ odvětila okamžitě.

Gromf zavrtěl hlavou. „Již ne. Musíš zapomenout na rod Vandree, protože nadále nejsi jednou z nich.“

Obratně prsty jedné ruky načrtl ve vzduchu kouzelný vzorec. Na to se v pevné protější stěně sálu otevřela trhlina. Dovnitř se jako závan dýmu nahrnul kámen. Temný mrak se vlnil a kroutil, dokud se konečně neodtrhl od stěny.

Během okamžiku se pak zformoval do podoby golema elfí velikosti. Živoucí socha pak před svého pána poklekla a očekávala rozkazy.

„Matka tohoto dítěte opustí tento dům. Dohlédni na to a informuj její rodinu, že ji cestou na tržiště potkala nešťastná nehoda.“

Kamenný sluha se postavil, znovu se uklonil a vzápětí zmizel ve zdi stejně snadno jako přízrak procházející mlhou. Za pár okamžiků se z blízké komnaty ozval výkřik elfí ženy. Výkřik, který začal zděšením a končil přidušeným zabubláním.

Gromf se naklonil nad stůl a sfoukl svíčku, neboť temnota nejvíc odpovídala povaze drowů. Z místnosti okamžitě prchlo veškeré světlo a kouzelníkovy oči změnily barvu z jantarové na jasně rudou, jak změnil vnímání na infračervené spektrum. Pak upřel pevný pohled na dívku.

„Nyní jsi Liriel Baenre, má dcera a šlechtična Prvního rodu Menzoberranzanu,“ oznámil jí.

Arcimág studoval dívčiny reakce. Z tváří se jí vytratil karmínový svit tepla a drobnýma rukama s bledými klouby se musela pevně chytnout desky stolu, aby neupadla. Bylo zjevné, že přesně pochopila vše, k čemu zde dnes došlo. Její výraz však přesto zůstal klidný a ani hlas se jí při opakování nového jména nezachvěl.

Gromf uznale pokýval hlavou. Liriel přijala nový úděl – ostatně ani nemohla udělat nic jiného a zároveň doufat v přežití – ale v očích jí zářil plamen zloby, bezmocného zoufalství a nezkrotného ducha.

Tohle skutečně byla jeho dcera.

1.

Období zmatků

Nisstyre ignoroval dušené výkřiky bolesti přicházející ze vzdáleného kouta komnaty. Místo toho odhrnul závěsy a shlédl dolů na tržiště. Oči temného elfa, ve slabém světle černé a nečitelné, s chladnou vypočítavostí zkoumaly scénu pod sebou.

Bazar byl jedním z nejrušnějších míst Menzoberranzanu a stejně pečlivě hlídaný jako palácové pevnosti Matron. Dnes s brutální efektivností udržovalo pořádek ještě větší množství vojáků než obvykle. Jako kapitán kupecké společnosti Dračí poklad většinou Nisstyre oceňoval zápal, se kterým bylo tržiště hlídáno; chránilo to místní obchodníky a umožňovalo to i takové obchody, jako byly ty jeho. Dnes však jeho ostrý zrak odhalil i příležitost jiného druhu.

Rty drowího kupce se při pohledu na stráže táhnoucí pryč tělo jednoho z pouličních prodavačů zkřivily. Obchodníkův prohřešek byl nepatrný: příliš se zapomněl během smlouvání o ceně a jeho zákazník to nakonec vyřešil s pomocí otrávené dýky. Menzoberranzanští zákazníci většinou brali smlouvání jako jakýsi druh sportu, a dokonce ho i vítali. Dnes se však i za normálních okolností prchliví drowové zdáli být jako vyschlá hubka čekající na sebenepatrnější jiskřičku.

Obyčejnému pozorovateli by se ruch na tržišti mohl zdát naprosto normální. Některé druhy zboží se prodávaly nadmíru dobře; ve skutečnosti byla poptávka po základních potravinách, zbraních a složkách ke kouzlům přímo horečná. Nisstyre takové dny již zažil mnohokrát předtím. Většinou na Povrchu, když se lidé připravovali na obzvlášť tuhou zimu nebo náhlé obléhání. Připadalo mu očividné, že se obyvatelé Menzoberranzanu na něco připravovali. Nisstyre pochyboval, že by i oni sami věděli na co, ale rozpoznal jejich neklid a rozhodl se ho využít.

Jeho kontakty na Povrchu mu říkaly Lišák a Nisstyre si to jméno oblíbil. Se svými ostře řezanými rysy, elegantníma špičatýma ušima a nezvykle zrzavou hřívou vlasů tuhle divokou šelmu skutečně připomínal. Vychytralostí svého jmenovce se pak mohl pyšnit v plném rozsahu. Na rozdíl od většiny drowů nenosil Nisstyre žádné zbraně, a dokonce ani nevynikal v jejich používání. Jeho zbraní byla jeho mysl – stejně rychlá a zrádná jako meč drowího válečníka – a také kouzla.

Kdysi, před mnoha a mnoha lety, žil v Ched Nasadu, městě velmi podobném Menzoberranzanu. I když byl skutečně slibným mágem, stavěla matriarchální společnost a tyranie Lloth do cesty jeho ambicím takové překážky, které odmítal přijmout. Opustil tedy město a odhalil v sobě obchodní talent; brzy si proklestil cestu až do čela vlastní kupecké společnosti. Rozsáhlé obchodní zájmy mu sice přinesly bohatství, ale ne moc, po které tak zoufale toužil. Ta přišla jako boží dar. Oním bohem byl Vhaeraun, drowí bůh zlodějů a intrik. Nisstyre přijal přikázání svého patrona – přenést drowí přítomnost a moc na Povrch – a celým srdcem se pro ně nadchnul. Jakmile by takové království bylo nastoleno, plánoval sloužit Vhaeraunovi z pozice jeho krále. Nejdříve ovšem potřeboval zverbovat poddané z řad nespokojených drowů.

V těchto dnech byla nespokojenost na vzestupu. To mu říkal nejen zástup informátorů, ale i jeho vlastní oči. Elfové Menzoberranzanu se dosud úplně nevzpamatovali ze selhání magie během Času svárů a z následné porážky z rukou trpaslíků z Mitrilové síně. Do války šli plni důvěry v Matronu Baenre a její Lloth inspirovanou vizi dobývání a slávy. A naprosto selhali, zahnáni zpět do podzemí slátanou aliancí trpaslíků, gnómů a lidí – tedy nižších bytostí – a krutým světlem úsvitu. Přímým následkem takové porážky byl všeobecný pocit ohromení, zrady, bezmoci a hlubokého strachu. Mocnosti, které jim tak nelítostně vládly, také udržovaly město v bezpečí před hrozbami divokých částí Temných říší.

Co však z těchto vládnoucích sil zůstalo? Prastará Matrona Baenre, která vedla město po několik staletí, chybovala ve snaze o vyvolání války na Povrchu a za svou chybu zaplatila životem. Několik nejmocnějších rodů bylo v rozkladu. Za normálních okolností se většina městských drowů nestarala, kterých osm rodů zasedá ve Vládnoucí radě. Nyní je ale blížící se boj o moc ohrožoval všechny. Mnozí se obávali, že oslabené a rozptýlené město může být vystaveno útoku, možná ze strany blízkého společenství illithidů a nebo jiného drowího města.

Nisstyre zastával názor, že takové obavy rozhodně nejsou nepodložené. Plná polovina z dvacetitisícové drowí populace Menzoberranzanu vytáhla na Mitrilovou síň a nikdo nevěděl jistě, kolik se jich vlastně vrátilo. I během klidnějších dob bylo jen málo rodů, které poskytovaly informace o přesném početním stavu svých vojsk, tím méně se jim chtělo přiznat sníženou sílu během období zmatků.

Nebylo žádným tajemstvím, že několik nejsilnějších bojových mistrů – generálů armád jednotlivých rodů – zemřelo nebo zmizelo. Stejně tak se ztráty neomezily jen na oblast profesionálních vojáků. Stovky běžných poddaných sloužily v rolích pěšáků a jen několik tuctů se jich vrátilo zpět ke své práci. Tento problém byl ještě umocněný ochromujícími ztrátami na životech mezi příslušníky ras, které menzoberranzanským drowům sloužily jako otroci. Koboldi, minotauři i skřeti byli využiti jako obětní jednotky a pod sekerami trpaslíků Mitrilové síně a meči a šípy jejich spojenců padali po tisících. Jejich obvyklé úkoly tak dnes zůstávaly nesplněny.

Jiné kultury by snad mohly přilákat pracovní sílu i nadanější jedince odjinud, ale něco takového přesahovalo kapacitu hrdosti pyšných drowů. Postavení znamenalo vše a nikdo nebyl ochotný se tvrdě vydobyté pozice vzdát pro společný prospěch. Menzoberranzanští drowové se nedokázali spojit v cestě za vítězstvím a ani semknout po nevyhnutelné porážce.

A právě zde, přemítal Nisstyre, se nacházelo jádro jeho problému. Temní elfové mohli být motivováni jen příslibem osobního zisku. Postavení, moc: tohle byla lákadla potřebná k vytažení hrdých drowů na světlo. I když život v Temných říších a Menzoberranzanu čelil novému stupni děsivého chaosu, většina drowů si nedokázala představit jiný svět. Svět na Povrchu jim nabízel jen porážku, zostuzení a zrak spalující hrozivé slunce.

S hlubokým povzdechem spustil kupec znovu závěs a obrátil se k úplně jinému divadlu. Drowí muž, poddaný středních let a nezajímavého vzhledu, seděl připoutaný řetězy k těžké kamenné židli. Okolo něj jiskřivě praskala koule slabého nazelenalého světla a nad ním se nakláněl černě oděný drowí muž, který se zavřenýma očima a nataženýma rukama pronášel litanii zaklínání. Kněžská magie splývala z konečků každého jeho prstu a s prskáním se jako temný blesk uzemňovala v těle přikovaného drowa. Vězeň se bolestně zmítal, zatímco se mu jeho mučitel – kněz Vhaerauna, patrona zlodějů – přehraboval v hlavě a kradl jeho tajemství.

Konečně kněz spokojeně přikývl. Světelná koule s tichým lupnutím vyhasla a vězeň, slabě napůl bolestí a napůl úlevou sténající, by se nebýt řetězů zhroutil k zemi.

Trochu zvláštní zacházení s důvěryhodným zdrojem informací, ale Nisstyre neměl jinou možnost. Cena za chybně vloženou důvěru bývala vysoká. V Menzoberranzanu k rozsudku smrti stačilo jen podezření z uctívání jiného boha než Lloth. Následování jiných, či dokonce žádných bohů bylo nanejvýš moudré pečlivě střežit.

Dokonce i nyní, s městem ve zmatku a s podrytým systémem základních pravidel, se jen málo drowů odvážilo zašeptat Vhaeraunovo jméno, nebo dokonce snít o životě bez menzoberranzanských omezení. Právě takové jedince však Nisstyre opatrně vyhledával. Někteří z nich byli jako tento zmučený elf, jehož nenávist k matriarchální vládě byla natolik silná, že byl dobrovolně ochotný podstoupit cokoliv, jen aby se dožil jejího konce. Většina drowů ale požadovala víc: něco, co by mohlo vymazat hořké vzpomínky a nabídlo příležitost k získání mnohem většího dílu moci, než měli k dispozici nyní.

Časem, zapřísahal se Nisstyre, najde to něco, co menzoberranzanské drowy přivede na jeho stranu. Koneckonců byl Dračí poklad proslulý právě tím, že dokázal sehnat naprosto cokoliv, a to bez ohledu na náklady.

Menzoberranzan nebyl jediným místem, které trpělo válkou a spory. Daleko v drsné zemi kopců a lesů v nejvýchodnější výspě Faerunu zažívali obyvatelé Rašemenu vlastní období zmatků. Magie – síla, která vládla a chránila jejich zemi – se v nedávné době zrádně zvrtla. Prastaří bohové a dávno mrtví hrdinové kráčeli zemí a národ tkalců snů byl mučen podivnými nočními můrami a ze sna burcujícími stavy šílenství. Ze všeho nejnebezpečnější bylo selhání mystických ochran utkaných vládnoucími Čarodějnicemi, které k Rašemenu znovu obrátilo zrak jeho nepřátel.

Ze všech rašemenských válečníků zřejmě žádný nepocítil zhroucení magie stejně intenzivně jako Fjodor. Byl to mladý muž, který se pyšnil klidnýma rukama u kovářské výhně a chladnou rozvahou v bitvě. Tvrdě pracoval, ale podle všeho byl tak trochu ztracený ve snech, a to i podle rašemenských měřítek. Fjodor vždy přispěchal s nějakou písní nebo příběhem tak hbitě, že by tím zostudil nejednoho potulného barda, a jeho hluboký znělý bas se při práci často mísil se zvoněním kladiva. Stejně jako většina jeho krajanů dokázal ocenit prosté radosti života, zatímco těžkosti přijímal s odevzdaným klidem. Jeho jemná povaha a pohotový úsměv se zdály být v přímém rozporu s hrozivou pověstí, které se těšil; Rašemen byl proslulý silou a zuřivostí svých berserkrů, mezi něž patřil i Fjodor.

Rašemenští proslulí válečníci používali málo známý kouzelný rituál, kterým u sebe vyvolali stav bojové zuřivosti. Podivným zvratem osudu se kousek tohoto zbloudilého kouzla uvolnil a usadil se v mladém Fjodorovi. Stal se tímhle podivným způsobem přirozeným berserkrem, schopným vstoupit do stavu neuvěřitelného bojového šílenství jen silou vůle. Nejdříve byla tato jeho nová schopnost uctívána jako bohy seslaná, a když se z východních stepí přihnala Tuiganská horda, stanul po boku svých stejně nadaných bratří a bojoval s bezbřehou zuřivostí.

Všechno by bylo dobré, nebýt další matné vzpomínky z časů pokřivených kouzel. Fjodor, tkadlec snů, byl neustále pronásledován nočními můrami, které sužovaly jeho krajany v Času svárů. Nikomu o tom neřekl, protože velká část jeho lidu – většinou prostí rolníci – v sobě měla hluboko zakořeněnou pověrčivost a každému opileckému snu přisuzovala symbolické významy a viděla v nich zvěst blížící se zkázy. Fjodor sám věřil, že ví, čím sny skutečně jsou, a čím ne.

Dnes si však nebyl jistý. Probral se přímo z jedné noční můry a zjistil, že zalitý ledovým potem a s bušícím srdcem vzpřímeně sedí na svém slamníku. Znovu se neúspěšně pokusil o návrat do říše spánku, protože druhého dne měl opět čelit Tuiganské hordě, a potřeboval proto veškerou sílu. Dnes také bojoval a bojoval dobře – nebo mu to alespoň říkali. Jeho druzi mu nadšeně připíjeli a vychvalovali množství barbarů, jež toho dne padlo pod Fjodorovým černým mečem. On sám si ale z bitvy skoro nic nepamatoval. Vlastně z každého dalšího boje si pamatoval méně a méně, což ho velice znepokojovalo. Možná proto ho neustále pronásledovala ona noční můra.

V ní se nacházel uprostřed hlubokého lesa, kde podle všeho bloudil ve zmatku, který vždy následoval po vyprchání bojového šílenství. Paže, tvář i tělo měl pokryté pálícími škrábanci. Matně si vzpomínal na hravé kočkování se svou polodivokou společnicí, sněžnou kočkou. Časem mu v tom snu vždy došlo, že zdánlivě nevinná hra v něm musela nechtěně probudit bojové šílenství. Výsledek boje si nepamatoval, ale meč měl až po jílec pokrytý stále ještě teplou krví.

V bdělém stavu Fjodor věděl, že tenhle sen, jakkoliv znepokojivý, neznamenal proroctví budoucího boje. Jednou se mu skutečně podařilo zkrotit sněžnou kočku, to však bylo před mnoha lety a mezitím se v míru rozešli, když se šelma znovu vrátila do lůna přírody. Tenhle sen ho pronásledoval, protože se v něm zhmotňoval jeho nejhlubší strach: přijde snad jednou okamžik, kdy ho válečná zuřivost zcela pohltí? Zničí snad v jediném záchvatu šílenství nejen nepřátele, ale i své milované?

Znovu a znovu viděl Fjodor pomalu hasnoucí život ve zlatých očích své kočky. Ať se snažil, jak se snažil, nedokázal ten obraz zaplašit, tím méně se zbavit strachu, že se právě tohle jednoho dne skutečně stane.

A jak očekával první ranní paprsky, ucítil Fjodor na svých mladých ramenou tíhu osudu a neubránil se myšlence, že by sen nakonec mohl přece jen být proroctvím.

Shakti Hunzrin se pohodlně opřela na přídi člunu a zadívala se na dva mladé muži lopotící se u vesel. Byli to její bratří, princové-pážata, jejichž jména si vybavila jen zřídkakdy. Tři drowí sourozenci mířili k Ostrovu rothe, mechem porostlému kousku země uprostřed Donihradského jezera. Rod Hunzrin dohlížel na většinu městských farem, včetně stáda rothe drženého na ostrově. Období zmatku po válce přineslo Shaktině rodu čtyřikrát tolik povinností, než měl dříve.

I přesto s pochmurnou náladou hleděla na své bratry, krví nezkalené mladíky, ozbrojené noži a vidlemi. Cestovat s tak nedostatečným doprovodem nebylo jen nebezpečné, ale dokonce přímo urážlivé, a Shakti Hunzrin byla na urážky velmi citlivá, ať už byly jakkoliv nepatrné.

Člun s temným zaduněním přirazil ke kamennému molu, což Shaktiny myšlenky přivedlo zpět k úkolu, jež ji čekal. Postavila se na nohy, podrážděně srazila ruce nehodného doprovodu a bez pomoci vystoupila na břeh. Donihrad byl možná mimo hlavní cesty pro většinu drowů, ale právě tady byla Shakti doma a tady poroučela. Na okamžik stála na úzkém molu a se zakloněnou hlavou obdivovala miniaturní pevnost nad sebou.

Správcovské komnaty se tyčily nějakých sto stop nad její hlavou, vytesané z pevného kamene, který tvořil hladkou zeď vystupující přímo z vody. Shaktin člun přirazil ke břehu v jediném dobrém kotvišti: drobné zátočině nelemované ostrými vystouplými kameny, kterými byl jinak obehnán celý ostrov. Jediná cesta z něj vedla skrz kamennou pevnost a jedinou cestu do doku představovalo úzké schodiště vytesané do skalní stěny. Voda kolem ostrova byla chladná a hluboká a až na několik málo slabě zářících skvrn hlubinných ryb také naprosto černá. Čas od času se vždy našel někdo, kdo se pokusil tyto vody přeplavat. Dosud nikdo nepřežil.

Shakti ignorovala schody a rovnou se hladce vznesla k bráně do pevnosti. Nejen že jí tato krátká levitace poskytla mnohem působivější příchod, ale měla i praktický účel. Hrdí drowové s jejich láskou ke kráse nedovolovali nedokonalým dětem přežít a neměli v oblibě ani ty, kterým se vyvinulo nějaké postižení či nedokonalost v průběhu života. Shakti byla neuvěřitelně krátkozraká a stálo ji velkou námahu, aby to před světem utajila. Nevěřila si tedy natolik, aby se pokusila vystoupat po schodech. Ve skutečnosti ani nevěděla, jestli by byl horší samotný krkolomný pád dolů, nebo případné pozdější vysvětlování, proč k němu vlastně došlo.

Správkyně, žena z nižších větví rozvětveného stromu rodu Hunzrin, se při Shaktině příchodu do rozlehlého středového sálu hluboce uklonila. Takové vyjádření úcty Shakti trochu uklidnilo, a ještě víc ji potěšila skutečnost, že oba bratři beze slova zaujali pozice stráží po obou stranách vstupu, jako kdyby již byla Matronou matkou.

Odložila vlastní zbraň – třízubé vidle se štíhlou, runami pokrytou násadou – a přistoupila k vzdálenějšímu oknu. Pohled, který se jí naskytl, nebyl potěšující. Mechová a lišejníková pole byla nebezpečně spasená a zavlažovací kanály ucpané a zanedbané. Rothe přecházely sem a tam a vyhledávaly ojedinělou pastvu. Jejich obvykle hustá a dlouhá srst ztratila lesk a zplstnatěla. Shakti si bolestně uvědomila, že při stříhání získají jen málo vlny. Ještě znepokojivější byla naprostá temnota, v níž pastvina tonula.

„Kolik přírůstků zatím máme?“ vyštěkla otázku, když ze sebe setřásla své piwafwi. Jeden z bratrů okamžitě přiskočil, aby třpytivý plášť převzal.

„Jedenáct,“ odpověděl chmurně. „A dvě z nich přišly na svět mrtvé.“

Kněžka přikývla; taková odpověď nebyla neočekávaná. Rothe byla magická stvoření, která vábila potenciální partnery slabými blikajícími světýlky. Obyčejně by touhle dobou měly jejich namlouvací rituály rozsvítit celý ostrov. Zanedbávaná zvířata však byla příliš slabá a apatická, než aby se starala o rozmnožování.

Ale co jiného mohla očekávat? Většina orků a skřetů starajících se o stáda byla naverbována do armády, aniž by se kdo zajímal o přímé důsledky takového činu. Takovými věcmi se vládnoucí kněžky zabývat nemusely. Ty očekávaly, že se jim maso a sýry na stolech objeví jakýmsi kouzlem. Ve své nezlomné pýše nedokázaly pochopit, že některé věci nevyžadují kouzla, ale řízení.

Tomu však Shakti rozuměla a právě tohle mohla poskytnout. Posadila se za ohromný stůl a sáhla po chovné knize, která zaznamenávala nové přírůstky a podrobné detaily chovu. Náhlý potěšující náboj očekávání závratně zrychlil její prsty listující stránkami. Záznamy v chovné knize byly její povinností, než byla odeslána do Akademie, a nikdo ve městě se v chovu rothe nevyznal lépe než ona. Možná že nikdo nesdílel její nadšení pro věc, ale všichni drowové ve městě si mohli užívat jemné maso, sýry a vlnu, které jim poskytovalo právě její umění!

Jediný pohled na současná čísla dokázal ztlumit jak pýchu, tak nadšení. Během let její nepřítomnosti byly nové záznamy vedeny drobným a tenkým písmem. Shakti zaklela, soustředěně přimhouřila oči do úzkých štěrbin a pomalu se prokousávala nečitelnými záznamy. To, co se dočetla, jí na náladě rozhodně nepřidalo.

Během let jejího vyhnanství v Arach-Tinilith, kde studovala na kněžku a plazila se před mistrami Akademie, bylo stádo tragicky zanedbáváno. Rothe byly uzpůsobeny k životu jen na tomto ostrově a pečlivý dohled nad chovem byl proto naprostou nutností.

Mumlajíc kletby zalistovala Shakti na konec knihy, kde byly vedeny záznamy o stavu otroků. Ty byly mnohem méně detailní; podle Shaktina názoru si skřeti mohli skotačit podle libosti a vlastního vkusu, jen když jí to ve výsledku poskytovalo dostatek nových otroků. Podle těchhle čísel byl však i přírůstek jindy tak plodných skřetů nebezpečně nízký. To si Shakti nemohla dovolit. Rod Hunzrin si sice mohl pořídit víc otroků nákupy nebo nájezdy, ale to vyžadovalo čas a peníze.

„Kolik skřetů nám zbývá?“ zeptala se unaveně, zatímco si masírovala bolestivě tepající spánky.

„Asi čtyřicet,“ odvětila správkyně.

Shaktina hlava vyskočila jako na pérku. „To je všechno? Pastevců, nebo chovných?“

„Asi tak půl na půl, ale všichni se věnují pasení. Kvůli lepšímu udržování pořádku byli otroci přesunuti do hlavní chýše.“

Tohle byly další špatné zprávy, protože to znamenalo, že skřeti postrádali čas i soukromí, které potřebovali k páření. Ne, že by obojího vyžadovali nějak zvlášť mnoho, pomyslela si Shakti znechuceně a vrátila se zpět k záznamům. Znovu proklela osud, který ji odtrhl od práce, kterou milovala. Alespoň k něčemu však byla válka dobrá; přísná pravidla, která studenty izolovala ve zdech Akademie, byla zmírněna, neboť mnoho mladých bojovníků, kouzelníků a kněžek bylo zapotřebí doma. Studenti díky tomu měli bezprecedentní svobodu přicházet a odcházet jen na základě povolení, jež nebylo od zaměstnaných mistrů a Matron nijak těžké získat.

V tu chvíli vtrhl dovnitř drowí muž v hrubých šatech obyčejného dělníka. Přirazil za sebou dveře a zajistil je západkou.

„Skřeti se vzbouřili!“ vykřikl.

Ten hlas byl Shakti povědomí; patřil pohlednému jedinci, který jí poskytoval občasné rozptýlení. Zároveň rozeznala tón v jeho hlase: potěšující směs strachu a ohromení. Zavanul k ní slabý mědnatý pach jeho krve. Ani ten jí nebyl neznámý. Příjemné vzpomínky ale Shaktinou myslí probleskly jen okrajově; právě teď měla největší starost o stádo a krátkozraké oči stále upírala na stránku knihy. „Ano, řekla bych, že právě to udělali,“ souhlasila nepřítomně.

Muž o krok couvl a ohromením mu poklesla čelist. Velmi dobře věděl, že Shakti Hunzrin má sice mnoho zajímavých vlastností, ovšem humor mezi ně nepatří. Na okamžik se mu z hlavy vykouřil i šok ze vzpoury skřetů. Druhý pohled na Shaktino soustředění doprovázené roztržitým pomrkáváním ho přesvědčil, že se mýlil.

Odhodil chvilkové překvapení a přistoupil k jejímu stolu. Vlastní poraněnou ruku pak přistrčil tak blízko, že i krátkozraká kněžka dokázala rozeznat stopy skřetích tesáků a dlouhé rudé škrábance po pařátech.

„Skřeti se vzbouřili,“ zopakoval.

Konečně se mu alespoň podařilo upoutat její pozornost. „Ohlásil jsi to městským strážím?“ chtěla vědět.

Až na příliš dlouhou chvíli zaváhal. „Ano.“

„A? Co říkaly?“

„Že Donihrad má vlastní ochranu,“ citoval drow chladně.

Shakti se hořce zasmála. Taková zpráva se dala přeložit jen tak, že vládnoucí Matrony právě mají na starosti větší problémy než ztrátu pár skřetích otroků. Zbytek města byl před jakýmikoliv na ostrově vzniklými nepříjemnostmi v bezpečí, protože jedinou cestu pryč představoval člun a jediný člun byl bezpečně ukotven za správní budovou. Což ovšem znamenalo, že skřeti napadnou právě tuhle místnost.

Shakti se chopila svých kouzly opředených vidlí – tradiční zbraně rodu Hunzrin – a s chmurným přikývnutím přijala osud. Takže to došlo až sem: rodoví šlechtici byli nuceni bojovat s vlastními otroky.

Vtom se ozvalo škrábání na dveře, zvuk drobných skřetích drápů usilovně ryjících do kamene. Oba princové stanuli po stranách své sestry a pozdvihli vlastní, v krvi dosud nikdy nesmočené zbraně. Shakti ale neměla v úmyslu na malé netvory číhat. Ani ji nikdy nenapadlo, že by mohla utéct. O stáda rothe bylo třeba se starat a přesně to měla v úmyslu.

Místo toho tedy namířila vidlemi na dveře. Zapřela si zbraň o bok a uvolněnou rukou si zakryla oči. Z bodců její zbraně vytryskla magie. Tři proudy bílého plamene vyrazily ke dveřím a jejich těžká kamenná deska vzápětí s dunivým zahřměním vybuchla a pokropila okolí budovy sprškou úlomků.

Na několik chvil se svět omezil jen na oslepující světlo, výkřiky bolesti a kouř prosycený pachem zuhelnatělého masa. Pak se přeživší skřeti znovu shromáždili a pokračovali v útoku. Půltucet těch stvoření, vybavený primitivními zbraněmi z rohů a kostí rothe svázaných dohromady vyschlými šlachami, vtrhl dovnitř.

Shaktin nejmladší bratr vyrazil kupředu s napřaženými vidlemi. Nabodl nejbližšího skřeta a hodil si ho přes rameno jako balík slámy. Zraněný skřet prolétl zadním oknem a s řevem se zřítil dolů. Jeho postupně slábnoucí jekot ukončilo hlasité šplouchnutí do vody plné hemžících se dychtivých světélkujících tvorů. Tváře obou bratrů zkřivily kruté úsměvy, když se pustili do zbylých skřetů a hbitými vidlemi přehazovali krvavou úrodu.

Shakti se držela zpátky a nechala chlapce, aby se trochu vyřádili. Když se vypořádali s první vlnou útočníků, postavila se do sežehlého dveřního otvoru, aby si poradila s dalším útokem. Nejdřív se střetla s vytáhlou samicí se žlutou kůží. Ta se s vysoko pozdvihnutou kostěnou dýkou vrhla přímo čekající elfku. Shakti se útoku chladnokrevně vyhnula do strany a okamžitým protiútokem zabodla vidle hluboko do zdvižené paže.

Na jediné slovo mladé kněžky probleskl hroty vidlí kouzelný blesk, jež okamžitě sjel do nažloutlého těla. S prvním záškubem se zarputilá grimasa otrokyně změnil ve skoro komický výraz překvapení. Řídké prameny vlasů jí zatančily kolem hlavy jako hadi medúzy a její vyzáblé tělo se nekontrolovatelně zmítalo. Další a další blesk se uzemňoval v jejím těle, a i když se klepala a ječela bolestí, neměla nejmenší šanci se od Shaktiných vidlí odtrhnout. Další skřet uchopil samiččino žluté zápěstí, ať už aby ji osvobodil, nebo se zmocnil jejího kostěného nože, a stal se další obětí smrtícího proudu energie. Jiní dva skřeti, kteří se tentokrát jen snažili protáhnout kolem vřeštící dvojice, byli uvězněni řetězem zlovolného kouzla.

S lehkostí, kterou mohla přinášet jenom dlouholetá praxe, ovládala Shakti svoji zbraň i v ní uvězněnou magii. Jen málo skřetům se podařilo proniknout skrz pole praskající energie a pálícího se masa. Ti byli bleskově nabráni oběma bratry a předhozeni ve vodě číhajícím monstrům.

Konečně již žádní další skřeti nepřicházeli. Shakti vyprostila vidle ze zuhelnatělého těla první oběti. Pozůstatky zbylých skřetů se svezly na kouřící hromadu. Elfka ji bez povšimnutí překročila a s neustále zářící zbraní napřaženou jako kopí vyšla ven.

Hrstka skřetů – až příliš malá! – zůstala naživu a pomalu se kradla pryč. Shaktino srdce zachvátila při pohledu na odporné tvory vražedná zuřivost a jen s obtížemi se dokázala udržet a znovu neudeřit. Skřeti populace prořídla a nebyla v lepším stavu než dobytek. Díky drowímu praktickému založení dokázala uznat, že otroci nemuseli vidět jinou možnost než se vzbouřit. Když ale promluvila, zněla z jejích slov nutnost, nikoliv soucit.

„Je nám to jasné,“ začala chladným a odměřeným tónem, „nemáme dostatek otroků, aby se postarali o stáda. Co jste však získali tímhle hloupým útokem? Jak moc si asi myslíte, že nyní budete muset pracovat, když jste tak bláznivě snížili svůj počet? Tohle si ale pamatujte: rothe jsou na prvním místě a všichni se okamžitě vrátíte ke svým povinnostem. Zakoupíme nové otroky a všechny vaše úspěšně oplodněné samice dostanou jídlo a odpočinek navíc; do té doby se všichni podřídíte přísnému rozpisu služeb.“ Významně pozdvihla vidle. „A teď jděte.“

Přeživší skřeti se otočili a rozutekli. Kněžka se obrátila k bratrům. V očích jim zářilo vzrušení z první prožité bitvy a ona velice dobře věděla, jak ho ještě prohloubit.

„Hlídka z Tier Breche měla tuhle malou vzpouru potlačit dávno před tím, než se takhle rozšířila. Jestli je někdo z nich ještě naživu, tak si to nezaslouží. Ty, Bazherde. Vezmi si moje vidle a postav se do čela honu.“

Mladý muž přiskočil, aby převzal mocnou magickou zbraň. Shakti se usmála a podala mu ji. Jakýkoliv úder zasazený drowí Akademii ji těšil. S Tier Breche sice neměla přímo žádný spor a většinou uznávala, že při výcviku bojovníků a kouzelníků odvádí dobrou práci, ale ženy šlechtických rodů byly posílány do kněžské školy a Shaktin odpor vůči nim byl hluboký a neúprosný. Jistě, stane se kněžkou, protože taková byla v Menzoberranzanu cesta k moci, ale pokud by se nabízela jiná možnost, byla by Shakti Hunzrin první, kdo by ji využil.

V předem určenou hodinu se každý menzoberranzanský kouzelník hodný svého jména vytratil na nějaké soukromé místo, aby odpověděl na nebývalou výzvu. Postupně si vzali flakónek se znakem rodu Baenre, zlomili pečeť a sledovali, jak se z ní vyhrnuvší mlha zformovala do tvaru třpytících se dveří. A jeden za druhým pak drowí kouzelníci do čarovných dveří vstupovali. Všichni se octli ve velké, přepychově zařízené síni, možná v Menzoberranzanu, ale možná v jiné vzdálené sféře. Jediné, co všichni s jistotou věděli, bylo, že se dostali do přijímacího sálu Gromfa Baenre a že neměli jinou možnost než se dostavit. Dokonce i rod Xorlarrin, proslulý svou kouzelnou mocí, zde byl z donucení. Plných sedm jeho kouzelníků bylo mistry v Čarodějci, škole magie, a všech sedm neklidně poposedávalo v pohodlných křeslech, která jim byla nabídnuta.

Zatímco kouzelníci očekávali příchod městského arcimága, prohlíželi si obezřetně kolegy. Někteří se navzájem neviděli od doby, kdy společně studovali v Čarodějci, neboť kouzelníci shromažďovali svá tajemství ve prospěch moci a prestiže vlastních rodů. Postavení bylo vším dokonce i mezi městskými mágy. Třpytivé znaky rodů byly k vidění všude a ti, jejichž původ jim takovou možnost neposkytoval, se alespoň spokojili s kouzly opředenými šperky. Ve slabém světle síně se třpytily stovky drahokamů, jejichž barvy se odrážely ve všemi nošených lesklých pláštích piwafwi. Někteří kouzelníci byli doprovázení mazlíčky: obřími pavouky, hlubinnými netopýry, kouzly pozměněnými bytostmi, dokonce i rarachy a jiným tvory z Propasti. Rozlehlý sál se rychle naplnil, přesto se ticho spíše prohloubilo a s každým dalším příchozím nadále těžklo napětím.

Když bylo zaplněno i poslední místo, vykročil Gromf Baenre z nicoty přímo do středu síně. Jako obvykle byl zahalen do majestátního pláště arcimága, piwafwi s mnoha skrytými kapsami, které podle pověstí skrývalo víc magických pokladů a zbraní, než by většina drowích kouzelníků zvládla nashromáždit za celý život. Na opasku měl významně vystaveny dvě hůlky a nikdo nepochyboval, že na těle jich skrývá ještě mnohem víc. Gromfovými nejmocnějšími zbraněmi však byly jeho nádherně štíhlé ruce – tak zručné ve tkaní smrtících kouzel – a bystrá mysl, která ho přivedla až k výšinám kouzelnické moci… a odsoudila k životu v nespokojenosti. V mnoha jiných kulturách by někdo mocný jako on byl králem. A ze všech menzoberranzanských kouzelníků měl jen Gromf moc svolat takové setkání.

„Není zvykem, aby se kouzelníci tohoto města shromáždili na jednom místě,“ začal Gromf svoji řeč tím, že nahlas vyslovil myšlenky všech přítomných. „Každý z nás slouží zájmům svého vlastního rodu ve shodě s moudrostí Matrony matky. Tak by tomu mělo být,“ pronesl důrazně. Arcimág se odmlčel a povytáhl jedno obočí, možná proto, aby své tvrzení okořenil trochou ironie.

„Přesto taková spojení nejsou neznámá. Město Sshmath je řízeno koalicí drowích kouzelníků. My z Menzoberranzanu bychom zcela jistě, pokud by to okolnosti vyžadovaly, dokázali totéž.“

Sál zaplnilo mumlání ve všech odstínech a tónech, od vzrušeného až k zhnusenému. Gromf pozdvihl ruku v prostém gestu, které vyžadovalo – a také okamžitě zjednalo – klid.

„Pokud by to okolnosti vyžadovaly,“ zopakoval pevně. „Vládnoucí rada dohlédne na řešení potíží města. Naším úkolem je vyčkávat a pozorovat.“

Znovu se odmlčel a všichni přítomní pochopili skryté poselství. Vládnoucí rada – shromáždění Matron matek osmi nejmocnějších rodů – bylo sotva něčím víc než vzpomínkou. Matrona Baenre, nejmocnější drow celého města, již nebyla mezi živými. Triel, její nejstarší přeživší dcera, se ujme vlády nad rodem Baenre, byla ale mladá a zcela jistě bude muset čelit vyzyvatelkám. Před nedávnem byl Třetí rod zcela zničen tvory z Propasti, ale ne dřív, než jeho odpadlická vůdkyně zabila Matronu a dědičku Čtvrtého rodu. Auro’pol Dyrr, vůdkyně Pátého rodu, padla během války. Protože poklidné dědění moci bylo skutečnou vzácností, mohl být každý z těchto rodů vnitřně rozvrácen dřív, než by nová Matrona matka převzala vládu. I pak by nové Matrony čelily výzvám ze všech stran. Jen zřídka v dějinách Menzoberranzanu bylo tolik míst v Radě najednou prázdných a nejméně u tuctu rodů se dalo očekávat, že vstoupí do války, aby si vylepšily vlastní postavení. Sečteno a podtrženo mohla snaha o obnovu Vládnoucí rady zabrat roky – roky, které si těžce zkoušené město nemohlo dovolit.

„Stejně dobře jako já znáte nesnáze, kterým Menzoberranzan čelí,“ pokračoval Gromf měkce. „Jestliže město upadne do anarchie, budeme mít nejlepší předpoklady pro přežití právě my, kouzelníci. Musíme proto být připraveni převzít moc.“

Nebo se jí zmocnit.

Tato slova zůstala rovněž nevyslovena, ale každý drow v místnosti je slyšel a dobře si je zapamatoval.

2.

Dcery Baenre

„Baenre je mrtvá. Nechť dlouho vládne Matrona Triel.“

Tato slova byla během dní, kdy šlechtici, vojáci i poddaní jeden za druhým defilovali před obávaným černým trůnem – divem, v jehož lesklých hlubinách se chvěly a zmítaly duše Baenřiných obětí – aby přísahali věrnost nové Matroně, pronesena mnohokrát, vždy s různým stupněm upřímnosti.

Triel Baenre sama nebyla na pohled nijak impozantní. Na výšku nedosahovala ani pěti stop a tělo měla štíhlé a dětsky nevyvinuté. Podle měřítek temných elfu nebyla nijak pohledná. Její bílé vlasy byly sice dlouhé, ale řídké a svázané v pevném účesu kolem její drobné hlavy jako koruna. Oděná byla prostě: dlouhá elfí drátěná košile přetažená přes jednoduché černé roucho kněžky. Přesto Triel nepotřebovala formální odznaky šlechty. Patřila mezi nejvyšší kněžky Lloth ve městě a těšila se plné přízni své bohyně. Mladá Matrona přímo vyzařovala auru sebejistoty a každého poddaného zdravila vpravdě královským pokynutím hlavou.

Ve skutečnosti se Triel ve své nové roli necítila tak pohodlně, jak by se mohlo zdát. Usazená na trůně své matky si připadala jako děcko, které si jen hraje na něco, co není. U krve Lloth, klela tiše, její nohy ani nedosahovaly k podlaze! Možná jen drobná potupa, avšak Trielině utrápené mysli se její volně se houpající chodidla zdála být zlým znamením, věštícím její nepřipravenost na budoucí úkoly.

Triel věděla, že podle všeho by měla pociťovat radostnou euforii a doslova se vznášet v oblacích. Nyní byla Matronou matkou Prvního rodu Menzoberranzanu. Moc jí nebyla nijak neznámá – jako Matrona mistra kněžské školy Arach-Tinilith zastávala pozici nesmírné vážnosti – avšak na trůn své nedávno zesnulé matky nikdy nepomýšlela. Vždyť vládla tolik staletí, že se zdála být věčnou. Dokonce i její rodové jméno zemřelo s ní. Pro celé generace drowů Trielina matka byla Baenre, byla Menzoberranzan. Každé opakování formule „Baenre je mrtvá“ dunělo v Trielině hlavě jako rozsudek konce, dokud neměla pocit, že začne nahlas křičet a nebo zešílí.

Konečně byla ceremonie u konce a Triel byla ponechána o samotě, aby se mohla věnovat úkolu přestavby roztříštěné domácnosti. To představovalo vskutku velkou výzvu. Síla rodu spočívala v jeho kněžkách a těch během války její matky zemřelo až příliš mnoho. Mnoho jiných dcer – a pak také jejich dcer – odešlo, aby založily vlastní rody. Teoreticky byly menší rody spojenci rodu Baenre, ale ve skutečnosti se v první řadě staraly o tkaní pavučiny moci a intrik.

Kromě nedostatku kněžek trápila rod absence bojového mistra. Trielin bratr Berg’inyon zmizel během války. Jako velitel mocných ještěřích jezdců vedl útok na povrchové spojence Mitrilové síně a nikdy se nevrátil do rodného domu. Mnoho drowů padlo během děsu a zmatku, který vypukl po svítání, a nebylo nepravděpodobné, že mezi ně patřil i bojový mistr Baenre. Triel ale měla jiné podezření. Často cítila, že pud sebezáchovy mladého muže dalece přesahoval jeho oddanost rodu. Ať už se však za Berg’inyonovým zmizením skrývalo cokoliv, nic to neměnilo na tom, že byl pryč. Možná že byl mladý – sotva šedesát let starý – ale i přesto byl silným bojovníkem a bude těžké ho nahradit. Lloth chraň; možná že si bude muset pořídit Patrona, který by roli bojového mistra převzal!

Trieliným prvním úkolem však bylo vybrat svoji nástupkyni v Arach-Tinilith. Obvykle by pozice Matrony Akademie přešla na nejvyšší kněžku Lloth z rodu Baenre. Hned po Triel jí byla Merith, obyčejná poddaná, kterou rod před lety zverboval, to když se její kněžské schopnosti začaly vynořovat na povrch. Merith sice po titulu Matrony mistry prahla, ale naprosto nepřipadala v úvahu. Stala by se v té pozici potenciální ostudou rodu Baenre. Bývalá dcera metaře neměla sebemenší porozumění pro jemné detaily protokolu ani nedokázala ocenit rafinovanou pavučinu intrik. Kromě toho byla nadmíru násilnická. Zkrátka v situaci, která volala po stiletu, představovala trpasličí sekyru. Triel očekávala, že její drahá adoptovaná sestra každým dnem chytne vzácnou a smrtelnou chorobu.

To znamenalo, že nejpravděpodobnější kandidátkou zůstávala Sos’Umptu, strážkyně kaple rodu Baenre. Sos’Umptu byla rodilou členkou rodu, její přízeň u Lloth byla zajištěná a její postavení kněžky úctyhodně vysoké. Po pečlivém zvažování se tedy Triel rozhodla nechat poslat pro mladší sestru a nabídla jí Arach-Tinilith.

Sos’Umptu, daleka radosti z povýšení, se zděsila myšlenky, že by měla opustit rodovou kapli. Triel ji přemlouvala, lichotila a vyhrožovala, ale nakonec přistoupila na to, že prozatím bude muset vykonávat obě role současně. Její sestra to přijala s ulehčeným oddechnutím a obrátila se ke dveřím, které vedly zpět do její milované kaple.

„Ne, zůstaň tu ještě chvíli,“ požádala ji Triel vyčerpaně. „Musím s tebou mluvit ještě o jedné věci. Rod Baenre zoufale potřebuje nejvyšší kněžky, zejména v rodě narozené šlechtičny. Ty víš, že nemám vlastní dcery a ani není pravděpodobné, že je budu mít. Proto musím při obnově síly rodu spoléhat na své sestry a jejich děti. Ty uchováváš záznamy o porodech: co mi můžeš říct o naší situaci? Jsou mezi mladými ženami nějaké neobyčejně talentované?“

Strážkyně kaple si odkašlala. „Tou nejnadanější bude pravděpodobně Liriel. Gromfova dcera…“ napověděla, když Triel nevypadala, že by si vzpomněla.

Vzpomínka náhle zapadla na své místo a Triel vyvalila oči údivem nad možností, která se tu nabízela. Gromfova hýčkaná a svéhlavá dceruška jako nejvyšší kněžka Lloth. Jak groteskní a zvrácené!

Pokud si Triel vzpomínala správně, Gromf ji začal vychovávat před asi čtyřmi desetiletími a nepochopitelně ji prohlásil za svou. Liriel se díky tomu pyšnila jménem rodu svého otce, což bylo v jejich matriarchální společnosti něco neslýchaného. Její matka, kráska k ničemu z bezvýznamného rodu, zmizela a o dítěti nikdo mnoho let neslyšel, s výjimkou šeptaných zvěstí, že ji Gromf nechal zdivočet. Na prahu dospělosti si Liriel vytvořila vlastní místo v životním stylu bohatých společenských kruhů. Triel zaslechla příběhy o jejích činech, které jí vysloužily stejným dílem obdiv i nechvalnou proslulost. Ačkoliv byla považována za tvrdohlavou a rozmarnou, vykazovala podle všeho nebývale bystrou mysl a talent pro kouzla. Jak lépe by se něco takového dalo využít než při službě Lloth?

Triel se krutě usmála. A jak by to Gromfa rozzuřilo! Podle zvyku i zákona vstupovaly dívky ze vznešených rodů do kněžské části Akademie se začátkem dospělosti, nebo s pětadvacátým rokem života, podle toho, co přišlo dřív. Gromf to ovšem po své dceři nevyžadoval – možná to dokonce zakázal! Arcimág byl sotva oddaným služebníkem Lloth a Triel sem tam zachytila známky jeho hořké nelibosti nad kněžskými vládkyněmi. Pokud by však Matrona Triel poručila, neměl by Gromf jinou možnost než svoji dceru do Arach-Tinilith poslat.

A Liriel Baenre jako nejvyšší kněžka Lloth by se stala nejen zářivým klenotem v koruně rodu Baenre, ale také mocnou připomínkou Gromfovi, v čích rukou je v Menzoberranzanu skutečná moc.

Triel se obrátila zpět ke své mladší sestře. „Ale, Sos’Umptu,“ pronesla lstivě, „ty mě překvapuješ! Nikdy bych si nepomyslela, že jsi schopná takového zrádného důvtipu.“

Sos’Umptu sebou cukla, ale nic neříkala. Drsná zkušenost ji naučila, že lichotek je třeba se obávat. A skutečně, Trielin pohled se náhle zatvrdil a dál se upíral na její mladší sestru.

„Skoro jako by to vypadalo,“ pokračovala nová Matrona matka, „že strážkyně kaple vlastní nadání, která dalece přesahují jí zvolenou oblast vlivu. Dej si pozor, aby se tvé ambice nechovaly stejně!“

Sos’Umptu klesla do uctivé pozice. „Toužím jen sloužit Lloth a své sestře, Matroně matce,“ pronesla zapáleně.

Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, vycítila Triel, že mladší dera rodu Baenre mluví pravdu. Matrona ani nevěděla, jestli má na sestřinu nepřirozenou absenci touhy po moci pohlížet s úlevou, a nebo pohrdáním. Nakonec se usmála a pokynula jí, ať vstane. „Tvá oddanost tě šlechtí,“ řekla suše, „a tvůj nápad má svou cenu. Pošli někoho, ať tu dívku najde a okamžitě ji sem přivede.“

„Budete si přát, aby byl Gromf u vašeho rozhovoru přítomen?“

Do Trieliných tváří se nahrnulo tolik horka, až v temnotě zářila jako rubín. „Nepotřebuju požehnání svého bratra v tomhle ani v ničem jiném,“ odsekla.

„Samozřejmě že ne, Matrono Triel,“ pospíšila si Sos’Umptu s vysvětlením a znovu se hluboce uklonila. „Jen jsem si myslela, že by vás možná potěšil pohled na Gromfovo neštěstí.“

Nebezpečný lesk Trieliných očí změkl do pobavené jiskry. „Moje drahá sestřičko, pro dobro rodu Baenre bys měla častěji vycházet ven z kaple!“

Mezitím, daleko od přijímacího sálu rodu Baenre, poskakovala Gromfova dcera tunely Temných říší. Oči jí při propátrávání temnoty před ní rudě zářily a občasný závan vzduchu jí zatahal za vlnité bílé vlasy splývající až k pasu. Byla oblečená do cestovního: boty a kalhoty z měkké a pružné kůže, kazajka z prošívaného hedvábí a navrch jemná drátěná košile. O rameno si opírala tři stopy dlouhý oštěp se zubatým hrotem a ve volné ruce nesla malé bola, kterým za chůze točila ve složitých vzorech.

Za ní, bezpečně mimo dosah její vířící zbraně, se vlekl mladý drowí pár. Žena nosila odznak rodu Shobalar, nižšího klanu proslulého vzácnými kouzelnicemi. Druhým drowem byl výjimečně pohledný muž v honosném oblečení, ale jednoduše spletenými vlasy, které ho označovaly jako prostého poddaného. Oba nesli stejné oštěpy jako Liriel a vrhali po okolí pátravé pohledy, zatímco se proplétali polem nízkých ostrých stalagmitů vystupujících z kamenného podloží.

Tunel byl úzký, sotva dost široký pro tři nebo čtyři vedle sebe kráčející drowy. Před nesčetnými staletími vyhloubila tekoucí voda v jeho stěnách hluboké brázdy, čímž vznikly úzké hřebeny lemující obě strany. Chodba připomínala hrudní koš jakéhosi obřího monstra a Lirieliny společníky to víc než jen zneklidňovalo. Pevně svírali ratiště svých zbraní a tiše proklínali bláznivý vrtoch, který je přiměl opustit relativní bezpečí Menzoberranzanu. Temné říše byly nepředvídatelné a plné nebezpečí. Jen nemnozí se do nich odvážili bez pečlivé výzbroje a podpory kouzel. Když je však pozvala Liriel Baenre, jak by mohli odmítnout?

Liriel byla zdaleka nejoblíbenější ženou v jejich kruhu, skupině bohatých mladých drowů šlechtického i prostého původu, kteří se s typickým drowím zápalem věnovali zábavě i intrikám. Byla mladší než většina z nich – stále ještě nedosáhla čtyřicátých narozenin, což ji stavělo do období bouřlivého drowího dospívání – a mohla se pyšnit stejně svěží krásou jako lidské dívky před dosažením sedmnácti let věku. Rovněž měla k dispozici bohatství a postavení členky rodu Baenre. Mnoho jiných mladých drowů mělo také bohatství, krásu i postavení. Liriel však byla pozoruhodná svým pohotovým smíchem a chutí k životu, což bylo ve chmurném Menzoberranzanu nanejvýš vzácné. Stejně výstřední bylo i její upřednostňování hledání dobrodružství a magických znalostí před společenskými intrikami. I tak jen nemnozí dokázali odolat jejímu bizarnímu šarmu a mnoho mladých drowů soupeřilo o příležitost zúčastnit se jejích dobrodružství. Ti, kteří přežili, mohli počítat s lepším společenským postavením a několika dobrými příběhy k vyprávění na večerních oslavách.

I se slibnou vyhlídkou před sebou se Lirielini společníci cítili s každým krokem hůř. V chodbách panující naprosto neproniknutelná temnota jim ani trochu nevadila. To samé se ale nedalo říct o okolním hrobovém tichu. V Menzoberranzanu se hluk běžného života sléval v neustálé, kouzly tlumené šumění, občas okořeněné výkřiky. Ve vnějších tunelech jim ale jindy tak tiché vlastní kroky duněly v uších jako kameny padající do hluboké studny. Liriel se samozřejmě díky svým kouzly opředeným elfím botám a dvěma tuctům let strávených na podobných průzkumech pohybovala tiše jako duch. Chůzi měla lehkou a odhodlanou a oči upřené k očekávaným dobrodružstvím.

I přesto si Liriel uvědomovala nepohodlí svých společníků. Bythnaru Shobalar znala velice dobře; obě spolu cvičily od raného věku. Gromfa jeho vzácná dceruška zjevně unavila krátce po adopci, a tak ji poslal k rodu Shobalar, aby se tam věnovala kouzlům pod vedením jeho kouzelnic. Mezi ní a Bythnarou rychle zahořela dětská rivalita, která je provázela po další roky. Liriel to přijala s klidem, a dokonce si ji i začala užívat. Posílilo to snažení jich obou, a navíc to přidávalo jiskru jejich přátelství. Kromě zájmu o kouzla však mnoho společného neměly. Bythnara nesdílela Lirielino nadšení pro dobrodružství nebo smysl pro humor. Občas ostatním připadala vzdálená – a zbytek času nudná a nezajímavá – ale Liriel si byla těchto omezení vzájemného přátelství vědomá.

„Už tam budeme?“ stěžovala si Bythnara za jejími zády.

„Brzy.“

„Vždyť už tu takhle chodíme celé hodiny a teď jenom Lloth ví, kde vlastně jsme! Můžeme tu umřít a nikdo by se o tom ani nedozvěděl!“

Liriel se obrátila přes rameno a mrkla na přítelkyni. Ani na okamžik však nezpomalila. „Omyl, Bythnaro: ty bys tu mohla umřít a nikdo by se to nedozvěděl.“

Kouzelnice zúžila oči. „To má být výhružka?“

„Jistěže ne,“ pronesla Liriel jemně a obrátila pohled znovu před sebe. „To byla urážka. Až já umřu, tak to ostatní poznají. Na druhou stranu v tvém případě…“

„Možná že nejsem proslulá divokým životem jako ty, ale to není důvod k pohrdání. Ostatně ‚opatrnost je matkou moudrosti‘,“ citovala Bythnara upjatě.

„A otcem nudy,“ opáčila Liriel hladce. „A co ty, Syzwicku?“ zeptala se muže. Bythnařin současný partner byl synem prosperujícího výrobce parfémů. Byl až zvrhle bohatý, velmi elegantní, plný života, ovšem zároveň ovladatelný – takové kvality mu zajišťovaly popularitu mezi ženami z jejich kruhu. „Taky sis to snad začal rozmýšlet?“

„Jistěže ne,“ pronesl pevně a přehodil si ratiště oštěpu na druhé rameno, „ale je pravda, že jsme pryč už hodně dlouho.“

„Bude to stát za každý okamžik cesty,“ slibovala Liriel. Náhle se zastavila a rukou jim pokynula, aby učinili totéž. Ukázala dolů a oba její společníci zalapali po dechu.

Trojice stanula na břehu řeky. Několik stop pod nimi se převalovala temná masa vody. Řeka tekla pomalým tichým proudem hlubokých toků a od vodní hladiny k nim zavanul mrazivý chlad. Říkalo se, že pochází ze zemí ledu vysoko nad Temnými říšemi. Ačkoliv vzduch tady dole byl teplejší než voda, vznášel se nad ní jako přízrak na stráži neustálý oblak mlhy.

„Člun je přivázaný přímo pod námi,“ řekla Liriel a ukázala dolů na štíhlou veslici.

Vyskočila do prostoru nad temnými vodami. Přivolala vrozenou schopnost levitace, chvíli zůstala viset ve vzduchu a pak se lehce snesla na příď člunu. Její společníci ji napodobili s mnohem menším nadšením. Rychle se usadili, aby zastavili pohupování plavidla. Velice dobře věděli, že si nemohou dovolit se převrhnout, a to nejen kvůli ledové vodě.

Právě se totiž vypravili na lov pyrim, malých divokých rybek, které vzrostlého ještěra dokázaly obrat na kost během pár chvil. Zároveň byly neuvěřitelně útočné a prý vyskakovaly nad hladinu, aby napadly zvířata, která se chtěla napít. Jejich zuby byly tak ostré a čelisti tak silné, že první kousnutí bylo prakticky bezbolestné a oběť si ho často ani nevšimla. Bolest se ale rychle dostavila, protože krev ve vodě přilákala tucty dalších žravých rybek. Jejich lov byl nebezpečnou kratochvílí a nehody při něm byly časté.

První výzvou bylo vůbec se dostat do takhle hlubokých tunelů vedoucích k řece, kudy málokdy procházely i drowí hlídky. I řeka sama byla rizikem – na pohled klidná, avšak plná zrádných vírů a silných nahodilých spodních proudů. A ryby byly nebezpečné i po smrti. Jejich maso bylo jemné, lahodné – a vysoce jedovaté. Pečlivě připravená pyrima byla opojnější než víno a jakákoliv oslava, na které se podávala, se automaticky stala událostí. Smrtelné nehody během hostin se čas od času stávaly, ale byly vzácné. O přípravu se starali důkladně vycvičení kuchaři, kteří věděli, že na výsledku závisí především jejich vlastní životy.

Oslava však byla dalekou budoucností a výzva lovu přítomností. Liriel se nohou zapřela o břeh a silně zatlačila. Člun, připoutaný ke kamenitému břehu lehkým mitrilovým řetězem, zamířil doprostřed proudu. Když se plavidlo ustálilo, vzala Liriel oštěp a postavila se s pevně rozkročenýma nohama na příď.

Bythnara ji napodobila na zádi, zatímco Syzwick se kvůli vyvážení usadil ve středu. Člun byl úmyslně navržený tak, aby na něm mohli zároveň pracovat dva lovci, a přitom zůstávali jeden druhému bezpečně mimo dosah. Ryba totiž útočila i po nabodnutí a víc než jeden drow byl v minulosti pokousán úlovkem svého kolegy. Kdo však mohl říct, zda šlo nehodu, či úmysl?

Liriel vytáhla z váčku u pasu dvě lahvičky a jednu hodila Bythnaře. Obě byly očarovány tak, aby svůj obsah – krev rothe – udržely teplý. Liriel otevřela svoji a opatrně nechala jednu kapku skanout do vody. Drowím na teplo citlivým očím se zdála být jasně červená. Viditelná však mohla v ledově chladné vodě zůstat jen chvíli. Liriel si připravila oštěp a napjala zrak. Zářící kapka zmizela náhle a beze stopy.

Lirielin oštěp prorazil vodní hladinu. Triumfálně ho zdvihla nad hlavu – na jeho konci se třepala nabodnutá ryba velikosti její dlaně. Pyrimy nebylo ve vodě možné vidět, protože teplota jejich těl byla naprosto stejná jako okolní vody. Až v teplejším vzduchu šlo jasně vidět jejich oválné tělo se stříbřitými šupinami a jemnými ploutvemi – až na ocelově tvrdé ostré zuby v mohutných čelistech byly vlastně krasavice.

„Chytej, Syzwicku,“ prohodila Liriel ledabyle a prudkým škubnutím oštěpu mu úlovek hodila. Drow zbledl a ucuknul. Zbytečně: ryba sebou vlhce pleskla do bedýnky u jeho nohou.

„Kdybys netrefila…“ začal Syzwick.

Liriel mu věnovala drzý úšklebek. „Zatím se mi to nikdy nestalo! Nedělej si starosti, drahoušku, to poslední, co bych chtěla udělat, je pustit hladovou pyrimu do tvého klína,“ zapředla sladce. „Jedno kousnutí a už bys nám nebyl k ničemu.“

Bythnara sevřela rty; Liriel při tom pohledu musel potlačit povzdychnutí. Její přítelkyně dokázala být tak majetnická! Liriel neměla v úmyslu nic jiného než Syzwicka trochu poškádlit, protože dobře věděla, že pohledný muž dokázal košilatý humor ocenit. Bythnara si však takové poznámky vždy vykládala jako projev zájmu.

Syzwick si kouzelničina rozmrzelého výrazu nevšiml; oplzle se na Liriel zašklebil a povytáhl obočí.

„Jedno kousnutí?“ vyzval ji.

Liriel ho sjela hodnotícím pohledem. „No, možná dvě,“ připustila.

Bythnara si odfrkla a divoce zatřásla lahvičkou. Řekou se rozlily jasné kapičky.

„Nedávej do vody tolik krve najednou,“ varovala ji Liriel přísně. Bythnařinu špatnou náladu sice mohla snášet, ale jen do určitých mezí. „Nechceš je přece úplně vybláznit.“

Ta představa přinutila mladou žárlivou kouzelnici vystřízlivět a obě ženy pak dlouhou dobu lovily v tichosti. Ve své pozici na samotné špici člunu pracovala Liriel rychle a přesně. Znovu a znovu se nakláněla nad hladinu a nabodávala jednu rybu za druhou. Ona sama se o pyrimy, s výjimkou vzrušení z lovu, nezajímala, ale měly pro ni ještě jeden význam, který by jejím společníkům ani nepřišel na mysl. Dnes se jí v hlavě urodil nápad na další riskantní dobrodružství a měla příliš dobrou náladu na to, aby si ji nechala Bythnarou zkazit.

Člun se lehce pohnul a Liriel koutkem oka zahlédla, že se Bythnara posadila a odložila oštěp. Žena se bolestně zašklebila a promnula si rukou krk. Pak sáhla do vlastního cestovního vaku, ze kterého vylovila malý flakónek. Z něj si do ruky nalila trochu jakési štiplavě páchnoucí masti a začala si ji vtírat do stran krku.

Liriel se před očima varovně zablesklo. Na lovu pyrim byla často a dobře znala svalové napětí, které vyvolávala dlouho nehybná poloha následovaná bleskovými údery oštěpem. Bythnara si masírovala špatné svaly.

Na okamžik Liriel pocítila známý pocit prázdnoty v hrudi, tupou bolest, která se vracela s každou další zradou. Rychle ji však odvrhla a chladně poočku sledovala přítelkyni z dětství. Přesně jak Liriel předpokládala, se Bythnařiny prsty pohybovaly ve známých složitých vzorcích. Kouzelnice se pokoušela seslat kouzlo. A to ne nějaké obyčejné a snadné. Liriel sama se ho naučila teprve minulý týden od svého nového mocného učitele. To ale Bythnara samozřejmě nevěděla. Lirielin učitel ji zakázal podělit se s kýmkoliv o nově naučená kouzla a pro jednou tak mohla blahořečit pověstné lakotné mánii menzoberranzanských kouzelníků.

Bythnara se postavila, protáhla se – stále si nevědomá faktu, že její oběť vycítila lov uvnitř lovu. Liriel dobře věděla, co bude následovat. Prudké máchnutí rukou, které k přídí člunu vyšle ohnivou kouli.

Stále v pevném postavení lovce Liriel znovu přivolala vrozenou schopnost levitace. Pak se náhle hladce vznesla vzhůru, zavířila dokola a použila oštěp k jeho původnímu účelu, tedy k hodu. Zubatý hrot pronikl do Bythnařiny hrudi a kouzělničino nedbalé zívnutí se změnilo ve výraz šoku a bolesti. S divoce mávajícíma rukama se zřítila dozadu do vody.

Pyrimy ji okamžitě napadly. Liriel se vznášela nad mlhavým závojem řeky a netečně pozorovala vířící a bublající vodu pod sebou, zrudlou teplem zrádného těla bývalé přítelkyně.

Když se divoké zmítání loďky konečně ustálilo a vody se opět uklidnily a potemněly, snesla se Liriel zpět. Syzwick stále ležel na břiše na dně člunu, kam se ve snaze udržet ho v klidu na hladině moudře vrhl.

Liriel si ho dlouze prohlížela a zvažovala, jak s ním nejlépe naložit. Aromatická mast, kterou Bythnara použila, pocházela bezpochyby ze zásob jeho otce. Zdálo se pravděpodobné, že Syzwick se na Bythnařině plánu podílel. Možná mu mrtvá kouzelnice prozradila něco, co by Liriel mohlo pomoci objasnit motivy jejího činu. Jestli ano, potom chtěla slyšet odpovědi. Nakopla ho a ani trochu se při tom nedržela zpátky.

Syzwick se vyškrábal na středovou lavici a horečnatým pohledem čelil Lirieliným karmínovým očím.

„Všem odpřísáhnu, cokoliv budeš chtít,“ začal Syzwick překotně. „Řeknu, že tě Bythnara napadla. Tomu všichni uvěří, protože tě opravdu nenáviděla. Vždycky tě nenáviděla – no, spíš žárlila – a nikdy se neobtěžovala to skrývat. Každý to ví. Každý nám uvěří,“ pokračoval v blábolení, „často mluvila o tom, že by tě chtěla vidět mrtvou. Nikdy bych ale nevěřil, že by něco opravdu plánovala. A přísahám – přísahám při osmé noze Lloth! – že bych s takovým plánem nikdy nesouhlasil, i kdyby ho měla a požadovala moji pomoc! Vždyť to víš, Liriel. Jenom o tvojí smrti mluvila – jenom mluvila; vždyť víš, jak to chodí.“

„Ano,“ pronesla Liriel bezbarvým, upjatým hlasem.

Opravdu to velmi dobře věděla. A Syzwickovo horečnaté blábolení konečně začínalo dávat smysl. Tenhle muž o chystaném útoku skutečně nic nevěděl. Jediné, co viděl, bylo, že Liriel zabila jeho paní, a teď se staral o vlastní přežití. Vražda – jak celou událost musel Syzwick vnímat – byla mezi temnými elfy naprosto akceptovatelná, a dokonce velebená, ale jen za předpokladu, že nemohla být dokázaná. Syzwick byl jejím svědkem, a proto pochopitelně očekával, že i on bude odstraněn. Prosil o život a sliboval, že bude svědčit, že ze strany Liriel šlo jen o sebeobranu.

Jak ironické, pomyslela si v duchu, že tím vlastně nebude říkat nic jiného než čistou pravdu! O tom by ho však nikdy nedokázala zcela přesvědčit. A dokonce by se o to, kvůli vlastním, napůl pochopeným důvodům, ani nechtěla pokoušet.

„Bythnara uklouzla a spadla,“ promluvila konečně.

Syzwick zmateně nakrčil čelo a očekával, že to Liriel rozvede. Když k tomu nedošlo, přijal lež s horlivým přikývnutím.

„Bythnara se natahovala pro rybu, když člun narazil na jeden z těch malých vírů,“ začal si vymýšlet. „Zatočilo to s námi dokola. Ona ztratila rovnováhu a vypadla. Snažili jsme se jí pomoct, ale pyrimy byly příliš rychlé.“

Zadržel dech a očekával dívčinu reakci. Konečně se na Lirielině tváři pomalu rozlil ponurý úsměv a Syzwick si zhluboka úlevně oddechl.

„Ještě jedna věc.“

„Cokoliv!“ přitakal dychtivě.

„Plánovat jakýkoliv skutek vyžaduje klást vrstvu na vrstvu; to víš. Když je pak dokonán, je lepší udržovat věci prosté, že?“

Syzwick na okamžik umlkl. „Bythnara uklouzla a spadla,“ zopakoval původní verzi.

„Hodný hoch,“ pronesla suše. „Taky by sis měl pamatovat, že pyrimy umí zabíjet víc než jen jedním způsobem. Opravdu by mě nepotěšilo, kdyby některého z mých dnešních hostů postihl, řekněme, smrtelný případ trávicích obtíží.“

„Neřeknu ani slovo,“ sliboval. „Nikdy.“

Liriel přikývla a za clonou úsměvu skryla víc, než by chtěla přiznat. „V tom případě tě teď spolu s rybami dostaneme zpět do Menzoberranzanu.“

Pomalu se z dneška stává den, všimla si Liriel, kdy se nic nedaří podle plánu. Měla v úmyslu dostat Syzwicka zpět do města a spolu s ním většinu úlovku, pak se vrátit do Temných říší a směnit zbytek jedovatých malých mršek. Čekalo ji několik obchodů, musela se naučit nějaká kouzla, navštívit nějaké lekce, vyrovnat staré dluhy a k tomu dostaveníčko s jistým žoldnéřem – a to všechno před začátkem nočních oslav. Stručně řečeno to měl být jeden z typických obyčejných dní.

Nejdřív přišla „nehoda“ na lovu; potom, právě když opouštěla dům – miniaturní hrad v Narbondellynu, který jí věnoval otec k pětadvacátým narozeninám – zapulsoval tichý poplach rodového prstenu.

Liriel podrážděně naježila obočí a začala prsten vyhrabávat ze dna vaku. Sice se od ní očekávalo, že bude odznaky rodu nosit neustále, ale ona odmítala mít prsteny. Své dlouhé štíhlé ruce měla ráda a ráda je zdobila složitými tetováními a lesklými laky na nehty, avšak prsteny nenosila. Nožem dokázala házet jako nejlepší hospodský hrdlořez, a i když se většina drowů shodovala, že šperky jim mušku nekazí, Liriel si myslela, že bude lepší zbytečně neriskovat.

Konečně prsten našla a sevřela ho v dlani. Ano, znovu to pocítila: tichý magický poplach, který byl vyladěn přímo na její smysly. Zatím ho slyšela jen jedinkrát, to když jí byl před asi tuctem let věnován. Každý šlechtic Menzoberranzanu nosil odznak svého rodu; rod Baenre ovšem zašel ještě dál a každého člena připoutal na čarovné vodítko. Při zaznění poplachu se od příslušného Baenre očekávalo, že okamžitě všeho nechá a poběží do rodového sídla. Až doteď byla Liriel něčeho podobného ušetřena. Mumlajíc kletby vyskočila na hřbet jezdeckého ještěra a obrátila ho k domovu předků.

Palác rodu Baenre byl rozlehlou monumentální stavbou. I pouhé přírodní kamenné formace působily ohromujícím dojmem, ale Matrony rodu přidávaly po staletí složité rytiny, cibulovité kupole zvýrazněné kouzelnými ohni a plot v podobě pavučiny, který měl být utkaný samotnou Lloth. Podle Lirielina názoru to však bylo všechno přehnané. Dekadence nevadila, ale tohle se jí zdálo až moc.

Brána se při jejím příjezdu rozlétla dokořán a řada vojáků se hluboce poklonila. Zlobří sluha přispěchal, aby převzal jejího ještěra, a doprovod osmi ozbrojených žen – elitní stráž Matrony matky – ji dovedlo skrz kroutící se chodby až do samotného srdce paláce: rodové kapli Baenre. Tohle začíná vypadat zle nedobře, pomyslela si Liriel ponuře, obklopená tepelným stínem své eskorty.

Ještě monumentálnější shromáždění ji pak očekávalo v kapli. Dvě mocné kněžky: Sos’Umptu, strážkyně kaple v tmavém kněžském rouchu a s pobledlým zbožným výrazem ve tváři, a Triel, nově pozdvihnutá Matrona matka. Z těchhle dvou Liriel jasně upřednostňovala nudnou a obyčejnou Sos’Umptu. Strážkyně jen zřídka vyšla z milované kaple, ale aspoň se o ní dalo říct, že je soucitná a nějaká. Triel na druhou stranu představovala dvounohého pavouka: chladná, čistě praktická, krutě efektivní. Po boku sester stál strnulý Gromf. Liriel pohled na otce nejdříve potěšil, ale pak si všimla ponurého výrazu v jeho tváři. Nad drowími sourozenci se hrozivě vznášela obrovské iluze, pocta Lloth neustále měnící podobu z obřího černého pavouka na krásnou drowí ženu a zpět. Kouzlo vytvořil před asi padesáti lety sám Gromf, aby si udobřil tehdejší Matronu. Šeptalo se, že tímhle darem Lloth si neuctivý arcimág vykoupil život poté, co až příliš rozzlobil Matronu matku. Méně se však vědělo, že podobu drowí ženy vytvořil podle své tehdejší souložnice. Liriel si tvář dávno zesnulé matky nepamatovala, ale její vlastní podobnost s pavoučí elfkou byla zarážející a znepokojivá. Mladá drowí dívka se zhluboka nadechla a vkročila do kaple.

„Konečně jsi zde,“ poznamenala Triel obvyklým upjatým a nečitelným hlasem.

Liriel ji pozdravila hlubokou úklonou. „K vašim službám, teto Triel.“

„Matrono Triel,“ opravila ji Sos’Umptu ostře a umožnila hněvu nad takovým nedostatkem úcty, aby se jí odrazil ve tváři. Zhluboka se nadechla a zjevně se chystala začít s obvyklou tirádou.

Triel ji ale rázným gestem umlčela. Naklonila se kupředu a upřela na Liriel dlouhý pátravý pohled. „Doneslo se mi, že přišel a minul pětadvacátý rok tvého života a ty jsi ještě nevstoupila do Akademie, jak zákon a zvyk velí všem těm, kteří jsou šlechtické krve. Téměř patnáct let jsi ztratila v radovánkách, zatímco ses měla připravovat sloužit rodu Baenre.“

Liriel pozdvihla zrak a upřela ho přímo na Matronu. „Dobře jsem ten čas využila. Můj otec,“ zdůraznila a přímo se podívala na arcimága, „zařídil, že se mi dostalo nejlepšího možného magického výcviku.“

„Nenavštěvovala jsi Čarodějec,“ poukázala Triel na existenci drowí školy magie.

„Přímo ne,“ souhlasila Liriel. Gromf odmítl sponzorovat její studia v Čarodějci, protože jako jediná žena, a navíc jeho dcera, by se stala terčem četných intrik a přinesla by rodu nechtěnou pozornost. Slíbil jí ale, že nedostatek formálního vzdělání se jí nijak nedotkne. Použil všechen svůj vliv a bohatství, aby jí zajistil nejlepší učitele a poskytl dostatečné zdroje, s jejichž pomocí si dokázala opatřit jakékoliv knihy nebo složky kouzel, po kterých zatoužila. Krátce mrkla Gromfovým směrem a doufala, že ji podpoří. Arcimágův upjatý výraz však naznačoval, že z této strany se jí pomoci nedostane.

„Ale studovala jsem pod vedením mistrů z Čarodějce. Mým současným učitelem je Kharza-kzad Xorlarrin,“ jmenovala mocného kouzelníka se specializací na vytváření bojových hůlek.

Triel si neuctivě odfrkla. „Podle mých zpráv jsi ty učila toho starého rothe, a ne naopak! Kharza-kzadovo chvástání proniklo z Čarodějce do Bojové Magthere, a dokonce i do Arach-Tinilith. O tvých eskapádách si vykládá celá Akademie.“

To o tvých taky, pomyslela si Liriel vzdorně. Fakt, že Triel nikdy nepřijala druha, byl veřejně známý a šeptanda naznačovala, že chutě Matrony matky jsou zvrhlé i podle drowích měřítek. Mluvit o něčem takovém nahlas by ale nebylo ani trochu moudré. Stejně tak nepociťovala Liriel potřebu potvrzovat nebo vyvracet chvástání svého učitele. Na Trielino obvinění proto odpověděla neutrálním výrazem.

Matrona Baenre střelila pohledem na Gromfův zamračený obličej a drobný úsměv nadzdvihl koutky jejích rtů. „Vlastně by se dalo říct,“ pokračovala měkce, „že se mnozí nemohou dočkat dne, kdy konečně vstoupíš do Akademie.“

Takže tak. Ta stará potvora konečně ukázala zuby. Lirielino srdce pokleslo, ale až příliš dobře si uvědomovala, že chystaný úder nemá jak a čím odvrátit. Co se dá dělat, pomyslela si hořce, nakonec si dokázala představit i horší osud. Ztráta svobody bude těžko snesitelná, ale studium magie se jí líbilo. Kromě toho Kharzovo vychloubání, jakkoliv bylo ve skutečnosti vylhané, jí ušetří potíže, které by jí jinak budování pověsti osoby milující zábavu stálo. Takhle by Akademií mohla bez potíží protančit.

„Kdy?“ zeptala se Liriel prostě.

„Když uvážíme tvé už teď patnáctileté zpoždění, nemáme kam spěchat. Zítřek bohatě postačí,“ rozhodla Triel a v očích jí zazářilo zlovolné pobavení.

„Jak rozkazujete, teto Triel,“ souhlasila Liriel. „Dostavím se do Čarodějce, než teplo Narbondelu dosáhne poledne.“

Trielin úsměv se ještě víc rozšířil. „Obávám se, že jsi mě nepochopila, drahé dítě,“ řekla a z hlasu jí odkapával med plný jedu. „Ty se dostavíš do Arach-Tinilith.“

„Cože?!“

To slovo vylétlo z Liriel na křídlech zuřivosti a překvapení. Obrátila se k otci. Arcimág pozdvihl ruku a zatvářil se tak odmítavě, že okamžitě umlčel dceřiny ještě nevyslovené námitky.

„Takový je zvyk města a přání Matrony Triel,“ oznámil pevně.

Mladé elfce se podařilo přikývnout. Zlobila se stejným dílem na Triel za to, že ji takhle odhodila do kněžské školy, jako na sebe, že se nechala takhle hloupě chytit do sítě staré pavoučice. Celou dobu ji nechala myslet si, že půjde do Čarodějce, ačkoliv od začátku měla v úmyslu poslat ji do kněžské školy. Liriel se nedokázala příliš soustředit a Trieliny instrukce i následné propuštění jen stěží vnímala, stejně jako otcovu ruku na svém rameni, když ji ne právě jemně vyváděl ven z kaple.

Došli skoro až ke dveřím, když Triel ještě jednou zavolala její jméno. Liriel stále otupělá šokem se ke starší ženě obrátila. Veškerá přetvářka vlídnosti a zdvořilosti zmizela z Matroniny tváře a Liriel ohromila hloubka ledově krutého vítězství v jejích očích.

„Dobře poslouchej, děvenko: jakmile budeš v Akademii, budeš se řídit stejnými pravidly jako každá novicka. Hodně od tebe očekáváme. Budeš vynikat ve studiích, pozdvihneš čest rodu Baenre a získáš si přízeň Lloth, jinak nepřežiješ. Takhle prosté to je.“ Gromfovi věnovala přezíravý pohled a Liriel ledový úsměv. „Ale máš ještě poslední noc volnosti. Užij si ji.“

„Užij si ji,“ napodobila ji Liriel hořce, když po arcimágově boku kráčela chodbou. „A to mi řekne někdo, kdo si jako zábavu představuje bičování otroků hady!“

Rouhavá poznámka donutila Gromfa k šokovaném zasmání. „Musíš se naučit dávat si pozor na jazyk,“ napomenul ji. „Jen málo mister v Akademii bylo stiženo smyslem pro humor.“

„To moc dobře vím! Otče, skutečně se musím stát kněžkou?“ chtěla vědět. „Nemůžete to nějak zastavit?“

Liriel si uvědomila, že vyslovit ta slova bylo chybou ještě dřív, než v chodbě utichla jejich slabá ozvěna. Připomínat pyšnému Gromfovi, že jeho moc má omezení, nebyl právě recept pro dlouhý a šťastný život.

Očekávaný výbuch vzteku však nepřišel. „To, že se staneš kněžkou, bylo mým přáním,“ odpověděl místo toho chladně.

Samozřejmě že lhal. A dokonce se to ani nesnažil skrýt. To mu její budoucnost nestála ani za takové drobné gesto?

„Máš velké nadání,“ pokračoval, „a jako kněžka můžeš dosáhnout mnohého.“

„Pro větší slávu rodu Baenre,“ řekla hořce.

„To také,“ souhlasil Gromf tajemně. Pak se na dlouho odmlčel, jako kdyby pečlivě zvažoval další slova. „Víš, proč jsme my kouzelníci v Menzoberranzanu trpěni?“

Liriel po něm spěšně, vyplašeně mrkla. „Cvičné cíle?“

„Nehraj si se mnou!“ vyštěkl arcimág. „Tohle je důležité a musíš tomu porozumět. Zamysli se nad tímhle: Lloth je jediným povoleným božstvem ve městě a její kněžky vládnou takřka bez omezení. Proč by Menzoberranzan vůbec potřeboval muže, s výjimkou tvoření dalších kněžek? Proč dávat mužům možnost vládnout magií?“

„Jenom málo žen – alespoň v Menzoberranzanu – má ten druh magického nadání, který je pro kouzelnictví potřebný,“ odpověděla.

„No a? To neříká, proč by kouzelníci měli být vůbec povoleni.“

Mladá elfka se ještě jednou zamyslela. „Kněžská moc má omezení,“ usoudila.

„Ale žádná kněžka by to nikdy nepřiznala,“ souhlasil kysele. „Ale tohle si pamatuj: jen málo drowích žen má nadání pro magii a kouzelníci mají přístup k moci, kterou následovníci Lloth nikdy neovládnou. Ta moc je samozřejmě pečlivě hlídaná kněžkami, ale Menzoberranzan kouzelníky potřebuje.“

Arcimág sáhl do skryté kapsy pláště a vytáhl odtamtud malou knížečku. „Tohle ti dávám. Dobře si to nastuduj, protože bez úniku, který ti tato kniha nabízí, by ses v Arach-Tinilith jistě zbláznila.“ Odmlčel se a chmurně se usmál. „Tohle jsem nechal připravit přímo pro tebe – trvalo to mnoho let a stálo život několik kouzelníků. Věděl jsem totiž, že tenhle den jednou přijde.“

Tohle bylo nezvykle tajemné dokonce i na melodramatického Gromfa, pomyslela si Liriel ironicky. Vzala si knížku a otevřela ji na prvním kouzlu. Rychle přelétla zrakem stránku a v náhlém přívalu vzrušení a nevěřícnosti jí došel význam symbolů.

„Tohle je kouzlo pro přivolání brány!“

„A stejně tak i každé další kouzlo v knize,“ souhlasil. „S tímhle budeš moct cestovat tam, kam tě žádná kněžka nebude moct následovat.“

Liriel knihu prolistovala a s každou další stránkou její vzrušení rostlo. Cestování pomocí kouzel bylo v Temných říších značně komplikované a ti, kdo ho zkoušeli, často skončili špatně. Tenhle dar jí nabízel víc svobody, než kolik měla kdy dřív. A ještě lepší bylo, že otec tento den předvídal a připravil se na něj! Liriel si vzácnou knihu přitiskla na prsa.

„Ani nevím, jak vám mám poděkovat!“ vykřikla radostně.

Gromf Baenre se na ni usmál, ale oči měl dál chladné. „Zatím ještě ne, ale až nastane správný čas, řeknu ti, jak příhodně vyjádřit vděčnost. Staň se kněžkou a získej tolik moci, kolik dokážeš. Nikdy ale nezapomeň, že v první řadě jsi kouzelnicí a tvá věrnost patří mně.“

Lirielino srdce zaplavil teplý pocit. Pohlédla do arcimágových jantarových očí a její oči zrcadlily ty jeho. „Nebojte se, otče,“ řekla jemně. „Lloth mě zatrať, jestli někdy zapomenu, kdo jsem.“

3.

Fjodor z Rašemenu

Sluneční kotouč lehce vystoupal nad vrcholky sněhem pokrytých borovic a Ašanské jezero získalo ve slabém světle narůžovělý nádech úsvitu. Z jeho východního břehu vybíhal k nebi strmý svah, jehož vrchol se skrýval v hustých mracích. Na jeho úpatí přitáhl mladý muž statnému koníkovi uzdu. Horský poník – hustě ochlupené, zavalité zvíře se stejně velkou náladovostí jako silou – zadupal kopyty do zmrzlé země a nespokojeně zafrkal.

„Uklidni se, Sašo,“ zabroukal jezdec pozoruhodně hlubokým, melodickým hlasem. „Ty i já jsme sice jeli celou noc, ale nakonec jsme tohle místo našli.“

Mladík se zhluboka nadechl chladného ranního vzduchu. „Copak to necítíš?“ zamumlal. „Právě zde byla vybojována a prohrána velká bitva. Zde začneme.“

S těmito slovy se Fjodor z Rašemenu svezl ze sedla. Prohlédl si kopec před sebou a rozhodl se, že dál bude muset pokračovat pěšky. Saša sice mohla vypadat jako horská koza – kromě bitevní vřavy, kde zase ze všeho nejvíc připomínala divokého čtyřnohého trpaslíka – avšak tenhle svah byl příliš strmý dokonce i na ni. Nechal ji tedy nepřivázanou stát pod kopcem a začal stoupat na vrchol hory.

Zima byla toho roku drsná a jaro si dávalo na čas. Vzduch mrazivě štípal a sníh mu během výstupu křupal a vrzal pod podrážkami bot. Fjodor byl však v takových drsných podmínkách doma. Tohle byla jeho zem a všech devatenáct let života strávil právě zde. Rašemen byl vepsán do ostře řezaných plání jeho tváří, tmavých, rovných vlasů v barvě stromových větví bez listí a sněhově bledé pokožky. Fjodor byl silný muž, statný, a jen vlas ho dělil od šesti stop výšky. Byl také prostý muž; cestoval obalený vrstvami teplých hrubých šatů rolníků a pod praktickým pláštěm z tmavé vlny. Jeho jedinými zbraněmi byl tupý, hrubě vykovaný meč z jakéhosi tmavého kovu a tři stopy dlouhá palice z lehkého, ale jako kámen tvrdého naplaveného dřeva. Právě teď ji používal jako hůl, kterou při výstupu znovu a znovu zapichoval do sněhu.

Konečně Fjodor vystoupal na vrchol. Na okamžik se zastavil a rozhlédl se po kraji. Rozkládalo se před ním Ašanské jezero i se svým okolím, jasně viditelné i přes závoj mraků, schoulených kolem vrcholku hory. Směrem na sever se táhl hluboký, prastarý Jasanový les. Nezměrné plochy z něj teď zůstaly holé jako připomínka a pozůstatek několika měsíců, během nichž padly stovky stromů za oběť sekerám tuiganských barbarů. Nájezdníci zplundrovali obrovské kusy lesa kvůli stavbě lodí pro svoji neblahou plavbu. Fjodor při pohledu na další ponurou jizvu na tváři své země v němém smutku zavrtěl hlavou.

Tuiganští barbaři se prohnali jeho milovaným Rašemenem a všude zanechali bolest a zkázu. Postavil se jim, a nebýt příkazu Čarodějnic vládnoucích této zemi, bojoval by s nimi i teď. Fjodor však v bitvě prokázal svou cenu, a tak byl se ctí poslán pryč za zvláštním posláním. A poslán pryč byl i nyní.

Fjodor osud přijal bez námitek, neboť právě on si nejvíc uvědomoval, jaké nebezpečí pro své okolí představuje. Bezpochyby bude za Rašemen znovu bojovat, ovšem ne dřív, než se mu podaří zkrotit nepřítele, kterého si nosil v sobě. Jen pouhý pohled na dávno vychladlé bojiště dole mu v žilách zažehl nebezpečně známé plamínky.

Mladík se proto raději obrátil k zplundrované krajině zády a rozhodl se čelit očekávanému úkolu. Na samém vrcholku hory se tyčila kamenná věž; zběžně ji přeletěl očima a vydal se sněhem hledat prastarou studnu. Vzadu za věží nalezl prostou kruhovou skruž a okamžitě mu došlo, že tohle je zdroj jedinečných sil tohoto místa.

Poklekl na jedno koleno, aby uctil prastarého a tajemného ducha sídlícího na tomto vzdáleném kopci. Věž byla na tomhle místě síly postavena před mnoha staletími. Síla Čarodějnic zde byla mocnější než jinde a jen malý kruh několika z nich dokázal ochránit západní hranice země. Odtud byly vysílány obávané lodě proti všem, kteří se odvážili plavit po Ašanském jezeře. Bez posádky a ozbrojené mocnými kouzly se vrhaly na všechny bez rozdílu. S pomocí ducha tohoto místa mohly Čarodějnice dokonce přivolat vodní přízraky: tvory složené z páry, jejichž dotek smrtelně pálil a horký dech dokázal tavit i elfskou ocel. Fjodor takové příběhy slýchal od dětství a nyní měl ty zázraky spatřit na vlastní oči.

Fjodor přiklekl ke studni a odhrnul sníh stranou. Pak nabral několik hrudek ledem obalené zeminy a pevně je sevřel v dlaních. Přesně jak doufal – a jak se obával – se mu vybavila vzpomínka na věci minulé.

Spatřil kruh žen v černých rouchách a s maskami na obličejích, které se vzájemně lehce dotýkaly konečky prstů a pronášely zaklínání, které pojilo jejich moc do jediného silného kouzla. Oněmělý údivem sledoval, jak Čarodějnice povolaly proti tuiganským nájezdníkům legendární ochrany.

Na rozdíl od mocných žen vládnoucích Rašemenu nebo Prastarých, jež naučili lidi s příslušným nadáním, jak vytvářet kouzly nabité artefakty, neměl Fjodor nadání pro magii s výjimkou té, která mu během bitevní vřavy hořela v žilách a poháněla meč. Měl ale, stejně jako mnoho jeho krajanů, malý zlomek Zraku. Byl to značně nespolehlivý dar, většinou asi stejně ovladatelný jako sen, a Fjodorovi se zdálo, že k němu přichází právě tak často, aby začal být otravný. Avšak na těchto místech, místech moci, zanechaly děsivé i pozoruhodné události ozvěny pro všechny ty, kdo je dokázali slyšet.

Mocí Zraku Fjodor pozoroval, jak kouzelné lodě Čarodějnic napadly narychlo postavená tuiganská plavidla. Slyšel, jak Čarodějnice přivolaly jedovaté mlhy, kterými obklopily jezero, a probudily pod hladinou číhající obří dračí želvy. Tuigané umírali po stovkách a po tisících.

To vše Fjodor viděl a pociťoval při tom chmurné uspokojení z Čarodějnicemi vykonané spravedlnosti. Pak náhle vidění vybledlo. Stále ještě vyladěný na ozvěny bitvy vycítil Fjodor vzpomínku na přítomnost nové síly, zlovolné magie, která spalovala a ničila vše, čeho se dotkla. To, co viděl, však byl jen stín vzpomínky; žádný obraz nedoplnil pocit číhajícího zla, nic mu nenapovědělo, jak bitva skončila.

Fjodor odhodil hrst zeminy a postavil se. Odpovědi, které hledal, se daly najít jen ve věži samé. Ačkoliv se děsil toho, co by tam mohlo být, obrátil se k jediným dveřím a kopnutím si otevřel cestu dovnitř.

Rychle prohledal spodní patra. Nikde ani náznak mystického kruhu, který zahlédl během vidění. Agónie umírajících žen visela ve vzduchu zakleté věže, ale Čarodějnice prostě zmizely. To Fjodora nepřekvapovalo; temné sesterstvo se o své členky staralo dokonce i ve smrti. Jejich těla byla bezpochyby vyzvednuta s pomocí magie a přepravena k slavnostnímu pohřbu v pevnostním městě Čarodějnic daleko na východě. Stále tu ovšem zůstávalo tajemství: jedna ze žen vlastnila prastarý magický poklad a ten se do rukou sesterstva již nevrátil. Fjodorovým úkolem bylo najít ho.

Fjodor pokračoval v pátrání, dokud nedosáhl vrcholu věže. Nejvyšší komnata každé věže byla obvykle tou nejzabezpečenější a právě zde se uchovávaly poklady.

Dveře byly pootevřené, ochranná kouzla se zřejmě vyčerpala. Fjodor do nich strčil palicí a ony se se slabým zavrzáním zhouply v závěsech dovnitř.

Okamžitě na jeho smysly zaútočil příšerný zápach: nezaměnitelně nasládlý pach lidského rozkladu. Fjodor si paží zakryl nos, aby se uchránil alespoň před nejhorším, a vstoupil dovnitř. Tam nalezl několik rozhozených těl v různých stádiích rozkladu a všechna v rudých rouchách. Některá vypadala jako čerstvě zesnulá, jiná představovala hnijící hromady, ze kterých stoupala pára, a jiná nebyl ničím víc než hromádkami prachu.

„Rudí mágové,“ zamumlal si pod vousy a konečně měl pocit, že začíná rozumět tomu, co se zde vlastně událo. I přes mládí strávil Fjodor několik let tím, že bojoval s mocnými nepřáteli, kteří ze všech stran obklopovali jeho zemi. Před příchodem Tuiganské hordy byl největším z nich Thay, prastará země ovládaná mocnými Rudými mágy. Mnoho kouzelníků používalo kouzla k prodloužení vlastních prašivých životů daleko za přirozené hranice; to by vysvětlovalo různá stádia rozkladu.

Ale úmrtí samotná? Odpověď na zdánlivou hádanku byla zřejmá všem, kdo vyrostli ve stínu Thaye. Rudí mágové vytvořili formální alianci s tuiganskými nájezdníky, ale jako vždy zůstali bdělí a vnímaví ke všem příležitostem k rozšíření vlastní moci. Každý z nich by s vidinou osobního zisku bez mrknutí oka zabil své druhy. Během nedávné bitvy se tihle kouzelníci pravděpodobně spojili a napadli Čarodějnice, zatímco ty se během obřadu nacházely hluboko v rituálním splynutí. Jakmile ženy v bitvě kouzel porazili, vtrhli do věže a odnesli si všechny poklady. Jeden z nich se pak rozhodl vyzvat ostatní a prohlásil se jediným majitelem kořisti.

Rychlá prohlídka komnaty Fjodorovo podezření potvrdila. Nenašel jedinou cennou věc: žádnou knihu kouzel, žádný z proslulých rašemenských prstenů a kouzelných hůlek a ani špetku něčeho, co by připomínalo složku kouzla. Rovněž těla Rudých mágů byla zbavena všech artefaktů vykazujících známky magie. Přeživší kouzelník si tedy odnesl poklady jak svých nepřátel, tak bývalých spojenců.

Bezpochyby pak uprchl na tajné místo, kde se věnoval studiu soukromé sbírky nakradených předmětů tak dlouho, dokud s její pomocí nezískal dost síly, aby se mohl vrátit do Thaye a rozšířit tam sféru svého vlivu. Než k tomu ale dojde, Fjodor ho jistě najde.

Nejdřív ho však čekal jiný úkol.

Mladík vytáhl těla mrtvých kouzelníků ven z věže. Našel příhodně strmý útes na jižní straně kopce a svrhnul je do rokle. Tam je ponechal napospas mrchožroutům. Fjodor ani nezvážil, že by jim mohl dopřát čestný pohřeb; v jeho domovině si čest musel každý zasloužit. Když se tímhle způsobem zbavil těl, nabral Fjodor vodu z prastaré studny a pokropil s ní okolí znesvěcené věže a pak i každou místnost zvlášť.

Když bylo posvátné místo očištěno, vydal se napůl během a napůl klouzáním zpátky dolů. Dnes musel ještě urazit dlouhou cestu a unavenou Sašu neměl čím jiným pobídnout než příslibem boje na sklonku dne. Bylo štěstí, přemítal Fjodor, že jeho poník nic nemiloval víc než boj.

Fjodor se Sašou strávil celý den pátráním po odpadlém kouzelníkovi. I když byl Rašemenec nadaný stopař, který dokázal ulovit vše od divokých rothe až po nepolapitelnou sněžnou kočku, neočekával, že by se mu mohlo podařit najít kouzelníkovu stopu. Bitva proběhla před mnoha dny a pod čerstvým sněhem leželo pohřbeno tisíce stop. Pamatoval si však jeden starý příběh a myslel si, že ví, kam by se osamocený kouzelník v lese mohl uchýlit.

Odpolední stíny se pomalu dloužily, když Fjodor nalezl první stopy. Obrovské tříprsté otisky jako od obřího kuřete se táhly napříč lesem. Sledoval je hluboko do Jasanového lesa. Tady byl les jiný: tichý a bdící. Okolní stíny byly nepřirozeně hluboké a vysoké, sněhem zasypané borovice si větrem předávaly šeptaná tajemství. Fjodor cítil temná zakletí toho místa a i Saša si během brodění se sněhem neklidně odfrkávala.

Právě se začala snášet noc, když Fjodor našel to, co hledal. Z vrcholku hustě zalesněného pahorku zahlédl v údolí pod sebou malou mýtinu. Na ní stála úpravná dřevěná chýše. Ve většině ohledů byla typickým rašemenským obydlím – malá a útulná, se silnou doškovou střechou a jasně pomalovanými okenicemi. Na rozdíl od většiny ostatních však tahle stála vysoko na kuřích nožkách. Chýše přecházela sem a tam mýtinou jako kohout po svém smetišti.

Fjodor sklouzl ze Sašina hřbetu a přikradl se blíž k mýtině. Dostal se až sem, aniž by si promyslel plán na kouzelníkovo zabití, ale obvykle ho vždy v pravou chvíli něco napadlo, pokud se ovšem dostatečně hluboce zamyslel. Přikrčil se a čekal.

Vzpomínal na staré příběhy o babizně, která kdysi žila v kouzly opředené chýši. V příbězích se říkalo, že chýše se točí a tancuje, kdykoliv její paní – a nebo, jak si teď Fjodor myslel, pán – spala uvnitř. Právě v této chvíli chýše obcházela mýtinu, jako kdyby hlídala. Fjodorovi připadalo, jako že její obyvatel není právě doma. Zanechal Sašu na úpatí kopce a vydal se k chýši. Možná to bylo riskantní, ale jistě bezpečnější než se postavit kouzlům Rudého mága a pozůstatkům kleteb pověstné babizny.

Na okraji mýtiny se Fjodor zastavil a začal si prozpěvovat slova dětské říkanky:

„Zatímco ta paní spí, kuří nohy za ni bdí. Když pak paní odejde, noha chýši pozvedne. Když se paní vrátí zpátky, pustí ji dům dovnitř vrátky. Baba Jaga kouzlo sešle. Poslyš, chajdo, klesni hnedle.“

Při prvních tónech se chýše zastavila a naklonila ke straně, jako kdyby pozorně naslouchala. Když Fjodor dozpíval, přešla do středu mýtiny a přisedla k zemi jako kvočna na vajíčka. Těžké dveře se rozlétly dokořán.

Fjodor tiše poděkoval vesnickému vypravěči. Častokrát se vykradl do domu starého muže, aby si vyslechl příběhy o vzdálených místech i místních kouzlech, aby se naučil zpívat písně a snít sny. Někteří lidé si mysleli, že staré příběhy a písně slouží jen k pobavení dětí nebo ukrácení dlouhých zimních večerů. Ti, kteří se naučili tkát sny, však znali pravdu.

Válečník tasil meč a opatrně se kradl k chýši. Uvnitř nalezl směsici různých kouzel. Zaprášené flakónky navršené na policích, dávno vysušené byliny povalující se po stole hned vedle prastarého hmoždíře s paličkou, kdysi používaného k drcení přísad do lektvarů. Na masivním kamenném ohništi bublal a vypouštěl páru kotel, kterému v tom zjevně nebránila ani nepřítomnost jakéhokoliv ohně, a příjemně tak vyhříval vnitřek domku. Po pokladu tu však nebylo ani stopy.

„Teď přišel čas myslet, a ne snít,“ napomenul Fjodor sám sebe a posadil se do jediné židle. „Kouzelník nevynesl všechny poklady věže Čarodějek ven v pytli.“

Pozorně se rozhlédl po místnosti, pátraje po čemkoliv, co by v prostém zařízení bilo do očí. Konečně mu zrak padl na malou, bohatě vyřezávanou dřevěnou truhličku ležící na stole hned vedle něj. Zdvihl ji a podíval se pod víčko. Až na několik osamocených šperků byla prázdná.

Fjodorovi se rozzářily oči. Vybral si drobný zlatý kroužek a opatrně ho sebral. Jakmile ho vytáhl mimo okraj truhličky, začal se prstýnek zvětšovat. Za okamžik se z něj stal masivní kruh posetý kouzelnými symboly, který byl dost velký na předloktí mohutného muže. Rašemenec pustil poklad na zem a sáhl po bledé dřevěné třísce. Z té se stala hůlka z jasanového dřeva pomalovaná jasně barevnými čarodějnými znaky. Fjodor pokračoval dál a dál a s každým vyňatým předmětem se na jeho místě objevil další. Hromada pokladů mu sahala skoro až ke kolenům, když konečně našel to, co hledal.

Vypadalo to jako obyčejná cetka. Drobná zlatá dýka ne delší než tři palce, visící na tenkém řetízku. Její pochva byla poseta runami jakéhosi dávno mrtvého jazyka a kov byl tmavý stářím a ohmataný. Fjodor si řetízek rychle pověsil kolem krku a schoval si tu vzácnou věc pod šaty. Čarodějnice nic neslíbily, ale zároveň naznačily, že tenhle prastarý amulet by mohl být klíčem k Fjodorovu vysvobození.

Zbytek pokladů nechal navršený na podlaze a vyklouzl do noci. Chýše se okamžitě zdvihla a začala znovu rázovat mýtinou.

Fjodor se s nejvyšší možnou rychlostí vyšplhal do kopce, neboť chtěl být co nejdál od mýtiny, až se Rudý mág vrátí. Poplácal Sašu a vyhoupl se do sedla. Když ji pobídl k chůzi, obrátil se ještě, aby vrhl poslední vítězný pohled na kouzelníkův vypůjčený příbytek.

V tom okamžiku se stíny na vzdálenějším konci mýtiny zdánlivě pohnuly. Ze stromů se vynořila jediná přízračná postava. A vzápětí další. Brzy jich bylo šest. Lidských tvarů, ale tak mrštných a vznešeně se pohybujících, že se zdály být neskutečné a nehmotné. Pomalu a nenápadně se na tichých nohou vyplížily z chránící temnoty lesa na mýtinu.

Fjodor se zachvěl a potlačil překvapené vydechnutí. Temní elfové! O drowech slyšel mnoho děsivých příběhů. Jeho krajané se s nimi čas od času setkávali v dolech hluboko pod kamennými vrcholky Rašemenu. On sám dosud žádného neviděl. Se svýma zářícíma rudýma očima a pokožkou natolik temnou, že pohlcovala měsíční světlo, vypadali nádherně. Také byli na lovu a žádný žijící dravec nebyl více smrtící.

Aniž by vydal jediný zvuk, se Fjodor svezl k zemi. Ačkoliv byl od skupiny drowích elfu dostatečně vzdálený, nechtěl zbytečně riskovat. Pro jejich oči by teplo koně a člověka zářilo jasněji než maják. Zavedl Sašu za sněhem zapadaný trs ostružiní, kde se přikrčil a pozoroval.

Temní elfové obklíčili kráčející chýší, se zbraněmi lesknoucími se v měsíčním světle v rukou. Jeden z nich – štíhlý muž s liščí tváří a s hustou hřívou zrzavých vlasů – vystoupil dopředu. Rukou črtal ve vzduchu podivné obrazce a zaklínal v ostrém jazyce plném sykavek.

„Tenhle les se dnes v noci hemží kouzelníky,“ zamumlal si Fjodor neklidně. Sledoval, jak se drowovy nohy odlepily od země a jak se vznesl ke dveřím do chýše. Zatímco visel v chladném řídkém vzduchu, pronesl kouzelník další zaklínadlo a pak sáhl po západce na těžkých dřevěných dveřích.

„Ale ne, ten si ještě bude přát, aby to nedělal,“ pomyslel si Rašemenec s krutým úsměvem. Sama chýše měla vlastní magické ochrany, ale nepřítomný kouzelník jistě umístil přímo kolem vzácné kořisti i další.

Katastrofa přišla okamžitě po dokončení myšlenky. Ze dveří vyšlehl záblesk karmínového světla a odmrštil drowího kouzelníka zpět. Ten narazil do blízké borovice a zřítil se k zemi. Z větví se nárazem uvolnila záplava sněhu, která ho pokryla jako chladivý těžký rubáš. Nikdo z ostatních drowů nepřišel kouzelníkovi na pomoc, neboť všechny oči se upíraly na velké dřevěné dveře, které se zničehonic objevily uprostřed mýtiny. Všechny zbraně se pozdvihly k boji.

Dveře se rozlétly dokořán a z neviditelného místa za nimi se vyhrnuli válečníci s psími hlavami, oděni jen do vlastního kožichu. Gnolové, protože těmi netvoři byli, patřili k přirozeným nepřátelům elfů a jako takoví se na zloděje s tmavou kůží s hlasitým vytím a řinčením mečů okamžitě vrhli. Další a další proudili skrz magický portál jako rojící se včely z úlu. Fjodor jich napočítal dvacet. Pak už ale vypukla bitva a v nastalém zmatku se nemohl dál dopočítat.

Mladík sledoval boj s bušícím srdcem a přes to všechno, co kdy o drowech slyšel, se přistihl, že si přeje jejich vítězství. Pouhých šest drowů stálo proti tvorům dvojnásobné velikosti a čtyřnásobného počtu, ovšem jak bojovali! Fjodor byl válečník z národa slavných bojovníků, a ještě nikdy neviděl takové šermířské umění. Ohromeně sledoval bleskové kmitání a sekání elfí oceli, které doprovázelo drowí tanec. Studoval temné elfy, jak bojují, jak se pohybují. Jak zabíjejí.

Gnolové rychle padali a na okamžik se zdálo, že vítězství připadne elfům. Pak Fjodor zaslechl známý obávaný zvuk: suché, těžké pleskání obřích křídel doprovázené chvějivým nezemským jekem, příliš ostrým, než aby vyšel ze živého hrdla. Drowové ho rovněž zaslechli a vzhlédli k nebi. Jejich rudé oči se při pohledu na tu hrůzu, která se k nim řítila, rozšířily.

Neexistují slova, která by dokázala popsat temnotvory. Sice létali, ale nebyli to ptáci. Dříve to byli živoucí tvorové, avšak kouzla Rudých mágů je pokřivila a změnila na znetvořené karikatury. Fjodor neměl tušení, jakým druhem zvířete byli temnotvoři dřív, ale zajisté nějakým velkým. Jak se stvoření řítilo dolů způsobem lovícího sokola, zastřela jeho roztažená křídla měsíc.

Temnotvor se přiřítil k nejvyššímu drowovi, muži, který bojoval se dvěma štíhlými meči. V tom okamžiku si právě držel od těla tři gnoly, zatímco tančil na hromadě těl jejich padlých spolubojovníků. Jestli to bylo proto, aby je zastrašil, a nebo protože s nimi chtěl bojovat z očí do očí, to Fjodor nedokázal říct.

Mohutné spáry se rozevřely a temnotvor zaútočil. V posledním okamžiku se drow vrhl s neskutečnou hbitostí stranou a netvorovy pařáty se místo něj sevřely kolem tři gnolů. Obtěžkaný temnotvor začal stoupat vzhůru. Když si konečně všiml, že byl podveden, vydal zuřivý skřek a gnoly prostě upustil. Zmítající se a vyjící psovití muži padali k zemi. Dopadli tvrdě a zůstali tiše bez hnutí ležet. Obří křídla začala pravidelně bít vzduch, jak temnotvor stoupal k dalšímu střemhlavému útoku.

To však nebyl jediný drowí problém. Ze sněhu se zdvihl vír drobných třpytivých krystalků a s každým okamžikem nabýval na objemu a síle. Vtom s ostrým zapraskáním ustal a na jeho místě stalo osm stop vysoké stvoření zhruba lidského tvaru a podsadité jako trpaslík, které se na elfy okamžitě vrhlo. Fjodor tiše zaklel. Ať už byli sebezručnější, proti ledovému golemovi neměli drowové šanci.

Přesně jak očekával, se štíhlé meče temných elfů od pevného ledového těla nejnovějšího protivníka bez účinku odrážely. Obrovské bílá pěst se sevřela kolem jednoho z válečníků a ledový gólem zdvihl drowa vysoko do vzduchu. Golem si kořist pomalu prohlížel a při ranách, kterými ho drow neustále zasypával, ani nemrkl. Paže temného elfa začala těžknout a údery slábly, to jak chlad golemova nepřirozeného těla okrádal drowa o teplo a životní energii. S ledabylým mávnutím odhodil gólem mrtvé tělo a rozhlížel se po další oběti.

Fjodor pocítil, jak se mu vzadu na krku ježí chloupky a pažemi probíhá brnění. Sklonil zrak k zemi. Sníh pod jeho nohama se rozpustil na břečku.

„Ne,“ zašeptal Fjodor. „Zase ne, ne teď.“

Snažil se vzepřít narůstajícímu přívalu horka a zuřivosti, avšak bylo už pozdě a on to věděl. Jeho poslední vědomá myšlenka patřila Saše. Litoval, že jeho divoký poník ho do bitvy jistě doprovodí. Proti takovým protivníkům neměla naději přežít.

Pak se ho zmocnilo bojové šílenství.

Nisstyre se pod sněžnou pokrývkou zachvěl a pohnul. Po prodělaném pádu ho bolela každá kost a šlacha v těle. Útok ani trochu neočekával – jeho kouzlo mělo zneškodnit všechny pasti na dveřích – ale také byla pravda, že s lidmi, známými jako Rudí mágové, se ještě nikdy dřív nesetkal. Jestli tenhle pokus přežije, příště bude mnohem lépe připraven.

Konečně se vyhrabal ze závěje a zhluboka a trhaně se nadechl. Pak spatřil zjevení řítící se k němu dolů z kopce a málem zapomněl vydechnout.

Lidský muž – nebo to alespoň Nisstyre předpokládal – spěchal k mýtině. Tmavé vlasy se mu ježily kolem hlavy jako bodliny rozzuřeného ježka a tváře mu hořely intenzivním horkem. Válečníkův výraz zářil rudě při obyčejném i infračerveném vidění, přesto se mu koutky zvedaly do zneklidňujícího úsměvu. Zatímco dusal k bitvě, roztínal vzduch dlouhým mečem se širokou čepelí. Na první pohled vypadal válečník jako sedm stop vysoký obr, ovšem Nisstyre byl na iluze zvyklý, a tak ji dokázal prohlédnout. Muž byl ve skutečnosti ani ne šest stop vysoký, a i když se mohl pyšnit mohutnými svaly, neměl být ani zdaleka schopný mávat ohromným černým mečem takovým způsobem, jakým to očividně dělal. Čepel byla široká, její ostří vypadalo silné a tupé, přesto bylo každé máchnutí doprovázené jasně slyšitelným ostrým syknutím. Nějakým kouzlem, které ale Nisstyre neznal, byl tenhle válečník něčím víc, než by měl.

Drowí kouzelník se bolestně vyškrábal na nohy. Ačkoliv vycítil a odhadl podivnou sílu tohoto člověka, patřila jeho první myšlenka – a první kouzlo – mnohem akutnějšímu ohrožení. Podivná ošklivá věc dračího vzhledu se s rozevřenými čelistmi a nataženými drápy řítila z nebe na jeho bratrstvo zlodějů.

Nisstyre napřáhl ruku k nebi. Masivní ohnivá koule vyrazila k letícímu monstru a srazila se s ním s mohutnou explozí, která setřásla sníh z okolních stromů a srazila ledového golema na kolena. Dračí monstrum se ve spirále zřítilo k zemi, kde narazilo se zašlehnutím olejnatého plamene. S posledním, téměř úlevným skřekem pak skončilo nepřirozený život.

Mezitím se tři drowí bojovníci vyšvihli na golema a začali sekat do jeho ledového těla. Golem je ale setřásl stejně snadno jako pes vodu z kožichu. Znovu se postavil a upřel ledové oči na Nisstyreho. Pak vyrazil kupředu.

Než mohl kouzelník seslat jediné obranné kouzlo, seskočil muž z posledních několika stop svahu a rozběhl se mýtinou. Zcela při tom ignoroval okolní drowy a zaměřil se jen na golema. Přikrčil se pod úderem kyjovité pěsti z ledu, popadl jílec meče oběma rukama a napřáhl se k mocné ráně.

Silná černá čepel zasvištěla vzduchem a s ohlušujícím drtivým zapraštěním zasáhla golemův bok. Na okamžik se zdálo, že neměla větší účinek než zásahy drowů. Pak se po golemově těle rozběhla síť jemný prasklinek a zamířila dolů k noze. Masivní končetina se rozpadla na ledové střípky a gólem se převážil.

Člověk vyskočil na padlé stvoření a nechal černý meč znovu a znovu dopadat, dokud z golema nezbylo víc než blyštivá hromádka. Hned na to se bojovým šílenstvím zachvácený muž obrátil k nejbližšímu gnolovi. Jediným mocným seknutím zbavil silné stvoření hlavy.

„Ale ten meč nemá žádné ostří,“ mumlal si pro sebe Nisstyre, kterému se z údivu nad neočekávaným spojencem spojila obě zrzavá obočí do jediné linky.

Člověk se mezitím vrhl na dvojici meči vyzbrojených gnolů. Jeden z psovitých humanoidů pronikl mužovou obranou a zanechal mu temnou rudou čáru táhnoucí se přes stehno. Bojovník nejen že neklopýtl, ale dokonce ani nemrknul. Ze zarudlého obličeje se mu řinul pot, který mu na spodní čelisti vytvářel drobné rampouchy a přispíval tak k jeho děsivému vzhledu. Přesto bylo každé seknutí stejně mocné jako to předešlé. Netrpěl únavou; nepoddával se bolesti. Tenhle člověk by byl úctyhodným soupeřem a opatrnost Nisstyremu říkala, že by se ho měl zbavit raději hned. Protože si však muž vybíjel krvelačnost jen na gnolech, dával si drowí kouzelník načas. Nemělo smysl plýtvat životy vlastních válečníků, když byl tenhle člověk tak moc odhodlaný zemřít v boji.

Brzy zbyli jen dva gnolové, snadno přečísleni pěti přeživšími drowy. Boj se chýlil ke konci a spolu s ním i člověkova užitečnost. Nisstyre se začal v duchu probírat svojí sbírkou kouzel, která zabíjejí lidi.

Vtom, jako kdyby cítila, že její obránci brzy podlehnou, se do boje zapojila sama chýše.

Rozběhla se divoce po mýtině a začala drowy pronásledovat. Rychlí a hbití temní elfové by jí mohli bez potíží uniknout do lesa, avšak Nisstyre jim to nedovolil. Nechal v pozdvihnuté ruce zapraskat smrtonosnou magii a zakřičel na ně, aby se okamžitě zastavili a bojovali. Rozkaz byl doprovázen pohrůžkou smrtí.

Chýše honila temné elfy jako poblázněné kopající kuře. Konečně jednoho z nich uvěznila pod svou obří nohou. Spáry ho znovu a znovu drásala a každý pohyb za sebou zanechával dlouhé krvavé brázdy.

Člověk zaútočil. Než stihl Nisstyre jakkoliv zareagovat, začal šílený válečník sekat do ptačí nohy jako dřevorubec podtínající strom. Druhý úder; chýše se začínala naklánět. Třetí úder a noha povolila. Chýše se zapotácela a zřítila k zemi. Několikrát se převalila a nakonec zůstala ležet na doškové střeše jako mrtvý jednonohý pták. Pak, k Nisstyreho zděšení, se prostě vypařila.

Syčící vztekem se drowí kouzelník sehnul a zdvihl úlomek ledového golema. Vyplivl slova zakletí a hodil ho na lidského válečníka. Během okamžiku byl muž znehybněn vrstvou ledu sahající mu až ke krku.

Nisstyre přistoupil k nechtěnému spojenci. „Ať už jsi kdokoliv, ať už jsi cokoliv, tak jsi mě stál celé jmění v knihách kouzel a pokladech,“ zavrčel. „Máš vůbec představu, jak dlouho jsem toho třikrát prokletého Rudého mága stopoval?“

I když obecnou řečí, všeobecným dorozumívacím jazykem obchodníků z Povrchu, vládl bezchybně, uvězněný muž nevykazoval jedinou známku pochopení. Slabý úsměv ani na okamžik neustupoval a jeho modré oči slibovaly smrt. Nisstyre si uvědomil, že útokem se zapsal na mužův seznam nepřátel.

„Jak je možné, že takhle bojuješ?“ chtěl drow vědět. „Jakou magií vládneš?“ Válečník nepromluvil, ale Nisstyre ani neočekával nebo nepotřeboval skutečnou odpověď. Poskytne si vlastní.

Kouzelník hodil mužovým směrem špetku žlutého prášku. Z místa těsně pod klíční kostí se okamžitě rozlila slabá modrá záře. Ostatní drowové se mezitím shromáždili kolem a Nisstyre koutkem mysli zaregistroval, že magii hledající kouzlo způsobilo, že se jejich těla na mnoha místech kvůli dosud pečlivě skrytým magickým zbraním rozsvítila. Všiml si jejich vzájemného měření a ustaraných pohledů, které doprovázely nenápadné a kradmé přesouvání rovnováhy sil mezi nimi. Později se tím bude zabývat sám.

Nisstyre ukázal prstem na zářící dýku skrytou za opaskem svého nejsilnějšího bojovníka. „Použij to a prosekej se ledem. Ten amulet chci neporušený, ale jestli budeš muset, řetízek přetrhni.“

Vysoký drow se chopil své kouzly opředené dýky a začal se probíjet ledem obalujícím mužovu hruď. Čepel jednou sklouzla a prolila krev; mužův úsměv se ani nezachvěl. Konečně se drow propracoval k dýkovitému přívěsku a jediným škubnutím přetrhl řetízek. Podal ho Nisstyremu, avšak ten zavrtěl hlavou.

„Ne. Vezmeš si ho ty a odneseš ho do Temných říší. Prostudujeme ho později. Dejte mi asi den nebo dva. Chtěl bych se ještě podívat, jestli by se mi nepodařilo zjistit, kam se při Devíti peklech poděla ta chýše.“

„A člověk?“

„Nechte ho být,“ zavrčel Nisstyre. „Jen ať trpí chladem a větrem. I tak zemře na můj vkus až příliš brzy.“

Kouzelník pronesl ještě jedno zakletí a uprostřed mýtiny se objevil třpytivý ovál. Dal svému kapitánovi posledních pár instrukcí a pak zmizel v lese. Drowí zloději se jeden za druhým vytráceli branou do ještě nebezpečnějších zemí na druhé straně.

Když poslední drow zmizel a nebylo již s kým bojovat, uvolnilo šílenství Fjodora ze spárů. Absolutně vyčerpaný se zhroutil v ledovém vězení. Dokud bitva trvala, necítil bolest, chlad ani unavené svaly. To vždy přišlo později. Sám viděl několik berserkrů zemřít na následky únavy nebo kvůli nesčetným, dříve přehlíženým zraněním. A to byli muži, kteří na rozdíl od něj dokázali zuřivost ovládat a přivolat, jen když ji sami chtěli. Fjodor se považoval za velmi šťastného, že se dožil devatenácté zimy.

Saša, uvědomil si, takové štěstí neměla. Ohnivý poník ležel zapletený s tělem gnola, se kterým bojoval kopyty a zuby, ale četné tenké rány pokrývající jeho hustou srst nepocházely od mečů. Sašu zabila drowí ocel, zatímco bojovala s gnolem, a to bez zjevného důvodu, jen z čiré radosti, kterou temným elfům svévolné zabíjení poskytovalo. Fjodorovo srdce sevřela chladná zuřivost – ne dozvuk berserkrovského šílenství, ale přirozený vztek muže, který se stal svědkem krutosti a zažil nesmyslnou ztrátu přítele.

Dlouhou chvíli pociťoval Fjodor vztek a zármutek. Pak si všiml, že jeho ledové vězení zesláblo. Strašné horko bojového šílenství rozpustilo většinu ledu a on se teď mohl trochu hýbat. Válečná zuřivost ho opustila, ale stále měl svoji přirozenou sílu znásobenou sedmi lety učení u vesnického zbrojíře. A tak napjal svaly a zatlačil proti ledové skořápce.

Minuty plynuly a nic se nedělo. Fjodor se pokusil kývat se dopředu a dozadu a přesouvat váhu ze strany na stranu. Konečně led kolem jeho nohou povolil. Skácel se jako podťatý strom a náraz o zem se postaral o zbytek ledového vězení. Byl mokrý až na kůži a na tuctech míst pořezaný ledovými střepinami, ale aspoň byl opět volný.

Vyčerpaný, avšak odhodlaný Fjodor se vyškrábal na nohy a sebral upuštěné zbraně. Možná že drowímu kouzelníkovi nedokázal odpovědět, když mu mysl svíralo bojové šílenství, ale rozuměl každému slovu. Amulet, který tak moc potřeboval, byl na cestě do obávaných Temných říší.

Fjodor doklopýtal k rychle hasnoucímu světlu ohraničujícímu kouzelnou bránu. Bez jediného zaváhání jí prošel.

4.

Temné říše

Jen jeden den, pomyslela si Liriel ponuře, zatímco házela zásoby do sudovitého plavidla. Její dosavadní život měl skončit během jediného dne. Dokud však tenhle den neskončí, nikdo – ani otec, ani Matrona Triel, ani sama Lloth – jí nezabrání užít si zbývající čas naplno.

Mladá drowí elfka naposledy zkontrolovala člun. Bylo to podivné plavidlo. Vykované z tenkého lehkého kovu a zvenku i zevnitř obložené vzduchem naplněnými vaky. Boky se v oblouku zvedaly vzhůru, příď sbíhala do oblé špičky a provazy držely na místě obě krátká vesla. Dále si Liriel zkontrolovala náklad: pyrimy, sladkovodní škeble z mělčin Donihradského jezera a mořské škeble dovezené na Bazar z jakéhosi vzdáleného moře. Kromě toho několik kouzelných předmětů menší hodnoty a slavnostní roucho, které bylo před dvěma lety nejnovějším výkřikem módy.

Když bylo vše připravené, chopila se Liriel vodícího lana a vytáhla člun k malé černé díře v kamenném podloží. Do ní z praskliny ve stěně stékala voda a zdola se ozývalo hučení prudkého podzemního toku. Namířila příď do díry a pak se do člunu po hlavě vrhla.

Plavidlo se převážilo a sklouzlo do tunelu. Každou vteřinou klouzalo rychleji a rychleji. Liriel se znovu chopila vodících lan a používala k nim připevněná vesla k odrážení od stěn kroutícího se tunelu. S každým záběrem vystříkla přes bok člunu sprška vody a do vlajících vlasů se jí zaplétaly nízko visící pavučiny. Hučení vody brzy zesílilo do ohlušující intenzity a tok nabral hloubku i rychlost.

Pak náhle tunel zmizel. Voda se slévala z tuctu podobných chodeb a tvořila zpěněnou řeku udivující prudkosti a síly.

Liriel vyrazila divoký vítězný smích, který jí však od úst ihned odtrhl hukot větru a vody. Jen málo jejích přátel s ní sdílelo tuhle zálibu – poskytovala málo příležitostí k intrikám a zanechávala jen přeživší, a ne vítěze – ale Liriel milovala každý vlhký a modřinami poznamenaný okamžik. Sjíždění vody vyžadovalo rychlé reakce a nervy z oceli. Pro to, co měla v úmyslu, potřebovala oboje.

Z vody před ní se tyčil ohromný černý stalagmit, mohutná masa černého kamene stoupající vzhůru k sestupujícímu a neméně hrozivému stalaktitu.

Jako vlastní zrcadlové obrazy označovala obě kamenná kopí jakýsi bod návratu, neboť málo těch, kdo se odvážili dál, přežilo.

Liriel odpočítávala vteřiny. V posledním možném okamžiku silně zatáhla za lano v levé ruce. Plavidlo se prudce stočilo a proud hrnoucí se vody je překotil. Dvakrát, třikrát se sudovitý člun otočil, než se ustálil. Liriel skončila provlhlá na kost a chladem lapající po dechu. Přitáhla pravé veslo dovnitř a připravila se na nevyhnutelný náraz.

Člun bokem narazil do stalagmitu a proud vody ho držel pevně ukotvený na místě. Liriel silně zatáhla za provaz pravého vesla pomalu se od kamene odstrčila.

Nyní přišla obtížná část. Někdy to chtělo dva nebo i tři pokusy, než našla tajný tunel. Dnes jí však přálo štěstí. Člun byl na první pokus uchvácen skrytým spodním proudem, který mířil k druhé kamenné skluzavce. Elfka vypískla nadšením a držela se jako o život.

Tunel padal dolů prakticky kolmo. Liriel zavřela oči a rukama a nohama se zapřela o boky člunu, protože teď nemohla jeho směr nijak ovlivnit. I tenhle tunel náhle zmizel a Lirielino plavidlo volně padalo skrz vířící mlhu vodní tříště.

Hladce padající člun náhle narazil na vodu a zajel hluboko pod hladinu. Liriel se pustila a vyplavala vzhůru. Vyrazila zpod vody a zalapala po vzduchu, pak silnými, pravidelnými tempy doplavala ke kamenitému břehu. Vyškrábala se z vody a zůstala ležet, vyčerpaná, ale šťastná: přežila další sjezd!

Po chvilce odpočinku se posadila a s majetnickou pýchou se rozhlédla po okolí. Vodopád končil v rozlehlém ledovém jezírku obklopeném kamennými stěnami hluboko pohřbené sloje. Tu a tam byly rozptýlené jeskyně a výklenky, které přímo volaly po prozkoumání. Nezemsky modré a zelené světlo naplňovalo jeskyni, neboť okolní kámen vyzařoval podivnou radioaktivní sílu, která se nacházel jen v Temných říších. Podobná místa moci byla známá jako faerzress a temní elfové si jich velice cenili, a pokud o nějakém věděli, tak si tajemství žárlivě střežili. Tohle patřilo jen Liriel. Každou zrádnou cestou sem si ho znovu a znovu zasluhovala.

Z hlubin blízké jeskyně se ozvalo drsné kovové zašeptání, jako kdyby někdo přetahoval drátěnou košili přes kámen. Následovalo rychlé zacvakání drápů a vzteklý řev obrovského tvora připravujícího se vyhnat vetřelce ze svého domova. Liriel vyskočila na nohy, právě když hlubinný drak vyrazil z doupěte.

Fjodor se vyčerpaně opřel o kamennou stěnu tunelu a nechal klesnout víčka. Podivné, pomyslel si otupěle, že temnota se po zavření očí nijak nezvětšila. Několikrát je znovu otevřel a zase zavřel, ovšem nezpozoroval sebemenší rozdíl. Ještě nikdy nezažil takovou černotu, dokonce ani během nejtemnějších zimních nocí. Doléhala na něj dokonce ještě dusivěji než úzké tunely, kterými klopýtal, nebo vědomí, že nad hlavou mu visí nespočetné tuny země a kamene. Takové tedy byly Temné říše.

Stále dokázal zaslechnout tiché slábnoucí kroky drowích zlodějů, ale nedokázal rozpoznat, odkud přesně přicházejí. Zvuk se tu nesl zrádně a klamavě se odrážel od stěn. Kroky překrýval jiný hluk: neustálé kapání vody, chřestění uvolněných kamenů a půdy, hemživé cupitání drobných, neviděných tvorů. Tunely byly plné zatáček, nečekaných klesání a stoupání, až Fjodor ani nedokázal říct, jestli jsou drowové nad ním, nebo pod ním. Doma byl možná skvělým stopařem, avšak tady byl daleko předaleko od domova.

Po několika okamžicích vnitřního boje se Fjodor konečně rozhodl. Chvíli se přehraboval ve svém vaku, dokud nevytáhl klacek a pruh látky. Ten omotal kolem konce klacku. Pak sáhl k láhvi připevněné k opasku a opatrně z ní na látku vylil trochu tekutiny. Poté zapátral ve vaku po pazourku a ocílce.

Jiskra prozářila temnotu jako blesk noční oblohu a pochodeň okamžitě vzplanula. V náhlé záplavě světla pohlédl Fjodor poprvé na Temné říše.

„Matko všech bohů,“ zašeptal se směsicí děsu a úžasu.

Nacházel se v jeskyni větší, než by kdy považoval za možné. Její strop se mu klenul vysoko nad hlavou a dolů z něj mířily pokroucené kamenné hroty. Cesta, po které šel, měla pevnou kamennou stěnu na jedné straně a strmý sráz na druhé. Jen několik kroků od místa, kde stál, začínal stovky stop dlouhý pád do strže. Na jejím druhém konci se nacházela krajková zástěna z kamene připomínajícího včelí plástve. Za ní Fjodor spatřil více cest vinoucích se po jinak hladké stěně útesu a otvory, které mohly být dalšími tunely. Přes strž se na několika úrovních klenuly úchvatné mosty stvořené z kouzel a kamene. Tohle místo bylo křižovatkou, vybudovanou během nesčetných staletí neznámými a cizími kulturami. Jeho rozlehlost a složitost Fjodora uzemnila ještě víc, než se to předtím podařilo temnotě.

Odložil však podobné myšlenky a soustředil se na pátrání. Rašemenec klesl na jedno koleno a začal zkoumat kamennou zem. Drowí zloději tudy prošli.

Fjodor sledoval stopy mizející vlhkosti do postranního tunelu a dobře si při tom uvědomoval, že každým krokem je blíž k vlastní smrti. Neměl ani tušení, kde je, natož pak, jak se po získání amuletu dostat zpět na Povrch. Do Temných říší vstoupil s plným vědomím tohoto nebezpečí – nebo spíš naprosté beznaděje – ale jakou měl jinou možnost? Bez amuletu by zemřel. Možná by se tak nestalo během roku, a možná by k tomu došlo zítra.

Bez sebemenšího varování vběhlo do světelného kruhu Fjodorovy pochodně hmyzoidní stvoření. Světle zelené a celých pět stop dlouhé vypadalo jako nesvatý potomek pavouka a škorpióna. Fjodor neviděl, že by mělo oči, ale podle jeho vzrušeného štěbetání bylo zřejmé, že mužovu přítomnost zaznamenalo. Dlouhá bičovitá tykadla kmitala při pátrání po kořisti sem a tam a mohutná klepeta na jeho ostny pokrytých předních nohách se rozevírala a zavírala se zvukem sklapávajících ocelových pastí.

Možná, pomyslel si Fjodor chmurně, k tomu dojde již dnes.

Liriel stála před blížícím se hlubinným drakem absolutně bez hnutí. Z obou čelistí plných ostrých zubů odkapávaly v hladovém očekávání sliny a obě hlavy se za chůze pohupovaly ze strany na stranu. Tenhle drak byl zrůdou, vzácným produktem podivného záření Temných říší. Menší než většina z jeho druhu – pouhých padesát stop od špičky obou rohatých hlav po konec jediného ocasu – byl pokrytý třpytivými, purpurovými šupinami, které vydávaly vlastní podivné světlo.

Dvouhlavý netvor začal kolem Liriel kroužit jako domácí ještěr pohrávající si s krysou odsouzenou k záhubě. Hlava na pravé straně nesla výraz unaveného odevzdání, zatímco ta na levé se sice trošku tupě, ale přesto lstivě usmívala.

„Je tak malá,“ zašvitořila usmívající se dračí hlava a nespouštěla z temné elfky oči. „Ne dost veliká, aby stála za dělení se. Já si nechám tuhle a ty můžeš mít příštího drowa, co sem zavítá, hmm?“

„Nebuď pitomá,“ odsekla pravá hlava hlasem, který, i když byl hluboký a drsný, patřil jednoznačně samici. „Vždyť tohle opakujeme pokaždé, když přijde, a mně to začíná připadat ohrané. Sněz drowa, nebo ne, ale dělej!“

„Zdravím, Zz’Pzoro,“ pozdravila Liriel obě hlavy a zdvihla ruce, aby ukázala, že není ozbrojená. „Přinesla jsem ti obvyklé pochoutky.“

„A roucho pro mě?“ zajímala se levá hlava dychtivě. „Na Suzoniinu příští oslavu budu nějaké potřebovat!“

Pravá hlava obrátil oči v sloup. „Tak málo chodíme ven,“ pronesla se suchou ironií. „Je důležité, abychom udělaly správný dojem.“

Liriel potlačila zašklebení. Tenhle drak – vlastně saň – byla zjevně zmatená, ovšem často celkem zábavná. Obě hlavy měly naprosto odlišné osobnosti, které se spolu prakticky bez ustání hádaly. Levá hlava byla marnivá a přelétavá a často snila o navštěvování měst Temných říší a skotačení na Povrchu. Pravá hlava měla typicky dračí povahu. Zbožňovala samotu, poklady a kouzelné předměty. Právě ona byla chytřejší a vyznačovala se kousavým humorem a ostrým jazykem. Zatímco všichni draci byli nebezpeční a nepředvídatelní, Zz’Pzora byla navíc ještě trochu šílená, což ji činilo zajímavou. I přesto ji Liriel považovala za přítelkyni. Velkou, nebezpečnou a nepředvídatelnou přítelkyni, ale nakonec o nic víc než její ostatní drowí společníci.

„Teď dojdu pro tvoje věci,“ řekla a ukázala k vodě. Člun se mezitím vynořil na hladině a proud ho zanesl téměř ke břehu. Obě dračí hlavy dychtivě přikývly.

Liriel zabralo jen několik minut, než člun vytáhla na břeh a vybalila z něj náklad. Saň rychle zhltla jídlo, pochopitelně za neustálých sporů o vybrané kousky. Levá hlava při pohledu na Lirielino staré roucho nadšeně vypískla a prosila družku, aby se společně proměnily. Hlubinní draci byli přirození tvaroměnci a mohli na sebe vzít buď hadí, nebo drowí podobu. Zz’Pzořina drowí podoba měla sice jen jednu hlavu, ale ani ona nemohla uspokojit touhu levé hlavy po společnosti. Drowí saň měla totiž zcela nedrowí rysy: kulaté tmavé oči, nos jako knoflík a plné rty. Její kůže si pak ponechala purpurovou barvu, a dokonce i svítila stejně jako původní šupiny. Zz’Pzora byla v jakékoliv podobě přinejmenším podezřelá.

Nezlomená takovými omezeními se saň v drowí podobě nasoukala do roucha. S dlaněmi na bocích přecházela po břehu v rozmáchlé parodii svůdné chůze.

„Moc ti to sluší,“ zamumlala Liriel, která měla co dělat, aby v hlase nedala znát pobavení. „Suzonia zbledne závistí.“

Drowí saň si šťastně povzdychla a posadila se vedle Liriel, očekávajíc zajímavé klepy. Na Zz’Pzořino naléhání začala Liriel vyprávět o událostech ze svého života v Menzoberranzanu: o sérii večírků, o společenských intrikách, dokonce i o střetnutí s Bythnarou Shobalar.

Výraz nevolnosti zkřivil elfí rysy purpurové saně. „Takže kouzelnice zemřela kvůli mým pyrimám. Škoda, že jsi mi to neřekla dřív!“ pronesla hrubým hlasem pravé hlavy. Než mohla Liriel cokoliv říct, sklouzl její výraz ke krutému úsměvu. „Kdybych to věděla hned na začátku, tak bych si je ještě víc vychutnala!“ dodala levá hlava. „Obzvlášť pokud se některá z těch ryb najedla…“

To bylo na Liriel trochu moc. „Musím už jít,“ skočila jí náhle do řeči. „Kde jsou mé zbraně?“

Zz’Pzora, stále ještě v drowí podobě, ukázala k malé jeskyni. Z ní se rozlévalo modré světlo, které značilo neobyčejně mocný zdroj zářivé energie.

Liriel se postavila a vstoupila dovnitř. Na zemi nalezla vak, který u saně před dvěma lety nechala. Dychtivě sáhla dovnitř a vytáhla malý předmět ve tvaru pavouka. Všech osm nohou bylo skvěle vyvážených a zakončených ostrým hrotem. Uchopila zbraň za jednu z nich a hodila ji proti stěně. Pavoučí nohy se zakously hluboko od kamene.

„Dokonalé,“ vydechla. S její smrtící muškou si vrhací dýkou dokázala poradit s většinou tvorů z masa a kostí; tahle nová zbraň dokázala prorazit i tvrdý krunýř tvorů Temných říší. Temná elfka opatrně nožem vypáčila kovového pavouka z kamene, neboť nechtěla přijít ani o jedinou ze svých nových hraček, a pak si váček magicky posílených pavouků připevnila k opasku.

Než opustila sloj, sesbírala ještě úlomky šupiny, které hlubinný drak odlomil a nebo shodil. Šupiny hlubinných draků byly vzácnou a ceněnou složkou mnoha kouzel a rozpuštěné v kyselině mohly být použity k výrobě neblednoucího inkoustu používaného drowími kouzelníky. Protože Lirielina apanáž ani zdaleka nestačila k pokrytí všech výdajů, založila si vlastní lukrativní obchodní síť. Úlomky šupin jí vynesou dost zlata na další dobrodružství, nové knihy a kouzla.

Elfka se se Zz’Pzorou spěšně rozloučila a obě přítelkyně se vydaly ke vzdálenějšímu konci sloje. Tam, v malém, nenápadném výklenku, visel kožený popruh. Liriel se usadila a zhluboka se nadechla. Vysoko nad ní se vzhůru táhla kolmá šachta. Ústí sice bylo příliš daleko, než aby ho viděla, avšak ze zkušeností věděla, že ji dostane do bodu blízko vstupu do vodní skluzavky. Spolu se Zz’Pzorou natáhly šachtou systém lan a kladek. Saň se chystala vytáhnout Liriel vzhůru a pak za ní vrátit i člun.

Zz’Pzora se v drowí podobě chopila lan. Její první zatáhnutí prudce vystřelilo Liriel vzhůru. Zatímco v sériích prudkých škubnutí a dráždivě dlouhých přestávek stoupala vzhůru, přála si, aby nemusela vypotřebovat svá levitační kouzla. Nedalo se říct, kdy dračí lstivě chaotická stránka převáží nad rozumnější hlavou, a dolů to byl kus cesty. Na dně šachty ležely rozbité pozůstatky starých kostí tvorů, kteří spadli a nebo byli svrženi dolů.

Ale nakonec se jí podařilo dokončit výstup bez nehody nebo zrady. Pustila dolů tři oblázky jako dohodnuté znamení bezproblémového dokončení úkolu, pak vytáhla z vaku novou knihu kouzel a vyňala ji z koženého obalu, který ji chránil před opotřebováním i vodou. V knize bylo kouzlo, které jí umožnilo vytvořit portál na jakékoliv známé místo. Zvolila si Xorlarrinovu kouzelnickou věž.

S rošťáckým úsměvem si představila Kharza-kzadovu reakci na její nejnovější žertík. Rukama zamávala ve složitých gestech kouzla a snadno zhmotnila bránu. Přesto na okraji šachty zaváhala a očima projížděla milovanou krajinu divokých Temných říší. Obávala se, že ji znovu spatří až za velmi dlouhou dobu.

Jestli někdy nastal okamžik, kdy Fjodor skutečně potřeboval sílu své berserkrovské zuřivosti, bylo to právě teď. Přesto známé horko a šílenství odmítaly k mladému Rašemenci přijít. Tento den se již po této stránce vyčerpal. Místo toho tedy tasil meč a začal pomalu a opatrně od obřího škorpióna-pavouka couvat.

Stvoření se však zdálo být fascinováno světlem pochodně. Nesnažilo se sice zaútočit, ale vždy, když Fjodor proklouzl dost daleko, přicupitalo zpátky do světelného kruhu. Bez lepšího nápadu zkusil několikrát takhle uniknout a doufal, že tvora hra časem unaví.

Přesně k tomu nakonec došlo. Výsledek ovšem nevypadal ani trochu, jak Fjodor předpokládal.

Jedno z tvorových tykadel se stáhlo dozadu a pak šlehlo proti Fjodorovu obličeji. Instinktivně mu do cesty postavil pochodeň; tykadlo se s ní se žhavým zasyčením srazilo. Obří pavoukovec couvl, ale ještě předtím udeřil nízko a tvrdě druhým tykadlem. Tohle zasáhlo Fjodorův kotník a několikrát se kolem něj omotalo jako bič. Útok přišel tak rychle, že následný tvorův ústup od plamene podtrhl Fjodorovi nohy. Týlem se tvrdě praštil o kamenitou zem a před očima se mu roztančily tisíce jasných jiskřiček.

Bolestivě jasné světlo zaplálo a náhle zhaslo a Fjodor byl znovu obestřen neproniknutelnou tmou. Při pádu mu pochodeň vypadla ze sevření. Začal naslepo hmatat po meči. Také ten mu vypadl z ruky.

Fjodor nepatřil k lidem, kteří by se snadno vzdávali, přesto se mu jeho šance v tomhle boji přestávaly líbit. Vytáhl zpoza opasku dýku a s trhnutím se posadil. Nepotřeboval světlo, aby našel jedno z tykadel.

Jako kdyby vycítil Fjodorův úmysl, povolil tvor sevření. Do znecitlivělé nohy se vrátila krev a přinesla s sebou ostře bodavé brnění. Možná, odvážil se doufat, o něj teď v temnotě ztratil zájem.

Pak se ale ozvalo rychlé cupitání mnoha nohou následované prudkým bodnutím, to když tvorova malá zobákovitá kusadla našla Fjodorovu nohu. Muž syknul bolestí a tvrdě bodnul nožem. Zbraň zaskřípala na tvrdé, kostnaté skořápce. Ještě dvakrát bodnul, ovšem bez výsledku. Tvorova kusadla se začala scvakávat. Zřejmě se pokoušel ukousnout kus masa. Fjodorovo další bodnutí směřovalo do vlastní nohy.

S použitím čepele místo páky se mu podařilo kusadla násilně rozevřít. Ihned potom se, jak nejrychleji mohl, odkulil z dosahu. Při tom se převalil přes známý tvrdý předmět.

Ruka se mu sevřela na toporu palice a se zbraní v ruce se okamžitě postavil. Když se tykadlo podruhé pokusilo zachytit ho za kotník, byl připravený. Jakmile ho stvůra držela, měl dobrou představu o tom, kde hledat zbytek těla. Vrhl se kupředu a začal do pavoukovce zuřivě bít. Mnoho úderů, možná dokonce většina, znělo jako nárazy dřeva do kamene, ale dost jich zasáhlo i netvorův krunýř. Jakmile ho popadl za kotník klepetem, bušil do jeho nohy tak dlouho, dokud ho zase nepustil. Ve stejné chvíli povolilo i pevné sevření tykadla a zdálo se, že ho štírovitá věc konečně nechala být. Fjodor však podobné milosrdenství necítil.

Válečník těžkou botou dupnul na stahující se tykadlo a tvrdě ho přišlápl k zemi. Neodvažoval se pustit věc z dosahu své dřevěné palice, protože další útok by nemusel odvrátit. Fjodor zdvojnásobil úsilí a znovu a znovu vší silou bušil do pavoukovcova ochranného krunýře.

Konečně byl odměněn praskavým zvukem a náhlým mlaskavým zeslábnutím odporu, které mu napovídalo, že vítězství je na dosah. Neustal však v bušení, dokud se stvoření nezměnilo v čvachtající hromádku.

Ztěžka oddechující Fjodor sáhl po láhvi za opaskem. Noha ho v místě, kdeho obří pavoukovitá věc kousla, nesnesitelně pálila, ale on si uvědomoval, že tahle bolest v porovnání s tím, co bude muset udělat teď, rychle vybledne. Zuby vytáhl korek z hrdla láhve a nalil si trochu kapaliny přímo do rány.

Za nějaký čas – možná krátký, a možná taky ne – přišel Fjodor opět k sobě a zjistil, že spal přímo na chladném kameni. Mnoho minut ležel na zádech a dával si dohromady jednotlivé střípky vzpomínek, dokud si nevzpomněl na vše, co ho přivedlo na toto místo. Strach z toho, co představovaly Temné říše, se znovu vrátil a tentokrát ho doprovázelo ještě něco.

Kroky drowů totiž mezitím utichly.

5.

Kouzelné plameny

Výraz ve tváři Kharza-kzady Xorlarrina, když se Liriel zjevila v jeho soukromých komnatách, byl přesně takový, v jaký doufala. Kouzelníkův vyhublý obličej ztuhl šokem a vyslal síť prasklin skrz ustarané rysy brázdící jeho čelo a sbíhající se k očím. Kromě toho se ještě tvářil provinile a rudýma a lehce vypoulenýma očima přejížděl sem a tam věžní komnatou v obavě, co by ještě mohlo následovat.

„Přišla jsem na hodinu,“ oznámila samolibě.

Kouzelník přistoupil blíž, aby prozkoumal jemnou pavučinu točících se a zářících světélek lemujících magické dveře. „Nikdy jsem tě neučil, jak stvořit bránu!“ namítl kňouravým hlasem. „Jak jsi to udělala? Nikdo přece nezná vchod do mé věže kromě…“ Náhle se odmlčel a rychlým, nervózním pohybem si rukama projel skrz zbytky vlasů.

Liriel se usmála a objala ho pažemi kolem krku. Dostane se jí její lekce kouzel, ale také musela vykonat jistou sladkou pomstu.

„Vím, že jsi mě neučil přímo tenhle malý trik,“ zapředla, „a když pomyslím na všechny ty promeškané příležitosti… Představ si, že bych si k tobě mohla zaskočit, kdykoliv bych chtěla…“

Kouzelník z rodu Xorlarrin si několikrát odkašlal a ustoupil. „Ano. Jistě. Jsem si jistý, že jednou ano, ovšem teď mám jinou práci.“

„Ne, to nemáš,“ pronesla náhle hlasem pevným jako ocel. „Je čas na naši hodinu.“

Kharza si povzdechl a zdvihl ruce. „Tak dobře, ale nejdřív mi musíš říct, jak ses naučila stvořit bránu a kdo ti to kouzlo dal. Tohle musím vědět kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Kouzelníci jsou zrádná banda a většina bran má skryté nároky a tajná omezení. Nemůžeš si skrz ně jenom tak probíhat sem a tam, víš?“

Dívka mu ukázala svoji novou knihu kouzel a ujistila ho, že její otec, arcimág, cítil, že je na taková kouzla připravená. Ještě jako dítě se Liriel naučila, že jméno Gromfa Baenre je skvělým „posledním argumentem“, a používala ho, kdykoliv chtěla nějaký rozhovor skutečně urychlit. A opravdu, přesně jak předpokládala, se všechny Kharza-kzadovy námitky rozplynuly rychleji než pára nad hrncem a mohli se tak vrátit k práci bez jeho obvyklé haštěřivosti.

Společně procházeli Lirielinu knihu kouzel, nacvičovali příslušná gesta a prozkoumávali omezení a tajemství různých kouzelných bran. Liriel se do výuky vrhla se svým obvyklým zápalem a její soustředění ani na okamžik nepovolilo, dokud se nedostali téměř do poloviny knihy.

„Tahle brána vede na Povrch,“ zamumlala. Pohled, který upřela na učitele, byl prosycený údivem a ohromením. „Tahle brána vede na Povrch! Neměla jsem ani tušení, že něco takového existuje!“

„Ale jistě, moje drahá,“ odpověděl kouzelník jemně. „Je mnoho takových kouzel. Většinou je používají útočné oddíly nebo někteří obchodníci. Copak jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, jak se ryby z několik set mil vzdáleného Moře padlých hvězd dostanou čerstvé až na tvůj talíř?“

„Já ani nevím, jak se dostanou z tržiště na můj talíř,“ prohodila nepřítomně. „Jen si to představ, Kharzo! Spatřit na vlastní oči Země světla!“

Xorlarrin se nad unešeným výrazem své žačky zamračil. „Když už musíš mluvit o takových věcech, Liriel, dávej pozor, kdo poslouchá. Takováhle kouzla se schraňují jako drahé kameny a jejich učení je mistry Čarodějce pečlivě omezováno. Kdyby se rozkřiklo, že ses učila právě je, nabrala by tvoje studia u mě rychlý konec.“

Světlo v Lirieliných očích náhle pohaslo. „Ale ona už skončila,“ oznámila truchlivě. „Tohle je poslední lekce a zítra se musím hlásit v Arach-Tinilith.“

„Ty, a kněžkou!“ Kouzelníka ta představa očividně zděsila.

„Nechtěj mě naštvat,“ zamručela. Rozvázala šňůrky, které jí k opasku poutaly malý kožený vak. „Ale přinesl jsem ti dárek na rozloučenou. Tady mám poslední dodávku šupin hlubinného draka. Obvyklou půlku zisku můžeš poslat na moji novou adresu. Anebo ještě lépe,“ dodala lstivě, „můžeš mi ji osobně přinést na naše další dostaveníčko. Moc by mě mrzelo, kdyby měla skončit jen kvůli mému studiu v Akademii. A co teprve všichni ti, kteří se bavili tvými historkami. Jistě netrpělivě očekávají pokračování.“

Na kouzelníkově tváři se mihnul výraz čiré paniky. Spěšně od studentky couvnul. Liriel byla sice mladá, ale přesto měla pozoruhodné nadání pro magii a tvořivý zápal pro pomstu.

„Nechtěl jsem tím nikomu ublížit,“ zakoktal.

„A taky neublížil, drahý Kharzo. Myslím si, že bys však měl vědět,“ zašeptala a svůdně přistoupila blíž, „že tvoje malé příběhy mě ani trochu nedocenily. Ani se nepřiblížily skutečnosti. Je vážně škoda, že se nikdy nedozvíš, jak omezenou představivost máš.“

S těmito slovy se drowí dívka otočila, vstoupila do stále zářící brány a zmizela. Zůstal po ní jen lehce výsměšný smích, který stále ještě zvonil věží, když z předpokoje vstoupil štíhlý zrzavý drow.

„Tohle je tygřice, co ví, jak sametovou tlapou prolít krev,“ poznamenal křivě. Nisstyre, kapitán obchodní družiny Dračí horda, se usadil do Kharzova křesla a upřel na staršího kouzelníka dlouhý tázavý pohled. „Zdálo se, že se velice zajímá o Noc nad zemí. To bychom měli podporovat.“

„I kdybych chtěl, tak bych s tím nemohl nic dělat,“ odvětil Kharza upjatě.

„Ale jistě že můžeš.“ Nisstyre hodil na stůl tenkou, v kůži vázanou knihu. „Tahle kniha obsahuje lidské vědění – nic důležitého, avšak mohlo by to povzbudit její chuť na zakázané ovoce. Postarej se, ať se k ní dostane. Jestli jsem tu dívku odhadl správně, potom ji zhltne jako nic a přijde si pro další. Pak nás představíš. Tou branou, kterou tak zručně vyvolává, sem může kdykoliv přicházet a povídat si se mnou.“

„Je to riskantní.“

„Kouzelníci uctívající Vhaerauna musí hodně riskovat,“ odpověděl kupec lstivě. Kouzelníkovy koktavé protesty uťal nelítostným pohledem. „Říkáš, že mou víru nesdílíš. Možná je to pravda. Stále se mnou ale obchoduješ, i když víš, kdo jsem a co dělám. To by v jistých kruzích mohlo způsobit slušný rozruch.“ Krátce se zachechtal. „A taky slušný rozklad. Nebo už Matrony matky Menzoberranzanu nemají tohle kouzlo v oblibě? Slyšel jsem o jedné, která se tímhle způsobem čistě zbavovala všech Patronů, kteří ji znudili. Prach z nich pak prý používala pro lektvary. Jenom doufám, že měla dost vkusu a nebyla to afrodisiaka,“ dodal zamyšleně. „To by milostnou touhu jejích dalších oblíbenců asi příliš nepovzbudilo.“

Kharza ztěžka polknul, i když z Nisstyreho lstivého výrazu mu bylo jasné, že ho jenom dráždí. Pokusil se, jak nejlépe to jenom šlo, sebrat cáry své důstojnosti a převzít opět kontrolu nad situací. „Zaplatil jsem ti nemalou zálohu za slíbené rašemenské hůlky,“ změnil upjatě téma. „A přesto ses vrátil bez nich.“

Nisstyre mávnul rukou. „Dočasné zpoždění. Moji muži šli přede mnou jinou branou, která je bohužel zanesla dál od této věže. Každým dnem se vrátí zpět do města.“

To byla pravda, i když poněkud zavádějící. Nisstyre se pyšnil tím, že nikdy přímo nelhal. Jestli si Xorlarrin jeho slova vyložil tím způsobem, že s sebou přinesou i předem zaplacené zboží, potom to nebyla Nisstyreho chyba, že starý drow slyšel to, co slyšet chtěl.

S koncem jednání se liščí kupec zdvihl k odchodu. „Nezapomeň dát dívce moji knihu. Časem tu malou princeznu obrátíme na cestu Vhaerauna, tím jsem si jistý.“ Jeho tenké rty se zkroutily do parodie úsměvu. „Nikdy bych nevěřil, že budu truchlit nad smrtí té staré čarodějnice Baenre, ale teď je mi líto, že nežila dost dlouho, aby se stala svědkem zběhnutí své vnučky!“

Milosrdně si nevědomá toho, že v Xorlarrinově věži se právě rozhoduje o jejím osudu, spěchala Liriel do svého domu v Narbondellynu, aby se připravila na poslední svobodnou noc. Dnes večer pořádala oslavu v jednom k tomuto účelu pronajatém sídle. Malá armáda služebnictva se o vše postarala a ona se musela jen dostavit a užívat si.

Mladá drowka neobvykle klidně a trpělivě seděla a nechala zručné služebnice, aby jí zapletly vlasy do tuctů malých cůpků a ty pak zformovaly do složitého a pracného celku. Liriel většinou nosila vlasy volně rozpuštěné, ale dnes potřebovala účes, který by vydržel i větší zátěž. Také večerní roucho zvolila odolné a nepřekážející v pohybu. Čistě bílé a s odvážně hlubokým výstřihem bylo doplněné dlouhými rozparky umožňujícími jí naplno uspokojit její vášeň pro tanec. Součástí dnešních radovánek měla být i nedeirra – divoká, skoro akrobatická taneční soutěž – kterou Liriel chtěla zahájit sólovým tancem. Milovala ten pocit svobody a rytmický pohyb, který při tance zažívala. Pro ni měl být zbytek večera, jakkoliv příjemný, v porovnání s nedeirrou jen bledým stínem.

Když Liriel dorazila do pronajatého sídla, byli již její přátelé na místě. Bylo zvykem, že hosté přicházeli dřív, aby měli šanci se poznat, povídat, pletichařit a pít kořeněné zelené víno. Příchod hostitele nebo hostitelky pak byl tradičním signálem k zahájení tance. Liriel vplula do místnosti za doprovodu pomalého, hypnotického bubnování. Nedeirra začínala.

Všechny oči se na ni upíraly, když začala nohou vydupávat rytmický kontrapunkt k dunění bubnu. Pokračovala přenesením pohybu na paže, kterými ve vzduchu splétala složité tvary. Jeden za druhým se přidávaly bubny, stejně jako další podivné bicí nástroje známé jen drowům. Pak se náhle ozval hluboký tón flétny, který přešel do podivné, podmanivé melodie, kterou před mnoha staletími zpívali elfové ze Zemí světla. Tihle dávno mrtví elfové by však svou píseň dávno nepoznali; její kouzlo se změnilo a pokroutilo, aby více odpovídalo bytostem, které ji hrály nyní. Stále nádherná si zachovala tajemnost obvyklou pro elfí rasu, avšak ztratila veškerou radost. Na tu drowové dávno zapomněli. Rozuměli jen potěšení, a proto ho vyhledávali, kde se jen dalo, aby jím zaplnili nepoznanou prázdnotu ve svých elfských duších.

Melodie zrychlila a přes trhané rytmické bubnování se přeléval kvílivý, cize znějící tón flétny. Liriel vířila a skákala do rytmu a její tělo klesalo a stoupalo, když se vlnila kolem přihlížejících drowů. Vtom, v náhlém záblesku kouzelného ohně, ji zalily čistě bílé plameny. Na to znamení všichni čekali a připojili se k ní.

Dokonce i během tance spolu temní elfové soupeřili. Někteří využívali schopnost levitace a předváděli komplikované spektakulární skoky. Někteří akrobacií naopak pohrdali, přešli rovnou ke svádění a smyslnými pohyby se snažili přilákat co nejvíc hladových očí. Bez ohledu na styl tance však všichni pozorně naslouchali; ve složité melodii byly skryty nápovědy budoucího vývoje. Rytmus byl nestejnoměrný a nejsilnější údery bubnů se ozývaly neočekávaně, téměř náhodně. Těm, kteří v hudbě nedokázali správně číst, hrozilo nebezpečí, že ztratí rytmus. Každý takový pak byl okamžitě zahalen kouzelnými plameny jednoho z kouzelníků, kteří obklopovali tančící a pozorně sledovali víření a skoky soupeřících tanečníků. Poražený musel za doprovodu kousavých poznámek a posměšného smíchu opustit soutěž. Zábava tím pro ně ovšem nekončila, neboť se mohli shromáždit na okraji parketu a sázet na dalšího odpadlíka.

Hudba hrála dál a dál a jen několik zručných drowů vypadlo ze složitého rytmu. Ebenové tváře se zalévaly potem a někteří z tanečníků začali odhazovat přebytečné součásti oděvu. Někdy se stávalo, že nedeirra pokračovala, dokud většina drowů nepadla vyčerpáním, ale pro dnešní večer měla Liriel jiné plány. Ze svého místa uprostřed parketu pokynula, aby bylo zahájeno vyvrcholení.

Jeden z najatých kouzelníků se vznesl vysoko nad tančící drowy. Rukama začal spřádat kouzlo a hudba zrychlovala až k nemožnému tempu. Kouzlo však zasáhlo i tanečníky a jejich nohy tak dokázaly udržet s tepající hudbou krok. Rychleji a rychleji vířili sálem a na každém z temných elfu vzplál kouzelný plamen jiné barvy, což nadeirru změnilo v bouři míhajících se světel. Konečně bubny naposledy zavířily a píšťaly vydaly poslední v uších bodající tón. Pak náhle sál ztichl a potemněl.

Bylo to velkolepé kouzlo a drowové je odměnili nadšeným potleskem. Poté, jak bylo po nadeiře zvykem, začali tanečníci shazovat šaty. Osobní sluhové přispěchali sesbírat odhozené oblečení.

Následně byli nazí, ale rozpaky nepociťující drowové dovedeni do další místnosti. Do rozlehlé komnaty s nízkým stropem, jejíž stěny, podlaha i strop byly pokryté hustou sítí průduchů. Jimi se dovnitř nahrnula omamně vonící pára očišťující těla tanečníků a uvolňující ztuhlé svaly. Směr i síla průtoku páry se neustále měnila: v jednu chvíli masírovala krátkými a silnými výtrysky, jen aby za okamžik hladila drowí těla jako jemný smyslný vánek. Zatímco je pára obšťastňovala záplavou příjemných potěšení, přecházeli drowové sem a tam, možná flirtovali nebo tkali složité mnohovrstevné pasti na své společenské rivaly, nebo jen usrkávali světélkujícího zeleného vína ulaver.

Když poslední proud páry vyhasl, vyklouzli temní elfové ve skupinkách po čtyřech až pěti skrz četné, komnatu lemující dveře. Tam v malých soukromých pokojích relaxovali, vyměňovali si nejnovější klepy a připisovali si společenské body ve vtipných konverzacích, zatímco je zruční sloužící masírovali vonnými oleji. Masáže patřily mezi oblíbené činnosti všech oslav a představovaly nejvíce uklidňující druh odpočinku, který si věčně bdělí drowové mohli dopřát.

Liriel ji však odmítla a místo toho přecházela z místnosti do místnosti a využívala malých skupinek a neobvykle uvolněné atmosféry k nezávaznému klábosení se svými hosty. Nikdo z jejích přátel nevěděl, že je zítra opustí, ale každému z nich věnovala nevyslovené rozloučení. Svým vlastním způsobem. Nejčastěji ji doprovázela náhlá vypísknutí a záplavy smíchu. Temní elfové si libovali v tricích – malých, neškodných kouzlech použitých jako žert k nachytání druhých. Díky kouzelnickému výcviku Liriel v tomhle sportu neobyčejně vynikala. Kamkoliv přišla, se laskající ruce změnily na ledově chladné, a nebo vonný olej náhle změnil vůni na osobní parfém nenáviděného rivala. Drowové, se svým krutým smyslem pro humor, by oslavu bez podobných kousků nepovažovali za úplnou a dnes je Liriel chtěla plně uspokojit.

Mnohem později, spokojení a odění v čistém slavnostním oblečení, se hosté shromáždili v dalším sále, kde je očekávala hostina. Šlo o elegantní záležitost s mnoha chody jídla, z nichž každý byl doprovázený jiným druhem opojného vína. Ihned po polévce konverzace znovu ožila a sem tam se někteří drowové vytratili pod stoly, aby tam probrali události dnešního večera nebo stvrdili nová spojenectví. Všeobecné nadšení ještě vzrostlo, když se rozkřiklo, že jako poslední chod budou podávány pyrimy. Takové oslavy často končily nevázaným veselím a právě takové jídlo prakticky zajišťovalo, že vyvrcholení dosáhne závratně intenzivní divokosti.

A tak se také stalo.

Oslava pokračovala, dokud zvon neoznámil konec poslední hlídky. Podle zákona i zvyku všechny večírky končily se začátkem nového dne.

Liriel stála ve dveřích pronajatého sídla a sledovala, jak je jejím hostům pomáháno – pokud nebyli přímo vynášeni – do magických nosítek nebo ještěry tažených kočárů. Později najatí sluhové vyhodí hosty, které nebylo možné probrat, na ulici, kde se o ně postarají a rozvezou je domů jejich vlastní otroci. Odolnější drowové, kteří nebyli úplně opilí, postávali v malých hloučcích kolem domu a na ulici, jako kdyby si nechtěli připustit, že noc již skončila.

Náhle hlučný zástup hostů ztichl a ustoupil z cesty magickému disku pokrytému odznaky rodu Baenre. Kouzelný dopravní prostředek se v působivém tichu přenesl ke dveřím domu a Liriel se při tom pohledu stáhlo hrdlo. Životem se řítila tempem, kterému málokdo stačil, ale přesto ji tenhle okamžik dostihl.

Malá Triel slovu své neteře zjevně nevěřila. Matrona sice vyhrožovala, že pokud bude mít zpoždění, pošle někoho, kdo ji do Akademie doprovodí, ale podle Lirielina počítání jí ještě zbývalo několik hodin času. Přesto nebyl na disku usazen nikdo menší než Sos’Umptu, Trielina věrná fenka a podle všeho nový zástupce.

Disk se zastavil před dveřmi nájemního sídla a strážkyně kaple rodu Baenre sestoupila na zem. Tvář jí křivil vztek, zatímco se proplétala davem a kličkovala mezi odpadky až k nezdárné neteři.

„Ještě nikdy jsem neviděla takové bezostyšně hýření a ostudné chování!“ plísnila ji.

Liriel se naklonila blíž. „A chtěla bys?“ zeptala se spikleneckým šepotem. „Ještě pořád nám zbylo pár vystydlých pyrim i mužských hostů, kteří jsou aspoň trochu při vědomí. Mám nechat pro oboje poslat?“

Kněžka odpověděla pohrdavým zasyčením a otočila se na patě. Liriel následovala starší ženu a přemýšlela, jestli se jí víc chce smát, nebo křičet. Pokoušet Sos’Umptu bylo uspokojivé, ale zároveň to bezpochyby bylo na dlouhou dobu poslední Lirielino rozptýlení.

6.

Arach-Tinilith

„S tím spratkem Baenre musíme něco udělat!“ zahřímala Zeld Mizzrym. Kněžka se očividně chvěla zuřivostí a pod černo-purpurovými záhyby kněžského roucha se jí pravidelně a výrazně zvedalo a znovu klesalo poprsí.

Matrona Triel Baenre se v křesle pohodlně opřela a změřila si mistru zodpovědnou za studentky prvního ročníku. Její povytažené obočí varovalo rozlícenou elfku, aby pokračovala nanejvýš opatrně. „Z čeho je moje neteř obviněna tentokrát?“ zeptala se, přičemž neopomněla zdůraznit rodinnou vazbu.

„Další žertíky,“ zavrčela Zeld, která byla očividně příliš rozzuřená, než aby jí narážka došla. „Dnes ráno našla Shakti Hunzrin pod postelí pole hub. Měla bych dodat, že v případném hnojivu.“

Matrona mistra si povzdychla. Liriel nestrávila v budově ve tvaru pavouka ještě ani tři dny a už se stihla stát hlavní podezřelou skoro tuctu malých žertíků. Byla v nich dobrá, to musela Triel uznat, ale Matrona Baenre se obávala, že mladá elfka jednou zajde příliš daleko. Méně zručný vtipálek by na jejím místě byl dávno chycen při činu a zákonitě jednou musí přijít i den, kdy se tomu nevyhne ani Liriel. Triel měla s talentovanou dívkou plány, které nezahrnovaly její proměnu do ebenové sochy varující ostatní studenty před nedodržováním pravidel.

„Můžete dokázat, že za to může Liriel?“ požadovala chladně.

Mistra zaváhala. „Ne, předpokládám, že ne. Shakti je však ve svém obvinění nezlomná a skutečně má právo požadovat potrestání mladší studentky.“

Triel si znovu povzdechla. Nebylo nijak neobvyklé, že si mladé novicky mezi sebou vyvinuly vzájemnou rivalitu, osobní msty a zášti. Ve skutečnosti byla právě tohle skvělá příprava na život mimo Akademii, a proto od toho nebyly odrazovány. Tohle však začínalo přerůstat přes hlavu. I když Shakti Hunzrin nebyla Lirielin jediný cíl, rychle se stával nejoblíbenějším. Ne, že by to někoho zajímalo. Shaktin rod nepatřil mezi velké a na jejich obchodní záležitosti pohlíželi svrchu i někteří bohatí poddaní, kteří tyhle šlechtice snobsky nepovažovali za nic víc než za povýšené vidláky. Shakti tomu zažitému obrazu nijak nepomáhala. Její všudypřítomné vidle a neustálé nudné monology o chovu a péči o rothe vlastně ani nemohly pověsti rodu škodit víc. K tomu všemu postrádala sebemenší stopu smyslu pro humor, byla mstivá vůči svým družkám a k sluhům a mladším studentům se chovala krutě. Pokořující žertíky vůči její osobě v takovém případě představovaly skvělý způsob, jak srovnat účty, a Liriel si díky nim vysloužila značný díl tichého obdivu. Stručně řečeno, Arach-Tinilith se zase jednou nenudil.

Například minulou noc došlo k vyrušení v kapli, když Shakti – pilná a pečlivá studentka, která se pomalu blížila k postavení nejvyšší kněžky – přistoupila k oltáři, aby provedla večerní oběť. Její magické vidle ji následovaly v dokonalé parodii její nápadně kolébavé chůze. Liriel samozřejmě popřela jakoukoliv účast, ale Triel měla jasno. Celkem nic s tím ovšem dělat nemohla, protože Lloth to podle všeho překvapivě nepopudilo. Dokonce se zdálo, že zlá bohyně si čas od času chtěla užít trochu černého humoru. Časem se rozmarná Pavoučí královna Lirielinými kousky nepochybně unaví, ale prozatím byla divoká dívka novinkou a těšila se Llothině plné přízni.

„Sloužíme bohyni chaosu,“ podotkla Triel.

„Lloth budiž chvála,“ zareagovala kněžka. „Ale brzy přijde den, kdy ta zkažená malá holka zajde příliš daleko!“

„A až se tak stane, sdělí mi to sama Lloth,“ zavrčela Triel. „Dávej si pozor, abys za Pavoučí královnu nemluvila, když o to ona nestojí!“

Zeld vyvalila oči, když si uvědomila, jak daleko zašla. Hluboce se uklonila. „Žádám o vaše a Llothino odpuštění,“ zamumlala a prsty instinktivně načrtla znamení podřízenosti, kterým se tradičně odvracela nepřízeň Pavoučí královny.

Triel ji okamžitě uťala. „Jak pokračují Lirielina studia?“

„V některých oblastech nadmíru dobře,“ připustila mistra. Její hlas již zněl klidněji a také opatrněji volila slova. „Má neobyčejnou schopnost učit se a pamatovat si kouzla. Proslýchá se, že se jí dostalo kouzelnického výcviku.“

Poslední větu Zeld pronesla s lehce stoupající intonací otázky. Triel odpověděla chladným, upřeným pohledem.

„Necháváte ji postupovat vlastním tempem, jak jsem vám řekla?“

„Zajisté, Matrono mistro. Dívka byla pečlivě vyzkoušena a shledána způsobilou přeskočit jisté oblasti studia. Vykazuje ohromující nadání pro magické přenosy. Dnes začala výuku nižších sfér se studentkami dvanáctého ročníku. Takovým tempem by se mohla naučit přivolávat menší démony, nebo dokonce zvládnout přesun sférami, ještě před koncem prvního roku učení. Na druhou stranu,“ varovala Zeld, ‚je Liriel v jiných oblastech překvapivě nevědomá, a to i podle standardů novicek prvního ročníku. Její formální vzdělání bylo trestuhodně zanedbáno. Neví prakticky nic o slavné historii Menzoberranzanu nebo o uctívání Pavoučí královny. A ačkoliv se v oblasti společenského protokolu orientuje dostatečně dobře, nemá představu, kde je její místo v řadách Llothiných kněžek.

„Vyplňování takových mezer je tvoje práce,“ pronesla Matrona mistra chladně. „Nakonec, jestli má Liriel dostatek času na žertíky, potom nemůže být vytížená.“

Zeld se napjala, avšak do hádky s mocnou Triel se pustit nechtěla. „Máte mé slovo. Rod Baenre získá další nejvyšší kněžku v rekordním čase.“

„Skvělé. Chci být i nadále informována o Lirieliných aktivitách.“

„O, jsem si jistá, že o nich uslyšíte,“ odvětila mistra suše. „Pamatujte, že byla pro účely studia sférického cestování umístěna do dvanáctého ročníku. Alespoň část dne tak bude ve stejné třídě jako Shakti Hunzrin.“

V soukromí svého pokoje v dormitoři hodila Shakti Hunzrin zrádné vidle proti zdi. Náraz zbraně a následné řinčení o zem byly přehlušeny kněžčiným zuřivým jekem.

Jako další vzduchem prolétly Shaktiny šaty. Nějak došlo k tomu, že všechny byly prosyceny pachem hnoje, a zuřící žena je ze sebe strhávala a odhazovala pryč. Přistoupila k umyvadlu a přičichla k vodě ve džbánu. Alespoň že ta není tím pachem poznamenaná, pomyslela si ponuře. Nalila trochu vody do umyvadla a začala se drbat houbou.

Shakti ani na okamžik nepochybovala, kdo byl za její nejnovější zneuctění zodpovědný. Dobře si pamatovala údiv a vztek v očích Liriel Baenre, když jí jako nové studentce přikázala, aby ji obsluhovala při snídani. Shakti měla plné právo něco takové požadovat, ale Liriel jí přesto otevřeně odmítla vyjádřit úctu, kterou si poctivě vydobyla dvanácti roky dřiny v tomhle pavoučím vězení. A co hůř, té malé mrše to prošlo!

Další důkaz toho, pomyslela si Shakti hořce, jak špatně je tohle město vedeno. Kněžky stanovovaly pravidla a pak je podle libosti porušovaly. Shakti měla pocit, že Liriel si mohla dovolit dělat, cokoliv se jí zachtělo, a to díky jménu, které prostě zdědila. Nikdo z rodu Baenre se podle všeho nemohl mýlit, a to i když stará Matrona dovedla město na pokraj zkázy. Ať už ale uplynulé dva dny přinesly cokoliv, Shakti alespoň poskytly jasný cíl pro její zuřivost, rozmrzelost a frustraci. Vše, co bylo na Menzoberranzanu špatného, mělo konečně jméno.

Shakti nenáviděla Liriel Baenre. Čistota a síla toho pocitu převyšovaly všechno, co dosud mladá kněžka poznala. Nenáviděla Liriel pro její vysoký šlechtický původ a všechen zmatek způsobený dlouhou vládou její babičky a zkázonosnou válkou. Nenáviděla tu dívku pro její krásu a okamžitou oblíbenost v Akademii. Nenáviděla Lirielin bystrý smysl pro humor; kdykoliv byla ta potvora nablízku, měla Shakti pocit, že je terčem vtipu, kterému ona jediná nerozumí. Nenáviděla Liriel pro její pohotovou mysl a lehkost, s níž se učila věcem, které by měly vyžadovat roky námahy. Ze všeho nejvíc ji však nenáviděla kvůli patnácti rokům svobody. Ona sama musela do Akademie vstoupit na počátku dospívání, a proč by na tom Baenre neměla být stejně? Za všechny tyhle nespravedlnosti, přísahala Shakti Hunzrin, jednoho dne Liriel Baenre draze zaplatí.

Temná elfka se rychle oblékla a ozbrojila a následně vklouzla do kroutících se chodeb vedoucích do dormitoře studentek prvního ročníku. Liriel samozřejmě dostala vlastní pokoj, i když většina kněžek musela až do pátého roku studia žít s jednou nebo dvěma spolubydlícími. Všechny studentky prvního ročníku právě byly na několikahodinové přednášce o zvěrstvech, kterých se na drowech dopustili elfové z Povrchu, následované obvyklým vybízením k šíření slávy Lloth ovládnutím nejdříve Temných říší a následném vyhubení ostatních elfských ras. Byla to dobrá řeč, pomyslela si Shakti hořce, a jako obvykle zcela ignorovaná kněžkami, které byly u moci. Když Menzoberranzan konečně vytáhl do války, bylo to proti hnízdu trpasličích poskoků. A co měl takový katastrofální pokus společného s prvním a druhým přikázáním Lloth? Ještě méně než nic, pěnila Shakti. I kdyby ale celá přednáška neměla jiný účel, alespoň jí poskytne soukromí potřebné pro zamýšlený úkol.

To, o co se žena pokoušela, bylo extrémně riskantní, avšak právě teď neměla náladu na složité jemnůstky. Nejdříve našla Lirielin pokoj a následně kolem sebe jednoduchým kouzlem stvořila kruh ticha. Rozhlédla se na obě strany a namířila vidlemi na dveře. Z bodců vyšlehl kouzelný oheň a kamenné dveře se bezhlučně roztříštily. Shakti prošla oblakem prachu a dýmu a vstoupila do místnosti.

Když šlo o pohodlí, nehleděla její rivalka na náklady, všimla si kněžka hořce. Lirielin pokoj ani trochu nepřipomínal prosté praktické cely novicek. Úzký kavalec byl nahrazen vznášející se postelí doslova zavalenou hedvábnými polštářky. U stěny stála zlacená masivní truhla a na nízkém pracovním stolku nechyběl stříbrný svícen a štědrá zásoba drahých lojových svící. Stěny zdobila nádherná umělecká díla a Shaktiny nohy se cestou k vyřezávané šatní skříni bořily hluboko do koberce nesmírné ceny. Prudce rozevřela dřevěné dveře a začala se přehrabovat v uvnitř uložených šatech. Černá, rudě lemovaná roucha novicky se tísnila v koutě; většinu místa zabíraly slavnostní roucha, skandální spodní prádlo, noční košilky a lehké taneční střevíce.

Shakti si odfrkla. Nebylo divu, že ta mrcha dostala vlastní pokoj. I kdyby využívala jen polovinu všech těchhle věcí, tak by případná spolubydlící nemohla ani spát, ani studovat.

Kněžku ale ze všeho nejvíc zaujalo cestovní vybavení, pevné boty a sbírka zbrojí a zbraní uložená do úhledné hromádky. Dalo se představit, že by Liriel našla čas i příležitost k oblékání večerních šatů, aniž by opustila Tier Breche, ovšem tahle výstroj se hodila víc na procházení se Temnými říšemi než na studentské oslavy. Ano, byla pravda, že v dnešní době měly studentky více svobody a mohly díky tomu i vyjít ven, ale zároveň bylo zřejmé, že Liriel je postrkována Arach-Tinilithem se zoufalým, skoro až urážejícím spěchem. Rod Baenre potřeboval nejvyšší kněžky k obnovení původní síly, jinak by zaručeně sestoupil z čelního místa žebříčku moci. Shakti upřímně pochybovala, že by Matrona Triel schvaloval, že její drahá neteř opouští Arach-Tinilith, a to kvůli čemukoliv.

Poprvé za téměř tři dny se Shakti usmála. Konečně měla proti čerstvé sokyni nějakou zbraň. Možná chvíli potrvá, než ji chytí při činu, avšak teď už věděla, na co si má dávat pozor.

Bylo nemožné, zjistila Liriel, aby drow umřel čirou nudou. Fakt, že stále ještě seděla živá a dýchající i po čtyřech hodinách blábolení a slovních výpadů, byl dostatečně přesvědčivým důkazem.

Ohromeně si povšimla, že ostatní novicky se zdají být přednáškou upřímně strženy. Přednáškovou komnatou se rozléhalo vzrušené, souhlasné mumlání, občas přerušené výkřiky velebícími Lloth. Možná že ostatní dívky byly jen lepšími herečkami. Liriel tomu moc nevěřila, ale i kdyby to náhodou byla pravda, neměla v úmyslu vybrušovat si tohle umění tím, že by ke sborovému chóru přidávala vlastní extatické výkřiky. Podařilo se jí spolknout všechny uštěpačné poznámky, které se jí draly na jazyk, a to samo o sobě bylo dostatečnou obětí Lloth. Takové sebeomezování nebylo Liriel vlastní.

I přesto nebyla Akademie tak špatná, jak se obávala. Bylo jí povoleno přinést si z domu skromné vybavení a měla neomezený přístup do místní ohromné knihovny a k jejím foliantům a kouzelným svitkům. Toužila také prozkoumat magické poklady Čarodějce, ale měla dostatek soudnosti, aby s tím pokusem prozatím počkala. S výjimkou právě probíhající přednášky, v jejímž průběhu opravdu trpěla, přišly Liriel všechny lekce velmi zajímavé. Kněžská magie byla obzvláště lákavá a brzy bylo zřejmé, že své spolužačky schopnostmi dalece převyšuje. Kouzla sama byla velmi podobná těm, která sesílala během prvních let studií magie, ovšem s jedním důležitým rozdílem: jejich úspěch závisel na přízni Lloth.

Liriel slýchala její jméno celý život, ale Pavoučí královna pro ni nikdy nebyla skutečná. Seslání prvního kněžského kouzla to náhle a dramaticky změnilo. Mladá elfka roky praktikovala kouzelnickou magii, k níž využívala svůj vrozený talent a bystrou mysl, která dokázala zvládat i složitá kouzla jako nic. Tvrdou prací, kvalitní výukou a hromadami peněz utracenými za knihy a složky kouzel ze sebe udělala věrohodného mága. Když však nyní seslala své první kněžské kouzlo, oslovila Lloth, a bohyně odpověděla.

Tento okamžik na Liriel zapůsobil jako zjevení. Mladá žena nebyla zvyklá na někoho spoléhat a od dětství věděla, že je ve skutečnosti na vše sama. Využívala různé, ostatními nabídnuté příležitosti, ale když šlo opravdu do tuhého, pak se nemohla na nikoho spolehnout a moc dobře si to uvědomovala. A teď jí zničehonic naslouchala sama bohyně!

Liriel velice dobře znala, jakou pověstí se Lloth pyšní a jak dopadli ti, kteří se Paní chaosu znelíbili. Možná se to jednoho dne stane i jí. Prozatím však k Pavoučí královně pociťovala jen vděk, a možná dokonce rostoucí náklonnost. Pokud by se ale jednou měla dočkat zrady, tak by to pro ni nebylo nic nového. Proto se Liriel tiše pomodlila a ze všech sil se snažila vytlačit z hlavy kněžčino pronikavé kázání. Lloth si bude muset sama přečíst motivy takového jednání z jejího srdce.

Konečně lekce skončila. Nic tak bolestivého nemůže trvat věčně, pomyslela si Liriel suše. Ze sálu vyběhla až neslušnou rychlostí. Další lekce měla být mnohem víc podle jejího vkusu: studium nižších sfér. Možná že nemohla volně zkoumat Temné říše nebo chodit městem po boku svých zábavu milujících společníků, ale učila se, jak se podívat do jiných světů. A to vypadalo slibně!

Liriel si slibovala, že sférické cestování zvládne před koncem roku. Stále ještě před sebou měla hodně učení, ovšem i to bylo součástí cesty.

Takže zatímco se její spolužačky z ročníku vydaly na polední jídlo, spěchala Liriel do svého pokoje pro svitky a věšteckou misku. Ta byla obvyklou součástí vybavení. Kulatá, černá nádoba bez ozdob zatím musela stačit, avšak časem si chtěla pořídit nějakou víc podle svého vkusu. V Mnohokulturní čtvrti znala umělce, který dokázal vytesat misku z jediného kusu obsidiánu a doplnit ji stříbrnými rukojeťmi a výjevy velebícími Lloth. Liriel se neubránila myšlence, co by se s takovou miskou asi stalo, kdyby ji nechala nějakou dobu ležet v Zz’Pzořině doupěti, kde by mohla nasáknout magií Temných říší. Při představě, kolik různých stvoření by pak dokázala přivolat a kolik lumpáren by s jejich pomocí mohla napáchat, jí jiskřilo v očích.

Vtom zahlédla rozbité dveře do svého pokoje a dobrá nálada ji opustila stejně náhle, jako hasnou kouzelné plameny. Opatrně se plížila blíž, připravená přivolat při sebemenším pohybu kouli temnoty. To by každého vetřelce zpomalilo a jí by poskytlo zlomek vteřiny na rozmyšlenou. I když filozofie „zabte je všechny, Lloth už si je vytřídí“ ve vnějším světě fungovala skvěle, Akademie měla vlastní složitou hierarchii a síť intrik, které ještě docela nerozuměla. Například by nebylo moudré napadnout někoho, kdo by její pokoj prohledával na příkaz mistry Zeld.

Liriel byla nakonec složitého rozhodování ušetřena, neboť uvnitř pokoje nikoho nenašla. Ve vzduchu se ale vznášel výmluvný pach, který způsobil, že se lehce usmála. Shakti Hunzrin to může trvat ještě pár dní, než si všimne, že zdrojem zápachu je její vlastní tělo. Díky zvlášť pro tuto příležitost připravenému triku budou póry té krávy rothe vylučovat pach hnoje tak dlouho, dokud to Liriel nepřestane bavit a sama kouzlo nezruší. Mezitím pachová stopa představovala zábavný způsob, jak snadno sledovat její pohyby.

Nejdříve ze všeho si Liriel zkontrolovala truhlu s knihami. Velmi se jí ulevilo, když našla zámek neporušený. Shakti se mnohem víc zajímala o prohlídku jejího šatníku. Představa té zavalité, prosté kněžky, oblečené v jednom z jejích odvážných rouch, způsobila, že se začala nahlas smát.

Náhle zvážněla a obhlídla škody. Správně by měla mistře Zeld okamžitě oznámit, co se stalo, a nechat Akademii, aby dveře sama opravila. To by však nepochybně vyvolalo vyšetřování, a to se jí příliš nehodilo. I kdyby skutečně chtěla Shakti obvinit, přitáhlo by to nechtěnou pozornost k jejím vlastním nedávným aktivitám. Ne, znala lepší způsob.

Liriel odspěchala do kuchyně, aby tam sehnala někoho na práci. Cestou do spodních pater připomínajících sklepení měla dostatek času, aby přemýšlela nad nedávnou sérií žertíků. Částečně si uvědomovala, že má lepší postavení a může si dopřát mnohem víc než většina obyvatel Menzoberranzanu, ale její úžasný život skončil a provádění schválností bylo posledním – a jednoznačně nebezpečným – způsobem, jak odmítnout realitu. Shaktin přímý útok dával jasně najevo, že zašla příliš daleko. Liriel nechtěla válku, a proto se rozhodla, že pro příště se omezí na diskrétnější metody. Na nádvoří Akademie si prohlédla obsidiánové sochy – vše, co zbylo ze studentů, kteří to také přehnali – a nechtěla se k nim připojit.

Čas poledního jídla mezitím minul a kuchyně byla ztichlá. Našla zlobří otrokyni s pažemi až po lokty v hrnci s mydlinkami. Tyčila se do dvojnásobné výše než štíhlá elfka a vypadala, že je přímo stvořená ke vzbuzování strachem poznamenaného opovržení. Pod tlustou kůží se jí vlnily svaly a ze spodní čelisti čněly psovité tesáky. Tvář jí křivilo nenávistné zachmuření. Oděná jen v kožené zástěře drhla hrnce s takovým zápalem, jako kdyby veškeré špíně vyhlásila krevní mstu.

Poblíž ležely podnosy s nakrájenými syrovými rybami, připravenými k okořenění a večernímu servírování. Elfka si vybrala jeden obzvlášť pěkný kousek, hodila si ho do úst a přátelsky se na zlobří samici usmála.

„Měla bych pro tebe práci, Chirank,“ řekla.

Její výraz se okamžitě rozzářil. „Jestli Chirank práci udělá, tak co Chirank dostane tentokrát?“ zeptala se hlubokým, drsným hlasem.

Liriel jí ukázala velkou zlatou minci. Chirank se jí zmocnila svou masivní, mýdlem pokrytou rukou a silně do ní kousla. S uspokojením zhodnotila hluboké stopy po zubech a šťastně si něco zabručela.

Když byl takto obchod uzavřen, přistoupila Liriel blíž. „Pamatuješ si, kde je můj pokoj? Dobře. Došlo tam k takovému menšímu boji a já bych potřebovala, aby tam někdo okamžitě uklidil.“

„Hodně krve? Drowí těla?“ zeptala se Chirank s nadějí v hlase.

„Tentokrát ne,“ odpověděla temná elfka odměřeně. „Všechno, co je třeba, je jen trocha obyčejného úklidu. A pak je tam takový menší problém v podobě chybějících dveří.“

„Chirank je nevzala,“ bránila se zlobří samice.

„Jistěže ne. Dokázala bys to ale, kdybys chtěla?“

Chirank s obavou zračící se ve zvířecích očích pokrčila rameny.

Liriel přistoupila o krok blíž. „Pamatuješ si ten pokoj, kam jsem tě nedávno poslala odnést hnůj? Chci, abys šla právě tam, ukradla dveře a pověsila je do závěsů mého pokoje. Taky budeš muset vyměnit zámek.“

„To půjde těžko,“ smlouvala Chirank.

Elfka vytáhla další dvě mince. „Ty i já víme, že dokážeš vylomit zámek stejně rychle jako kterýkoliv půlčík. Nikdo tě neuvidí, slibuji.“

„Ty z Chirank uděláš zase drowa?“ zeptala se samice se směsí strachu a zaujetí.

Liriel to na chvíli zvážila. Nebyl to špatný nápad. Chirank byla domácí otrokyně, takže mohla být kvůli nějakému úkolu poslána i do studentských ložnic, ale stejně by to mohlo vyvolat nechtěný rozruch. Liriel proto stvořila iluzi, která dala mohutné zlobří samici podobu jemné drowí ženy oděné do volného roucha nejvyšší kněžky. Elfka si olízla rty a zhodnotila výsledný efekt.

„Vezmi si támhletu lžíci,“ poručila a ukázala rukou na sušící se naběračku.

Když ji Chirank poslechla, seslala druhou iluzi. Naběračka se změnila v bič s hadími hlavami, oblíbenou zbraň všech kněžek. Tenhle měl čtyři zuřivě se vlnící hlavy a rukojeť z vyřezávané černé kosti. Díky tomu vypadal obzvlášť hrozivě. Samice vykvikla a odhodila ho. Na kamennou podlahu dopadl s kovovým zazvoněním.

„Slyšela jsi to? Je to jenom naběračka,“ utěšovala ji Liriel. „Když ji poneseš v ruce a půjdeš dostatečně rychle, všichni ti budou uhýbat z cesty a nikdo si nevšimne, že tvoji tvář nepoznává.“

Elfciny argumenty dávaly smysl. Každý v Akademii, od nejnižší otroků po pokročilé studenty, by se rozzlobené kněžce s hadím bičem vyhnul širokým obloukem. Chirank se sehnula a vlnící se bič opatrně zvedla. Několikrát s ním praštila o umyvadlo, aby se ujistila, že v ruce skutečně drží jen neškodný kus nádobí. Konečně s viditelným ohromením přikývla.

„Když ty máš taková kouzla, proč potřebuješ Chirank?“ zajímala se logicky. „Ta Shakti by se tě bála, kdyby ty tahle kouzla na ni použila.“

„Řekněme, že jsem radši, když si mě nikdo nevšimne,“ odpověděla Liriel.

Samice zachrochtala. Jako otrokyně dobře chápala praktickou moudrost toho být nenápadný. I když se tentokrát chystala udělat vše, co po ní malá elfka chtěla. Chovala se k ní totiž, jako kdyby obě byly ze stejného kmene. Jako takové si sice navzájem nedůvěřovaly, ale společně se věnovaly krádežím nebo pomstě. Pro Chirank to znamenalo největší přiblížení se domovu, které si mohla dovolit. A se zlatem, jež od ní dostávala, si bude moct dovolit propašovat dovnitř dýku. Zlobrům z dobrého důvodu nikdo nedůvěřoval natolik, aby jim byly svěřeny ostré nástroje jakéhokoliv druhu. Chirank byla sice otrokyní, která zbytek života nepochybně stráví prací pro temné kněžky, ovšem až zemře, bude to zlobří smrtí a její tělo bude pokryto krví mnoha drowů.

Samice se usmála tak široce, že její strašlivé tesáky pronikly kouzelnou iluzí a na okamžik se zaleskly proti jejímu nyní drowímu obličeji.

„Čas plenit,“ zavrčela šťastně.

7.

Další světy

Později téhož dne se Liriel vrátila studovat do své nově opravené a pečlivě uklizené komnaty. Předtím se jí v hlubinách arach-tinilitské knihovny podařilo najít zajímavý svitek, který obsahoval kouzlo k vytvoření portálu, jímž se dalo nahlédnout do jiné sféry. Šlo o extrémně náročné kouzlo, které slibovalo vyzkoušet její schopnosti až na samu hranici i za ni. Liriel byla právě hluboce zahloubaná do jeho studia, když se ozvalo nesmělé zaklepání na zcizené dveře.

Její soustředění se zhroutilo a za očima jí vybuchla bolest. Zuřivě zaklela a promnula si rukama oči. Kdyby se jí totéž stalo během sesílání, a ne jen studia kouzla, potom ji zpětný zášleh uvolněné energie mohl zabít. Kdo mohl být tak stupidní, aby ji obtěžoval právě v takové chvíli? Studijní čas byl posvátný a žádná kněžka během něj nesměla rušit jinou. Přesto se slabé zaklepání ozvalo znovu.

Liriel odstrčila židli a zamířila ke dveřím. Naklonila se blíž k mezeře u zárubně a sykla: „Tohle by rozhodně mělo stát za tu bolest, kterou mám v úmyslu způsobit. Kdo je to?“

„To jsem já,“ ozvala se tlumená odpověď pronesená známým naříkavým mužským hlasem. „Pusť mě dovnitř, Liriel, než mě někdo uvidí.“

„Kharzo?“ zamumlala šokovaná neočekávanou návštěvou svého učitele. Otevřela dveře, popadla kouzelníka za rukáv a zatáhla ho dovnitř.

„Jsem tak ráda, že jsi přišel! Neuvěříš tomu, co se teď právě učím!“ vykřikla šťastně. Na dřívější hněv zcela zapomněla; když tu teď Kharza-kzad byl, mohl jí pomoci s novým kouzlem. Sebrala svitek ze stolu a zamávala mu jím před nosem. „Tohle mi umožní vidět do jiných sfér! Proč jsme nikdy nic takového nestudovali?“

„Drowí kněžky čerpají sílu a spojence z nižších sfér. Jak dobře víš, kouzelníci mají jiné zdroje síly,“ odpověděl Kharza-kzad a nepřítomně si prsty hrál s cípem svého rukávu. „Jen zřídka přivoláváme na pomoc tvory z Propasti a pozorovat je není zas až taková zábava.“

Liriel se zašklebila a klesla na hromadu polštářků. „Ale stejně mi můžeš pomoct s jeho učením. Sedni si, Kharzo, a přestaň sebou šít, hrozně mě to rozčiluje.“

Kouzelník zavrtěl hlavou tak silně, že si okamžitě rozcuchal tenké bílé pramínky svých dlouhých vlasů. „Nemůžu tu zůstat moc dlouho. Jen jsem ti chtěl přinést tohle.“ Ze širokého rukávu vytáhl malou tmavou knížečku a podal ji Liriel.

Zaujatá elfka ji otevřela a nastavila tlumenému světlu svíčky. Na stránkách zažloutlého pergamenu nalezla podivné runy, stejně hranaté jako ty drowské, ovšem jednodušší a ne tak pečlivě zapsané.

„Co to je?“

„Taková kuriozita, na kterou jsem náhodou narazil,“ odpověděl Kharza spěšně a toporně, jako kdyby tuhle otázku čekal a odpověď si předem připravil. „Kupec jednoho mého známého mi prodal krabici knih. Některé byly cenné, jiné jen zajímavé. Obávám se, že tahle patří mezi ty druhé, ale myslel jsem si, že tebe by při tvé nenasytnosti mohla zajímat.“

Liriel mu věnovala škádlivý pohled. „Tu neznáš ani z poloviny.“

Kouzelník si povzdechl. „Pýcha starého drowa značí jeho pád,“ citoval smutně známé rčení. „Tebe nikdy nenapadne odpustit mi můj politováníhodný nedostatek taktu, stejně jako tě nepřestane bavit mě mučit, že?“

„Nejspíš ne,“ souhlasila vesele, avšak vzápětí se znovu vrátila k novému pokladu. Neznámý jazyk nepředstavoval problém: jednoduché kouzlo přeložilo neznámé naškrábané znaky do elegantní drowí abecedy. Liriel přejela zrakem několik stránek, pak na učitele upřela nevěřícný pohled.

„Ta kniha je z Povrchu!“

„Ano, myslel jsem si, že by mohla být,“ řekl a neklidně se ošil.

„Jsou tam příběhy o lidech, kteří si říkali Rusové, jejich hrdinech a bozích. A také něco o runové magii. To má být co?“

„Samozřejmě víš, že runy a črty mohou být očarovány a použity jako ochranné prostředky,“ začal.

„Jistě, jistě,“ přerušila ho netrpělivě. „Ale tohle je něco jiného. Tohle je magie vytvořená pomocí nových run. Jak se něco takového dělá?“

„O tom nic nevím, ale zní to až příliš jednoduše, než aby to bylo skutečně mocné,“ zavrhl Kharza s pohrdavým odfrknutím celý nápad. „Lidští mágové jen zřídka – pokud vůbec někdy – dosahují takové úrovně moci, jakou známe my v Temných říších. Neztrácel bych čas s jakýmkoliv magickým učením dávno mrtvé lidské kultury. Myslel jsem si ale, že by tahle kniha mohla částečně uspokojit tvoji touhu po vzdálených místech, dokud jsi uvězněná v Akademii.“ Pokrčil omluvně rameny. „Zdá se ale, že nebude ani potřeba. Neměl jsem tušení, že se o jiných světech budeš učit takhle brzy.“

Dívčin úsměv byl zářivý a zcela upřímný. „I přesto je ta kniha úžasná a já si přečtu každé slovo. Už jenom to, že jsi na mě myslel, je dostatečným darem.“

Kharza-kzad si nervózně odkašlal. „V tom případě se vrátím zpět do své věže. Jestli nebudeš mít námitky, stvořil bych stejnou bránu, kterou jsi použila ke vstupu do mé studovny i ty.“

„Proč jsi takhle nepřišel i sem, místo aby ses plížil chodbami?“

„To kouzlo jsem si z tvé knihy neopsal a i přes různé klepy jsem nevěděl, kde přesně se tvůj pokoj nachází,“ pronesl s nečekaným přídavkem suchého humoru. „Bez přesné představy o cíli může být magické cestování nebezpečné a nepředvídatelné.“

„Skutečně. Mohl jsi třeba skončit v bublinkové koupeli s mistrou Zeld,“ zamumlala se zrádně vážným výrazem.

„Ano. Ehm. Dobře.“ Kouzelník zaváhal a jeho ustarané vrásky se zkroutily do téměř panického výrazu. „Kdybys chtěla, mohl bych bránu vytvořit trvale, takže bys ke mně mohla zaskočit, kdykoliv bys chtěla. Mohl bych ti dál pomáhat se studiem kouzel a snadno ti opatřovat potřebné zásoby a zboží.“ Spěšně ze sebe návrh vychrlil a při čekání na odpověď přešlapoval z nohy na nohu.

Lirielin úsměv zamrzl. Ačkoliv se dar jediné knihy mohl zdát upřímným, takováhle nebývalá štědrost působila falešně. Kharza-kzad byl opatrný, mrzutý a od přírody samotářský. O své studenty se nestaral a strávil víc času výzkumem kouzel a výrobou hůlek než učením v Čarodějci; jeho titul mistra byl spíš čestný než skutečný. Jediným důvodem, proč ji vůbec přijal, bylo jméno a vliv jejího otce. Kharza rovněž nenáviděl risk a teď nabízel otevřené porušení pravidel Tier Breche, jen aby ji mohl dál učit. Starý drow měl jistě postranní úmysly, ale to měli nakonec všichni. Dokud se bude chovat opatrně, neviděla jediný důvod, proč jeho nabídku nepřijmout.

„To je od tebe milé, Kharzo,“ řekla. „Sice mě tu hodně zaměstnávají, ovšem jsem si jistá, že se mi někdy brzo podaří vyklouznout ven.“

„Ano. Jistě. No, sama dobře víš, kde mě najdeš.“

Kouzelníkovy ruce prolétly sérii gest zaklínání a v pokoji se objevil slabý ovál dveří. Na rozloučenou dal ještě Liriel slovo moci, které bránu mělo znovu aktivovat, a pak vkročil do svobody vnějšího Menzoberranzanu.

Opět sama si Liriel povzdychla. Jestli se jí chtěl Kharza tímhle způsobem pomstít za to, jak si ho dobírala, našel si opravdu originální způsob. Vědomí, že ke svobodě jí stačí jediné slovo, neklidnou elfku ještě řádně potrápí. Otec jí dříve dal knihu kouzel, aby v případě nutnosti mohla půdu Akademie opustit, ale později jí kladl na srdce, aby ji používala nanejvýš opatrně. Tím s největší pravděpodobností myslel, aby nic nedělala, dokud jí to sám nepřikáže, pomyslela si s návalem vzpurného vzteku. Měla však dostatek rozumu, aby správně chápala veškerá rizika a poučila se z nich.

Od dohořívajícího pozůstatku staré svíčky zapálila novou a znovu se vrátila ke studiu. Kniha od Kharzy byla velmi stará a příběhy v ní jednoduché, ale docela poutavé. Vyprávěly o neklidných lidech, kteří před dávnými časy vypluli v dlouhých člunech na moře, nejdříve aby plenili a zabíjeli, později aby se usadili. Přesto z každé stránky tryskala energie a láska k dobrodružství. Liriel si nakonec četla dlouho do noci a spotřebovala spoustu vzácných svíček.

Úvahami o lidech se nikdy nezabývala, avšak tyhle příběhy ji zaujaly. Nazažloutlých stránkách znovu ožívaly příběhy o odvážných hrdinech, podivných a divokých zvířatech, mocných primitivních bozích a kouzlech, která byla nedílnou součástí vzdáleného světa. Liriel hltala slovo za slovem, vstřebávala ten prastarý jazyk, myšlení tehdejších lidí a jejich podivnou magii. Její vzrušení rostlo s každou další stránkou.

Koncept runové magie ji fascinoval. Některé runy byly jednoduché a šlo se je snadno naučit; jiné byly jedinečné a hluboce osobní. Každá runa musela být před tím, než byla použita v kouzlu, napřed vytvořena. Takovému procesu se říkalo tvarování a probíhal ve třech stupních – plánování, tesání a aktivace. V průběhu cesty nebo jako výsledek prožitých dobrodružství začala runa v mysli sesílatele postupně nabývat konkrétní podobu. Až když byla plně zformovaná, bylo možné ji vytesat. Mnoho kouzel přímo určovalo, do jakého povrchu je třeba rýt. Například jednoduchá runa léčení musel být vyryta do větve stromu, konkrétně dubu.

„Co je to strom?“ zamumlala Liriel, ale ihned se vrátila ke čtení.

Posledním krokem bylo nabít runu silou skrze pomazání nebo vyřčení zaklínadla příslušného kouzla. I tento krok se zdál být velmi osobní; žádný koupený kouzelný svitek nemohl přinést výsledek. Liriel vstřebávala podivnou filozofii a zároveň zamyšleně přikyvovala. Kharza měl pravdu: na první pohled vypadala runová magie směšně jednoduše. Přesto však kladla na mága velké nároky. Magie přicházela skrze pouť, ať už duchovní, nebo dobrodružné poslání.

Pouť. Velké poslání.

Náhlá vlna touhy ji zasáhla se silou fyzického úderu. Náhle si uvědomila, že tohle bylo to, po čem celý život toužila. O tom byly všechny výpravy do Temných říší a nekonečné společenské přesouvání městem. Byla rozenou cestovatelkou uvězněnou mezi bytostmi, které byly spokojené se životem i smrtí v jeskyni velké jen dvě míle napříč. Jakkoliv byl Menzoberranzan kouzelný, pro někoho jako ona nebyl dost velký.

Liriel schovala tvář do dlaní a snažila se nahlas nekřičet. Mladá dívka dosud nepoznala zoufalství, teď na ni těžce dolehlo. Stěny jejího pokoje se k ní přibližovaly, dokud nepohltily světlo svíčky.

Náhle, stejně rychle jako přišel, okamžik zoufalství zmizel, vytlačený z hlavy smělým plánem. Liriel pomalu zvedla oči k věštecké misce.

A proč ne? pomyslela si vzpurně. Jestliže jí bylo povoleno nahlížet do Propasti a studovat její stvoření a tajemství, proč by se nemohla víc dozvědět o svém vlastním světě? Možná že v Zemích světla dosud žili nějací potomci Rusů životy plné vášnivé volnosti, jejichž zlomky zahlédla na stránkách staré knihy. Proč by je nemohla najít a naučit se jejich způsobům?

Došlo jí, že ani to by nemuselo být dost. Okamžitě myšlenku potlačila a vrátila se zpět k vzácnému svitku. Naučila se brát, co jí život přinesl, a zároveň nepřemýšlet o tom, co by mít nemusela.

Temná elfka zapálila další svíčku a začala studovat, jak by mohla získat přístup do Zemí světla.

Fjodor neměl nejmenší tušení, kolik času už v Temných říších strávil. Dokonce i čas tu byl podivně narušený a neskutečný. A nebylo to jen tím, že byl daleko od uklidňujícího rytmu slunce a měsíce. Neustálá vyčerpávající potřeba zůstávat ostražitý způsobovala, že každý okamžik se mu vryl pevně do paměti a zůstával v ní jasný a čistý dlouho poté, co měl uvolnit místo dalšímu. Jistým způsobem mu tohle zpomalování času připomínalo to, které zažíval během berserkrovské zuřivosti, a také bylo stejně vyčerpávající.

Do Temných říší si přinesl dostatek jídla a pití na dva dny, ale i když jedl i pil úsporně, bylo skoro všechno pryč. Horší však bylo, že mu docházela zásoba pochodní. Za celou cestu nenašel vůbec nic, co by mohlo vypadat jako hořlavé, a to byla potíž. Dokud měl světlo, mohl Fjodor sledovat stopu drowích zlodějů. Stál před těžkou volbou: jít dál, a nebo se pokusit najít cestu na Povrch, opatřit si zásoby a zkusit to znovu.

Fjodor pokračoval. Stopování bylo obtížné, a kdyby se teď zastavil, nemusel by stopu znovu najít. I když se drowové pohybovali v pětičlenné skupině, našlapovali lehce a v tomto pro něj cizím terénu se dala těžko zachytit jakákoliv stopa.

Když takhle zvažoval obtížnost svého úkolu, nepřišlo mu zatím na mysl, co by dělal, kdyby drowy skutečně našel. Věděl, co dokázal, a to ho pohánělo.

Ve své zemi, známé válečníky-berserkry, patřil Fjodor k nejlepším. Získal si úctu, a dokonce se mluvilo o tom, že má být jmenován Tesákem – náčelníkem zodpovědným za skupinu válečníků. Byl respektovaný, ale také se ho pro to, kým byl, báli. On se zase pro změnu bál toho, čím by se mohl stát.

Jednou z rašemenských nejméně pochopených tradic byla destilace jhuildu, nápoje tak silného, že se mu běžně – a zcela trefně – říkalo „ohnivé víno“. Méně silná varianta byla vyráběna pro obchodní účely, ovšem chuť na ni si vyvinulo jen nemnoho cizinců. Každý berserkr nosil bezednou láhev s nekonečnou zásobou jhuildu a čas od času z ní upíjel, aniž by pociťoval silnější účinek než po jakékoliv obyčejné lihovině. Před bitvou se však používal při rituálu, který zažehával plamen vášně a pozdvihoval válečníkovu zručnost a zuřivost do jinak nedosažitelných výšin. Tohle se Rašemenci učili od kolébky a nikdo bez správného výcviku nedokázal berserkru úspěšně propadnout.

Na rozdíl od kolegů válečníků byl Fjodor přirozeným berserkrem. Zuřivost k němu přicházela i bez jhuildu nebo rituálu. Bojoval s větší úporností než jeho druhové, ale bez kontroly. Dokud záchvat šílenství trval, nedokázal myslet strategicky nebo změnit taktiku, aby pomohl a ochránil ostatní Rašemence. Jediné, co Fjodor dokázal, bylo zaútočit a pobíjet nepřátele, dokud proti němu nějací stáli. Jednoho dne to bude znamenat jeho smrt, tím si byl Fjodor jistý. Nebyla to však smrt, čeho se bál. Fjodorovým nejhlubším strachem bylo, že přijde den, kdy nedokáže rozeznat přátele od nepřátel.

Bitva na lesní mýtině ho silně znepokojila. Před tou nocí bojoval, jen aby ochránil své krajany a svou zem. Tentokrát ale propadl šílenství kvůli bandě drowích zlodějů! Co přijde dál? Spojí se s thayskými kouzelníky při útoku na kruhové věže rašemenských Čarodějnic? Ne, bude mnohem lepší, když zemře v téhle vzdálené zemi.

Cesta před ním začala zničehonic strmě stoupat. Fjodor se vyškrábal na vrchol svahu a zdvihl pochodeň vysoko do vzduchu. Před ním opět prudce padala a zatáčela strmě doprava. K jeho nesmírnému překvapení vycházelo zpoza zatáčky slabé světlo.

Opatrně a tak tiše, jak jen dokázal, se k němu připlížil. Zvuk kapající vody s každým okamžikem sílil a vzduch byl vlhký jako na jaře v mokřinách. Když konečně obešel roh, připravil ho pohled, který se mu naskytl, o dech.

Dostal se do další jeskyně. Tahle byla menší než předchozí, avšak podivnější než cokoliv, co kdy viděl. Stěny zde byly vlhké a na nich v podivných útvarech rostly trsy mechu a hub, které zářily tlumeným nachovým a modrým světlem. To se odráželo od mokrého černého kamene a zaplňovalo jeskyni. Fjodor před sebe natáhl ruku; dokonce i jeho kůže vypadala, že světélkuje modravou září.

Mladý válečník se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Naučil se myslet na Temné říše jako na masu ničeho víc než kamene, ale v téhle jeskyni rostlo udivující množství různých druhů rostlin. Temně modré kapradiny obklopovaly malé jezírko a bledý stříbřitý mech visel ze stropu jako krajkový závěs. Poblíž, přímo pod převislou římsou, rostly trsy hub. Fjodor přiklekl blíž, aby se na ně lépe podíval.

Ještě nikdy neviděl houby v takových barvách a tak podivných tvarů. Některé vypadaly jako houby jeho domovských lesů až na to, že byly mnohem větší a v podivném odstínu fialové. Jiné působily mnohem nehmotněji. Jemná stavba a křehké okraje, které vypadaly, že se při sebemenším dotyku zničí. Byly tam i pýchavky v odstínech karmínu a levandule a bledé houby připomínající malé silné strážce.

Mohl by zkusit nějaké z nich sníst, rozhodl se Fjodor, ovšem jen jako druhou možnost k vyhladovění. Dokonce i v jeho domovině byly některé houby jedovaté; kdo mohl vědět, jaké podivné účinky by mohly mít tyhle? Alespoň že ty bledé tlusté houby vypadaly trochu povědomě. Pokud by k tomu někdy mělo dojít, začal by právě jimi. Natáhl ruku, aby se jedné z nich dotkl. Houba ucukla a vydala pronikavý vysoký vřískot.

Fjodor trhnul rukou pryč. „Ty houby křičí,“ zamumlal nevěřícně. Copak by mu k tomu asi mohly říct kapradiny? Sice neměl chuť to zjišťovat, ale za jejich porostem se nacházela voda a takovou příležitost si nemohl nechat ujít.

Kapradinami se propletl bez incidentu a pak se zastavil. Napůl ve vodě a napůl na břehu ležely kosti dávno mrtvého poutníka. Ovšem jaké kosti! Vypadaly jako pozůstatky ještěra, ale velikosti rytířova válečného koně. Ještě podivnější bylo, že kolem masivní kostry ležely kousky kůže a kovu. Fjodor se předklonil, aby si je lépe prohlédl. Kostra byla až na zlomenou kost na jedné noze nedotčená.

Válečník si uvědomil, k čemu asi došlo, a zavrtěl hlavou. Někdo ještěra používal jako jezdecké zvíře, a když si zlomil nohu, zanechal bezcenného plaza jeho osudu. Neposkytl mu tak ani dar smrti. Fjodor pomyslel na Sašu a přemýšlel, jaký druh bytosti by se mohl takhle zachovat k věrnému společníkovi.

Mladík se naklonil, aby se napil, a náhle věděl, jaké smrti se ubohému zvířeti nakonec dostalo. Z vody stoupal slabý zápach. Fjodor do ní ponořil ruku a přičichl. Již jednou cítil vápno. Tehdy bylo období moru, který si vyžádal mnoho životů. Nikdy nezapomene na strašné léto a na pach vápna rozsypaného do otevřeného hrobu. Postavil se a odstoupil od smrtícího jezírka.

Fjodor se rozhlédl po jeskyni. Po stěnách stékaly čůrky a z tunelů hlouběji pod zemí sem doléhaly hlasitější zvuky řinoucí se vody. Ne všechny přítoky mohly být jedovaté. Vodu brzy získá a tohle pravděpodobně byl nejlepší způsob, jak ji najít. Na druhou stranu se podzemní tunely tak nepředvídatelně kroutily, že ke zdroji zvuku to mohlo být jen pár kroků, a nebo také celý den cesty. Nakonec se rozhodl, že nejlepší bude jít stejnou cestou jako drowí zloději. Vždyť i oni musí potřebovat pitnou vodu, a tudíž by ho k ní měli nakonec dovést. Rychle si prohlédl různé východy z jeskyně a nakonec v jednom z nich našel stopy elfích bot.

Modré světélkování časem zmizelo a světlo jeho louče se proti němu zdálo zdravé a čisté. Cesta, po které Fjodor kráčel, byla úzká a strmá a on začal v nezvykle řídkém vzduchu brzy lapat po dechu. Nedošel ani zvlášť daleko, když našel vodu. Z výklenku ve stěně tryskal miniaturní vodopád a mizel v mělkém, rychle tekoucím proudu. Ten ještě několik kroků sledoval cestu, ale pak se ztrácel v prasklině v zemi. Nad ní se skvěla přes tunel natažená ohromná pavučina. Na ní zachycené kapičky ji při dopadu světla rozsvítily všemi barvami duhy. Fjodor si všiml několika zástupců hmyzu klouzajících po hladině potůčku – dobré znamení, že by voda mohla být pitná. Opatrně ji ochutnal a zjistil, že je sladká.

Fjodor se vrhl na zem a začal zhluboka pít. Úlevně a spokojeně vydechl a sáhl po láhvi na vodu. Náhle ztuhnul a začal si v duchu nadávat. Kde byly pavučiny, tam většinou byli i pavouci, a on přesto přišel bezstarostně až na dosah jako obyčejná moucha. Když hleděl do očí toho největšího pavouka, jakého kdy viděl, získal velice dobrou představu, jak se takový hmyz musí cítit.

Pavoukova hlava byla velká skoro jako mužská pěst a ve světle pochodně se jeho srstí porostlé odulé břicho lesklo jako pečlivě udržovaná srst domác íkočky. Celé stvoření mohlo být tři stopy široké a připravené vyrazit na svých osmi dlouhých nohách k cíli.

Fjodor hleděl na vlastní vylekaný obličej, který se mu tisíckrát vracel v pavoukových složených očích. Děs, který očekával, nepřicházel. Na rozdíl od štírovité věci nebylo stvoření bezduché. Naopak ho obestírala aura ostražité inteligence. Očividně se o něj zajímalo stejně intenzivně jako on o ně a také stejně opatrně. Pomalu a tiše začal pavouk couvat, vždy jen s jednou zdviženou nohou. Když se dostal mimo dosah, vydal štěbetavý zvuk a začal stoupat do vzduchu.

Fjodor ohromeně sledoval, jak pavouk šplhá vzhůru po hedvábném vlákně. Doma při této činnosti sice viděl hodně pavouků, avšak nikdy si neuvědomil, jak vznešeně elegantní ten tichý let je. Bylo záhadou, že tak velké stvoření může kráčet po tak tenké stezce. Ještě divnější bylo, že obří pavouk uprostřed pohybu prostě zmizel, a to dřív, než dosáhl stropu tunelu.

Kouzelný? přemítal. Jestliže houby mohly křičet, proč by pavouk neovládal magii?

Nebo možná patřil někomu, kdo mohl.

Myšlenka pobídla Fjodora k akci. Rychle naplnil láhev vodou a spěchal dál tunelem. Jestliže byl pavouk druhem posla, potom jeho přítomnost na tomhle místě bude rychle odhalena. Pokud nezíská amulet dostatečně brzo, zemře v tomhle bizarním, strašném světě. Ze všeho nejdůležitější bylo, aby neustále zůstával ostražitý.

Tohle si velice dobře uvědomoval: Temné říše nebyly místo pro ty, kteří sní.

Noc již téměř končila, když se Liriel konečně cítila být připravená kouzlo vyzkoušet. Ze všeho nejdřív zapálila několik svíček a rozmístila je po kraji věštící misky. Přivolaný obraz nevyzařoval žádné teplo, a tak nebylo možné ho bez světla vidět. Misku naplnila vodou a jako kouzlem požadovanou drcenou substanci rozdrobila jednu z prastarých stránek knihy.

Měkce pronesla slova zaklínání. Voda divoce zavířila a pak se znovu vyhladila v černou hmotu. Dychtivě se naklonila nad misku.

V ní spatřila vodu. Obrovské množství vody, stoupající a opět klesající ve zpěněných vlnách. Moře, pomyslela si vzrušeně. O tom již slyšela. Vypadalo úžasně, tak rozlehle, svobodně a plné možností. Voda klesala i stoupala, aniž by byla vidět příčina toho pohybu, ať již kameny, nebo peřeje. Divokými vlnami se probíjel největší a nejpodivnější člun, jaký kdy viděla.

Jeho trup byl dlouhý a štíhlý, vytvořený ze silné a bledé substance, a korunovala ho ohromná, bílá a na krajích pevně zakroucené křídla. Ta se sice nehýbala, ale člun přesto klouzal hladinou s udivující rychlostí a vždy, když se jeho příď zakousla do vln, vystříkla k nebi sprška bílé pěny a vodní tříště. Nejzajímavěji vypadala samotná příď, která byla hrubě vytesána do podoby připomínající dračí hlavu.

Takže potomci Rusů stále žijí, žasla Liriel, a stále ještě brázdí moře ve svých slavných plavidlech. Kam až by jí mohla dračí křídla odnést, pomyslela si toužebně, kdyby cestovala s neklidnými lidmi! Hluboce se předklonila, a zatímco se nechávala pohltit obrazem ve vodě, sevřela oběma rukama pevně okraj misky.

Člun se ostře stočil. Jeho bílá křídla se na chvíli divoce zatřepala a pak se prudce přesmykla ke straně. Přímo před ním, za hrdým drakem na přídi, se nacházel ostrov, jehož břehy se téměř ztrácely za oparem a vodní tříští. Ostrovy Liriel znala, neboť i ve městě se na Donihradském jezeře daly najít ostrůvky kamene a hlíny. Tohle místo ale připomínalo pastvinu rothe asi jako černé a klidné Donihradské jezero moře. Ostrov byl přímo ohromný, i s divokými kameny posetým pobřežím a strmými útesy. A byl zelený. Tak zelený, že jen pouhý pohled na něj zraňoval oči.

Ostrov se každým okamžikem zvětšoval, neboť člun se k němu řítil ohromující rychlostí. Náhle se ze skal vynořila zátoka. Velký, hluboko zakousnutý záliv zastíněný největšími a nejpodivnějším rostlinami, jaké Liriel kdy viděla. V něm se nacházelo přístaviště lemované drobnými postavičkami lidí, kteří čekali, aby mohli cestovatele uvítat doma. Liriel cítila vábení přístavu stejně silně, jako slyšela volání moře. Bez mrknutí a jen sotva dýchající upírala zrak do misky.

Uplynulo ještě několik okamžiků, než si uvědomila bolest spalující ji za očima. Nejdříve ji připisovala intenzivnímu soustředění, ale pak si všimla, že nebe změnilo barvu. Úžasně živá půlnoční modř vybledla do třpytivého stříbra. Moře se také měnilo a jeho čím dál jasnější odstín se vymykal popisu a spaloval zrak. Náhle Liriel pochopila, co se děje.

„Úsvit,“ zašeptala s bázní. „Slunce přichází.“

Slunce. Nesmiřitelný, spalující nepřítel, který porazil její lid v bitvě s trpaslíky, oslepující světlo, jež je věznilo pod zemí. Podivné bylo, že Liriel nepociťovala nic ze strachu nebo nenávisti, o kterých ji učili, že by je měla cítit. Místo toho vnímala jen pohlcující touhu spatřit takové divy na vlastní oči. Za něco takového by dala cokoliv, slibovala.

Vtom se jí se silou zrádného vbodnutí dýky do zad vrátila realita jejího života a mysl poutající obraz v misce se zachvěl a zmizel. Liriel se zhroutila zpět do židle.

Ne, opravila se; za něco takového by dala všechno.

Možná se nemusela bát slunce. Ne ona, jejíž oči si od pěti let zvykaly na svit svíček. Liriel však dobře věděla, co by se jí stalo, kdyby kráčela Zeměmi světla. Její magie temných elfu by z ní byla vypálena.

Slyšela šeptané příběhy o válce na Povrchu a o tom, jak s příchodem svítání přestala kouzla fungovat podle očekávání a jejich materiální složky se začaly rozpadat. Na Povrchu by byla zranitelná jako ještě nikdy v životě. Její kouzelné zbraně by přišly o svoji sílu, stejně jako zbroj. Její vrozené drowí schopnosti by postihlo totéž. Liriel předpokládala, že by dokázala žít bez kouzelných plamenů, něžného levitačního vznášení se i magického piwafwi, které jí poskytovalo neviditelnost. Možná by mohla přežít i bez neuvěřitelné odolnosti vůči magickým útokům, která byla dalším dědictvím drowů. Předpokládala, že by mohla žít, ale takový život by měl asi stejné následky jako dobrovolná hluchota pro hudebníka nebo slepota pro malíře.

Ano, možná by mohla podniknout výpravu do světla, ovšem jen za cenu ztráty vlastní identity. Magie temných elfů byla něčím víc než sbírkou kouzel, schopností a zbraní. Byla její vášní a dědictvím. Protékala jejími žilami; dávala tvar každému jejímu plánu a činu. S ní byla drowem. Bez ní by byla čím?

Jako náměsíčná se Liriel postavila a zvedla věšteckou misku. Naklonila ji a nechal vodu pomalu vytékat na koberec. Pak ji prázdnou odhodila stranou a obličejem napřed se zhroutila na postel.

Podruhé v životě si Liriel přála, aby mohla plakat. Poprvé to bylo dne, kdy ztratila matku. Nyní truchlila nad ztrátou otevřeného moře a nově zrozeného snu.

8.

Temná panna

Probdělá noc zanechala Liriel s neustále klesajícími víčky a v popudlivé náladě. Ta se jí během dne nijak nelepšila, a to dokonce ani během hodiny o nižších sférách. Byla tam i Shakti Hunzrin, zahalená oblakem parfému, který měl překrýt nezaměnitelný pach pastvin, ale její obvykle zamračený výraz byl nahrazený drobným nadutým úšklebkem a pozorným, hodnotícím zrakem sledovala každičký Lirielin pohyb. Ta statná kněžka měla něco za lubem, o tom neměla Liriel sebemenší pochyby. Ačkoliv si z toho mladá členka rodu Baenre nedělala příliš velkou hlavu, neměla dnes na hry náladu.

A vlastně ani čas. Mistra Zeld zřejmě pojala myšlenku, že každý okamžik života nové studentky zaplní dvěma aktivitami, a pokud možno oběma na opačných stranách Akademie. Lirielin již tak vzácný volný čas byl nahrazen ještě větším množstvím přednášek, a dokonce i jídlo musela trávit ve společnosti učitelek. A taková hodina na téma spletitostí kněžského protokolu dokázala o chuť k jídlu připravit dokonce i ji. Odstrčila talíř, aniž by okusila, ačkoliv předkrm – kořenění a v páře připravovaní šneci – patřil k jejím oblíbeným pokrmům. Liriel musela doslova létat mezi sály, aby denní rozvrh stíhala, a na konci dne měla ruce obtěžkané kouzelnými svitky a množstvím moudrých knih na další kolo hodin.

Liriel však nepatřila k těm, kdo by po sobě nechal mlčky šlapat. Vstoupila tedy do soukromé studovny patřící mistře Zeld a tam s obvyklým zápalem vyjádřila svoje obavy.

Mistra Zeld beze slova seděla, dokud princezna Baenre neskončila svou lamentaci. „Matrona mistra mě požádala, abych z tebe udělala nejvyšší kněžku v rekordním čase. Mám své rozkazy,“ pronesla měkkým, avšak neméně výhružným tónem, „a ty máš zase svoje.“

Na to Liriel mohla jen těžko něco namítat, a tak se zdvihla k odchodu. Věděla, že Zeld ji podezřívá z autorství nedávných žertíků, a myslela si, že mistra se jen snaží udržet ji neustále zaměstnanou, aby na další vylomeniny neměla čas. Pokud by to byl ten případ, pak by stačilo malé připomenutí v podobě Lirielina rodového jména k tomu, aby se mistra vrátila zpět na zem. Jelikož však šlo o instrukce od samotné Matrony Triel, neexistoval způsob, jak by Liriel mohla něco změnit.

Dobře, uzavřela Liriel hořce, zatímco se obtěžkaná úkoly vracela do svého pokoje. Stanu se nejvyšší kněžkou ještě před pětačtyřicátými narozeninami, ať už z toho budou mít cokoliv. Sice umřu vyčerpáním, ale rod Baenre získá uspokojení z toho, že mě bude moct nechat spálit s jedním z těch hadích bičů v ruce!

V době, kdy se vrátila do dormitoře, již většina studentů spala. Dveře do pokoje zůstaly neporušené a zamčené, ovšem v chodbě se stále ještě vznášel slabý pach parfému a zvířecího trusu. Liriel tedy okamžitě věděla, že došlo k dalšímu zásahu do jejího soukromí.

Zasyčela vzteky, odhodila svitky a knihy na zem a sklonila se, aby si důkladně prohlédla zámek. Jeden krátký pohled odhalil příčinu potíží. Chirank ji neposlechla a nevyměnila starý zámek. Shakti pak ke vstupu stačil jen jeden z jejích starých klíčů, protože studentky neměly povoleno uzavírat dveře kouzly.

Liriel zlobří samici proklela za neschopnost, sebe za bezstarostnost a na závěr ještě knihu, která ji celou noc držela vzhůru svými starými příběhy a marnými sny. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř prohlédnout škody.

Zámek na truhle s knihami nesl několik nových drobných škrábanců, jako kdyby se ho někdo pokoušel vylomit. Přesto zůstalo vlákno pavučiny, které Liriel z opatrnosti natáhla po straně truhly, neporušené. Shakti možná ovládala úctu budící magii, uzavřela Liriel, ale o zlodějských schopnostech se ještě potřebovala hodně naučit. V šatníku se zdálo být všechno při starém. Mladá kouzelnice se však nespokojila jen s prvním pohledem, a tak si zastínila oči a seslala kouzlo odhalující magii.

Kolem úhledné hromádky jejích cestovních oděvů náhle vyskočila bublina slabého namodralého světla. Liriel natáhla ruku a dotkla se jí; sice nic necítila, ale jakmile špička prstu prošla skrz světlo, bublina praskla, jako by byla z mýdla. Šlo o poplašné kouzlo, které se mělo spustit, kdykoliv by někdo narušil komínek šatů.

Tak o tohle Shakti šlo, uvědomila si Liriel s náznakem pobavení. Kněžka ji chtěla přistihnout, jak se plíží z Akademie. Jestli ano, potom se bude muset mnohem víc snažit!

Temná elfka čekala, dokud modré světlo kouzla nevybledlo. Nějakou chvíli to trvalo, neboť v pokoji měla velké množství kouzelných svitků a předmětů, díky kterým bylo modré světlo až bolestivě jasné. Když mohla opět bez potíží vidět, prohledala opatrně a pečlivě každý kout pokoje, jestli jí Shakti nezanechala ještě nějaké překvapení.

Konečně ho našla: skrytý ve složitých záhybech závěsu na zdi byl malý oválný drahokam. Na první pohled šlo o nezajímavý kámen bílé barvy s modrými skvrnami, Liriel však okamžitě odhalila jeho pravou podstatu. Takový drahokam mohl být opředen mnoha kouzly a často sloužil ke sledování jak vzdálených sfér, tak blízkých nepřátel. V tomhle případě šlo nepochybně o sledovací zařízení.

Liriel ho pevně sevřela v pěsti a přemýšlela, co s ním. Kouzla potřebná k aktivaci něčeho takového byla velmi náročná a Shakti Hunzrin díky tomu v jejích očích stoupla o několik stupínků výš. Když kněžku nepoháněl čirý vztek, mohla být zajímavým sokem. Možná dokonce hodným pozornosti, přemítala Liriel.

V té myšlence se skrývalo pokušení a mladá elfka mu okamžitě podlehla. Tlumené temné zachechtání uniklo z jejích rtů, to když se nápad konečně usadil. Jestliže ji Shakti chtěla přistihnout, jak se plíží z Akademie, Liriel jí to potěšení s radostí poskytne.

„Tak tedy dobře,“ pronesla nahlas. „Nechť lov vypukne.“

Ze všeho nejdřív vytvořila Liriel kolem drahokamu kouli temnoty, čímž zcela zabránila jakémukoliv sledování. To by mělo popíchnout Shaktinu zvědavost a zahájit tím hru. Poté se spěšně oblékla do cestovních šatů a vybavila se sbírkou malých zbraní a praktických kouzel. Knihu kouzel od Gromfa umístila do cestovního vaku hned nahoře. Ve chvíli, kdy byla připravená, měla v hlavě i plán, který jejímu útěku přidával pikantní příchuť tvořivé pomsty.

Přes ramena si přehodila piwafwi a vyklouzla na chodbu. Kouzelný plášť ji dokázal zneviditelnit a v měkkých, magicky posílených botách kráčela tiše jako stín. Tak rychle, jak se jen odvážila, se přesouvala k přepychovým pokojům mister Arach-Tinilith.

Jedna z učitelek, čerstvě pozdvihnutá kněžka z rodu Faen Tlabbar, se podle všeho mohla pyšnit typicky chlípnou povahou žen toho klanu. Mistra Mod’Vensis Tlabbar byla jen zřídka bez nějaké společnosti, ne když měla na dosah ruky všechny mistry a studenty jak školy kouzel, tak bojové Akademie. Podle Lirielina názoru byla právě její komnata nejlepším místem pro Shaktin sledovací drahokam.

To samozřejmě představovalo tu těžkou část. Aby posílila svoji vůli a necouvla, představovala si Liriel věci, ke kterým se podle všeho pomalu schylovalo. Její kouzlo by mělo drahokam na několik hodin skrýt, což dá Shakti dost času, aby předstoupila před mistru Zeld s obviněním a s věšteckou koulí v ruce. Scéna, která se po rozptýlení koule temnoty naskytne, by pak neměla být právě tím, co by kněžka rodu Hunzrin očekávala.

Liriel se zasněně usmála, když si představovala, jak se Shaktin výraz triumfu mění na výraz zoufalství – a paniky. Rozhodně jí nezáviděla nevyhnutelné otázky na téma, jak a proč si mohla dovolit narušovat soukromí mistry Mod’Vensis. Něco takové vyžadovalo mnohem mrštnější jazyk, než měla Shakti!

S příjemnou představou v hlavě se Liriel přikrčila a čekala. Nezvyklé ticho ze dveřmi kněžky rodu Tlabbar naznačovalo, že večerní veselení má teprve začít.

Brzy na to se chodbou k mistriným dveřím proplížil mladý a pohledný student bojovník. Liriel krátce zvážila, jestli je pravda, že ženy rodu Tlabbar připravují lektvar, který v každém muži vyvolá po požití pocit vášnivé oddanosti. Je to dobrý nápad, předpokládala Liriel, pokud člověk nemá čas nebo vlohy na klasičtější svádění. Chování mladého drowa historku podporovalo, neboť jeho spěch na schůzku s mistrou nedával příliš prostoru opatrnosti.

Muž došel až ke dveřím a vyťukal na ně složité heslo. Liriel si k sobě pevněji přitáhla piwafwi, aby lépe odstínila teplo vlastního těla. Několikrát si protáhla prsty pro lepší cit a připlížila se blíž. Se zručností, kterou se naučila od své služky – zotročené zlodějky z národa půlčíků – připevnila drahokam k lemu mužovy boty. Dveře se otevřely a ženské ruce, ozdobené přímo smrtící manikúrou a bohatstvím v drahokamech, prudce vtáhly muže dovnitř.

Liriel se širokým úsměvem na rtech spěchala zpět do svého pokoje. S použitím tenkého nože místo klasičtějších nástrojů vyměnila Shaktin zámek za svůj starý. Následně dveře zavřela a připravila si vlastní poplach: malou pyramidu pohárů na pití naskládanou hned za nimi. Samozřejmě že to nebylo stejně efektivní jako poplašné kouzlo, ale když už nic jiného, tak kdyby se někdo pokoušel dveře skutečně otevřít, přilákal by hlukem nechtěnou pozornost!

Zbývalo rozhodnout jednu věc: cíl. Liriel z vaku vytáhl knihu od Gromfa a rozevřenou ji položila na studijní stolek. S pocitem bezstarostnosti a téměř závratným přívalem svobody bodla prstem dolů, aby tím způsobem náhodně vybrala konkrétní kouzlo. Podívala se a rychle si přitiskla ruce na ústa, aby radostí nevykřikla.

Dnes večer půjde na Povrch.

Liriel vyslovila slovo moci, které probouzelo Kharza-kzadovu bránu. Proskočila skrz ni a přistála na gauči ve studovně svého učitele v kouzelnické věži rodu Xorlarrin. Kharza se tam v tuto hodinu nenacházel, ale stačilo sledovat tiché zvuky kouzelníkova pochrupování až do jeho ložnice.

Ne všichni temní elfové spali, avšak Kharza očividně patřil k těm, kteří tak činili. Jen málo drowů volilo odpočinek v podobě elfského transu, jakéhosi typu bdělé meditace, a s každým uplynulým stoletím se jejich počet snižoval. Temní elfové, čím dál neschopnější najít vnitřní mír, potřebovali k odpočinku a zapomnění skutečný spánek. To Liriel vyhovovalo, protože vystopovat někoho, kdo chrápal, bylo mnohem jednodušší než někoho, kdo jen snil.

Konečně našla ložnici a skočila na učitelovu postel. Klečící nad ním ho oběma rukama chytila za noční oděv a třesením probrala k vědomí. Kharza se s prskáním probral ze spánku a okamžitě začal šátrat po zbrani.

Liriel s ním znovu zatřásla, dokud se na ni konečně pořádně nepodíval. Panika roztála jako kus ledu v lávě a na zvrásněném obličeji se mu rozlil výraz úlevy.

„Jaký je čas?“ chtěla vědět.

Kouzelník se rozzlobil. „Když uvážíme okolnosti, nemyslíš náhodou, že to já bych se měl takhle ptát?“

Znovu s ním prudce zatřásla. „Ne, já myslím nahoře na Povrchu. Jaký čas je tam? Kdy podle Narbondelu slunce zapadá, a kdy se vrací?“

Dvojí emoce – děs a porozumění – se ve stejnou chvíli rozzářily v Kharzakzadových očích. „Ty jdeš nahoru? Ale proč?“

„Říkejme tomu lov,“ odvětila drowí elfka nenuceně. Odvalila se z postele a postavila se s rukama v bok. „Proč mi nechceš pomoct?“

Kouzelník odhodil pokrývky. „Měl bych tě okamžitě poslat zpátky do Arach-Tinilith,“ zavrčel, ale i tak si oblékl roucho a převázal si ho kolem pasu, zatímco ji následoval do studovny. Ujistil Liriel, že na Povrchu právě začíná noc, a společně nacvičili slova a gesta nutná k vytvoření příslušné brány.

„Na jedné věci však musím trvat,“ upozornil ji. „Musíš stvořit bránu tak, aby vyhledala jiné drowy na Povrchu. Země světla jsou plné nebezpečí, kterým jsi ještě nikdy nečelila. Ve společnosti ostatních drowů budeš ve větším bezpečí.“

„Vážně?“ pronesla s kousavým sarkasmem. „Nikdy dřív jsem ten pocit neměla.“

Kharza se s ní nepřel. „I tak. S odznaky rodu Baenre a tvým kouzelnickým výcvikem tě přivítá kterákoliv nájezdnická nebo kupecká skupina, která zná Menzoberranzan. Měla bys být v bezpečí.“

Liriel neochotně souhlasila. Většinu výprav podnikla sama a nestála o to, aby jí první dojem ze Zemí světla zkazila přítomnost cizinců. Nemohla se ale dočkat, až vyrazí, a tak seslala kouzlo a prošla branou.

Okamžitě se jí zmocnil vír táhnoucí ji volným pádem skrz tunel, který se dalece vymykal takovým věcem jako rychlost, čas nebo místo. Bylo to skoro jako sjíždění vody. Jen bez kamenů, hluku a nepříjemných nárazů. Bylo to děsivé, a bylo to nádherné. A skončilo to příliš brzy.

Liriel najednou zjistila, že klečí na kolenou. Točila se jí hlava, žaludek začínal litovat posledních dvou jídel a rukama se držela něčeho vlhkého a zeleného.

„Zelené kapradiny,“ zamumlala, když rostlinu poznala. „To je divné.“

Pocit nevolnosti následující magickou cestu rychle ustoupil a elfka se pomalu postavila na nohy. Zaclonila si rukou oči a pohlédla vzhůru.

Nebe! Krátký pohled skrz věšteckou misku ji nemohl připravit na rozlehlý, nekonečný baldachýn, stejně jasný jako černé safíry, které drowové milovali nade všechny drahé kameny. Zatímco hleděla vzhůru, zdálo se jí, že se něco hluboko uvnitř ní uvolnilo a rozlétlo ven.

A pak tam byla světla! To největší a nejjasnější muselo být tím, čemu Kharza říkal měsíc. Bylo kulaté a jasně bílé, sotva vykukující zpoza vzdálených kopců. Safírové nebe bylo obsypáno tisícem menších světýlek, která díky jejímu citlivému zraku nebyla jen bílá, ale světle žlutá, zlatá a jasně modrá. Jestli tohle je noc, žasla Liriel, jak moc jasné musí být nebe s blížícím se úsvitem!

A ten vzduch! Byl živý a vířil kolem ní s bujným spěchem a nesl stovky zelených vůní. Liriel rozpřáhla ruce a nastavila tvář tančícímu větru. Jen stěží odolávala pokušení odložit šaty a vystavit vrtošivému vánku celé tělo.

Zvuky, které k ní vítr přinášel, byly stejně exotické a svůdné jako vůně. Slyšela hluboké, duté volání jakéhosi neznámého ptáka na pozadí sboru stále se opakujícího skřípavého kuňkání, které znělo trochu jako Kharzovo chrápání. Plížila se skrz trsy podivně zelených kapradin ke zdroji toho kuňkavého zvuku. Za nimi se nacházelo jezírko a zvuk vydávala malá zelená stvoření sedící na širokých listech plovoucích na hladině. Vypadala trochu jako malí tlustí ještěři a Liriel několik minut spokojeně naslouchala jejich písni. Ještěři v Temných říších nezpívali.

Za jezírkem se nacházel les, rozlehlá směsice rostlin, které připomínaly háje obřích hub, jež tu a tam rostly v Temných říších. Tenhle však nebyl tvořen houbami, ale vysokými zelenými rostlinami. Podobné viděla v knize na hrubé kresbě ilustrující příběh s názvem „Strom Yggsdrasil“. Tyhle rostliny tedy musely být stromy.

Liriel jezírko rychle obešla, aby si mohla jeden ze stromů lépe prohlédnout. Prsty hladila jeho hrubý povrch, pak utrhla jeden z listů a rozdrtila ho mezi prsty, aby mohla cítit jeho vůni.

Všechno zde bylo zelené, jasné a v zářícím světle vycházejícího měsíce živé. Na něco takového ji vize ve věštecké misce nedokázala plně připravit. Zelená byla nejvzácnější barvou Temných říší a zde jí bylo tolik variant, že to jediné slovo nedokázalo pokrýt všechny odstíny a nuance. Liriel se zatoulala hlouběji do háje, dotýkala se tu toho, a tu zase onoho stromu, a zkoumala vůně, povrch a barvu lesa. Pak se s tichým výkřikem nadšení sehnula, aby zdvihla známý předmět.

Byl to žalud, často používaný symbol v její nové knize. Postavila se a prozkoumala listy stromu přímo nad ním. Ano, tvar byl správný. Tohle tedy musel být dub, strom tak často zmiňovaný v runové magii starých Rusů.

Liriel se náhle rozhodla a bez přemýšlení vyšplhala, co nejvýše do jeho koruny to šlo. Našla si pohodlné sedátko a rozhlédla se po jezírku pod sebou a kopcích v dálce. Tenhle strom byl úžasná věc. Konečně dokázala pochopit, proč runová magie používá k léčení právě dub. Strom měl v sobě velikost a tajemno, které v rostlinách Temných říší nikdy nepoznala, dokonce ani v největších divokých houbách. Vzpomněla si na houbovce, vzácný, rozumný národ podobný houbám a vyšší než drowové, a přemýšlela, jaká stromová stvoření mohou žít v tomhle zázračném lese.

Vtom jí vítr přinesl pach hořícího dřeva doprovázený bohatou vůní pečícího se masa. Liriel skoro zapomněla, jak Kharza-kzad trval na tom, že brána ji musí přivést blízko drowího tábora. Kouř, předpokládala, pocházel právě z takového místa.

Věděla, že by se měla ukázat dřív, než její přítomnost sami zaregistrují a zahájí útok. Na druhou stranu kouř nezaručoval, že jde o příslušníky jejího lidu. Drowové jedli maso stejně často syrové jako vařené nebo jinak upravené. Myšlenka, že by náhle vpadla mezi lidi, a nebo ještě hůř povrchové elfy, se jí nezamlouvala.

Vtom se ozvala hudba a Liriel ihned věděla, že brána zafungovala, přesně jak měla. Melodie měla známý nezemský a trochu strašidelný tón a složité vrstvy rytmů. Jasný stříbřitý zvuk píšťaly pro ni byl nový, ovšem styl byl nezaměnitelně drowí.

Liriel sešplhala z bidýlka a prodírala se příliš zelenými rostlinami za zvukem. Zastavila se až na kraji malé mýtiny – otevřeného místa uprostřed lesa – a zahleděla se na shromáždění před sebou.

Dvacet vyskakujících a vířících temných elfek tančilo kolem jasně planoucího ohně. Čtyři další se držely mimo kruh a hrály na stříbrné píšťaly a malé bubínky. Všechny ženy byly bez výjimky vysoké a svaly na odhalených údech měly pevné, dlouhé a silné. Každá měla dlouhé, stříbřité vlasy, které zdánlivě dokázaly uvěznit odlesky ohně. Až na výraznou výšku vypadaly všechny ženy stejně jako drowí elfky, které znala z Menzoberranzanu – štíhlé, elegantní a bolestivě krásné. A stejně jako ony se příliš nestaraly o cudnost, neboť na sobě měly jen skromné pavučinové řízy, které jim vířily kolem nohou jako závan dýmu.

Nejvyšší ze žen se odpojila od skupiny. S úsměvem se zastavila přímo proti Lirielině skrýši a natáhla k ní ve vstřícně vítajícím gestu ruce.

„Připoj se k nám, sestřičko,“ zvolala drowím jazykem.

Jen těchto pár slov a pak se temná elfka vrátila zpět k extatickému tanci. Liriel, připravená k spěšnému ústupu, se zarazila a zvažovala pozvání. Kdyby s ní podivná žena chtěla mluvit, dělala by si Liriel mnohem větší starosti. Tyhle elfky ale chtěly jen tančit. Po několika okamžicích zuřivé vnitřní debaty se nakonec rozhodla připojit k měsícem ozářené zábavě.

Rychle se zbavila drátěné košile a zbraní. Ozbrojený tanec byl v drowí společnosti nejen považován za nezdvořilý, ale byl i nebezpečný. Jediný nůž mohl uprostřed zástupu vyskakujících a vířících drowů napáchat značné škody a zbraně tak byly podle zákona a zvyku ponechány mimo kruh tanečníků. Tanec měl ve společnosti temných elfů asi nejblíže k tomu, co bylo jinde nazýváno čestným příměřím, Liriel se tedy těchto cizinek neobávala ani zdaleka tolik, jak by za jiných okolností mohla. A ačkoliv své zbraně odložila, magii si nadále nesla s sebou. Bude v dostatečném bezpečí.

Oděná jen v tunice a kamaších skočila Liriel do kruhu písní a ohně. Ostatní elfky jí okamžitě uvolnily místo a ona se snadno sžila se vzorci tance.

Měsíc pomalu stoupal na nebe a vrhal dlouhé stíny na ohněm osvětlenou mýtinu. Konečně hudba utichla a temné elfky naposledy zavírily. Vysoká žena, která Liriel na začátku pozvala, předstoupila k ní a klesla na jedno koleno – tohle gesto v Menzoberranzanu znamenalo, že se vzdává. Protože však byla Liriel sama a tahle silně vypadající žena byla obklopená asi dvaceti dalšími, pochopila to dívka z rodu Baenre jako nabídku míru. Odpověděla podobným gestem: obě ruce natažené dlaněmi vzhůru, aby bylo vidět, že nedrží žádnou zbraň.

Vysoká žena se postavila a usmála se. „Jmenuji se Ysolde Veladorn. Tohle jsou mé přítelkyně a kolegyně kněžky. Jsi u našeho ohně vítána tak dlouho, jak jen budeš chtít. Odkud, smím-li se zeptat, přicházíš?“

Tohle bylo na kněžku podivné chování, avšak Liriel se na to nechtělo poukazovat. „Já jsem Liriel z rodu Baenre, Prvního rodu Menzoberranzanu,“ řekla.

Takové prohlášení bylo většinou přijato se směsicí strachu a úcty. Na Ysoldině tváři se však překvapivě objevil jiný výraz – že by soucit? „Přicházíš z daleka,“ pronesla. „Posedíš chvíli s námi a přijmeš naše jídlo?“

Liriel mrkla k ohništi. Jedna z temných elfek se chopila harfy – nástroje v Temných říších velmi vzácného – a začala tiše hrát. Ostatní ženy se procházely kolem, nenuceně se smály a podávaly si kusy pečeného masa. Společnost dýchala přátelskou a uvolněnou atmosférou, která Liriel připadala divná a zvláštně přitažlivá zároveň.

„Zůstanu,“ souhlasila, ale vzápětí dodala, „za jídlo samozřejmě zaplatím.“

Ysolde se usmála a zavrtěla hlavou. „To není nutné. Na počest naší bohyně se s pocestnými dělíme o vše, co máme.“

„Takový zvyk mi není známý,“ zajímala se Liriel, zatímco následovala vysokou elfku k ohni. „Ale je pravda, že jsem v Akademii sotva začala.“

Jedna ze žen, Ysoldina menší a štíhlejší verze, náhle zdvihla hlavu od jídla. „Snad na Arach-Tinilith?“

Liriel přikývla a přijala jehlici s napíchaným masem a houbami. „Vy ji znáte?“

Elfky si vyměnily pohledy. „Slyšely jsme příběhy o Menzoberranzanu,“ odpověděla opatrně jedna z nich. Liriel nabyla dojmu, že by se jí rády začaly vyptávat, avšak Ysolde je tichým, uklidňujícím pohledem umlčela.

„Děkujeme, že jsi se připojila k našemu rituálu,“ pronesla vysoká žena. „Mít mezi sebou cizince představuje obzvláštní oběť bohyni.“

Strach stáhl Liriel hrdlo a málem se zakuckala hned prvním soustem. Okamžitě následovalo ohromení, které během chvilky uvolnilo místo zuřivosti. Odhodila jídlo na zem a vymrštila se na nohy. „Možná nejsem jedna z vás, ale nikdo by si netroufl obětovat Lloth jednu ze žen rodu Baenre!“ zavrčela. „Obřadní dýka pozdvihnutá proti mně by se obrátila proti vám!“

Naskytl se jí pohled na zástup pokleslých čelistí a otevřených úst. Pak se k Lirielině údivu začala stříbrovlasá žena smát.

Ysolde se postavila a položila ruku na dívčino rameno. „My neuctíváme Pavoučí královnu. Naší bohyní je Eilistraee, Temná panna, patronka písní a šermu. Tanec, ke kterému ses připojila, byl rituálem na její počest!“

Tentokrát byla s otevřením úst na řadě Liriel. Menzoberranzanské rituály obvykle zahrnovaly nějaký druh oběti. Pronášely se modlitby na počest Lloth a čas od času došlo i na zpěvy hymnů, ale tanec byl výhradně součástí společenských událostí. Představa, že by tanec mohl být pokládán za součást uctívání, byla naprosto udivující. Ještě větší šok pak přišel, když si uvědomila, že by někteří drowové mohli uctívat jinou bohyni než Lloth. To ovšem Liriel přivádělo k nejzákladnější a jednoznačně nejznepokojivější otázce ze všech: ona také existuje jiná bohyně?

Než mohla Ysolde pokračovat, přinesl k nim vítr zpoza vzdálených kopců zvuk jiného hudebního nástroje. Tentokrát šlo o dechový nástroj, ale s hlubokým a mocným hlasem, který Liriel ještě nikdy dřív neslyšela. Elfky okamžitě zmlkly a zaposlouchaly se.

„Co se děje?“ zajímala se Liriel.

„Eilistraeein lovecký roh,“ odpověděla vysoká kněžka. Promluvila tlumeným hlasem a ve tváři měla pozorně ostražitý výraz. Roh se ozval znovu, tentokrát vydal jednoduchou, krátkou melodii.

Shromáždění temných elfek náhle ovládla horečná činnost. Ženy ze sebe začaly shazovat průsvitné řízy a místo nich si natahovaly nohavice, boty, tuniky a pláště s kápěmi sahajícími hluboko do čela. Připjaly si zbraně: meče stejně umně zpracované a ostře broušené jako ty, které byla Liriel zvyklá vídat v Menzoberranzanu, dlouhé luky mnohonásobně větší než malé kuše, kterými drowové z Temných říší stříleli otrávené šipky, a stříbrnými hroty zakončené šípy délky Lirieliny paže. Jedna z elfek uhasila oheň; další sbalila odhozené řízy. Ze všech očí vyzařovala během příprav k boji dychtivost.

Jejich vzrušení bylo nakažlivé a Liriel je sledovala se směsicí zvědavosti a závisti. Tyhle divné temné elfky se tu pod otevřeným nebem připravovaly na nějaké velké dobrodružství.

„Co se děje? O co tu jde?“

„Lovecký roh. To je signál, že někdo poblíž potřebuje naši pomoc,“ odpověděla Ysolde. Na okamžik se během připínání toulce se šípy odmlčela, pak se však opět zaměřila na mladou dívku. „Chystá se bitva. Jestliže se k nám toužíš přidat, uvítáme další čepel.“

Liriel to na okamžik svádělo. Tyhle nezvyklé elfky ji zaujaly a také pocítila volání lovu. Nepředstavoval by však lov s těmihle stříbrovlasými ženami na výzvu oné Eilistraee urážku Lloth? Pokud by se Pavoučí královně znelíbila, tak ať už je Baenre, nebo ne, nebylo by pro ni v Menzoberranzanu místo.

Ysolde si odpověď v dívčině váhání našla sama a věnovala jí chápavý úsměv. „Možná je to takhle nejlepší. Stále ještě nechápeš, co děláme nebo proti jakému nepříteli se chystáme bojovat. Pamatuj si ale, že na Povrchu máš své právoplatné místo. Kdykoliv se k nám můžeš připojit a žít s námi pod sluncem a tančit v měsíčním světle.“

A pak byly temné elfky pryč. Rozplynuly se mezi stromy se stejnou elegancí jako hlídky v Temných říších.

Liriel zůstala sama. Dlouhou chvíli stála, zhluboka dýchala chladivý noční vzduch a nechala vítr, aby konejšil její rozpálené tělo. Možná že se sem vrátí, ale jen aby pozorovala a učila se. Jakkoliv byly podivné kněžky fascinující, Liriel nebyla připravená zřeknout se své bohyně, a ani by se tu s nimi nemohla na téhle vzdálené lesní mýtině usadit. Pokud by kdy měla vyrazit na Povrch na delší dobu, bylo by to kvůli nějakému velkému dobrodružství.

Ta myšlenka se jí v hlavě objevila zničehonic a byla stejně přitažlivá jako nereálná. Liriel ji spěšně odvrhla. Raději posbírala věci a připravila se na cestu zpět do Menzoberranzanu.

Návrat do kouzelnické věže rodu Xorlarrin bude náročnější než cesta, která ji přivedla sem. Použité kouzlo, jakkoliv bylo mocné, totiž fungovalo jen jedním směrem. Při zpáteční cestě bude možná muset použít sérii několika bran. Magické cestování Temnými říšemi bylo nespolehlivé. Mohla za to místa silného magického záření – jako například sloj, kde měla Zz’Pzora své doupě – která narušovala kouzla a mohla cestovatele značně vychýlit ze směru.

Liriel otevřela knihu kouzel na první stránce. První kouzlo mělo podle Kharzových slov umístit portál někde v komplexu otevřených jeskyní poblíž Strže mrtvého draka, tedy nějakých šest nebo sedm dní cesty od Menzoberranzanu a blízko bludiště jeskyní vedoucích na Povrch. Takové místo bylo snadné magicky dosáhnout, neboť nabízelo hodně otevřeného prostoru a žádné záření. Odtamtud by mohla najít místo druhé brány, která ji dopraví na okraj města. Poslední kouzlo bylo nejnáročnější a obsahovalo past pro všechny, kteří by chtěli do Kharza-kzadovy věže vstoupit bez jeho dovolení.

Rychle pronesla slova prvního kouzla a vzápětí ji obklopilo známé objetí temnoty. Liriel se rozhlédla po Temných říších a uklidňující známosti jejich chodeb a jeskyň. Byla zpátky doma.

Někde před ní se z rozlehlé jeskyně ozval vysoký děsivý skřek, odrážející se od stěn. Okamžitě se k němu přidal sbor podobně vzrušených chvějivých zvolání. S rukou na jílci krátkého meče se otočila a viděla, jak k ní míří dvě úzké štěrbiny jasného světla. Výmluvný odstín fialové – barvy zářících ametystů – mohl znamenat jedinou věc: dragazhar.

Liriel sebou praštila na zem a odvalila se stranou. Velký tvor se kolem ní prohnal tak blízko, že cítila závan vzduchu. Její oči, stále ještě přizpůsobené jasnému světlu půlnočního nebe, opět sklouzly do infračerveného vidění. Dragazhar, nebo také noční lovec, létal na podobných sametových křídlech jako obří netopýr. Jinak se stvoření mohlo pyšnit podobně protaženou hlavou jako krysa, dlouhým hladkým ocasem, zakončeným ostrým trojúhelníkovitým bodcem, a dlouhýma ušima připomínajícíma dračí rohy. S rozpětím dosahujícím sedmi stop byl noční lovec jedním z nejnebezpečnější netopýrů Temných říší. Přikrčená Liriel si nachystala několik vrhacích nožů až dosud ukrytých na těle a připravila se na další tvorův průlet.

Očekávaný útok nepřišel, místo toho se ozval zvuk bitvy – opakované duté bušení a výkřiky kroužících netopýrů. Deset dragazharů, odhadla z rozléhajících se skřeků, plná lovecká smečka. Málokdy zaútočili na cokoliv většího než drobná zvířata, ale ať tentokrát napadli cokoliv, zuřivě se to bránilo.

A jestli si Liriel dokázala něco užít, pak to byl dobrý boj. Se zbraněmi v rukou se pomalu přesouvala dolů tunelem.

Za rohem ji přivítalo slabé fialové světlo vydávané světélkujícími houbami. Jeho intenzita však s každým krokem sílila, dokud chodba nebyla téměř stejně jasná jako půlnoční nebe, které nechala za zády. Zároveň se světlem sílily i zvuky bitvy, mocné, tupé údery zatím ještě neviditelné zbraně vyvolávaly ze strany obřích netopýrů skřeky bolesti a zuřivosti.

Tohle bude dobrá podívaná, pomyslela si Liriel, zatímco se kradla k dalšímu ohybu.

Pak vstoupila do jeskyně. Ze země i ze stropu vystupovala černá kamenná kopí, která se tu a tam setkávala jako zuby v odhalené čelisti. Několik dragazharů kroužilo vzduchem a s udivující zručností se proplétalo mezi krápníky. Ani jediný z nich nebyl nepoznamenaný bitvou. Většina z nich si nesla dlouhé krvavé rány, jeden ztratil ocas a další se s ochable visícím křídlem bezmocně plácal na zemi. Jejich protivník však stále zůstával mimo dohled.

Přikrčila se za kamennou formaci a opatrně zpoza ní vyhlédla. To, co spatřila, bylo překvapivější než cokoliv, co jí dnešní noc stihla ukázat.

Zkázu nočních lovců představovala jedna postava a nic víc: osamocený lidský muž.

9.

Lovec pokladů

Liriel občas zahlédla člověka na tržišti. Několik zoufalejších a podezřelých lidských kupců čas od času do Temných říší zavítalo, ale stejně jako všichni příslušníci její společenské třídy jimi pohrdala jako havětí a nestýkala se s nimi. Tak blízko žádnému člověku nikdy nebyla. Opatrně se připlížila blíž.

Tenhle byl mladý, podle počítání lidí zhruba v jejím věku, možná o něco starší. Byl asi o hlavu vyšší než ona a mnohem rozložitější. Díky silným svalům připomínal vysokého trpaslíka, ovšem tvář měl bezvousou a s jemnými rysy. Postrádal jakoukoliv drowí eleganci a podle Lirielina vkusu se mohl pyšnit jediným pohledným prvkem: očima barvy jasného topazu. Muž měl tmavé, nakrátko sestříhané vlasy a pokožku tak bledou, že ve slabém světle jeskyně takřka zářila. Liriel si prsty nepřítomně projela vlastní bílé vlasy. Ten muž byl celý obráceně. Tmavý tam, kde ona světlá, a naopak, jako podivné, převrácené zrcadlo.

A jakým zvláštním způsobem bojoval! Chytil jednoho z hlubinných netopýrů za ocas a tloukl do něj dlouhou palicí. Kromě toho ho používal jako štít a odrážel jeho tělem všechny ostatní netopýry, kteří se k němu až příliš přiblížili. Uvězněného dragazhara přešly myšlenky na boj a jen plácal křídly a snažil se uniknout. Bitva měla jakési humorné kouzlo a Liriel uniklo ze rtů zachechtání.

Hned na to uhnul jeden z netopýrů z cesty a zamířil k jejímu úkrytu. Jeho úzké oči se leskly tvrdým světlem barvy drahokamů a vzrušením z objevení nové a menší kořisti slabě zakdákal.

Liriel vyskočila na nohy, v každé ruce jeden nůž. Oba zároveň hodila. Nože se se smrtící přesností zabořily hluboko do očí útočícího netopýra. Tvor narazil do stěny tunelu a ve spršce uvolněných kamenů a prachu se skutálel na zem.

To už měla temná elfka připravenou další zbraň: prak vlastnoručně vyrobený z kůže provazu. Sehnula se a sebrala hrst malých kamenů. Jeden ihned vložila do praku a roztočila ho. Zbraň jí svištěla kolem hlavy a pak náhle kámen vypustila. Ten s rychlostí ohnivé koule odlétl k místu, kde člověk bojoval s nočním lovcem.

Střela zasáhla uvězněného dragazhara mezi oči. Omráčené stvoření sebou zaplácalo a spadlo na zem. Muž se snažil zaštítit pažemi, ale váha bezvládného hlubinného netopýra byla příliš velká a on se pod jeho tělem zhroutil. Jeho palice sklouzla po kamenité zemi.

Za okamžik ze sebe muž odhodil netopýří křídlo a vyplazil se ven. Setkal se s Lirieliným pobaveným a zvědavým pohledem a poplašeně vytřeštil podivně modré oči. Z pouzdra na zádech tasil velký černý meč a přikrčil se do obranného postoje. Tak moc ho zaskočilo náhlé zjevení drowí elfky, že úplně pustil z hlavy ostatní kroužící noční lovce.

Liriel ukázala prstem. „Za tebou!“ vykřikla drowím jazykem.

Muž zaváhal; možná nerozuměl jejím slovům, nebo se jen nechtěl otočit zády k temnému elfovi. Liriel vyplivla slova zaklínadla a mávla rukou. Směrem k člověku vyrazil kouzelný oheň.

Padl na zem a odvalil se Lirielině ohnivé kouli z cesty. Když chtěl, dokázal být i rychlý; to mu musela přiznat. Hbitěji, než by někdo na první pohled hádal, vyskočil znovu na nohy. Právě včas, aby viděl, jak byli útočící netopýři zasaženi.

Jeden z hlubinných netopýrů na poslední chvíli uhnul; druhý dostal přímý zásah. Síla výbuchu odhodila stvoření dozadu a obrovská křídla se před ním sepjala jako prosebníkovy dlaně. Liriel pokračovala v útoku tím, že vrhla sérii dalších nožů. Tři nože jeden za druhým zasvištěly vzduchem a proťaly dragazharovi oči a srdce.

Člověk jí věnoval spěšné děkovné pokývnutí a zdvihl meč, aby odrazil útok přeživšího netopýra. Dragazhar obkroužil jeskyni a nyní se blížil k muži. Tesáky se ve slabém světle zaleskly a stvoření se vrhlo na svou oběť. Člověk pozdvihl vysoko meč a připravil se odrazit netopýrovo kousnutí.

A je to, pomyslela si Liriel zklamaně. Bitva končila. Na rozdíl od člověka jasně viděla, co přijde: skutečný útok povede netopýrův ocas. Dragazharův dlouhý ocas byl zdvižený do vzduchu a připravený udeřit ostrým jedovým hrotem. Žádná její zbraň ho nemohla zastavit včas.

Liriel bezmocně sledovala, jak se hlubinný netopýr blíží. Přesně jak čekala, změnil na poslední chvíli směr a vyrazil vzhůru z dosahu meče. Ostnatý ocas šlehl kupředu.

Ale muž hodil meč vzhůru. Jeho těžká čepel zasáhla nočního lovce a srazila ho v letu, zatímco se bojovník vrhl po útočícím ocasu. Sevřel ho těsně nad ostrou špičkou a pověsil se za něj oběma rukama.

„A teď co?“ zamumlala pro sebe Liriel chmurně. Muž sice úspěšně odvrátil útok, avšak neměl žádnou zbraň, kterou by netopýra dorazil.

K jejímu překvapení ho začal roztáčet nad hlavou jako velké bola. Byla to podivuhodná obrana – samotná síla rotace zabraňovala netopýrovi v útoku – ovšem žalostně krátkozraká. Přes svou zjevnou sílu s ním nemohl muž točit dlouho a ani nabrat dostatečnou rychlost, aby ho mohl takhle zabít. Zlobr nebo gobr by něco takového dokázali – pokud by ovšem měli dostatek rozumu k vymyšlení podobného plánu – ale jakmile muž netopýra pustí, tak se znovu vrátí a zaútočí.

Pokud ovšem…

Liriel se v hlavě zrodil důvtipný plán a okamžitě se ho chopila. S použitím veškeré disciplíny svého kouzelnického výcviku potlačila zvuky bitvy a vrátila se zpět k poslední svobodné noci v Menzoberranzanu. Zavřela oči a vzpomínala na tepající hudbu a kouzelné plameny nedeirry. Ponořená hluboko do taneční extáze si jen sotva uvědomovala kouzelníka, který se jim vznášel nad hlavami a rukama spřádal kouzlo, které zrychlilo pohyby tanečníků do rozmazané šmouhy. Viděla ho však a teď si vzpomínala.

Otevřela oči a rukama zopakovala kouzelná gesta. Muž i netopýr byli okamžitě zahaleni modrými kouzelnými plameny. Oddechla si úlevou, zatímco magie převzala vládu a mužovy pohyby se začínaly zrychlovat.

Liriel tasila krátký meč a přikradla se tak blízko, jak se jen odvážila. Napjala se, oběma rukama sevřela jílec a čekala na správný okamžik.

Muž i netopýr se v sevření kouzla temných elfu otáčeli stále rychleji a rychleji, neustále lemováni kouzelným ohněm. Obří netopýr se brzy pohyboval takovou rychlostí, že za sebou ve vzduchu zanechával světelnou stopu. Jeho vřeštivý nářek se zcela ztrácel ve svištění vzduchu. To by mělo stačit, pomyslela si Liriel. Vyrazila kupředu a mávla mečem vzhůru.

Síla nárazu jí skoro vykroutila paži z ramenního kloubu, ale ostrá elfí ocel přeťala kosti i šlachy a čistě oddělila netopýra od jeho ocasu. Náhle uvolněný tvor se nedobrovolně rozlétl proti stěně tunelu, kde se rozplácl jako obří hmyz. Muž se stejně nekontrolovatelně odkutálel opačným směrem, kde se zastavil nárazem o velký stalaktit. Omráčený nebo mrtvý zůstal ležet.

Liriel vrátila meč zpět do pochvy. Naklonila hlavu ke straně a začala si velkého muže znovu prohlížet. Uplynulo několik minut a on se stále ještě nepohnul. Začínala si pomalu dělat starosti. Přikradla se blíž a sehnula se k němu, aby se mohla lépe podívat. Natáhla ruku a jemně se dotkla bledé pokožky na obličeji.

Jeho ruka vyrazila rychlostí útočícího hada a sevřela se kolem jejího zápěstí. Liriel s podrážděným syknutím uskočila dozadu, avšak mužovo sevření bylo příliš pevné a nepovolilo. Volnou ruku nechala sklouznout k jílci dýky a přimhouřené oči upřela na tepající žílu na jeho krku. Jedno rychlé seknutí a bude volná.

„Máte mé díky, paní,“ pronesl nečekaně hlubokým, zvučným hlasem. Jeho modré oči byly zblízka ještě více zneklidňující. „Nebýt vaší magie, jistě by mě ta stvůra přemohla. V mé domovině se říká, že jen hlupák chytá sněžnou kočku za ocas.“ Sklouzl očima k jejímu pevně sevřenému zápěstí a k noži v druhé ruce. Na rtech se mu objevil hořký úsměv. „Jestli je tomu tak, pak jsem dvakrát hlupákem.“

Hovořil obecnou řečí, jazykem používaným kupci. Byl podobný řeči skřetů, a tak mu Liriel rozuměla a s trochou snahy se jím i domluvila. Došlo jí, že s tímhle mužem se vlastně dokáže dorozumět, a ve svém vzrušení zcela zapomněla na nedávné vražedné úmysly i vlastní zajetí.

„Jak jsi věděl, jak hlubinný netopýr zaútočí?“ chtěla vědět.

Při té nečekané otázce vytřeštil modré oči. „Vyverny útočí stejně,“ odpověděl prostě.

„Vyverny?“

„Jsou to takoví malí draci s jedovým ostnem na ocase.“

Draky znala a dokázala si takové stvoření představit. „A tamten meč,“ řekla a ukázala nožem k tupé, těžké čepeli ležící několik stop od nich. „K čemu máš takovou zbraň? K čemu je dobrý meč bez ostří?“

Znovu ten samý slabý úsměv. „Vidíš ten meč? Jak je velký a těžký? Většinou ho nedokážu udržet. Copak bych se s ním nepořezal, kdyby byl skutečně ostrý a já ho upustil, malá vráno?“

Vrány znala Liriel též. Někteří kouzelníci je měli za mazlíčky a ti hladcí černí ptáci byli stejně krásní jako zrádní. Takové přirovnání ji na rozdíl od jeho odpovědi potěšilo.

Zhoupla se na patách – tak daleko dozadu, jak jen jí stále ještě pevně sevřené zápěstí dovolilo – a zhodnotila toho zvláštního muže. Osamocený člověk procházející Temnými říšemi. Buď byl neuvěřitelně mocný, nebo naprosto šílený, a nebo ještě hloupější, než by kdy považovala za možné.

„Co tady děláš?“ zeptala se prostě.

Jeho modrý pohled zapátral v jejích očích a zdálo se, že odpověď důkladně zvažuje. „V mé zemi je zvykem, že mladí mužové podstupují dajemmu. To znamená cestu na vzdálená místa, která nám pomáhá lépe poznat a pochopit svět.“

„Dajemmu,“ zopakovala. Jaký div, že lidé skutečně podněcují své mladé, aby cestovali! Nemohla si pomoct a musela srovnat tento přístup s uzavřeným a vše cizí nenávidějícím Menzoberranzanem, což jí přivodilo bodnutí závisti.

Odvrhla ostrou bolest, neboť šlo o rouhání, a znovu se soustředila na člověka před sebou. Touhu po dobrodružství a objevování chápala celým svým srdcem, proč by si však kdokoliv z Povrchu vybral cestu do smrtících Temných říší? Jistě musel mít kromě obyčejné zvědavosti i jiný motiv. Možná se o něj nechce dobrovolně podělit, ale mohla by mu ho prostě vysát z hlavy.

Dokonce i kněžky novicky dokázaly sesílat kouzlo, které jim umožňovalo zahlédnout myšlenky druhých. K tomu se potřebovala dotýkat posvátného symbolu Lloth. Jednu ruku ale pevně svíral muž a druhá držela nůž. Sice ho mohla zabít, ovšem ne dřív, než by jí rozdrtil kosti v zápěstí. Illithidí pat, vzpomněla si na komický pohled na dva česače myslí, kteří stáli proti sobě a navzájem se ochromovali psionickými kouzly. Aby zvrátila rovnováhu, sáhla Liriel po další zbrani.

Zvolila svůj nejzářivější úsměv a nasměrovala na člověka jeho plnou sílu. „Dokonce i sněžná kočka – ať už to je cokoliv – musí být dost chytrá, aby poznala, kdy boj skončil. Pusť mě a já odložím nůž,“ zapředla svůdně. „Potom si můžeme… promluvit.“

Muž si ji změřil s upřímným obdivem, ale v očích mu zůstával obezřetný výraz. Pak náhle pokrčil rameny a pustil její zápěstí. „Předpokládám, že to nemůže uškodit. Proč bys mi pomáhala v boji, a teď se najednou obrátila proti mně?“

No jistě, proč? pomyslela si Liriel ironicky a uvědomila si, že tenhle muž se má o drowech ještě stále co učit. Na druhou stranu, ona se měla zase co učit o lidech a ještě nikdy neměla příležitost k takhle blízkému kontaktu. Pomalu ustupovala, dokud se nestáhla z jeho dosahu. Teprve potom odložila nůž.

Liriel se dotkla symbolu Lloth visícímu jí kolem krku a tiše pronesla slova kouzla, které jí umožňovalo nahlédnout do myšlenek jiných. Lloth stála při ní, a jakmile bylo kouzlo dokončeno, viděla Liriel, že mužovu mysl nejvíce zaměstnává obraz drobné zlaté dýky na jemném řetízku.

Lovec pokladů, pomyslela si znechuceně a zhoršila si názor na toho muže o několik stupínků. Do Temných říší se sám odvážil jen kvůli zlaté cetce. Nejen že to byl člověk a muž, ale ještě tak trochu jednoduchý.

Přesto však ukázal sílu i odvahu. Takové vlastnosti Liriel obdivovala i u nižších bytostí. A jistě by jí mohl říct něco víc o světě na Povrchu. Mohlo by být zábavné držet si ho chvíli poblíž.

Jak u Liriel bylo zvykem, činy přicházely v těsném závěsu za nápady. Postavila se a bradu zvedla vzhůru do výrazu královské nadutosti „Právě se vracím do svého města a ty půjdeš se mnou,“ poručila.

Mysl jí zuřivě pracovala již během těch slov. Toho člověka zanechá ve svém domě v Narbondellynu, samozřejmě pod dohledem ostatních sluhů, a pak se vrátí do Akademie. A nikdo se nic nedozví. Později může vždycky říct, že si lidského otroka jednoduše koupila od kupecké skupiny. Lidští otroci byli v Menzoberranzanu sice vzácní, ale občas se nějaký našel. Bude to znít dostatečně přesvědčivě.

Muž ji dlouho tiše studoval. Zcela jistě její záměry neuhodl, protože v očích se mu neusadil strach a obočí se mu na čele zaraženě spojila.

„Tohle je děsivá země,“ řekl pomalu, „a nehodí se k osamělému putování. Pokud si přeješ cestovat se mnou, nabízím ti ochranu po celou dobu, kdy budou naše cesty společné.“

„Nabízíš ochranu?“ zopakovala nevěřícně, příliš omráčená, než aby se mohla smát. Že jí člověk, a ještě k tomu muž, nabízel, že ji ochrání – ji, šlechtičnu, drowí ženu, kouzelnici a kněžku Lloth – bylo naprosto směšné. „Ty o Temných říších nic nevíš, že?“

„Zdá se, že ne,“ souhlasil.

„Tak se pořádně podívej,“ poradila mu a rozpřáhla paže, aby mu prohlídku usnadnila. „Černá kůže, bílé vlasy, špičaté uši, oči, které ve tmě rudě září. Zastav mě, jestli ti něco z toho začne připadat povědomé.“

„Jsi drow,“ řekl, ovšem stále nechápal.

„Správně. Velmi správně,“ pochválila ho uznale Liriel. „Takže jsi o nás slyšel. Drowové vládnou téhle ‚děsivé zemi‘ – tvoje slova, ne moje – a my určujeme pravidla. Kdybych zrovna náhodou nebyla poblíž, byl bys žrádlo pro netopýry. Podle mých pravidel je teď tvůj život můj. A právě teď by se mi čirou náhodou hodil nový otrok.“

Muž to zvážil a lehce se při tom tahal za ušní lalůček. „Ale proč? Sama říkáš, že ochranu nepotřebuješ.“

„Chci se dozvědět víc o Povrchu,“ vypálila Liriel bez obalu.

„Vědění je dobrá věc,“ souhlasil, „a žádný muž by si jistě nemohl přát krásnější paní. Ani muži, ani ženy z Rašemenu však nikomu neslouží jako otroci.“

Liriel povytáhla obočí. „Tak to možná začneš novou módu.“

„Možná ne,“ řekl jemně, ale Liriel v jeho modrých očích zahlédla záblesk hněvu a očekáváním se napjala.

Muž se vrhl pro palici. Ve chvíli, kdy se jeho ruka sevřela kolem násady, vytáhla Liriel nůž a hodila. Ostří se zakouslo hluboko do dřeva, jen pár palců od jeho ruky, a výhružně zadrnčelo.

Aniž by ztrácela byť jediný okamžik, vytvořila Liriel malou průsvitnou kouli. Uvnitř vířily proudy světla a střela pulsovala stěží drženou mocí. Několikrát ji s významným úsměvem na rtech vyhodila do vzduchu a znovu chytla.

„Drowí ohnivá koule,“ pronesla lhostejným hlasem. „Při dotyku vybuchují. A asi sis už všimnul, že když na něco mířím, trefím.“

Člověk stáhl ruce od palice a zdvihl je v gestu odevzdání se. „Máš dobré argumenty,“ připustil.

Ironicky humorný tón v jeho hlase Liriel překvapil. Ten člověk ukazoval víc důvtipu, než by kdy očekávala. Byla skoro škoda zotročit takové stvoření.

„Nechat tě tu zemřít by bylo plýtvání,“ přemítala nahlas stejným dílem k sobě jako k člověku. „A sám a prakticky neozbrojený bys určitě zemřel. Přijde mi jako zázrak, že jsi přežil skoro celý den!“

„Jenom jeden den?“ zopakoval nevěřícně.

Elfka na okamžik vypadala zmateně, ale pak se ovládla. „Musel jsi přijít Suchoříčným tunelem. Výstup na Povrch je od téhle jeskyně asi den cesty, ovšem řekla bych, že jsi možná cestou trochu bloudil.“

„Jen jeden den cesty,“ zopakoval muž zamyšleně.

„Jeden,“ potvrdila Liriel. Přistoupila blíž a šťouchla do něj chodidlem. „Tak vstávej. Odcházíme.“

Uposlechl ji a elfka instinktivně o krok ustoupila. Zblízka se muž zdál být větší. Liriel měla asi dva palce přes pět stop a štíhlou postavu typickou pro všechny elfy. On byl alespoň o hlavu větší a díky širokým ramenům a silně osvaleným pažím mohutně stavěný. Elfku to ohromilo, ale neznepokojilo. Se svými kouzly a dokonalejšími zbraněmi měla stále navrch.

Cizinec si to zřejmě také uvědomil, protože se jí zdvořile uklonil. „Jsem Fjodor z Rašemenu a zdá se, že odteď podstoupíme dajemmu spolu. Než však spatřím tvoji zemi, tak by sis možná chtěla vyslechnout jeden příběh.“

Liriel se nad tou podivnou nabídkou zmateně zamračila. „Na to bude čas později.“

„Ale později bych si na tenhle konkrétní příběh nemusel vzpomenout.“

Tomu věřila. S nebojácnýma očima a pomalou a šroubovanou mluvou vypadal trochu natvrdle. A nakonec i začínala být zvědavá, co by jí asi chtěl říct. Na jeho vystupování a způsobu řeči bylo něco, co jí bylo povědomé. Příběhy v její nové knize dýchaly stejnou atmosférou. Odměřeně mu tedy pokynula, aby začal. Muž se pohodlně opřel o skalní stěnu a založil si ruce na prsou.

„Jistý rolník kráčel lesem na trh. Přes rameno nesl velký vak,“ začal Fjodor hlubokým hlasem a zněl při tom tak klidně, jako kdyby seděl u vlastního ohniště. „A blízko něj jeden vlk – velká a zuřivá šelma – unikl z pasti a s lovci v patách utíkal o život. Vlk doběhl k rolníkovi a požádal ho o pomoc. Tomu se vlka zželelo a skryl ho ve svém vaku. Když dorazili lovci, řekl jim rolník, že žádného vlka neviděl. Když byli pryč, otevřel vak a vlk z něj vyskočil s vyceněnými zuby.“

„Ten muž byl hlupák, že pomáhal takovému tvorovi,“ poznamenala Liriel.

„Tak by se to mohlo zdát. Rolník prosil o život a připomínal vlkovi, že ho právě zachránil před lovci. Vlk jen odpověděl: ‚Na staré služby se brzy zapomíná.‘

Rolníka takový chmurný pohled na svět velice zneklidnil. Požádal tedy vlka, jestli by se nemohli příštích tří osob zeptat na jejich názor. Jestliže všechny tři budou souhlasit, že na staré služby se skutečně brzy zapomíná, potom rolník nebude nic namítat a stane se vlkovou večeří. A tak šli a časem narazili na starého koně – to je zvíře dost velké, aby se na něm dalo jezdit – a zeptali se ho, jestli si myslí, že na staré služby se rychle zapomíná. Kůň se nad tím zamyslel a nakonec souhlasil, že tomu tak skutečně je. ‚Mnoho let jsem sloužil svému pánu a vozil ho, kam jen chtěl, i jeho vozík jsem tahal na trh. Když jsem zestárl, vyhnal mě z pastvin do lesů, abych tu zemřel.‘ Rolník a vlk koni poděkovali a pokračovali dál. Za čas narazili na starého psa ležícího ve stínu stromu a i jemu položili tu samou otázku. Pes odpověděl bez rozmýšlení: ‚Ano, tak to ve světě chodí. Mnoho let jsem sloužil svému pánu a hlídal jeho dům i rodinu. Když jsem zestárl a mé zuby jsou teď příliš tupé, abych mohl kousat, vyhnal mě.‘

Brzy na to narazili na lišku, která je malou a vychytralou příbuznou vlka. Povyprávěli jí, k čemu mezi nimi došlo, a položili svoji otázku. Liška však odpověděla: ‚Nevěřím vašemu příběhu! Vlk je příliš velký, než aby se do takového pytle vešel.‘ A tak vlk, dychtivý dokázat pravdu, vlezl zpět do vaku. Liška okamžitě sevřela uzavírací motouz v zubech a silně zatáhla. Rolníkovi pak řekla: ‚Rychle! Hoď pytel i s vlkem tuhle do strže a pak si promluvíme, co mi za tu službu dlužíš!‘

Rolník popadl pytel a vší silou ho rozhoupal. Při tom trefil lišku a shodil ji do strže i s vlkem. Pak se postavil na okraj vysokého útesu a na zraněnou lišku zavolal: ‚Na staré služby se brzy zapomíná!‘“

Liriel se nad neočekávaným ďábelským zvratem rozesmála. „Znáš další takové příběhy?“

„Spoustu.“

Elfka přikývla a beze slov tím potvrdila rozhodnutí přidat tohohle muže do sbírky svých služebníků. Pak znovu nasadila zachmuřený výraz a významně zamávala koulí v ruce. „Půjdeš přede mnou. Jestli se pokusíš utéct nebo zaútočit, tak po tobě tuhle ohnivou kouli okamžitě hodím.“

„Jak říkáš,“ souhlasil.

Společně opustili slabě osvětlenou jeskyni a zamířili zpět k Lirielině bráně. Muž ale nedokázal kráčet v temnotě a opakovaně zakopával. Konečně se zastavil poblíž ústí nízkého tunelu a vytáhl z vaku klacek. Náhle vzplanutí světla bodlo Liriel do očí.

„Uhas to,“ poručila mu.

„Na rozdíl od tebe nedokážu vidět ve tmě,“ řekl jemně. „A taky se musím napít, jinak neujdu už ani krok. Z boje s nestvůrami a z vyprávění příběhů jednomu vyschne v krku.“

Když temná elfka nic nenamítala, vytáhl z úchytu na opasku láhev a mocně si z ní přihnul. Následně ji nabídl Liriel. „Tohle pochází z mé domoviny. Jsme tím slavní. Jestli chceš, tak si dej, ale je to velmi silné,“ varoval ji.

Liriel se ušklíbla. Mnoho nižších ras, od orků k hlubinným trpaslíkům, trpělo podobnými předsudky, když si mylně vykládaly štíhlé drowí postavy. Vína a likéry povrchových elfů se v Menzoberranzanu daly sehnat, a ačkoliv chutnaly sladce a lehce, několik malých sklenek dokázalo uspat i nejdrsnější trpaslíky. Drowí nápoje – jak se nejspíš dalo čekat – byly ještě silnější. Přijala tedy láhev a napila se.

Tekutina měla strašnou, ostrou chuť a spálila jí ústa jako roztavený kámen. Liriel ji vyplivla a láhev odhodila na zem. Louže kouřícího dryjáku se pomalu rozlévala po skále. Muž okamžitě sklonil pochodeň. Tekutina ihned s hlasitým zahučením vzplála a mezi ním a jeho drowí únoskyní vyskočila plamenná stěna.

Liriel se zapotácela zpátky, dlaně přitisknuté na citlivých očích. Přes hučení plamenů zaslechla mužův hluboký hlas. „Sbohem, malá vráno. Na staré služby se brzy zapomíná!“

V srdci temné elfky zaplála zuřivost jasnější a žhavější než oheň, který přehradil tunel. Jak jen mohla být tak hloupá! Nechat se napálit člověkem, a ještě k tomu mužem! Její pýcha na drowské dědictví a mocnou magii ji dovedla k tomu, že soupeře podcenila.

Jak se jí myšlenky vrátily k událostem poslední hodiny, přiznala si, že možná může mluvit o štěstí, když přišla jen o potenciálního otroka. A vzhledem k tomu, kolik s ním ztratila času, bude ráda, když se dostane zpět do Arach-Tinilith před zahájením ranních přednášek. Ale stejně…

Po tváři se jí pomalu rozlil obdivný úsměv. Ten modrooký člověk prokázal nebývalou vychytralost. Předvedl jí dobrý trik a ona si ho bude ještě dlouho pamatovat.

Zatímco Liriel spěchala k místu druhého magického portálu, říkala si, že události dnešní noci jí zůstanou v paměti ještě velmi dlouho.

10.

Toulavá nemoc

Zbytek Lirieliny cesty Temnými říšemi proběhl v klidu a řada magických bran ji posouvala stále blíž Menzoberranzanu. Poslední kouzlo ji přivedlo zpět do Kharzovy věže. Když prošla portálem, okamžitě se ocitla v kouzelníkově sevření. Uchopil ji za obě ramena a podle jeho výrazu bylo jasné, že neví, jestli ji má obejmout, a nebo s ní třást, dokud jí nezačnou cvakat zuby.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ chtěl vědět. „Černá smrt Narbondelu je dávno pryč a nový den přichází! Celou dobu, co jsi byla pryč, jsem tu chodil sem a tam, skoro šílený strachy!“

„Černá smrt Narbondelu,“ zopakovala Liriel tiše a nepřítomně odstrčila kouzelníkovy ruce. Na Povrchu by to znamenalo půlnoc. Na lesní mýtinu brzy vysvitne slunce a ona tam nebude, aby to viděla!

Na druhou stranu si neuvědomila, že mezitím uplynulo tolik času, a rozhodně nechtěla být mimo Akademii, když kouzlo zahalující Shaktin sledovací kámen vyprchá. Vždycky tu byla možnost, že se jí podaří mistru Zeld přesvědčit, že ji oklamali a že to byl někdo jiný, kdo poslal zvídavé oko do MoďVensisiny komnaty. A takový seznam podezřelých by byl nepochybně velmi krátký.

„Poslouchej, Kharzo, musím se vrátit do Arach-Tinilith. Promluvíme si později.“

„A to je všechno? Víc mi nemáš co říct? Po tom všem, čím jsem prošel – to strašné riziko, starosti, bezesné hodiny – alespoň bys snad mohla…“

Liriel prošla portálem a nechala reptajícího a prskajícího kouzelníka za zády. Sama ve svém potemnělém pokoji pak došla k tomu, že Kharzu vztek dříve či později přejde. Měl by však mnohem větší obavy, kdyby věděl, že jí pomohl odejít z Akademie na nepovolené dobrodružství. Pro oba bylo lepší, že se hned vrátila. Takhle, pokud by došlo k tomu, že by Zeld se svými poskoky vtrhla do Lirielina pokoje, by předpokládanou autorku dalšího z řady žertíků našla za stolem, kterak se s urputností trpaslíka, co těží mitril, prokousává horou knih a svitků.

S nejvyšší možnou rychlostí ze sebe Liriel shodila cestovní šaty a nasoukala se do černého, rudě olemovaného roucha novicek. Zapálila svíčku a kolem rozmístila starší pahýly. Potom hodila několik knih a svitků na zem vedle stolu. Výsledný efekt potvrzoval, že tady probíhá dlouhé a zuřivé studium. Liriel spokojeně přikývla a posadila se. Poslední, co zbývalo, bylo něco se skutečně naučit.

Ale i když se ze všech sil snažila, na kouzla, která by za jiných okolností zcela pohltila veškerou její pozornost, se nedokázala soustředit. Znovu se jí vracely jednotlivé detaily dobrodružství: zázračný jas nočního nebe, uklidňující síla mocných stromů, podivné zvyky kněžek Temné panny a zvláštní setkání s člověkem. Bylo toho skoro příliš, než aby to Liriel mohla všechno strávit.

Obzvlášť příběh, který jí člověk vyprávěl, se stále vracel a hrál jí v hlavě jako vtíravá, dokola se opakující melodie. Liriel se opravdu líbil nečekaný zvrat na konci. Kdyby si drowové potrpěli na příběhy, právě tenhle by je dokázal zaujmout. Ačkoliv jeho poselství ji značně mátlo. Když jí člověk vyprávění nabídl, považovala to jen za podivný lidský zvyk, možná trochu podobný krutému slovnímu šermování drowů. Ale ne, celý příběh byl až příliš dobře vybraný a podobný tomu, k čemu mezi nimi nakonec došlo.

Stejně jako rolník, který zachránil vlka před lovci, i Liriel nejspíš zachránila v boji s hlubinnými netopýry mužův život. Podle drowích zvyků byl její následný nárok na jeho život naprosto oprávněný. Otroctví často vznikalo i na základě menšího práva. A nebo vůbec žádného.

„Staré služby jsou brzy zapomenuty,“ řekl jí muž v příběhu a následně ji obelstil a získal si zpět svobodu. Omlouval se snad předem za zrádné úmysly, a nebo ji rovnou varoval? Jestli tomu tak bylo, zvažovala Liriel s náznakem černého humoru, potom měl muž až příliš vyvinutý smysl pro spravedlnost!

Liriel však trápil i fakt, že mužův příběh se v mnoha směrech podobal těm, které četla ve staré knize lidského vědění. Vyprávěli si snad všichni lidé takové příběhy? Bylo vypravěčství přirozeným darem lidí, a nebo možná uměním, které si časem osvojili? Zdálo se jí neuvěřitelné, že by rasa s tak krátkým životem, kterou vždy považovala za méněcennou, mohla mít takhle poutavý zvyk.

Ještě tu ale byla jiná, lákavější možnost, která měla něco do činění s podobností mužova příběhu s těmi v knize. Říkal si Fjodor z Rašemenu. Kde takové místo mohlo být, neměla Liriel ponětí. Možná však daleko se plavící Rusové rozšířili svoji kulturu a kouzla do země modrookého člověka. Možná že rašemenský zvyk zvaný dajemma, tedy tradice posílat mladé muže na dalekou cestu, byl odkazem Fjodorových nepokojných předků.

Možná. Potíž byla v tom, že tohle se Liriel nikdy nedozví. Rašemen možná nutil své mladé k cestování a svobodným průzkumům, ale drowové z Menzoberranzanu měli na věc zcela jiný názor.

Liriel si povzdychla a odsunula stranou svitek, který předstírala, že čte. Ani se neobtěžovala svlékat si roucho a praštila sebou na postel, aby si trochu zdřímla. K přežití dalšího dne potřebovala alespoň trochu odpočinku. A bude to těžký den, protože si nestihla připravit látku na přednášky. Dokonce ani příjemná vyhlídka na probírání detailů Shaktina nevydařeného plánu ji nerozveselila.

Nový den se blížil a z chodby začaly doléhat zvuky ranních ptáčat, ale mladá elfka nemohla usnout. Realita jejího postavení na ni doléhala se všemi svými nepříjemnými požadavky. Výlet na Povrch byl vzrušující a zajímavý, avšak zároveň extrémně riskantní. A k čemu to vedlo? Stejně byla na mnoho dalších let uvězněná v Arach-Tinilith. Od okamžiku, kdy se za ní uzavřela pavučinová brána, se Liriel snažil nepřipouštět si svůj osud a během toho až moc často pokoušela štěstí. Jestliže však měla v tomhle ponurém místě přežít, bude muset přestat se žertíky a přitáhnout uzdu smyslu pro černý humor. Už to samo o sobě bylo dost těžké, ale Liriel hluboko v srdci věděla, že se bude muset vzdát i snu o dobrodružství na vzdálených místech.

Tedy po dnešku.

Zatímco se temná elfka vrtěla v hedvábných polštářích, věděla, že ji očekává ještě jedna probděná noc. Po dnešku se plně oddá kněžským studiím. Usmíří si mistru Zeld a povinnostem se bude věnovat s takovým zápalem, že tím zahanbí i cílevědomou a zbožnou Sos’Umptu. Nejvyšší kněžkou se stane v rekordním čase a přinese čest rodu Baenre. Po dnešku.

Prosím, Lloth, modlila se Liriel tiše, zatímco pomalu usínala. Prosím, dopřej mi ještě jednu noc.

Poprvé za poslední dny poháněla Fjodorovy kroky naděje. Po několika hodinovém pátrání nalezl tunel, o kterém drowí dívka mluvila. Byla tam malá jeskyně posetá kameny a s nepatrným pramínkem vody na dně. Dál prudce stoupala cesta, která mizela v průrvě ve skalní stěně. Jestli tu něco odpovídalo jménu Suchoříčný tunel, pak to bylo tohle.

Sklouzl do rokle a brodil se mělkým pramínkem. Přesně jak předpokládal, byla průrva vstupem do úzkého tunelu. Ten prudce stoupal v těsné spirále, ale mladík se jí takřka rozběhl k slunečnímu svitu.

Do Temných říší se ještě vrátí, vždyť přísahal, že amulet najde, a na to nezapomene, dokud bude žít, ale myšlenka na krátký oddech mu značně zlepšila náladu. Až teď, když byl vnější svět takřka na dosah, si uvědomil, jak stísněné Temné říše vlastně jsou. A to nejen nedostatkem prostoru. Doslova kradly naději a potlačovaly ducha.

Přesto si Fjodor vzpomínal na upřímný smích temné elfky a zvědavost v jejích zlatých očích. Tak vypadal někdo, kdo žije naplno, a ne jen přežívá bez naděje na lepší život. Přesto musel přemýšlet, jaký druh stvoření může žít na takovém temném a zlém místě. Fjodor za svůj život poznal nebezpečí i těžkosti a několik posledních dní vyzkoušelo jeho sílu a odvahu až na samou hranici. Nemohl ani odhadnout, co mohly Temné říše způsobit těm, kteří v jejich hlubinách prožili všechny dny. Elfí dívka byla krásnější, než se slovy dalo vyjádřit, a v bitvě stejně odvážná a schopná jako kterékoliv rašemenské děvče, přesto byl její drowí původ neoddiskutovatelný. Co tohle znamenalo, neměl Fjodor ponětí.

Mladý bojovník si musel znovu připomenout, že si musí dávat větší pozor na okolí a že tahle ponurá a nebezpečná země není místem pro ty, kteří sní.

Když se ale škrábal vzhůru, provázela ho temná dívka na každém kroku.

Čas v Arach-Tinilith plynul vlastním tempem. Liriel si byla jistá, že během ranní přednášky o výlučnosti drowů uplynuly dva nebo tři dny. Tiše děkovala za všechny divoké noční oslavy, kterých se za ty roky zúčastnila. Bez takového tréninku by nikdy nedokázala sebrat dostatek energie, aby teď mohla zůstat vzhůru. I přesto cítila, jak se jí během mistřina řečnění zavírají oči. Liriel doufala, že mistra si její otupělý výraz vyloží jako napjatou pozornost.

Dokonce i lekce o nižších sférách byla zklamáním. Mistra vytvořila sledovací portál do Tartaru, který nebyl podle Lirielina názoru hodný ani návštěvy. Bylo to místo šedé mlhy a bezcílného zoufalství. Kroutící se cesty podle všeho nikam nevedly a okřídlení běsi s psími hlavami nebyli ničím víc než banální inkarnací zla. Létali, vřeštěli, roztrhali na kusy každou nešťastnou bytost, která zavítala do jejich temného světa. Všechno bylo tupě předvídatelné.

Hodina neposkytla ani žádné osobní drama. Shakti byla přítomná, jako vždy vážná a vzdálená, ale stále zjevně v přízni přítomné mistry. Vypadalo to, že její selhání proběhlo na čistě soukromé úrovni, rozhodla se nakonec Liriel. Shakti musela nějak odolat nutkání ohlásit, že mladá členka rodu Baenre opustila půdu Akademie. To Liriel rozladilo – doufala, že Shakti způsobí nepříjemnosti – ovšem i na ni zapůsobila trpělivost a odhodlání její sokyně. Kněžka Hunzrin patřila k houževnatým typům a zjevně byla odhodlaná sledovat svoji kořist tak dlouho, dokud neobjeví něco dostatečně odsouzeníhodného. Ze Shakti se stávala zajímavá sokyně. Trpělivá jako pavouk a stále poblíž na číhané, čekající na jediný chybný krok. Ta myšlenka Lirielině náladě nijak nepomohla.

Odpoledne neslibovalo zlepšení, neboť Liriel musela zase jednou čelit následkům svého nekonvenčního dětství. Výcvik ve zbrani byl povinný pro všechny drowy bez ohledu na třídu nebo pohlaví. Liriel zasahovala se smrtící přesností vším, co se dalo hodit, a celý život jí taková dovednost připadala dostačující. Naneštěstí nebyly bola, praky ani vrhací pavouci považováni za součást výzbroje šlechtičen. Když drowové vstupovali do Akademie, očekávalo se od nich zvládnutí jak meče, tak typické drowí zbraně: malé kuše střílející otrávené šipky. Ta nepředstavovala problém – Liriel vždycky dokázala zasáhnout cokoliv, na co namířila – ale o šermířské umění se nikdy nezajímala. Jak se však měla rychle dozvědět, zájem byl volitelný; dovednost povinná.

Jejím instruktorem byl jeden ze starších studentů z Bojové Magthere. Statný a dosti nepohledný muž z jakéhosi menšího rodu vypadal napůl rozladěný tím, že musí vyučovat kněžky prvního ročníku, a napůl nadšený z toho, že dostal šanci vyvyšovat se nad příslušnici rodu Baenre.

„Třese se ti zápěstí,“ plísnil ji. „Jenom dvě hodiny cvičení, a už nemůžeš!“

Liriel nechala paži klesnout a hrot těžkého cvičného meče opřela o podlahu cvičného sálu. „Nejsem zvyklá na zacházení s mečem,“ pronesla na obranu.

„To je zjevné,“ ušklíbl se muž. „Viděl jsem i děti, co dokázaly bojovat líp. Co jsi celé ty roky dělala?“

Odhrnula si z čela pramen vlhkých vlasů a věnovala mu odhodlaný úsměv. „Poptej se po okolí. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

„Dargathan Srune’lett.“

„Rod Srune’lett,“ zamyslela se Liriel a přejela přísného válečníka očima od hlavy k patě. „Ano, když to říkáš, už tu rodinnou podobu vidím.“

Muž se zamračil a tváře mu zahořely do ruda. „Kněžky rodu Srune’lett byly často označovány jako „tlusté sestry“ – samozřejmě že ne, když byly v doslechu – a mnoho členů jejich klanu, mužů i žen, postrádalo štíhle elegantní postavy, které představovaly drowí ideál krásy.“ Dargathan byl, jak se zdálo, na tento fakt více než jen trochu citlivý. Pozdvihl meč do vysokého výhružného střehu.

„Obranná pozice,“ zavrčel.

Liriel se mu přímo postavila a zvedla svou až příliš těžkou zbraň. Než se její unavené svaly zmohly na reakci, vrhl se muž do útoku. Jedinou ranou čepele rozťal příčným sekem její tuniku od ramene až k pasu. Nevěřícně se zadívala na odhalenou drátěnou zbroj.

Dívka na něj upřela vražedný pohled a několik okamžiků sledovala jeho posměšný výraz. Pak náhle s čepelí namířenou na jeho srdce vyrazila. Muž útok hravě srazil stranou a odtančil z dosahu rychlostí, která odporovala jeho neohrabané postavě.

„Obranná pozice,“ zopakoval Dargathan, tentokrát samolibě. „Pracuj na svém postavení. Stále nepříteli odhaluješ moc ze svého těla. Pamatuj si: levá noha vzadu, levé rameno vzadu. Cíl musí být co nejmenší.“

Liriel zaskřípěla zuby, avšak poslechla. Znovu a znovu s ní muž nacvičoval postavení a prováděl ji základními útoky a kryty v boji s jednou čepelí. Dargathan možná postrádal štíhle svalnatou postavu a bleskové reflexy nejlepších drowích bojovníků, ale jak hodiny plynuly, musela Liriel uznat, že je schopný učitel. Probíral s ní každý její pohyb a krok za krokem jí ukazoval dovednosti, které si bojovník osvojoval lety tvrdého výcviku a cvičení. Podle měřítek většiny ras byla Liriel schopnou bojovnicí. Od drowů se však očekávalo mnohem víc. Jak lekce pokračovala, uvědomovala si postupně, jak málo o tomto umění ve skutečnosti ví. A také ji bolel každý sval a šlacha.

„To bude prozatím stačit,“ prohlásil Dargathan konečně. „V šermu platí dvě základní přikázání: nauč se základy a připrav se na nečekané. Na tom prvním jsme dnes zapracovali. Se skvělým učitelem a tvrdou prací bys ještě mohla mít naději.“

S tímto arogantním prohlášením zasunul muž meč zpět do pochvy a obrátil se k odchodu. Liriel počkala, dokud nedošel ke dveřím, a pak na něj zavolala jménem.

Dargathan se otočil a spatřil svou žačku, jak na něj míří mečem zdviženým vysoko nad ramenem v poloze oštěpu připraveného k hodu. V očích jí zaplálo nebezpečné světlo a vrhla zbraň přímo na něj. Meč letěl rychle a přesně a čepel se zakousla hluboko do mezery mezi zárubní dveří a zdí. Tam se chvěla jen několik palců od jeho vytřeštěného obličeje.

„Děkuji za výuku, ó nejskvělejší z učitelů,“ pronesla Liriel sladce s rukama v bok ve výsměšně ženské póze. „Ale příště bychom mohli zapracovat na přípravě na nečekané.“

Aby ještě víc zdůraznila svá slova, vytáhla ze skryté kapsy bola a začala je roztáčet nad hlavou. Muž se obrátil a utekl ze sálu, kde zcela zanechal své nadřazené vystupování.

Takže i v Arach-Tinilith je možné užít si trochu zábavy, pomyslela si Liriel, zatímco znovu schovávala svou oblíbenou zbraň z dohledu.

Jakmile skončila večerní bohoslužba, odspěchala Liriel do svého pokoje. Nic, dokonce ani pálivá ztuhlost svalů po vyčerpávající lekci šermu ji nemohlo odradit od další výpravy na Povrch. Pro poslední cestu by byl každý jiný cíl nedostatečný.

Liriel se chvatně oblékla a ozbrojila. Přitom si všimla, že její piwafwi ztratilo něco ze svého lesku a že chůze v jejích kouzly opředených elfich botách již není tak dokonale tichá. Šokovalo ji, že i jediná hodina na Povrchu dokázala takhle oslabit její drowí magii. Jak jen mohou kněžky Eilistraee přežívat? pomyslela si. Kolik magie a dědictví musely obětovat, aby mohly tančit v měsíčním světle? Byly ještě drowy, a nebo jen elfy s tmavou kůží? To byly jen některé z otázek, které hodlala kněžkám Temné panny položit.

Mladá kouzelnice spěšně nastudovala potřebné kouzlo a pak přivolala portál do Kharza-kzadovy pracovny. Doufala, že instruktor již bude spát a vyhne se dalším nekonečným otázkám. K jejímu překvapní se však z kouzelníkových soukromých pokojů ozýval tichý, ale rozzlobený mužský hlas. Její vrozená zvědavost jí nedala a donutila ji to prozkoumat; Kharza byl natolik samotářský, že přítomnost jiného temného elfa v jeho útočišti musela znamenat něco skutečně významného.

Měsíční svit však lákal až příliš silně hlasem, který nedokázala ignorovat, a proto znovu vstoupila do vířícího tunelu, který vedl na lesní mýtinu.

Znovu se ocitla na kolenou a s rukama na lesní půdě. Znovu se dostavil překvapivý nával živoucí zeleně, která ji ze všech stran obklopovala. A znovu slyšela hudbu temných elfu, strašidelně vířivou melodii, která jí byla tak povědomá. V Temných říších by samozřejmě nebyla hraná na harfu. Drowové ji považovali za fádní a rušivou, ale zde, v měsíčním světle, zněly její stříbřité tóny přirozeně a případně.

Liriel rychle vyrazila k hudbě. Tentokrát již věděla, že mimo podzemí se zvuk nese podivně přímým směrem, a proto ji sledovala rovnou až na palouk Temné panny. Tenhle svět byl tak jiný. Liriel byla zvyklá sledovat zvuky, které prosakovaly vrstvami kouzel nebo se odrážely kamenným bludištěm chodeb. Zde se dal každý zvuk snadno rozeznat, ovšem kladlo to o hodně větší nároky na sluch.

Potemnělé chodby Temných říší, pohybem překypující jeskyně s Menzoberranzanem uvnitř: to vše, ačkoliv rozhodně ne tiché, bylo zahalené v oparu neustálého šepotu. Tady vládla všudypřítomná radostná kakofonie. Všude kolem cvrkal drobný neškodný hmyz a tlustí vodní ještěři kvákali své písně. Zpívaly však i stromy, jejichž větvemi a listy se proháněl šustivý vítr. Zvuky hvězdami zalité země byly stejné jako její barvy – příliš živé, příliš rozmanité. Tenhle svět útočil na všechny smysly takovým způsobem, jaký ani divoká Liriel nepovažovala za možný. Zde se každý její nerv zdál být odhalený a přecitlivělý. Ještě nikdy si nepřipadala tak malá a bezvýznamná.

Ještě nikdy si nepřipadala tak naživu.

Liriel se prodírala bludištěm zelené a hnědé k ohněm osvícené mýtině. Zde našla kněžky Eilistraee, všechny oděné ve stříbřitých řízách a usrkávající z hrnků kouřící a voňavý nápoj. Ysolde Veladorn při jejím příchodu vzhlédla a pokynula jí, aby přistoupila blíž.

„Jsem ráda, že ses dnes v noci vrátila, sestřičko,“ pronesla radostným hlasem a postavila se, aby Liriel přivítala. „Máme ještě jednoho návštěvníka, který by se s tebou rád setkal.“

Další temná elfka se postavil vedle Ysolde. Liriel zalapala po dechu, když se před ní strašidelně zhmotnily všechny příběhy z Času svárů. Šeptalo se, že tehdy Lloth procházela ulicemi Menzoberranzanu v podobě vysoké a až příliš krásné ženy. Tahle žena pak nemohl být nikdo jiný než samotná Eilistraee.

Tyčila se do výšky plných šesti stop a celou ji rámovala stříbřitá záře připomínající měsíční paprsky. Vlasy barvy stříbra se jí vlnily skoro až k zemi a její roucho se mihotalo vlastním světlem. Dokonce i oči měla stříbrné, větší než většina drowů a orámované silnými bledými řasami. Kůži měla stejně temnou jako Liriel a ve světle, které ji obklopovalo, zářila pyšnou černí.

Ohromená a vyděšená klesla Liriel na kolena. Pochybovala, že by mohla existovat jiná bohyně než Lloth, a teď se za svou neochvějnou víru v Pavoučí královnu měla dočkat smrti. Ruka mladé drowí elfky sklouzla k posvátnému symbolu visícímu jí kolem krku. Ten ji označoval za následovnici Llotha kněžku-novicku Paní chaosu. V její domovině byli všichni, kteří uctívali jakékoliv jiné božstvo než Lloth, bez milosti zahubeni. O tom, jaký osud ji tedy v rukou Eilistraee očekává, neměla nejmenší pochybnosti.

Ysoldin úsměv při dívčině nečekané reakci vybledl. Následovalo pochopení, doprovázené úžasem, který dal jejím rysům novou podobu. Vrhla se kupředu a vytáhla mladou elfku zpět na nohy. „Nemáš se čeho bát, Liriel. Tohle je má matka, Qilué Veladorn. Je kněžka Temné panny stejně jako my všechny.“

Vysoká elfka se usmála a její stříbrné oči dívku uklidnily. „Slyšela jsem, že jsi cestovatelka, Liriel Baenre. I já jsem daleko od svého domova. Připoj se k nám, jestli chceš, a možná bychom si mohly vyměnit příběhy o vzdálených zemích.“

Liriel se stále cítila zmatená, ale zároveň ji již zcela pohltila hřejivá krása vysoké elfky a její šarm, a tak Ysoldu následovala k ohni. Chvíli jí stačilo jen sedět, usrkávat horké svařené víno a naslouchat hovoru ostatních žen. Kněžky se k Qilué chovaly s velkou úctou a byly plné otázek o její práci v Promenádním chrámu. Lirielina vrozená zvědavost jí však nedovolovala zůstat dlouho zticha.

„Kde je ten chrám? Je také v lese?“

Qilué se usmála. „Ne, Promenáda leží blízko Přístavu Lebek, místa, které má jen velmi málo společného s touhle klidnou mýtinou.“

„Přístav Lebek,“ zamyslela se Liriel. Název zněl lákavě. Sliboval nebezpečná dobrodružství a plavbu po otevřeném moři. „Kde je to místo?“

„Je to podzemní město velmi podobné Menzoberranzanu a leží hluboko pod velkým pobřežním městem zvaným Hlubina. Většina obyvatel Hlubiny ví jen málo o světě pod nohama a ještě méně jich skutečně sestoupí pod zem. Z nich pak ještě méně přežije. Je to nebezpečné místo, kde neplatí zákony.“ Qilué se během řeči tvářila ponuře a smutně.

„Jestliže si to myslíte, proč tam zůstáváte?“ zeptala se Liriel.

„Je nás tam potřeba,“ odpověděla kněžka prostě.

To bylo na Lirielino chápání příliš jednoduché. Byla vychována, aby vše zkoumala po jednotlivých vrstvách a pátrala po skrytých významech a motivech. Proto se nedokázala zbavit pocitu, že Qilué jí neříká všechno. Byl Přístav Lebek podobný Temným říším, odkud drowové nemohli nadlouho odejít, aniž by přišli o své schopnosti?

„Můžete na Povrchu sesílat kouzla?“ vyrazila ze sebe.

Qilué se zatvářila překvapeně. „Ale jistě. Temná panna slyší vyvolené kdekoliv a také kdekoliv odpovídá.“

Liriel zamyšlené přikývla. Kněžka samozřejmě mluvila o kněžské magii, která byla velmi rozdílná od vrozených sil, jimiž ona sama vládla od dětství. Stále to ale bylo něco. Přemýšlela, jestli by ji Lloth slyšela i tak daleko od menzoberranzanské kaple. Ruka jí zabloudila k symbolu Pavoučí královnya tiše pronesla slova kouzla, které by jí umožnilo přečíst myšlenky téhle královsky vznešené elfky.

Nepřišel ani záblesk, ani zašeptání. Kouzlo nefungovalo; modlitba zůstala nevyslyšená. V Zemích světla byla skutečně sama.

Vzhlédla k laskavým očím Qilué. „Ysolde mi říkala, že jsi schopná kouzelnice a skvěle zvládáš otevírat brány. Řekni mi, jaký je tvůj příští cíl?“

„Tohle je můj poslední výlet na Povrch na mnoho dalších let,“ přiznala Liriel smutně. „Až do konce výcviku nesmím opouštět Arach-Tinilith. Zatím jsem měla štěstí, ale dříve nebo později mě chytí. Moji lidé by s něčím takovým mírně řečeno nesouhlasili.“

„Chápu. A jejich souhlas je pro tebe důležitý?“

„Pro mě je důležité přežití,“ odvětila prostě.

Qilué zůstala dlouhou chvíli zticha. „Máš i jiné možnosti.“

„Tančit při měsíčku,“ řekla Liriel hořce. „To je sice hezké, ovšem co pak? Co třeba úsvit? Nenáviděl a pronásledoval by mě každý člověk nebo elf pod sluncem a neměla bych ani nejjednodušší kouzla, abych se zaštítila.“

Zdvihla cíp piwafwi a zatřásla třpytivým pláštěm Qilué před očima. „Podívejte se na tohle: každým okamžikem je matnější. Takhle daleko od sil Temných říší jeho magie slábne. Ve své domovině dokážu kráčet tiše a neviditelná. Tady bych byla zranitelná a všem na očích. Moje zbraně, moje zbroj, složky mých kouzel – všechno by se na slunci rozpustilo.“

„Nebyla bys bezbranná,“ vložila se do řeči Ysolde. „Máš meč.“

Liriel zasténala a promnula si bolavé svaly v pravé paži. „To mi ani nepřipomínej! Takže mi říkáš, že bych se kvůli přežití musela spoléhat na nejslabší z mých schopností. Děkuju, ale ne.“

„Naučila by ses nové cesty,“ řekla Ysolde.

„Toho se právě bojím!“ pronesla Liriel vášnivě. „Vy mi vůbec nerozumíte. Já nemůžu jen tak zahodit svoje dědictví. Nemůžu zapomenout na drowí kulturu, ztratit vrozenou magii nebo jakoby nic zapomenout všechno, co jsem se naučila za tři desetiletí studia kouzel temných elfů! Vám to možná zní jenom jako sbírka zvyků či schopností, ale ve skutečnosti to představuje mě samotnou.“

Qilué položila ruku na rameno své dcery. „Nech ji být, Ysolde. Všichni musíme kráčet po nám určené cestě,“ pronesla s lehkým pokáráním. Liriel pak řekla: „Přišla jsi se sem učit. Tvůj čas je krátký. Proč se tedy nezeptáš na vše, co by tě zajímalo?“

Otevřeně ohleduplný přístup starší ženy zastihl Liriel nepřipravenou. Protože však žádnou příležitost nikdy neodmítla, zeptala se na Rašemen a zvyky té země.

„Rašemen leží daleko na východ odtud,“ začala Qilué. „Žijí tam Čarodějnice, moudré ženy vládnoucí mocným a málo známým druhem magie. Jedna z mých sester s nimi nějaký čas studovala.“ Odmlčela se a v koutcích úst jí zahrál drobný úsměv. „Mnozí ji nazývají Čarodějnicí, ale málokdo vlastní ví proč.“

„Rašemenské Čarodějnice by cvičily drowy?“ zeptala se ohromeně Liriel. „To jsou ti lidé naprosto šílení?“ V Menzoberranzanu bylo jakékoliv vědění pečlivě schraňováno a jen neochotně sdíleno. A nebyla to jen záležitost lakoty, ale přímo přežití. Jakákoliv zbraň poskytnutá drowovi by byla zcela jistě obrácena proti dárci.

„Učily moji sestru,“ odpověděla kněžka s opatrným výrazem, „protože věděly, že se z její strany nemusí ničeho obávat. Proč se o tu zemi zajímáš?“

„V Temných říších jsem narazila na lidského muže. Říkal si Fjodor z Rašemenu a vyprávěl, že podstupuje dajemmu – objevitelskou cestu.“

„Takový je jejich zvyk,“ souhlasila Qilué, „ale překvapuje mě, že by někdo z nich sestoupil pod zem. Lidé Rašemenu jsou sice nebojácní, avšak nemají ve zvyku zahazovat své životy.“

„Tak to jste nepotkala Fjodora,“ odvětila Liriel suše. „Ten vypadal odhodlaný udělat přesně tohle. Řekněte mi, víte něco o lidech zvaných Rusové?“

Kněžka přijala rychlou změnu tématu bez jediné poznámky. „Před mnoha staletími žili takoví lidé. Za ta léta však spojili svou krev s lidmi mnoha národů a mnoho z jejich jazyka a zvyků bylo ztraceno. Staré způsoby jsou nejsilnější na ostrově Ruathym.“

„Dostali se Rusové až do Rašemenu?“

Kněžka se zamyslela. „Nejsem učenec, ale vzpomínám si, že před dávným časem, ještě než se lesy a řeky Anaurochu obrátily v prach, byl Rašemen obsazen a osídlen rasou mořských barbarů, kteří cestovali tak daleko do vnitrozemí, jak jim řeky umožňovaly. Nikdy jsem mezi nimi nehledala spojitost, ale když se nad tím zamýšlím, mají prastará kouzla obou zemí mnoho společného.“

Zdviženou rukou zastavila Lirielinu další otázku. „O jejich kouzlech vím málo. Jen tohle: obě kultury jsou silně propojené se svými zeměmi. Obě čerpají magii z míst moci a duchů, kteří na nich sídlí.“

Liriel přikývla. Velmi dobře věděla, že i Temné říše mají taková místa. Právě to ji nejspíš nejsilněji vázalo k zemím dole, neboť magie jejího lidu silně závisela na vyzařování Temných říší.

„Když Čarodějnice vládnou zemi, znamená to, že nesmí překročit její hranice,“ hádala Liriel. „Ale co Rusové, kteří neustále cestovali? Nevypadá pravděpodobně, že by se jen tak vzdali takové síly.“

„O Rusech mnoho nevím,“ přiznala Qilué. „Ze starých příběhů bych hádala, že nájezdníci spoléhali více na meč a sekyru než na kouzla, ale Čarodějnice mohou a také občas cestují. Sestra mi říkala o unikátním artefaktu, prastarém amuletu, který dokázal načerpat moc takových míst pro případ, že by Čarodějnice potřebovaly opustit svoji zemi.“

„Amulet,“ zopakovala Liriel a vzpomněla si na drobnou zlatou dýku, jejíž obraz zahlédla ve Fjodorově mysli. „Nevíte, jak vypadá?“

„Ale jistě. Sestra ho před mnoha lety vlastnila. Říkala mu Poutník. Je to drobná dýka v runami pokrytém pouzdře.“

Liriel jen s velkým úsilím dokázala zakrýt příval vzrušení. „Jak funguje?“ zeptala se tak lhostejně, jak jen dokázala.

„Neznám všechny podrobnosti,“ odpověděla starší elfka. „Sylune – má sestra – mi říkala, že amulet dokáže načerpat sílu z míst moci, avšak pouze dočasně. Jen málo Čarodějnic opouští zemi na dlouho, a proto jim to stačí. Podle legend by měl ale Poutník dokázat sílu načerpat i trvale. Jak, to bohužel nevím. Tohle tajemství bylo ztraceno.“

Možná ano, a možná ne, prohodila Liriel tiše. Její bystrá mysl mezitím přeskakovala od jedné možnosti k druhé a spřádala zoufalá vlákna do nového a tudíž nečekaného celku. Jestli se toulaví Rusové usadili v Rašemenu, mohl být Poutník jejich dílem. Pokud ano, klíčem k jeho silám by měla být runová magie. Jestliže Fjodor skutečně pátral po Poutníkově amuletu, mělo by prastaré zařízení být někde v Temných říších. Jestliže se jí podaří ho najít, mohla by ho přizpůsobit k načerpání své vlastní magie. A proč ne? Drowí vrozené schopnosti a magie v jimi vytvořených předmětech byly posíleny vyzařováním typickým pro Temné říše. Nebyla tohle snad jistá forma místní magie?

Jestli, a ještě jednou jestli. V celém plánu bylo příliš mnoho ‚jestli‘, ale to Liriel v nadšení nebrzdilo. Poprvé v životě měla sen o cestování Zeměmi světla na dosah. Někteří drowové – jako tyhle kněžky – mohli opustit své dědictví a zavrhnout Paní chaosu. To však nebylo pro Liriel myslitelné. Milovala divokou krásu Temných říší, a ačkoliv toužila po dobrodružství v zemi pod nebem, chtěla mít možnost vrátit se domů. Kdyby dokázala najít amulet a vyzkoušet jeho síly, mohla by najít způsob, jak vystoupit na Povrch za vlastních podmínek: tichá, nepředvídatelná, záhadná, mocná, kouzelná, smrtící temná elfka.

Liriel se náhle spontánně natáhla dopředu a objala královskou ženu. „Musím teď jít, ale nedokážu ani vyjádřit, jak moc pro mě tahle návštěva znamenala!“

Qilué si na dlouhý okamžik změřila dívčin nadšený výraz a zlaté oči. „Promenádní chrám,“ zopakovala měkce. „Pamatuj si to jméno. Ještě bys ho někdy mohla potřebovat.“

11.

Falešné stopy

Rychle a tiše běžela Liriel lesem zpět ke své magické bráně. Její spěch překvapil podivné stvoření, velké, šedivě zbarvené zvíře s hnědýma očima a dvojicí silně rozvětvených rohů. Zvíře odskákalo a brzy se ztratilo mezi stromy. Liriel se na okamžik zastavila a pozorovala to vznešené stvoření. Kdykoliv jindy by ho následovala, možná kvůli lovu a možná jen aby se o něm dozvěděla něco víc. Dnes ji však očekávala mnohem důležitější kořist.

Měla jistou představu, kde by asi Poutníkův amulet mohl být, a čas k jeho nalezení se krátil. Rychle vstoupila do brány, která ji vrátila zpět do Temných říší. Kouzelný let byl svižný a krátký a donesl ji kousek od místa, kde spolu s mužem bojovala proti hlubinným netopýrům.

Liriel kráčela po vlastních stopách zpět do jeskyně, kde se s Fjodorem z Rašemenu poprvé setkala. Očekávalo ji tajemství, které musela rozluštit. Klekla si na zem, aby prozkoumala tělo jednoho z netopýrů, kterého ten člověk zabil.

Dokonce i ve smrti působil hrozivě. Pomačkaná křídla dosahovala rozpětí dobrých sedm stop a jako dýka ostré tesáky v ochablých čelistech byly stejně dlouhé jako její prsty. Byl zázrak, že člověk dokázal něco takového zabít, ale ještě podivnější bylo, že obří netopýři vůbec zaútočili. Ačkoliv dragazharové byli extrémně nebezpeční, mohli se zároveň pyšnit nezvyklou inteligencí a jen zřídka zaútočili na něco většího a nebezpečnějšího než velkou krysu. Muselo se stát něco, co je povzbudilo nebo ohrozilo natolik, že se zachovali v rozporu se svými zvyky.

Uchopila dragazhara oběma rukama za křídlo a obrátila ho na záda, aby mohla prozkoumat i jeho břicho. Tam nalezla hledanou odpověď. Podbřišek i nohy zbrázdilo několik dlouhých a tenkých řezných ran: vzájemně se křížící stopy po dvojici čepelí. Taková zranění byla příliš jemná, než aby je mohl způsobit člověkův tupý meč. Dragazhara poznamenala drowí ocel.

Prohlédla těla dalších tří mrtvých netopýrů a na všech našla ty samé stopy a jako přídavek ještě jedové šipky z drowích kuší. Tihle netopýři museli na Fjodora narazit, zatímco prchali z jiné, větší bitvy. Po potyčce s drowími bojovníky musel osamělý člověk vypadat jako velmi snadná kořist.

Tenhle objev potvrdil jedno z jejích podezření: Fjodor při pátrání po amuletu pronásledoval skupinu temných elfů. Co měl ale v úmyslu udělat, pokud by je dostihl, to se Liriel neodvažovala ani hádat. Sice bojoval dostatečně dobře, ovšem stále to byl jen jeden osamělý člověk proti skupině nejsmrtonosnějších bojovníků z podzemních říší!

Sama Liriel se však nezastavovala, aby si promyslela, co proti skupině drowů udělá ona sama. Koneckonců byla princezna Baenre a kouzelnice, smrtící a odhodlaná najít Poutníkův amulet.

Zkoumala zem tak dlouho, dokud nenašla stopy krvavých kapek vedoucí z jeskyně. Některým netopýrům se podařilo setkání s Fjodorovým mečem a palicí přežít a jeden z nich byl dost zraněný na to, aby za sebou zanechal stopu. Protože poraněný netopýr se nakonec vždy vracel do svého hnízda, měla Liriel dostatečnou jistotu, že ji tahle stopa dříve či později přivede zpět na místo původního boje.

Liriel stvořila kouli kouzelného ohně, aby mohla stopu lépe sledovat. Vzrušení ji pohánělo kupředu.

Cestička krvavých kapek skončila v rozlehlé temné jeskyni. Tady nebylo žádné světlo, žádný kámen z fosforu nebo světélkující rostliny jako v té, které si zvykla říkat Fjodorova jeskyně. Liriel ale viděla dostatečně dobře. Vzory tepla ve vzduchu a v kameni ukazovaly ponuré okolí v takových detailech, o kterých by si světlo mohlo nechat jen zdát. Dokonce i nejchladnější kameny Temných říší si držely trochu tepla.

A těla dvou drowích mužů, stejně chladná jako jejich kamenná hrobka, vydávala typicky slabou namodralou záři mrtvého masa.

Liriel k nim přistoupila. Klekla si vedle nich a začala je prohledávat. Její snaha jí vynesla několik pěkných nožů a cetek, ale ne hledaný amulet.

Statečně spolkla zklamání, posadila se na paty a znovu zvažovala celou situaci. Tihle muži byli jen poddaní a žádný z nich neměl odznak, který by ukazoval na podřízenost některému z menzoberranzanských rodů. Byli dobře vyzbrojení, ale i tak bylo divné, že jsou jenom dva. Liriel si do Temných říší mohla troufnout díky kouzlům, ale jen drowí kouzelníci vycházeli v takhle malých skupinách. Tihle muži však neměli žádnou knihu kouzel, váčky se složkami kouzel, hůlky ani jiné kouzelné zbraně. Rozhodně šlo o vycvičené bojovníky, možná ještě tak zloděje, ale nic víc.

Oba muži utrpěli zranění od dragazhařích tesáků a spárů na křídlech, ovšem žádné z nich nebylo dostatečně hluboké, aby se ukázalo být smrtelným. Tihle drowové byli zřejmě zabiti netopýřími jedovými ostny.

Liriel se postavila a vyvolala další kouli kouzelného ohně. Pozdvihla ji vzhůru a obhlédla okolní jeskyni. Jako němé svědectví dlouhého a tvrdého boje ležela na zemi těla asi tuctu dragazharů. Bylo možné, aby tito dva drowové bojovali sami?

Ne, všude kolem leželo pohozeno tolik zbraní, že by je ti dva nikdy nemohli unést. Lirielinu pozornost upoutaly dva stejné meče, štíhlé a pokryté runami. Sehnula se a přejela prsty po jedné ze třpytících se čepelí; magie jí protékala jako krev žilami. Tohle byly neocenitelné zbraně a nepochybně pýcha jejich majitele. Pustila z hlavy nápad, že přeživší drowové uprchli a nechali těla padlých přátel ležet. Žádný temný elf by neopustil takové zbraně, dokud by byl schopný je používat.

Několik kroků od pohozených zbraní zahlédla Liriel skvrnu chladné, zaschlé krve. Pár okamžiků strávila hledáním, až konečně o nějakých deset stop dál objevila další cákanec. Náhle všemu porozuměla.

Hlubinní netopýři si kořist obvykle dotáhli zpět do svého hnízda, aby si usnadnili její následné požírání, obzvláště cítili-li se ohroženi. Boj s drowy by se za takové ohrožení rozhodně počítat dal – Liriel musela dragazhary obdivovat, že vůbec takhle dlouho odolávali. Museli být hodně vyhladovělí. Bylo však divné, že tu jen tak nechali ležet dvě těla.

Po chvilkovém váhání se Liriel znovu vydala po krvavé stopě. Netopýří hnízdo muselo být poblíž. Jakkoliv byli dragazhaři velcí, nemohli těla dospělých drowů nést příliš daleko.

Přesně jak očekávala, dorazila zanedlouho k cíli. Vchod do hledané jeskyně se nacházel vysoko v kamenné stěně tunelu. Šlo o téměř horizontální štěrbinu, která se pro obří netopýry zdála být až příliš malá. Liriel vyskočila, zachytila se za její okraj a vytáhla se vzhůru, aby nahlédla dovnitř.

Uvnitř bylo jen několik málo dospělých dragazharů, kteří viseli za ocas ze stropu jeskyně. Kromě nich viděla asi čtyřicet nebo víc mladých. Ti se svou lesklou černou srstí a drobnými naducanými tělíčky vypadali celkem roztomile. Také oni viseli v úhledné řadě, podle všech známek nakrmení a spokojení.

Liriel pokývala hlavou, když několik další dílů skládačky zapadlo na místo. Nutnost nakrmit tolik mladých musela být motivem k útoku na skupinu drowů. Netopýři nechali ty dva otrávené bojovníky ležet nejspíš proto, že jejich mladí se nemohli nakrmit otráveným masem. Podle počtu mláďat Liriel usuzovala, že jeskyně slouží jako domov pro několik loveckých smeček – minimálně šedesát až osmdesát dospělých jedinců. To by ke zničení menší skupiny drowích bojovníků jistě stačilo.

Pečlivě jeskyni s nízkým stropem přejela očima. Jen málo drowů navštívilo podobná místa, ale ti, kteří tak učinili, pak tvrdili, že jsou hotovými nalezišti pokladů. Liriel měla na mysli jeden konkrétní poklad.

Drowí elfka se opatrně ohlédla přes obě ramena. Tunel byl, kam až oko dohlédlo, tichý a pustý. Netopýři byli znovu na lovu a v jeskyni zůstalo jen několik samic dohlížejících na mláďata. Liriel si uvědomovala, že její vyhlídky nejsou dobré; na druhou stranu však nikdy nebudou lepší.

Vytáhla se na římsu. Zabalila se do piwafwi a vkradla se do hnízda. Do nosu ji udeřil ostrý pach guana a v duchu děkovala za své elf! boty, jež jí umožnily kráčet bez nechutného křupavého mlaskání, které by jinak její příchod nevyhnutelně doprovázelo. Nedošla ani moc daleko, když šlápla do něčeho měkkého. Sklonila se, aby se mohla podívat.

Bylo to tělo vysokého drowího muže – nebo spíš to, co z něj zbývalo. Jemná drátěná zbroj zastavila tesáky a zanechala tělo prakticky nepoškozené, avšak z končetin zůstalo sotva víc než kosti. Poblíž ležela další dvě těla ve stejném stavu jako to první.

Kdyby Liriel potřebovala připomenout nezbytnost opatrného a tichého postupu, nemohla by si ani přát lepší způsob. Opatrně prohledala napůl snědená těla. Našla slušnou zásobu otrávených šipek a několik velmi pěkných nožů. Za jiných okolností by si je přivlastnila, ale tahle těla ještě v budoucnu budou prohlížet a ona nechtěla, aby o její návštěvě kdokoliv věděl.

Uplynulo několik okamžiků, než Liriel konečně našla, co hledala. Jeden z mrtvých drowů měl na krku, schovaný pod drátěnou vestou kožený váček pověšený na dlouhém řemínku. V něm nalezla tři palce dlouhou dýku v runovém pouzdře visícím na přetrženém řetízku. Liriel sevřela amulet vítězoslavně v pěsti a vycouvala z doupěte.

Odspěchala do relativního bezpečí zářící jeskyně, kde si svoji kořist důkladně prohlédla. Ano, přesně tuhle cetku zahlédla ve Fjodorově mysli. Konečně pochopila, jak něco takového mohlo muže přilákat do Temných říší. Pokud to skutečně byl Poutník, pak šlo o unikátní magický poklad, artefakt z dávno minulé éry podivných a mocných čar. Nalézt takovou věc stálo za celoživotní hledání. Vlastnit ji pak stálo za všechna rizika, která Fjodor podstoupil.

A podstoupí. S touhle myšlenkou se Lirielino nadšení vypařilo a na tváři se jí usadil zamračený výraz. Samozřejmě že se člověk vrátí, a jestli ona našla mrtvé kupce, jemu by se to také mohlo podařit. Za tu krátkou dobu, co ho znala, se ukázal být schopným a silným mužem. Bez výhody elfích bot a piwafwi poskytovanou neviditelností se však nepochybně připojí k drowím bojovníkům a nakrmí netopýří mláďata.

Liriel ani nenapadlo zamyslet se, proč by se o něj měla starat. Nemohla prostě ztrácet čas a v hlavě se jí rychle zrodil plán, který sliboval dosažení potřebného cíle. Vytáhla knihu kouzel a vytvořila magickou bránu do Kharzovy věže. K tomuhle potřebovala kouzelníkovu pomoc.

Když ale vstoupila do studovny, nebyl Kharza sám. Její učitel seděl za stolem a ruce svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. Rozvalený v blízkém křesle pak byl drowí muž, pravděpodobně nejexotičtější temný elf, jakého kdy Liriel viděla. Své dlouhé, měděné zbarvené vlasy měl svázané do silného uzlu a ve slabém světle svíčky mu oči zářily stejně černě jako ebenová kůže. Ostře řezaný obličej se vyznačoval vysokými lícními kostmi, špičatou bradou a úzkým nosem. Byl štíhlý a bohatě oblečený a z jeho chování čišela pýcha a moc. Tohle všechno vstřebala Liriel jediným pohledem a okamžitě opět pustila z hlavy. Jindy by se o něj snad zajímala, ovšem tentokrát měla na starosti důležitější věci.

„Kharzo, musíme si promluvit,“ řekla spěšně, zatímco na cizího elfa upírala významný pohled.

Než mohl kouzelník odpovědět, postavil se zrzavý drow a vysekl Liriel zdvořilou úklonu. „Pozdravil bych vás, paní, avšak neznám vaše jméno ani rod,“ pronesl. „Kharzo, byl bys tak laskav?“

Kouzelníkovy ustarané vrásky se změnily v kaňony, ale přesto začal s formálním představováním. „Liriel z rodu Baenre, dcero arcimága Gromfa Baenre, mám tu čest představit ti mého společníka Nisstyreho, kapitána kupecké družiny Dračí poklad.“

Nisstyreho černé oči zazářily a znovu se uklonil. „Neočekával jsem takovou čest. Náš společný přítel mě právě ujišťoval, že jste byla jeho nedávným darem velmi potěšená.“

„Kniha lidského vědění,“ řekl Kharza neochotně, když si všiml Lirielina tázavého výrazu. „Získal jsem ji právě od Nisstyreho.“

„A považoval bych si za čest, kdybych vám mohl poskytnout další, pokud byste si to ovšem přála. Dračí poklad je známý tím, že dokáže opatřit cokoliv, a to bez ohledu na cenu. Jsem si jistý, že tady kouzelník by to jistě potvrdil. Jeho rod zásobujeme již mnoho let.“

Taková uspořádání nebyla neobvyklá, to Liriel věděla. Mnoho šlechtických rodů sponzorovalo kupecké společnosti, které představovaly jediný kontakt se světem mimo Menzoberranzan. Na oplátku pak strach z případné odvety Matrony matky poskytoval společnosti takový stupeň ochrany, kterého by jinak nemohla dosáhnout. Liriel si okamžitě uvědomila cenu takového spojence, a tak na exotického muže bez váhání obrátila plnou sílu svého úsměvu.

„Dnes v noci nepotřebuji další knihy, ale možná bys mi mohl pomoct s jinou záležitostí. Potřebovala bych si najmout diskrétní pracovní sílu.“

Kupec povytáhl měděně zbarvené obočí. „Ve městě by měl být dostatek žoldnéřských skupin.“

„Ano, a většina z nich podléhá nějaké Matroně,“ zavrhla tu možnost. „Tohle je osobní a citlivá záležitost.“

„Chápu. Co přesně máte v úmyslu?“

„Našla jsem v tunelech drowí hlídku pobitou dragazhary. Potřebovala bych jejich těla spolu s mrtvými netopýry přemístit do ústí Suchoříčného tunelu a tam naaranžovat tak, aby to vypadalo, že k boji došlo právě tam.“

Nisstyre dívku dlouho pečlivě studoval. „To by se jistě dalo zařídit, ovšem nedochází mi účel takového jednání.“

Liriel pozdvihla bradu do podoby královské přezíravosti. „Přijmi úkol, nebo odmítni, ale neodvažuj se vyzvídat.“

„Tisícero omluv, paní,“ zamumlal kupec bez náznaku upřímnosti. „A jestli ho přijmu, potom předpokládám, že takovou výpravu můžete financovat, že?“

Nonšalantně vyslovil požadovanou cenu; byla vysoká, avšak ani zdaleka ne tak, jak Liriel očekávala.

„Zaplatím tolik i víc,“ slíbila. „Můžu i okamžitě, a to ve zlatě nebo v drahých kamenech, jak je libo. Také ti ukážu polohu dragazhařího hnízda. Všechny poklady vykopané z jejich guana si můžeš nechat, na ně si nárok nekladu. Navíc jsem ještě napočítala asi čtyřicet mláďat. Hlubinní netopýři jsou oblíbenými společníky kouzelníků; chyť si jich několik a vycvič jako mazlíčky. Tím získáš dobře dvacetinásobek naší dohodnuté částky. To všechno můžeš mít, pokud uděláš všechno, co ti řeknu – a bez otázek. Přijímáš tyhle podmínky?“

Nisstyre se usmál. „S radostí.“

„Skvěle. Kharzo, tebe budu taky potřebovat.“

Kouzelník se zalekl. „Mě? Mám vstoupit do dragazhařího doupěte?“

„No jistě, proč ne? K čemu jsou dobrá kouzla, když se nepoužívají?“

„Ale…“

„Jestli je připravíme o zdroj potravy, zaútočí. S tím počítej. A podle toho, co jsem viděla, žije v té jeskyni velká komunita, minimálně šest loveckých smeček. Budeme potřebovat dalšího kouzelníka.“

„Řekl bych, že v tom vám mohu pomoci já, má paní,“ skočil jí do řeči kupec. „Stejně jako vy jsem i já velmi dobře obeznámen s uměním magie.“

Liriel si zrzavého drowa prohlédla od hlavy k patě a rozhodla se jeho prohlášení věřit. Kupečtí kapitáni se často mohli pyšnit velkým bohatstvím a vlivem. Nikdo nemohl takového postavení dosáhnout bez pozoruhodné zručnosti se zbraní nebo kouzly a tenhle muž nevypadal jako bojovník. Byl až příliš štíhlý, příliš jemný a neprakticky elegantní.

„Bude to stačit, Kharzo?“

„Jeho schopnosti jsou dostatečné,“ připustil starý drow neochotně.

Liriel přikývla. „Dobře, tak tedy začněme.“

„Ihned?“ zajímal se kupec.

„Jistěže ihned!“ odsekla. Zmocnila se přesýpacích hodin z Kharzova stolu, obrátila je a se zaduněním postavila zpět. „Nejdřív musím vzít pár věcí ze svého pokoje. Zatím sežeň tři svoje nejlepší mužské bojovníky – tři, ne víc – a přiveď je sem, než se písek přesype.“ Na ta slova vyvolala portál do Arach-Tinilith a přímo jím proskočila.

„Jak zajímavé,“ pronesl Nisstyre a upřel na hostitele výsměšný pohled svých černých očí. „Neřekl jsi mi, že Liriel Baenre byla na Povrchu.“

„A jak jsi…“ Kharza-kzad náhle zmlkl a kousl se do rtu.

„Jak jsem to věděl?“ posmíval se kupec. „Vždyť je to zřejmé, můj drahý kolego. Sice ne detaily, ale obecný rámec jejího plánu je jasný. Jak jistě víš, Suchoříčný tunel vede na Povrch. Naše malá princezna chce někoho odradit od toho, aby ji sledoval až do Temných říší. A jaký lepší způsob by se dal najít než zinscenovat děsivou bitvu? Rozházej těla několika drowích válečníků, několik nestvůrných netopýrů a i ten nejodvážnější obyvatel Povrchu si pronásledování raději rozmyslí. Vlastně je to celkem chytré. Víc by mě však zajímalo,“ pokračoval zamyšleně, „jakého nepřítele považuje za hodného takové námahy.“

„Nemám tušení,“ odpověděl xorlarrinský kouzelník a založil si paže na hubené hrudi. „A jsem si jistý, že to ani zjistit nechci!“

Kupec se zdvihl z křesla. Oběma rukama se opřel o stůl a naklonil se až ke starému kouzelníkovi.

„Riziko,“ pošeptal mu spiklenecky. „Každý následovník Vhaerauna musí být připravený ho podstoupit.“

S posledním posměškem zanechal Kharzu samotného, aby si, jak bývalo jeho zvykem, prskal své námitky. Byla to podivná hra, ale Nisstyremu se líbila. Časem si třeba Kharza na všechny narážky zvykne. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale kouzelník z rodu Xorlarrin a mistr Čarodějce by pro uctívače Vhaerauna představoval zajímavou posilu.

Kupec spěchal z kouzelníkovy věže do svého pronajatého domu poblíž Bazaru. Teď, když se s Liriel Baenre setkal tváří v tvář, se o ni zajímal víc než kdy jindy. Myslela sama za sebe a hrála podle vlastních pravidel. Nebyla otrokyní fanatismu, který ochromoval tolik menzoberranzanských drowů. Byla zkrátka ideální kandidátkou pro konverzi k Vhaeraunovi. Samozřejmě že v plném rozsahu vlastnila povýšenou aroganci typickou pro všechny ženy ze šlechtických rodů, to se však dalo časem změnit. Ve skutečnosti právě vyhlídka na pokoření té malé princezny připadala Nisstyremu nejpřitažlivější.

Nejdřív si ji bude muset získat. To, že si ho najala na tenhle úkol, bylo čiré štěstí. A fakt, že popis mrtvých drowů odpovídal jeho ztraceným zlodějům, byl ironicky zábavný. Ušetřila mu čas i náklady, které by ho jejich hledání jinak stálo.

To jí Nisstyre samozřejmě neřekl, také neviděl důvod, proč by měl. Mezitím dorazil do najatých kasáren a vybral tři nejsilnější bojovníky. Když byli seznámeni s úkolem a vyzbrojeni, dovedl je bez odkladů do Xorlarrinské věže.

Liriel tam na ně již čekala a doslova pukala netrpělivostí. Zběžně si muže prohlédla a prohlásila je za dostačující. S Kharza-kzadovou pomocí je pak poslala branou za jejich mrtvými kolegy. Nisstyreho nechala, aby se o sebe postaral sám. Pokud by na něco takového jako kouzelník nestačil, potřebovala to vědět hned. Když se všichni sešli na druhé straně, dovedla je na místo boje s dragazhary a vysvětlila jim svůj plán.

„Pět drowů vstoupilo do téhle jeskyně. Dva z nich vidíte mrtvé před sebou; další tři jsou žrádlem pro netopýry. My teď můžeme postupovat dvěma způsoby. V první řadě můžeme vyzvednout zbytky těch tří z jeskyně a riskovat, že hlubinné netopýry podráždíme, nebo vy tři můžete nafingovat bitvu a zanechat stopy vedoucí na Povrch.“

Bojovníci si vyměnili pohledy. Dva z nich vypadali, že si při téhle nečekané změně plánů oddechli – dokonce ani nejkrvelačnější drowy nepřitahovala myšlenka na boj se smrtícími netopýry – ale třetí, vysoký drow s nakrátko zastřiženými vlasy a tetovanou tváří, vyjádřil očividné znechucení.

„Takhle původní nabídka nezněla,“ ozval se Nisstyre. „Co netopýří hnízdo? Co poklady? Co jejich mláďata?“

„Moje prvotní nabídka zahrnovala, že uděláš, cokoliv řeknu, a bez ptaní,“ řekla Liriel netrpělivě. „Až skončíte s prací, dovedu vás k jejich jeskyni. Poklady i netopýry si pak můžete opatřit ve volném čase.“

Kupec přijal změněné podmínky s úklonou. „Jak říkáte. V tom případě se ale nemohu ubránit zvědavosti. Proč tady jsem, když k žádné bitvě s dragazhary nedojde?“

„A kdo říká, že nedojde?“ odvětila. „Neptal by ses, kdybys věděl, jak blízko odsud jejich hnízdo vlastně je. A čím déle tu stojíme, tím větší je riziko.“

„Chápu.“ Nisstyre se na okamžik zamyslel. „Znám ještě jeden průchod na Povrch, nedaleko Suchoříčného tunelu. Je blíž a představuje kratší cestu do Noci nad zemí. Mají ho mí bojovníci použít?“

Liriel ochotně souhlasila. Nechtěla, aby se Fjodor z Rašemenu na zpáteční cestě setkal s třemi drowy. Že se člověk vrátí, o tom nepochybovala, a pro tyhle tři vycvičené bojovníky temných elfů by nepředstavoval překážku. Možná by dokázal Nisstyreho vojáky vystopovat až nahoru, a možná by je dokonce i dostihl, ale o tom pochybovala. Mnohem pravděpodobnější bylo, že by je sledoval, dokud by stopa nevychladla, a pak by šel svou cestou a neměl by důvod vracet se do nebezpečných Temných říší. To se jí skvěle hodilo.

Liriel tedy vedla elfy, nesoucí dva mrtvé drowí muže, k Suchoříčnému tunelu. Nakonec se hodil i Nisstyre, který s pomocí několika šikovných levitačních kouzel přepravil do jeskyně pár netopýřích těl. Kouzelník s okem umělce a zápalem pro násilí zaranžoval falešné pozůstatky bitvy. Liriel byla spokojená.

Zbývala jedna věc. Liriel vybrala největšího z Nisstyreho bojovníků, odvážného muže s vytetovaným drakem na tváři. Odhadovala, že právě tenhle by měl nejspíš přežít to, co měla v úmyslu. Kromě toho vykazoval jen málo snahy skrýt svoje opovržení nad celou záležitostí. Na takové projevy neposlušnosti nebyla Liriel od služebníků zvyklá, a tak chtěla, aby se mu za ně nakonec dostalo odměny.

Přikázala mu, aby si stáhl jeden z kožených chráničů předloktí. Uposlechl ji a s trochu výsměšným a trochu zvědavým úsměvem na rtech natáhl ruku. Liriel ho uchopila za zápěstí a pevně je sevřela.

„Jak se jmenuješ a co ti připadá tak zábavné?“ chtěla vědět.

„Říkají mi Gorlist. Já nepřátele ničím; neztrácím čas děláním falešných stop, které by měli sledovat,“ pronesl drow s neskrývanou pýchou. Pro lepší efekt zaťal pěst, čímž se mu svaly na paži napjaly a úctyhodně zmohutněly. Kromě toho se svojí ukázkou síly hravě dostal z Lirielina sevření.

„Nenecháváš falešné stopy,“ zopakovala s náznakem černého humoru a znovu ho chytla za ruku. „Legrační, že to říkáš právě ty, Gorliste.“

Jediným bleskově rychlým pohybem vytáhla nůž a vytvořila jím hlubokou ránu táhnoucí se přes mužovu paži. Gorlist při pohledu na valící se krev nevěřícně vytřeštil oči a vykroutil se z jejího sevření.

„Nezavazuj si to; nesnaž se krvácení jakkoliv zastavit,“ poručila mu. „Chci, abys cestou na Povrch zanechal stopu, kterou by mohl sledovat i k teplu slepý hlupák. Doufám také, že sis toho všiml, nechci tě urazit tím, abys zanechal falešnou stopu. Jsem si jistá, že pravá krev bude mnohem víc podle tvých představ.“

„Ale ta ztráta krve! Takhle nemusím vydržet ani do Noci nad zemí!“ protestoval.

„Přestaň fňukat. Nemusíš krvácet celou cestu. Stačí, když označíš cestu ke správnému tunelu,“ odbyla ho netrpělivě.

Gorlist se dál rozzuřeně mračil. Tenhle muž zjevně nevěděl, kde je jeho místo, a Liriel víc než jen potěšilo, že mu to může připomenout. Znovu sevřela jeho zápěstí. Prstem druhé ruky přejela po okraji řezné rány.

„Kdybych tě chtěla zabít, neřezala bych tě sem,“ řekla mu. S použitím jeho krve místo inkoustu pak prstem načrtla čáru, která směřovala napříč zápěstím. „Řízla bych tě sem.“

Náhle se jí v krví pokryté ruce znovu objevil nůž a ona ho okamžitě přitiskla na právě načrtnutou linii. Mužovu zuřivému pohledu se postavila s chladným úsměvem a vyzývavým výrazem.

Vtom zasáhl Nisstyre. „A my jsme vděčni za vaši zručnost,“ řekl a jemně uvolnil ruku svého válečníka z Lirielina sevření. „Ty, Gorliste, uděláš přesně to, co ti bylo přikázáno. A teď všichni tři utíkejte na Povrch. A potom?“ zeptal se a obrátil se zpět k Liriel. „Kam mají jít?“

Zarazila se a nevěděla, jak odpovědět. Zatím myslela jen na to, jak vytvořit falešnou stopu ven z Temných říší, a neznala jediné místo na Povrchu, které by jim mohla dát jako cíl. Počkat: vlastně znala.

„Hlubina,“ pronesla rozhodně.

Kupcovy tenké rty se zkroutily do úsměvu. „Skvěle zvoleno. Je to dlouhá cesta, ale oni ji zvládnou rychle. Dračí poklad má blízko města základnu.“

„V Přístavu Lebek?“ zeptala se Liriel, které připadalo pravděpodobnější, že drowím kupcům se bude lépe dařit pod zemí než v lidské pevnosti.

Nisstyreho úsměv se rozšířil ještě víc. „Na šlechtičnu z Menzoberranzanu víte o okolním světě opravdu hodně. Nepřekvapilo by mě, kdybychom se brzy znovu setkali, drahá Liriel.“

„To těžko. Ledaže by ses chtěl zapsat do Arach-Tinilith,“ odvětila Liriel s použitím tónu přímo stvořeného k uhašení jiskry v kouzelníkových černých očích. „Příštích několik let budu právě tam.“

„Taková škoda,“ zareagoval kupec zapáleně.

„Takové rouhání,“ opáčila Liriel. „Ale protože nejsi z Menzoberranzanu, Lloth ti tvá slova snad odpustí. Teď bys možná rád viděl cestu do dragazhařího hnízda.“

Nisstyre následoval dívku do úzkého tunelu, který vedl k jeskyni hlubinných netopýrů. Povšiml si sebevědomého způsobu, jakým se divokým terénem pohybovala, a také absolutní nepřítomnosti strachu, přestože nebezpečím Temných říší čelili jen sami dva. Tahle mladá dívka byla nepochybně ostřílená veteránka s touhou poznávat neznámé. Ano, tuhle by jistě dokázal vylákat do Noci nad zemí, ujišťoval se Nisstyre sebevědomě. Jedno postrčení a šťouchnutí a bude jeho.

A tím pádem i Vhaeraunova. V některých záležitostech se i bůh zlodějů musel spokojit s druhým místem.

12.

Trolí Most

Fjodor mnoho hodin kráčel strmým tunelem, aniž by měl reálnou představu o tom, kolik času skutečně uplynulo. Když nedokázal dál běžet, zvolnil do kroku, a když se odvážil, tak i odpočíval. Za čas – jak dlouhý nebo krátký říct nedokázal – se stoupání srovnalo a cesta skončila v malé jeskyni.

V ní již temnota nebyla tak neproniknutelná, a i když Fjodor uhasil poslední pochodeň, viděl dostatečně dobře. Po krátké prohlídce našel východ, malou průrvu jen kousek nad úrovní jeho hlavy a ne o moc větší než díra do jezevčí nory. Fjodor použil meč a začal jím odsekávat kámen a hlínu. Když už si myslel, že mu díra bude stačit, chytil se za její okraj a vytáhl se vzhůru. Pomalu a pracně procpal ven ramena. Konečně se vykutálel ven, vyčerpaný, ale šťastný. Dlouhou chvíli ležel na zemi, ztěžka dýchal a obhlížel okolí.

Zem pod ním byla tvrdá a kamenitá a po obou stranách strmě stoupaly stěny rokle. Podle hladkých a kulatých balvanů kolem sebe poznal, že tohle muselo být vyschlé říční koryto. Někdo nebo něco muselo řeku odvést stranou, protože jinak by se tudy v téhle roční době hnala voda z tajícího ledu a sněhu. Vzduch tu byl chladný, avšak o poznání teplejší, než když naposledy viděl denní světlo. Buď strávil podzemním blouděním mnohem víc času, než by kdy hádal, nebo ho magická brána odvedla mnoho mil od Jasanového lesa.

Fjodor obrátil pohled vzhůru. Nad ním se proplétaly koruny mnoha stromů, skrz které k němu prosvítalo narůžovělé ranní světlo. Svítalo. Byl to nejnádhernější pohled jeho života, který navíc již ani neočekával, že by ještě spatřil. Díky drowí dívce nalezl cestu zpět ke slunci. Nedlužil jí tedy jen jeden život, ale rovnou dva.

Postavil se a vyškrábal se do strmého svahu. Pátral po čemkoliv, co by mu mohlo říct, kam se vlastně dostal. Les kolem něj byl hustý a temný, ale k západu porost řídnul a okolí vyschlého koryta tím směrem pokrývalo jen ostružiní a nízké, čerstvě olistěné keře. Vládlo zde jaro, a to mnohem pokročilejší než v jeho domovském Rašemenu.

Fjodor rychlými kroky překonal říční břeh a zamířil k okraji lesa. Ocitl se na vrcholku svahu klesajícího do nízkého úrodného údolí. Spatřil louky hustěporostlé zelenou trávou i rozsáhlé křoviny obsypané bílými květy. Nejvíc ho povzbudil pohled na políčka žita, neboť to jednoznačně ukazovalo na přítomnost blízkých osad.

Mladý válečník spokojeně pokýval hlavou. I přes radost z opětovného nalezení cesty nahoru byl odhodlaný se do Temných říší co nejrychleji vrátit a znovu najít stopu drowích zlodějů. 1 kdyby místní osada nečítala víc než pár usedlostí, stejně by si mohl opatřit nutné zásoby na cestu. Stříbrňáky vydělané během učení u kováře mu stále zvonily v měšci. Dlouhými a nedočkavými kroky zamířil do údolí.

Nedošel ani příliš daleko a již zaslechl zvuky kladiv a pil v pilné práci. Kousek za políčky se k sobě choulilo několik budov skrytých za pevnou dřevěnou palisádou. Fjodor přispěchal k bráně a hlasitě na ni zabušil.

Otevřela se malá fortna a v ní se objevil přísný obličej se šedivými kníry. „Kdo jsi a co tu chceš?“ otázal se chladně.

„Cestovatel, který chce nakoupit zásoby,“ odpověděl Fjodor.

„Pche! Na to je moc brzo,“ zavrčel strážný, ovšem pohled, který na mladíka upíral, ztratil něco z ledovcového chladu.

Fjodor pohlédl zpět k východu. Slunce vystoupalo nad zalesněné kopce a dlouhými paprsky zalévalo obilná pole. „Ráno je ještě mladé,“ souhlasil, „ale slyším, že vesnice je již v pilné práci.“

„Připravujeme se na jarní slavnosti,“ vysvětloval strážný. „Řeka o něco klesla a kupci sem dorazí každým dnem. Odkudpak že jsi?“

„Mým domovem je Rašemen.“

„O něm jsem slyšel,“ řekl strážný a podezřívavě přimhouřil oči. „Nejsi jeden z těch šílených berserkrů?“

Na okamžik Fjodor nevěděl, jak nejlépe odpovědět. Mnoho lidí se rašemenských válečníků obávalo, a mohl mu proto být odepřen vstup do vesnice. On však zoufale potřeboval zásoby, a tak si tuhle příležitost nemohl dovolit propást. Na druhou stranu byl zvyklý vždy říkat pravdu.

„To jsem, pane, ale bojuji, jen když musím.“

„Hmm. No možná ti někdo prodá, co potřebuješ.“

Dřevěná brána se rozevřela dokořán a Fjodor se udiveně zadíval na zvláštní vesnici za ní. Dobytek a kozy se mačkaly v těsných ohradách, a navzdory okolním bohatým pastvinám přežvykovaly suchou zimní píci. Jedinou ulici lemovaly masivní budovy ze dřeva a z kamene, které postrádaly jakékoliv pohodlí rašemenských stavení. Žádné malované okenice ani zářivá květinová výzdoba, která vždy rozjasňovala příbytky ve Fjodorově domovině. Na střechách z tvrdé břidlice místo pečlivě spletených došků nehnízdil ani jeden čáp. Všude kolem nebyl ani zlomek barvy, ani zlomek krásy. Celá ze dřeva a kamene vesnice Fjodorovi připomínala pevnost uprostřed zimy.

Její obyvatelé byli stejnou měrou ponuří. Žádný hlouček vesničanů nepostával na dvorech, kde by sdílel poháry horkého kvasu a ranní drby. Muži i ženy spěchali za svými povinnostmi, a pokud se vůbec obtěžovali prohodit pár slov, tak vždy jen krátké a úsečné věty. Několik tuctů vesničanů se staralo o palisádu: přitloukali příčná břevna a ucpávali škvíry hustou načervenalou hlinkou. Další pak po obou stranách hlavní ulice stavěli řady dřevěných stánků a bušení jejich kladiv naplňovalo ranní vzduch. Jiní zase vykládali vlastní zboží určené k prodeji: vlněné přikrývky, klubka nebarvené příze, prosté hrnčířské výrobky, sušené ryby a zvěřinu, kola sýra, hrnce medu a sudy medoviny. Tahle vesnice se skutečně připravovala na jarní trh, avšak všude chybělo radostné očekávání, které by podobnou událost v Rašemenu nepochybně doprovázelo. Tady se lidé tvářili, jako kdyby se chystali na obležení.

„Kde je tohle místo a jak se jmenuje?“ zeptal se Fjodor zvědavě. „Musíte mi prominout, ale cestoval jsem příliš dlouho a ztratil jsem směr.“

Strážný mu věnoval přísný pohled. „Vesnice se jmenuje Trolí Most a je půl dne cesty od čehokoliv. Všude jsou kupecké stezky a řeky a my jsme plácnutí někde mezi tím vším jako bleší kousanec uprostřed zad, kde se na něj nedá dosáhnout,“ zavrčel.

„Kupecké stezky?“ snažil se ho Fjodor popostrčit.

„Na sever od nás je Slatinná stezka, která vede z Tiboru až do Stříbroluní. Hned za ní je řeka Dessarin. Brod mrtvého koně přemosťuje Železnobrodskou cestu, která směřuje do lovecké chaty ‚Volající rohy‘. Odkud jsi přišel ty?“

„Z lesa.“

To byla nejlepší odpověď, jakou mohl Fjodor poskytnout, a zjevně byla také dostačující. Mužovo obočí vylétlo vzhůru a očividně ohromeně přikývl.

„Cestovat sám Vysokým hvozdem si dovolí málokdo. Vždycky jsem si myslel, že všechny příběhy o berserkrech jsou přehnané, ale vyjít z toho místa v jednom kuse chce celého chlapa. A taky není divu, že si připadáš zmatený. Tam se dá bloudit klidně celý život a ven se člověk ani nemusí dostat.“

Ačkoliv jména stezek a řek mu nic neříkala, o Vysokém hvozdu Fjodor již slyšel. Mělo jít o hluboký a magií nasáklý les, neuvěřitelně prastarý a rozlehlý, a především vzdálený mnoho stovek mil od domova. To vědomí bylo závratné, avšak vypořádal se s ním jako se vším: odevzdal se osudu a zaměřil se na nejbližší nutný úkol.

„Byl bych moc vděčný, kdybyste mi řekl, kde bych mohl koupit zásoby,“ řekl.

Strážný zamyšleně našpulil rty a upřel pohled na Fjodorův těžký meč. „Bude to trvat tři, možná čtyři dny, než dorazí první karavana,“ pronesl uvolněně. „Co tu třeba do tý doby počkat? Práce je tu dost, stačí se jen na pár dní upsat.“

Fjodorovi se na jazyk drala otázka, k čemu by jim vlastně byl. Místní obyvatelé pracovali zuřivým tempem; s takovou by měli všechno dokončit před polednem. A kromě toho, proč by se měl vůbec napevno zavazovat? Copak slovo muže těmhle chmurně se tvářícím vesničanům nestačilo?

„V tom případě bych se najedl,“ rozhodl se Fjodor strážného otázku obejít. „Je v Trolím Mostě hostinec?“

V mužových očích to tvrdě zazářilo. „Takže zůstaneš. Dobře, to je moc dobře.“ Mávnul na kolemjdoucího, vysokého muže s dlouhými údy, který se vyznačoval špinavým lněným kabátem a zarputilým výrazem. „Hej, Toskere! Vezmi tohodle mladíka ke Kouřící konvi a řekni Saidě, ať se o něj dobře postará.“

Muž přistoupil blíž a sjel Fjodora pohledem. Krátce se při tom zastavil na jeho zbraních a rozložitých ramenou. „Žoldnéř?“

„To jistě ne, pane.“

Víc se k tomu Fjodor nechtěl vyjadřovat a ve vší slušnosti ani říct nemohl. Rašemenští válečníci bojovali, jen když museli. Braní životů bylo krutým činem a mladý válečník měl pro ty, kteří se tím způsobem živili, vyhrazeno jen pohrdání.

„No tak dobře, ale stejně pojď,“ pronesl muž zklamaně.

Fjodor neochotného průvodce následoval dolů úzkou ulicí, dokud nedorazili k hostinci. Ten také ani trochu nepřipomínal útulné, domácky působící krčmy jeho domoviny. Místo toho se ocitl v místnosti velké jako stodola, s kamennými stěnami a okny se skly zasazenými do olověných rámů. Podél jedné ze stěn se táhl dlouhý nálevní pult lemovaný stoličkami. Asi polovina z nich byla obsazená vesničany, kteří si zaskočili na rychlou snídani v podobě černého piva a obilné kaše.

Rašemenec se posadil vedle svého průvodce. Hostinská Saida k nim přispěchala v každé ruce s jednou kouřící miskou. Šlo o obtloustlou ženu ve středním věku s oříškově hnědými vlasy, rozumným výrazem a praktickým šálem ze šedé vlny. Naproti tomu vesta, kterou nosila pevně utaženou přes košilku, byla jasně rudá. Byla to první skutečná barva, kterou Fjodor na tomto ponurém místě spatřil, a přijal to jako dobré znamení. Zdvořile starší ženu pozdravil: „Dobrý den, Saido. Nevíte náhodou, kde bych si tu mohl koupit zásoby na cestu?“

„Mám jich po ruce dost,“ odpověděla. „Co bys potřeboval?“

Fjodor přednesl výčet zahrnující sušené porce jídla, pořádný kus lana a tolik smolných pochodní, kolik jen mohl unést. Tosker se zakuckal pivem a upřel na něj pátravě zúžené oči.

„Zní to, jako kdybys chtěl jít pod zem. To by udělal jenom blázen.“

„Ano, zřejmě máte pravdu,“ odpověděl Fjodor smířlivě a zhluboka si přihnul. Nápoj to byl hořký, ale zaplnil mu prázdný žaludek vítaným teplem.

„Jestli to jsou drowové, po kom pátráš, potom ani nemusíš opouštět tohle prokleté údolí,“ ozval se z kouta místnosti třaslavý hlas.

Fjodor se otočil. Seschlý stařec se zdvihl ze židle a dokulhal k nálevnímu pultu. Tvář měl hluboce zvrásněnou starými jizvami a jedno zavřené víčko se mu propadalo do prázdného očního důlku. Ačkoliv ráno teprve začínalo, očividně již nějakou dobu popíjel, a v téhle chvíli byl dávno mimo hranice jakéhokoli taktu.

„Buď zticha, starý blázne,“ vyštěkla Saida.

Stařec byl však příliš ztracený ve vzpomínkách a pivu, než aby se nechal takhle snadno zastavit. „Každý rok přicházejí,“ zamumlal a zjizvený obličej se mu při vzpomínce na prožité hrůzy zkřivil. „Každý rok. Nikdy se nedá říct, kdy přesně, ale většinou udeří za bezměsíčné noci.“

Fjodor provedl v duchu několik rychlých výpočtů. V den, kdy následoval drowí zloděje do portálu, měsíc ustupoval. Jestliže v Temných říších strávil opravdu odhadované tři nebo čtyři dny, tak se skutečně blížil nov. To by vysvětlovalo opravy palisády, ustájená zvířata a všeobecný stísněný pocit. Co potom ale ty zuřivé přípravy na jarní trhy?

„Jestliže je vesnice v nebezpečí, proč připravujete slavnost?“ zeptal se. „Nebo se kupci v těchto zemích něčeho takového nebojí?“

„Kdyby o tom věděli, tak by se opravdu báli,“ řekla Saida chmurně. „Obvykle touhle dobou už karavany stihly nejen přijít, ale i odejít. Letos jsou však vysoké hladiny řek a karavany mají zpoždění. Už takhle tady nerady zastavují, jsme totiž moc daleko od cest, jestli ovšem drowové zaútočí a kupci tu ještě budou, budeme je další jaro vyhlížet marně. A co bude s Trolím Mostem pak?“

Muž několik míst od Fjodora praštil korbelem o pult. „O důvod víc, abysme ty drowy sami našli a pobili dřív, než zaútočí,“ zavrčel. „Pak je můžeme napíchat na kůly a používat v poli jako strašáky.“

Následný sbor souhlasného mručení a čirá nenávist čišící z vesničanova hlasu vyslaly dolů Fjodorovou páteří zamrazení odporu. Ztratil úplně chuť k jídlu a napůl snědenou misku kaše odstrčil stranou. Právě se chystal zeptat Saidy, kolik jí dluží, když ho muž s tmavými vousy po jeho levici šťouchnul loktem.

„Vypadáš jako schopný mladík. Jestli s tím svým mečem umíš i zacházet, moh by ses v Trolím Mostě pár dní zdržet. Vždycky říkám, že co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost.“

Pak zpod kazajky vytáhl kožený pásek. Na něm visel trojúhelníkový kus tmavé kůže. Ačkoliv bylo vyschlé, šlo v něm na první pohled poznat elfi ucho. Muž zamával trofejí Fjodorovi před nosem.

„Kouzelničtí vládci Nesme platí za každé takové ucho stříbrem. Jdeš do toho se mnou, synku?“

Fjodor se neodvažoval odpovědět. Kdyby nahlas řekl, co se mu honilo hlavou, tak by na něj vousatý muž zajisté zaútočil, a mladý válečník věděl, že by na tasenou čepel odpověděl s chladnou zuřivostí záchvatu berserkra. Lovec odměn naštěstí dál nenaléhal.

„Platí stříbrem!“ zavolal místo toho na celý sál. „A my tu přesto sedíme s rukama v klíně! Proč se při každém novu schovávat za hradby? Přišel čas lovu!“

„Říká se, že drowy je těžké zabít,“ vložil se do hovoru další muž, vytáhlý chlapík s toulcem šípů přes rameno, jehož popruh během řeči významně poplácal. „Ale já si myslím, že když je střelíš, pojdou jako každý jiný zvíře.“

Tosker se na stoličce neklidně zavrtěl. Všechny řeči o boji mu očividně neseděly. „Ještě lepší by bylo zjistit, odkud přicházejí, a zavřít je tam.“

„A co ty o tom víš?“ odsekl lovec odměn. Naklonil se dopředu přes nálevní pult a upřel na Toskera pohrdavý pohled. „Na poli se možná vyznáš, ale kdys naposledy vystrčil nos z údolí? V kopcích a lesích je víc jeskyní, než má pes blech. Tam by člověk mohl hledat celý život, a stejně by jejich hnízdo nenašel!“

Fjodor o takovém místě věděl, ale nedokázal promluvit. Pouhé dva dny cesty, pokud by tedy tihle lidé měli odvahu skutečně do Temných říší vstoupit, by jim stačily, aby dorazili do jeskyně, kde se setkal s drowí dívkou. Nedělal si iluze, co by ji čekalo v rukách těchhle tvrdých a zahořklých vesničanů, a něčeho takového se určitě nechtěl zúčastnit.

Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že obyvatelé Trolího Mostu nájezdy temných elfů skutečně trpěli. Věřil tomu, že drowové byli skutečnými původci neštěstí a zvěrstev, které jim příběhy připisovaly. Zároveň však bojoval ve válce a dobře věděl, jakých hrůz je schopen člověk. Přesto na svoji rasu nezanevřel a nehodlal okamžitě odsoudit každého člena nějaké jiné.

I přes své mládí Fjodor věřil, že taková rozhodnutí může dělat jen u jednotlivých osob. Jeho omezený Zrak mu čas od času poskytoval pohled na to, co by mohlo být, či co bylo. Sice na něj zcela nespoléhal, ale již stačil zjistit, že v odhadování lidí je lepší než leckterý moudřejší muž. Přesto pro něj byla temná elfka záhadou. Její smích byl čistě elfský a Fjodorovi připomínal vílí zvonky nebo radostné děti. Na druhou stranu byla stejně zrádná a smrtící, jak to o drowech tvrdily příběhy. Přesto nebyla živoucím obsidiánem ani zhmotněním čistého zla. Fjodora překvapil pohled na její výraz, když mluvil o dajemmě. Na okamžik za cizíma zlatýma očima zahlédl spřízněnou duši. Ještě víc ho však znepokojovalo mlhavé, ale dostatečně jasné přesvědčení, že tahle dívka by se mohla stát stejně mocnou – a stejně důležitou – jako Čarodějnice, které byl vychován uctívat. Nejhorší pak byl pocit, že jeho osud je s tím jejím nějak spojen. Vždyť to byla temná elfka! Fjodor netušil, jaká tajemství by se pod její krásou mohla skrývat; věděl jen to, že nedokáže udělat nic, co by ji mohlo vystavit pomstě obyvatel téhle vesnice.

Fjodor tedy mlčel a dokončil snídani ve společnosti mrzutých mužů. Když dojedl, koupil od Saidy vše potřebné. Hostinská mu naúčtovala víc, než by mělo všechno stát, on se však nechtěl zdržovat smlouváním. Jakkoliv byly chvíle strávené na slunci vzácné, zdržovaly ho od splnění životně důležitého poslání.

Jakmile se mohl zdvořile vytratit, nechal Fjodor Trolí Most daleko za zády a vydal se po vlastních stopách zpět do lesa. Znovu nalezl průrvu a protáhl se dovnitř. Opět ho obklopila náhlá temnota, a tak zažehl první ze smolných borových loučí. Pak se rozhodl a nalezl kámen, který byl dost velký, aby vstup utěsnil, a učinil tak. Poté s vysoko zdviženou pochodní zahájil opětovný sestup do nitra Temných říší.

13.

Polapená tma

Pomalu a opatrně se Liriel pokoušela vytáhnout drobnou dýku z pouzdra. Uplynuly tři dny téměř neustálého studia, které mladé drowí kouzelnici ukázaly rizika a výzvy obsažené v jejím poslání.

Byla si naprosto jistá, že amulet je artefaktem veliké moci. Seslala na něj několik složitých kouzel, která měla odhalit význam drobných run vyrytých do pouzdra. Marně. Prastará tajemství strážila magie mocnější než ta její. Řetízek, který byl v okamžiku nálezu na těle mrtvého drowa přetržený, se sám od sebe opět scelil. V mezeře prostě dorostly nové kroužky, které ale tak dokonale odpovídaly zašlému zlatu zbytku, že Liriel už ani nedokázala poznat, kde mezera vlastně byla. Ještě nikdy neslyšela o magickém předmětu, který by se dokázal opravit bez pomoci. Když zatáhla za rukojeť dýky, nestarala se ani tak o bezpečí amuletu – ten se o sebe dokázal očividně postarat sám – ale o magii, která by se tím mohla uvolnit.

Ať se však snažila, jak chtěla, dýku uvolnit nedokázala. Čepel a pouzdro byly tak pevně spojeny, že mohly být stejně dobře součástí jednoho kusu kovu.

Liriel se s povzdechem zhroutila do křesla. Zašla až moc daleko a až příliš riskovala, než aby teď selhala.

Získat amulet byla ta snadnější část. Najít čas k jeho studiu představovalo mnohem větší zkoušku. Netroufala si přijít za Triel se žádostí o uvolnění, protože jí bylo jasné, že Matrona mistra by ji bez váhání zamítla. Nejlepší tedy bylo snažit se udržet celou záležitost v tajnosti, zejména pak před Triel. Kolovaly jisté zvěsti o tom, že rod Baenre musel čelit několika výzvám, a zaměstnaná Matrona tudíž měla na práci jiné věci než sledovat každý krok své neteře. A pokud by Lirieliny učitelky, obzvlášť Matrona Zeld, věřily, že Matrona mistra si dívčinu absenci sama vyžádala, neodvážil by se o Trielině rozhodnutí nikdo pochybovat.

Na druhou stranu by však mohly být mistry zvědavé a hledat odpovědi nějakým méně přímým způsobem. Sice mohly být Triel věrné, ale zároveň si hlídaly postup svůj i svých rodů. Liriel jasně očekávala, že na ni budou upřeny oči nejméně tuctu vznešených rodů, které se začnou pídit po tom, co asi může rod Baenre považovat za tak důležité, že kvůli tomu umožnil jedné ze svých žen dočasný odchod z Arach-Tinilith.

A tak se také stalo. Liriel a Kharza-kzad umístili kolem jejího narbondellynského domu vrstvy ochranných zaklínadel a vzduch kolem doslova praskal kouzelnými sondami, které žalostně selhávaly. Během tří dnů od jejího odchodu z Akademie se jí ztratili tři sloužící. Liriel neočekávala, že je ještě uvidí, a pokud by k tomu došlo, stejně by jí nebyli k ničemu. Ne po tom, co by jim únosci vysáli z hlavy veškeré užitečné informace. Na druhou stranu nebýt intervence dvou mocných kouzelníků – Kharzy-kzada a samotného arcimága – neměla by Liriel nikdy na tak dlouho klid.

Ano, skutečně se odvážila riskovat a zasvětila do chystaného plánu i svého otce. Vytvořila tím nanejvýš ošemetnou situaci. Gromf Baenre měl dost vlivu na to, aby ji dostal z Arach-Tinilith, přesto každá mistra v Akademii předpokládala, že by se ničeho takového neodvážil bez Trielina přímého příkazu. Liriel si uvědomovala, že hrdý Gromf by takové připomenutí vlastních omezení nenesl dobře a tudíž by v jejím zájmu nejednal, dokud by mu z toho všeho nekynul prospěch.

Řekla mu tedy dost o své návštěvě Povrchu, včetně informací získaných od kněžek Eilistraee, aby ho zaujala. Neopomněla zdůraznit, že nahoře žijí drowové, jež mohou sesílat kouzla a mají schopnosti, které ti dole postrádají. Slíbila, že se od nich naučí co nejvíc a pak se s ním o nově získané poznatky podělí. Gromf ji pozorně vyslechl, položil jí mnoho vlastních otázek, a až když souhlasila s tím, že se stane jeho vyslancem na Povrchu, souhlasil, že jí pomůže.

Alespoň že svolil. Jak by, pokud by to prasklo, celou věc Triel vysvětlil, byla jeho starost; Liriel byla víc než ochotná přehodit případný spor na oba sourozence. Přestojí vzpomínka na otcův výraz v okamžiku, kdy mu vyprávěla o jiném božstvu, nutila přemýšlet, jestli udělala dobře, když ho také zapojila. Jak by takovou informaci mohl ambiciózní Gromf využít?

Stejně tak nedůvěřovala Kharza-kzadovi. Podobně jako Gromf měl i on vlastní zájmy. To bylo zjevně prokázané podivným darem brány, která spojovala Lirielin pokoj s jeho pracovnou a která jí umožňovala kdykoliv se z Akademie vytratit. Předtím si prostě myslela, že kouzelníkův zájem o její osobu je daný osobními důvody a že si užívá její společnost a následné vychloubání se, ke kterému tím získával záminku. I kdyby nepovyprávěl jediný vylhaný příběh, bylo zřejmé, že je mu společnost mladé a krásné ženy milá. Jistě v tom ale bylo víc. Liriel byla přesvědčená, že její učitel má vlastní plány a že z ní chce učinit součást své zatím neodhalené pavučiny intrik.

Přesto ho potřebovala. Jako mistr Čarodějce měl přístup ke svitkům a knihám, které byly ostatním zapovězené, a kouzelnická věž rodu Xorlarrin patřila k nejlépe vybaveným laboratořím v celém Menzoberranzanu. Zdálo se, že za to do značné míry vděčí kouzelníkovým neustálým tajným obchodům s Dračím pokladem.

Ten představoval další Lirielin risk. Poslala pro Nisstyreho a požádala ho, aby jí prodal všechny knihy s lidským věděním, které dokázal během velmi krátké doby koupit nebo ukrást. Jejich vlastnictví bylo samozřejmě nezákonné a jen jejich nákup ji přiváděl na hranici chudoby, avšak neviděla jinou možnost. Neodvážila se ptát přímo po knihách o runové magii, protože se bála, že by tím příliš odkryla karty. Černooký kupec byl rovněž kouzelník a Země světla znal lépe než kterýkoliv jiný menzoberranzanský uživatel magie. U něj bylo ještě pravděpodobnější než u Kharzy, a dokonce víc než u Gromfa, že si dá její plán dohromady.

Zatím však byl víc než nápomocný. Přinesl několik krabic knih a nabídl jí, ať si vybere, které potřebuje, a zbytek bez zaplacení vrátí. Nabídl se, že jí zodpoví všechny otázky o Zemích světla, a dokonce naznačil, že by mu bylo potěšením posloužit jí jako průvodce. Vůbec naznačoval hodně věcí, a to s takovou smělostí, které by se jiný mužský obyvatel Menzoberranzanu neodvážil. Ačkoliv Liriel neměla o románek se zrzavým kupcem zájem, některé jeho další nabídky by jistě využila, kdyby měla čas.

Čas. Liriel s povzdechem mrkla na zářící písek v hodinách. Ta trocha času, kterou se jí podařilo ukrást, se nezadržitelně chýlila ke konci, neboť dříve či později se i nanejvýš zaměstnaná Triel musí o její nepřítomnosti dozvědět a donutí ji vrátit se zpět do Arach-Tinilith. Tři dny ve skutečnosti představovaly víc, než v co se odvážila doufat.

Dobře ukradený čas zužitkovala. Podařilo se jí zapamatovat si mapy pozemních krajů a naučila se víc o způsobech jejich obyvatel. Co se ale nedozvěděla, bylo, jak používat nový amulet.

Liriel bezcílně zakroutila rukojetí. K jejímu překvapení se drobná dýka poddala, otočila se a uvolnila z pouzdra.

Temná elfka zlatý předmět důkladně prozkoumala a dočkala se druhého překvapení. Nebyla to dýka, ale malé dláto. Drobné nářadí zůstávalo jasné a ostré a bez jediného náznaku rzi, a to přesto, že dno pouzdra vyplňovala voda.

„Dláto,“ zamumlala. „No ovšem!“

Temná elfka se znovu vrátila ke knize o runové magii a se vzrůstajícím vzrušením jí začala listovat. Téměř na konci nalezla hrubě načrtnutý obrázek prastarého rozložitého dubu. Jmenoval se Potomek Yggsdrasilův a jeho pokroucený kmen byl poznamenaný runami tisíce kouzel. Podle textu pod obrázkem mohly být do jeho kůry vyryty jen nejmocnější runy, pouze nástroji vytvořenými nejschopnějšími runovými mágy a požehnanými bohy starých Rusů.

Liriel zdvihla drobné dláto a s úctou si ho prohlédla. Bylo možné, že by v ruce držela právě takový nástroj? Důkladně si znovu prostudovala obrázek. Ano, některé ze znaků na prastarém dubu byly stejné jako na amuletu.

Mohla by však ona, drowí elfka z Temných říší, použít tenhle nástroj k vyrytí kouzla do kmene posvátného dubu? Vytvoření runy nebylo podobné kouzelnickým kouzlům, které ovládala s takovou lehkostí a jistotou. Runa, již by k tomu účelu potřebovala, se nedala naučit ze svitku, ale musela vzniknout v mysli a srdci. A klíčem k tomu byla jen dlouhá a nebezpečná cesta jako ty, které podnikali staří Rusové, aby rozšířili jak své území, tak magickou moc. Jen skrze změnu a růst, skrze tvrdě vydobytý vnitřní vhled, mohla runa přijít ke svému sesílateli.

Liriel, chvějící se vzrušením, sebrala svitek pergamenu a pečlivě ho uhladila. Byla na něm zobrazená mapa severních zemí a podle Nisstyreho zachycovala země, které se nacházely nad jí známou částí Temných říší. Prstem našla vzdálené město Hlubinu a pak jím přejela přes moře na ostrov Ruathym. Tam žili předkové Rusů. A tam také stál Potomek Yggsdrasilův, prastarý posvátný dub.

Cíl tedy již měla. Pokud jí z cesty vzejde potřebná runa, sešle kouzlo, kterým získá trvalé vlastnictví drowí magie.

Nejdřív ji ovšem bude muset přenést přes všechny dlouhé míle na Ruathym. Odpověď na tento problém představovala kapka vody zachycená v pouzdře. Kniha o runové magii obsahovala spoustu příběhů o posvátných studnách a pramenech. Voda byla v Temných říších hojná, a kromě obvyklé životodárné přirozenosti neměla další význam. Lirielin tmavý domov měl ale také svá místa moci.

„Liriel Baenre, ty jsi se konečně naprosto zbláznila!“

Pokud by autorkou tohohle prohlášení nebyla dvouhlavá saň, která byla sama napůl šílená, mělo by jistě větší dopad.

„Říkám ti, Zz’Pzoro, že tohle bude fungovat,“ trvala mladá elfka na svém a dál malým mitrilovým krumpáčem sekala do stěny sloje. „Jen zůstaň ještě minutku nebo dvě v klidu.“

„Tak zůstaň v klidu, říká,“ zabručela pravá hlava a vlastně tak oslovením levé hlavy doslova propadla samomluvě. „Co si vlastně myslí, že jsme? Kolibřík?“

Odpověď levé hlavy zanikla v zazvonění dalšího úderu, následovaném dunivým zapleskáním dračích křídel, to když se pokoušela udržet na místě. Stoupající teplý proud pomáhal udržet její tělo ve vzduchu, ale vznášení se na místě bylo obtížné pro jakéhokoliv draka a za jakýchkoliv okolností.

Zz’Pzořina situace byla dále komplikovaná dodatečnou vahou drowí elfky, která se usadila na místě těsně za jejím dvojitým krkem. Liriel nebyla ani tak těžká – většina hlubinných draků považovala devadesát liber vážícího drowa za svačinku, a ne zátěž – ovšem Zz’Pzora patřila mezi ne příliš vzrostlé zástupce svého druhu. A drowí elfka sama nebyla v právě vyvážené pozici. Vykláněla se daleko do strany, a vždycky když udeřila do kamene, musela oslabit sevření své dračí nositelky. Každým okamžikem je svéhlavá temná elfka mohla obě shodit na zem.

„Rozhlédni se kolem sebe,“ žádala ji pravá hlava. Stvoření nebezpečně podkleslo, a muselo proto usilovně zamávat purpurovými křídly, aby se vrátilo do původní pozice. „Celá jeskyně září energií! Vyber si přístupnější místo.“

Liriel zavrtěla hlavou a znovu udeřila. Po kameni se rozběhla vlasová prasklina zvýrazněná namodralou září, která prosvítala i vrstvami magie prostého kamene.

„Tohle je nejlepší místo, a ty to víš, Zip,“ odpověděla elfka nepřítomným hlasem. Když stěna konečně povolila, mohla se soustředit na opatrné zvětšování sítě prasklin. „Jehla lítice má víc magie než tuna kamení z tohohle místa.“

Jehla lítice, štíhlý kus zářícího kamene, který vypadal, jako kdyby zachytával a zesiloval okolní vyzařování, získal jméno od skutečné lítice – nemrtvé drowí ženy – která v Zz’Pzořině doupěti kdysi strašila. Zmizela však dlouho před jejím zrozením. Porazila ji Zz’Pzořina matka, a to v bitvě tak mocných kouzel, že tím možná nechtěně přispěla k neobvyklému vzhledu svého potomka. Ať už to ale bylo jakkoliv, zmutovaná saň o tom nechtěla příliš často a ani usilovně přemýšlet.

V tu chvíli Liriel odhodila krumpáč a začala zoufale pomalu odlupovat vrstvy kamene jen za pomoci rukou a nože. Zz’Pzora se při zazvonění mitrilu o kámen dole zachvěla.

„Takhle klidně můžeme dopadnout i my, uvědomuješ si to?“ poznamenala pravá hlava.

„Snažím se co nejvíc spěchat,“ ujišťovala ji Liriel. I ona si byla velmi dobře vědomá vratké situace. Přála si, aby s sebou mohla vzít Kharzu, který by jí jistě pomohl s levitačními kouzly, ovšem starý a vetchý kouzelník by cestou umřel strachy. Sjíždění vody nebylo nic pro slabé.

Liriel sice mohla vystoupat vzhůru i s pomocí vlastní schopnosti levitace, ale tím by ji pro zbytek dne zcela vyčerpala. Stáleji čekala cesta zpět šachtou a při ní by se musela svěřit jen Zz’Pzořině síle a nemohla se spolehnout na to, že nepodlehne náhlému pokušení a „náhodou“ nepustí provaz. Místo toho se radši jednou rukou držela dračího krku a odsekávala kousky kamene.

Náhle sloj zalilo jasně modré světlo – jehla lítice byla uvolněná z obalu. Liriel znásobila úsilí, protože ani její na světlo citlivé oči, ani Zz’Pzořiny tohle nemohly dlouho snášet. Opatrně vložila hrot dýky pod odhalenou hranu kamene a vypáčila ho ven. Amulet jí již visel připravený kolem krku; upustila zářící kousek kamene do pouzdra a rychle zpátky zašroubovala dláto s rukojetí v podobě dýky.

„Hotovo!“ oznámila. „A teď dolů.“

„Tiamat budiž pochválen,“ zabručely obě hlavy naráz jméno dračího boha. Pak se stvoření sneslo dolů ke kamenné zemi a úlevně dosedlo.

Liriel sklouzla z dračích ramen a začala sbírat kouzelné předměty. Pokud se dalo usuzovat z obnoveného třpytu jejího piwafwi, tak se jim víc než jen vrátila původní síla, o kterou přišly během dvou výprav na Povrch. A takhle rychle! Nové předměty se na podobných místech musely většinou zanechat několik let, aby do nich magie prosákla; předmět, který se vyčerpal, potřeboval alespoň rok, aby znovu obnovil svoji moc. Liriel úplně poprvé uvěřila, že se jí plán podaří.

„A teď co?“ zajímala se pravá hlava. „Po všech potížích, které jsem kvůli té věci musela podstoupit, bych zasloužila vědět, co s ní zamýšlíš.“

„Odcházím na dlouhou cestu,“ oznámila Liriel šťastně.

„Dobře!“ přikývly obě dračí hlavy naráz. Purpurové stvoření si sedlo na zadek a ruce si podivně elfským způsobem založilo na prsou. „Je s tebou víc potíží, než za kolik stojíš,“ dodala pravá hlava kousavě.

Elfka povytáhla obočí. „Mně budeš taky chybět,“ odvětila stejně hřejivým způsobem. „Ale ještě nějakou dobu neodejdu. Nejdřív dokončím výuku v Arach-Tinilith. Jako nejvyšší kněžka budu mít moc i postavení, abych si mohla odcházet a přicházet podle libosti.“

„V tom případě; vrátíš se brzy?“

Liriel zavrtěla hlavou. „Je mi líto, Zip, ale znovu se ven z Akademie neodvážím. Ovšem přijdu za tebou, jen co skončím.“

„Hmmf.“

Zz’Pzora se urazila. To se prostě nedalo jinak nazvat. Trucovitý výraz vypadal na jejích hrozivých šupinatých hlavách nepatřičně, avšak Liriel připadal spíš roztomilý.

„Ty roky utečou jako nic, uvidíš; jak moje výuka, tak výprava brzy skončí. Až se vrátím, mám ti přinést něco ze Zemí světla?“ snažila se ji zlákat s vědomím, že prozrazení cíle její cesty by Zz’Pzoře mohlo zlepšit náladu.

Dračí oči – všechny čtyři – se rozšířily překvapením. Po tváři levé hlavy se rozlil lstivý úsměv. Až doteď drakovým slovům i činům vládla praktická pravá hlava. Konečně však něco zažehlo zájem vrtkavější poloviny.

„Ano,“ odpověděla. Rozhodnost zněla v jejím štěbetavém dívčím hlase poněkud nepatřičně. „Najdi způsob, jak bych se mohla dostat na Povrch.“

Liriel zamrkala. „No, já měla spíš na mysli něco jako knihu kouzel, poklad nebo něco takového.“

„Nicméně jsi učinila nabídku, a já odpověděla.“

Znovu ten rozhodný a vášnivý tón, tak nečekaný u Zz’Pzořiny levé polovičky. Dokonce i pravá hlava si družku prohlížela s udiveným výrazem.

Po chvíli sdíleného ticha pokrčila drowí elfka rameny. „Tak dobře, Zip. Pokusím se.“

Sliby drowů i hlubinných draků přicházely snadno, ale jen málokdy došly naplnění. Přesto Zz’Pzora vypadala spokojeně. Liriel sesbírala zbytek magických předmětů a přemístila se do šachty. Protentokrát ji saň vytáhla bez obvyklého trhání a zdlouhavých prostojů, které výstup obvykle provázely. Když konečně dorazila na vrchol, zaslechla vzdálené dračí hlasy, vyluzující kvílivou píseň na rozloučenou.

Vůbec poprvé Liriel cítila, že jí smutek zkalil nadšení, a začala si procházet vše, co musela opustit. Ani tak nelitovala toho, že výpravu bude moct započít až za několik let. Stále toho bylo tolik, co mohla udělat nebo zažít přímo v Menzoberranzanu. A čím víc moci načerpá, tím víc si jí odnese do Zemí světla. Ale ať už její čas přijde kdykoliv, Liriel věděla, že cizí a podivnou zemí bude cestovat sama.

Možná, přemítala, zatímco procházela branou, která ji měla přenést zpět do Kharzovy věže, by mohla dnes složený slib přece jen dodržet.

14

Shakti

„Tři dny!“ zuřila Shakti Hunzrin a hodila džbán na vodu proti dveřím svého pokoje. Jemná hrnčířské práce se s uspokojivým trištivým zvukem rozprskla do oblaku střepů a prachu. Náladu jí to však nezlepšilo; v ničení neživých objektů se vůbec dalo najít jen málo uspokojení. Znovu začala neklidně rázovat sem a tam. Cítila se při tom asi tak patřičně jako trpaslík ve vodě.

Kněžka vyplýtvala spoustu času a kouzel tím, že sledovala příchody a odchody své sokyně z rodu Baenre. A to všechno k ničemu. Matrona mistra dala neteři, proti vší logice, zvláštní volno. A k čemu? Podle všech zpráv se Liriel zabednila ve svém domě. Naše malá princezna se jistě potřebovala vzpamatovat z těch celých pěti dní v Arach-Tinilith, pomyslela si Shakti kysele.

Ale tři dny? I ona sama dostala jen sem tam několik hodin, a to jen aby se mohla věnovat naléhavým rodovým záležitostem.

Náhle se Shakti uprostřed kroku zastavila. Možná, zamyslela se, by jí několik hodin mohlo stačit.

Uhladila si záhyby roucha a netrpělivě si přičísla vlasy – měla zvyk se během záchvatů rozcuchat. Její trepky cestou za Matronou Zeld rozdrtily několik střepů z rozbitého džbánu.

„Proč potřebuješ opustit Akademii a proč s tím jdeš za mnou?“

Obě to byly rozumné otázky a Shakti na ně byla připravená. „Přichází pářící období rothe,“ vysvětlovala kněžka. „A nikdo o tom neví víc než já. Dokonce ani sami rothe,“ dodala pyšně.

Mistra Zeld při tom podivném prohlášení naježila obočí, ovšem nakonec se rozhodla dál v téhle oblasti nepátrat. „Ty jsi ale studentka dvanáctého ročníku a skoro nejvyšší kněžka. Za tebe já nezodpovídám.“

Shakti se naklonila dopředu. „Ale můžete mi dát svolení k odchodu. A bude to prospěšné pro nás obě. Mohu se vrátit s určitými informacemi.“

„Musím se přiznat, že o intimní život dobytka příliš velký zájem nemám,“ odvětila mistra kyselým tónem.

Mladá kněžka ztichla a bojovala proti narůstajícímu vzteku. Neočekávala, že by mistra mohla být takhle nepřístupná. Podle všeho Zeld nechovala Liriel v oblibě a mělo by ji těšit, kdyby té mladé studentce někdo srazil hřebínek. A pokud by to ještě přivodilo potíže rodu Baenre, tím lépe.

„Smím mluvit upřímně?“

Zeldiny rty se zkroutily do výrazu ironického pobavení. „To by bylo osvěžující.“

Kromě toho to také mohlo být smrtící, proto se Shakti rozhodla volit další slova velice opatrně. „Arach-Tinilith je silou našeho města a slávou Lloth. Po celá staletí nesměli studenti opouštět Akademii, dokud jejich výcvik neskončil. Nyní, v těchhle obtížných dobách, potřebují jednotlivé rody všechny své členy, a to včetně těch nejmladších. Přesto se svolení k opuštění Akademie neudělují jen tak, a ne bez vyhlídky na budoucí prospěch.“

Mistra Zeld napjatě naslouchala a rozuměla tím pádem i slovům, která Shakti nevyslovila. „A ty se mi pokoušíš říct, že tvoje potřeby jsou dostatečně významné, aby ospravedlnily uvolnění.“

Kněžka Hunzrin sklonila v uctivé úkloně hlavu. „Možné ne natolik významné jako plány větších rodů.“

„Chápu.“ Zeld se zaklonila v křesle a přemýšlela o slovech mladé kněžky. Konečně se jí podařilo vyjádřit, co zamýšlí, a to s ohromující jemností. Samozřejmě že mistra Zeld Shaktiny motivy chápala od samého počátku a zdržovala jen kvůli tomu, aby ji donutila vyložit na stůl alespoň nějaké karty. Shakti nebyla jediná, kdo přemýšlel o tom, co má asi rod Baenre za lubem, že k tomu potřeboval Gromfovu kouzelnickou dceru. Mnoho dalších se pokoušelo opatrně vyzvídat – vzbudit hněv mocného Prvního rodu se nevyplácelo – ale dosud všichni selhali. Možná že odhodlaná kněžka plná nenávisti by si mohla vést lépe. Pokud by Shakti selhala, tak by to nebyla žádná ztráta. Kdyby však uspěla, byl by Zeldin klan nově získanou informací přímo nadšen a jí samé by se dostalo odměny za Shaktinu práci.

„Máš mé svolení k odchodu. Pod podmínkou, že se vrátíš včas na bohoslužbu. To samozřejmě není jediná podmínka.“

„Samozřejmě.“

„Po návratu mi budeš vše hlásit a nic nevynecháš.“

Shakti zdvořile přikývla a postavila se k odchodu. „Náš rod zakoupil nový druh k chovu, aby oživil stádo. Máme v úmyslu zapojit jak divoké, tak větší povrchové rothe. Očekáváme, že výsledek bude pozitivní. Bude mi potěšením přinést vám kopii chovných knih. V budoucnu, až se vás budou ptát na důvod mé absence, se to může ukázat jako užitečné.“

„Tvá pozornost k detailům je chvályhodná,“ řekla Zeld suše. „Ještě mám ale jednu podmínku. Jestli selžeš, potom tenhle rozhovor nikdy neproběhl.“

Shaktiny rysy zkřivil chmurný úsměv. Dokonale si navzájem rozuměly, aniž by bylo třeba slov. „Chápu vaši zdrženlivost,“ pronesla jemně. „Chov rothe je jen sotva oblíbeným konverzačním námětem. Dávno jsem si všimla, že moje nadšení pro něj sdílí málokdo.“

„Dokonce ani rothe, řekla bych.“

Ale Shakti tak spěchala pryč, že ironickou poznámku nezaslechla. A i kdyby ano, stejně by ji neocenila.

A bylo to takhle lepší, uvědomila si Zeld. Shakti byla nadaná, nevyzpytatelná, tvrdě pracující a naprosto zlá. Ačkoliv byla kněžka Hunzrin mladá, stával se z ní schopný nepřítel. Kdyby k tomu byla obdařena nadhledem, který se často projevoval právě černým humorem, byla by ještě mnohem nebezpečnější. I bez něj však bylo lepší ji sledovat.

Každý drow, dokonce i mocné mistry Arach-Tinilith, si dával pozor na potenciální ohrožení.

Typické, pomyslela si Shakti s hořkým pohrdáním, Liriel Baenre samozřejmě musela mít dům přímo naproti nejproslulejšímu narbondellynskému domu zábavy. Usazená v polštářky vystlaném výklenku a skrytá očím náhodných pozorovatelů za závěsy staženými z obou stran sledovala mezírkou miniaturní hrad patřící její sokyni.

V ruce svírala kus adularu, který očarovala, aby sledoval Liriel, a který tak nevysvětlitelně skončil v ložnici patřící mistře MoďVensis Tlabbar. Získat ho zpět nebylo nijak snadné a právě teď Shakti vynaložené námahy litovala. Ani magie kamene nedokázala proniknout závojem kouzel halících Lirielin dům. Shakti zkusila rovněž kněžská kouzla, ovšem tentokrát ji Lloth nechala na holičkách. Ať již měl rod Baenre v plánu cokoliv, Paní chaosu se to očividně zamlouvalo.

Shakti to ale úkol jen ztěžovalo, protože pak jí nezbývalo než k Liriel domů skutečně fyzicky proniknout. Špehové jí hlásili, že viděli, jak dívka opouští dům, avšak kdo mohl říct, jak dlouho zůstane pryč? Jestli měla Shakti najít cestu dovnitř, musela to zvládnout brzo. Krátkozraká kněžka zuřivě zamžourala, ale takhle z dálky neviděla nic, co by jí mohlo pomoct.

S bezmocným syknutím opustila dům zábavy a rychle přešla ulici. Jako spousta menzoberranzanských drowů cestovala zahalená v piwafwi a s kápí staženou hluboko do čela. Moc dobře si však uvědomovala, že díky své statné postavě a nápadně kolébavé chůzi podezřela vyčnívá, a nechtěla být viděna, jak dům pozoruje příliš zblízka. Mohla se tudíž odvážit jen jednoho nebo nanejvýš dvou procházek kolem.

Nejdřív neviděla nic, co by jí mohlo pomoct. Městské domy, dokonce i ty patřící poddaným, byly hotové pevnosti chráněné magií a zrádně skrytými mechanismy. Žádnou cestu dovnitř neviděla. Pak si náhle všimla pohybu ve zdánlivě pevném kameni předních dveří. Ven se vyklopila malá dvířka a vykoukla černo-červená hlava skvrnitého ještěra. Jazykem ochutnal venkovní vzduch a vystřelil zpět do stínů.

Kněžka se ušklíbla. Konečně trhlina v obraně její soupeřky! Slyšela drby, že rozmazlená princezna si vydržuje sbírku exotických tvorů dovezených ze vzdálených koutů Temných říší, a dokonce ze Zemí světla. Tahle dvířka měla Lirieliným malým domácím ještěrům bezpochyby umožňovat, aby mohli kdykoliv sami vyklouznout ven a pak se opět vrátit.

Bylo samozřejmě možné, že i tahle cesta byla magicky chráněna. To Shakti nemohla zjistit jinak než to prostě vyzkoušet.

Nejvyšší možnou rychlostí se tedy přemístila do domu jistého kouzelníka, značně zručného poddaného, jehož služby byly k pronajmutí. Samozřejmě že v jejím rodě byly kněžky, které ovládaly mocnější kouzla než ona sama, a dvě nebo tři z nich by dokázaly seslat právě to potřebné. To by ale znamenalo přivolávat Lloth – za všech okolností nebezpečný podnik a naprosté šílenství, pokud účelem byl přímý útok proti ženě z Prvního rodu Menzoberranzanu. A kromě toho šlo o osobní věc a Shakti do ní nechtěla zapojovat rodinu. Mezi drowy bylo vždy mnohem levnější koupit si službu než přijmout laskavost. Cena za to druhé byla vždy jiná, než by jeden očekával.

Za hodinu již spolu s kouzelníkem proklouzla zadními dveřmi do sídla rodu Hunzrin. Dovedla ho do kasáren, kde byli ubytovaní klanoví vojáci. Jednoho z nich vybrala – samozřejmě že postradatelného muže – a vysvětlila mu, jaký úkol ho očekává.

„Vstoupíš do domu Liriel Baenre dvířky, která slouží její sbírce domácích ještěrů. Tady kouzelník tě zmenší na zlomek tvé velikosti.“

„Jak moc?“ otázal se voják.

Shakti před sebe natáhla ruce, horní čněla nad spodní asi o šest palců.

Muž zbledl tak moc, že v infračerveném spektru prakticky zmodral. „Ale ještěři… „ začal.

„Máš snad zbraně,“ odsekla. „Vojáci rodu Hunzrin si musí poradit s většími nepřáteli, než jsou domácí ještěři!“

Voják zvážil zuřivost zračící se v kněžčině tváři a rozhodl se, že nejbezpečnější bude mlčet a poslechnout. Samozřejmě že pro šest palců vysokého drowa byl velký gekon skoro stejně nebezpečný jako drak!

Sklonil tedy hlavu v gestu podřízenosti a respektu. „Jak poroučíte, Matrono…“ muž se odmlčel a nechal tak svoji záměrnou chybu viset ve vzduchu jako vůni z kadidla. „Paní Hunzrin,“ opravil se.

Bylo to zjevné rýpnutí si a nesmyslné podlézání, které by mu od většiny žen vyneslo ostrou facku – a nebo hůř. Ovšem dokonce i nejnižší voják dokázal ve tváři téhle kněžky vyčíst zapálenou horlivost, výjimečnou dokonce i mezi fanatickými drowy. Shakti v mužových slovech uslyší jen zjevnou poklonu a výsměšného tónu si nevšimne.

Přesně jak čekal, přijala mladá kněžka lichotku se sebevědomým úsměvem. Pokynula kouzelníkovi, který vojákovi podal malý flakónek.

„Až budeš bezpečně uvnitř, tohle vypij. Zlomí to kouzlo a vrátí tě to do původní velikosti,“ instruoval ho kouzelník.

„A ujisti se, že tě nikdo nevidí,“ dodala Shakti. „Sluhy zabíjej, jenom když budeš muset. Až si budeš jistý, že nás nikdo neuvidí, pustíš mě zadem. Zevnitř dveře skoro určitě zabezpečené nebudou.“

Na kněžčin pokyn začal kouzelník se sesíláním kouzla. Se zavřenýma očima napůl prozpěvoval protáhlou litanii zaklínadla a rukama při tom mával ve vzduchu ve složitých gestech. Shakti, i přes svou dychtivost, během toho klidně a trpělivě seděla. Vzhledem k ceně kouzla a reputaci kouzelníka nějaké to představení očekávala.

Voják mezitím stál v pozoru: napjatý, klidný. Litanie dostoupila do vysokého kvílivého vrcholu a s posledním zamáváním rukou a zábleskem narůžovělého světla bylo kouzlo dokončeno.

Z kouzelníkových rukou vyrazil stejně narůžovělý dým, který neomylně zamířil k vojákovi a celého ho obklopil jako mrak ve tvaru drowa. Ihned poté se začal ze všech stran smršťovat a tlačit na mužovo tělo.

Jeho oči se při tom tlaku vypoulily, ale tělo se začalo pomalu a neúprosně kouzelné mlze poddávat. Tvář mu zkřivilo utrpení a ústa se otevřela k výkřiku bolesti. Dál a dál pokračovalo jak zmenšování, tak křik.

Shakti se naklonila blíž a oči jí při tom zářily pokřiveným potěšením. Konečně byl muž dost malý, aby vyhovoval jejím záměrům. Znovu kouzelníkovi pokynula, tentokrát aby přestal. Narůžovělý kouř se okamžitě rozplynul a muž, dost malý na to, aby mohl Shakti sedět na dlani, se zhroutil k zemi.

„A mimochodem, možná to trochu štípne,“ prohodil mág jen tak na půl úst.

Kněžka si dobře všimla kouzelníkova spokojeného výrazu a zvrácené radosti v očích a viděla v nich zajímavý příslib. Dokonce i během pomsty byla Shakti střídmou správkyní, stejně prohnanou jako každý kupec ve městě.

„Tvoje peníze,“ řekla a podala kouzelníkovi mince v o něco menší hodnotě, než na jaké se dříve dohodli. Významně trhla hlavou ke zmenšenému vojákovi a jasně tím naznačila, že potěšení ze seslaného kouzla poskytuje dostatečnou kompenzaci.

Kouzelník se s její tichou logikou nepřel. Vzal si nabízené mince a s posledním spokojeným pohledem na své dílo vyklouzl do tmy, která byla Menzoberranzanem.

Shakti se sklonila a zdvihla vojáka. Musela obdivovat, jak křehký ve své nové velikosti byl. Mohla ho rozmáčknout dvěma prsty. Jen s velkým přemáháním lákavému pokušení nakonec odolala.

Místo toho si slíbila malou odměnu, jen co bude po všem. Tucet malých vojáčků v bitvě na život a na smrt jen pro její potěšení. Jak skvěle a božsky se u toho bude cítit! Bude to téměř, jako by se dotýkala Llothina stínu. Něco takového nebude jen zábava, uvědomila si kněžka; bude to akt oddanosti a bude tudíž stát i za tu vysokou cenu potřebných kouzel.

Shakti muže schovala do záhybů roucha. Tam by měl být v bezpečí. Visící na řetízku jejího rodového znaku a zaklíněný v štědrém poprsí. Takový zjevný projev nadřazenosti žen nad nízkými muži ji potěšil.

Shakti Hunzrin si na jemnosti nepotrpěla.

Kněžka Hunzrin se pod záminkou zvedání spadlého balíčku sehnula a nenápadně položila scvrklého bojovníka vedle dveří do Shaktina domu. Přesně podle pokynů doběhl k dvířkům pro ještěry a zatlačil je dovnitř.

Shakti se zhluboka nadechla a zamířila pryč. Měla v plánu obejít dům širokým obloukem a dostat se k zadním dveřím. Jestli všechno půjde dobře, tak ji její miniaturní špeh pustí do Lirielina hradu a bude tím pádem mít možnost ho rychle prohledat, než se majitelka vrátí.

Za jejími zády se ozval vysoký pištivý výkřik, který zněl jako zraněná krysa. Shakti ztuhla a zaklela. Tak přece jenom byla chráněna i ta malá dvířka.

Obrátila se na patě a zuřivě se zadívala na potácející se postavičku. Rychle muže sebrala a zblízka si ho prohlédla. Z těla mu trčela šipka podobná těm, které drowové používají do kuší. Vzhledem k jeho současné velikosti mohl být muž stejně dobře napíchnutý na tři stopy dlouhé kopí. A šlo o zásah do břicha, jednu z nejbolestivějších a nejpomalejších smrtí vůbec.

Shakti znovu zaklela. Očima přejela ulici. Blížila se hlídka drowů na ještěrech na jedné z tichých obchůzek městem.

„Bál ses ještěrů,“ zasyčela na scvrklého muže. „Za setkání s tímhle bys však měl být vděčný.“

S těmi slovy ho hodila přímo před procházejícího ještěřího oře. Stvoření šlehlo dlouhým tenkým jazykem a obtočilo ho kolem nečekaného pamlsku. Zpátky do tlamy se vrátil tak rychle, že jezdec nestihl zaregistrovat, co vlastně ještěr chytil.

Shakti znovu zamířila do svého rodového sídla. Když teď znala druh pastí strážících vchod, pošle dovnitř jiného, mnohem cennějšího služebníka, než jakým byl mužský voják.

Za necelou hodinu prošla Shakti vítězně Lirielinými zadními dveřmi. Stvoření, které jí uvolnilo cestu, si změřila se směsicí pýchy a odporu. Jeho obličej vypadal jako hnusná parodie drowího vzhledu. Tmavě modrá a s dlouhýma špičatýma ušima, které vypadaly skoro jako rohy, mohla tahle hlava klidně být stvořením z Propasti. Tělo ale patřilo tlustému hadu, téměř deset stop dlouhému a pokrytému temně modrými šupinami. Vlnící se ocas byl zakončen ostrým jedovým bodcem. Tohle byl temný nága, jedno z nejvzácnějších stvoření Temných říší a neocenitelný spojenec rodu Hunzrin.

„Zaplať Ssasserovi,“ zasyčel nága hvízdavým hlasem. Odhalil zuby v dychtivém šklebu a zakmital dlouhým hrotitým jazykem. „Ssasserovo podřízení se rodu Hunzrin skončilo.“

„Na tom jsme se nedohodli. Teprve až budu mít Liriel Baenre ve své moci, budeš volný,“ připomněla mu Shakti.

Stvoření se zamračilo a pak hromově říhlo. Našpulilo tenké rty a vyplivlo k Shaktiným nohám malou šipku. „Tohle Ssasser spolkl, když Ssasser skrz dveře vcházel. Dobrá past to byla. Kdyby Ssasser nevěděl o kouzly opředeném spouštěcím drátu, mohl Ssasser mrtvý být.“

Shakti odkopla šipku stranou. Mezi nágova četná nadání patřila rovněž schopnost spolknout bez úhony prakticky cokoliv. Zbraně, jedy, knihy kouzel – to vše bylo bezpečně uloženo ve vnitřním orgánu, který mu umožňoval nést si s sebou, cokoliv bylo potřeba. Zachycení šipky z kuše bylo samozřejmě trochu neobvyklé, ovšem nága v té zkoušce očividně uspěl.

„Ssassera to kouzlo neviditelnosti stálo,“ připomněl nága.

„A taky dostaneš úplně zadarmo další,“ slíbila mu kněžka. Kromě dalších zbraní byl nága nedocenitelný také díky magickým schopnostem. Vysoká cena nutná k rozvinutí jejich vrozeného nadání nágy často doháněla k vypůjčování a tohle stvoření bylo až po uši v dluzích, a tak si v nejbližší době rozhodně nemohlo dovolit vykoupit se ze služby rodu Hunzrin. Shakti tedy cítila, že může být štědrá.

Přikázala mu, aby se vrátil domů, a začala prohledávat hrad. Lirielin domov byl, přesně jak Shakti očekávala, hotovým semeništěm úpadku. Vzhledem k tomu, že se kněžka Hunzrin nezajímala o přepych, věnovala zbytku domu jen zběžnou pozornost. Zajímala se o jedinou místnost, a sice o studovnu.

V ní našla přesně to, po čem pátrala. Knihy sice byly vzácné a drahé, ale Liriel si na jejich nedostatek stěžovat rozhodně nemohla. Většina z nich, nádherně vázaných v drahé kůži s vyraženými elegantními drowími runami, byla úhledně srovnaná na policích. Těm Shakti věnovala jen letmý pohled. Mnohem víc se zajímala o primitivní otlučené kusy, které se povalovaly všude možně.

Knihy byly navršené na stole, opřené o stěny i rozházené po podlaze. A jaké knihy! Spousta jich byla o lidech a lidské magii – předmětech v Menzoberranzanu zakázaných.

Shakti si nadšením z takového objevu přitiskla jednu z nich na prsa. Drowové běžně umírali i pro menší přestupky a vlastnictví takových knih by dostalo do potíží i členku rodu Baenre. To ale Shakti ani zdaleka nestačilo; ještě chtěla vědět, proč vlastně Liriel potřebovala tolik informací o světě na Povrchu.

Nikdo by nepodstupoval takové riziko, pokud by byl motivovaný jen intelektuální zvědavostí. Plánoval snad rod Baenre další úder proti tvorům na Povrchu? Nebo snad usiloval o spojenectví se skupinou lidí? Pokud by se jedno z těchhle podezření potvrdilo, město by zcela jistě povstalo.

Shakti knihu odhodila a sáhla po další. Z upuštěného svazku vypadly uvolněné stránky a Shakti okamžitě ztuhla.

Kněžka se sehnul a zvedla jednu z nich. Byla z jemného pergamenu a pokrytá drobným a úhledným drowím rukopisem. Jakkoliv byla krátkozraká, tuhle stránku dokázala přečíst i bez světla, neboť byla popsána neblednoucím inkoustem, vzácnou, zářící substancí dostupnou jen mocným a bohatým kouzelníkům.

Během čtení její i bez toho velké vzrušení narůstalo. Tohle byly Lirieliny poznámky, psané přímo její vlastní rukou! Shakti procházela list za listem a obrázek, který se jí při tom vytvářel v hlavě, překonával i nejtemnější sny o pomstě.

Prostudované stránky se volně snesly k zemi a Shakti si konečně uvědomila plný rozsah svého objevu. V rukou popsaných listech pergamenu četla rozsudek smrti pro Liriel Baenre. Většina drowů by pro vlastnictví takového kouzla zabíjela. A co by z toho mohlo vzejít? Menzoberranzan by se, ať již k dobrému, nebo ke zlému, navždy změnil.

Ale jak mohla Liriel něco takového dokázat? Kněžka dychtivě prohlížela jednu knihu za druhou. Konečně mezi stránkami jedné z nich našla to, co hledala: ručně psaný účet podepsaný známým symbolem. Shakti v něm okamžitě poznala značku Dračího pokladu.

Divoký škleb pokřivil její rysy. Moc dobře tuhle kupeckou skupinu znala, vlastně od nich nedávno získala nového býka rothe, jehož bílá barva a neobvykle jemná srst prozrazovaly, že původně patřil rodu Zinard, rodině z drowího města Ched Nasadu. Rothe byl samozřejmě ukradený, protože s tak cenným zvířetem by se původní majitel nikdy dobrovolně nerozloučil.

V ulicích Menzoberranzanu se šeptalo, že od Dračího pokladu se dá koupit zboží všeho druhu, dokonce i ilegální. Kupecké družiny sice hájily zájmy zákazníků, ale Shakti jistě najde způsob, jak jednoho z nich donutit mluvit. V mučení byla stejně zručná jako kterýkoliv jiný temný elf. Slib mlčení, nebo dokonce strach ze smrti z rukou kapitána Nisstyreho, nebudou pro onoho nešťastného muže, který jí padne do rukou, znamenat skoro nic.

Ještě než údery zvonu svolaly Llothiny věrné do kaple, získala Shakti od zvolené oběti některé fascinující informace. Kupec sice o Liriel Baenre nic nevěděl, ovšem o svém zaměstnavateli se rozhovořil nanejvýš výmluvně.

Nisstyre podle všeho nebyl jen kupecký kapitán. Byl kouzelník vyučenýv Ched Nasadu, který před mnoha desítkami let raději uprchl z města, než aby se podrobil myšlenkové sondě zkoumající oddanost k Lloth. Shakti dokázala uhodnout proč.

V posledních, bolestí naplněných okamžicích života se mučený drow přiznal, že sám byl následovníkem Vhaerauna, drowího boha intrik a zlodějů. Zdálo se nepravděpodobné, že by se služebník něčeho takového odvážil bez vědomí a souhlasu svého pária. To dávalo Shakti do ruky mocnou zbraň proti Nisstyremu, ale podivné bylo, že váhala ji použít.

Fascinovala ji myšlenka konkurenčního božstva. Vždycky věděla, že jejím osudem je stát se kněžkou Lloth, takže se podobnými úvahami nezabývala. Nikdy s tím nesouhlasila, avšak neviděla jinou možnost.

Nyní se ale poprvé v životě začala zaměřovat na ambice místo na nespokojenost. Město se vznášelo na pokraji anarchie. Mohl snad někdy být příhodnější čas ke zlomení moci Llothiných kněžek? A dal se najít lepší nástroj než konkurenční božstvo? Jestliže měl Vhaeraun ve městě dostatek tajných a mocných uctívačů, mohla by je třeba přesvědčit k otevřené válce proti selhávajícímu matriarchátu. Ještě lákavější představou byla možnost, že prokázané spojenectví mezi Vhaeraunovými věrnými a rodem Baenre by mohl První rod srazit z výšin moci. Liriel by vzniklý konflikt samozřejmě nepřežila, avšak dokonce i to bledlo v porovnání s velkolepým plánem rýsujícím se v Shaktině mysli.

Anarchie byla sice nanejvýš vhodným nástrojem k rozpoutání radikálních změn v menzoberranzanské společnosti, ale nakonec bude muset někdo znovu nastolit řád. Shakti svým správcovským schopnostem bezmezné věřila, ovšem zároveň si uvědomovala, že žádná osoba nebo skupina nebyla dost silná, aby se zmocnila vlády. Její rodina vlastnila většinu městských zdrojů jídla, a to byla mocná zbraň. Také bude potřebovat silné spojence ve světě mimo město. A kdo by mohl obojí poskytnout lépe než mocný kupecký kapitán, který byl zároveň mágem?

A kdo by byl vhodnější k uchvácení moci z rukou kněžek Lloth než Vhaeraun, bůh zlodějů?

Žena pomalu pokývala hlavou. V nejbližší době bude Nisstyreho muset poctít návštěvou.

15.

Rady a spiknutí

Každý den v Arach-Tinilith končil v kapli při modlitbách a vzdávání úcty bohyni drowů. Ačkoliv měly bohoslužby mnoho podob, všechny byly děsivými a monumentálními událostmi. I sama kaple, vytesaná z jediného kusu černého kamene, vzbuzovala obdiv. Středový stupínek obklopovaly do kruhů umístěné sedačky, kde každá řada byla výš než ta předchozí, aby všichni měli volný výhled na temný oltář. Kruhovou budovu podpíralo pět pilířů, které se setkávaly u stropu kupolovitého sálu a vytvářely součást obrovské plastiky pavouka s hlavou nádherné drowí ženy, který byl oblíbenou podobou Pavoučí královny. Gigantický pavouk byl lemovaný kouzelnými ohni, které vrhaly stíny po moři dole shromážděných temných tváří.

Shromáždil se zde celý Arach-Tinilith, od Matron mister až po nejmladší novicky, a rytmická litanie stovek elfských hlasů se rozléhala mohutným sálem. A ze všech těch hlasů patřil ten pravděpodobně nejzapálenější Shakti Hunzrin, která v záhybech roucha skrývala záznamy, které znamenaly jistou zkázu její nenáviděné sokyně.

Litanie s blížícím se koncem rituálu nabírala rychlost a sílu. Jedna ze starších studentek pomalu přistoupila k oltáři a nesla před sebou stříbrný podnos. Na něm spočívalo stále ještě tepající, čerstvě vytržené drowí srdce. Patřilo muži, což bylo obvykle považováno za menší oběť, ale dnešní rituál měl zvláštní moc. Dnešní noci byl naplněn jeden z nejbrutálnějších požadavků Pavoučí královny.

Oddanost Lloth byla nade vše důležitá a převyšovala jakékoliv osobní vazby. Nejvíce se jí hnusila možnost, že by jedna z jejích kněžek mohla příliš lpět na pouhém muži. Čas od času bylo tedy kněžce přikázáno, aby zabila svého milence, Matroně aby obětovala Patrona svého rodu, matce aby nabídla otce svých dětí. Tohle vědomí způsobovalo, že se drowové naučili nechovat ani nevyžadovat city. Cena byla pro obě strany až příliš vysoká. Když však mladá kněžka přistupovala k oltáři, svědčil její pevně odhodlaný výraz, spolu s krví na jejích jemných rukách, o tom, že se s úkolem vyrovnala se ctí.

Kněžka zdvihla podnos vysoko nad hlavu a hromový chvalozpěv nabral podobu jediného pronikavého tónu. Hlasy stejně vysokými a strašidelnými jako elfské píšťaly začaly drowí ženy zpívat rituální píseň přivolání. Matrona Triel Baenre, oděná do čisté černi nejvyšší kněžky, vystoupila z řady. Její hlas, kouzly posílený tak, aby dosahoval stejné intenzity jako zpívající shromáždění, začal pronášet hluboko posazenou modlitbu kontrastující s písní.

Dnes byly píseň i vzývání spíše jen formalitou, neboť nyní Lloth promlouvala jen zřídka, a to jen k nejmocnějším kněžkám. Šeptalo se, že smrt tolika kněžek během války a následného, stále ještě trvajícího boje oslabila moc samotné bohyně. V dávno minulých letech – ještě před Časem svárů a katastrofální válkou – byly podobné ceremonie ze strany Lloth často odměněny nějakou známkou spokojenosti: novým kouzlem, vytvořením magického předmětu, objevením záplavy cupitavých pavouků, a nebo dokonce zjevením některého z jejích služebníků. Při vzácných příležitostech se objevilo i samotné zhmotnění bohyně. Zdálo se ale, že ta doba nenávratně minula.

Náhle kouzelné ohně vyhasly a sál byl uvržen do temnoty. Píseň utichla a všechny oči se s ustrašeným očekáváním upřely na slabou záři rodící se v samotném srdci kaple.

Uprostřed místnosti, v místě, kde ještě před chvilkou byl oltář, stálo ohromné, odporné stvoření. Jeho neforemné tělo připomínalo hroudu napůl rozteklého vosku a obrovské vypouklé oči přehlížející shromáždění zářily zlověstným rudým světlem.

Srdce uctívačů Pavoučí královny sevřela směs extáze a děsu. Tohle byl yochlol, stvoření z nižších sfér a služebník Lloth. Jeho zjevení znamenalo, že oči Pavoučí královny jsou na ně, ať už v dobrém, nebo ve zlém, upřeny.

„Anarchie.“

Yochlolův hlas byl slabý a tichý, sotva slyšitelné zašeptání, a přesto každé ucho v místnosti jasně slyšelo to jediné varovné slovo.

Beztvaré tělo se zavlnilo a vystřelilo chapadlovitou končetinu, kterou vyrazilo stříbrný podnos ze stále ještě pozdvihnutých kněžčiných rukou. Obětované srdce prolétlo vzduchem a přistálo v klíně postarší kněžky. V nastalém tichu znělo zvonění stříbra o kámen jako zvěstování zkázy.

Yochlol se přesunul kupředu a zmocnil se srdce z krví potřísněného kněžčina klína. Pozdvihl obětinu vzhůru.

„Další obětovaný život,“ zasyčelo stvoření. „Myslíte snad, že taková jatka Lloth těší?“

Na ta slova předstoupila Triel Baenre a sklonila hlavu v uctivé pokloně. „Takový byl po nesčetná staletí dle příkazu Lloth zvyk drowů. Pouč nás, kde jsme chybovali.“

„Příliš mnoho krve špiní ulice Menzoberranzanu,“ oznámil yochlol nezemským šepotem. „Zbylo jen málo drowů, a vy přesto bez ohledu na následky zabíjíte další. Vše jste ohrozili svými sobeckými ambicemi. Lloth poroučí, že tohle soupeření mezi rody musí přestat. Stejně tak i osobní honba za mocí mezi jednotlivými rody. Dokud Lloth neporučí jinak, musí mezi jejími následovníky zavládnout mír. Dnes, v hodině černé smrti Narbondelu, se dvacet nejmocnějších zbývajících rodů shromáždí v Qu’ellarz’orlu.“

Dále je yochlol vyjmenoval od rodu Baenre po rod Vandree. „Takto budiž vůlí Lloth určeno vaše pořadí, dokud se bohyni nezalíbí uvolnit vás z tohoto vynuceného míru. Každý rod, který do určené hodiny neurovná své spory a nezvolí si Matronu, bude nevyhnutelně zničen,“ varovalo je stvoření. „Rozejděte se nyní za svými rody a šiřte slova Lloth.“

Yochlolovým tělem proběhlo další zachvění a služebník se roztekl do bublající louže. Z horké hmoty se vznesl dým v podobě množství přízračných pavouků a zamířil k vyryté podobě Lloth svírající kapli v kamenném objetí. Poté, stejně náhle, jako se objevilo, bylo yochlolovo zjevení pryč.

Drowí kněžky seděly v omráčeném tichu. Lloth, Pavoučí královna a Paní chaosu, volala po míru! Nikdo netušil, jak by si to měl vysvětlit!

Znovu to byla Matrona Triel, kdo ticho přerušil. „Slyšely jste. V určenou hodinu se setkáme v sídle rodu Baenre.“

Její prohlášení vyvolalo zamračené výrazy. Yochlol oznámil, že místem setkání se měl stát Qu’ellarz’orl. Nejvýznamnější menzoberranzanská čtvrť získala jméno podle malé jeskyně, která tradičně sloužila jako místo zasedání Vládnoucí rady. Každá žena v sále toužila jednou tam zasednout a většina z nich realisticky usoudila, že tohle bude jejich jediná příležitost si tento sen splnit. Přesto se nikdo neodvážil zpochybnit příkaz Matrony mistry. Triel Baenre podle vůle Lloth stále vládla Prvnímu rodu. Kromě toho pro to existovaly i praktické důvody, neboť v celém Qu’ellarz’orlu byla jen kaple rodu Baenre dost velká na to, aby mohla pojmout takové shromáždění.

A tak se temné elfky vytratily do tmy. Zatímco každá žena spěchala do rodové pevnosti, přemýšlela, jak daný vývoj co nejlépe využít ve svůj prospěch. Tohle podivné a nepřirozené příměří muselo časem skončit a do toho nádherného dne se daly učinit rozsáhlé přípravy.

U základny Narbondelu, přírodního kamenného sloupu, který podpíral strop jeskyně a odměřoval běh času, stála osamělá postava. Gromf Baenre, arcimág Menzoberranzanu, čekal a sledoval, jak magické teplo v jádru sloupu klesá k nejnižšímu bodu. Brzy přijde půlnoc – černá smrt Narbondelu – a on sešle kouzlo, které celý proces znovu nastartuje.

Ačkoliv v dohledu nebyl nikdo, kdo by ho mohl pozorovat a závidět, naznačoval Gromfův pyšný postoj, že si je naprosto vědom toho, jak impozantně musí vypadat. Nádherný arcimágův plášť, jiskřivé piwafwi, jehož četné skryté kapsy obsahovaly víc magických pokladů než celý Čarodějec dohromady, mu pyšně splýval z ramenou. Bohatě vykládané brože ho držely na místě, a navíc mu i zdobily ramena. Arcimág se dotkl jedné z nich, safíru velikosti pěsti, který obsahoval kouzla potřebná k novému zažehnutí městských hodin.

Gromf věděl, že působí omračujícím dojmem i bez vnějších odznaků moci. Vysoký, pohledný a s mladicky energickým vystupováním, které by mu mohl závidět lecjaký student Bojové Magthere, dokázal vzbuzovat jak obdivné pohledy, tak strach a úctu. A skutečně byl velmi obávaný, neboť v celém Menzoberranzanu nebyl jiný kouzelník stejně mocný jako on. Tahle temná hodina patřila jen jemu a každodenní sesílání kouzla představovalo malou soukromou oslavu jeho vlastní moci.

Kouzelník začal s meditací, která mu měla pomoct soustředit se na přípravu k čarování. Vtom koutkem oka zahlédl vznášející se disk, který plul širokou ulicí přímo k němu. Za ním nepochodoval obvyklý vojenský doprovod, ale skupina v rouchách oděných kněžek.

Gromf se zamračil, když poznal Matronu Barrison Del’Armgo z druhého nejmocnějšího menzoberranzanského rodu. Co tady v tuhle hodinu mohla chtít?

Jeho zmatení ještě vzrostlo, když si všiml, že se z elegantního Narbondellynu blíží další disk. Za ním následovalo několik otroky nesených nosítek. Přicházely další kněžky; některé na ještěrech, jiné pěšky. Z obou stran kolem něj proudily kněžky z téměř celého města a s tichým odhodláním směřovaly do pevnosti Baenre.

V Gromfově srdci vzplála spalující zuřivost. Bylo zjevné, že se schyluje k důležitému setkání, a on nejenže nebyl pozván, ale dokonce ani informován. Dělo se něco převratného a on musel zjistit co.

Sevřel v dlaní rodový odznak, který mu visel kolem krku, a pronesl slova, která ho měla rychlostí myšlenky přenést do rodové pevnosti. K jeho naprostému ohromení se nic nestalo. Mocný arcimág města Menzoberranzanu stál sám ve středu temného nádvoří, odříznutý od rodinného sídla.

Protože nemohl nic jiného dělat, obrátil se Gromf zpět k chladnému kamennému sloupu a začal odříkávat slova zaklínadla.

Triel Baenre seděla v srdci rodové kaple a obhlížela temné tváře před sebou. Ačkoliv byla ve své pevnosti, ve svém království, cítila se celá nesvá a nevěděla, jak by měl setkání zahájit.

Nakonec bylo rozhodnutí učiněno za ni. Malá a seschlá drowí žena se směle prodrala k trůnu. Ostatní kněžky jí rychle ustupovaly z cesty, a dokonce i Triel se postavila a nabídla nově příchozí ženě čestné místo.

Tou starou elfkou totiž nebyl nikdo menší než Hesken-P’aj, Matrona matka rodu Symryvvin a nejmocnější kněžka celého Menzoberranzanu. Ačkoliv byl její rod po nesčetná staletí jmenován vždy na osmnáctém místě, Matrona měla moc, kterou všichni uznávali a respektovali. Hesken-P’aj byla často označována jako „oči Lloth“ a při řídkých příležitostech, kdy opouštěla vlastní dům, jí všichni vzdávali úctu.

Ale Hesken-P’aj mávnutím ruky odmítla nabídku Trielina trůnu. „Byla jsem vyslána, abych zde promluvila, a ne vládla,“ prohlásila netrpělivě. Stará žena se obrátila ke shromážděným kněžkám, zjevně dychtivá odbýt si povinnost a opět se vzdálit.

„Každé nové Matroně dnes Lloth posílá blahopřání. Vládněte dlouho a dobře a obnovte víru v Lloth do jejích bývalých výšin. Samy jste slyšely, že všechny války v Menzoberranzanu musí ustat a město musí být obnoveno. Žádná kněžka nesmí zabít druhou a všechny zdravé děti je třeba vychovat, dokonce i muže. Dokud Lloth sama nerozhodne jinak, bude nad dodržováním těchto nových zákonů dohlížet Vládnoucí rada.“

Stará drowí elfka pak vyjmenovala osm Matron, které město v budoucnu povedou. „Snažte se vládnout dobře,“ nabádala je, „neboť tento mír je dočasný a křehký. Pamatujte, že kdokoliv ho z vlastní vůle poruší, bude bez milosti zničen. Ti, kteří budou hledat jiné cesty rozšíření vlivu Pavoučí královny, dojdou odměny. To je vše, co jsem chtěla říct.“ S těmito slovy se Matrona odhmotnila a zmizela jako pára.

Triel si odkašlala. „Všechny jsme to slyšely. Když byla obnovena Vládnoucí rada, budou všechna budoucí jednání omezena na Osmičku. Pokud ještě chcete říct něco, co by se týkalo tohoto shromáždění, máte nyní možnost.“

Shakti Hunzrin vyskočila na nohy. Taková příležitost se již nikdy nemusela opakovat a ona měla v úmyslu se jí pevně chopit. Lloth mohla anarchii na chvíli odvrátit, ovšem Shakti se stejně pokusí udělat co největší škody.

„Doneslo se mi něco, co se týká všech přítomných drowů,“ začala. „Jedna z kněžek-novicek se zapletla s podivnými kouzly, s lidskou magií. Za jakým účelem, to nevím. Tahle kněžka vlastní amulet, lidský artefakt velkého stáří, který jí umožňuje nést si s sebou drowí magii na Povrch.“

Shakti vylovila ze záhybů roucha několik kusů pergamenu a zdvihla je vysoko do vzduchu. „Zde mám důkaz napsaný přímo rukou oné kněžky. Artefaktem vládne Liriel z rodu Baenre. Svěřuji svůj objev tomuto shromáždění stejně jako úkol rozhodnout o tom, co musí být uděláno.“

Následoval okamžik – jen okamžik – čirého šoku. Pak ve shromáždění vypukl chaos. Kněžky zprávu přijaly s velkou škálou různých názorů. Některé se vzrušeně dohadovaly o naskýtajících se příležitostech, jiné hlasitě volaly po smrti obviněné zrádkyně a jiné – s vážnými tvářemi – drmolily modlitby k Lloth.

Konečně se postavila Matrona Triel. I přes značný nedostatek fyzické velikosti se všechny oči v kapli upřely na její drobný, vzteky planoucí obličej.

„Ticho!“ zahřímala.

Sál okamžitě ztichl. To jediné slovo s sebou neslo sílu kouzla a žádná osoba v kapli tak nemohla promluvit, ať by sebevíc chtěla.

„Tohle jsou skutečně znepokojující zprávy,“ přiznala Matrona Baenre. Mluvila dokonale vyrovnaným hlasem, ale pohled, který věnovala Shakti, byl zhmotněním čiré zlovůle. „Samozřejmě si všechny uvědomujete, že mě osobně tenhle objev staví do velmi složité situace. Liriel své skutky spáchala během mé vlády a tudíž je zcela lhostejné, jestli konala na můj pokyn, a nebo za mými zády. Vskutku jsem vděčná za Llothin mír,“ dodala Triel upřímně a velmi významně. „V tomto světle nové svornosti v klidu probereme nejlepší možný postup a rozhodnutí ponecháme v rukou Lloth. Ty,“ ukázala na oslnivě krásnou ženu usazenou v čele delegace rodu Faen Tlabbar. „Vyjádři se, Matrono Ghilanno.“

Nově pozdvihnutá Matrona se se zašeptáním hedvábí a jemným zazvoněním šperků postavila. Rod Faen Tlabbar trpěl většími vnitřními sváry než většina jiných, neboť jak jeho původní vládkyně, tak dědička byly zabity. Celé město vědělo, že Ghilanna si svoje postavení vydobyla v krutém a krvavém boji se sedmi sestrami, přesto byl jemný vzhled té ženy v naprostém rozporu s její smrtící pověstí. Ghilanna Tlabbar byla vysoká a štíhlá a stejně marnivého vzhledu a chtivých zvyků jako všechny ženy toho rodu. Na rozdíl od většiny kněžek se nedostavila v prostém rouchu, ale v nádherných černých šatech. Pevně utažený a odvážně vystřižený korzet byl lemovaný drobounkými černými perlami a skrze tenoučkou látku sukní se dala jasně vidět celá délka jejích nohou. Pečlivě nalíčený obličej se však tvářil sveřepě.

„Tahle nová magie by mohla znamenat konec vlády Matron,“ začala Ghilanna přímo. „Lidé Menzoberranzanu se podřizují naší vládě – alespoň částečně – protože nemají jinou možnost. Jen málo jich může dlouho přežít v divokých Temných říších, a i když ano, tak se tomu dá sotva říkat život. Rovněž pro nás není místo v Zemích světla. To bylo nedávnými událostmi jasně prokázáno. Zvažme však tohle: kdyby kouzelníci mohli kouzla sesílat na Povrchu se stejnou silou jako zde, co by je drželo pod naší vládou? Jejich oči jsou uvyklé světlu a se svou mocí by nahoře mohli nejen přežít, ale i prosperovat.

Dokonce i poddaní,“ pokračovala Ghilanna vážně, „umělci a vojáci by se mohli nechat zlákat příležitostí vydobýt si své místo nahoře. A proč ne? I nejobyčejnější drow vládne schopnostmi, které by mu lidský kouzelník mohl závidět. Naše přirozená odolnost vůči magii je postrachem všech kouzel užívajících národů. Jejich moc po nás sklouzává jako pouhé kapky vody. Neviditelnost, ticho, temnota, nezranitelnost vůči magii – takové je dědictví každého drowa. A nezapomínejme, že nemnozí se mohou postavit smrtícím dovednostem drowího bojovníka – a kdo z nás nebyl cvičen v zacházení se zbraněmi? Zvažme tohle všechno a zeptejme se sami sebe, kolik drowů by zůstalo v Menzoberranzanu pod naší vládou, kdyby věděli, že mají moc usadit se jinde.“

Mez’Barris Armgo, Matrona rodu Barrison Del’Armgo, obdržela jako další v pořadí Trielino svolení k vyjádření názoru. Jako vládkyně Druhého rodu byla Mez’Barris zjevně rozzuřená, že bylo nějaké svolení vůbec potřeba. A aby toho nebylo málo, první směla promluvit Matrona nižšího rodu! Triel však měla shromáždění pod naprostou kontrolou a jediné, co Mez’Barris mohla učinit, bylo vybít si hněv na čerstvé Matroně Tlabbar. Pohled, který vrhla po mladé ženě, byl naplněn pohrdáním.

„To byla skvělá řeč,“ ušklíbla se Mez’Barris. „Ghilanna dokáže vnést eleganci a styl i do rouhačství. A o rouhání bezpochyby šlo – jiné označení pro její slova ani být nemůže,“ zvolala Mez’Barris hlasem zvonícím vášní. „Vládneme s požehnáním a mocí Lloth, nebo ne? Pavoučí královna nemůže být ohrožena nějakou holkou a její kouzelnou cetkou, a stejně tak ani my, její kněžky!“

Posadila se za doprovodu souhlasného mumlání.

„Souhlasím s Matronou Mez’Barris. Tenhle objev nepředstavuje žádné ohrožení zavedených pořádků. Právě naopak. Můžeme z něj těžit všechny,“ vložila se do debaty Matrona Miz’ri. Její klan, rod Mizzrym, byl pozoruhodný obchodními kontakty, ochotou jednat s jinými rasami a zálibou ve zrádných dvojích hrách. Matroniny rudé oči při zvažování naskýtajících se úžasných příležitostí rudě zasvítily.

„S touhle takzvanou cetkou,“ pokračovala Miz’ri, „bychom se mohli vypravit do Zemí světla s takovou výzbrojí jako ještě nikdy předtím. Kdo by se pak mohl postavit našim kupeckým družinám a nájezdnickým komandům? Jen pomyslete na to bohatství! Tenhle magický předmět je jen další obyčejný nástroj. Máme ho a měli bychom ho použít.“

Jako další se k promluvě postavila Kyrnill Kenafin. Její rod byl v současnosti zařazen jako desátý, ale její arogantní vystupování a kruté karmínové oči dokazovaly, jakým tyranem ve skutečnosti je. V rodu Kenafin vládly kněžky neomezeně a velice si libovaly v podřizování si a v týraní mužských členů.

„Všechny tyhle řeči o tom, že by takovou věc mohli používat poddaní, muži a kouzelníci jsou naprostým nesmyslem. Odváží se snad používat bič s hadími hlavami nejvyšších kněžek? Jistěže ne! A bude to stejné, když si tenhle předmět přivlastníme jako kněžky Lloth – tak jako všechny případné vyrobené kopie. Kdo se nám odváží postavit?“ Kyrnill zdůraznila otázku drsným a sebevědomím úsměvem.

„Mě by zajímalo,“ začala Ker Horlbar, jedna ze dvou vládnoucích Matron rodu Horlbar, „proč bylo tohle obvinění vůči rodu Baenre proneseno i přes ustanovený mír?“

Několik drowích kněžek si vyměnilo lišácké pohledy. Bohatství i postavení klanu Horlbar záviselo na zemědělství a jeho největším rivalem byl tedy právě rod Hunzrin. Lloth mohla vyhlásit mír, ovšem její následovnice si i tak najdou způsob, jak proti sobě pletichařit.

„Mým úmyslem není obvinit První rod,“ namítla Shakti a znovu se postavila. „Tenhle objev dalece přesahuje ambice kteréhokoliv drowa. Dokonce by mohl být i důležitější než zvyšování bohatství a postavení rodu Horlbar.“

Tahle štiplavá odpověď vyvolala ze strany shromážděných drowů salvu posměšného smíchu, a dokonce i řídký potlesk. I některé kněžky, které se při Shaktině prvním prohlášení jen mračily, vysílaly nyní jejím směrem souhlasná kývnutí a dlouhé, odhadující pohledy. Tahle mladá žena nebyla ještě nejvyšší kněžkou a ani dědičkou matčina postavení v rodu Hunzrin. V Menzoberranzanu se moc nedávala, ale každý se jí musel zmocnit. Žena, která toho byla schopná a k tomu ochotná, stála za pečlivé pozorování.

Debata ještě nějakou dobu pokračovala. Triel vyslechla promluvy všech kněžek, avšak žádná odpověď ji nenapadla. Dokonce i kdyby v tom nebyl namočen její rod, měla celá záležitost víc možností, víc vrstev nebezpečí a důsledků, než mohl drow za tak krátkou dobu změřit.

Konečně se obrátila k Zeerith Q’Xorlarrin. Tahle vznešená žena byla známá diplomatickými schopnostmi a často byla pověřována rozhodováním sporů mezi rody. Dokonce i nyní seděla Zeerith klidně mezi dohadujícími se ženami. Tahle situace jistě prověří i její pověstný úsudek.

„Co k tomuto objevu řekneš ty, Matrono Zeerith?“ požadovala Triel. Byla si jistá, že odpověď, jakkoliv se bude zdát nestranná, zajisté neporuší dlouhodobé spojenectví rodů Baenre a Xorlarrin. „Promluv a my přijmeme tvoji radu, jako kdyby přišla z úst samotné Lloth.“

Matrona se postavila. „Je zřejmé, že se o tomto lidském artefaktu musíme dozvědět víc. A protože se jedná o magický nástroj, navrhuji, aby byl svěřen sboru mistrů Čarodějce. Jen kouzelnická škola má prostředky potřebné ke studiu a případnému vyrobení takového předmětu. Samozřejmě že oboje proběhne pod přísnou kontrolou Vládnoucí rady. Dokud nebude učiněno rozhodnutí, musíme vše udržet v tajnosti a mimo vědomí poddaných. Navrhuji, aby každá kněžka, která o amuletu promluví mimo tuto místnost, s výjimkou rozhovoru s mistrem Čarodějce, byla Vládnoucí radou potrestána odebráním hodnosti a cti, s hrozbou následného horšího trestu, jen co Lloth zruší svůj mír.“

Většina kněžek přikývla a tiše přijala prohlášení Matrony Zeerith.

„A nyní k mladé novicce, která to všechno začala,“ pokračovala Zeerith nečekaně. „Podle příkazu Lloth nesmí jedna kněžka zabít druhou. Podle mě však Liriel ještě nedosáhla tohoto postavení a ještě tudíž není výnosem Pavoučí královny chráněna. Kromě toho se Liriel ukázala být kouzelnicí značné moci, a přesto ještě nebyla podrobena průzkumu mysli potřebnému ke zjištění její oddanosti Lloth. Za oba tyto prohřešky volám po její smrti. Takový je můj soud, který je z rozhodnutí Matrony Triel také vůlí Pavoučí královny.“

Rozsudek, z úst obvykle smířlivé Matrony Xorlarrin znějící nečekaně krutě, vyvolal v sále záplavu temného mumlání.

„Ne.“

To jediné slovo vyvolalo šok a ticho. Sos’Umptu Baenre, obvykle málomluvná strážkyně kaple Baenre, vystoupila do středu sálu. Postavila se před oltář a sebejistě se obrátila ke shromáždění. „Ne,“ zopakovala. „Taková není vůle Lloth.“

Triel, chvějící se vzteky, povstala z trůnu. Se Zeerithiným verdiktem nebyla spokojená, ale před všemi kněžkami Menzoberranzanu se zavázala radu Matrony Xorlarrin uposlechnout. Její autorita byla celou touhle událostí již tak dost zpochybněná a Sos’Umptin nečekaný vzdor představoval víc, než byla mladá Matrona ochotná snášet.

„Ty se odvažuješ mi vzdorovat?“ rozlítila se na mladší sestru. „Jak je možné, že by k tobě Pavoučí královna promlouvala navzdory moudrosti tvé Matrony matky?“

„Lloth mluví k nám všem,“ pronesla Sos’Umptu rozhodně. Kněžka se obrátila a ukázala na magický obraz Lloth, měnícího se pavouka, který se vznášel nad oltářem. Kněžka počkala, dokud se iluze znovu nezměnila do podoby drowí ženy. „Podívejte se na její tvář.“

Tehdy si Triel poprvé v životě všimla, jak nápadně se podobá její neteří. Tentokrát nebylo možné to pominout, neboť oči drowí ženy již nezářily typickým karmínem temných elfů. Místo toho nabraly podivný, velmi vzdálený odstín jantaru. Na tváři magické iluze se usadil temně pobavený úsměv.

Všichni ti, kteří kdy viděli Liriel Baenre, poznali význam oné proměny a spěšný šepot ho rozšířil i k ostatním přítomným.

„Sloužíme Paní chaosu,“ pokračovala Sos’Umptu tiše a ukázala na zjevení se zlatýma očima. „Liriel se v dobrém i ve zlém dostalo přízně Lloth. Vzpomeňte si na slova Matrony Hesken-P’aj: ti, kteří budou hledat jiné cesty rozšíření vlivu Pavoučí královny, dojdou odměny. Možná že Liriel takovou cestu našla. Ještě nemůžeme říct, co nám tahle nová magie přinese. Pohleďte však na vůli Lloth a rozejděte se v míru.“

Shromáždění skončilo brzy po Sos’Umptině prohlášení a menzoberranzanské kněžky se rozplynuly v temnotě.

Zeerith Q’Xorlarrin, Matrona matka rodu Xorlarrin, patřila mezi první, které opustily usedlost Baenre. Zatáhla záclonky v otroky nesených nosítkách a usadila se na polštářcích. Až teprve tehdy dala průchod emocím a zasyčela četné kletby na adresu rodu Baenre a jeho tří generací hlupaček.

Vytáhla do války po boku staré Matrony Baenre a stále v ní ještě vřelo všechno to, k čemu došlo v tunelech pod Mitrilovou síní. Auro’pol, Matrona mocného rodu Agrach Dyrr, byla na příkaz bývalé Matrony Baenre zabita stvořením z Propasti. Sama válka byla dostatečnou pohromou, ale nakonec to byla smrt Auro’pol – která podle všeho nebyla vůlí Lloth – co Zeerith Q’Xorlarrin přesvědčilo, že První rod si svoje postavení již nezaslouží. Triel čekají po zrušení míru velké potíže, tím si byla Zeerith jistá.

Mezitím tu však byly další věci, které mohla udělat. Svým přísným rozsudkem hodně riskovala: neformální a smluvně nestvrzené spojenectví s rodem Baenre i pověst nestranné a spravedlivé diplomatky. Nakonec byla veřejně pokárána způsobem, jaký se tak pyšné Matroně nemohl líbit. Přesto zcela neprohrála. Nové kouzlo bude svěřeno Čarodějci, kde sedm kouzelníků z jejího rodu zastávalo pozice mistrů. Žádný z menzoberranzanských rodů neměl víc kouzelnické moci než Xorlarrin, a ať již budou odhalena jakákoliv tajemství, k uším Matrony Zeerith se donesou dlouho před tím, než budou předložena Vládnoucí radě.

Příležitost pomstít se rodu Baenre tudíž ještě nebyla zcela ztracená. Žádná kněžka Lloth nemohla proti mladé Liriel otevřeně vystoupit, ale mnohem víc drowů zemřelo otrávenou dýkou a kouzelnickými kouzly než pod hadími biči kněžek.

Uchlácholená příjemnými myšlenkami se Matrona Zeerith usmála a pohodlně se v měkce vystlaných nosítkách rozvalila. V hlavě se jí začal rodit úkol pro jejího milého bratra, Kharzu-kzada. Podle všech zpráv měl ten starý blázen svoji mladou a krásnou studentku v oblibě.

A proč, pomyslela si Zeerith, by měly břemeno obětování svých nejmilejších nést jen ženy?

Z okna temné studovny pozoroval Gromf Baenre, jak se město probouzí k životu. Zatímco většina Menzoberranzanu spala, trávil takto sám ve svém narbondellynském sídle spoustu hodin. Nespal – nikdy nebyl schopen usnout – a nyní se spoléhal na magii, která ho držela v mladickém stavu, aby ho udržovala při životě i bez výhody odpočinku. Během několika prvních staletí života nacházel klid v hlubokém meditativním transu, který byl jeho elfským dědictvím. Nyní se mu ale i přes obdivuhodnou kázeň získanou praktikováním kouzel schopnost bdělého odpočinku několik desetiletí vyhýbala. Menzoberranzanský arcimág zapomněl, jak snít.

A tak seděl sám, naplněn chmurnou zuřivostí, a bublal nekonečným pocitem zmaru, který definoval jeho existenci. Když náhle začal pulsovat poplach na jeho rodovém odznaku, nijak mu to náladu nezlepšilo. Zdálo se, že drahá sestřička Triel si konečně žádala potěšení z jeho společnosti.

Dlouhou chvíli si Gromf pohrával s myšlenkou, že by volání neuposlechl. Nakonec se toho ale neodvážil. Triel vládla rodu Baenre, a kdyby vyvolal její hněv, pozbyl by tím jeho život cenu.

Ne že by tedy nějakou měl, pomyslel si Gromf hořce. Tentokrát se neobtěžoval převléct se do roucha a zahalit se pláštěm, které byly odznakem jeho mocné funkce, a tak jen pronesl slova, která ho přenesla do rodového sídla.

Triel nalezl, jak rázuje sem a tam kaplí. S divokým výrazem po něm skočila a pevně ho uchopila za předloktí.

„Kde je?“ chtěla vědět. „Kam jsi ji schoval?“

Gromf okamžitě pochopil, neboť nad sestřinou hlavou se tyčil magický obraz Lloth, vytvořený jeho mocí a kouzly. Nádherná iluze se na něj usmívala s cynickým pobavením ve zlatých očích. Jeho očích a očích jeho neočekávaně schopné dcery.

Kouzelník se upjatě vykroutil z Matronina pevného sevření. „Mohla byste být víc konkrétní,“ požádal chladně. „V Menzoberranzanu není nedostatek žen.“

„Však dobře víš, koho myslím,“ vyplivla Triel. „Liriel není v Arach-Tinilith. Ty jsi jí dal svolení k odchodu a ze mě udělal blbce. Řekni mi, proč odešla, řekni mi, kde je, řekni mi o všem, co udělala!“

Gromf pokrčil rameny. „Liriel mi řekla jenom to, že má osobní záležitosti, kterým se potřebuje věnovat. Není mým zvykem vyptávat se žen na jejich pohnutky.“

„Dost už,“ zapištěla kněžka. „Na takové hry nemám čas. Kde je Liriel a kde je ten artefakt?“

Následoval okamžik zaraženého ticha. „Liriel neříkala nic o artefaktu,“ odpověděl Gromf pomalu.

Triel mu uvěřila. Kouzelníkův důvěrně známý chamtivý výraz ji přesvědčil. Artefakty byly vzácné dokonce i v Menzoberranzanu na magii tak bohatém a bylo nepravděpodobné, že by Gromf nechal dceru si s ním hrát, pokud by měl jen tušení o jeho existenci a moci.

„Takže potom nevíš, že Liriel našla způsob, jak přenést drowí magii do Zemí světla,“ prohlásila.

Gromf pomalu zavrtěl hlavou, mnohem víc nevěřícně než zamítavě. „Nevěděl jsem, co měla v plánu. Kdyby ano, tak bych jí ho samozřejmě vzal.“

„A to také musíš udělat,“ naléhala Triel. „Jestli ne, tak ten artefakt skončí v Čarodějci a jeho tajemství budou odhalena všem. Najdi ho a přines sem. Jenom ty a já budeme sdílet jeho moc, pro vlastní prospěch a slávu rodu Baenre.“

„A co Liriel?“

Triel pokrčila rameny. „Pátrá po ní půlka Menzoberranzanu. Ať s tvým přičiněním, nebo bez něj, se dívka nedožije druhého dne. Nikdo se nedozví, čí ruka zasadil ránu, a bude nejlepší, když plod její práce posílí rod Baenre.“

„Ale co tohle?“ zeptal se Gromf a ukázal na zlatookou podobu Lloth, která se tyčila nad oltářem. „Lloth jenom zřídka mluví takhle jasně. Jistě by bylo bláznovství ignorovat takové znamení.“

„Podívej se znovu,“ řekla Triel suše.

Již během jejich řeči se obraz změnil a oči se vrátily k obvyklému karmínovému třpytu. O chvíli později byly znovu jantarové.

Gromf okamžitě porozuměl. Paní chaosu si libovala v poštvávání uctívačů proti sobě. Nejen kvůli vlastnímu potěšení, ale také s vědomím, že ze soupeření vyvázne jen nejsilnější drow. Liriel se možná těšila její přízni, avšak to nijak nezaručovalo dlouhý a šťastný život.

Arcimág nezaváhal. „Udělám to,“ souhlasil.

„Cože? Žádné výčitky?“ posmívala se mu Triel.

„Jenom ta, že jsem nejednal rychleji a sám,“ odvětil otevřeně.

Matrona poznala pravdu v jeho slovech a usmála se. „Ten čas již dávno minul, drahý bratře,“ zapředla. „Teď jsme ty a já spojenci.“

Družně se do něj zavěsila a odvedla ho z kaple. „Tohle byla rušná noc a my toho musíme hodně probrat. Lloth nastolila ve městě mír, abychom mohli obnovit svoji sílu. Rod Baenre je prozatím na svém právoplatném místě, ovšem musíme se připravit na den, kdy mír skončí.“

Gromf se nechal sestrou odvést pryč. Věděl, že s ním Triel manipuluje a využívá při tom jeho touhu po moci a vlivu. Přesto si však cestou z kaple se smrtící ženou po boku uvědomoval, že dokud z toho budou těžit oba, bude jejich spojenectví skutečné.

Novinky o setkání a jeho důsledcích se šířily rychle a od velkých rodů dolétly až do skromných příbytků a obchodů v Mnohokulturní čtvrti. Ještě než Narbondel oznámil příchod nového dne, věděl každý obyvatel Menzoberranzanu, že Lloth vyhlásila příměří. Nikdo ale netušil, co to má všechno znamenat, a po celém městě se spolu se snídaní podávaly i nejrůznější spekulace a domněnky.

V pokoji ve své věži nad Bazarem zvažoval Nisstyre důsledky nového vývoje. Na jednu stranu slibovalo přerušení neustálé války oživení obchodu, a to byla pro Dračí poklad nanejvýš dobrá zpráva. Kupcovu skutečnému cíli a celoživotnímu úkolu by však nijak neposloužilo, kdyby Lloth znovu obnovila svoji plnou moc nad městem.

Nebyl ani potěšen, když mu poručík přišel oznámit, že si s ním přeje mluvit kněžka Hunzrin. Nisstyre netoužil setkat se s kteroukoliv kněžkou Pavoučí královny. Dříve než ale stihl vydat příkaz, aby byla poslána pryč, protlačila se kolem poručíka a vstoupila do pokoje.

Kněžka se s pažemi obtěžkanými knihami zastavila před jeho stolem. Nisstyre se zaklonil v křesle a obhlédl znepokojivé detaily: purpurem lemované černé roucho studentky, odznak menšího rodu a fanatický výraz v její pobledlé tváři.

„Ano?“ zajímal se. To jediné slovo dokonale vyjádřilo jeho nedostatek zájmu a neposkytovalo povzbuzení k zahájení hovoru.

„Jsem Shakti z rodu Hunzrin. A ty,“ zasyčela kněžka, „ty neuctíváš Lloth!“

Nisstyre povytáhl obě zrzavá obočí. „Usuzuji, že umění rozhovoru není jedním z předmětů v Arach-Tinilith.“

„Také jsi kouzelník,“ nenechala se Shakti vyvést z míry. „Mocný kouzelník, a přesto ses nikdy nepodrobil zkoušce oddanosti Lloth, která je požadována po všech, kteří ve městě praktikují magii. Vzbuzuješ mezi uctívači Lloth nespokojenost a obracíš je na víru ve Vhaerauna, v toho takzvaného boha zlodějů. Za každý z těchto zločinů bys mohl být namočený do roztaveného sýra a předhozený krysám!“

„Hmm,“ zabručel Nisstyre uznale. Zvážil nabízenou představu a rozhodl se zapamatovat si ji pro pozdější užití. Až poté se s plnou pozorností zaměřil na návštěvnici.

„To se musí nechat, kněžko, když dojde na mučení, máte bohatou představivost. A přesto,“ dodal a naklonil se kupředu, zatímco si ji měřil zneklidňujícím pohledem svých černých očí, „by vás někteří mohli označit za nemoudrou. Ovládám podle vás takovou moc, a vy sem přesto přijdete sama a vyhrožujete mi?“

„Přišla jsem uzavřít obchod,“ opravila ho. „Chci abys pro mě chytil jistou ženu. Dobře ti zaplatím.“

Mávnutím ruky odbyl její nabídku. „Na to by se jistě dal najít někdo vhodnější než kapitán Dračího pokladu. Město se jen hemží nájemnými vrahy a lovci odměn.“

„Možná sis mohl všimnout, že jsem nechtěla ji zabít,“ opatrně zdůraznila Shakti. „Chci jenom, abys ji našel a přinesl mi její majetek. Co s ní pak uděláš, nechám na tobě, za předpokladu, že se nikdy nevrátí do Menzoberranzanu. Takhle jednoduchý úkol bys jistě zvládnul.“

„A stejně tak i žoldnéři, a to za mnohem nižší cenu. Ve městě je i hodně takových lidí. Najměte si některé z nich.“

„Nemůžu,“ prohlásila neochotně. „Nemůžu riskovat, že se o tom dozví Matrony. Lloth zakázala, aby jedna kněžka zabila druhou.“

„V tom případě začínám vaše dilema chápat,“ řekl Nisstyre s náznakem pobaveni v hlase. Jeho pečlivě vybudovaná pověst založená na plnění úkolů s maximální možnou diskrétností mu za ty roky přinesla spousty podobných nabídek. „Musí to pro vás být nanejvýš nepříjemné uzavírat obchod s předpokládaným heretikem. Proč tedy právě se mnou?“

Shakti hodila knihy na stůl. „Ty jsi prodal tyhle knihy. Jsou o světě na Povrchu a ve městě jsou zakázané!“

„Takže jsme se vrátili zpět k výhrůžkám,“ poznamenal kupec. „Musím říct, že mě to začíná pomalu unavovat. Jestliže mi nemáte co zajímavého nabídnout…“

„Nabízím ti Liriel Baenre!“

Nisstyre přijal to prohlášení mlčky.

„Není potřeba křičet,“ napomenul mladou kněžku konečně. Ve tváři si s výjímkou cynického úsměvu zachovával nečitelný výraz. „Musím přiznat, že tahle nabídka má v sobě jistou přitažlivost, ale jakou cenu by mohla mít princezna z rodu Baenre pro kupeckého kapitána?“

Shakti se oběma rukama opřela o desku stolu a naklonila se blíž. „Liriel Baenre má magický předmět, který by ti při tvé práci hodně pomohl. Stal se předmětem velkého sporu mezi kněžkami Lloth. Teď ještě o něm víc neřeknu, avšak přines mi ho a já se s tebou o jeho tajemství podělím.“

„Ale vy jste kněžka Lloth.“

„To, a možná ještě víc.“ Shakti mu oplatila upřený pohled. „Čas od času je nějaká kněžka Lloth poslaná jako novicka do konkurenční církve, aby tam sloužila jako její oči a uši. Pavoučí královna špehování schvaluje a někdy i podporuje. Nebylo by tak pro jednu z jejích kněžek nemožné, aby pracovala s těmi, kteří následují Vhaerauna. Informace mohou, ku prospěchu všech, proudit oběma směry. Je to nesmírně riskantní, ale já jsem ochotná to podstoupit.“

Nisstyre si Shakti Hunzrin dlouze prohlížel, zvažoval upřímnost jejích slov a přemýšlel nad nesmírnou cenou její nabídky. Nakonec přihlédl k nenávisti, která jí čišela z hlasu vždy, když pronášela Lirielino jméno, a fanatickému lesku v jejích očích a rozhodl se souhlasit. Na rozdíl od kněžky však nebyl ochotný mluvit tak otevřeně nebo se upsat takhle nebezpečnému podniku.

„Dračí poklad je proslulý tím, že dokáže opatřit takřka cokoliv, a to bez ohledu na cenu,“ řekl a pečlivě zvažoval každé slovo. „Poskytnu vám vaši princeznu, ale musím vás varovat. Odměna by měla stát za celou tu námahu.“

„Věř mi,“ prohlásila kněžka vážně.

Ten návrh byl sám o sobě tak neuvěřitelný, že jak kupec, tak kněžka se nahlas rozesmáli.

16.

Lovci

Sám ve své studovně zvažoval Nisstyre podivné spojenectví, které právě uzavřel. Nabídku Shakti Hunzrin přijal nejen proto, aby získal špeha přímo v pevnosti moci Lloth, ale také aby se dozvěděl víc o magickém zařízení, o kterém se kněžka zmínila. Myslel si, že ví, co by jím mohlo být.

Kouzelník znovu vzpomínal na bitvu v rašemenském lese a na amulet, který si z ní odnesl jako jedinou kořist. Když se hlídka nesoucí amulet nevrátila zpět do Menzoberranzanu, odepsal celý podnik jako ztrátu. Pak došlo k setkání s Liriel a ke znovuobjevení ztracené hlídky. Nisstyre však hledaný amulet nenašel ani na těle drowích vojáků z hnízda, ani na těch dvou zabitých v jeskyni, a dokonce ani mezi kosterními pozůstatky, které později vyzdvihl z doupěte hlubinných netopýrů. Nakonec dospěl k názoru, že amulet byl ztracen někde v jeskyních, nebo že ho dokonce sežral jeden z dragazharů. Liriel se přitom zdála být zaměřená na neznámého nepřítele, kterého se snažila odradit od sestupu do Temných říší. Nisstyreho tehdy ani nenapadlo, že by amulet mohla vzít právě ona. Zjevně však mělo.

Posledním majitelem amuletu byl neskutečně silný lidský válečník, muž, kterého Nisstyre nechal zemřít v rašemenském lese. Drowí kouzelník předpokládal, že právě amulet zapříčinil mužovu šílenou bojovou zuřivost. Jestli ano, k čemu by byl Liriel a proč by ho menzoberranzanské kněžky tak zoufale chtěly?

Nisstyre odstrčil židli a vyšel ze studovny. V celém městě byl jediný drow, který by mohl znát odpovědi na takové otázky.

Kharza-kzad Xorlarrin rázoval místností sem a tam, šílený starostí a nerozhodností. Zeerith Q’Xorlarrin, jeho mladší sestra a Matrona rodu, odešla před několika okamžiky, a to po velice zneklidňujícím rozhovoru.

Zdálo se, že Liriel se dostala do velmi vážných potíží. Starý kouzelník se obával, že něco takového by se příliš živé dívce mohlo jednou stát. Do jisté míry vinil Kharza-kzad sám sebe. Kdyby jen víc porozuměl jejímu plánu, možná mohl nějak zasáhnout a odvrátit katastrofu. Samozřejmě věděl, že Liriel byla na Povrchu a získala tam jakýsi nový druh magie. Neměl ale tušení, že by jím mohl být lidský artefakt, a nikdy by si nepomyslel, že cokoliv člověkem vyrobené by mohlo způsobit takový rozruch a pozdvižení.

Představa drowí magie na Povrchu! Kharza-kzad byl doslova zasažen vlnou důsledků, které by to mohlo mít. Nebyla to však tahle vyhlídka, jakkoliv děsivá mohla být, co starému kouzelníkovi způsobilo nával zuřivosti, zármutku a starostí.

Vynikal ve vytváření kouzelných hůlek, zejména těch, které se daly využít v bitvě. Jeho hůlky patřily k cennému vlastnictví mnoha bojových kouzelníků a stovky nepřátel Menzoberranzanu podlehly jejich síle. Kharza-kzad Xorlarrin však sám nikdy nikoho nezabil.

Starý kouzelník si nebyl jistý, kolik dalších drowů o sobě mohlo něco takového prohlásit, ale věděl naprosto přesně, že jen málokterý by se tím chlubil. Vlastně o tom nikdy dřív nepřemýšlel a nikdy si nepředstavoval ty, kteří padli mocí jeho ničivých hůlek. Nyní ovšem proklínal svou izolaci a zaměření na jediný obor. Kdyby zažil pár bojů nebo vyzkoušel jednu ze svých zbraní, tak by možná byl k zabití své studentky lépe připraven. Matrona Zeerith mu totiž právě přikázala najít Liriel, zabít ji, vzít amulet a zahladit všechny stopy.

Kharzu-kzada ani nenapadlo, že by se příkazu mohl vzepřít. Byl menzoberranzanským drowem, nízkým mužem, který přes svoji moc a čestné postavení v Čarodějci musel podle zákona uposlechnout vůli vládnoucí ženy.

Kouzelníkovy seschlé a pokroucené prsty se sevřely kolem hůlky zastrčené za opaskem a v duchu se připravil na to, co muselo být vykonáno. A přece mu důvěrně známý předmět připadal na dotek cizí, stejně jako děsivý úkol před ním.

V zamčeném pokoji v domě Hunzrin, zaštítěná ochrannými kouzly, která ji ochraňovala před zvědavými pohledy jiných, pronášela Shakti slova kněžského kouzla. Bylo riskantní přivolávat Lloth v takové situaci, ale jestli při ní bohyně nestála, chtěla to Shakti vědět co nejdřív.

Mladá kněžka byla jednou z posledních, které po událostmi nabitém setkání opustily kapli Baenre. Nízkému postavení rodu Hunzrin vděčila za to, že měla místo až na samém konci sálu, a tak se mohla snadno zdržet na místě a pozorovat, které kněžky si vyměňovaly spiklenecké pohledy, a které odcházely s tichou zuřivostí. A tam ve stínu kaple právě ona, Shakti Hunzrin, jako jedna z mála spatřila skutečnou vůli Lloth.

Ohromná kouzelná iluze, stále se měnící pavouk a žena, shlédla na věrné Pavoučí královny zlatýma očima ve tváři Shaktiny nenáviděné rivalky. Když však byla kaple téměř prázdná, iluze se znovu proměnila a drowí oči změnily barvu z jantarové na karmínovou. Pro Shakti to znamenalo jasné poselství.

Paní chaosu odmítla rozsudek smrti vynesený nad Liriel Matronou Zeerith Q’Xorlarrin a místo něj zahájila soutěž. Llothina náklonnost byla vrtkavá a dostalo se jí jen nejschopnějším a nejpodlejším drowům. Právě teď se zdálo, že se jí těší Liriel Baenre, ale Shakti měla v úmyslu se jí zmocnit.

A tak pronášela slova modlitby k temné bohyni drowích elfů a žádala ji o kouzlo neviditelnosti, kterým by zahalila svého služebníka. Ssasser, temný nága, dychtivě čekal po jejím boku. Hadovité stvoření bylo stočené před zdobeným zrcadlem a slabé světlo svíček zasazených do jeho rámu se odráželo od jeho modrých šupin. Shakti se zavřenýma očima pronesla poslední slova kouzla. Nezpochybnitelně nadšené a vítězné zasyčení oznamovalo, že Lloth na její modlitbu odpověděla. Shakti otevřela oči: nága byl pryč.

Kněžka pozdvihla vidle a zamávala jimi před zrcadlem. Ve skle se okamžitě objevil nágův odraz. Jeho odporný obličej se děsivě zamračil a podrážděně zakmital dlouhým a tenkým jazykem

„Neměj strach, Ssassere. Kromě tohohle odrazu jsi stále neviditelný,“ oznámila mu Shakti. Na to, aby magicky nadané stvoření jen tak pustila z dohledu, byla příliš opatrná. Nága byl sice otrokem rodu Hunzrin, ale jinak byl stejně zrádný a podlý jako drowové, kterým sloužil. Ssasser by jistě uvítal příležitost k zabití kněžky; a skutečně, mazané stvoření se již začínalo odsouvat mimo rám zrcadla.

„Zůstaň na místě, kde tě uvidím,“ vyštěkla kněžka. „A poslouchej dobře: teď se vrátíš do Lirielina domu. Pátrej po čemkoliv, co by ti pomohlo ji vystopovat. Se získanými informacemi se vrátíš sem. Já ti potom dám párek quagotů, kteří ti při lovu pomohou. Až Liriel zabiješ a přineseš mi její amulet, dám ti svobodu.“

Zrcadlová tvář temného nágy se při těch slovech rozjasnila. Quagot bylo obrovské dvounohé stvoření s bílou srstí, které vypadalo jako neskutečný potomek zlobra a medvěda. Nebyl právě chytrý, ale měl silné lovecké instinkty a v boji byl silný a zrádný. Někteří drowové je zotročovali jako vojáky a stráže. Ssasser nade vše rád vydával rozkazy a s takovými vojáky se mu nádherný úkol v podobě zabití drowí ženy jistě podaří splnit.

„Ssasser slyšel všechno, co paní Shakti říká. Ssasser teď lovit?“ žadonilo stvoření.

Když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, vyrazil ven úzkým tunelem, který vedl z místnosti a mířil dolů napříč stěnami usedlosti.

Shakti se usmála, potěšená jeho nadšením. Dračí poklad chovala ve velké vážnosti a rozhodnutí spojit se s Nisstyrem nebylo ani trochu neuvážené. Když už však měla k dispozici více lovců, hodlala je na Lirielinu stopu nasadit všechny.

V kopcích severně od vesnice Trolí Most se Fjodor z Rašemenu přikrčil za rozptýlenou hromadou kamení a nakoukl do malé jeskyně. Slunce za jeho zády pomalu vycházelo nad obzor, ale ranní vzduch byl stále ještě chladný a kamenitou půdu pokrývala noční jinovatka. Mladý válečník si dýcháním zahříval ruce a usadil se, aby čekal a pozoroval. Několik dní strávil lovem a teď měl poprvé za tu dobu kořist na dohled.

V hlubinách jeskyně vzplála jiskra a vzápětí další. Během několika okamžiků se rozhořel malý ohýnek, vydávající jen skromné světlo. Ve vzduchu se nevznášela vůně pečícího se masa, což ale Fjodora nepřekvapovalo. Zdálo se, že drowové jedí jídlo syrové. Sledoval tyhle tři lesem a víc než jednou nalezl pozůstatky nedávno zabitého úlovku. Ačkoliv ani na okamžik neztratil jejich stopu, nenarazil na žádné zbytky ohniště. Spíš ho tedy překvapilo, že se temní elfové nyní odvážili riskovat. Samozřejmě svítalo a malý ohýnek zapálený kvůli teplu mohl být v takhle malé jeskyni uprostřed pustých kopců jen stěží někým zaznamenaný.

Před začátkem každého dne vyhledali drowové úkryt před sluncem. Okolní drsná krajina byla plná jeskyní, ale tohle bylo poprvé, kdy Fjodor skutečně našel jejich skrýš. Lovil temné elfy celé dny, počínaje okamžikem, kdy v Temných říších narazil na jeskyni posetou těly temných elfu a hlubinných netopýrů. Něco na tom pohledu mu nesedělo; co přesně, nedokázal říct. Prohledal těla dvou zabitých drowů a ani na jednom z nich hledaný amulet nenašel. To ho nepřekvapilo, protože přeživší by takový poklad jistě vzali s sebou a nenechali by ho jen tak ležet. Sledoval krvavé šlápoty tří přeživších drowů vedoucí strmým tunelem do drsných skalnatých kopců. Dál každou noc směřovali na západ, a to tempem, kterému přes den Fjodor sotva stačil.

Teď však přišel jeho čas. Až se s příchodem noci drowové vynoří z jeskyně, získá Fjodor amulet zpět, nebo zemře v boji.

Temný nága se i přes kouzlo neviditelnosti opatrně krčil v koutě. Do Lirielina domu proklouzl Ssasser stejnou cestou jako posledně a znovu snadno překonal past spolknutím otrávené šipky. Služebníků, kteří se starali o dům drowí ženy, se nebál, neboť služba rodu Hunzrin mu zajistila dostatečný objem kouzel. Mocná bytost uprostřed Lirieliny studovny ale byla nad jeho síly.

Gromf Baenre, nejproslulejší kouzelník města, seděl za stolem své dcery. Kolem nohou se mu vršily rozházené knihy a na tváři se mu usadil děsivě zamračený výraz.

Dlouhé prsty splétal do vzorců kouzla a slova zaklínání pronášel s přesností získanou díky velké moci a dlouhým rokům praxe. Gestům Ssasser nevěnoval pozornost – jako nága neměl ruce a tudíž by mu stejně k ničemu nebyla – ovšem slovům nejen pečlivě naslouchal, ale v duchu si je opakoval tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že si je pamatuje správně.

Tak moc se však zabýval tajným studiem, že si nejdříve ani nevšiml, jaký byl účinek kouzla. Do studovny se jakoby ze zdí nahrnul dým. Nakonec se mrak odtrhl od stěny a zhmotnil se do podoby živoucí sochy drowa.

„Tady nic užitečného není,“ řekl kouzelník a mávnul rukou k hromadě odhozených knih. „Najdi její služebníky a zjisti, jestli o ní něco neví.“

Golem se uklonil a s nohama hlasitě klapajícíma na kamenné podlaze vykročil z místnosti. Ssasser se odtáhl z dosahu kamenných bot, ale pak se opět natáhl dopředu, zvědavý, co arcimág podnikne dál. Jen zřídka se nágovi dostalo příležitosti pozorovat takhle mocného kouzelníka, a tak doufal, že by Gromf mohl seslat další kouzlo.

To mu však drowí kouzelník nedopřál. Jen si frustrovaně prohrábl rukou dlouhé vlasy a pak se usadil k tichému přemýšlení. Po dlouhé chvíli vytáhl z kapsy třpytivého pláště malou knihu, prolistoval pár stran a odhodil ji na stůl.

„Tohle sám nezvládnu,“ zamumlal si pro sebe, „dokonce ani s kopií knihy kouzel, kterou jsem jí dal. Při použití těchhle bran může být Liriel kdekoliv. Sám město opustit nemůžu. Mohl bych ale svěřit taková kouzla někomu jinému?“

Gromf se postavil a začal přecházet po místnosti. „Ne,“ uzavřel konečně. „Jestli se mi dívku nepodaří najít dřív, než se dozví o hrozícím nebezpečí a uprchne z Temných říší, je pro mě ztracená a její kouzla s ní.“

Z nižšího patra se ozvalo řinčení následované bolestivým výkřikem půlčice, který přešel v rychlé a upřímné brebentění. Kouzelník se usmál a vykročil z místnosti, aby zjistil, jaké informace se jeho kamennému sluhovi podařilo z dívčiny komorné dostat.

Neviditelný nága se s úpomým chvatem přesunul ke stolu. Doširoka rozevřel čelist s hrozivými zuby a vrhl se po vzácné knize. Pozřel ji a několikrát naprázdno polkl, aby urychlil její cestu do vnitřního orgánu, který v té chvíli již ukrýval dva svitky kouzel, několik lahviček s jedem, malou mitrilovou sekyru, celkem pěknou dýku a šipku z kuše, kterou před chvílí spolkl. Ssasser dokázal podle libosti vyvrhnout kterýkoliv z těchto předmětů. Pro jistotu nága pozřel ještě velkou mapu povrchového světa. S tou dokáže hunzrinskou otrokářku přesvědčit, že má dostatek informací k zahájení lovu na odpadlou ženu.

Knihu kouzel si nechá jako vlastní tajnou odměnu.

Daleko od vzhůru nohama obráceného města poskakovala Liriel vesele chodbami Temných říší. Unavená, ale nesmírně šťastná. Když měla Poutníkův amulet v rukou a zakletý tak, aby uchoval jedinečnou magii Temných říší, mohla se v klidu vrátit do Arach-Tinilith, kde hodlala vybrousit své schopnosti a lépe se připravit na cestu do Zemí světla. Nutné roky studia se již nezdály tak dlouhé a ani břímě zrychleného učení tak těžké. Na okamžik si přála, aby měla někoho, s kým by se o svůj úspěch mohla podělit. Něco takového však nebylo v drowí přirozenosti a Liriel byla příliš rozradostněná, než aby se trápila něčím, co ani nikdy nemohlo být. Mladá elfka stvořila bránu, která ji měla přenést do Xorlarrinské věže, a s uspokojeným vydechnutím jí prošla.

Na druhé straně ji přivítal Kharza-kzad, ale nezdál se být ve své obvyklé, čiperně podrážděné náladě. Místo roztěkanosti stál tiše na místě. Řídké vlasy, které mu jindy divoce vlály kolem hlavy, měl nyní pečlivě učesané, a dokonce i vrásky v jeho tváři nevypadaly tak hluboké. Působil podivně odhodlaně a zvláštně vyrovnaně.

„Máš vůbec tušení, co jsi udělala?“ pronesl upjatým, truchlivým hlasem.

Liriel ztuhla, na okamžik omráčená zjištěním, že Kharza nějakým způsobem prohlédl její záměry. Samozřejmě že by ho mohla přesvědčit; již několikrát v minulosti ho dokázala přimět vidět věci jejíma očima. „Jistěže vím, co jsem udělala! Je to vlastně strašně vzrušující. Našla jsem způsob…“

„Podepsala sis rozsudek smrti, to jsi udělala!“ skočil jí do řeči. „Jsi snad naivní a vážně čekáš, že ti vládcové Menzoberranzanu dovolí vládnout takovou mocí? Který drow by nevraždil, aby se jí zmocnil?“

Dívka zmateně zamrkala. Jen málo menzoberranzanských drowů cestovalo Temnými říšemi, s výjimkou hlídek nutných k udržení blízkých tunelů bez nepřátel. Jen málo temných elfů sdílelo její zvídavou povahu, lásku k dobrodružství a zálibu v bezúčelných průzkumných výpravách. A rozhodně se žádný z nich nechtěl vypravit do Zemí světla za znalostmi a runovou magií. Kromě toho, který drow vůbec věděl o její existenci? Byl naprostý zázrak, že ona sama dokázala ze střípků sestavit příběh Poutníkova amuletu. Nikdo jiný nemohl vědět, co pro ni znamenal a k čemu sloužil.

Náhle pochopila. Samozřejmě že to nemohli vědět! Drowové bezpochyby věřili, že i tenhle amulet je jako většina jiných magických předmětů ve městě a jen pouhé jeho vlastnictví kouzelníkem nebo kněžkou dostatečné moci stačí k vyvolání jeho kouzel! Není divu, že Kharza říkal, jak by pro něj mnozí zabíjeli!

„Ale tenhle amulet by jim k ničemu nebyl! Není jako nic z toho, co známe,“ vysvětlovala upřímně. „Nech mě to vysvětlit…“

„Ne,“ zastavil ji Kharza prostě a prudce zdvihl ruku v umlčujícím gestu. „Čím méně toho o amuletu vím, tím větší mám šanci přežít.“

Lirieliny oči sklouzly k bojové hůlce v učitelově pravé ruce a pak se pomalu vrátily k jeho rozhodně se tvářícímu obličeji. Pravda ji náhle udeřila do tváře: Kharza ji chtěl zabít.

Kouzelník se o krok přiblížil, prázdnou ruku nataženou před sebe a hůlku skloněnou jako připravený meč. „Ten amulet musí být předán do Čarodějce k prostudování. Dej mi ho.“

Ruka se jí sevřela kolem na krku visícího zlatého pouzdra. Snažila se promluvit, ale zjistila, že to nejde. Tak sucho měla v krku a tak silná byla bolest v hrudi. Liriel ve svém mladém životě zažila mnoho zrad, ale žádná nepřišla tak nečekaně jako tahle. Věděla, že Kharzovi na ní zvláštním způsobem záleží, možná víc než komukoliv jinému. Zvykla si na to spoléhat a časem se mezi nimi vytvořilo něco, co připomínalo důvěru. Mezi drowy však důvěra vždy předcházela zradu. Liriel si uvědomila bláhovost svého jednání a přijala trest.

S odvahou a vzdorem očekávaným od temné elfky ze šlechtického rodu zdvihla bradu a připravila se na smrt. Prsty sevřela kolem amuletu a volnou rukou vytvořila posunkovou řečí svá poslední slova.

Udeř. Amulet to přežije. Můžeš si ho pak vzít z popela.

Kharza-kzad pozdvihl hůlku a namířil ji na ni. Mučivě dlouhou dobu proti sobě oba tiše stáli.

Pak, kouzelník zcela nečekaně šťavnatě zaklel a odhodil zbraň stranou. „Nemůžu,“ řekl truchlivě.

Liriel ohromeně sledovala, jak ruce jejího učitele splétají vzorce kouzla. Uprostřed místnosti se objevila třpytivá brána ve tvaru diamantu.

„Musíš opustit Menzoberranzan,“ naléhal kouzelník a strkal ji k zářícím dveřím. „Není pro tebe bezpečné tu zůstávat. Vezmi si svoji novou magii na Povrch a žij tam, jak nejlépe dokážeš.“

„Ale…“

„Teď není čas na hádky. Jdi.“

Omráčená k poslušnosti zamířila Liriel k bráně.

„Počkej!“ zavřískl Kharza a vrhl se kupředu, aby ji zadržel. Chvíli si pro sebe něco mumlal a na prstech při tom dopočítal do devíti.

„Přesně jak jsem si myslel,“ zamumlal. V ruce sevřel provázek vedoucí ke zvonku a naléhavě za něj zatahal.

Na zavolání okamžitě odpověděl mužský sluha. Kharza ho bez váhání pevně uchopil a prostrčil branou. Následoval oslňující záblesk světla a komnatu zaplnil pach pálícího se masa. Nešťastný sloužící zmizel.

„Každá devátá osoba procházející branou je na místě sežehnutá,“ vysvětlil jí Kharza-kzad nepřítomně. „Jak už jsem ti jednou řekl, žádný magický portál není bez ochrany a bez nebezpečí.“

Známý puntíčkářský tón v hlase jejího učitele probral Liriel ze stavu hypnotického šoku. Vrhla se do kouzelníkovy náruče a chvíli tak zůstali stát v zoufalém objetí. Ani jeden z nich nepromluvil, protože pro něco takového neexistovala v drowí řeči slova.

Konečně se od ní Kharza-kzad jemně odtáhnul. „Jdi,“ řekl znovu.

Mladá drowí elfka přikývla a vykročila k bráně. Pozdvihla ruku k pozdravu a zmizela v kouzelné záři.

Kouzelníkova úzká ramena se zvedla a pak s mocným povzdechem znovu klesla. Otočil se, zpomalený neznámými pocity smutku a ztráty, a bránu nechal, aby se sama vyčerpala a uzavřela. Při tom ho do oka udeřil kovový záblesk. Pořádkumilovný starý drow se sehnul a zdvihl mosazný náramek se znakem rodu Xorlarrin, vše, co zbylo po drowím sluhovi.

Kouzelník si ho nasadil na zápěstí. Byl pro něj příliš velký, ale on si trofej s pýchou prohlížel.

„Jak nádherné,“ mumlal si a otáčel rukou tak, aby se leštěná mosaz zaleskla ve světle svíček. „Nakonec se mi přece jen podařilo někoho zabít.“

17.

Zbraně

„Jsem nadšený, že se mi tě tu podařilo zastihnout. Očekával jsem, že touhle dobou budeš již v bezpečí Čarodějce.“

Kharza-kzad se polekaně otočil, aby čelil nevítanému hostu. Když před sebou spatřil zrzavého drowa – který se s urážlivou lehkostí rozvaloval v Kharzově vlastním křesle – proklel kouzelník den, kdy s tímhle kupcem uzavřel první obchod. Nisstyre znovu vklouznul do jeho věže s použitím brány, kterou před mnoha lety vytvořili pro podobné účely, aniž by žádal o pozvání. Pomalu se z toho stával nepříjemný zlozvyk.

„Co chceš?“ dožadoval se Kharza-kzad.

Kupec se usmál a natáhl si nohy na stůl, aniž by věnoval pozornost hromadě svitků, která při tom skončila pod jeho botami. „Nic víc než každý jiný drow ve městě. Chci amulet patřící Liriel Baenre.“

Kouzelník se přinutil neuhnout očima k téměř vybledlému obrysu brány, která ji odnesla do bezpečí.

„Nemám sice tušení, jak se ubožák jako ty o něčem takovém dozvěděl, ale stejně ti to k ničemu nebude,“ pronesl s větším dílem odvahy, než na kolik se cítil. Dokonce i přes nával vzrušení ze svého prvního zabití neměl chuť pozdvihnout bojovou hůlku proti jinému kouzelníkovi. Dobře věděl, že vítězství nezajišťuje jen síla zbraní a kouzel; vyžadovalo to instinkt, který ještě nikdy neměl příležitost vyzkoušet, natožpak rozvinout. Nejlepší způsob, jak se vyhnout konfliktu, myslel si, bude tohohle kupce prostě odradit.

„Z příkazu Vládnoucí rady byl amulet dopraven do Čarodějce k důkladnému prostudování,“ řekl tedy Kharza a schválně zmínil největší autority Menzoberranzanu. „Takže pokud se tam nechceš zapsat jako student, je mimo tvůj dosah.“

„To bych neřekl,“ opáčil Nisstyre chladně, zcela ignoruje vyřčenou urážku. „Z nějakých důvodů pochybuji, že se amulet do Čarodějce kdy dostal. Nakonec jsi pořád ještě tady a nepochybně očekáváš návštěvu své studentky.“

„Tu bych jistě uvítal, ale je nepravděpodobná. Liriel je v Arach-Tinilith,“ lhal Kharza.

„Obávám se, že není. Moje zdroje mě ujistily, že Liriel se skrývá ve městě nebo v blízkých Temných říších. Nebo možná,“ pronesl kupec pomalu, „utekla do Noci nad zemí.“

Nisstyre se náhle postavil a obořil se na kouzelníka. „Řekni mi, co víš,“ zasyčel.

Xorlarrin místo odpovědi sáhl po hůlce za pasem. Jestli někdy cítil k zabíjení odpor, nyní po něm neměl ve svém tvrdém pohledu ani stopu. Po délce zbraně zaplál modrý oheň a k zrzavému kupci vyšlehla koule světla a moci.

Ke Kharzově šoku prošla ohnivá koule hladce Nisstyreho tělem a zasáhla vzdálenou stěnu, kde tiše vybuchla a zasypala koberec jasnými jiskrami. Okamžitě vyskočily plameny a začaly se plazit vzhůru po zdi. Nesmírně cenná tapiserie začala doutnat a černat.

Kharza si uvědomil, že před ním stojící Nisstyre nebyl ničím víc než jen magickou projekcí. Tělo mladšího kouzelníka bylo jinde, možná daleko od Menzoberranzanu, avšak nejspíš jinde v téhle místnosti. Kharza se otočil a zuřivě pátral po sokovi, nenarazil ale na sebemenší známku přítomnosti zrzavého drowa.

„Měl bys odvahu utkat se se mnou venku?“ posmíval se Nisstyreho obraz. „Nebo máme oba společně srovnat tuhle věž se zemi?“

Takže to došlo až sem: neměl jinou možnost než bojovat. Kharza ale kupodivu strach necítil. Místo toho jeho prastaré tělo zachvátila vlna vzrůstající euforie a odhodlaně se zadíval do očí obrazu své nemesis.

„Jsem připravený,“ řekl prostě. „Stačí si jen vybrat místo.“

„To už bylo vybráno a já tě tam očekávám.“ Kouzelná projekce natáhla štíhlou, zdánlivě hmotnou ruku. „Dej mi nějaký osobní předmět, prsten nebo něco takového, a já na tebe vyladím portál.“

Kharza-kzad takový požadavek nepovažoval za nerozumný. Dobře věděl, že magické brány mají různé formy požadavků. Některé vyžadovaly obětování zlata nebo drahokamů, další nabízely přenos jen v určitou dobu a jiné požadovaly kouzla nebo rituály. O nutnosti vyladění ještě nikdy neslyšel, avšak neznělo to nemožně. Stáhl si tedy prsten ze zlata a onyxu a upustil ho do natažené ruky.

Okamžitě na to pocítil, jak ho obklopuje magické víření teleportačního kouzla a odnáší ho se silou a rychlostí, jaké ještě nikdy nezažil. Kharza za svůj dlouhý život portály vlastně nepotřeboval. Dokázal vyvolat jen pouhých pět nebo šest a jen jedinkrát některý z nich sám použil: ta krátká cesta z Lirielina pokoje v Arach-Tinilith zpět do Xorlarrinské věže. Samozřejmě že v obecných principech magie se vyznal dost na to, aby Liriel pomáhal při studiu jejích bran, ale sám se neobtěžoval něco z její knihy opsat nebo se naučit. Teď toho litoval, protože tahle nová zkušenost byla nepopsatelně vzrušující.

Náhle ucítil pod nohama pevný kámen a zjistil, že stojí uprostřed rozlehlé a neobývané jeskyně. Zatímco se udiveně rozhlížel, uvědomil si, že tohle je poprvé v životě, kdy se ocitl mimo Menzoberranzan. Za méně vážných okolností by byl fascinován divokou kamenitou krajinou nedotčenou kouzly nebo prací a bublajícím jezírkem roztaveného kamene převalujícím se hluboko pod ním.

Kharza-kzad obrátil pohled vzhůru. Jeho oči nebyly na takové vzdálenosti zvyklé, ostatně ani mysl nebyla připravená je vnímat. Vysoko nad sebou přesto spatřil vzdálené, jasně modré světlo, které mohlo být jen nebem na Povrchu. Zdálo se, že Nisstyre si pro jejich střet zvolil kráter aktivní sopky. Budiž, pomyslel si Kharza a připravil se na nadcházející boj.

„Ukaž se,“ zakřičel. „Ať můžeme začít!“

Místo očekávané odpovědi k němu z jezírka vyrazil proud tekutého kamene. Kharza zkřížil paže před obličejem a pronesl jediné slovo moci. Černě se třpytící, přesto však průhledný štít se zhmotnil mezi ním a blížící se lávou. Zářící kámen zasáhl kouzelný štít s hlasitým zasyčením, okamžitě vychladl a změnil se na pevnou ochrannou stěnu.

Kharza sebejistě seslal další kouzlo, kterým kámen proměnil v oblak prachu a oblázků. Se založenými pažemi a lehce znuděným výrazem ve vrásčité tváři zůstal nehnutě stát.

Jeskyní se rozlehl posměšný potlesk a Nisstyre vystoupil z úkrytu. Zrzavý kouzelník stál na druhé straně vulkánu, na kamenné římse přibližně ve stejné výšce jako Kharza.

„Řekl bych, že první kolo končí remízou,“ připustil s lehkou úklonou.

„A druhé bude moje,“ ujistil ho Kharza. Kouzelník vylovil ze skryté kapsy roucha lepkavou kuličku a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Kulička vybuchla, a co bylo dřív jen smotkem pavučin, se roztáhlo do šedých čar magické moci. Do všech směrů vystřelily lepkavé úponky a rychle se na pevný kámen přichytily. Během ani nejedné vteřiny byla jeskyně zahlcená obří našedlou sítí. Jako nějaký obří baldachýn dosahovala pavučina vysoko nad hlavy obou kouzelníků. Velká lepkavá kapka se pomalu uvolnila a se zasyčením dopadla do lávového jezírka dole.

Nisstyreho obličej, který ve tmě rudě zářil, vybledl skoro až do šedi, když mu pavučina stínů začala magicky odčerpávat tělesné teplo. Ve tváři se mu zračilo bolestné utrpení z mrazu a ruce mučivě pomalu skládaly gesta protikouzla.

Kouzelník Xorlarrin však nečekal a sám pronesl slova přivolání. Na jeho příkaz se objevili obří pavouci a rozběhli se pavučinou k určené kořisti. Proklouzli po vláknech a po vlastní pavučině se začali spouštět k Nisstyremu.

„Vhodná smrt pro heretika!“ zaradoval se Kharza-kzad, zatímco osminozí oblíbenci Paní chaosu postupovali blíž a blíž.

„Ty skutečně bojuješ pro slávu Lloth?“ ušklíbl se Nisstyre.

Ruka mladšího kouzelníka pomalu mávla ve výhrůžném oblouku, ne však k pavoukům, ale přímo k pavučině. Kharza tohle dříve nebo později očekával, neboť jen magický útok mohl pavučinu zrušit. K jeho nesmírnému překvapení však zrzavý kouzelník nepoužil rušící energii, ale střelu obyčejného ohně.

Jednoduché, přesto efektivní. Oheň se okamžitě rozběhl po každém vláknu a během okamžiku vzplála celá pavučina. Byl to nádherný a oslňující pohled a Kharza si ho opravdu užíval. A také to byla geniální strategie, uznal. Teplo a trestající světlo ohně ho nutilo vypořádat se s požárem vlastními silami, což jeho nepříteli dávalo čas shromáždit sílu, aby se trochu probral z kouzelného podchlazení. Naštěstí byl Kharza dobře připraven.

Jednou rukou si zakryl oči proti jasnému světlu a druhou vytáhl z kapsy roucha obsidiánovou rytinu. Jako mistr Čarodějce vlastnil amulet Plelthong, prastarý a mocný drowí předmět, který ovládal množství způsobů útoku i obrany. Kharza pronesl slovo, které přivolalo potřebnou moc. Pozdvihl amulet – vyrytý do podoby usmívajícího se obličeje drowího kouzelníka – a namířil ho na plápolající pavučinu.

Obsidiánové rty se našpulily a amulet vyplivl proud chladného modrého světla. Kouzlo se šířilo a nabíralo podobu kužele moci, který pohlcoval a zhášel oheň. Pavučina přežila, ale byla křehká a zčernalá. Zuhelnatělá těla pavouků se ještě chvíli houpala a pak se šplouchnutím spadla do lávy.

Kharza si dovolil vítězný úsměv a chvilkovou oslavu. Příliš dlouhou: přilétla k němu černá šipka a probodla mu zdviženou ruku. Nesmírně cenný amulet mu vypadl ze sevření a zakutálel se mezi obyčejné kameny.

Kouzelník zakřičel vzteky a bolestí, ale již stihnul poznat cenu za váhání. Ani se neobtěžoval vytrhnout si jako jehlu tenkou střelu z ruky a znovu sáhl po hůlce za pasem a namířil ji před sebe.

Přesně jak předpokládal; vylétly další dvě smrtonosné šipky a další již byla v Nisstyreho ruce. Kouzelnický kupec ji však nehodil. Výsměšně si ji přitiskl ke rtům a pak vrhl vysoko do vzduchu, jako kdyby posílal polibek. S mířením se neobtěžoval a ani nemusel. Opředené kouzly, aby samy vyhledaly cíl, kroužily dlouhé černé zbraně jeskyní, aby se nakonec jako útočící sokoli vrhly na staršího kouzelníka.

Kharza pevně sevřel rukojeť své hůlky jednou, dvakrát a pak potřetí. Dál ji držel připravenou, pokud by přišel třeba i čtvrtý útok. Mířil však přesně a tři světelné koule letěly přímo k přilétajícím šipkám. Kouzelník přivolal vrozenou schopnost levitace a vystoupal v ostrém úhlu vzhůru, aby se tak co nejvíc vzdálil od nevyhnutelného výbuchu.

Koule zasáhly smrtonosné šipky a jedna po druhé explodovaly ve velkolepém záblesku nazelenalého světla. Z koulí vytryskla kyselina rozežírající černý kov. Na místo, kde ještě před okamžikem stál, dopadla sprška žíravých kapiček a roztaveného kovu.

Ale Xorlarrin byl již bezpečně mimo smrtící déšť. Vznášející se vysoko nad bojištěm zaklonil hlavu a vyrazil ze sebe smích čirého nadšení. Jakou úžasnou sílu! Jakou úžasnou destrukci jeho dílo rozpoutalo! Tolik let vlastnil tyhle zázračné hračky, a přitom je nikdy nepoužil!

Nisstyre si všiml sokovy radosti a rostoucího sebevědomí. Věděl, že brzy bude konec, tudíž Kharzovi dovolil ještě trochu potěšení. Všechno šlo přesně tak, jak on, Nisstyre, naplánoval. Zrzavý kouzelník Kharzu-kzada dlouho a důkladně studoval, a tak předvídal každý jeho útok i obranu. Věděl, že Xorlarrin je mistr bojové magie a taktiky, ale zároveň ho znal dost dlouho na to, aby pojal podezření, že osamělost studia a jednostranné zaměření nutné k výrobě divotvorných ničivých zbraní zanechaly v Kharzově vzdělání povážlivé mezery. Možná že byl mistrem magie a spletité drowí logiky, přesto postrádal bojovníkův cit pro terén. Čím jednodušší byl útok proti takovému protivníkovi, tím větší měl naději na úspěch.

V duchu této myšlenky vypustil Nisstyre další kouzlo. Na jeho příkaz se vzduch v jeskyni pohnul, aby získal rychlost. Než mohl levitující Kharza jakkoliv zareagovat, zachytil ho v letu mocný vítr a zdvihl ho ještě výš, přímo do dychtivého objetí pavučiny stínů.

Oheň její vlákna sice poškodil, ale žádná fyzická síla nemohla zničit její magii. Starý kouzelník narazil na lepkavá vlákna a zůstal viset obličejem dolů přímo nad lávovým jezírkem. Očima střelil k Nisstyremu, který již spřádal gesta dalšího kouzla, které mělo pavučinu opravdu zničit. Kharza to okamžitě pochopil a uvědomil si nebezpečí své situace. Schopnost vrozené levitace již vyčerpal. Jakmile pavučina povolí, tak by snad mohl stihnout seslat obyčejné kouzlo levitace, ještě než by dopadl na zem a zabil se. Nebyl si jistý; nikdy nezkoušel, jak dlouho trvá takový pád.

Kharza-kzad neměl na rozhodnutí příliš času, protože během tří úderů srdce bylo kouzlo dokončeno a on se řítil do zhoubného jezírka. Starý kouzelník viděl jen jedinou šanci na přežití, a tak se jí chopil. Během pádu sevřel v ruce další hůlku, jeho největší dílo a nejpečlivěji střežené tajemství.

Tentokrát byla řada na Nisstyrem, aby se smál, zatímco jeho rival sebou plácnul do roztaveného kamene. Tohle střetnutí si naplánoval krok za krokem a tudíž měl po ruce i kouzlo, které mělo vylovit kosti starého drowa. Od začátku pochyboval, že by živý Kharza-kzad dobrovolně poskytl užitečné informace, ale znal způsoby, jak donutit mluvit pravdu ducha. Brzy bude vědět všechno, co se kouzelník kdy dozvěděl o Liriel Baenre a jejím amuletu, a pak se pro oboje vydá.

Nisstyreho smích náhle odumřel. V lávě se něco hýbalo. Nějaký temný tvar se prodíral na hladinu bublajícího jezírka. Před jeho šokovaně vytřeštěnýma očima se z roztaveného kamene vynořila kostlivá drowí postava. Všechno maso se v lávě rozpustilo, avšak kouzelníkovo roucho – a pravděpodobně také magie v něm obsažená – přežilo bez úhony. Nisstyre netušil, jak to Kharzakzad udělal. Dobře však poznal, čím se starý drow stal.

Kharza-kzad byl nyní drowím kostějem, kouzelníkem temných elfu, který existoval i po smrti a bez omezení ducha a těla. Nezranitelné a takřka nezničitelné mohlo tohle stvoření podle libosti sesílat všechna kouzla, která za četná staletí svého života starý drow nasbíral.

Drowí kostěj vystoupal vzhůru a zastavil se až v úrovni očí ohromeného nepřítele. Pozdvihl kostěnou ruku. Sevřenou v prstních kůstkách měl tenkou kovovou hůlku, stále ještě zářící tím, jak byla ponořená v žhavé lávě.

„Můj nejdokonalejší výtvor,“ oznámil nemrtvý kouzelník šepotem vyschlým jako stará kost. „Hůlka kostěje. Chtěl bys znovu vidět, jak účinkuje – třeba na sobě?“

Nisstyre byl ve velmi nevýhodném postavení, ovšem i tentokrát chtěl mít poslední slovo. Sevřel teleportační prsten, který ho měl odsud odnést, a vykouzlil posměšný úsměv.

„Možná za několik staletí, až se stanu svědkem Vhaeraunova vítězství a unaví mě život, mohl bych tuhle nabídku přijmout. Až ten čas přijde, tak tě zcela určitě najdu stále tady.“

Na ta slova probudil kupec magii prstenu, která ho měla odnést z vulkánu a mimo dosah drowího kostěje.

Časem bývalý Kharza-kzad najde cestu zpět do Menzoberranzanu, ale Nisstyre věděl, že kouzelník zná jen málo kouzel pro stvoření bran. Ujistil se – nebo alespoň udělal tolik opatření, kolik mohl udělat vzhledem k tomu, jak pečlivě svá tajemství všichni drowové střežili – že Kharza nebude znát cestu zpět do své věže. V současnosti tedy Nisstyre vnímal návrat do města jako bezpečný krok.

Od Kharzy sice potřebnou informaci nezískal, ale v Menzoberranzanu byl ještě jeden drow, který o Lirieliných plánech věděl víc, než přiznával. Nastal čas navštívit nového spojence.

Shakti Hunzrin se do Tier Breche vrátila právě na začátek přednášky. Spolu s tuctem dalších studentek vyšší úrovně se zúčastnila hodiny zabývající se způsoby přístupu do nižších sfér a jednání s jejich obyvateli. Tenhle předmět Shakti vůbec nezajímal; skutečně, po událostech několika posledních dní jí celé studium v Arach-Tinilith připadalo jako chmurné zklamání. Uvítala by téměř jakékoliv vyrušení.

Téměř.

Osm ozbrojených ženských stráží – součást elitních sil rodu Baenre – přišlo až ke dveřím třídy a zdvořile Shakti poručilo, aby je doprovodila. S sebou měly i disk, vznášející se dopravní prostředek používaný nejmocnějšími Matronami a kněžkami. Shakti nikdy nečekala, že by se na jednom z nich svezla, ovšem nyní si hladkou cestu k sídlu rodu Baenre a v doprovodu stráží nedokázala vychutnat. Vysláním disku totiž Matrona Triel neměla v úmyslu uctít hosta, ale ukázat vlastní moc a postavení. Shakti to připadalo jako první krok k velmi veřejné popravě. Lloth sice vyhlásila, že žádná kněžka nesmí zabít druhou, avšak klan Baenre se zdál vždy být mimo zákon.

Příjezd k pevnosti její vyhlídky nijak nezlepšil. Byla dovedena až do samotného jejího srdce – rozlehlé kaple. Ve dveřích se kolem ní protlačil zamračený a vážný Gromf. Shakti náhle pochopila proč: kolem oltáře se shromáždilo osm kněžek. Schylovalo se k temnému obřadu, který nesměl spatřit žádný ubohý muž.

Matrona Triel Shakti pokynula, aby přistoupila k oltáři. Jak se mladší kněžka blížila, zdvihla Matrona zvolna ruku. V ní svírala bič zakončený dvěma zlostně syčícími hadími hlavami.

„Lloth ví, co je v tvém srdci,“ pronesla Triel chladně vyrovnaným hlasem. Pomalu se se zábleskem posměšného pobavení v obvykle nečitelných očích začala přibližovat.

V té chvíli Shakti pochopila, že Pavoučí královna byla svědkem jejího jednání s Nisstyrem a zpravila První Matronu o její zradě. Protože neexistovalo nic, co by mohla udělat, zůstala Shakti stát a očekávala první úder zbraně. K jejímu nesmírnému překvapení obrátila Matrona Baenre bič v ruce a podala jí ho rukojetí napřed.

„Dle příkazu Lloth jsi tímto pozdvihnutá do postavení nejvyšší kněžky. Tento bič je tvůj. Vystup na oltář k obřadu vyladění.“

Ne beze strachu Shakti uposlechla příkazu. Obřad, který většinou následoval po vyřazení studentek, již měla tu čest spatřit. Nebyl to právě pohled pro slabé. Klidně by ho však podstoupila, jen kdyby Triel skutečně důvěřovala.

Tentokrát ale Matrona Baenre dodržela slovo a kruh kněžek provedl rituál, který zbraň vyladil na emoce jediné nositelky.

Mnohem později všech osm kněžek pomohlo Shakti z oltáře. Živí hadi, kteří ji poutali na místě, se stáhli do stínů, až na tři, kteří se přidali k těm na biči. Shakti obdivovala novou zbraň se směsicí pýchy a obdivu. Pět hlav! Jen několik málo kněžek bylo poctěno stejným počtem a takový bič byl známkou nejvyšší přízně Pavoučí královny.

Triel mávnutím ruky propustila ostatní kněžky a pak Shakti pokynula, aby si sedla.

„Nyní si musíme promluvit o tvé budoucnosti,“ začala přímo. „Do Akademie se s výjimkou závěrečného ceremoniálu vracet nemusíš. Můžeš se svobodně věnovat záležitostem svého rodu, a to s plnou hodností a vážností nejvyšší kněžky. Jestli tě pak povinnosti čas od času odvedou mimo Menzoberranzan, budiž. Rody Baenre a Hunzrin spolu v minulosti spolupracovaly a nyní se k tomu pro větší slávu Lloth vrátíme s ještě větší intenzitou než dřív.“

Shakti začal postupně docházet skrytý význam Trieliných slov. Měla sloužit rodu Baenre jako kněžka-zrádkyně! Čas od času došlo v církevních řadách k odhalení špeha – většinou mužského kněze – který zdánlivě sloužil Lloth, ve skutečnosti však Vhaeraunovi. Opak byl téměř neznámý a vyhlídka na získání takového špeha způsobovala, že Triel doslova slintala radostným očekáváním.

Shakti to přijala a znovu se zadívala na hadí bič za pasem. Lloth ji sváděla. Ji!

Triel pokračovala v proslovu, během něhož rýsovala Shaktin úkol do nejmenších podrobností, prokládaných občasnou výhružkou. Kněžka Hunzrin však její slova neslyšela. Jiný hlas, ještě mocnější, si vyžadoval její pozornost.

Nejdříve začal jako šepot, temný vemlouvavý hlas v její hlavě, ale postupně sílil a dával Shakti kouzla blokace mysli. Dával. Shakti si byla jistá, že nová kouzla bude moct seslat bez předchozího odpočinku nebo studia.

Tahle kouzla jsou jen první z mých darů. S jejich pomocí se můžeš zaslíbit Lloth, naléhal hlas, a zároveň si zachovat věrnost ke mně.

Hlas pokračoval sliby moci, prohlášením, že může poskytnout nesmrtelnost, a dokonce i náznaky, že zatím ještě nenašel vhodnou drowí družku.

Shakti se k Vhaeraunovi nikdy nemodlila, přesto s údivem poznala hlas Maskovaného pána. Drowí bůh tedy nejen existoval, ale byl dost mocný, aby mohl tajně šeptat přímo v Llothině svatyni! A ona mu naslouchala; zlákaná, a přesto nebudící hněv Pavoučí královny. Vhaeraunovy mentální štíty byly zjevně mnohem mocnější než kterékoliv jiné, jež Shakti znala, jinak by se hadí hlavy, které se dál svíjely po jejím boku, okamžitě obrátily proti nevěrné kněžce. Taková kouzla mohla v Menzoberranzanu, kde každá nejvyšší kněžka dokázala číst myšlenky jiné, znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Dvě božstva, libovala si Shakti, soupeří o moji věrnost! To ji samozřejmě stavělo do neskutečně nebezpečné pozice, ale zároveň slibovalo moc přesahující nejšílenější sny. Možná nepřežije, avšak rozhodně neodmítne.

Nisstyreho rozhovor se Shakti Hunzrin nešel ani trochu tak, jak si ho plánoval. Na zavolání sice přišla dostatečně rychle, ale do jeho místa moci s sebou přinesla hadí bič nejvyšších kněžek.

Kouzelník opatrně skryl strach. Po staletí mělo Llothino kněžstvo svatý úkol vyhledávat a ničit Vhaeraunovy uctívače. Shakti proti němu sice neměla žádný důkaz, ovšem když teď byla nejvyšší kněžkou, stačilo jediné slovo k tomu, aby byl zaživa stažen z kůže a v kusech rozvěšen po různých koutech Arach-Tinilith.

Obvinění ale mohla být vznesena oběma směry a ona se nakonec sama nabídla, že se stane kněžkou-zrádkyní.

„Jestli jsi v závazku vůči Vhaeraunovi upřímná, tímhle si jeho přízeň rozhodně nezískáš,“ pronesl suše a ukázal na svíjející se zbraň s hadími hlavami.

Shakti mu věnovala nadřazeně sebevědomý úsměv. „Vhaeraun stojí při mně,“ řekla pevně a pak pronesla slovo moci, které Nisstyre – sám mocný kouzelník – ještě nikdy neslyšel. Objevil se temný stín, zavířil místností a usadil se na Shaktině tváři, kde nabral podobu poloviční masky z nejčernějšího sametu. Kouzelník okamžitě poznal zjevení Vhaerauna, Maskovaného pána.

Před Nisstyreho ohromeným pohledem natáhla dvojitá kněžka dlaň. V ní měla usazený drahokam, jiskřivý rubín velikosti a tvaru drowího oka.

„Tohle je jen jeden z darů Maskovaného pána, kterých se mi dostalo,“ oznámila Shakti s temnou radostí. „Na oplátku ho nyní dám tobě.“

Její sametová maska se rozplynula a znovu se přetvořila do podoby černého stínu. Temnota se natáhla jako dým a kouzelníka pohltila. Nisstyreho ohromení se změnilo v děs, když si uvědomil, že se nemůže hýbat ani mluvit.

Shakti, stále ještě s rubínem v natažené dlani, přistoupila blíž. Pak ho přitlačila na Nisstyreho čelo. Drahokam se se spalujícím zasyčením propálil do masa a zanořil se hluboko do lebky. Bolest překonala cokoliv, co kdy zažil nebo si představoval. Jen pevně sevřené paže jeho neviděného zrádného boha ho udržely, aby nespadnul.

Konečně utrpení skončilo a doběla rozžhavená bolest v Nisstyreho mozku se změnila v pálivé tepání. Shakti se usmála a přejela prstem přes stále ještě viditelnou část drahokamu. „Třetí oko,“ vysvětlila mu. „Tenhle rubín je vyladěný na věšteckou misku, která mi umožní kdykoliv vidět to, co vidíš ty, dokonce i v Noci nad zemí.“

Právě tenhle výraz nejvíc ze všeho Nisstyreho přesvědčil, že drowí bůh je skutečně na Shaktině straně. Jen následovníci Vhaerauna mluvili o Povrchu jako o Noci nad zemí. Bůh s touhle kněžkou promluvil a i přes zbraně, kterými Lloth vládne, ji obrátil na svoji stranu. Které z božstev pro ni ale bylo hlavní, nedokázal říct. Právě tahle nejistota činila z kněžky nejnebezpečnější sílu.

„Kamkoliv půjdeš, moje oči půjdou s tebou,“ pokračovala Shakti. „Mocí drahokamu budu moct promlouvat v tvé mysli a způsobovat strašnou bolest. Jestli se mě pokusíš zradit, zemřeš,“ pronesla s nově nalezeným klidem skutečně mocných.

Usadila se do Nisstyreho křesla a pak mu pokynula, aby se posadil do menšího, určeného pro hosty. Učinil tak, aniž by vlastně vůbec chtěl. „Obdržel jsi Vhaeraunův dar a teď je řada na Lloth.“

Kouzelník přijal toto oznámení s tichým děsem. Jestli z něj bůh učinil otroka této ženy, co by potom mohla udělat Pavoučí královna? Vtom přišlo druhé překvapení: Llothiným darem byla informace.

Shakti mu prozradila vše, co věděla o Lirielině amuletu, a dokonce mu věnovala kopie jejích poznámek. Detaily pokusů té mladé kouzelnice sice nebyly zmíněné, ale tohle bylo zjevné: Lirielin amulet byl skutečně ten, který Nisstyre ukradl lidskému válečníkovi, a dával jí schopnost přenést do Noci nad zemí jak její vrozenou drowí magii, tak kouzelnická kouzla temných elfu.

Nisstyre přijal novinky se vzrušením, které překonalo i předchozí bolest a ponížení. Tohle byl ten dlouho hledaný klíč, který mohl pyšné drowy vylákat z podzemní domoviny! A jestli tohle zařízení mohlo být dále vyráběno, jaké divy by s jeho pomocí mohl vykonat! Představil si armádu drowů, tichou a neviditelnou sílu, valící se zemí na Povrchu. S něčím takovým bylo Vhaeraunovo království – a také jeho vlastní postavení – prakticky jisté.

Kouzelník pohlédl do Shaktiných zářících karmínových očí a spatřil v nich odraz vlastní touhy po moci. „Zájmy Vhaerauna a Lloth se nemusí křížit,“ zkusil to. Když ho Shakti nepřerušila, pokračoval s větší jistotou. „Sama víte, co by tenhle amulet mohl znamenat. Jestli padne do rukou vládkyň města, jen posílí jejich moc a podpoří nikdy nekončící chaos. Město bude dál fungovat jako všechna staletí předtím. S takovou mocí ve svých rukou bych mohl sesbírat drowí armádu a vyvést ji do Noci nad zemí. Jste mladá; než dovršíte druhé století věku, mohla by se armáda vrátit a být vám k dispozici. Mohla byste vládnout Menzoberranzanu.“

„A z Menzoberranzanu Temným říším,“ dodala Shakti sebevědomě. „První přikázání Lloth bylo již příliš dlouho ignorováno. Většina drowů uvítá příležitost dobýt Země pod zemí.“

„Mám mnohé spojence ve světě na Povrchu,“ pokračoval muž. „Zásoby, otroci, informace – tohle všechno budete potřebovat k dosažení cíle. Čím víc moci budu mít, tím víc pomoci vám mohu poskytnout.“

Kněžka přikývla. „Tvoje království nahoře a moje dole.“

Přes všechno, co se dnes stalo, to bylo uspokojivé uspořádání. Nisstyre se usmál a ostrá bolest uprostřed čela ustoupila při slovech stvrzujících dohodu do pozadí.

Shakti spěchala do svých soukromých komnat v rodové usedlosti. Ostře zaklepala na zeď a temný nága se na zavolání doplazil tunelem k ní.

„Co jsi pro mě zjistil?“ chtěla vědět.

Nága spěšně vyzvrátil mapu světa na Povrchu. Když Shakti svitek vyhladila, zakmitalo stvoření jazykem k místu blízko velkého lesa.

„Tady mnoho jeskyní je,“ zasyčel hadovitý mág. „Ssasser tam byl, Ssasser se tam narodil. Blízko Povrchu, žádné magické vyzařování. Mnohokrát tam viděl přicházet drowy branami. Jestli drowí žena kouzelnice, tudy mohla jít. Ssasser vezme quagotí bojovníky a půjde magickou branou.“ Temný nága se zarazil a znovu hromově říhl. Vyplivl sadu hřebenů, krásných a drahých předmětů vyrobených z krunýřů obřích želv z Temných říší a posázených drahokamy. „Tyhle Ssasser vzal z domu drowí ženy. Quagotí bojovníci z nich pach natáhnou a půjdou po stopě.“

Znělo to jako rozumný plán, ale Shaktiny krátkozraké oči se podezíravě zúžily. Nága získal většinu kouzelnického výcviku od rodu Hunzrin a kněžky jen zřídka používaly teleportační kouzla. Díky moci Lloth se přesouvaly mezi sférami, a to s udivující lehkostí, avšak jen zřídka měly kouzelnické schopnosti, které by jim umožnily ovládnout brány nutné k přesunu mezi různými místy v rámci Materiální sféry.

„A kde jsi ty získal potřebné kouzlo?“ Ani nečekala na odpověď. Jednoduché zakletí pro čtení myšlenek vyvolalo obraz knihy kouzel, a tak mu poručila, aby ji hned vydal. Nága znovu poslušně vrhnul a vzdal se kořisti. Shakti ji samozřejmě neotevřela. Byla příliš chytrá, než aby zkoušela číst neznámá kouzla.

„Tak se podíváme, co s ní dokážeš,“ oslovila nágu.

Stvoření nosem otevřelo knihu a začalo číst znaky arkán. Potřebné kouzlo však bylo mimo jeho schopnosti; temný nága bolestně zafňukal a zkroutil se do svíjející se změti smyček a záhybů.

Shakti si povzdychla a smířila se s nevyhnutelným: opět bude muset najmout drahého kouzelníka. Nenáviděla jakékoliv utrácení zlata a rozhodně si nemohla dovolit zasvětit do současných plánů někoho dalšího. Co jí ale zbývalo?

Nága, jakmile se probral z kouzlem způsobené agónie, ochotně odspěchal přivolat drowího mága. Shakti mezitím vyslala sluhu, aby přivedl chovný pár quagotů.

Rod Hunzrin choval tahle medvědovitá stvoření pro účely hlídání a boje v první linii. Dokonale vyhovovala oběma účelům. Sedm stop vysocí, silně osvalení a chránění silnou kůží s hustou bílou srstí byli quagoti nejen děsiví na pohled, ale i mocní a zuřiví bojovníci. A pro každého, kdo by je zranil nebo rozčílil, měli připravené ještě jedno nepříjemné překvapení.

Shakti jim dala hřebeny, které Ssasser propašoval z Lirielina domu. Quagoti měli citlivý čich a byli skvělými stopaři, pokud ovšem byli namířeni správným směrem. Přišel čas vyzkoušet Nisstyreho rubín.

Kněžka vytáhla malou věštící misku, temně rudou jako zaschlá krev, a umístila ji nad nágou ukradenou mapu. Pak snesla kouzlo, které jí umožní najít Nisstyreho. Ssasserova mapa zazářila a označilo místo, kde právě teď drowí kouzelník stál. Nága odvedl dobrou práci, protože zářící bod byl právě v místě jím označených jeskyní. Nisstyreho názor na cíl Lirieliny cesty byl podle všeho stejný.

Když se Ssasser vrátil s kouzelníkem, podala mu Shakti knihu kouzel a poručila otevřít bránu blízko místa označeného na mapě. Muž zaujatě zalistoval knihou, dokud nenalezl potřebné kouzlo. Po chvilce studia jej seslal. V Shaktině komnatě se objevil třpytivý ovál.

„Zavře se ta brána sama od sebe, nebo bude potřeba další kouzlo?“ zajímala se.

„Zůstane jen pár chvil a pak se vytratí,“ ujistil ji kouzelník.

Shakti souhlasně přikývla a hadí hlavy u jejího opasku se začaly dychtivě svíjet. Nová nejvyšší kněžka uchopila zbraň a vychutnala si pocit chladného adamantinu v dlani. Pak jí švihla proti najatému kouzelníkovi.

Pět hadích hlav prolétlo vzduchem a zakouslo se do masa. Tělo drowího muže zachvátila spalující a otupující bolest. Neschopen se pohnout, neschopen seslat kouzlo na svoji ochranu se zhroutil k zemi. Ten pohled přivodil Shakti záchvat zlovolného nadšení a znovu a znovu útočila na bezbranného kouzelníka.

Když bylo jasné, že zemřel, odložila Shakti zbraň. Hruď se jí zvedala a klesala zrychleným tempem – mnohem víc vzrušením než námahou ze zabití muže – ale na tváři se jí usadil vzácně vyrovnaný výraz. Kouzelníkova smrt ji uspokojila a protentokrát se cítila šťastná, ovšem zároveň připravená znovu zabíjet.

„Toho muže vezmi s sebou,“ poručila Ssasserovi. Když zmatený nága zaváhal, dodala: „Ty i quagoti byste mohli před začátkem lovu potřebovat menší svačinku. Jen se ujisti, že po něm nezůstane ani stopa.“

Nága se divoce zašklebil a zanořil modré tesáky hluboko do mužova těla. Zdvihl břemeno a dychtivě, i když namáhavě, se proplazil skrz bránu. Quagoti ale zůstali pozadu, očividně zneklidnění neznámou magií.

Shakti se chopila vidlí a bodla jimi jednoho z váhajících tvorů – samozřejmě samce – do zadku. Quagot zařval bolestí a vrhl se do svítícího oválu. Jeho družka poočku mrkala na zamračenou elfku a bez dalšího váhání prošla branou.

Konečně sama vyskládala zrádná kněžka nové zbraně do řady vedle magických vidlí, jež až dosud byly jejím jediným odznakem moci. Obdivovala je – vidle, bič s hadími hlavami, Vhaeraunovu rubínovou věšteckou misku – a v duchu se dohadovala, kterou z nich má nejraději.

Bylo to příjemné cvičení, protože ve skutečnosti si nemusela vybírat. Jednoho dne jistě přijde okamžik, kdy bude taková volba nutná, ale do té doby si Shakti chtěla plně vychutnat všechny své zbraně i moc.

18.

Noc nad zemí

Po skončení rozhovoru se Shakti Nisstyre dlouho neváhal a opustil Menzoberranzan. Nejdřív poslal pryč z města všechny kupce, které nechtěl obětovat dvojím ambicím kněžky-zrádkyně, a pak prošel řadou bran, které ho vedly do jeho pevnosti na Povrchu.

Když se Nisstyre vynořil do Noci nad zemí, byl oslňující jas jarního přítmí tlumen četnými vrstvami korun listnatých stromů. Zde si drowí následovníci Vhaerauna zřídili nadzemní osadu, která se v malém měřítku přibližovala slávě, již temní elfové zažívali před vyhnáním pod zem. Mezi stromy se kroutily spirálovité pevnosti stvořené z kamene a kouzel, stejně podivuhodné jako domy jakéhokoliv jiného elfského města. Prozrazení se drowové nebáli, neboť Vysoký hvozd měl tisíce jiných tajemství.

Jak se blížila tma, začínali se drowové vynořovat z domovů a rozcházet se za nočními povinnostmi. Většina obyvatel osady byli muži: neklidní mladí šlechtici nespokojení se svým podřízeným postavením v tradiční drowí společnosti, uprchlíci ze zničených šlechtických rodů, ctižádostiví válečníci, jak šlechtici, tak poddaní, kteří přemýšleli, proč drowové nevládnou celým Temným říším. Všichni byli odění v prostých černých šatech a jako následovníci Vhaerauna praktikovali a oslavovali umění nenápadnosti a zlodějství. Přesto ani jeden z nich nevlastnil piwafwi a stráže se na své stanoviště dostávaly žebříky, a ne levitací, neboť ztratily dar vrozené magie. Tihle drowové již nebyli to, co dřív, ale stále se jich obávali.

Ve vesnici bylo málo žen a z nich jen dvě temné elfky. Jedním z nejdůležitějších přikázání Maskovaného boha bylo rozšiřování drowí rasy, a to především na Povrchu. A tak na rozdíl od většiny temných elfů vyhledávali Vhaeraunovi následovníci kontakty s ostatními elfskými národy. Děti vzniklé ze smíšených svazků byli většinou také drowové. Z dlouhodobého hlediska mohlo vyhlazení bledých elfů vypadat i takto.

Nisstyre dotáhl pokyny svého boha ještě o krok dál: udržoval si v povrchové osadě celý menší harém elfek. Nebylo to dokonalé – Vhaeraun naznačoval, že mezi muži a ženami by měla být rovnost – ale bylo to efektivní. S příchodem noci se začínaly budit i děti. Pobíhaly po osadě a předstíraly bitvy, nebo se věnovaly jiným hrám zahrnujícím plížení a přepadání. Nebyl mezi nimi ani jeden čistokrevný drow, avšak většina černých dětí by vzhledem i chováním bez potíží zapadla i do samotného Menzoberranzanu. Našlo se mezi nimi i několik černovlasých a světlých elfských dětí, a dokonce i tmavý půldrow. Chlapec neměl mezi vrstevníky potíže, protože Vhaeraunovi trocha lidské krve mezi jeho uctívači nevadila. Ostatně to byla otázka nutnosti, neboť jen málo drowích žen bylo ochotných následovat Maskovaného boha do Noci nad zemí.

Ne snad že by některá z místních žen byla tak oddaná. Většina patřila mezi stříbrné elfky a všechny bez výjimky byly ubohými vyhnanci, a ať z toho či onoho důvodu neměly kam jít. Nisstyre si musel přiznat, že tohle nebyl právě šťastný způsob, jak založit království.

Ano, nedostatek drowích žen byla potíž, kterou chtěl Nisstyre vyřešit. Se zapojením Lirieliny magie by mohl do Noci nad zemí přilákat i pyšné a mocné ženy. Drowové byli mnohem plodnější než ostatní elfové a jen neustálá bratrovražedná válka udržovala jejich počet na nízké úrovni. Jakmile se však sjednotí, nabude jejich síla děsivých rozměrů.

S touto příjemnou myšlenkou shromáždil Nisstyre skupinu lovců a přivolal místního kněze, drowa středních let, známého jako Henge. Klerik pronesl opatrnou poznámku týkající se rubínu zářícího ve středu Nisstyreho čela.

„Třetí oko,“ prohodil Nisstyre ledabyle. „Kouzelnické zařízení, kterým se nemusíš znepokojovat.“ Kněz se tvářil pochybovačně, ale dál nenaléhal.

„Váš úkol bude cestovat až k Trolímu Mostu. Ne plenit,“ dodal Nisstyre spěšně, když si všiml divokých úsměvů na všech okolních tvářích. „Místo toho prohledejte okolní kopce a pátrejte po osamělé drowí ženě.“

„Najít jedinou ženu v síti jeskyní?“ zalekl se kněz.

„Nemělo by to být těžké. Nakolik znám Liriel Baenre, ta se nespokojí s poustevnickým životem někde v odlehlé jeskyni. Má k dispozici mocnou magii a pro lidi tudíž nebude jednoduché ji zabít nebo zajmout. Samozřejmě bych byl raději, kdybyste ji našli dřív, než ona najde lidi. Poznáte ji podle amuletu, který nosí: malá zlatá dýka v runami pokrytém pouzdře visící na zlatém řetízku.“

Během řeči si Nisstyre uvědomil, jak málo byla Liriel – a vlastně každá drowí žena – připravena na život nahoře. Pyšné ženy neměly ani tušení o hloubce nenávistného pohrdání, které všichni obyvatelé Povrchu chovali k temným elfům. Ty byly připravené na strach, a ne na opovržení a pronásledování. Utiskovaní muži, kteří dole dokázali přežít mnohá desetiletí, si vedli o něco lépe než jejich privilegované protějšky. I přes sebejistá slova určená lovecké družině si byl Nisstyre vědom důležitosti toho, aby princeznu nalezli dřív, než ji její pýcha a arogance zničí.

Vydal tedy ještě několik posledních pokynů a pak všechny čtyři bojovníky vyslal po její stopě. Myslel si, že ví, kam zamířila. Mohla sice použít mnoho bran, neboť magie temných elfu otevřela portály až do tak vzdálenýchmíst, jako byl například Kalimšan, ovšem cena za takovou moc byla neskutečně vysoká. Magickým cestováním se dalo nejlépe dostat do jeskyní blízko Suchoříčného tunelu. Byly dostatečně velké, blízko Povrchu a obsahovaly jen málo rušení v podobě magického vyzařování. Stručně řečeno představovaly nejsnazší a nejlákavější cíl. Byl si tedy celkem jistý, že Liriel uprchla právě tudy.

Když lovci vyrazili na cestu, přemístili se Nisstyre a Henge do soukromí kouzelníkova vlastního domu. Henge nevypadal, že by ho očekávaný úkol potěšil, ale svůj názor si nechával pro sebe. Nisstyre si toho všiml a necítil potřebu to jakkoliv komentovat. Mezi oběma muži nepanovaly dobré vztahy, ovšem dokud se kněz otevřeně nevzpíral, byl Nisstyre spokojený.

Kouzelník vytáhl medailon s vyrytou podobou draka. Ten přesně odpovídal tetování na tváři jeho poručíka Gorlista a umožňoval mu bojovníka kdykoliv najít. Kouzelník přejel prsty po kovu a pronesl slova, která měla jeho a kněze přenést přímo k válečníkovi.

Dvojice drowů se zhmotnila v malé jeskyni. Tam našli Gorlista a jeho dva společníky, jak si připínají zbraně a připravují se na noční cestu. Drowí bojovník nevypadal, že by ho velitelovo náhlé objevení překvapilo.

„Jak dlouho ještě musím hrát tuhle přihlouplou hru?“ vyštěkl. „Je to ztráta času.“

„Nastala změna plánu,“ odpověděl Nisstyre klidně. „Vrátíte se, jak nejrychleji to půjde, po vlastních stopách zpět k jeskyním. Mám důvod věřit, že tam nebo někde poblíž naleznete Liriel Baenre. Najděte ji a přineste do lesní osady.“

Nisstyre si všiml nadšeného lesku v bojovníkových očích a v duchu přísahal, že jednou bude muset Gorlista poučit, jak vyvážit pomstu a nutnost. Z jeskyně vyšel jako první a ve vchodu se musel kvůli nízkému stropu sehnout.

Varovalo ho jen zašustění listů. Nisstyre se otočil a zjistil, že se na něj řítí černovlasý muž s bledou palicí vysoko nad hlavou a chladným ohněm v modrých očích. Ačkoliv se to zdálo nemožné, poznal v něm drowí kouzelník šíleného válečníka, kterého on sám nechal uvězněného v ledu umrznout na vzdálené lesní mýtině.

Drow zdvihl ruku a z prstů mu vyskočil temný plamen, který neodbytného člověka okamžitě obalil. Válečníkova palice prolétla skrz oheň a mířila přímo na kouzelníkovu hlavu.

Nisstyre zaslechl dunivý náraz a pak už jen viděl rychle se blížící kamenitou zem. Necítil bolest a předpokládal, že by za to měl být vděčný, ale místo toho ho zachvátila chladná zuřivost. Kouzelník se, zatímco se propadal do tmy, držel toho pocitu; věděl, že pomsta je mocnou silou a možná jedinou, která mu umožní probojovat si cestu zpět.

Fjodor odkopl tělo zhrouceného zrzavého kouzelníka stranou a očima přeletěl scénu před sebou. Horko berserkrovského šílenství pohánělo jeho tělo a mysl do takové míry, až měl pocit, že celý svět kolem něj zpomalil a dává mu tak čas reagovat. A nebo útočit. V tomhle stavu pozměněného vnímání Fjodor nikdy necítil bolest, ale podle pachu spálené kůže poznal, že temný oheň drowova kouzla jej zasáhl do ramene. Rovněž necítil ani strach, a to přestože si všiml, že proti němu stojí tři dobře vyzbrojení bojovníci.

První temný elf zaútočil se dvěma čepelemi v rukou a samolibým úsměvem na rtech. Během postupu prošel zbraněmi sérií složitých pohybů: křížením, vířením a sekáním do vzduchu. Celé představení mělo nepochybně sloužit k zastrašení a zneklidnění protivníka, jako když si kočka hraje ve stodole s myší. I přes rudou mlhu bojové zuřivosti si Fjodor nemohl pomoct a musel drowovu eleganci obdivovat. I při zrychleném vnímání šlo o oslňující ukázku šermířského umění. Elfský bojovník dosahoval takového stupně obratnosti a dovednosti, že ho Fjodor nedokázal ani pochopit, natož se mu vyrovnat.

Ale ani potom strach nepřicházel. Mladý berserkr se zadíval na kmitající se paže a třpytivou stopu kouzly opředených zbraní a dospěl k rozhodnutí, že někde za clonou horečné aktivity musí být i hrudník. A tak Fjodor pozdvihl meč nad hlavu, zaměřil se na bod přímo ve středu úžasného tance čepelí a vší silou hodil. Mocná zbraň vylétla k drowovi stejně přímo a přesně jako vržené kopí. Vířící čepele se okamžitě zkřížily v krytu a tři meče se srazily s kovovým zařinčením a sprškou jisker. Ani drowovo umění a rychlost však nemohly odvrátit prostou sílu úderu. Tupý meč projel jeho tělem a zastavil se až při žebra lámajícím nárazu záštity o hrudník.

Fjodor měl palici v ruce ještě dřív, než první drow padl a ostatní dva si uvědomili smrt svého druha. Postoupil kupředu, odhodlaný bojovat, dokud proti němu bude někdo stát.

Druhý drow si toho možná všiml, protože s tasením mečů zaváhal. Místo toho vytáhl malou kuši a rychle za sebou vypálil několik šipek. Letěly tak rychle, že je nebylo možné sledovat. Možná že uspávací jed mimo Temné říše vyprchal, ale drow měl stále ještě smrtící mušku a byl si jistý, že drobné šipky se zabodnou hluboko do mužových očí, mezer mezi žebry a poruší životně důležité cévy na krku a ve slabinách. Sice bez jedu, ovšem člověk bude mrtvý tak rychle, že si to ani nebude mít čas uvědomit.

Drow však nemohl vědět, že Fjodorovi připadá let šipek jako líné plachtění. Se zdánlivě neskutečnou rychlostí mávl kyjem sem a tam a srazil je stranou, aniž by při tom zpomalil postup ke dvěma zbylým válečníkům. Mocný, vzhůru směřující úder palice zasáhl drowího střelce doprostřed trupu. Nejdřív ho zlomil v pase a pak odhodil dozadu. Temný elf tvrdě dopadl o několik stop dál, tělo zkroucené do takových úhlů, kterých by zaživa nikdy nedosáhlo.

Fjodor se obrátil na posledního drowa – krátkovlasého válečníka s dračím tetováním na tváři – a zvedl palici v přípravě na dolů směřující úder. Blížil se rychlým a plynulým krokem.

Poprvé ve století dlouhém životě pomyslel Gorlist na ústup. Chvilkový vrtoch ale okamžitě pominul a drowí bojovník sevřel oběma rukama kopí. Kdysi ho získal od zabitého lesního elfa a nechal si ho magicky vylepšit pro větší sílu a rychlost. Tenhle šílený protivník vyzkouší jeho kvality jako ještě nikdo předtím.

Gorlist ho vztyčil před sebe a držel jako hůl. Jednou s ním zavířil ve vzdorné ukázce vlastních schopností.

Na víc neměl čas. Mužův dřevěný kyj se v rozmazané šmouze snesl dolů. Gorlist roztáhl ruce nad hlavou a vykryl úder středem ratiště. Magie vydržela, avšak drtivá síla nárazu vyslala skrz drowovy paže žhavé proudy bolesti dolů do páteře. Podlomila se mu kolena a šel k zemi.

Temný válečník viděl palici, jak znovu klesá. Odvalil se stranou a přitom ve znecitlivělých prstech sevřel jílec dýky. S neuvěřitelnou rychlostí a hbitostí, které temné elfy proslavily a kvůli nimž byli tak obávaní, se Gorlist ještě několikrát převalil, až skončil v kleče za mužovými zády.

Očima rychle změřil vzdálenost dělící ho od berserkrových kotníků. Jeho kouzly opředená dýka mohla snadno projít koženou botou a přeseknout šlachy pod ní. Ochromený člověk už nebude bojovat stejně dobře. Gorlist se vrhl vpřed a zasadil záludně krutý úder.

K jeho ohromení byly mužovy reakce ještě rychlejší než jeho. Lidský bojovník vyskočil a ve vzduchu se obrátil. S dokonalým načasováním nadskočil nad drowovým střemhlavým výpadem. Gorlist tvrdě dopadl na zem a muž mu vzápětí přistál každou botou na jedné ledvině.

Pyšný drow, který se vysmíval bolesti, zavyl utrpením. Člověk odtančil stranou a Gorlist již potřetí sledoval snášející se rozmazanou šmouhu kyje. I kdyby byl schopný se pohnout, byl tentokrát útok příliš rychlý a nestihl by ho vykrýt a ani se mu vyhnout.

Gorlist při nárazu dřeva do hrudního koše ucítil tříštění kostí. Tentokrát nevykřikl, ovšem ne vlastní zásluhou. Nebyl na to čas. Nebyl čas na nic. Člověk ho chytil za vlasy, vytáhl vzhůru a strhnul mu hlavu prudce na stranu.

Podivný bojovník držel štíhlého drowa na délku natažené paže a popošel o několik kroků dopředu. Gorlist se sice nohama sotva dotýkal země, ale všiml si, že takhle zblízka vypadá muž mnohem menší. Byla to podivná myšlenka, která k němu přicházela skrz závoj bolesti z četných zranění, avšak Gorlist se ji zapamatoval. Přežil již mnoho bojů a vždy díky tomu, že znal nepřátele. Jednoho dne mu možná znalost, že muž není navzdory zdání sedm stop vysoký válečník, pomůže. Bez ohledu na bolest zůstával Gorlist vnímavý vůči okolí a díky tomu mu náhle došlo, co s ním chce člověk udělat.

O několik kroků dál byl strmý svah, který po asi deseti stopách končil v mělkém kamenitém potoce. Gorlist znal nebezpečí takového pádu. Jedno ze zlomených žeber téměř určitě probodne plíci a přivodí mu pomalou, jistou smrt. Zoufalství dalo potlučenému drowovi sílu. Zmocnil se první zbraně, kterou měl po ruce: malého tenkého nože schovaného v rukávu. Vytáhl ho ven a sekl proti mužově hrudi. Hrubá kožená kazajka, oděv lidských rolníků, úder odvrátila stejně účinně jako drowí drátěná zbroj.

Zoufalý drow znovu sekl ubohou zbraní. Podařilo se mu pár zásahů a poznamenal paži protivníka několika krvavými šrámy. Přesto to muže nezpomalilo a ani mrknutím oka na sobě nedal znát bolest. Prostě jen pustil jednu ruku z drowových vlasů a sevřel jí kmitající zápěstí. S lehkostí rozdrtil několik kostí a zabodl nůž do majitelovy ruky. Gorlist však už bolest nevnímal. Nevšiml si ani poranění vlastní ruky, ani zvuku nože dopadajícího na kamenitou zem.

Muž se zastavil, přitáhl si Gorlistovu tvář ke své a pak ho odhodil. Následoval krátký let zakončený mučivým kutálením po kamenitém svahu.

Drow se náhle s trhnutím zastavil o balvan ve středu mělkého toku. Pokusil se vytáhnout na břeh, ale námaha mu přinesla jen záchvat kašle. Gorlist ucítil v ústech vlastní krev a uvědomil si, že další pokusy by byly zbytečné.

Skoro vděčně se ponořil do proudu. Ledová voda tlumila bolest a odnášela ho k zapomnění a k jakékoliv odměně, která na Vhaeraunovy věrné čekala.

Když vše utichlo, vyplížil se Henge, kněz Maskovaného boha noci, z jeskyně, kde zůstal během bitvy ukrytý. Od přírody patřil mezi obezřetné drowy a pohled, který se mu naskytl, ho přesvědčil o tom, že opatrnost bývá matkou moudrosti.

Jeho bratr Brizznarth, který byl proslulý šermířskými schopnostmi, ležel v kaluži krve. Protože mladému drowovi nebylo očividně pomoci, neztrácel Henge čas ani energii truchlením. Poblíž byl jenom jeden další drowí bojovník a ten na tom podle všeho nebyl o nic lépe než Brizznarth, a tak se Henge přesunul k nehybnému tělu vůdce. Poklekl vedle zrzavého drowa a uvědomil si – se značně rozporuplnými pocity – že Nisstyre je stále naživu.

„Co bolí, to sílí,“ zamumlal si s chmurným zadostiučiněním známé lidské přísloví.

Na kouzelníkově spánku našel krvavou skvrnu a prsty nahmatal úctyhodnou bouli. Až se vzbudí, bude ho trápit bolehlav velký jako samotný Tartarus, ale byl skutečně jen omráčený. Kyj ho naštěstí pouze škrábnul. Kdyby ho bojovému šílenství propadlý člověk zasáhl naplno, byl by kouzelníkův mozek rozstříknutý do takové vzdálenosti, že ubohé zbytky v hlavě by z něj udělaly celkem schopnou kněžku Lloth, pomyslel si Henge s náznakem černého humoru.

Zběžná prohlídka kněze ujistila, že Nisstyre neutrpěl další zranění. Položil obě ruce na drowovu zraněnou hlavu a začal pronášet slova modlitby k Vhaeraunovi, modlitby žádající o uzdravení a obnovení. Maskovaný bůh stál při něm: Nisstyre otevřel oči, zadíval se na kněze a vzápětí je podezíravě přimhouřil.

„Nejsi zraněný,“ zamumlal. „Zapojil ses vůbec do bitvy?“

Náhle klerik zalitoval, že ho nenapadlo pomazat se trochou krve, tak hojně prolitou jeho mladším bratrem. „Přežili jsme jenom my dva,“ řekl Henge klidně a kouzelníkovo obvinění obešel. „A ani jeden z nás si moc nezabojoval.“

„Člověk utekl?“

Z Nisstyreho hlasu čišela nevěřícnost. Brizznarth byl jeho nejlepší šermíř a Gorlist by se mohl postavit pěti lidským válečníkům. A tetovaný bojovník to nejednou dokázal. Nisstyre prostě nedokázal přijmout, že by jeho elitní drowí jednotka mohla podlehnout jedinému člověku.

Ignoroval bolest tepající mu v hlavě a vyškrábal se na nohy. Ze byli Brizznarth a Codfael mrtví, bylo jasné na první pohled. Gorlistův osud však nepřijme, dokud na vlastní oči neuvidí jeho tělo.

„Kde je Gorlist?“

Henge ukázal ke strži. Kouzelník se dopotácel k okraji a nahlédl dolů do potoka.

„Dýchá,“ vyštěkl. „Okamžitě se na něj běž podívat!“

Kněz rozpřáhl ruce v gestu bezmoci. „Pro dnešek jsem vyčerpal všechna léčivá kouzla.“

„Tak použij tohle, ale rychle.“

Nisstyre z kouzelného vaku vytáhl flakónek zářící zelené tekutiny a vtiskl ho klerikovi do ruky. Upřeně sledoval, jak Henge klouže kamenitým svahem dolů a opatrně lije tekutinu do bojovníkových úst. Výsledek byl důležitý, neboť Gorlist byl pro cíle Maskovaného pána nepostradatelný. Kromě toho byl Nisstyreho syn, což by mělo mnohem menší význam, kdyby také nebyl tak skvělý bojovník.

Zraněný drow se pohnul a zasténal. Nisstyre snesl kouzlo, které Gorlistovo pomlácené tělo zvedlo do vzduchu a vyneslo ho ze strže. Kouzelník si všiml růžové pěny u válečníkových úst. Sklonil se a prsty přejel přes drowův hrudník.

Tři nebo možná čtyři zlomená žebra, pomyslel si Nisstyre ponuře. Na krátký okamžik zaváhal, ale pak znovu zalovil v kouzelném vaku pro druhý lektvar. Tenhle byl v lahvičce ve tvaru plamene svíčky a také ohnivě zářil. Byl to lektvar poslední záchrany, neboť i když v krátkém čase vyléčil i nejstrašnější zranění, byla cena za takové služby přiměřeně vysoká. Rychlé hojení kostí i tkání bylo neuvěřitelně bolestivé a bylo udržováno životní silou příjemce. Léčba tedy stála víc energie a způsobovala víc bolesti, než kolik mohl leckterý zraněný drow snést. Vyléčil asi stejně často, jako zabil.

Ale Nisstyre měl nápad. Podal lahvičku klerikovi, který se právě namáhavě vydrápal ven ze strže. „Pomodli se k Vhaeraunovi,“ poručil. „Požádej boha zlodějů, aby ukradl životní sílu jiného tvora a posílil jí tenhle lektvar. A pokud budeme mít štěstí,“ zamumlal si Nisstyre pod vousy, „tak Maskovaný pán použije životní sílu orkem zplozeného člověka, který má tohle na svědomí!“

Henge flakónek přijal a začal pronášet slova modlitby. Kouzelník se mezitím zaměstnal jinými přípravami. Uřízl z blízkého menšího stromku kus silné větve a oloupal z ní kůru. Gorlist se během mučivé léčby bude muset do něčeho zakousnout.

Zraněný bojovník se probral k vědomí a upřel pohled na ohnivě zářící lahvičku v klerikově ruce. Oči se mu rozzářily souhlasným leskem a pokynul knězi, aby mu ji okamžitě podal. Henge uprostřed modlitby zaváhal.

„Dělej,“ poručil Gorlist slabým, krví bublajícím hlasem. Odplivl si a zaklonil hlavu, aby mu Henge mohl lektvar nalít do úst. Kněz mu vyhověl a bojovník tekutinu spolkl jediným hltem.

Okamžitě ho zachvátily křeče. Oba zbylí drowové se vrhli na jeho tělo a marně se je snažili udržet v klidu. Gorlist je nevědomky hravě shodil. V agónii, která napadla každou jeho žílu a šlachu, si ani nevšiml jejich přítomnosti.

Protože nemohli dělat nic jiného než čekat, našel si Nisstyre pohodlný kámen a posadil se na něj. Během svého života již viděl mnoho děsivých úmrtí – většinu z nich sám naplánoval a zařídil – přesto se ještě nikdy nestal svědkem takového utrpení. Přesto netečně sledoval, jak se magický oheň propaluje tělem jeho syna.

Konečně Gorlist ochabl a zůstal klidně ležet. „Přežil to?“ zajímal se Henge.

„Jo, přežil.“

Odpověď přišla od samotného Gorlista. Bojovník vyplivl třísky nazelenalého dřeva a pomalu se postavil na nohy. Nisstyre si všiml krvelačnosti v jeho očích. Uvědomil si, že tvrdohlavého drowa bude od pronásledování člověka, který ho tak vážně zranil, těžké odradit. Nisstyre sám lačnil po pomstě, ale potřeboval, aby se Gorlist zaměřil na větší úlovek.

„Podle všeho jsem měl zemřít,“ řekl Gorlist. Přistoupil ke kouzelníkovi a za chůze si uvolnil kožených chránič předloktí. „Řekl bych, že mi dlužíš krevní mstu. A protože nemám potomky, vyberu si ji sám.“

Nisstyre nepochyboval, co bude bojovník požadovat. „Ten člověk byl vážně zraněný,“ lhal. „A i když unikl, dlouho nepřežije.“

Bojovník nad tou zprávou pokrčil rameny, zvedl pěst vysoko do vzduchu a natočil ji tak, aby Nisstyre mohl vidět tenkou jizvu táhnoucí se celým předloktím.

„Já chci ji,“ procedil Gorlist skrze zaťaté zuby.

Kouzelníka to vyvedlo z rovnováhy a na okamžik nevěděl, jak odpovědět. Nisstyre míval ve zvyku vyhovět svým mužům a dopřát jim pomstu, kdykoliv po ní zatoužili. Drowové potřebovali nějaký cíl pro vrozenou nenávist a čas od času bylo dobré, když si vřící vztek na někom vybili. Nebylo ale šťastné, že si Gorlist vybral tak cenný cíl.

„Potom povedeš loveckou družinu, která po ní bude pátrat,“ pronesl kouzelník hladce. „Ale zabít ji nesmíš. Je příliš cenná jak pro magii, kterou vládne, tak pro děti, jež může ve jménu Vhaerauna přivést na svět. Dobře víš, jak je důležité přivádět do Noci nad zemí ženy. Nedovolím, aby byla zabita.“

Gorlist se zamračil.

„Je víc způsobů, jak tu malou princeznu pokořit,“ pokračoval Nisstyre měkce. „Chci tuhle ženu pro Vhaerauna a své vlastní potěšení, ale dělení se mi není proti mysli. Časem se pomsty dočkáš.“

Bojovníkovi konečně došel plný význam kouzelníkových slov a vytřeštil oči. Drowové běžně děsili vlastní lidi a obyvatele Povrchu pobíjeli jen pro samu radost ze zabíjení, avšak to, co právě Nisstyre navrhl, překračovalo nevyslovený kodex temných elfů. Žádné ženy, dokonce ani válečné zajatkyně, se nikdo nezmocnil proti její vůli. Staletí výchovy vytvořila tabu, které bylo zřídkakdy zpochybňováno a jen vzácně porušováno. Ženy měly v jejich společnosti moc, a dokonce i poddané byly považovány za hmotné vtělení Lloth.

A přesto… „Následujeme boha, a ne bohyni,“ zauvažoval Gorlist nahlas.

„Začínáš chápat,“ pronesl Nisstyre pochvalně. Zároveň však zvedl ruku k rubínu, který se mu leskl uprostřed čela. Přemýšlel, jestli jeho společnice slyšela ta slova, a pokud ano, jak bude Shakti Hunzrin takové rouhání snášet.

Bude to ještě nějaký čas trvat, než si zvykne strojit slova a činy tak, aby těšily kněžku drowí bohyně. Nebyl to právě úkol, na který by se Nisstyre těšil.

19.

Uzavřený kruh

Fjodor se probral o něco později téže noci. Chvěl se chladem a známou nevolností následující záchvat berserkrovské zuřivosti. Ztěžka se postavil na nohy a snažil se vzpomenout si na nedávné události. Často se stávalo, že berserkrové se, stále ještě v sevření bojového šílenství, zatoulali daleko od bitvy a nakonec zemřeli vyčerpáním nebo na zranění z boje. Tentokrát to postihlo jeho, protože mělký potok lemující bojiště se stihnul změnit v hluboký chladný proud a na hladině rychle tekoucí vody se odrážel měsíc plující vysoko po obloze.

Mladý válečník si rychle prohlédl utržená zranění. V hlavě mu bušilo a kůže na jedné straně krku pekelně pálila. Opatrně se jí dotkl a ucítil nafouklé puchýře. Okamžitě si vzpomněl na oheň, který po něm vrhl drowí kouzelník. Fjodor si všiml, že látka jeho košile a kazajky byla několikrát proseknutá a oboje má potřísněné krví. Rozvázal si šňůrky na kožené kazajce a svlékl se z poškozených kusů oděvu. Přitom se otevřelo několik sečných ran a začal znovu krvácet. Žádná nebyla hluboká, ale vyžadovaly ošetření.

Fjodor vytáhl z vaku cestovní samovar – malou úzkou konvici ceněnou každým Rašemencem – a nabral vodu z potoka. Za chvíli měl plápolající ohýnek, na kterém ohříval vodu spolu s bylinkami, které byly dobré na léčení i na pití. Když byl čaj silný a horký, nalil trochu na hadřík a opatrně si vyčistil rány. Jedna paže byla celkem v pořádku a tudíž ji jen zběžně obvázal. Druhá vyžadovala větší úsilí.

Vděčný za to, že s sebou vždy nosí náhradní čutoru s rašemenským ohnivým vínem, si silné kořalky zhluboka přihnul. Potom protáhl nit okem zahnuté jehly a začal si sešívat nejhlubší ránu. S rukama chvějícíma se chladem a vyčerpáním to nebyl právě lehký úkol. Fjodor si uvědomil, že jeho tělo prodělalo šok, a kdyby se nezahřál, zemřel by stejně jistě jako čepelí drowího meče.

Když si rány zašil a převázal, sesbíral mladý válečník ze širokého okolí chrastí a z ohýnku udělal planoucí vatru. Pak se svlékl do naha a ponořil se do ledové vody.

Šok ho připravil o dech a rozproudil mu krev v žilách. Fjodor uklidněný známým pocitem vnitřního tepla a vnějšího chladu vystoupal zpátky na břeh. Rašemenci byli zdatný národ, a jak muži, tak ženy se horlivě věnovali závodům ve sněhu – vyčerpávajícímu běhu konanému v zimě a jen v lehkém odění. Fjodor v tomto sportu vynikal, ale také věděl, že v současném stavu by nočnímu chladu nemohl odolávat dlouho.

Mladý válečník doběhl k ohni a sebral meč, odhodlaný zahřát se trochou cvičení. Zbraň však byla příliš těžká, aby ji mohl používat bez výhody berserkrovské zuřivosti; stehy na pažích se napjaly a začaly pálit námahou jen při pouhém zvedání masivní čepele. Vyměnil ji proto za palici a prošel klasickou sestavou úderů a krytů.

Netrvalo dlouho a cvičení spolu s teplem ohně způsobily, že po Fjodorově hrudi začaly stékat čůrky potu. Znovu se vrhl do vody a bojoval s neviditelným nepřítelem. Konečně se zhroutil k ohni, zahřátý, ale naprosto vyčerpaný. Zabalil se do pláště a nalil si ze samovaru hrnek silného čaje. Napil se a poprvé si dovolil vzpomenout si na prodělanou bitvu.

Pamatoval si ji jen matně. Bylo tam několik drowů, z nichž jeden byl zrzavý kouzelník, se kterým bojoval v Rašemenu. Když mu to konečně došlo, naježil zmateně obočí.

To přece nemohla být pravda. Do Temných říší sledoval pět drowů. Na vlastní oči poznal osud všech pěti: dva zabití obřími netopýry a tři temní válečníci padli dnes večer pod jeho čepelí. Pět drowů. Kouzelník byl šestý.

Zatímco Fjodor probíral tenhle problém, došlo mu několik jiných, avšak stejně znepokojivých faktů. Pamatoval si složité tetování táhnoucí se jednomu z temných elfu podél čelisti. Fjodor si byl dostatečně jistý, že ani jeden z drowích zlodějů nebyl takhle označený. A vlasy měl krátce pristřižené. Tak krátce, že se Fjodorovi sotva podařilo ho za ně zvednout. Všichni drowové, které viděl v Rašemenu, měli vlasy dlouhé a vzadu svázané. Bylo možné, že by sledoval špatnou skupinu drowů, nebo měl vzpomínky na noční bitvu zkreslené?

Mladý válečník pohlédl na meč a vzpomněl si na zabití zručného šermíře. Ani si nevzpomínal, že by ho z jeho těla vytáhnul. To sice bylo znepokojivé, ale Fjodor věděl, že ne zřídkavé. Zbraně byly vzácné a drahé a berserkři si je často brali zpět instinktivně. Přesto mu vadilo, že si na to nevzpomínal.

A pak ho se silou úderu praštila do očí další věc. Zbraň si zpět vzal, ale nevzpomněl si na nejdůležitější úkol. Neprohledal těla drowů, jestli nemají Poutníkův amulet!

Fjodor sklonil hlavu a zoufale zavyl. Jeho berserkrovské záchvaty se stále zhoršovaly a přestával se během nich ovládat. Pamatoval si z nich čím dál méně, pokaždé zabloudil dál od bitvy a tentokrát se nechal tak pohltit, že pustil z hlavy i své poslání. Ne, amulet bude muset najít co nejdřív, než ho bojová horečka spálí a sežehne. Nechtěl ani pomyslet na to, co by on sám mohl udělat, než by si pro něj přišla smrt.

V duchu se rozhodl, že se okamžitě vydá po svých stopách zpět a chybu napraví. Jestli byl Poutníkův amulet tam, tak ho najde. Jeho potlučené a vyčerpané tělo ale odmítlo uposlechnout. A kromě toho slabé měsíční světlo se ke stopování nehodilo.

Hned za svítání, slíbil si, zatímco usínal; hned za svítání se znovu vydá na cestu. Jestli při něm budou stát bohové, bude mít naději vymanit se z podivného otroctví, které bylo jeho dědictvím a kletbou.

Krátce po svítání se Fjodor vydal zpět na bojiště. Ke svému překvapení tam nalezl těla jen dvou drowů a stopy tří párů elfích bot ustupujících k východu. Znovu začal s pronásledováním a ani se neobtěžoval přemýšlet o tom, kde se tu vzal další drow. Když si uvědomil, že stopy se stáčí v kruhu, skončil se stopováním a zamířil nejkratší cestou k jeskyni vedoucí zpět do Temných říší. Cestoval rychle, protože na rozdíl od drowů nemusel každé ráno pátrat po úkrytu před světlem. Navíc odpočíval jen málo. Rozhodl se, že tentokrát musí temné elfy dostihnout dřív, než proklouznou do smrtícího podzemního bludiště chodeb.

Dva dny, odhadoval Fjodor, nebo možná o trochu déle a znovu stane na okraji děsivého světa. Jak rázně kráčel drsnou krajinou, měl dost času přemýšlet, jaký druh boje ho tam očekává a kolik dalších drowů se mezitím připojí ke kluzké družině, jejímž naháněním strávil tolik dní.

Liriel doklopýtala do měsíčního světla dva dny poté, co bylo vystrčena z Menzoberranzanu. Kharzovo teleportační kouzlo ji přeneslo blízko jeskyně, kde pro Fjodora z Rašemenu naaranžovala falešnou bitvu. Dál pokračovala stejnou cestou, kterou mohl jít i člověk, prudkým stoupáním vedoucím do sítě jeskyní rozesetých po kopcích.

Na útěku před Temnými říšemi a vražednou drowí chamtivostí, kterou nechtěně vyvolala, se ani jednou neodvážila zastavit. Kharzovo varování jí neustále znělo v hlavě jako posměšný smích a ona utíkala dál skrze tunel a do bludiště jeskyní. Její orientační smysl ji neomylně vedl ke světlu.

Liriel se pomalu vykradla z jeskyně, i přes únavu ostražitá a bdělá. Pohled, který se jí naskytl, ji rozechvěl a rty se jí pohnuly do neslyšného výkřiku zoufalství.

Krajina, která se před ní rozkládala, nepřipomínala nic, co viděla nebo si představovala. Kameny posetá vrchovina se táhla donekonečna a vysoko nad ní se hrozivě tyčila nezměrně hluboká noční obloha. Tohle nevypadalo jako les s jeho uklidňujícími stěnami stromů a popínavých rostlin a mýtinami, jež byly jako jeskyně vytesané do masy husté zeleně. Ne, tohle byla otevřená a pustá krajina.

Liriel rozbolely oči z toho, jak se je snažila upírat do nezvyklé dálky. Podle map, které stihla nastudovat, věděla, že se vynoří někde západně od velkého lesa, kde tančily uctívačky Eilistraee. Zde bylo jen pár stromů a žádný z nich v sobě neměl mystickou mohutnost, známou z tamtoho lesa. Tyhle rostliny připomínaly trpaslíky: malé, tvrdé věci, které si své místo vydobyly úpornou dřinou v zemi.

Na křídlech nočního větru k ní dolehly hlasy – tvrdé, ale přesto zpěvné zvuky mohli vydávat jen drowové. Na okamžik se Liriel lekla, že ji pronásledovatelé našli. Pak si vzpomněla na podivně přímou cestu, kterou se zde zvuky šíří, a uvědomila si, že hlasy vycházejí zpoza jeskyní.

Přitáhla si k sobě piwafwi a pronesla slova, která jí propůjčovala neviditelnost. Přesto se stáhla ke stěně a přikrčila za kámen. V té pozici opatrně čekala a pozorovala. Bylo možné, že drowové jsou stejní jako ti, které potkala v lese: ochotní a vlídní. Liriel doufala, že tomu tak bude, protože si v téhle bezútěšné zemi začínala připadat opuštěná a zranitelná.

Brzy měla temné elfy na dohled. Mrštní, zahalení v černé a s bílými vlasy skrytými pod kápěmi se pohybovali s obdivuhodnou nenápadností. Přesto Liriel okamžitě poznala, že nejsou z Temných říší. Neobestírala je aura magie, a i přes to, že noc byla jasná, zářily jejich oči rudě, a to mohlo znamenat jen používání tepelného vidění. Dokonce i Liriel, jejíž oči byly zvyklé na studium při svíčkách, dokázala ve svitu měsíce vidět s použitím obyčejného zraku. Měli snad tihle lovci tak otupené smysly?

Zahalená v piwafwi a obutá do elfích bot měla proti nim výhodu neviditelnosti a ticha. Připlížila se blíž, aby zjistila, co mají podivní drowové za lubem. Čím víc se blížila, tím víc byli neklidní a měli sklony sahat ke zbraním, jako kdyby jejich lovecké instinkty dokázaly vnímat i to, co smysly ne.

Jak dlouho musíme ještě čekat? pronesl jeden z nich drowí znakovou řečí skládající se z gest rukou a výrazů v obličeji.

Ta děvka určitě projde tudy, trval na svém druhý. Budeme hledat tak dlouho, jak bude třeba.

Čtyři muži troufající si přepadnout ženu? To byla naprostá urážka! V Lirielině pyšném srdci vzplálo rozčilení a poprvé od útěku z kouzelnické věže dokázala soustředit myšlenky.

Rozbalila svazek šipek, jejichž hroty byly ošetřeny uspávacím jedem, a jednou z nich nabila malou kuši. Tohle bude pro amulet druhá zkouška, neboť jed byl připravován v místech vysokého stupně vyzařování a na otevřeném vzduchu dlouho nevydržel.

Rychlým a jistým pohybem Liriel vystřelila. Drobná šipka našla cíl a jeden z temných lovců vyskočil překvapením. Sáhl za sebe a vytrhl si šipku ze zadku. Chvíli na ni s komicky nevěřícným výrazem zíral a pak se bezvládně složil k zemi.

Žena se zašklebila a vděčně amulet poplácala. Vystřelila další tři šipkya sledovala, jak zbylí tři lovci vrávorají a padají. Když všichni podlehli uspávacímu jedu, vybalila se ze záhybů pláště a vykročila kupředu, odhodlaná získat nějaké informace. Sedla si na drowa, který padl jako poslední, a několika ráznými fackami ho probrala.

Temný elf otevřel oči. Otupělý a bojující s účinky jedu se pokusil soustředit na mučitelku.

„Koho hledáte?“ zeptala se drowím jazykem.

Oči mu spočinuly na malé zlaté dýce visící jí kolem krku. „Já… řekl bych… tebe.“

Liriel se zděšeně zhoupla dozadu. Jak je možné, že po ní pátrají i drowové z Povrchu? Oběma rukama sevřela zajatcův plášť a tvrdě s ním zatřásla.

„Kdo tě poslal?“ chtěla vědět. „Kdo?“

Ale muž již nedokázal promluvit; jed začal plně účinkovat. Liriel zaklela a postavila se. Obratnými a jistými pohyby prohledala všechny čtyři nedobrovolné spáče. Každému z nich visel na tenkém řemínku kolem krku symbol, podobně jako ona nosila svůj svatý symbol Lloth. Tohle však nebyli uctívači Eilistraee, tím si byla jistá. Kněžky Temné panny prohlašovaly, že pomáhají těm, kdo jsou v nouzi. Ne jako tihle smrtící a záludní drowové. Kým pak ale lovci byli a proč se o ni zajímali?

Liriel se dlouze zamyslela. Opatrnost vyžadovala jejich smrt. Lovili ji a nepochybně se k tomu vrátí. Přesto to odporovalo její přirozenosti. Jestli po ní půjdou, až se vzbudí, nebude mít zábrany je odstranit.

Pohlédla k východnímu obzoru. Jasná safírová modř noci ustupovala; brzy začne svítat. Liriel se zázraku nemohla dočkat, ale byla dostatečně moudrá, aby ho očekávala v připraveném úkrytu.

Vrátila se zpět do jeskyní a rychle se přesouvala kroutícími se chodbami, provrtávajícími okolní kopce. Konečně nalezla vhodné místo: jeskyni s jediným vchodem umístěnou vysoko na svahu. Ústila k východu, takže jí poskytne ničím nerušený výhled na blížící se svítání, a dala se dobře bránit.

Liriel se zabalila do pláště a v napjatém očekávání se usadila na zem. Rychle se jí však zmocnil spánek, skoro stejně rychle jako otrávených drowích lovců. Vyčerpaná dvěma dny nepřetržitého útěku, unavená zármutkem a ztrátou, upadla do bezesného spánku drowů.

Fjodor vstoupil do jeskyně a už čelil napadení. Byla dvě – vysoká stvoření vzdáleně se podobající lidem, ale s bílou srstí a hlavami zuřivých medvědů – a vyřítila se na něj s řevem, při kterém se třásly i kameny. Obě nesla v rukou prosté meče, se kterými mávala s nadšením, ovšem už ne s grácií. To však Rašemence neuklidnilo. Očima rychle změřil spojenou délku paží a mečů a dospěl ke zjištění, že stvoření mají o dobrou stopu delší dosah než on. Většina šermířů prohlašovala, že je důležitá dovednost, a ne velikost. To Fjodor sice částečně uznával, ale dosah byl také důležitý, ne, že ne.

Protože však neviděl jinou možnost, nezbylo mu než tasit meč a připravit se na první divoký úder.

Liriel vytrhly ze spánku známé zvuky: řev rozzuřených quagotů a řinčení oceli. Na okamžik si myslela, že je zpět v Temných říších. Potom se probrala a pomyslela si, co ve jménu všech temných bohů dělá hlubinný medvěd tak daleko od obvyklých lovišť.

Za všech okolností zvědavá elfka se znovu zahalila do piwafwi a zlehka se rozběhla k zuřící bitvě. Quagoti byli lovci, kteří životy trávili dole. Jestliže jeden z nich vyšel na Povrch, potom to bylo z rozkazu někoho mocnějšího. A protože quagoty chytali a cvičili jen drowové, měla Liriel dobrou představu, koho tak asi mohl hlubinný medvěd lovit. Co ji však zajímalo, bylo, kdo nebo co na quagota narazilo.

Následovala hluk boje až do samotného ústí jeskyně. Tam stál Fjodor z Rašemenu a nebojoval s jedním, ale rovnou s chovným párem quagotů.

Náhlá a nečekaná euforie zaplavila Liriel. Odhrnula plášť a vytáhla jedno ze svých bola. Roztočila je nad hlavou a vystoupila z úkrytu.

Fjodor při pohledu na ni vyvalil oči, čímž si vysloužil tvrdé plácnutí plochou stranou quagotova meče. Liriel sebou škubla. Kdyby stvoření bylo o něco zručnější a na poslední chvíli dokázalo zbraň alespoň trochu natočit, tak by teď muž byl čistě rozseknutý. Boj bude nejlepší ukončit co nejdřív.

Opsala tedy zbraní poslední kruh a vypustila ji. Bola se omotalo kolem quagotova meče a váha rotujících koulí mu jej vyrvala z tlapy. Stvoření se tím s očividnou radostí zbavilo překážejícího nástroje, vycenilo tesáky a postupovalo dál na muže. Se zbraněmi, kterými ho obdařila příroda, si bylo mnohem jistější.

Drowí elfka se krutě zašklebila a z opasku vytáhla plnou hrst vrhacích nožů. „Hlubinní netopýři byli jenom rozcvička,“ zavolala na Fjodora a hodila první nůž po útočícím quagotovi. „Teď se podíváme, co dokážeš ve skutečném boji!“

20.

Společné úsilí

Liriel vrhala jeden za druhým nože do quagotových zad. Každý z nich zasáhl, ovšem hustá srst a mohutné svaly zabránily, aby se malá ostří dostala k nějakému životně důležitému orgánu. Medvědovitý bojovník zaryčel bolestí, ale pokračoval směrem k Fjodorovi.

Samice naopak zavrčela vzteky a zaútočila na malou elfku, která zranila jejího druha. Liriel stála pevně na místě, v každé ruce nůž. Krátký mžik a obě vržené čepele se zabodly do quagotových rudých očí. Samice zavřískla a schovala hlavu pod tlapy.

Liriel tasila krátký meč. Věděla, že stvoření je třeba dorazit dřív, než ho zachvátí předsmrtná posedlost. Oslepený, nebo ne, šílený quagot byl smrtící v síle i v zuřivosti. Vrhla se k zraněnému stvoření a jednou, dvakrát ho sekla přes břicho. Quagot přepadl dopředu a chlupatými tlapami si sevřel rozšklebenou ránu. Posledním úderem mu Liriel otevřela hrdlo.

Za sebou zaslechla podrážděné zasyčení. Obrátila se, jen aby stanula tváří v tvář odpornému obličeji, který jí připomínal temně modrého ďasa se šupinatýma špičatýma ušima ve tvaru trčících rohů. Rudé oči mu zlovolně zářily a hadovité tělo se vlnilo, zatímco syčivým šepotem pronášel zakletí. Liriel sice žádného temného nágu nikdy neviděla, ale okamžitě poznala, čemu čelí – magickému stvoření Temných říší, které je svým způsobem stejně nebezpečné jako řádící quagot.

Nága našpulil tenké rty a k mladé elfce vyrazil proud pálící černé kapaliny. Jedová střela.

Liriel natočila meč a plochou stranou čepele proud odpálkovala. Sprška kapek – směs kyseliny a roztaveného kovu – letěla zpět k nágovi. Stvoření zavřeštělo a svinulo se zpět, zatímco Liriel odhodila rychle se scvrkávající zbraň, dřív než jí mohl korozivní jed stéct až k ruce. Ďábelské kapalina rozpouštěla maso stejně rychle jako železo.

Nága se rychle vzpamatoval a začal syčet slova dalšího kouzla. Liriel ho s nesmírným překvapením poznala. Tohle kouzlo vytvořil její otec. Dobře si ho pamatovala, ačkoliv když ta slova slyšela poprvé, byla ještě malým děckem. Právě tohle kouzlo a následný strach a nejistota byly její první vzpomínka.

V odpověď na nágovo zaklínání se kus kamene rozpustil, protáhl a nakonec nabral podobu obřího hada s nestvůrně elfskými rysy. Kamenný nága se skřípěním kamene o kámen vyrazil k drowí oběti.

Aby získala trochu času, hodila po něm Liriel jednoho ze svých vrhacích pavouků. Magicky posílená zbraň se odpornému golemovi zakousla hluboko do krku. Živoucí stvoření by jistě zabila, ale gólem neměl krev, kterou by mohl prolít. A tak jen vycenil tesáky a pokračoval dál.

Liriel však odpověděla stejnou mincí; zopakovala slova nejnenáviděnějšího zaklínadla a přivolala vlastního golema. Ze stěny jeskyně se vyvalil kámen jako mlha a zformoval se do postavy bledě šedé elfské dívky. Kamenný drow se rozběhl na pomoc své paní a obě oživlé sochy se s hlasitým prásknutím srazily.

Kamenný nága se okamžitě omotal kolem elfské válečnice a zkusil ji stisknout. Tělo z tvrdého kamene se však nepoddalo. Zaklonil tedy hlavu a udeřil široce rozevřenými čelistmi. V příštím okamžiku vyplivl střepiny vlastních kamenných zubů. Drowí gólem sevřel štíhlýma rukama nágův krk a pokusil se jej uškrtit, pochopitelně se stejně malým úspěchem jako před několika okamžiky jeho protivník. Obě stvoření, rovná si silou i bezmyšlenkovitou poslušností, se převalovala a snažila se vzájemně přetlačit.

Skutečný temný nága mezitím zahájil vlastní útok. Vyrazil kupředu, ostrý jedový bodec na špičce ocasu zdvižený vysoko nad hlavu. Liriel uskočila do strany, překulila se a skončila s odhozeným quagotovým mečem v ruce. Oběma rukama ho zvedla nad hlavu a sekla po nágově smrtícím ocase. Těžká čepel projela šupinami a kostí a s tlumeným třesknutím se zastavila až o kámen. Nága zavřískl a začal se svíjet bolestí. Odseknutý ocas ho o kousek dál nevědomky napodoboval.

Když byl temný nága na pár chvil mimo hru, měla Liriel čas zaměřit se na Fjodora. Celkem se mu dařilo držet si quagotího samce od těla, ale rukávy měl roztrhané a krev mu volně stékala po rukou. Vytrhla od opasku další bola, krátce s ním zatočila a nechala ho letět ke quagotovi. Dlouhý provaz se mu znovu a znovu obtáčel kolem krku a obě závaží získávala s každou otáčkou vyšší rychlost. Nakonec se s uspokojivým dvojitým zaduněním srazila s jeho hlavou. Hlubinný medvěd však zůstával na nohou. Místo toho jen zachrčel a zaútočil na provaz. Ten snadno povolil a Liriel věděla, že na stvoření přišlo předsmrtné šílenství.

Hodila další bola, tentokrát proti jeho kotníkům. Šelma se na okamžik zapotácela, ale pak kombinací poskoků a posunů pokračovala k Fjodorovi. Liriel se rozběhla, skočila stvoření do zad a vší silou kopla. Konečně se quagot zakymácel a šel k zemi.

Drowí elfka se vyškrábala na nohy a chytila Fjodora za ruku. „Pojď!“ vykřikla a táhla ho za sebou. Sklonil meč a následoval ji v bezhlavém útěku z jeskyně.

Venku se Liriel ani ne sto kroků od ústí jeskyně zastavila. „Počkej. Teď jim celou tu věc shodím na hlavu,“ oznámila ponuře.

Fjodor pozoroval, jak dívka provádí jednotlivá gesta kouzla. Nakonec obě ruce namířila před sebe a z prstů jí vytryskl kouzelnický blesk, který znovu a znovu bičoval vnitřek jeskyně. Do vzduchu se vznesl oblak prachu; kámen praskal a pukal. Konečně se jeskyně v lavině kamení a prachu zřítila.

Drowí elfka sklonila ruce a jako by celá ochabla. Fjodor ji opatrně objal a posadil na zem. Sám viděl rašemenské Čarodějnice provádět v bitvách podobné věci a uvědomil si, že mocná magie si vyžádala svoji cenu. Že mladá dívka dokázala ovládat tak mocná kouzla, bylo ohromující.

„Wychlaran,“ zamumlal s velkou úctou a priklekl k ní.

S obtížemi na něj zaměřila pohled zlatých očí, tentokrát vzdálený a matný. „Cože?“

„To je čestný titul, který patřící Čarodějnicím, jež vládnou naší zemi. Je tomu stejně i u vás? Vládnou tam lidé jako vy?“

Dívka sebou trhla. „Ne, v této chvíli ne,“ zamumlala a odvrátila zrak. „Zapomeň na ‚čestné tituly‘ a podobné nesmysly. Jmenuju se Liriel.“

Fjodor jméno nahlas zopakoval a očividně si zamiloval jeho melodický zvuk. „Hodí se k tobě.“

„No výborně,“ pronesla suše. „Přesně v to jsem celý život doufala.“

Mrkla jeho směrem a všimla si jiskry pobavení v jeho očích. Nevypadal, že by ho její sarkasmus urazil a nebo že by se v její přítomnosti cítil nesvůj. Všimla si, jak moc je ve skutečnosti mladý – vlastně sotva víc než chlapec. Chlapec se svaly trpaslíka a jizvami válečníka. Ti lidé jsou tak plní rozporů… Oči měl modré a inteligentní, způsob mluvy otevřený. V Menzoberranzanu by takové chování bylo považované za známku prostoduchosti, ale Liriel se rozhodně nenechala nachytat dvakrát. Dobře si všimla napjaté pohotovosti ve svalech mladého muže a skutečnosti, že ruku drží v těsné blízkosti rukojeti za opaskem zastrčeného velkého loveckého nože.

Vtom se ze zničené jeskyně ozvalo kamenné burácení. Liriel na okamžik ztuhla nevěřícným děsem. Druhý takový zvuk ji nabil energií a vyskočila na nohy. „Quagot,“ řekla naléhavě.

Fjodor se postavil vedle ní a tázavě si ji změřil.

„To medvědovité stvoření!“ zavřískla. „Přichází!“

„Ale to není možné,“ řekl. Tvářil se podezíravě, jako kdyby z její strany očekával temnou lest.

Liriel bezmocně sykla a vrhla se na tvrdohlavého muže. Společně se ve víru rukou a nohou začali kutálet z kopce pryč od jeskyně. Odstrčila ho od sebe, stočila se do klubíčka a pažemi si zakryla hlavu. Přesně v tom okamžiku explodovalo kameny ucpané ústí jeskyně. Vylétla k nim sprška kamení a prachu a ze skály vyrazil quagot.

Hlubinný medvěd byl špinavý a potlučený. Kožich mu pokrývaly temněrudé skvrny a ze srsti na jedné ruce mu trčel zlomený konec kosti. Přesto si stvoření současný stav neuvědomovalo; odkoplo stranou balvan a odpotácelo se od jeskyně. Čumákem rychle nasávalo vzduch a pátralo po kořisti. Quagotovy oči zářily rudě i v jasném měsíčním světle a špínou a krví vyztužená srst trčela na všechny strany tak, že se sedm stop vysoké stvoření zdálo ještě větší a divočejší. Ve zdravé ruce drželo potlučeného temného nágu za zmrzačený ocas a mávalo s jeho deset stop dlouhým tělem jako s bičem.

„Neposlouchal jsi mě,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.

Ale ten neposlouchal ani teď. Rychlým, plynulým pohybem se s mečem v ruce postavil na nohy. Pohled mladého válečníka se zatvrdil a k Lirielinu překvapení se zdálo, že celý vyrostl, až se skoro quagotovi vyrovnal. Temná elfka se chytře odkutálela stranou mimo pokračující střetnutí. Skočila za nějaké balvany a odtamtud pozorovala člověkův prudký útok.

Medvědovité stvoření škublo mrtvým nágou dozadu a pak jím s neuvěřitelnou silou švihlo proti Fjodorovi. Muž byl připraven. Vytočil se prudce doleva a přesunul meč nízko a dozadu. Jak nágova mrtvá hlava vystřelila kupředu, sekl vzhůru proti ní. Široká tupá čepel hladce prosekla šupinatou zbroj a odťatá hlava vylétla v působivém oblouku vzhůru.

„Matko Lloth,“ vydechla Liriel, která vše sledovala s rozšířenýma očima a vzrůstajícím vzrušením.

Fjodor se s mečem před sebou znovu rozběhl vpřed. Quagot zbraň srazil stranou, nevšímaje si nově otevřeného hlubokého zářezu na dlani. Znovu zamával mrtvým nágou. Z otevřeného krku volně stříkal ichor, ale člověk byl již příliš blízko, aby mu bič mohl nějak ublížit. Quagot tedy odhodil hadí tělo stranou a udeřil muže hřbetem krvácející tlapy; rána tvrdě dopadla a vyvedla Fjodora z rovnováhy.

Quagot vycítil výhodu a skočil. Člověk se však mezitím stihl vzpamatovat. Hbitě uhnul letícímu quagotovi a stvoření se rozpláclo na zemi, jak široké, tak dlouhé. Fjodor s mečem zdviženým k poslední ráně přistoupil blíž.

Hlubinný medvěd se ale otočil na záda a přitáhl si kolena co nejvíc k tělu. Prudce vykopl a zasáhl muže přímo doprostřed hrudi. Fjodor odlétl dozadu, zády udeřil do stromu a z nárazem roztažených rukou mu vypadl meč.

Quagot kolena znovu přitáhl, tentokrát aby vyskočil na nohy. Stvoření se ztěžka přiblížilo, tesáky vyceněné v tichém vrčení a mohutné paže rozpřažené v chmurné parodii objetí.

Fjodor se odstrčil od stromu a skočil dopředu. Rukama objal medvědovité stvoření kolem pasu a oba se zřítili k zemi jako zápasníci snažící se dosáhnout smrtícího úchopu. Uplynulo několik minut a oba se stále převalovali po zemi, rovni si silou i zuřivostí.

Konečně se muži podařilo přitisknout quagotovi obě tlapy nad hlavu. Stvoření házelo srstnatou hlavou sem a tam, a ačkoliv čelistmi chňapalo, jak se dalo, nedokázalo na nic dosáhnout. Člověk měl totiž vlastní hlavu namáčknutou pod quagotovou a teď ho tlakem na bradu nutil k stále většímu záklonu. Fjodor několikrát divoce trhl hlavou a na bílou srst krku jeho soupeře se vyvalila krev. Quagotův odpor zeslábl do chvění a pak zcela ustal.

Liriel si musela přitisknout ruku na ústa, aby vítězně nevykřikla. Fjodor bestii zakousl!

Přesto ji instinkt varoval, aby zůstala zticha a držela se z dohledu. Stále ještě z úkrytu sledovala, jak se Fjodor pomalu postavil. Vypadalo to, že se scvrkává před očima. Dlouze se díval na mršinu před sebou, jako kdyby si nedokázal vzpomenout, kde se tam vzala. Pak svěsil ramena a vyrazil ze sebe hluboké, zoufalé zasténání.

„Co se stalo?“ zajímala se Liriel zmatená takovou reakcí.

Místo odpovědi si člověk zakryl oběma rukama ústa a odběhl do křoví. Tomu Liriel rozuměla. Quagot smrděl dost strašně i takhle na dálku. Jeho chuť by pak určitě donutila zvracet i zlobra.

Počkala, dokud člověk neskončil a nedopotácel se zpět na mýtinu. Vypadal lépe, i když byl stále mrtvolné bledý. Liriel vystoupila z úkrytu a tiše zatleskala. Fjodor se k ní otočil. Vypadal tak překvapeně, došlo jí, že na ni musel úplně zapomenout. Ačkoliv byla na něco takhle nezdvořilého sotva zvyklá, rozhodla se, že dnes má náladu odpouštět.

„Velmi působivé,“ pochválila ho.

Muž se zatvářil provinile. „Ty jsi to viděla?“

„No ano, samozřejmě. Z bezpečné vzdálenosti to byla skvělá podívaná.“

„Jak můžeš něco takového říct?“ vykřikl. „U všech bohů, vždyť jsem to zakousnul!“

V tom temná elfka neviděla žádnou potíž, a proto jen pokrčila rameny. Musela se zabývat mnohem důležitějšími věcmi. Noc se pomalu chýlila ke konci a spolu s ní i uspávací jed držící drowí lovce mimo hru. „Musíme se schovat. Znám vhodné místo.“

Když zaváhal, chytila ho Liriel za zápěstí a vyhrnula mu potrhaný rukáv. Paži měl posetou hlubokými ranami po quagotových drápech i staršími zraněními, která nutně potřebovala znovu zašít. „Podívej – jsi zraněný. Já jsem unavená. Tak zkus být rozumný.“

Skutečně, Fjodor cítil, jak nastupuje známá nevolnost po berserkrovském šílenství a jak mu měknou kolena. „Příměří,“ souhlasil utahaně.

Příliš vyčerpaný a skleslý na duchu, než aby se staral, jestli zrádná temná elfka dodrží slovo, ji Fjodor nechal, aby ho dovedla do blízké jeskyně. Lusknutím prstů zažehla malý ohýnek. Zatímco se Fjodor hřál, ošetřoval si mechanicky zranění. Mezitím dívka vytáhla z cestovního vaku zásoby – proužky sušeného masa, ve kterých poznal rothe – a beze slova se najedli. Poněkud občerstvený jídlem a teplem ohně si několikrát přihnul z čutory. Otočil se, aby nabídl i drowí elfce, ale zjistil, že se mezitím vzdálila. Nechápavě pozoroval, jak se Liriel usadila v ústí jeskyně.

„Je stříbrná,“ zamumlala ohromeně. „Obloha je skutečně stříbrná!“

Konečně porozuměl. Tohle bylo její první svítání a z jejího napjatě dychtivého postoje se dalo poznat, že na něco takového dlouho čekala. Aniž by chtěl rušit dívčinu radost, Fjodor si k ní tiše přisedl a pozoroval ji. Oči se jí zalily slzami, jako kdyby trpěla bolestí, přesto pohled od narůstajícího světla neodvrátila. Aniž by se na něj podívala, uchopila ho za ruku a ukázala na objevující se červánky. „Podívej na támhleten kouř! Co je to za barvu?“

„To jsou mraky a jsou růžové. Ty jsi tu barvu ještě nikdy neviděla?“

„Já ještě nikdy neviděla nic takového,“ řekla Liriel a ani na okamžik nespouštěla oči z jasnícího nebe. „Podívej se tam! Ten kou… ty mraky jsou purpurové a zlaté. Takhle to vypadá vždycky?“

„Úsvit? Ne, ten je každý den jiný. A tyhle barvy se znovu vrací, když slunce zapadá.“

Liriel měla sotva čas vstřebat všechny dojmy, když se nad kopci začal vynořovat sluneční kotouč. Vykřikla směsí bolesti a údivu. Oči ji strašně pálily, ale odmítala je zavřít.

Fjodora se její nevinná radost dotkla, a proto jen nerad přerušil kouzlo okamžiku. Pevně dívku chytil za ramena a obrátil ji k sobě. „Nesmíš se dívat do slunce. Dokonce ani teď, když je slabé. Ani my, pod ním zrození, to nemůžeme dělat.“

Naposledy dlouze pohlédla na zlatý zázrak a následovala Fjodora do hloubi jeskyně. „Ono je teď slabé?“ zopakovala nevěřícně.

Zpět v utišující temnotě obrátila na člověka plnou sílu své zvědavosti. V odpověď na její dychtivé dotazy jí vyprávěl vše, co se mu od posledního setkání přihodilo. Když mluvil o zrzavém kouzelníkovi, podařilo se jí nedat na sobě téměř nic znát, ale on si toho stejně všiml.

„Ty ho znáš.“

„Obávám se, že ano. To mohl být jedině Nisstyre. Jenom on věděl, kde tě hledat,“ řekla hořce. Vyprávěla mu o kouzelníkově úloze při nastražování falešných stop, které Fjodora odlákaly od Temných říší. „Myslela jsem si, že na Povrchu budeš ve větším bezpečí,“ uzavřela s křivým úsměvem. „Ale asi jsem se spletla.“

Tyhle novinky Fjodora zmátly. „Proč bys něco takového dělala?“

Liriel pokrčila rameny a zastrčila si kousíček vykukujícího zlatého řetízku zpět pod tuniku. „Podařilo se ti napálit mě, a to si zaslouží odměnu. Už je to ale za námi. Teď mám práci.“

Temná elfka vzala malý váček visící jí u pasu a vybrala z něj krásně vypracovaný modrý diamant. Posadila si ho na dlaň a začala s tichou litanií. Za okamžik se šperk rozpadl na třpytivý prach. Liriel se postavila a opatrně rozsypala rozdrcený diamant po obvodu devět stop širokého kruhu kolem ohniště. Potom si začala broukat strašidelnou melodii a tančit v jejím rytmu. Kroutící a kývající se spřádala složitý vzor magie a krásy. Fjodor ji sledoval se stejným zaujetím, jako kdyby kouzlo sloužilo k jeho uhranutí.

Konečně si sedla na zem, unavená, ale spokojená. „Tímhle kruhem teď neproniknou oči žádného kouzelníka, dokonce ani Nisstyreho. To by nám mělo zajistit bezpečí.“

„Je Nisstyre mocný?“

„Je to drow.“

Liriel to řekla se směsí pýchy a chmurné rozhodnosti, která Fjodora zneklidnila. Co to skutečně znamenalo být drow? Téhle elfské dívce nerozuměl a také při druhém setkání se mu zdála stejně záhadná jako při prvním. Zaujatě dívku studoval a až po dlouhé chvíli mu došlo, že ona ho pozoruje se stejným zájmem.

„Bojují všichni lidé jako ty?“ zeptala se s očima zářícíma zvědavostí.

Fjodor se zahleděl do ohně. „Díky bohům ne,“ odpověděl stručně.

„Tak jak potom? A jakými kouzly vládneš?“

Nyní o tom nedokázal mluvit, ne po tom, co udělal. Berserkrovská zuřivost z něj vždy vysála vůli i vtip: teď to vypadalo, že si vezme i duši. To, co dnes v noci udělal, nebylo ani trochu lidské. „To je dlouhý příběh a já jsem strašně unavený,“ řekl prostě.

Liriel to s přikývnutím přijala. „Tak tedy později. Opravdu si musíš odpočinout. Nejdřív mi ale řekni: spíš, nebo upadáš do transu?“

„Do transu?“

Zarazila se a hledala slova. „Sníš?“

„Aha! Ano, to dělám, ve spánku i za chůze,“ odpověděl se slabým úsměvem. „V mé zemi se říká, že jsou dva druhy lidí. Ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny.“

Temná elfka se nad tím zamyslela tak usilovně, že se jí obě naježená obočí setkala uprostřed čela. Ternní elfové buď spali, nebo vstupovali do transu. O čem to ten člověk mluví? Ta a ještě tisíce jiných otázek se jí honily v hlavě, ale bylo zřejmě, že Fjodor na ně nemůže hned odpovědět. Vtom se jí v hlavě vynořil náhlý a drzý plán a ona neodolala a přijala ho.

„Můžeme chvíli cestovat spolu,“ navrhla šťastně. „Je tolik věcí, o kterých mi můžeš vyprávět!“

Muž se usmál, zjevně okouzlený její krásou a nadšením. „Jsi vždycky takhle horlivá žačka?“

„Vždycky,“ slíbila. Vzájemně se na sebe spiklenecky zašklebili a Fjodora ta možnost začala upřímně lákat.

„Nemůžu,“ řekl s lítostí v hlase. „Musím najít Nisstyreho a další drowy, se kterými jsem bojoval.“

Lirielin úsměv se vytratil. Na okamžik zapomněla, co vlastně člověk hledá: amulet, který nosila skrytý pod tunikou. A zdaleka nebyl jediný, kdo ho chtěl!

„Tak to je se mnou to pravé místo, kde bys měl být,“ řekla ponuře. „Proč si myslíš, že se tu Nisstyre ukázal a proč do jeskyní poslal drowí lovce?“

Takže ji pronásledovali. Proč, tomu Fjodor nerozuměl, ale chladný oheň zuřivosti, který drowí kouzelník v jeho srdci zažehl, vzplál ještě jasněji. „Budu cestovat s tebou,“ řekl. „Až Nisstyre zemře, budeme oba volní.“

V očích se jí zalesklo. „Takže máme spiknutí!“

„V mé zemi,“ řekl a koutky rtů se mu zdvihly do lehkého úsměvu, „tomu říkáme spojenectví.“

Liriel souhlasně přikývla. „To mi vyhovuje.“

Oheň pomalu uhasínal, a tak Fjodor sebral hrst suchých větviček a trochu ho přikrmil. Z nich mu na ruku přelezl drobný hnědý pavouček. Nepřítomně ho shodil. Náraz drobného pavoučka zanesl do rostoucích plamenů.

Liriel ztuhla a zděšeně vytřeštila zlaté oči. Pak zavřeštěla bezeslovným vztekem a skočila po Fjodorovi. Rukama s ostrými nehty mu sekla proti obličeji.

Fjodor ji chytil za zápěstí a zadržel útočící paže, avšak síla nárazu ho odvalila stranou. Rašemenec byl mnohem větší a silnější, přesto musel bojovat několik minut, než se mu podařilo vlastní vahou pod sebou divokou elfku znehybnit.

Zneškodněná, ovšem ne uklidněná Liriel vrhala na přemožitele spalující pohledy. Fjodor jí to vracel se stejnou intenzitou. Od začátku byl připravený čelit ze strany nepředvídatelné dívky zrádnému útoku, ale v jejím výrazu nenašel zradu, nýbrž jen upřímný vztek.

„Co se stalo?“ chtěl vědět.

„Zabil jsi pavouka! Trestem za takový zločin je smrt,“ vyrazila ze sebe.

Fjodorovi ohromením poklesla brada. „To nemůžeš myslet vážně,“ zaprskal.

„Pavouci jsou posvátnými tvory drowí bohyně, ty nevzdělaný vesničane!“

Muž to se střízlivým zájmem zvážil. V poslední době toho hodně prožil, následkem čehož měl nervy napjaté k prasknutí. V takovém stavu mu dívčino prohlášení připadalo úžasně absurdní. „Mám to chápat tak,“ pronesl pomalu, „že uctíváte hmyz?“

Zachovat si za podobných okolností vážnou tvář nebylo nijak snadné, ale Liriel to dokázala. Hrdě vztyčila bradu. „Ano, samozřejmě. Když už tomu tak chceš říkat.“

Fjodor se na dívku na chvíli zadíval a pak položil hlavu do spletených pramenů jejích vlasů a začal se třást. Smích se mu zrodil v břiše a za chvíli propukl s plnou silou. Odvalil se stranou, rukama se držel za boky a kolébal se sem a tam.

Jakmile ji přestala tížit jeho váha, vyskočila temná elfka na nohy, s vrhacím pavoukem připraveným k hodu. Pohled na její zbraň v muži vyvolal další záchvat smíchu.

Liriel zírala na Fjodora, příliš vyvedená z rovnováhy jeho podivným chováním, než aby dokázala patřičně zareagovat na takové rouhání. A tak jen stála a čekala, až mužův nepochopitelný smích utichne.

Konečně přišel k sobě a otřel si slzy z očí. „Myslím, že se už můžu bez dalších odkladů vrátit do Rašemenu,“ řekl a v očích mu přes vážný výraz v obličeji pobaveně jiskřilo. „Protože teď už jsem slyšel úplně všechno.“

21.

Poutník

Nisstyre kráčel jasným ranním světlem, tvář chráněnou a skrytou pod záhyby kápě. I přes snahu drowího kněze nebyl ještě dost silný, aby mohl sesílat mocná kouzla nutná pro okamžité přemístění. On i jeho bojovníci byli nuceni vyrazit pěšky. Pro drowy bylo nesmírně riskantní pohybovat se krajem za dne a Nisstyreho družina – zejména pak Gorlist – začínala být čím dál neklidnější.

Když konečně dorazili k prvnímu z jeskyněmi provrtaných kopců, vrhalo pozdně odpolední slunce dlouhé stíny přes kamenitou zem. Kouzelník, jehož oči byly nejvíc uvyklé krutému dennímu svitu, byl první, kdo si všiml čtyř v dálce ležících nehybných postav. Nisstyre tiše, ale zuřivě zaklel, když v nich poznal drowy, které poslal pátrat po Liriel Baenre.

Přispěchal k nim. Ulevilo se mu, když zjistil, že stále dýchají. Ještě lepší bylo, že jednomu z nich trčela z ramene šipka. Nisstyre se sehnul, vytáhl ji a přičichl k ní. Charakteristický pach drowího uspávacího jedu – lektvaru založeného na magii Temných říší – byl na zbrani stále patrný.

„Ona to opravdu dokázala!“ zamumlal si pro sebe kouzelník.

Nisstyreho to zjištění tak potěšilo, že lovce probral mnohem jemnějšími kopanci, než by uplatnil za jiných okolností. Použitý jed účinkoval nanejvýš pár hodin a tudíž bylo pravděpodobné, že se Liriel nedostala daleko. Ovšem to jenom za předpokladu, že cestovala pěšky. Nisstyre se modlil, aby se nepřemístila magickou branou. Sice byly způsoby, jak vystopovat kouzelníka i po stříbrných cestách magie, ovšem ty byly mimo jeho schopnosti.

Z chmurných úvah ho vytrhl až vítězný výkřik. Gorlist ho zavolal k sobě a ukázal na malý, slabý otisk elfí boty.

Nisstyre přišel, ale rukama zuřivě gestikuloval v tiché řeči drowů, aby bojovníkovi připomněl, jak je důležité být nenápadný. Gorlist souhlasně přikyvoval, avšak plísnění přestál s trpělivostí napjatého luku.

Nisstyremu došla marnost jeho snahy, a proto dychtivého drowa vyslal mávnutím ruky na lov. Zároveň se ale stále držel v jeho těsné blízkosti. Když si uvědomoval Lirielinu skutečnou cenu, nemohl si Nisstyre dovolit ztratit ji kvůli Gorlistově pomstychtivosti.

Je zvláštní, přemítal Nisstyre, že Gorlist svůj hněv zaměřil na tu dívku, a ne na lidského válečníka, který ho tak vážně zranil. Během chůze se mu myšlenky točily kolem podivného člověka a jeho amuletu, který nyní vlastnila Liriel.

Také musel zvážit možnost spojení mezi těmito dvěma zoufalými bytostmi. Zajisté se již setkaly, neboť kdo jiný by si zasloužil takové náročné divadlo, které ho Liriel nechala sehrát v Temných říších? Toho člověka znala a bála se ho; to bylo jisté. Jak se však setkali a k čemu by mohlo dojít, kdyby se jejich cesty znovu střetly? Bylo nemyslitelné, že by pyšná příslušnice rodu Baenre spojila síly s lidským mužem, a to bylo dobře. Kouzelníkovi se ani trochu nelíbila představa Lirieliny magie temných elfů ve spojení s mužovým neuvěřitelným bojovým šílenstvím. Vhaeraunových následovníků bylo příliš málo, než aby je mohl riskovat v takhle nerovné bitvě!

Celý den se Liriel s Fjodorem střídali na hlídce a při odpočinku. Drowí elfka věřila kouzelnému kruhu, že od nich odvrátí zvědavé oči, ovšem ochranu proti fyzickému útoku neposkytoval. Oba cestovatelé zůstávali bdělí, a to nejenom vůči vnějšímu nebezpečí, ale i vůči sobě navzájem.

Protože nemohli spát, mluvili spolu. Fjodor vyprávěl jeden příběh za druhým. Některé byly hrdinské, jiné komické, avšak všechny skrývaly významy, které Liriel zajímaly. Neméně fascinující bylo Fjodorovo neustálé srovnávání mezi „těmi, kteří spřádají myšlenky, a těmi, kteří spřádají sny“. Drowové – s výjimkou stále se zmenšující hrstky těch, kteří odpočívali formou elfského transu – nesnili ani během spánku, ani v bdělém stavu. Přemýšleli, kuli pikle a pak spali. Liriel sama do transu neupadala, přesto přemýšlela, jestli by se její pátrání po runové magii nedalo označit za jistý druh snu. Jestli ano, tak potom by i ona byla v srdci tkalcem snů. Něco takového bylo pro menzoberranzanského drowa naprosto cizí, ale přesto se zdálo, že k ní se to jaksi hodí a zaplňuje to vnitřní prázdnotu, již nikdy dřív nedokázala pojmenovat.

To samé dokázal i smích, o který se během dne mnohokrát podělili. Chvílemi vážný a pak zase hravý Fjodor vnímal svět s pokřiveným černým humorem, který nebyl příliš vzdálený jejímu vlastnímu. Jeho hluboký basový smích se často připojoval k jejímu. Tak se drowové nechovali. Jejich humor byl založený na soutěživosti a smíchu na úkor druhých. Docela si začínala užívat i Fjodorovy drobné posměšky, které v sobě neměly nic ze zlovolných úmyslů obvyklých u ní doma.

Fjodor jí vyprávěl o své zemi a o zemích, jimiž prošel, a o bitvách, které viděl. Ačkoliv v jeho slovech poznala lásku k cestování a k dobrodružství rovnající se té její, překvapilo Liriel, že k umění boje jako takovému netíhne.

„Jestli se nezajímáš o šerm, jak je potom možné, že bojuješ tak dobře?“ chtěla vědět.

Mladý muž pokrčil rameny. „Rašemen je malá země obklopená mocnými nepřáteli. Každý Rašemenec se od raného věku učí bojovat.“

„Stejně tak drowové. V tobě je však mnohem víc než to,“ prohlásila Liriel klidně. „V Menzoberranzanu jsem viděla několik lidí. Někteří bojují lépe než jiní, ale všichni snadno umírají. Ty se ovšem držíš života s mnohem větší odolností, než by se zdálo přirozené.“

Fjodor dlouho tiše seděl a měřil si ji vytrvalým, klidným pohledem. Liriel si na okamžik vzpomněla na kouzlo Llothiných kněžek umožňující čtení mysli a říkala si, jestli ji člověk nezkoumá podobným způsobem. Nezdálo se sice pravděpodobné, že by obyčejný lidský muž, a navíc prostě oděný poddaný, mohl ovládat taková kouzla, ale Liriel se již stihla naučit nesoudit příliš rychle. Když mladý bojovník konečně přikývl a rozhovořil se o sobě blízkých věcech, měla podivný pocit, že právě prošla druhem zkoušky.

Temná elfka napjatě naslouchala Fjodorovu vyprávění o rašemenských berserkrech a podivné chorobě, která ho odlišuje od zbytku bratrstva bránícího zemi. Poslali ho pryč, protože již nedokázal ovládat bojové šílenství a stal se tím pádem nebezpečným všem okolo.

„To je naprostý nesmysl!“ přerušila ho Liriel rozhořčeně. „Po tom, co jsem tě viděla v boji, mě nenapadá jiný válečník, kterého bych měla po svém boku raději!“

Mladý muž jí věnoval prchavý poloúsměv. „To je pro mě čest, má malá vráno. Pomysli však na nebezpečí. Musím bojovat, dokud proti mně někdo stojí. A to nebývá vždy ta nejlepší strategie pro mě nebo mé spojence. Čeho se ale bojím nejvíc, je,“ řekl tiše, „čím bych se mohl stát, než boj skončí. Sama jsi viděla, co jsem udělal medvědovi. Na svou duši přísahám, že kdybych měl možnost svobodně se rozhodnout, nikdy bych nic takového neudělal. A jestli už teď nedokážu své činy ovládat, jak dlouho bude trvat, než nerozpoznám přátele od nepřátel?“

Liriel přikývla. „To chápu.“

„Potom také pochopíš účel mé dajemmy. Čarodějnice, které vládnou mé zemi, mě vyslaly najít prastarý amulet, který může pojmout tuhle nebezpečnou sílu, takže ji znovu budu moct ovládat vůlí.“

O ano, tomu rozuměla velmi dobře. Lirielino srdce náhle pokleslo pod vahou ukradeného amuletu. „Neříkej. Amulet, který dokáže uchovat magii,“ zopakovala otupěle.

„Přesně tak tomu je. Jak ale funguje, netuším.“

Možná že on ne, ona to ale věděla. Liriel se nedokázala radovat z toho, že o moci amuletu ví víc než Fjodor a možná i samotné rašemenské Čarodějnice. Teď byl její, vykoupený vysokou cenou, a tak to také musí zůstat. Ale přesto…

„Co se stane, jestli ho nikdy nezískáš zpátky?“ zajímala se.

Pokrčil rameny a prohrábl uhlíky v ohni. „Znamená můj život a jakoukoliv pomoc, kterou by mohl můj meč poskytnout při obraně země.“

Liriel se prudce postavila. Zamířila k ústí jeskyně a Fjodorovi, který ji chtěl následovat, pokynula, aby zůstal na místě. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, potřebovala chvíli o samotě, aby si věci srovnala v hlavě.

Den se pomalu chýlil ke konci, ale venku před jeskyní vše zalévalo jasně zlaté světlo. Temná elfka zírala tak dlouho, jak to šlo, a pokoušela se zvyknout si na jas světa na Povrchu. Ještě bude trvat mnoho dní, než jím bude moct kráčet bez velkého nepohodlí i za dne. Právě teď ji však trápila otázka, zda jím bude kráčet sama.

Svůj vlastní úkol nemohla jen tak zavrhnout, neboť by ji to mohlo stát život. S vědomím toho, jakou touhu po moci ve svých lidech vyvolala, Liriel pochybovala, že by se do Temných říší mohla někdy vrátit, a to ať s amuletem, nebo bez něj. Ani na Povrchu by bez drowí magie nedokázala přežít dlouho. Byla kouzelnicí, a ne válečnicí, a i když její mistrovství se zbraní bylo pozoruhodné, v nepřátelském světě nemohlo stačit. Ne, amuletu se nemohla vzdát.

A proč by také měla? Fjodor z Rašemenu byl člověk, muž a poddaný, a tudíž podle všech Liriel známých měřítek nebyl hoden pozornosti. Proč potom ten nevítaný zájem o jeho osud? Tahle otázka mladou temnou elfku mátla a rozčilovala.

Ze všeho nejvíc ji ale trápilo, že jedna osoba nemohla povstat, aniž by druhou srazila k zemi. Vždycky to tak bylo a za celý život ji nenapadlo to jakkoliv zpochybňovat. Teď se kruté skutečnosti vzepřela, zkoumala křivolaké uličky své drowí mysli a pátrala po jiném řešení.

A přesto, když se Liriel vrátila do uklidňující temnoty společného tábora, učinila to s amuletem schovaným až na samém dně cestovního vaku.

Za soumraku se Liriel s Fjodorem vykradli z úkrytu a po vlastních stopách se vrátili ke zničené jeskyni. Jak se blížili k bojišti, zvedl se k nebi oblak nespokojeně krákajících vran, vyrušených od hostiny.

Fjodorovy rysy nabraly při prohlídce den starého masakru zachmuřený výraz. Liriel předpokládala, že Rašemenci není připomínka nedávného záchvatu bojového šílenství příjemná, ale přesto bez váhání zamířila přes kameny posetou zem k tělům padlých nepřátel. Potřebovala znát odpovědi na jisté otázky.

Zabitého quagota si nevšímala, místo toho si klekla k pozůstatkům temného nágy. Jeho šupiny byly matné a zaprášené, přesto stále představovaly úctyhodnou zbroj. Svým nejsilnějším nožem Liriel řezala a páčila tak dlouho, dokud neodloupla šupiny z určitého místa. Pak řízla hluboko do masa a z rány vytáhla vak, který vypadal víc jako cestovní pytel než něco, co se dá najít v nedávno ještě živém tvorovi.

Fjodor se zvědavě přiblížil, zatímco Liriel roztáhla jeden ze vstupních otvorů a vysypala ven jeho obsah. Muž se děsil návratu na tohle místo, ale zároveň chápal dívčinu potřebu vědět, kdo ji vlastně pronásleduje. Popravdě si i on sám přál dozvědět se víc o drowím kouzelníkovi jménem Nisstyre, a hlavně to, co po Liriel chtěl. Proto se pozorně díval, jak sbírá několik podivných předmětů: dlouhou dýku se širokou čepelí, slušnou sbírku nožů, několik lahviček lektvarů a jedů, pevně srolovanou mapu, váček plný platinových mincí, další nacpaný k prasknutí drahokamy, několik svitků kouzel a malou knihu. Liriel si z toho všeho nejdřív všimla knihy, sebrala ji ze země a rychle ji prolistovala. Zničehonic jí poklesla ramena.

„Co to je?“ zeptal se Fjodor opatrně.

„Kniha kouzel, opis jedné, kterou s sebou nesu. Je to dílo arcimága Gromfa Baenre, mého otce.“

Hlas drowí elfky byl chladný a vyrovnaný, ovšem Fjodor si v něm všiml slabého náznaku zoufalství. „Možná mu ji někdo ukradl,“ nabídl jinou možnost.

Liriel zavrtěla hlavou. „Gromf je pravděpodobně nejmocnější kouzelník v celém drowím městě. Magie temného nágy ve srovnání s ním bledne. Ne, tohle stvoření mohlo knihu získat jedině s Gromfovým vědomím a svolením.“

„Je to tvůj otec, chce tě zpátky,“ hádal Fjodor.

„Chce mě zabít! Co si myslíš, že tenhle nága a dva quagoti byli? Diplomatická družina?“

Fjodora tváří v tvář takové zradě nenapadlo jediné slovo útěchy, a tak jen tiše stál, zatímco za všech okolností praktická elfka sbírala nágovy poklady. Dýku si vzala místo meče, o který přišla v jeskyni, a nože si zastrkala do různých pouzder, chytře skrytých všude možně na těle. Zjevně jí nevadilo, že Fjodor ví, kde a čím je ozbrojená.

Mladý muž v tom neviděl jen příznak duševního rozrušení, ale také známku důvěry. Ohromilo ho, že dívka, která tak strašlivou zradu přijala se stoickým klidem, svou důvěru věnovala právě jemu. Fjodor si začal vážit Lirieliny silné chuti do života, avšak teprve teď zahlédl jejího skutečného nezlomného ducha. Jak musel vypadat její život mezi drowy, si nedokázal představit. Měl podezření, že to, čím se mohla stát, by stvořilo příběhy, jež by si pak vyprávěly děti jeho dětí.

Liriel všechno sbalila a knihu si nechala nakonec. Zvedla ji, zaváhala a pak ji podala Fjodorovi. „Tohle je příliš cenné, než abychom to tu nechali ležet, ale já ji nedokážu nést.“

V hlase jí nezněla sebemenší stopa slabosti, jen chladná věcnost. Rašemenec to ocenil a obdivoval ji pro to. Vzal si od ní knihu a umístil ji na samé dno cestovního vaku. Poté elfce podal ruku.

Liriel zaváhala, pak se svými štíhlými prsty dotkla jeho a nechala si pomoct na nohy. Ani pak se okamžitě neodtáhla. Bok po boku odešli do sbírající se tmy.

Minula hodina a pak další, než Fjodor přerušil ticho, které mezi nimi vládlo. „Kam jsi měla namířeno, než se Nisstyre vydal po tvé stopě?“

Na Ruathym, pomyslela si Liriel, ale zatím ještě nebyla připravená podělit se o cíl své cesty. Místo toho jmenovala Hlubinu a on zamyšleně přikývl.

„To je dlouhá cesta, a jestli si chceme před tvými pronásledovateli udržet náskok, musíme cestovat přes den. Budeme potřebovat zásoby a koně. Kousek odtud je vesnice Trolí Most, kde mohu opatřit oboje.“

Drowí dívka se na něj zmateně zadívala. „Ale co tvoje vlastní pátrání? Myslela jsem, že se chceš střetnout s Nisstyreho zloději!“

„A také se střetnu. Nejdřív se postarám, abys dorazila bezpečně do cíle, dokud jsem toho ještě schopen. Jsou v Hlubině lidé, kterým můžeš věřit?“

„Myslím, že ano, ale tvůj…“

Fjodor ji umlčel prstem přitisknutým na její rty. „O mě se nestarej; i můj úkol dojde naplnění. Ať půjdeš kamkoliv, Nisstyre půjde za tebou. Nebo ne?“

„Ano, ale…“

„Už dost!“ rozmáchl rukama v předstírané zlosti. „Neshodli jsme se, že budeme spolupracovat?“

Liriel přikývla. Když o tom Fjodor mluvil, znělo to opravdu jednoduše. V hlavě jí vířily všechny možnosti, které taková dohoda nabízela. Pokud dvě osoby mohly skutečně spojit schopnosti a síly, o kolik víc toho mohly dosáhnout než jednotlivec! Možná že tohle je správná cesta…

A přesto se jí cestou k vesnici začaly vracet vzpomínky na život v Menzoberranzanu. I přes lehkomyslný přístup ke kněžskému životu měla zákony Lloth ukotvené hluboko v hlavě i v srdci. Viděla oběti, které Lloth požadovala, i krutě vynucenou izolaci očekávanou od všech, kdo Paní chaosu sloužili. Moc drowích žen nepřicházela zadarmo a jen Llothiny kněžky dokázaly v plné míře pojmout míru krutosti své bohyně.

Liriel si nemohla pomoct a musela přemýšlet, jakou cenu bude muset zaplatit za to, že pomýšlí na spojení svých sil s lidským mužem. A ještě hůř, že si myslí, že její sen by mohl uvolnit místo jinému. A nejvíc rouhačské bylo, že si vůbec kdy dovolila snít.

Ne, to, co Fjodor navrhoval, nakonec nebylo vůbec snadné.

22.

Pavoučí polibek

Drowí elfka a rašemenský muž kráčeli nocí a s prvními ranními paprsky spatřili pole označující přítomnost blízké vesnice. Zastavili se na kopci, ze kterého byl výhled na zelené a sladce vonící místo, kterému Fjodor říkal louka. Za loukou a několika vršky spatřila Liriel záblesk modré a bílé, který nemohl být ničím jiným než řekou Dessarin. Temná elfka přejela krajinu ostrým zrakem a našla místo, které vyhovovalo jejím záměrům: malou zakrytou mýtinu na stromy porostlém kopci, shlížejícím na řeku.

„Musíš zůstat tady,“ varoval ji Fjodor. „Obyvatelé Trolího Mostu si z rukou drowích nájezdníků hodně vytrpěli, a tak by je tvoje přítomnost nepotěšila.“

Liriel to přijala bez námitek. „To mi vyhovuje, stejně už neujdu ani krok.“ Svá slova nakonec zdůraznila širokým zívnutím. Po Fjodorově naléhání se protáhla závojem popínavých rostlin, které dusily malý tis. Stín ji uchrání před sluncem, piwafwi poskytne neviditelnost. Tady bude moct odpočívat v bezpečí.

Když byl Fjodor přesvědčený, že je všechno v pořádku, odspěchal dolů z kopce k Trolímu Mostu. Čas novu již minul, a proto doufal, že strach vesničanů z nájezdu temných elfů odešel s ním. Přesto se cítil provinile, že se vrací s drowími lovci těsně za sebou. Sužovaní vesničané měli i bez něj dost starostí a Fjodor jim nechtěl přinášet další.

Stejně jako předtím, i dnes zaslechl zvuky dřív, než spatřil palisádu. Vrzání kol povozů, směs hlasů davu lidí a občasné tóny flétny nebo jakéhosi strunného nástroje plnily vzduch. Fjodor přidal do kroku. Konečně přijeli kupci a s nimi jarní slavnost.

Nejprve měla Liriel nejčistší úmysly. Jistě, vybrala si místo k útěku a připravila bránu, která mohla odnést jednoho nebo dva lidi, ale to byla jen zdravá opatrnost a nic víc. Skutečně měla v úmyslu zůstat v úkrytu a dohnat zameškaný spánek. Když se poprvé projevila její vrozená zvědavost, zopakovala si Fjodorovo varování o nenávisti lidí k drowům a potlačila touhu vidět lidské tržiště na vlastní oči. To jí vydrželo dobrou půl hodinu.

Liriel si vzala piwafwi a přehodila ho přes sebe. Zázračný třpytivý plášť měl neurčitou černou podšívku, a tak byl skvělý, když chtěl člověk zapadnout do davu. Obrátila ho tedy naruby a na ochranu proti slunci si stáhla kápi hluboko do čela. Pak prohrabala cestovní vak, ze kterého nakonec vytáhla pár rukavic, kterými chtěla zakrýt temnou kůži na rukou a skrýt typicky elfsky štíhlé prsty. Nakonec snesla menší kouzlo, které její tváři propůjčilo lidský vzhled. Výtáhla drobné zrcátko z leštěného bronzu a prohlédla si novou podobu. Zašklebila se a vybuchla smíchy.

Při tom zvuku vylétlo k nebi vyplašené hejno hnědých ptáčků hnízdící v blízkých křovinách. Liriel pozorovala, jak mizí v dálce, a pak vyšla z úkrytu a zamířila dolů z kopce k místu, kterému Fjodor říkal Trolí Most.

Trolí Most ničím nepřipomínal ponurou pevnost z období Fjodorovy první návštěvy. Kupecká karavana nepřinesla jen zboží a příležitost k obchodu, ale také novinky ze vzdálených zemí a povznesenou náladu, která – ačkoliv se ani zdaleka neblížila nadšenému veselí rašemenských oslav – unaveného mladého válečníka uklidnila a potěšila.

Fjodor si všiml, že s karavanou přišli i tradiční průvodci: ozbrojení strážní hledající místo k napití a trochu společnosti, umělci věnující se širokému okruhu činnosti od drátenictví po vykládání budoucnosti, cestující bardi všech druhů, počínaje sběrači klepů a konče žongléry a hudebníky. Také vesničané vyšli v plné síle do ulic. Odění do nejlepších šatů a vystavující plody své zimní práce.

Fjodor se snažil vyřídit všechny pochůzky co nejrychleji. Nepoužíval platinové mince, které Liriel získala z těla nágy, ty by na vesnickém trhu přilákaly nechtěnou pozornost. Jeho vlastní stříbro se k chystaným nákupům hodilo mnohem lépe. Nejdřív koupil dva koně: grošovanou klisnu a hnědého valacha; obě rychlá a vytrvalá zvířata. Chlapci pomáhajícímu ve stájích vtiskl do ruky hrst měďáků a požádal ho, aby koně vyvedl z vesnice a uvázal je na východním cípu louky. Chlapec byl příliš nadšený nenadálým bohatstvím, tudíž ho ani nenapadlo klást ohledně nezvyklého požadavku nějaké otázky. Skutečně, ani Fjodor sám nevěděl, proč to udělal. I přes bezstarostné veselí vládnoucí tomuto dni se cítil podivně nesvůj. Rychle nakoupil několik dalších věcí: podomácku tkané šaty místo svých spravovaných, dámský plášť s kápí na ochranu Lirielina citlivého zraku před sluncem, sušené cestovní příděly, drát na nastražování pastí, kus vydělané jelení kůže na záplatování bot a šatů a další rozličné věci nutné na dlouhou cestu. Fjodorovy potřeby byly skromné a byl zvyklý šetřit, přesto však neodolal ještě jednomu nákupu. Šlo o přívěsek, poslední zbývající výrobek trpasličího šperkaře. Fjodor okamžitě poznal, proč drahokam nebyl prodaný, ale právě kaz z něj dělal dokonalý dar pro Liriel. S požadovanou sumou se tak s radostí rozloučil.

Přestože se již chtěl vrátit k úkrytu, kde drowí elfku zanechal, Fjodor si od rána neodpočinul ani se nenajedl a před ním byla stejně dlouhá cesta jako ta sem. Rozhodl se proto zaskočit do vesnického hostince na něco k zakousnutí a k zapití. Hostinská Saida ho poznala a zavolala na jednu z obsluhujících dívek, aby mu našla místo v horním patře. Protlačil se přeplněnou nálevnou a vystoupal po schodech. Jedna z ložnic byla vybavená stoly a Fjodor si našel prázdné místo u okna. Pod ním byla střecha kuchyně a za ní tržiště. Zatímco se cpal chlebem a sýrem, mohl pozorovat radostný ruch pod sebou.

Náhle, s rukou na půli cesty k ústům, ztuhnul. Odstrčil jídlo stranou a naklonil se blíž k oknu.

Poblíž středu návsi spatřil drobnou, štíhlou postavu zahalenou v tmavém plášti. Jednoznačně ženská postava mohla patřit někomu starému i mladému, tmavému i světlému. Kvůli šatům nijak nevyčnívala, neboť hodně návštěvníků mělo podobné oblečení – toho dne vál vítr přímo od řeky a vzduch byl chladný a lezavý. Přesto přitahovala zvědavé pohledy. Kráčela až příliš lehce a pohybovala se hladce a elegantně.

Žena se na chvíli zastavila u jednoho ze stánků a rukou v rukavici zkoumala vystavené zboží. Vtom k ní přistoupil okolo procházející žoldnéř a chytil ji za zápěstí natažené ruky. Naklonil se blíž a pronesl něco, co Fjodor nemohl slyšet. Slova však doprovázel výmluvným trhnutím hlavou směrem k hostinci.

Žena Fjodorovi dobře známým nadřazeným způsobem zdvihla kápí zastíněnou hlavu. Vyskočil na nohy a prodral se kolem korbely obtěžkané dívky. Ta vydala nelibé vypísknutí, které se rychle změnilo ve skutečný křik, to když Fjodor vykopl jedno z oken.

Pod ním byla střecha přízemní kuchyně; strmě skloněná a končící kousek od země. Protáhl se rozbitým oknem a nohama napřed dopadl na střechu z hrubých břidlicových tašek.

Cestou dolů ještě zahlédl, jak se žoldnéř zamračil a přitáhl si dívku k sobě. Kápě jí sklouzla z hlavy a na slunci se zaleskly bílé vlasy rámující tvář černější než bezměsíčná noc.

V tom okamžiku Fjodor dopadl na zem a srazil při tom dva statné kupce. Odvalil se z nich stranou a znovu vyskočil na nohy, tentokrát již s mečem v ruce. Nevšímal si křiku a pěstí hrozících kupců a začal se prodírat davem k místu, kde stála odmaskovaná Liriel.

Postupoval pomalu, protože zpráva se davem rozšířila naopak rychle a s ní i panika, která svojí silou zdaleka neodpovídala drobné drowí postavě v jejím středu. Mnoho lidí se před obávaným temným elfem obrátilo na útěk a sráželo a pošlapávalo při tom pomalejší nebo méně vystrašené jedince. Tlak a směr pohybu vyděšených vesničanů držel Fjodora dlouhou dobu na místě.

Pak došlo k další, mnohem ošklivější změně nálady. Oblast kolem drowí dívky se vyprázdnila a vesničané zjistili, že je sama. Celoživotní nenávist a generace donedávna zapomenutých křivd byly namířeny proti temné elfce.

Stejně jako psi kroužící kolem uvězněné sněžné kočky se začali znovu opatrně přibližovat. V odpoledním slunci se zaleskly nože.

Fjodor odstrčil z cesty párek vyděšeně civících minstrelů a vrhl se kupředu právě ve chvíli, kdy Liriel shodila rukavice a začala provádět gesta sesílaného kouzla. Někteří z útočníků si toho rovněž všimli, správně zařadili povahu pohybů rukou a couvli. Fjodorovi se tak na okamžik otevřela cesta až k Liriel. Její oči našly jeho, všimly si taseného meče a zaváhaly. Pak jednou štíhlou rukou mávla vzduchem a rozptýlila magii, kterou dosud shromažďovala. Zavřela oči a přitiskla si obě ruce na spánky, jako kdyby chtěla dotírající dav vytěsnit z hlavy.

Okamžitě ji obklopila koule neproniknutelné temnoty, která dvaceti stopami v průměru zahalila větší část návsi. Dav od nepřirozeného úkazu spěšně couval a mnozí se žehnali proti drowímu zlu.

„Co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost! Tak hrr na ni!“ zakřičel známý hlas. Muž s tmavou bradkou se protlačil až na vnitřní okraj davu, zamířil na střed koule a vypustil šíp do místa, kde Liriel stála. Fjodor okamžitě poznal lovce odměn a rozběhl se k němu.

Z opačného konce koule se ozvalo mužské zasténání bolesti a ženský výkřik. „Zabila ho! Střelila mojeho Tyrona!“

Ještě než stihl založit druhý šíp, chytil Fjodor lovce odměn za ruku. „Ty zatracený idiote!“ zahřímal. „Tvůj šíp proletěl tmou do davu za ní.“

Muž sklonil luk. Pohlédl na Fjodorův tasený meč a zamyšleně se podrbal ve vousech. „Zase ty, co? Navrhni něco lepšího a jedno z uší té děvky bude tvoje.“

Neúprosná a tentokrát čistě jeho vlastní zuřivost zaplavila mladého válečníka. Napřáhl se a plochou stranou čepele praštil lovce odměn těsně nad opasek. Z lovce sípavě unikl vzduch a muž se složil k zemi. Fjodor se přemístil mezi půlnočně černou kouli a dav. Meč držel výhružně před sebou.

„Liriel!“ zakřičel, aniž spustil oči ze zachmuřených vesničanů. „Jsi zraněná? Jsi vůbec tam?“

„A kde bych měla být?“ odsekla. Zdálo se, že její hlas přichází seshora, těsně zpod horního okraje temnoty. „Co kdybys šel za mnou?“

S posledním varovným pohledem k vesničanům vstoupil Fjodor do koule drowí magie.

Když se Fjodor vrátil s koňmi, barvily již paprsky zapadajícího slunce hladinu řeky Dessarin. Liriel zvířata, tak rozdílná od jízdních tvorů Temných říší, fascinovala, ovšem dnes večer ji zaměstnávaly jiné úvahy. Fjodor byl od doby, kdy prošli únikovým portálem na mýtinu, podivně zamlklý. Liriel předpokládala, že se na ni zlobí, že se vplížila do vesnice. Kdyby si vyměnili role, ona by na jeho místě doslova zuřila. Ještě nikdy dřív nepřiznala vlastní chybu a teď zjišťovala, že to není nijak snadné. Počkala, dokud se nenajedli a při střídavých hlídkách se trochu neprospali, a pak to zkusila.

„Dnes jsem nás oba ohrozila.“

„Oba jsi nás zachránila,“ opravil ji Fjodor. „Se svými kouzly jsi mohla utéct, jakmile tě objevili. Když jsi mě viděla, zastavila jsi se.“

Liriel otevřela ústa, ale zjistila, že vlastně nemá co říct, a zase je zavřela. Když se podívala zpátky, přišlo jí její vlastní chování poněkud podivné. „A co jiného jsem mohla dělat? Jak tě znám, mohl jsi mezi těmi lidmi zase začít masakr!“

„Byl bych příchod zuřivosti uvítal,“ řekl hořce, „ale ta nepřichází z mé vůle.“

„Zkusil jsi to?“ zeptala se dívka, kterou informace vyvedla z míry. Záchrana sebe sama byla prvním pravidlem drowí společnost a to, o co se pokoušel, by téměř jistě znamenalo jeho smrt.

Fjodor pokrčil rameny. Dlouho tiše seděli, naslouchali začínajícímu žabímu koncertu a sledovali měsíc stoupající nad kopce.

Po nějaké době si od opasku odepnul malý sametový váček a podal ho dívce. „Tohle je taková hloupost, kterou jsem našel na tržišti.“

Liriel zvědavě uvolnila šňůrky a obrátila váček vzhůru nohama. Do dlaně jí vyklouzl tenký zlatý řetízek a na něm velký šperk stejně sytě zlaté barvy jako její oči. Byla to nádherná práce, neboť i když byl řetízek starý, šlo nepochybně o dílo elfů a kámen vypadal jako vybroušený a vyleštěný trpasličím řemeslníkem. Přímo uprostřed kamene byl malý, dokonale zachovaný černý pavouček. Liriel zadržela dech. Žluté kameny byly v Menzoberranzanu vzácné a takovou ozdobu by jí mohla závidět každá Matrona!

„Jak se taková iluze dělá?“ zajímala se a otáčela kámen ze strany na stranu.

„To není iluze,“ odpověděl Fjodor. „Ten kámen je jantar. V mé zemi je celkem hojný – krásný, ale nijak drahý.“

„A ten pavouk?“

„Ten je skutečný, zachycený v kameni přírodním neštěstím. Jantar byl kdysi mízou – krví stromů. Nebo to alespoň říkají ti, kteří spřádají myšlenky,“ dodal tiše.

Rozpoznala stoupající tón v jeho hlase a sama dokončila větu: „A ti, co spřádají sny?“

Fjodor byl dlouhou chvíli zticha. „V mé zemi se vypráví příběh o jistém válečníkovi. Když ho opustilo bojové šílenství, toulal se zmatený a zraněný krajem, až zabloudil hluboko do lesa; hlouběji, než by jakýkoliv člověk měl. Za čas dorazil na kouzly obestřené místo a usadil se k odpočinku ve stínu mocného stromu. Pak v dálce spatřil pannu z hvězdného třpytu a stínů. Byla krásnější než jakákoliv, kterou kdy viděl nebo o níž snil. V mé zemi se říká, že muž zemře, když život překoná jeho sny. A tak válečník odešel ze života s vidinou krásné panny před sebou a nevidomý strom uronil zlaté slzy. Jestli zármutkem, nebo závistí, to nikdo neví.“

Poprvé za svůj krátký život nedokázala Liriel najít slova. Události dnešního dne, pečlivě zvolený dar a půvabně podaná poklona skrývající se ve Fjodorově příběhu se jí hluboce dotkly, a zároveň ji zmátly. Na okamžik si celým srdcem přála, aby byla zpět v Menzoberranzanu. Její domovské město bylo se vším chaosem a neustálým bojem mnohem snadněji pochopitelné. Tam znala pravidla a dokázala podle nich hrát. Tady ale netušila, co si počít se všemi rozpornými emocemi, vyvolanými zvláštním světem.

Ale Liriel nepatřila k těm, co žijí v minulosti. Odmítla nepříjemné nové pocity a uchýlila se k něčemu, čemu rozuměla.

Drowí dívka svižně vyskočila na nohy. Zbroj, zbraně i šaty skončily na zemi a brzy stála před společníkem oděná jen v měsíčním světle.

Fjodorův pohled potemněl. Konečně známá emoce! pomyslela si Liriel s úlevou. Touha plála stejně temným plamenem u mužů drowích i lidských. Přesto se mladý muž nepohnul. Sice neodvrátil zrak, ale zjevně si nebyl jistý, jestli má její nabídku přijmout, nebo ne.

Liriel na okamžik málem zachvátila panika. Chtíč bylo známé a uklidňující území, jeden z mála citových projevů, který si drowové směli dovolit. Jestli ne tohle, tak co potom? Jinou cestu zkrátka neznala.

Pak Fjodor natáhl ruku a ona k němu s výrazem smíšeného triumfu a úlevy přistoupila.

Měsíc vystoupal vysoko na oblohu a zaléval jejich tábor slabým světlem, avšak oni si ubíhajícího času nevšímali. Člověk se ve složitých hrách drowů nevyznal a Liriel zjistila, že jí to nijak nechybí. Tohle bylo něco docela jiného, radostného a současně hluboce znepokojivého. Byla mezi nimi upřímnost a blízkost stejně nemilosrdná jako sluneční svit. Spalovala její duši, stejně jako ji svítání bodalo do očí. Skoro to nedokázala snést, ale zároveň nemohla přestat.

Liriel se snažila vzpamatovat a získat alespoň zlomek kontroly nad situací. Přetočili se a tentokrát ona skončila nad ním a převzala vládu nad důvěrným tancem. Dokonce i tehdy ji jeho modré oči svíraly v objetí, které bylo nepříjemně blízké. Zavřela oči, aby se uchýlila do skrytu tmy.

Fjodor to viděl a ani nepotřeboval Zrak, aby poznal čistě sebezáchovnou povahu gesta. Přijal Lirielinu nabídku sebe sama jako dar, i když nechápal, co ten čin pro drowí dívku znamená. Stejně tak si nebyl jistý, jakou roli sehraje tahle noc v jeho životě. Přesto podivným způsobem svého lidu věděl, že jeho osud je nějakým způsobem spojen s temnou elfkou. Naprostá neskutečnost té představy ho ani trochu netrápila; Fjodor byl zvyklý brát život tak, jak přicházel.

Nepochopitelně si vzpomněl na mládě sněžné kočky, se kterým se před lety spřátelil, ačkoliv věděl, že si ho nikdy nebude moct ochočit. Prostě to přijal s klidným odevzdáním, které bylo dědictvím rašemenského lidu. Nevinil kočku z toho, že žila podle své přirozenosti, a ani si nepřál, aby byla jiná. Přesto se tehdy citu nebránil a neudělal to ani teď. Ti, kteří spřádají myšlenky věděli, že objímat drowa je naprosté šílenství. Ti, kteří spřádali sny chápali, že radosti života se měří na okamžiky.

Fjodor natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Lirieliny rty se slabě usmály a on po nich lehce přejel prstem. Otevřela oči, zadívala se na něj a její zlatý pohled okamžitě ztvrdl. Odtáhla jeho ruku pryč a pohlédla mu do tváře. Na okamžik se Fjodorovi zdálo, že v chladném jantaru zahlédl stopu vlhkosti. Pak Liriel zaťala pěst a udeřila s ní milence do spánku.

Fjodorovi vybuchl v hlavě oslepující záblesk, sežehl mu smysly a zakryl měsíc. Když světlo a bolest ustoupily, zbyla temnota.

Liriel vyskočila na nohy a přejela si hřbetem ruky přes oči. Hořce se proklínala za to, že si dovolila polevit v ostražitosti a zradila svou drowí výchovu. Cena za to byla – přesně podle očekávání – vysoká.

Elfka mrkla k odhozeným šatům, ale na oblékání nebyl čas. Dokonce nestačila ani zdvihnout zbraň. A tak jen stála na místě, ve tváři výraz chladné pýchy typický pro nejvyšší kněžky Lloth, zatímco drowí lovci vstupovali na měsíčním světlem zalitou mýtinu. Nebála se jich. Nakonec měla stále svoji magii a k porážce kouzelníka to chtělo víc než jen pár drowích bojovníků.

Všech šest lovců vytvořilo kolem tábora ostražitý kruh. Liriel poznala čtyři, které nedávno uspala, stejně jako muže s krátce zastřiženými vlasy a dračím tetováním na tváři. Vrhla významný pohled na jeho paži a věnovala mu slabý, posměšný úsměv, který se ještě rozšířil, když mu druhové museli silou zabránit, aby netasil meč. Úsměv však zmizel v okamžiku, kdy lovce odstrčil a do kruhu vstoupil zrzavý drow s černýma očima. Další kouzelník rozhodně vychýlil jazýček vah ve prospěch bojovníků.

„Nisstyre,“ zasyčela. „Přišel jsi mi snad nabídnout další pomoc?“

„Cokoliv si jen budete přát, drahá paní,“ řekl a uklonil se. „Nejdřív ale odstraníme zbytečná rozptýlení.“

Obrátil se na sotva se ovládajícího Gorlista a ukázal na člověka. „Konečně jsi ho našel. Zkus zjistit, jestli se ti ho podaří zabít aspoň ve spánku.“ Schválně promluvil takhle krutě, aby bojovníkovu zuřivost namířil jiným směrem než na dívku.

„Nemusíš se obtěžovat,“ řekla Liriel chladně a obdivovala se, že dokáže mluvit tak klidně. „Už je mrtvý.“

Nisstyre přejel pohledem nehybnou postavu své lidské nemesis a pak se tázavě obrátil na Liriel. „Pavoučí polibek, že? Podivný konec dostaveníčka při měsíčku! Slyšel jsem, že máte dobrodružné choutky, má drahá, ale tohle překonává všechny příběhy. Skoro tomu chudákovi závidím,“ dokončil zdvořile. „Některé věci stojí i za smrt.“

Liriel dělala, že si lesku v kupcových očích nevšimla. Zdvihla bradu a připomněla si, že je žena z rodu Baenre.

„V tom případě ti přeju dlouhý a zdravý život,“ opáčila povýšeným tónem, který si její příbuzné měly možnost vybrousit během staletí nezpochybnitelné vlády. „Jestli jsi přišel kvůli pomstě na tom člověku, jdeš pozdě. Je mrtvý. Poděkuj mi, že jsem ti ušetřila práci, a ztrať se.“

„Ve skutečnosti hledám jistou kouzelnou cetku,“ řekl Nisstyre měkce. „Amulet ve tvaru dýky.“

Odpověděla posměšným odfrknutím a široce rozpřáhla ruce, jako kdyby ho vyzývala k prohlídce. „Jak můžeš vidět, já ho nemám,“ řekla.

„Taková škoda. Vždycky jsem měl pocit, že pátrání po informacích je ze všeho nejzábavnější,“ odpověděl kouzelník. Natáhl ruku a významně si na ní srovnal četné prsteny. Jeden z nich, široký zlatý kroužek osazený jiskřivým černým drahokamem, jí byl hrůzostrašně povědomý. Liriel vytřeštila oči, když v něm poznala prsten bývalého učitele. Kouzelník si toho všiml a usmál se. „Mohu vás ujistit, že on ho již nepotřebuje.“

Takže Kharza je mrtvý, pochopila Liriel se směsicí zármutku a strachu. Jak moc kruté mohlo Nisstyreho „pátrání po informacích“ asi být a kolik mu Kharza o amuletu řekl, než se dočkal smrti?

Zdálo se, že dost. Nisstyre zatlačil na velký černý kámen a ten se zhoupl na miniaturním závěsu. Nabral ze skrytého prostoru pod ním špetku prášku a vyhodil ji do vzduchu. Nezemsky přízračné modré světlo kouzla odhalujícího magii ozářilo mýtinu. Většina Lirieliných věcí se rozsvítila: její drátěná zbroj, elfí boty, piwafwi, většina nožů a vrhacích zbraní. Ovšem amulet – dokonce i schovaný na dně cestovního vaku – doslova zaplál azurovým ohněm.

Nisstyre se sehnul a zdvihl vak ze země. Celý jeho obsah pak vysypal na zem. Ven se vyhrnuly zlaté mince i třpytivé drahokamy a oči drowích zlodějů se rozzářily neskrývanou chamtivostí. Nisstyre je mávnutím ruky zadržel a zmocnil se jasně zářícího amuletu.

„Ztrácíš čas. Nic s ním nedokážeš!“ řekla Liriel chladně.

„Možná ne. Ovšem daleko na jihu je město ovládané drowími kouzelníky, kteří jsou zručnější než ty i já dohromady. Až bude moc amuletu má, budu moct osvobodit svůj lid z falešné závislosti na Lloth. A pak konečně,“ uzavřel Nisstyre vítězně, „drowové opět zaujmou své místo v Noci nad zemí!“

Tohle bylo na Liriel trochu moc. „Ty uctíváš Eilistraee?“

„To sotva,“ odpověděl kouzelník suše. „My následujeme Vhaerauna, Maskovaného pána, drowího boha zlodějů. Eilistraee a její neschopné děvky myslí jenom na tancování při měsíčku a na pomoc nešťastným kolemjdoucím; my tu budujeme království!“

Nisstyre se obrátil na Gorlista. „Seber všechno, co září. Chci prostudovat každý magický předmět, který vlastní.“

Liriel zachvátila panika. „Ty mě tu necháš bez jakékoliv magie?“

„Ne tak docela,“ ujistil ji Nisstyre. „Mezi Vhaeraunovými následovníky je místo pro všechny, kteří se zřekli Noci pod zemí. V tvém případě je to dokonce vysoké místo! Já sám budu mít tu čest učinit tě svou družkou.“

Liriel se mu vysmála do tváře.

Na okamžik si myslela, že ji kouzelník srazí, ale pak se jen uklonil, tentokrát posměšně. „Jak si přejete, princezno. Časem se naučíte, že drowové mohou přežít jen tak, že drží pospolu, a potom se ke mně vrátíte.“ Zpoza opasku vytáhl malý svitek a podal jí ho. „Tohle je mapa. S její pomocí můžete najít cestu do blízké osady Vhaeraunových následovníků. Nemagické zbraně a bohatství si můžete nechat – jestli se chcete někdy dostat do lesní pevnosti, budete oboje potřebovat.“

Svitek pergamenu mu vyrazila z ruky. Pokrčil rameny a odvrátil se. „Jak si přejete. Dříve nebo později se znovu setkáme, princezno.“

„S tím počítej,“ zamumlala Liriel, zatímco se poslední z lovců ztrácel ve stínech.

Počkala, dokud všichni nebyli z dohledu a z doslechu, a pak si klekla k Fjodorovi a začala ho fackami probírat k vědomí. Celou dobu při tom šeptala upřímné děkovné modlitby – každému a všem drowím bohům, kteří mohli naslouchat – že Fjodor zůstal po celý rozhovor poslušně „mrtvý“.

Po několika chvílích jednoduché, leč účinné léčby Rašemenec zasténal a pohnul se. Posadil se a rukama se chytil za spánky. Jeho zamlžené oči se upřely na Liriel. Nejdřív se vrátily vzpomínky a pak se o slovo přihlásilo zmatení. „U nás doma se takové věci dělají jinak,“ zamumlal.

Liriel se náhle postavila. Natáhl se a chytil ji za ruku. „Proč?“ zeptal se tiše. „Nic víc nechci vědět. Jen mi řekni proč.“

Odstrčila ho a začala sbírat svršky. „Jestli tě to zajímá, tak jsem ti právě zachránila život,“ zavrčela. „Přišel sem Nisstyre a jeho drowí zloději. Kdybych je nepřesvědčila, že jsem jim ušetřila práci, okamžitě by tě zabili.“

Fjodor stále vypadal překvapeně. „Ale jak mohli věřit, že jsi mě zabila, když přišli právě v takové chvíli?“

„Protože tak to chodí.“ Přerušila zavazování tuniky a pohlédla mu přímo do očí. „Takové hry se zase hrají u nás doma. Jedna z nich se jmenuje pavoučí polibek, podle pavouků, kteří zabíjejí hned po spáření.“

Muž na ni upřel zjevně zděšený pohled. Liriel se v duchu připravila na odpověď. Podle toho, co se o lidském společníkovi stihla dozvědět, očekávala zhnusení, odpor, hrůzu a možná naprosté odmítnutí.

On ale jen zavrtěl hlavou. „Ach, moje malá ubohá vráno,“ řekl měkce. „Jaký život jsi to musela žít!“

Čemu Liriel nerozuměla, to se rozhodla ignorovat. „Vstávej,“ pobídla ho řízně. „Když si pospíšíme, tak je ještě můžeme dohonit.“

Fjodor si ji podivným způsobem změřil. „Vím, proč se jim musím postavit já. Proč bys ale měla riskovat ty?“

„Vzali mi veškerou magii! Zbraně, knihu kouzel, dokonce i boty a plášť!“

„Ale to jsou jen věci,“ podivil se.

„Nisstyre má Poutníka,“ řekla prostě. Bylo nebezpečné mu to sdělit – stále ještě nepřišla na způsob, jak se o moc amuletu podělit – ale neviděla jinou možnost. „V jeho ruce jsem viděla amulet ve tvaru dýky. Nebo je snad i tohle jen ‚věc‘, která nestojí za námahu?“

V očích mu zaplál vztek a sáhl po opasku. „Tisícero omluv, paní kouzelnice! Vaše potřeba je stejně naléhavá jako moje.“

Společně klouzali dolů z kopce za drowími zloději. Liriel bolestí zatínala zuby, když jí ostré kameny a trny drásaly bosá chodidla. Náhle se zastavili na říčním břehu. Drowové byli na lehkém dřevěném plavidle a bidly se odstrkovali do rychlejšího toku dál po proudu. Nisstyre si jich všiml a nařídil zastavit.

„Bravo, princezno!“ zavolal a smutně se usmál. „Podařilo se vám mě přelstít! Přesto jste prohrála.“ Vysoko do vzduchu pozvedl malý předmět. Měsíční paprsky se odrazily od matného zlata prastaré dýky. „Dokud tohle nezískáte zpátky, řekl bych, že vítězství je mé!“ Nisstyre jí poslal vzdušný polibek a pokynul vojákům, aby pokračovali ve strkání člunu do proudu.

„Nezískáte zpátky,“ zopakoval Fjodor. Nevěřícně se obrátil na společnici. „Ty jsi ho celou tu dobu měla u sebe! A přesto jsi mi nic neřekla. Proč?“

Liriel odmítala ustoupit, avšak před jeho obviňujícím pohledem bylo nevysvětlitelně těžké neuhnout. „Měla jsem své důvody.“

Mladý muž se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Uchopil ji za ruku a sevřel ji mezi své. „Liriel, nepopírám, že by to tak nemohlo být,“ začal opatrně. „Z tvého pohledu důvody mohly být dobré a dostačující. Pro mě je tohle ale příliš. Tady se rozejdeme.“

Liriel vykroutila ruku z jeho sevření a zapřela si pěsti v bok. Její první reakcí byla zlost. Intriky byly tělem i duší Menzoberranzanu, a dokonce i její nejbližší přátelé to brali v úvahu. Proč Fjodor nemohl být pro jednou rozumný?

„Oba amulet potřebujeme,“ připomněla mu a doufala, že tím udeří na praktickou strunu v něm. „Pokud budeme soutěžit, může vyhrát jen jeden.“

Mladý muž přikývl, čímž smutně uznal, že má pravdu. „Dělej, jak musíš, malá vráno, a stejně se zachovám i já.“

Na okamžik jen zírala, neschopná uvěřit, že právě on by zahájil vzájemné soupeření. V očích se mu zračily smutek a rozhodnost a Liriel instinktivně poznala, že žádná pohrůžka nebo lest ho tentokrát nepřesvědčí. Na vlnu prázdnoty, která ji v tu chvíli zachvátila, nebyla připravená.

Nemajíc lepší nápad se Liriel prostě otočila a rozběhla se dolů po proudu za Nisstyrem a ukradeným amuletem.

23.

Rozdělené cesty

Jak noční hodiny zvolna míjely, pokračovala Liriel podél řeky směrem na jih. Pohybovala se tiše a lehce, ale přesto se při každém kroku přikrčila. Zvykla si kráčet naprosto bezhlučně. Chodidla měla odřená a krvácející, přesto pokračovala v chůzi, dokud to jen šlo. Nakonec se schoulila u kmene stromu, objala se rukama kvůli teplu a začala důkladně probírat současnou situaci.

Její drowí magie byla pryč. Nedokázala přivolat temnotu, vytvořit kouzelné plameny ani levitovat. Bez svých kouzly opředených předmětů nebyla schopná neslyšného pohybu a nemohla se zahalit do pláštíku neviditelnosti. Ani nemluvě o mnohem světštější funkci jak pláště, tak bot! Pryč byla i kniha kouzel spolu se složkami, které by jí umožnily vyvolávat kouzelnická kouzla. Možná ji však neopustila alespoň kněžská magie.

Vzpomněla si na slova Qilué Veladorn, že Eilistraee vyslechne věrné kdekoliv a rovněž kdekoliv odpoví. Mohla i Lloth slyšet tak daleko od menzoberranzanských kaplí? Dívka zkusila jednoduché zakletí, které přivolávalo pavouky – požehnání, jež Lloth poskytovala kterémukoliv drowovi. Zašeptala slova kouzla a napjala uši v očekávání tichého cupitání mnoha tenkých nožiček. Neslyšela však víc než cvrkot cvrčků a vzdálené zahoukání lovící sovy.

Temná elfka si přitáhla kolena k hrudi a položila si na ně hlavu. Pod nesmírnou rozlohou nočního nebe si připadala malá a ztracená.

Po chvíli pronikl závojem chmurných myšlenek střípek známé melodie. Liriel okamžitě poznala divoce strašidelnou hudbu hranou na měsícem ozářených slavnostech kněžek Eilistraee. Aniž by pořádně věděla proč, vstala a začala tančit do rytmu vzpomínané písně. Zavřela oči a plně se oddala otáčení, výskokům a vlnění. Bolest v nohou okamžitě ustoupila a po chvíli se zcela vytratila. Liriel to nikterak nepřekvapilo; v taneční extázi se všechno zdálo možné.

Z blízkého kopce ji pozoroval Fjodor. Měsíc mezitím klesl k obzoru a silueta elfí tanečnice se proti slabému světlu jasně rýsovala. Spolu s Liriel tančila další žena. Zjevně také elfka, ale o polovinu vyšší než kterýkoliv smrtelný drow. Fjodor sice nevěděl, co to má znamenat, ovšem utěšilo ho, že Liriel není sama.

Rychlý proud jarním táním rozvodněné řeky Dessarin unášel kupce Dračího pokladu rychle k jihu. Henge, Vhaeraunův kněz, se zájmem sledoval, jak se Nisstyre pře se svým tetovaným poručíkem. Knězova nenávist k Nisstyremu byla téměř stejně silná jako jeho oddanost Maskovanému pánovi, a tak si tuhle malou vzpouru vychutnával s nestydatým potěšením. Gorlist, jak se zdálo, chtěl smrt té princezny a jejího lidského poskoka. To Hengemu připadalo velmi rozumné. Jistě, ta žena mohla posloužit k chovným účelům, ale podařilo se jim získat její kouzlo, a to Hengemu připadalo dostatečné. Za dobu otroctví v Ched Nasadu viděl až příliš mnoho drowích žen, a jestli Gorlist chtěl jednoho z těch dvounohých pavouků zabít, ať mu Vhaeraun požehná.

Přesto se klerik kapitánovi otevřeně nepostavil. Jednou to zkusil, jen aby vyměnil jeden druh otroctví za jiný. Před mnoha lety ho Nisstyre vlákal do Vhaeraunových služeb a výměnou za útěk z Ched Nasadu si vyžádal přísahu krevního pouta. Jakékoliv zakolísání loajality způsobilo na jeho těle hluboké, magií vyvolané rány. Kněz si stále ještě nesl jizvy z předchozích vzbouření a menších selhání ve službě; za dlouhé roky se však naučil, kde přesně leží hranice kletby. Stále byl schopen některých menších činů, a proto pozoroval a čekal na příležitost.

Náhle Nisstyreho zradil hlas a rukama se chytil za drahokam ve tvaru oka, který měl zasazený uprostřed čela. Gorlist to očividně považoval za rozkaz k odchodu, tudíž se vzdálil s prudkostí, která jejich vratký člun nebezpečně rozhoupala. Klerik k sobě mladého drowa zavolal. Pak Gorlistovi podal malý stříbrný kroužek do ucha.

„Tohle sice vypadá jen jako maličkost, přesto ať je válečník zručný, jak chce, některé úkoly jsou velice nebezpečné. Nos tohle a všechna zranění se ti vyléčí.“

Ve válečníkovi se střetla pýcha s praktičností. Pak vrhl opatrný pohled na Nisstyreho a připnul si náušnici na místo.

Zpátky v Menzoberranzanu měla Shakti na kupeckého společníka jen málo času. Její matka, Matrona Kinuere, byla nadšená tím, že do jejího rodu přibyla další nejvyšší kněžka, a zaradovala se nad projevem přízně ze strany Baenre. Okamžitě začala plánovat válku s rodem Tuin’Tarl. Nepřirozený mír musel dříve či později skončit a ti, kdo pak budou připraveni nenápadně jednat, budou ve výhodě.

Shakti tak byla okamžitě zaplavená povinnostmi spojenými s novým postavením, ale nevadilo jí to. Raději pozorně naslouchala a učila se dovednostem, které snad jednoho dne ovládne a využije v mnohem větším měřítku. Na své lovce však nezapomněla; když se Ssasser neozval, jeho i quagoty odepsala jako ztracené. Na druhou stranu Nisstyreho mohla a také měla v úmyslu držet pevně v rukou.

Když se kněžce konečně dostalo chvilky pro sebe, vytáhla věšteckou misku z černého rubínu a seslala kouzlo, které ji s drowím kupcem spojilo. Okamžitě se jí naskytl podivný pohled: malý člun plující rychle tekoucí řekou plnou třpytivých odlesků. S Nisstyrem bylo několik drowích válečníků a on se právě s jedním z nich hádal. Aby si získala jeho pozornost, vyslala do rubínového oka rychlý záblesk bolesti. Kouzelník sebou škubl a zdvihl ruce k čelu. Ten pohyb způsobil, že zlatý amulet visící na jedné z nich se dostal do Shaktina zorného pole.

„Odvedl jsi dobrou práci,“ pochválila ho slovy, která mu telepaticky vysílala do hlavy. „A co teď?“

Odvezu amulet na jih, aby ho tam prozkoumali drowí kouzelníci. Až mi jeho tajemství odhalí, vrátím se do Menzoberranzanu.

Shakti přikývla. Byla si jistá, že kouzelník skutečně udělá přesně to, co říkal; jak by také ne, když ho mohla sledovat, kamkoliv šel, a zabít pouhou myšlenkou. Přesto měla z tónu mentální odpovědi pocit, že by mu zcela důvěřovat neměla.

„A co Liriel Baenre?“

Ta se do Menzoberranzanu nevrátí.

Kněžka-zrádkyně zaklonila hlavu a nadšeně se zachichotala. Silně toužila na vlastní oči vidět podrobnosti smrti své sokyně, a tak seslala kněžské kouzlo čtení myšlenek a vyslala ho po karmínové stezce. Vhaeraun k ní byl štědrý a ze všech darů boha zlodějů si Shakti nejvíc užívala právě tahle drobná vloupání do myslí a duší. Z Nisstyreho paměti vytrhla poslední vzpomínku na Liriel. Princezna, ačkoliv značně ošumělejší, než jak si ji Shakti pamatovala, byla zjevně živá a rázovala si to po říčním břehu jako rozzuřený panter. Shaktina povznesená nálada se zřítila k zemi a ona zúžila své rudé oči.

„Ty jsi mi lhal! Žije!“

Řekl jsem snad, že ne? Pokud si dobře vzpomínám, požadovala jste jen to, aby se Liriel nikdy nevrátila do města. A to bylo zajištěno.

„To nestačí!“ zavřískala kněžka a oběma rukama sevřela okraje věštecké misky.

Záblesk zuřivosti šlehl magickým portálem a zasáhl kouzelníka silou blesku. Rubín v jeho čele se rozzářil tak, že to vypadalo, jako kdyby vzplál karmínovým plamenem. Mučený Nisstyre zaječel a pak se jako bez života zhroutil do náručí drowích následovníků.

Shakti zděšeně odtáhla ruce od misky, zrak stále upřený na blednoucí scénu na hladině. Neměla v úmyslu udeřit a zjevně zašla příliš daleko. Opatrně natáhla prst a lehce se jím dotkla povrchu misky. Ucítila, že v rudém krystalu stále hučí síla magie. Ulevilo se jí; znamenalo to, že pouto ještě nebylo přerušeno a Nisstyre nezemřel. Přesto do Noci nad zemí mohla nahlížet jen jeho očima, takže dokud se znovu neprobere, nemůže jí být k užitku.

Vystřízlivělá z téhle jen těsně odvrácené katastrofy se Shakti usadila v křesle a zamyšleně se zadívala na rubínovou misku. Ještě se musela hodně naučit o povaze nově získané moci a jak ji co nejlépe využít ve svůj prospěch. Jednu věc se ale již naučila: nestačilo to. Nisstyre byl cenný spojenec, ale zranitelný stejně jako všichni smrtelníci.

Zatímco upírala zrak na věšteckou misku, zvažovala kněžka další přístupové cesty k moci a zdrojům Noci nad zemí.

Úsvit Liriel probral z krátkého spánku. Došla zpět k řece, kde se chtěla napít a opláchnout. Tam na kamenitém břehu našla pečlivě složený nový plášť a pár nízkých bot hrubě sešitých z měkké kůže. Nebylo pochyb, kdo je tam zanechal.

Drowí elfka zmateně zavrtěla hlavou. Lidé se o prastarém umění soutěže měli ještě zjevně co učit. Dary však přijala a pokračovala po proudu. Cestou začalo hučení vody postupně sílit. Řeka zde byla mělká a rychlá. Na opačném břehu, ne příliš daleko, se Nisstyreho lovci pokoušeli přetáhnout člun přes nebezpečný úsek toku.

Liriel se přikrčila za blízké keře a pozorně nepřátele studovala. Nyní byl ideální čas na útok. Ačkoliv v ní zbývala jen trocha magie, rozhodla se za každou cenu najít netradiční použití pro menší kouzlo. Hučení proudu ale myšlení příliš neprospívalo a sluch zcela otupovalo. Zbavená magie cítila dívka tuhle ztrátu ještě citelněji.

Naštěstí nic z toho neotupilo její ostrý zrak. Koutkem oka zahlédla, jak se k ní plíží známá tmavá postava. Liriel se otočila právě ve chvíli, kdy se na ni tetovaný muž se zbraní v ruce vrhl. Na poslední chvíli tasila dýku a ránu srazila stranou. Rozmáchlým sekem meče jí vyrazil zbraň z ruky, přiskočil k ní a chytil ji za zápěstí.

Gorlist přitiskl ostrou čepel meče na Lirielinu kůži. „Mám tě poznamenat stejně jako ty mě, kouzelnice?“ zeptal se. „Jak bys mě mohla zastavit? Kde jsou tvá kouzla teď?“

Vysmíval se jí, ale Liriel z jeho očí vyčetla ponížení a došlo jí, o co tady jde. Drowí válečníci se vždy pyšnili tím, že nemají jizvy – pravděpodobně byla první, kdo se ho kdy dotkl čepelí, tudíž vážně zranila jeho pýchu.

„Co na to řekne tvůj pán?“ opáčila. „Nisstyre bude zuřit, když se dozví, že jsi mi ublížil!“

„Možná ano, ovšem určitě ne hned,“ řekl muž záhadně. „Nisstyre mi za poškození tvého těla možná nepoděkuje, ale když tě ponížím a pokořím, tak byho to mohlo potěšit.“ S krutým úsměvem na rtech vrátil zbraň do pochvy a přitáhl si Liriel blíž k sobě.

Jakmile jí došly jeho úmysly, vytřeštila překvapením a pohoršením oči. Neměla čas tasit zbraň, neměla čas seslat kouzlo, avšak Liriel znala i jiné způsoby obrany. Překřížila prostředníček přes ukazováček a vrazila lakované nehty improvizované zbraně hluboko do Gorlistova oka.

Zařval bolestí a naslepo se ohnal; pěst tvrdě dopadla na Lirielino ucho a poslala ji k zemi. Gorlist si otřel krev z obličeje a přiskočil k ní. Ignorujíc zvonění v uších vykopla Liriel vší silou vzhůru. Mířila přesně a dočkala se odměny v podobě dalšího bolestivého výkřiku, tentokrát o oktávu vyššího, než byl první. Gorlist sebou praštil o zem, tiše sténal a stočil se pevněji než vyděšený ježek.

Liriel se vyškrábala na nohy a obrátila se k útěku. Muž po ní sáhl a podařilo se mu sevřít ji za kotník. Volnou nohou dupla na Gorlistovo zápěstí, ale její bota z měkké jelenice neposkytovala dostatečnou ráznost, a tak se nevysvobodila. Rychle přehodnotila situaci a kopla ho do obličeje. Podařilo se jí ještě několik podobných úderů, dokud ji Gorlist nechytil i za druhou nohu. Rychlým škubnutím je k sobě obě přitáhl. Liriel bezmocně zamávala rukama a padla rovnou na záda. Její hlava zaduněla na kamenité zemi. Síla nárazu – ačkoliv utlumená hustou hřívou vlasů – ji omráčila.

Muž se k ní připlazil a od pasu vytáhl dlouhý nůž. Zbývající zdravé oko mu krutě svítilo. Liriel se na okamžik ulevilo – takže ji nakonec chce jenom zabít.

„Vypadni od ní!“ poručil hluboký hlas.

Gorlist vzhlédl a pohled na důvěrně známého muže, který se po něm právě vrhal, ho zjevně vylekal. Drow však byl rychlejší a obrátil ošklivě vypadající nůž proti muži.

Ale Liriel byla ze stejné rasy a stejně rychlá. Sebrala veškerou zbývající sílu a srazila Gorlistovu paži stranou jen okamžik před tím, než by se Fjodor na nůž nabodl. Oba bojovníci se od ní odvalili a snažili se jeden druhého přetlačit. Liriel je napjatě sledovala; výsledek zatím nebyl ani trochu zřejmý. Člověk byl o hlavu vyšší a pravděpodobně o polovinu těžší než Gorlist, který byl ale pohyblivější a téměř šílený vzteky, bolestí a zraněnou pýchou.

Liriel trpělivě čekala na příchod Fjodorova berserkrovského záchvatu, který rozhodne. Zatím však nepřicházel. To jí dělalo starosti; Gorlist stále držel nůž a byla jen otázka času, kdy najde mezeru v mladíkově obraně.

Potlačila tedy bušení v hlavě a barevná světla vybuchující jí před očima a připlazila se ke dvěma bojovníkům. Z rukávu vytáhla skrytý nůž a čekala na vhodnou příležitost. Pak vrazila čepel mezi oba muže a rázně jí přejela přes Gorlistovo hrdlo. Drow se zmohl jen na bublavý protest a ochabl.

Fjodor se odtáhl od umírajícího soupeře. Dlouhou chvíli na sebe oba rivalové v boji o Poutníkův amulet v trapném tichu hleděli.

„Příště neohlašuj, že se blížíš,“ navrhla Liriel mrazivě. „Nejdřív zabíjej, a pokud pak budeš mít ještě nějaké otázky, najmi si kněžku a ta se zeptá ducha.“

Odpověděl s lehkým, chmurným úsměvem. „Nemám ve zvyku útočit zezadu. Ty a já děláme věci jinak.“

„To jsem si všimla! Drowové nepřátelům rozhodně nedávají výhody, natožpak dary.“

„Přesto jsi je přijala.“

„Samozřejmě. Přemýšlím prakticky,“ prohlásila. „Jak vždycky říkáš, jsou tu ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny. Dohromady máme oboje. Navrhuji, abychom se vykašlali na tenhle nesmysl a vrátili se k důležitějším věcem. Spolu.“

„Ale jak můžeme, když si navzájem nevěříme?“ chtěl vědět a modrýma očima si ji pátravě prohlížel.

Elfka si založila ruce na prsou a shlédla k němu. „Tak jaké je teď skóre?“

Fjodor zamrkal a odtáhl se zpět. „Skóre?“

„Skóre, vždyť víš: já jsem ti tvou tzarreth zachránila čtyřikrát a ty moji třikrát – takhle to myslím.“ Povytáhla bílé obočí. „To o něčem vypovídá, nemyslíš?“

Fjodorovi se pomalu začínalo rozsvěcet. „Chceš tím říct, že bych ti měl věřit?“

Dívka pokrčila rameny.

„Řekl bych, že pokud budeme pokračovat jako doteď, nebude mít amulet ani jeden z nás,“ řekl opatrně.

„Konečně začínáš mluvit rozumně!“ nedokázala se Liriel ubránit nadšení. „Takže dohodnuto!“

„Opravdu? Jestli amulet může mít jenom jeden z nás, kdo to bude?“

„O tom se budeme bavit, až přijde čas,“ uzavřela Liriel.

Obrátila se směrem po proudu. Drowí lovci již byli skoro z dohledu. „Do devíti pekel! Nikdy je nechytíme! Kde jsou ti tvoji dlouhonozí ještěři?“

„Koně utekli – zřejmě je odehnali drowové.“ Zaváhal. „Ještě je jeden způsob. Můžeme postavit vor, ale v tak divoké vodě to je riskantní.“

V očích jí zablesklo zbrklé nadšení. „Tak do toho!“

Usilovně pracovali na tahání naplaveného dříví ke břehu, kde ho svazovali do hrubé plošiny. Fjodor k provizornímu plavidlu připevnil provazy jako úchyty na ruce a pak ho společně dotlačili do proudu. Nemuseli s ním ani moc daleko a už se jim málem vytrhlo ze sevření.

Rašemenec zakřičel na Liriel, aby si vylezla nahoru. Vyškrábala se na vor a ovázala si kolem ruky provaz. Pak chytila Fjodora za vestu a pomohla mu k sobě.

Vtom vyrazili, uchváceni proudem jako suchý list. Fjodor se pokoušel kormidlovat tím, že se palicí odrážel od ostrých kamenů vyčnívajících z vody.

Většinou se však jen drželi, zatímco vor sebou zmítal a otáčel se. Řeka se rychle stala ještě divočejší a vor doslova vyskakoval na zpěněných vlnách jako kůň snažící se shodit jezdce. I přes řev peřejí slyšel Fjodor Lirielin nadšený smích. Vor na děsivě dlouhý okamžik vyrazil vysoko vzhůru a pak sebou tvrdě plácnul na hladinu. Přelila se přes ně ledově studená vlna.

Fjodor vší silou tahal za provaz, aby udržel příď nad hladinou. Kdyby se ponořila příliš hluboko, vor by se zapíchl a oba by je shodil do mrazivé, zpěněné řeky. Několik zoufalých chvil visel jejich osud na vlásku, ale pak už se jejich plavidlo dál hnalo proudem. Mocně si oddechl a obrátil se přes rameno na Liriel.

Byla pryč.

Srdce mu vyskočilo až do krku. Vrhl se po jejím laně a mocně zatáhl. Doufal, že se jí přece jen mohlo podařit se udržet. Lirielina hlava prorazila hladinu a zalapala po dechu. Prskající a kašlající pomalu ručkovala nahoru. Když se dohrabala zpátky na vor, odmítla Fjodorovu ruku a ukázala dopředu. Oči měla divoce rozšířené a vykřikla jediné slovo, které zaniklo v řevu peřejí a bušení Fjodorova srdce.

Otočil se a zdařile napodobil její výraz. Řeka před nimi byla mělčí a jako náhrobní kameny z ní trčela řada ostrých kamenů. Za nimi visela clona vodní tříště a ozývalo se odtamtud dunění padající vody.

Dřevěný vor zaskřípal o kameny a vtom povolilo vázání. Liriel s Fjodorem spadli do víru praskajícího dřeva a točící se vody. Proud je dál smýkal přes mělké kamenité dno a pak náhle volně padali tříští naplněným vzduchem.

Na hladinu dopadli s drtivou silou a ponořili se hluboko pod ni. Fjodor vyplaval na vzduch a zjistil, že je sám. Chytil se plovoucí palice a strčil hlavu pod vodu, aby se podíval po Liriel.

Drowí elfka se s ochable roztaženýma rukama a vlasy vlnícími se kolem hlavy volně vznášela těsně pod hladinou. Fjodor nabral plnou hrst jejích vlasů a dotáhl ji k sobě. Pomalu a bolestivě začal plavat ke břehu.

Díky tomu, že jeho rodná vesnice ležela na břehu ledového jezera, se malý Fjodor naučil pravidla života u vody. Obrátil dívku na záda a začal rytmicky pumpovat. Konečně se jí z úst vylila voda a zalapala po dechu. Po čtyřech se pak vyčerpaně odplazila o kus dál. Fjodor se otočil stranou a dal hrdé elfce čas, aby se zbytku vody zbavila po svém.

Naprosto vyčerpaný a s každým vláknem těla rozbolavělým se mladý muž posadil na spadlý kmen stromu. Moc si ale neodpočinul, protože za chvíli k němu doběhla Liriel s planoucíma očima.

Skočila po něm a oba je srazila do písku pokrývajícího v tom místě břeh. Oběma rukama uchopila Fjodorovu potrhanou kazajku a přitáhla ho k sobě. Jako první ho napadlo, že se proti němu zrádná elfka znovu obrátila, a tentokrát ji za to nemohl vinit. Přesvědčil ji, aby se s ním vydala na nebezpečnou plavbu po neznámé řece a málem za to zaplatila životem. Smrt z jejích rukou by za takových okolností nebyla nezasloužená.

Pak si s naprostým ohromením všiml, že jí z očí neplane zuřivost, ale vzrušení.

„Ještě jednou!“ vyrazila ze sebe a trochu s ním zatřásla. „Pojedeme ještě jednou!“

Fjodor zasténal a upadl zpět do písku. Pohlédl na nezkrotnou drowí dívku a nevěděl, jestli ji má obejmout, nebo se bezmocně rozesmát. A tak udělal oboje.

Tentokrát se k jeho smíchu přidala i ona.

24.

Promenáda

Nisstyreho a jeho lovce po celý zbytek cesty ani jednou nezahlédli. Asi to tak bylo lepší, protože samy útrapy cestování byly na Liriel trochu moc.

Fjodor strávil většinu prvního dne stopováním jejich koní, a ačkoliv byla Liriel vděčná za rychlost, kterou jim propůjčili, často si přála, aby prokletá zvířata raději utekla. V Temných říších byla považovaná za skvělou jezdkyni, ale hladké a plynulé pohyby ještěrů se s koňským cvalem nedaly srovnat. Na konci prvního dne bolely Liriel svaly, o jejichž existenci neměla dosud ani ponětí. Ovšem jak plynul den za dnem, začalo si její tělo na nepohodlné natřásání zvykat a ani jasné slunce už ji tak nebodalo do očí.

Dlouhá jízda západním směrem přinesla další změny. Liriel nikdy dřív nečinně neseděla a nepřemýšlela, ale teď jí nic jiného nezbývalo. Marně se snažila najít slova, kterými by popsala to, k čemu mezi nimi na měsícem ozářené mýtině došlo. Konečně se ho prostě zeptala, jaké jsou v téhle oblasti lidské zvyky.

Otázka ho podle všeho nepřekvapila, přesto si dal s odpovědí na čas. „Takové věci se těžko vysvětlují. Zeptej se deseti mužů, co pro ně znamená noc strávená s dívkou, a pravděpodobně dostaneš deset různých odpovědí.“

„Díky, v tomhle ti budu věřit,“ pokrčila rameny. Jen jediná zkušenost v téhle oblasti ji mátla víc, než by dokázala snést, natožpak deset takových.

Fjodor se ironicky zasmál. „Prosím, malá vráno! Muž má svou pýchu.“

Elfka se zamračila. „Nemyslela jsem tím…“

Umlčel ji mávnutím ruky. „Není třeba nic vysvětlovat. Myslím, že nás oba překvapilo, co jsme spolu objevili. Mezi námi je pouto, a tak to zůstane v dobrém i ve zlém. Pochop, že tyhle věci neberu na lehkou váhu, ale myslím si, že nejlepší bude shodnout se na tom, že jsme se setkali jako přátelé, a u toho zůstat.“

Liriel si to promyslela. Zdálo se to rozumné a připadalo jí to správné. Ale stejně… „S přítelem jsem vášeň ještě nikdy nesdílela,“ zapřemítala.

Povytáhl obočí. „A s kým tedy? S nepřáteli?“

Dívce unikl ze rtů překvapený smích. „Ano, to je myslím nejlepší popis.“

„Aha.“ Fjodor přikývl, ale v očích mu při tom jiskřilo. „To mnohé vysvětluje.“

Liriel jeho pošťuchování přijala se sarkastickým úsměvem a byla připravená nechat tohle téma usnout. Rozhovor mezi nimi pročistil vzduch, a to prozatím stačilo. Museli ještě čelit velkým výzvám a ona si nemohla dovolit být rozptylovaná věcmi, které nemohla pochopit. To, čemu zatím porozuměla, bylo samo o sobě dostatečně znepokojivé.

Liriel se smířila s možností, že své drowí schopnosti již nikdy zpátky nezíská. Každou noc, když zastavili k odpočinku, přemluvila Fjodora, aby s ní cvičil šerm. Nisstyre jí nechal zbraně, které nebyly opředené kouzly – několik nožů a dlouhou dýku z nágova těla – a ona byla odhodlaná naučit se s nimi co nejlépe zacházet. Den za dnem se její schopnosti zlepšovaly a efektní styl rozmazlené princezny se pomalu přetvářel v efektivní umění drowích válečníků. Liriel si plánovala pokračovat jako kouzelnice; nágův poklad jí v Přístavu Lebek zajistí nákup složek a knih kouzel. Časem by mohla znovu získat stejnou úroveň síly, jakou ovládala dřív. Do té doby však musela nějak přežít.

Dokud nedorazili do Hlubiny, neuvědomila si Liriel, že neztratila všechno ze svého drowího dědictví. Umění intrik se nedalo zapomenout tak lehce.

Spolu s Fjodorem se k městu blížili od severu. Z opatrnosti zvolili trasu přes okolní pole a vyhnuli se rušným cestám. Konečně spatřili vysoké věže tyčící se nad zelenými pastvinami. Ještě chvíli nechali unavené koně pokračovat a nakonec je zastavili na vrcholku nízkého, stromy porostlého kopce.

Před nimi se na rozlehlé pláni a na křižovatce několika obchodních stezek rozkládala Hlubina, Město divů. Dívčinu tvář prozářil nadšený úsměv. Doširoka roztáhla paže, jako kdyby jimi chtěla obejmout celý svět.

Jak nádherné bylo město usazené mezi mořem a oblohou! Vzduch slabě voněl solí a nesl s sebou vzdálené hučení, které mohlo být jen hlasem moře. Město samo bylo větší než Menzoberranzan a překypovalo pohybem. Lidé na povozech a koních projížděli branami dovnitř. Liriel nechala paže klesnout k bokům.

„Brány,“ zamumlala a náhleji došla svízelnost jejich situace.

„Všichni příchozí musí projít kolem ozbrojených stráží,“ dodal Fjodor ustaraným tónem. Pohlédl na společnici. Dokonce i v rukavicích a s kápí do čela se bez pomoci kouzel nemohla vydávat za člověka. A všechna kouzla vypotřebovala během riskantní cesty na západ.

Drowí elfka se kousla do spodního rtu a začala zkoumat městské hradby. Jistě měly nějakou slabinu, místo, kudy by mohla nepozorovaně proklouznout, ale ne. Hradby byly vysoké a silné a okolní pláň neposkytovala příliš možností k úkrytu. Pozorovala kupecké karavany a zvažovala, že by se do nějaké nenápadně vetřela. Ani to by k ničemu nebylo – strážní důkladně prohledávali každý vůz.

Liriel dušeně zaklela a obrátila pozornost k pláni. Ta byla travnatá a hladká, sem tam s nějakým trsem keřů nebo stínem stromu. Uprostřed toho příjemného místa někdo vztyčil množství velkých stanů z pestrobarevných látek a ozdobených složitými erby. Kolem nich se ochomýtal zástup lidí oděných do barevného hedvábí, nádherných kožešin a šperků. Jarní vánek k nim zavál vůni chutného jídla a zvuky hudby a oslav. Bohatí zahálčiví lidé užívající si hostinu, pomyslela si Liriel.

Vtom se hudba změnila a nabrala vznešený tón promenády. Liriel přimhouřila oči. Povšimla si omračující různorodosti lidských kostýmů – z nichž některé byly vylepšené kouzly – a způsobu, jakým tanečníci procházeli kolem květy vyzdobeného pódia. Koutky rtů se jí zvolna zvedly do úsměvu. Temní elfové měli podobný zvyk: společenské tance známé jako illiyitrii. Většina z nich byla součástí politických jednání a byla plná nenápadně výhružných pozic a pohybů, ale občas se i promenáda stala záminkou k méně nebezpečnému druhu soupeření, kdy šlo o bohatství, krásu a důvtip projevené skrze marnivé kostýmy.

Náhle Liriel napadlo, jak by se mohla dostat do města.

Čekala a pozorovala, dokud se muž se ženou, smějící se nad nějakým vínem vylepšeným žertem a vzájemně se o sebe za chůze opírající, neuchýlili do soukromí keřů lemujících úpatí kopce. Žena byla malá a štíhlá, oblečená v těsném bílém hedvábí. Hlavu jí zakrývala složitá maska v podobě hlavy jednorožce, vinným opojením značně posunutá na stranu.

„Počkej tady,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.

Než mohl Rašemenec odpovědět, sklouzla z koně a začala potichu sestupovat ze svahu. Fjodor zaslechl několik tupých úderů. Po chvíli ticha se elfka znovu objevila a v rukou vítězoslavně nesla lesklé hedvábí.

Fjodor jí věnoval ustaraný pohled. „Neříkej mi, že jsi…“

„… je zabila?“ dokončila vesele. „To by byla zbytečná práce! Vždyť se sotva drželi na nohou. Stačilo je trochu postrčit. Až se vzbudí, bude je sice bolet hlava, ale o nic víc, než o co se už sami zasloužili nestřídmým pitím. A taky jsem jim nechala nějaké mince,“ dodala suše. „Něco mi říkalo, že trochu neškodné zlodějiny bys asi nenesl dobře.“

Drowí elfka se spěšně svlékla z obnošených cestovních šatů a přetáhla si roucho přes hlavu. Pečlivě si učesala vlasy a nechala je volně spadat podél odhalených ramen. Potom si kolem krku připjala jantarový přívěsek s pavoukem a nedbajíc Fjodorových protestů, podala mu druhé „vypůjčené“ šaty – trochu trávou potřísněnou, přesto stále nádhernou róbu – aby si je vzal přes vlastní oblečení. Potom sebrala dlouhý kus rudého hedvábí, omotala mu ho kolem hlavy jako turban a sepnula zdobeným špendlíkem.

„Tak,“ pronesla spokojeným hlasem. „Přesně takhle to vypadalo na tom muži. Sice nemám tušení, co bys měl být, ale předpokládám, že ti lidé to budou vědět.“

„Chceš se připojit ke slavnosti a pak vklouznout do města spolu s ostatními,“ došlo mu. „Ale co tvůj převlek?“

Liriel se lstivě usmála. „Já jsem drow, samozřejmě. Je to docela exotický kostým a vypadá věrohodně!“ dodala s náznakem ironie.

V očích mu nejdříve blesklo pochopení a vzápětí nelíčený obdiv. Vyměnili si spiklenecké úsměvy a sestoupili z kopce, aby se připojili k oslavě.

Další hodinu Liriel tančila, usrkávala víno, přijímala komplimenty stran svého „kostýmu“ a udiveně pozorovala Fjodora. Ten do veselé společnosti zapadl jako meč do pochvy: smál se, pil a vyprávěl příběhy. Netrvalo dlouho a shromáždila se kolem něj skupina mladých šlechticů, kde se každý mladík snažil překonat ostatní chvástáním se o vlastních dobrodružstvích. Fjodor nechal kolovat čutoru s ohnivým vínem a s napjatou pozorností naslouchal vyprávěným lžím. Liriel zaslechla šeptat jméno Přístavu Lebek a v očích se jí zablesklo pobaveným pochopením. Zatímco ona plánovala, jak se dostat do města, byl Fjodor již o krok dál.

Někdo jí odhrnul stranou vlasy a vtiskl polibek na krk. Instinktivně se se zavrčením otočila.

Vysoký muž se šedýma očima a vlasy barvy slámy o krok ustoupil, jako kdyby ho její reakce vylekala. Liriel v něm poznala jednoho ze šlechticů, který si s Fjodorem vyměňoval příběhy. Ačkoliv kymácivý postoj a téměř prázdná číše v jeho ruce nasvědčovaly tomu, že pro dnešek má dost, Liriel si všimla jeho pronikavě lstivého pohledu a rozhodla se být opatrná. Pak ostrý pohled zmizel a mladík se na ni vyzývavě usmál.

„Ach ano, ty jsi se vžila do postavy.“ Zdvihl ruku ve výsměšně obranném gestu a předstíral, že se krčí. „Musím říct, Galindo, že tentokrát jsi se překonala. Tohle je opravdu úžasný kostým! Neměla bys mít pro lepší efekt taky nějakou strašlivou zbraň – třeba bič nebo tak něco?“

Poprvé v životě Liriel skutečně záviděla nejvyšším kněžkám hadí biče. Odhalila zuby v náhradě za úsměv. „Problém s biči je, že žádný není po ruce, když by byl právě potřeba,“ zavrkala.

Muž zaklonil hlavu a rozesmál se. „To je pravda! Sám si to často říkám.“

Upřel na ni komicky vypadající, ale upřímný pohled a pokračoval v nakažlivém smíchu. Liriel náhle zapomněla na rozčilení. Nefalšovaně se usmála a zkoumavě si pohledného muže prohlédla.

Právě tenhle okamžik si Fjodor zvolil, aby se objevil po jejím boku. Drowí elfka si znovu všimla záblesku pronikavé inteligence, se kterou si šedooký cizinec Rašemence změřil. Než mohl kdokoliv promluvit, přiklopýtala k nim opilá žena s jasně zrzavými vlasy a bohatě odhaleným poprsím a uchopila mladého muže za paži.

„Tady jsi, Dane,“ zacukrovala. „Všude jsem tě hledala!“

„Náš tanec?“ zamumlal nepřítomně.

Zrzavá žena se usmála jako hladový trol. „Pokud jsi ovšem neměl na mysli něco mnohem… zajímavějšího.“

Pozvání bylo neomylně okaté a zaujalo veškerou jeho pozornost. Uchopil ženu za ruku a sklonil se k ní. „Myrno, moje drahá, phlar Lloth ssinssrickla,“ řekl ohnivě a přiložil si její prsty k ústům.

Překvapený smích vyrazil z Lirielina hrdla. Když se Lloth chichotá, řekl jako odpověď na ženiny milostné návrhy – sotva poklona, za kterou ji ta culící se, rozpálená děvka zjevně považovala. Och ano, tenhle je chytrý!

Lirielin smích náhle odumřel. Tenhle je až moc chytrý.

Třemi podivně vyslovenými slovy řekl světlovlasý muž hodně a odhalil ještě víc. Věděl, co je zač, a dával jí to najevo. Zároveň ji vyzkoušel do větší hloubky než jen v prostém porozumění drowí fráze. Tenhle rouhačský malý žertík by se u skutečné následovnice Lloth setkal s rozzlobeným zachmuřením. Ačkoliv Liriel předpokládala, že veselí hrálo v její prospěch, zlobila se sama na sebe, že se nechala chytit do mužovy mnohovrstevné pasti. U takhle nudných lidí zkrátka podobně jemnou záludnost nečekala. A jak se u Devíti pekel mohl člověk naučit několik slov jazyka drowů?

Fjodor vycítil její znepokojení a objal ji kolem pasu. „Má paní?“ zajímal se a upřel na vyššího muže vyzývavý pohled. „Je všechno v pořádku?“

Cizinec se na ustaranou elfku a jejího zjevného zastánce nevinně usmál. „To zajisté je, příteli. To byl skvělý příběh, co Regnet vyprávěl, že? A nejpodivnější bylo, že byl z větší části pravdivý! A i když riskuji, že se budu opakovat, Galindo, tohle je opravdu zatím tvůj nejlepší kostým. Na první pohled trochu zneklidňující, to ano, ovšem Temná panna ti opravdu sluší. Užijte si tedy oslavu, oba.“

S těmi záhadnými slovy se muž vmísil do davu a spolu se zrzavou ženou mířil rozhodně k tanečníkům, a ne do soukromí stanů, které by ona zjevně upřednostňovala. Liriel však v jeho slovech na rozloučenou odhalila všechny vrstvy významů. Napětí z ní vyprchalo a zůstala opřená v uklidňujícím objetí Fjodorových silných paží.

Kolem prošla sloužící ve volném rouchu a s maskou medúzy nesoucí tác s mořskými pochoutkami. Liriel zničehonic vyhládlo. Pomohla si k několika kouskům kořeněné olihně a během žvýkání pozorovala záda vzdalujícího se muže.

„Víš,“ zauvažovala, „myslím, že v tomhle městě bych dokázala žít.“

Houf krys šplhal drápatýma nohama po Liriel. Temná elfka několik drobných stvoření shodila a seskočila z úzkého kamenného bidýlka do po pás hluboké vody. Zadržela dech před neuvěřitelným zápachem a potlačila touhu počastovat drobnou pištící havěť, která ji zahnala do hnilobného kalu, pořádným přídělem vrhacích nožů. Nemělo smysl ztrácet zbraně ve vodě a špíně kanálů.

„Tohle nebyl jeden z mých nejlepších nápadů,“ zabručela k Fjodorovým zádům. Rašemenec se neotočil. Opatrně pokračoval dál, obklopený kruhem světla z pochodně. „Tohle je cesta, o které se Regnetův příběh zmiňoval. Možná to není nejlepší přístup do Přístavu Lebek, ale aspoň se hodí pro drowa, který nechce vyvolávat zbytečný rozruch.“

Liriel věnovala Fjodorovým zádům vražedný pohled. „No jistě! Já se ve vaší žumpě přece musím cítit jako doma. Tady bych dokonale zapadla a nikoho nepobuřovala!“

„Ale no tak, má malá vráno,“ odpověděl škádlivě. „Kde zůstal tvůj smysl pro dobrodružství?“

Odpověděla drowí průpovídkou, která se vzpírala překladu. Rašemenci ale její základní poselství stejně došlo, a tak se od rozladěné společnice moudře trochu vzdálil.

Bez varování něco Liriel uchopilo za nohu a stáhlo pod hladinu. Neviditelné stvoření ji kopající se a bránící táhlo k díře ve dně tunelu a pak se i s kořistí ponořilo hlouběji.

Liriel vytáhla z boty nůž a začala zuřivě sekat po chápavé končetině. Sevřelo ji druhé, naprosto stejné chapadlo. Liriel poznala únosce a přestala se bránit. V plicích ji pálilo, přesto stále zůstávala nehybná a nechávala se přitáhnout blíž. Skrz kalnou vodu zahlédla vypoulené oko a klapající zobák obří olihně. Když byla dostatečně blízko, sekla ji nemilosrdně přes oči. Oliheň nebezpečnou svačinku okamžitě pustila. Vodou se rozlil temný inkoust a zraněný tvor vystřelil do bezpečí.

Liriel se probojovala zpět na hladinu a zhluboka se nadechla odporně páchnoucího vzduchu. Vydrápala se na římsu tvořenou kamenem špatně zasazeným do zdi tunelu. Kolem lýtka měla zachycený škubající se kus odseknutého chapadla.

„Řekla bych, že na tom karnevalu jsem snědla nějaké tvé příbuzné,“ zamumlala si pro sebe. Chytila špičku chapadla a odloupla ji. Spodní strana byla pokrytá pří savkami a z několika drobných kruhových ran se jí vylila krev. Liriel zaťala zuby a odhodila věc pryč. Bolest byla silnější, než očekávala, a zavyla.

Fjodor se k ní konečně otočil. „Neměla bys dělat takový hluk,“ napomenul ji. „Nemůžeme vědět, na co se tady dole dá narazit.“

Liriel zaťala zuby a skočila zpět do vody. Jak se brodila ve Fjodorových stopách, utěšovala se představou, jak mu useknuté chapadlo omotává kolem krku.

Náhle se před nimi proti vší logice objevil nádherný měsíční svit, pokrývající kalnou vodní hladinu stříbrným příkrovem. Fjodor se při neočekávaném pohledu zarazil, ale Liriel, která byla v oblasti kouzel mnohem obeznámenější, ho bez dlouhých okolků postrčila skrz třpytící se portál.

Na druhé straně brány se vynořili na břehu široké podzemní řeky. Slabý přísvit světélkujících hub ozařoval jeskyni za ní, ve které se rozkládaly budovy vytesané z kamene. Město bylo nepochybně drowí, menší než Menzoberranzan a postrádající nádherné světlo kouzelných ohňů, ale Lirieliným očím připadalo neméně krásné.

„Co je tohle za místo?“ zamumlal Fjodor.

„Tohle je Eilistraeeina Promenáda,“ ozval se jim za zády melodický hlas, „a váš příchod je očekáván.“

Oba společníci se naráz otočili. Před nimi stanula nádherná drowí žena, vyšší než Rašemenec, se stříbrnýma očima a vlasy utkanými z měsíčního svitu. Po boku jí stály drowí stráže v jemných drátěných zbrojích a ozbrojené meči a dlouhými luky.

Fjodorova ruka instinktivně sklouzla k jílci meče. K jeho překvapení však Liriel nadšeně vykřikla a vrhla se do ženiny náruče. Nevšímající si vlastní důstojnosti ji elfí žena sevřela v sesterském objetí.

„Qilué! Jak jsi se o nás tak rychle dozvěděla?“

„O vašem příchodu nás zpravili Harfeníci.“

Liriel se odtáhla a tázavě naježila obočí. Měla podezření, že světlovlasý muž s veselýma šedýma očima a nevyzpytatelnou myslí na ně Eilistraeeiny následovnice upozorní. Tak trochu to i sám naznačoval zmínkou o Temné panně, ale narážka na hudebníky jí moc smysl nedávala.

„Harfeníci?“ zopakovala. „Proč by se hráči na harfu něčím takovým obtěžovali?“

„Mnoho lidí sdílí stejný názor,“ řekla starší žena suše. „Ale tohle byl dostatečně zajímavý příběh, aby byl předán dál. Ne každý den se stane, že do Hlubiny vstoupí drowí žena hledající cestu do Přístavu Lebek, doprovázená lidským mužem, který nese láhev jhuildu a mluví s rašemenským přízvukem. Ty tedy musíš být Fjodor, Liriel o tobě mluvila. Já jsem Qilué Veladorn, kněžka Eilistraee. Sloužíme Temné panně, bohyni písní a měsíčního svitu, a v jejím jménu pomáháme všem potřebným.“

Mladý muž před vznešenou elfkou poklekl na jedno koleno. „Temná panna není v Rašemenu neznámá. A myslím, že jsem vás již jednou viděl, paní,“ pronesl pomalu. Pak si vzpomněl na ženinu nepřirozenou výšku a dodal: „Nebo někoho, kdo je vám velmi podobný. Před několika dny jsem tajně pozoroval, jak Liriel tančí v měsíčním světle. Někdo další se k ní připojil. Byl jsem sice daleko, ovšem tu tvář nikdy nezapomenu.“

Elfská žena povytáhla sněžně bílé obočí. „Opravdu? To ale mohl být jen stín samotné Temné panny. Váš úkol musí být vskutku důležitý, když se vám dostalo tak zřetelného projevu její přízně.“

„Řekne mi prosím někdo, o co se tu jedná?“ dožadovala se Liriel.

„Později, dítě,“ uklidňovala ji Qilué. „Teď mi prozraď, jak ti můžeme pomoci.“

Liriel zaváhala. Eilistraeeiny Vyvolené mohly cestovat podle libosti a požehnání jejich bohyně kráčelo s nimi – Poutník jim tudíž k ničemu nebyl. Možná by Qilué a jejím družkám mohla věřit. Pohlédla na Fjodora, který sotva znatelně souhlasně přikývl.

„Fjodor a já potřebujeme Poutníkův amulet: on aby zkrotil záchvaty bojového šílenství a já abych si s sebou mohla nést kouzla temných elfů. Věřím, že jsem zjistila, jak je v něm natrvalo ukotvit. Pro nás oba,“ dodala a pohlédla přímo do Fjodorových tázavých očí.

„A k jakému účelu?“ zeptala se kněžka.

Liriel se obrátila zpět ke Qilué. „Co tím myslíš, k jakému účelu? Fjodor je berserkr a ochránce Rašemenu. Já jsem kouzelnice, jejíž moc pochází z Temných říší a z dědictví drowů. Chceme jen dál být tím, čím jsme.“

„Tvůj přítel touží sloužit své zemi,“ potvrdila Qilué. „Jak ale moc Poutníkova amuletu využiješ ty?“

Liriel zamrkala. Moc byla cílem každého drowa a honba za ní byla účelem sama o sobě. Nikdo se nepozastavoval a neptal se, k čemu jinému než k honbě za další mocí mu bude. Ačkoliv to byla nezvykle těžká otázka, našla Liriel odpověď.

„Amulet byl ukraden drowím kouzelníkem jménem Nisstyre, kapitánem kupecké společnosti známé jako Dračí poklad. Vím, co s ním má v plánu udělat. Doufá, že s jeho pomocí vyláká drowy z Temných říší a přiměje je konvertovat k Vhaeraunovi. Podle toho, jak se Nisstyre a jeho drowí zloději doposud chovali, to nepovede k ničemu dobrému,“ uzavřela Liriel chmurně. „Pokud tedy musím jakkoliv ospravedlňovat svůj nárok na Poutníkův amulet, vzít ho Nisstyremu je dobrý začátek!“

„Začátek!“ vykřikl jeden ze strážných. Vysoký drowí muž v drátěné košili a černé helmě vystoupil po bok Qilué. „Má paní, tohle jméno není v Přístavu Lebek neznámé. Nisstyre je kouzelník z Ched Nasadu a má k dispozici nejméně osm desítek vojáků. Ještě horší je, že se říká, že jméno jeho družiny pochází od skrýše, starého dračího hnízda někde pod městem. Mnozí sestoupili dolů, aby pátrali po pověstném pokladu, ale nikdo se nevrátil. Kdo může vědět, jaké magické ochrany hlídají drakovu sloj?“

„V pořádku,“ řekla Qilué klidně, „v tom případě si bude lepší další plány dobře připravit.“

25.

Dračí poklad

V jeskyni pohřbené hluboko pod ulicemi Přístavu Lebek rázoval Henge sem a tam komnatou, kde ležel mrtvolně ztuhlý Nisstyre. Kouzelníkův stav se sice zlepšil, ale od noci, kdy byl záhadně sražen, šlo jen o drobný pokrok. Od té doby na něj Henge neochotně dohlížel.

Nebyl však jediný, kdo tak činil. Čas od času kněz vycítil zneklidňující zlovolnou přítomnost a krutý hlad skrývající se za rubínem v Nisstyreho čele. Někdo použil tenhle kámen, aby sáhl do mysli jeho kapitána, a srazil ho k zemi. Kdyby se mu to povedlo čistě a rázně, byl by mu Henge vděčný; tohle neustále dohlížení ale začínalo být nesnesitelné. Lodě Dračího pokladu byly naložené a připravené k vyplutí k dálnému jihu, ovšem jen tajnůstkářský Nisstyre znal totožnost tamního kontaktu. Nezbývalo tedy než čekat a temní elfové neprosluli zrovna trpělivostí.

Dveře do Nisstyreho komnaty se rozlétly dokořán a dovnitř vstoupil vysoký drow. Henge zaznamenal jeho tetovanou tvář, pásku přes oko a nafialovělou jizvu na hrdle.

„A, Gorlist se uráčil dorazit. Vidím, že regenerační kroužek odvedl svoji práci. Zranění se ti hezky hojí.“

Mladší drow se zaškaredil. „Ale ne bez jizev!“

„Jistě, poslední dobou sis jich pořídil pěknou sbírku,“ všiml si Henge, „ovšem podle polohy té na krku bych řekl, že jsi měl štěstí, že jsi vyváznul tak lehce. Předpokládám, že ta děvka pořád ještě žije.“

Gorlist se rozhodl knězovy posměšky ignorovat. Sebral z nočního stolku Nisstyreho cestovní vak, zalovil v něm a vytáhl karmínovou lahvičku ve tvaru plamene svíčky. „Dej mu tohle. Ti dotěrní drowové z Promenády se vyptávají v Přístavu Lebek. Jestli nastanou potíže, budeme potřebovat kouzelníka.“

Kněz se zalekl. „Tenhle lektvar spíš zabije, než vyléčí! Právě ty bys to měl vědět ze všech nejlíp.“

„Přežil jsem. A on by mohl taky. Jestli zemře, nebudeš se muset bát krevního pouta nebo trestu,“ uhodl Gorlist skutečný motiv knězova váhání. „Nisstyre je můj zploditel a tudíž mám právo nařídit léčbu. Tím se z toho stává moje zodpovědnost.“

Henge pokrčil rameny a odzátkoval lavičku. Skutečně již byl nejvyšší čas, aby se Nisstyre opět připojil k Dračímu pokladu, a jeho bolestí naplněná cesta k vědomí by mohla být uspokojivým představením. A pokud by něco z léčivé agónie proniklo skrz rubín i k neviditelnému pozorovateli, tím lépe.

Ve strážnicích, zbrojnicích Promenádního chrámu i skrytých místech Přístavu Lebek se uctívači Eilistraee připravovali na boj. Jejich síla nejprve Liriel nijak neohromila. Chrámoví strážci – podivná sbírka temných elfu, lidí, trpaslíků a půlčíků, kteří si říkali Ochránci písně – nečítali ani šedesát mužů. V Menzoberranzanu měla většina menších šlechtických rodů k dispozici několikanásobně větší sílu, podpořenou ještě magií kouzelníků a nejvyšších kněžek. Samozřejmě že každá kněžka Temné panny uměla zacházet s mečem, ale tihle takzvaní Vyvolení Eilistraee neměli žádné otroky, které by mohli poslat v první linii, ničivé kouzelnické zbraně a téměř žádná útočná kněžská kouzla. Vyvolení tedy věřili své bohyni, zručnosti v ovládání zbraní a jeden druhému. Podle Lirielina názoru to byl nejlepší recept na neúspěch.

Během pozorování příprav však porozuměla, jaká síla tu vlastně pracuje. Každá osoba v chrámu byla Qilué naprosto oddaná a upnutá k očekávanému cíli. Ani trocha energie nebyla vyplýtvána na intriky, nikdo se nezajímal o vylepšení vlastního postavení a vlivu. Každý měl svoji úlohu a se zrakem upřeným k vyššímu cíli se jí poctivě věnoval.

Pro Liriel to představovalo prozření. Konečně začínala chápat povahu spojenectví s Fjodorem. Od prvního setkání k sobě byli, přes nesčetné neshody, přitahováni spřízněností ducha. Ta věc, kterou Fjodor nazýval přátelstvím, byla neskutečně paradoxní: oba dávali, a nikdo nebyl ochuzen. Právě naopak, přátelé společně vydali za víc, než byl prostý součet jich obou. To představovalo políček do tváře všemu, co se kdy Liriel naučila nebo zažila, ale konečně si uvědomila pravdu. Daleko za obzorem její mysli začala během pozorování společných příprav Vyvolených povstávat myšlenka, že by mohlo existovat něco podobného přátelství, jenom v mnohem větším měřítku. Mladá elfka pro to neznala správná slova, avšak říkala si, že takové zjištění je součástí její cesty a může se projevit na runě, která každým uplynulým dnem nabírala konkrétnější podobu.

Mezitím se na chystanou bitvu připravovala po svém. V chrámu byla malá knihovna se svitky a knihami kouzel a mladá kouzelnice se rozhodla zapamatovat si ta z nich, která by mohla být užitečná. Také věnovala čas studiu knihy o runové magii, kde hledala způsob, jak přizpůsobit kouzlo, jímž chtěla uzavřít magii Temných říší do Poutníkova amuletu.

Po několika dnech horečných příprav svolal Elkantar, drowí druh Qilué a velitel Ochránců, setkání v poradním sále. Nejprve promluvili špehové, kteří v Přístavu Lebek sbírali informace o činnosti Dračího pokladu.

„Nisstyre nebyl viděn ode dne, kdy jeho družina vstoupila do přístavu. Říká se, že je nemocný a zdržuje se v kupecké pevnosti,“ informoval drowí voják.

„To by vysvětlovalo moje zprávy,“ dodal statný a dobře ozbrojený půlčík. „Dračí poklad drží v docích dvě lodě, které jsou už několik dní připravené vyrazit. Vypadá to, jako kdyby na něco čekaly.“

„Nebo na někoho,“ vložil se do hovoru zachmuřený člověk. „Nisstyreho poručík, tetovaný drow jménem Gorlist, byl viděn, jak dnes vstupuje do Přístavu Lebek. Několikrát Nisstyreho během cest zastupoval, a tak mohou kdykoliv vyrazit.“

Liriel s Fjodorem si vyměnili zoufalé pohledy. „Ale ty jsi ho přece zabila!“ protestoval Rašemenec.

„No, očividně se to nepodařilo,“ odpověděla Liriel a bezradně rozhodila ruce.

„Máme i větší potíže,“ prohlásil tenký dívčí hlásek. To se ozvala Iljrene, drobná a jemná kněžka. V elegantních šatech a se stříbrnými prstýnky vlasů vypadala temná elfka jako ten nejnepravděpodobnější vojevůdce. Přesto si jediným slovem dokázala zjednat pozornost přítomných. „Máme potvrzené zprávy, že mezi kupci Dračího pokladu je hlubinný drak v drowí podobě.“

Okamžitě vypuklo zděšené mumlání. „Na boj s takovým nepřítelem nemáme dost sil. Jak se máme postavit drakovi?“ řekl Elkantar zničeně.

Zničehonic si Liriel vzpomněla na slib, který přednedávnem dala, aniž by ho tehdy brala vážně. S vychytralým úsměvem na rtech se obrátila k veliteli. „Dejte mi dvě hodiny a já vám ukážu jak! Fjodore, budu potřebovat knihu kouzel, kterou jsi pro mě nesl, a Qilué, dostanu svolení k přístupu do chrámového skladu složek kouzel? Potřebovala bych pozměnit stávající kouzlo k vytvoření nové brány. A jestli má někdo svitek poselství, tak ještě lépe. To mi ušetří cestu zpět do Temných říší.“

„Do Temných říší?“ Nejvyšší kněžka se nahnula blíž a upřela na Liriel pronikavý pohled. „Myslím, že tohle bys měla vysvětlit.“

Dívka se při pohledu na elfcin starostlivý výraz usmála. „Jak lépe bojovat s drakem,“ řekla mazaně, „než dalším drakem?“

Přístav Lebek byl obchodní křižovatka, které v zemích pod sluncem nebylo rovno. Tam, v jeskyni hluboko pod přístavem a ulicemi Hlubiny – dokonce i pod úrovní mořského dna – se setkávali kupci tuctů ras a uzavírali obchody. Žádná rasa, ať už byla jakkoliv mocná nebo lakotná, neměla zakázaný přístup a žádné zboží nebylo považováno za ilegální nebo amorální. Pravidla „bezpečného útočiště“ umožňovala obchod i mezi nepřáteli, ale intriky a drobné šarvátky přesto byly na denním pořádku. Jen málo obyvatel Přístavu Lebek se staralo o záležitosti druhých. V případě nebezpečnějších ras – jako třeba zřících, illithidů a drowů – se všichni více než ochotně dívali jinam. A jestli se dvě drowí ženy – z nichž jedna měla nachovou kůži, nos jako knoflík a kulaté, jakoby hadí oči – hodlaly zúčastnit hospodské pitky, tak se nikdo neodvážil nic namítat.

„Zpomal, Zip,“ nabádala ji společnice a zachytila fialové zápěstí, ještě když byl pohár daleko od cíle. Nachová „drowí elfka“ do sebe stihla obrátit tolik vína, že by to položilo regiment trpaslíků, a Liriel nijak netoužila po tom vypustit do Přístavu Lebek opilého draka.

Zz’Pzora se načepýřila, ovšem jiskra v jejích očích ani trochu nepohasla. Saň v drowí podobě si ve víru města užívala jako nikdy. Oblečená do nádherných šatů a šperků vypůjčených od Iljrene a zásobovaná dostatečným množstvím mincí, které jí zajišťovaly stálý přísun ohromujícího množství různých druhů opojných nápojů, mohla svobodně chodit mezi příslušníky ras, kteří by před ní v Temných říších buď utekli, nebo by se ji rovnou snažili zabít. Přetvořená podivnou magií Temných říší a prokletá dvěma hlavami s rozdílnými osobnostmi prožila většinu života ve vynucené izolaci. Když do její sloje dorazila Lirielina zpráva, chopila se přelétavá levá hlava šance setkat se s jinými rasami a užít si dobrodružství i trochu toho hýření, zatímco praktičtější pravá hlava se zaměřila na slíbený podíl z pokladu jiného draka. Během hodin, které uplynuly od jejího vynoření se z Lirielina portálu v Promenádním chrámu, promlouvaly její dva hlasy jako jeden. Zz’Pzora přinášela i v drowí podobě, kde měla jenom jednu hlavu, poselství o jedinečném spojení myslí a cílů.

V téhle chvíli se spolu se svou drowí přítelkyní rozvalovala na pivem potřísněné pohovce v hostinci U Šklebícího se chrliče. Nálevna byla věrná svému jménu a na každém trámu a překladu seděla některá z ošklivých okřídlených soch. Liriel měla podezření, že kterákoliv z nich mohla kdykoliv vzlétnout, což by vzhledem k okolní společnosti bylo snad i lepší. Hostinec se doslova hemžil hrubě se chovajícími temnými elfy: poddanými, bývalými vojáky a vůbec sebrankou všeho druhu.

Zz’Pzora pokynula pohárem k několika drowům stojícím poblíž krbu. „To je on. Ten, kterému říkají Pharx. Podívej se mu do očí.“

Liriel zamžourala. Mužovy oči byly stejně rudé jako u většiny drowů, ale když mu do nich zasvítil oheň, daly se na okamžik spatřit svislé zorničky. „Dobře, to bude on. Co teď?“

Saň v drowím těle odpověděla dravčím úsměvem. „Teď se s tím pánem seznámím.“ Odhodila nedopitý pohár za sebe a postavila se na nohy.

Liriel ji chytila za ruku. „Vezmi si tenhle drahokam. Jestli se dostaneš do jeho pevnosti, tak ho tam nech.“

„Neboj se, já si poradím,“ řekla Zz’Pzora šibalským tónem. „Kde jinde bychom našli místo – a soukromí – k návratu do našich skutečných podob? Purpurová, nebo ne, pořád jsem nejlepší úlovek ve městě! Čekat na mě nemusíš.“ Zz’Pzora si uhladila záhyby po straně roucha a protáhla se sálem.

A skutečně, „drow“ zvaný Pharx se zdál být jejími neomalenými návrhy nadšený. Během pár chvil spolu vyklouzli jedněmi z dveří lemujících zadní stěnu Šklebícího se chrliče. Liriel zůstala sedět, aby si prohlédla temné elfy, kteří byli s Pharxem, a prostudovala si jejich počet a výzbroj. Když byla přesvědčená, že se víc nedozví, vrátila se do chrámu a ke studiu bojových kouzel.

Mnohem později téhož dne podala vyšňořená a spokojená Zz’Pzora hlášení na shromáždění Vyvolených. „Ze Šklebícího se chrliče vede tajný tunel přímo do Pharxova doupěte. Je malý, sotva dost široký pro plazícího se elfa, ovšem dostatečně pohodlný pro hlubinného draka v hadí podobě. Pharx má opravdu nádherný domov. Provedl mě jeskyněmi.“ Zz’Pzora se usmála a prohlížela si nehty. „Už je to dlouho, kdy měl společnost jiného draka.“

„Detaily vašeho setkání, jakkoliv jsou jistě zajímavé, budeme muset odložit na jindy,“ řekla Iljrene holčičím hláskem. Vojevůdkyně rozvinula na stole roli pergamenu a strčila dračí elfce do ruky psací brk. „Kresli.“

Dokonce ani draci nemohli odolat síle skryté v Iljreniných zpěvavých příkazech; Zz’Pzora bez námitek uposlechla. Síť jeskyní, kterou nakreslila, byla úctyhodná. Na východ od Pharxova doupěte byla řada tunelů vedoucích do tří hlavních komor. Nejhlubší a nejlépe chráněnou byla rozlehlá jeskyně s poklady, které Pharx za dlouhá století nastřádal, a jako přídavek měl i kosti rádoby zlodějů, kteří se mu snažili trochu odlehčit. Nad pokladem byly dvě menší jeskyně, které sloužily kupcům jako obytné prostory a skladiště. Z nich mířily ven další dva tunely; jeden nahoru k dokům a druhý, sloužící jako úniková cesta, se táhl do ještě hlubších jeskyní.

Iljrene kresbu nějakou dobu studovala. „Vyšleme dvě hlídky, aby napadly naložené lodě. To vyláká jejich bojovníky nahoru. Až bude cesta volná, otevře Liriel portál vedoucí do jeskyně s pokladem, najde kouzelníka a střetne se s ním.“

„Neměla by jít sama,“ namítl Fjodor. „Co když nějaké stráže zůstanou dole?“

„To je nepravděpodobné. Nisstyreho lidé nemají sebemenší důvod myslet si, že známe polohu jejich pevnosti,“ odůvodňovala Iljrene své rozhodnutí. „V útoku na lodě nebudou čekat další úskok. Kromě nákladu tam jsou i otroci a moc dobře vědí, že to samo o sobě stačí ke vzbuzení hněvu Temné panny.“

„A proč by měli umísťovat stráže dovnitř, když tam mají draka?“ dodal Elkantar, který se nakláněl přes rameno vojevůdkyně a rovněž studoval kresbu.

„Přesně tak,“ souhlasila Iljrene. „Což nás přivádí k dalšímu úkolu. Zz’Pzoro, ty se postaráš, aby Pharx neopustil doupě. Zaměstnej ho bojem, nebo čímkoliv budeš chtít, dokud nebude cesta volná a nedorazí naše jednotky.“

Dračí elfka se s neskrývanou závistí zahleděla na vojevůdkyni oděnou v nádherném, stříbřitém rouchu. „Půjč mi tyhle šaty a jsme dohodnuté, děvenko.“

„Souhlasím. Liriel, jsi připravená postavit se Nisstyremu?“

Mladá kouzelnice se chmurně usmála. „Byla bych šťastnější, kdybych měla amulet, přesto jsem tak připravená, jak jen můžu být. Nechala jsi drahokam u Pharxova pokladu, Zip?“

„Ano, ale málem mě to zničilo,“ zabručel hlas pravé hlavy, který se na okamžik vynořil na povrch, abych oplakal ztrátu pokladu. „Černý safír!“

„A jaký úkol máte pro mě?“ zeptal se Fjodor. Mladý válečník strávil poslední dny stranou od ostatních a netrpělivě sledoval přípravy. To, co viděl, ho velmi uklidnilo, neboť zaujetí velitelů mu připomnělo rašemenské tesáky – rozvážné velitele, kteří bránili svoji malou zemi proti mnohem silnějším nepřátelům. Přesto si nebyl jistý svým místem uprostřed toho všeho.

Elkantar zavrtěl hlavou. „Tvůj meč by se nám jistě hodil, příteli, avšak nejlepší bude, když zůstaneš v chrámu a daleko od bitvy. Rozpoznáš snad při případném záchvatu bojového šílenství jednoho drowa od druhého?“

Na to neměl Rašemenec co namítnout. Přesto mu během dalšího probírání jednotlivých fází útoku hořelo v očích zoufalství. Ještě nikdy se necítil tak naprosto bezmocný, ani v obdobích, kdy se jeho berserkrovské kouzlo začalo zvrhávat. V duchu se probíral všemi známými příběhy, jestli by nenašel odpověď alespoň tam. Když konečně kýžený nápad přišel, nepřinesl mu očekávané uklidnění.

Jakmile setkání skončilo a všichni přítomní se začali rozcházet za svými povinnostmi, pokynul Fjodor jednomu z nich, aby ho následoval do zastrčené chodby. Zatímco předkládal podmínky své nabídky, opakoval si v duchu staré rašemenské přísloví:

Každý, kdo by jednal s drakem, je buď hlupák, nebo mrtvola.

Lodě Dračího pokladu byly dobře střežené. Plně naložené a uvázané k molům představovaly lákavý cíl. Drowí žoldnéři procházeli doky a lučištníci temných elfů shlíželi z obranných nástaveb na zádi a z košů v ráhnoví čekajících lodí. Kupci Dračího pokladu si byli vědomi zájmu následovníků Eilistraee o jejich aktivity a netrvalo jim dlouho a domysleli si jeho příčinu. V nákladovém prostoru jedné lodi bylo namačkáno množství drowích dětí: nikým nechtěných chlapců, kteří mohli ve vzdálených jižních městech vynést při prodeji do otroctví pěknou sumičku. Kněžky Temné panny to neviděly rády a byly dostatečně hloupé, aby se je pokusily zachránit. Až dosud se obdivuhodně ovládaly, ale kdo mohl tušit, co se drowím kněžkám z Promenádního chrámu honí v hlavě?

Nedaleko od lodí, hluboko pod hladinou zapáchající vody, se Iljrene a deset dalších kněžek drželo u dna a čekalo. Každý kupec Dračího pokladu nosil kouzly opředený přívěsek, který umožňoval procházet dle libosti skalní stěnou. Iljreniným úkolem bylo ukořistit jich co nejvíc.

Ozbrojené krátkými meči a kouzlem, které jim umožňovalo dýchat nějakou dobu pod vodou, čekaly kněžky, až k nim shora proniknou první zvuky boje, Iljrene Elkantarovi bezvýhradně věřila – byl jejím velitelem a ona pod ním sloužila již skoro celé století – tenhle úkol však vyžadoval naprosto přesné načasování. Jestli Elkantarův oddíl brzy neudeří, dojde číhajícím kněžkám vzduch. Přesto se ale nebudou moct vynořit, protože toho by si vojáci všimli a Elkantarovi lidé by tak byli ohroženi, Iljrene se tedy přinutila ke klidu a dál čekala.

Zdvojená hlídka Ochránců se pod Elkantarovým vedením plavila k zakotveným lodím. Přišli z Mořských jeskyní skrz přírodní vodní bránu vedoucí do tmavých vod Přístavu Lebek. Dvacítka drowů se stříbrnými vlasy skrytými pod těsnými tmavými kápěmi, šest mužů a jeden půlčík – všichni dobrodruzi zachránění Eilistraeeinými kněžkami, kteří přísahali věrnost Temné panně – tiše veslovali k lodím.

Elkantar mezitím pozorně studoval nepřátele stojící proti jeho družině. Alespoň tucet dobře ozbrojených drowích žoldnéřů hlídalo v docích a přibližně stejný počet přecházel po palubě každé lodě. Jejich řady byly podpořeny minotauřími strážemi a smrtícími lučištníky temných elfů. Boj si vyžádá mnoho životů, přesto Elkantar neváhal. Qilué Veladorn nebyla jen jeho družka, ale také paní. Přísahal jí věrnost a s radostí pro ni byl ochoten udělat cokoliv, dokonce i zemřít. Tenhle úkol by ovšem splnil i jinak. V duchu se vrátil o mnoho let zpátky, na palubu podobné lodě. Tehdy byl jako mladý šlechtic, který byl na vkus své Matrony matky až příliš vzpurný, spoutaný v jejím nákladovém prostoru. Co musel za dobu otroctví vytrpět a jak nakonec uprchl, na něj právě v tomhle okamžiku těžce doléhalo.

Tohle však nebyl čas vzpomínat, ale konat činy.

Příď nejbližší lodě mířila od doků a byla nejméně hlídaným místem. Po přední nástavbě přecházel sem a tam jediný minotaurus. Elkantar pozvedl malou harpunu ve tvaru kuše a namířil. Střela tiše vyrazila ke svému cíli a táhla za sebou sotva viditelné lano z pavoučích vláken. Zubatá zbraň se zabodla do masivní hrudi býčího muže. Stvoření na místě zemřelo a zhroutilo se proti zábradlí s hlavou vystrčenou nad vodu. Pro všechny náhodné svědky to muselo vypadat, jako kdyby byl stižen náhlým záchvatem mořské nemoci a začal zvracet přes palubu.

Elkantar se dostal k lodnímu boku a zatahal za provaz. Držel, a tak s jeho pomocí vylezl po vypouklé dřevěné stěně. S použitím minotauřího těla jako štítu se přehoupl přes zábradlí. Okamžitě se rozezněl poplach a ze strážního koše přilétl šíp. Elkantara jen těsně minul a s masitým bouchnutím se zabořil do mrtvého minotaura. Elkantar opětoval střelbu kuší a rychle lučištníkovým směrem posílal šipku za šipkou.

Mezitím jeho oddíl našel síť lan u boku lodí a vyhrnul se na paluby jich obou. Stráže se vrhly do boje a drowové z doků vybíhali po můstcích nahoru a cestou vytahovali zbraně. Meče se s třeskem srazily a propukl boj nablízko. Vyvolení sice mohli zadržovat bojovníky, ale lučištníci ve strážních koších sestřelovali jednoho chrabrého útočníka za druhým. Elkantar jen bezmocně pozoroval, jak jednomu z jeho bojovníků proletěl šíp hrdlem. Obrátil se ke svému zástupci – vysokému, zachmuřenému půlčíkovi, který lezl po laně za ním – a ukázal ke strážnímu koši. Půlčík přikývl a klekl si za štít tvořený minotauřím tělem. Vzápětí začal malý lučištník střílet šíp za šípem a donutil drowa přerušit střelbu a držet se při zemi.

Mezitím malá skupina kněžek následovala Qilué temnými vodami. Jedna z nich, podpíraná z vody dvěma sestrami, přehodila provaz přes čelen. Qilué šla první, hladce vyšplhala vzhůru a vyskočila na příďovou nástavbu.

Pohled, který se jí naskytl, ji připravil o dech. Elkantar, její milovaný, právě s elegancí akrobata přebíhal přes lano spojující ve strmém úhlu nástavbu s vrcholem stěžně. V ruce držel nůž a zjevně chtěl zneškodnit nebezpečného lučištníka. Přesně takový riskantní a odvážný plán by od něj čekala a vzhledem k množství šípů prolétajících kolem stěžně to také mohl být jeho poslední plán.

Kněžka zažila okamžik zoufalství. V průběhu mnoha staletí svého života až příliš často milovala a ztrácela a nemohla si dovolit přijít i o Elkantara. To ale nebylo v jejích rukou. A tak jen tasila zpívající meč, podržela ho nad hlavou a načerpávala z jeho strašidelných vysokých tónů sílu Eilistraee.

Kouzelný zvuk povzbudil kněžky, které ji následovaly. Pět dalších mečů se zalesklo ve slabém světle a přidalo se ke sboru, který jasně zněl nad řinčením zbraní a výkřiky umírajících.

Hluboko pod bitvou na palubě lodí ležela Iljrene se svými kněžkami na dně a pozorovala skrytý portál. Náhle z pevného kamene vyrazila skupina drowích žoldnéřů, nepochybně reagujících na volání z napadených lodí. Bojovníci okamžitě vyrazili vzhůru, zcela zaměření na stínové tvary lodí.

Iljrene pečlivě počítala, dokud třicátý drow neproplul kolem jejího úkrytu a nezamířil k bitvě. Podle informací nasbíraných špehy se nezdálo pravděpodobné, že by uvnitř bylo víc než třicet temných elfu. Posledních deset tedy představovalo pro ně určené cíle. Když i ti přeplavali kolem, pokynula vojevůdkyně hlavou a každá kněžka vyrazila za jedním terčem. Ženy udeřily zezadu, každá jedním úderem podřízla hrdlo a zároveň uvolnila přívěsek, Iljrene s takovou taktikou neměla sebemenší potíže, koneckonců šlo o přepadení ze zálohy, a ne duel.

Vítězné kněžky připlavaly dolů k portálu, sevřely přívěsky v rukou a všech deset se protáhlo magickými dveřmi. Lapající po dechu a promáčené až na kůži se vykutálely na kamennou zem tunelu.

Přímo pod nohy asi čtyřiceti strážných.

Drowí muži se na okamžik zarazili, očividně překvapení náhlým zjevením nepřátelských sil, Iljrene vyskočila na nohy a tasila meč. Využila překvapení kupců, aby poskytla trochu času neméně zaskočeným kněžkám.

Čtyři na jednu, blesklo jí hlavou, zatímco zaútočila na nejbližšího muže. Úzký tunel jistě část nevýhody smazával – nevešli se do něj víc než čtyři bojovníci vedle sebe – ale nepřátelé mohli padlé nahrazovat mnohem rychleji a déle. Zatímco sekala, uskakovala a tančila, rozhodla se drobná vojevůdkyně, že ještě než ji bude muset nahradit jiná kněžka, nepříznivý poměr o něco sníží.

Zlaté mince, celá hora, se pohnuly pod Lirielinýma nohama. Magické zbraně, sochy nezměrné ceny a vázy, a hudební nástroje byly navršeny kolem zlatého a diamanty vykládaného kopce. Drowí elfka si dlouze a tiše s úlevou vydechla; dostala se do jeskyně s dračím pokladem.

Liriel se sehnula a zvedla u nohou jí ležící třpytivý černý safír, který sem umístila Zz’Pzora. Kouzly opředený kámen představoval konečnou složku k otevření portálu do Nisstyreho pevnosti. Liriel se však nezdržovala tím, že by oslavovala. Opatrně začala sestupovat z drahocenné hromady a s každým krokem spouštěla drobnou lavinu zlatých mincí. Obvykle sebemenší narušení dračího pokladu přilákalo a zároveň rozzuřilo jeho majitele. Zvuky přicházející z Pharxova doupěte však svědčily o tom, že Zz’Pzora se úkolu ujala s neobvyklým zápalem a dychtivostí. Drak byl dokonale rozptýlený.

Liriel nechtěla na náladovou saň příliš spoléhat, a tak co nejrychleji proběhla tunelem vedoucím do obytné jeskyně. Vysoko seshora k ní doléhaly kameny tlumené zvuky bitvy, ale okolní chodby byly pusté a prázdné. Pak, u prahu jedněch zavřených kamenných dveří, zahlédla stříbřité světlo. Připlížila se blíž a opatrně je otevřela.

V malé komnatě seděl zrzavý kouzelník. Zahalený do přehozu studoval ve světle svíčky Poutníkův amulet.

„Tak jak to jde?“ zeptala se Liriel posměšně.

Nisstyre při zaznění jejího hlasu nadskočil a obrátil se k ní. Byl hubenější, než jak si ho pamatovala, a černé oči se mu ve vyzáblém obličeji nezdravě leskly. Rubín v čele plál jasně rudým světlem. „Jak funguje?“ chtěl vědět. „Nechce se poddat žádné drowí magii!“

„Ráda ti poskytnu ukázku,“ vyzvala ho dívka. „Dej mi ho a pak mě vyzkoušej v boji!“

„Nechci ti ublížit.“

„Bojíš se snad?“ posmívala se Liriel.

Kouzelník se ušklíbl a natáhl levou ruku. Prsten ze zlata a onyxu, který kdysi patřil Kharza-kzadovi Xorlarrin, se zaleskl ve světle svíček. „Porazil jsem tvého učitele. Mohl by si snad žák vést lépe?“

Liriel pokrčila rameny. „Ber to z druhé strany: chceš jisté informace a dostaneš je ze mě jenom tak, že mě zabiješ a promluvíš si s mým duchem.“

Drahokam v Nisstyreho čele znovu zaplál, tentokrát jasněji. Trhl sebou a tvář se mu zkroutila bolestí a zoufalstvím. Hodil amulet Liriel a náhodou při tom shodil svíčku, která okamžitě zhasla. Místnost se ponořila do naprosté tmy.

„Tak dobře, budu s ní bojovat!“ zakřičel. „Když musíš, dívej se, jenom u všech bohů drž ten svůj prokletý jazyk za zuby!“

Liriel mu věnovala pátravý pohled. Kouzelník nemluvil s ní, ale s neviditelnou osobou. Někdo je mohl slyšet, a podle všeho také i vidět. Někdo, kdo ji chtěl mrtvou. Rychle mrkla na Nisstyreho rubínové oko a v hlavě se jí začal rodit plán.

Rychle se sehnula a zvedla Poutníkův amulet. V něm zachycená drowí magie – její vlastní magická esence – se do ní se slastným pocitem nahrnula zpět. Připravená kouzla temných elfů jí zatančila před očima. Poprvé po mnoha dnech se cítila celá. Krátce zlaté pouzdro políbila a pověsila si amulet kolem krku. Pak rychlým mávnutím ruky vyslala Nisstyreho směrem první ze svých zbraní.

Záblesk pulsující energie rychle letěl na kouzelníka, avšak Nisstyre byl rychlejší. Zmizel a magická střela prolétla jeho pomalu se ztrácející tepelnou stopou a narazila do zdi.

V tu chvíli se stěny začaly otřásat. Ve stropě se objevily praskliny, které se okamžitě rozběhly všemi směry. Země pod Lirielinýma nohama se zachvěla a v uších jí zaduněl hřmot, jako kdyby sama země bolestně vykřikla.

Lirielinou první reakcí byl strach doprovázený nepřekonatelnou touhou uprchnout. Jen jednou předtím zažila takové otřesy, ale celý život slýchala příběhy o strašných škodách doprovázejících posuvy půdy. Ztracené hlídky, zřícené tunely, celá města pohřbená. Drowové, kteří prožívali svůj život s tunami kamení nad hlavou, se ničeho nebáli víc.

Pak si vzpomněla na amulet a obnovené schopnosti. Přivolala levitační kouzlo, vystoupala nad třesoucí se podlahu a hladce doklouzala ke dveřím. Ven se dostala právě ve chvíli, kdy povolil strop. Kámen se sesul s hromovým duněním a v opuštěné chodbě se zvedl oblak prachu.

Mimo Nisstyreho komnatu vládlo ticho a klid. Liriel se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. „Zemětřesení“ bylo kouzelným útokem omezeným jen na jednu místnost. Za takovou strategii musela Nisstyremu tiše zatleskat – útok byl zaměřený na vyděšení drowího protivníka. Vrátila se zpět do jeskyně s pokladem. Jaké jiné místo by si Nisstyre mohl pro bitvu vybrat? A jakého lepšího spojence by mohl chtít než draka? Kouzelník očekával, že se mu dostane děsivé převahy. Nemohl tušit, že se do hry zapojil ještě jeden drak.

Přesto však chodbami spěchající Liriel pochybovala, že by Zz’Pzora dokázala vyrovnat šance. Doposud pomohla vždy, ale Liriel věděla, že takové stvoření může v kterémkoliv okamžiku zradit. Jejich spojenectví bylo postavené na předpokladu, že si navzájem nemohou věřit. Liriel bohužel znala saň stejně dobře jako sama sebe.

Dokonce i v oslabeném stavu byl Nisstyre schopný soupeř. V okamžiku, kdy mladá elfka vstoupila do jeskyně, byla smetena zamáváním obřích křídel. Liriel se rychle odvalila a na nohy vyskočila s vrhacími noži připravenými k hodu. Tři z nich okamžitě vrhla na obřího netopýra – nočního lovce, největšího a nejnebezpečnějšího netopýra Temných říší – ještě před tím, než si uvědomila, že se jedná jen o iluzi. Skutečné nebezpečí se nacházelo padesát kroků za ním. Nisstyre, usazený na hromadě zlatých mincí, pomalu zdvihl ruku, ve které držel hůlku, a namířil ji jejím směrem.

Liriel zkusila svůdnou pózu. „Rozmyslela jsem si tvoji nabídku,“ zapředla. „Jestli stále hledáš družku, byla bych poctěna.“

Přesně jak čekala, zazářil rubín na Nisstyreho čele jasným světlem. Kouzelníkova ruka poklesla a on se nejistě zakymácel, jako kdyby ho srážela síla hněvu neznámého pozorovatele.

„Stále mám tu mapu, kterou jsi mi dal,“ lhala Liriel sladce. „Za pár dní můžeme být spolu v tvé lesní pevnosti. O amulet se můžeme podělit, přesně jak jsi mi slíbil. Jen pomysli na sílu, kterou bychom spolu mohli ovládat! A já bych ti pak pomohla zbavit se tamtoho, přesně jak jsem slíbila.“ Ukázala na rubín, který se v tom okamžiku skoro chvěl zhmotněnou zuřivostí.

„Ona lže,“ zašeptal Nisstyre s tváří zkřivenou agónií. „Ano, ano – dokážu svoji věrnost.“ Znovu zvedl hůlku a zamířil na cíl.

Ale Liriel mezitím sáhla po vlastní zbrani – smrtícím a unikátním drowím kouzlu, které se nikdy dřív neodvážila vyzkoušet. Rychle sebrala z hromady trpasličích kostí u nohou zub a hodila ho po kouzelníkovi. V tom okamžiku se mu ruce zmučeně zkroutily do spárů. Hůlka spadla mezi zlaté mince, ale Nisstyreho pozornost byla plně soustředěná na odpornou metamorfózu. Palec se mu scvrkl a vyrostla na něm kulatá hlavička s kusadly. Prsty se zvětšily a rozdělily se na dva, čímž vytvořily osm dlouhých a chlupatých končetin. Co bylo dřív obratnou kouzelníkovou rukou, stalo se chlupatým černým pavoukem. Bezmyšlenkovitě hladový se stočil k paži hostitele a začal se krmit. Na okamžik zůstal Nisstyre omráčený děsem a bolestí a jen zíral, jak se pavouk smrti prožírá vzhůru paží. Pak se vzpamatoval a začal koktat slova kouzla, které by zlomilo smrtící zakletí.

Liriel mezitím pátrala po další zbrani. Znala hůlku – však ji také vyrobil Kharza – a věděla, jaký bude Nisstyreho příští útok. Zuřivě se prohrabovala nashromážděným bohatstvím. Zz’Pzora tvrdila, že viděla magické zrcadlo – lhala jí snad?

Čerstvě uzdravený Nisstyre sklouzl o pár stop níž a sehnul se pro hůlku. Zdvihl ji nepoškozenou rukou a zamířil na Liriel. Proud plamene žhavějšího než dračí dech vyrazil k dívce.

Přesně v tom okamžiku Liriel úspěšně nalezla hledaný předmět. Prsty sevřela kolem zlaceného rámu a prudce zrcadlo přemístila mezi sebe a kouzelníka. Zavřela oči a odvrátila hlavu od spalujícího světla. Kouzlo dračího dechu zasáhlo stříbrnou plochu zrcadla a obrátilo se zpět k sesílateli.

Nisstyre v panice vytřeštil černé oči. Plamen zasáhl mince u jeho nohou a roztavený kov pohltil jeho nohy. Výkřiky utrpení, které mělo postihnout Liriel, se téměř nedaly poslouchat.

Následky působení dračího dechu byly úchvatné, ale krátké. Během několika málo chvil zlatá hromada ztuhla natolik, že opět dokázala unést Lirielinu váhu. Vyšplhala po ní k umírajícímu nepříteli a sklonila se k němu. Rubín vypadal, jako kdyby vylézal ven z čela, a jeho světlo sláblo spolu s kouzelníkovou unikající životní silou. Liriel ho vydloubla ven a usmála se do něj, jako kdyby byl neviditelný pozorovatel přímo před ní.

„Prohrála jsi,“ pronesla stručně. Pak kámen odhodila na hromadu dalších.

Fjodor se plazil po břiše tunelem vedoucím k dračímu doupěti. Následoval Zz’Pzoru. Bylo zvláštní sledovat, jak se tělo purpurové temné elfky mění v plazí. Její současná podoba bude bezpochyby ještě působivější. Fjodor za všechna léta cestování a boje žádného draka neviděl. V jeho době nebyli tak hojní jako ve starých příbězích. Brzy však spatří ne jedno, ale hned dvě tato stvoření. Jedno z nich slíbil zabít; druhé slíbilo zabít jeho.

Takovou smrt by si mnoho rašemenských berserkrů nezvolilo, přesto byl Fjodor s osudem spokojený. Ačkoliv byl vyhoštěný z milované země, zemře v bitvě a se ctí. A to bylo víc, než by si zasloužil.

Konečně byla mučivá cesta za ním. Na druhé straně tunelu bylo dračí doupě, obrovská jeskyně rozdělená na dvě části ostrými stalaktity připomínajícími špičaté tesáky a posetá kostmi Pharxových nedávných „jídel“. Uvnitř byli dva draci sevření v plazím objetí. Jedním z nich byla nepochybně Zz’Pzora – nádherné stvoření s dvěma hlavami, purpurovými šupinami a obřími křídly barvy ametystu. Byla ohromná – alespoň padesát stop od špičky ocasu k nozdrám – ale byl to Pharx, kdo Fjodora připravil o dech. Dračí samec dosahoval dvojnásobné velikosti, byl obrněný tmavě kaštanovými šupinami a ozbrojený zuby velikosti dýk a drápy připomínajícími zakřivené scimitary. Tohle, uvědomil si Fjodor s obdivem, je stvoření, které se zavázal zabít.

Z dalšího tunelu dolehlo do jeskyně slabé zasyčení a výkřiky smrtelného utrpení. Pharx okamžitě zvedl hlavu jako obří lovecký pes nasávající vzduch. „Moje zlato,“ zamumlalo stvoření dunivým hlasem. Vymotal se z objetí purpurového draka a kolébavě se rozběhl k chodbě. Hlavu držel při zemi, aby se nepraštil o nízký strop. „Moje zlato se taví! Musíme ho chránit!“

Jak se drak přiblížil k úkrytu, skočil Fjodor do jeskyně a tasil meč. Vší silou sekl a zasáhl tvora mezi oči. Pharx se na místě zastavil, zatřepal hlavou a rozzlobeně si odfrkl. Tupý meč nepronikl šupinami, jen draka na okamžik omráčil.

Zz’Pzora využila situaci. Roztáhla křídla a skočila na Pharxe jako útočící jestřáb. Spáry se zachytila za svislé šupiny samcova břicha, křídly obalila ostny na hřbetě a oběma hlavami se vrhla po jeho krku. Dračí zbrojí mohly proniknout opět jen dračí zuby a Pharx i přes svou velikost nedokázal menší samici setřást. S jednou hlavou by si možná poradil, ale ne se dvěma. Sevřená ve smrtícím objetí se obě stvoření převalovala a zmítala na zemi. Zz’Pzořina křídla byla nejdřív proděravěna a pak roztrhána samcovými ostny, přesto se stále nepouštěla – zuby skřípaly a hlavy sebou trhaly sem a tam, jak se snažila proniknout skrz pevné šupiny.

Fjodor obcházel to střetnutí titánů a čekal na příležitost k útoku, avšak oba tvorové byli v tak těsném sevření, že nemohl udeřit, aniž by zasáhl i druhého. Konečně se Pharxův ocas škubnutím odtrhl od Zz’Pzory. Rašemenec přiskočil a sekl. Nebylo to nic moc, ale mohl samce alespoň rozptýlit a trochu Zz’Pzoře pomoct.

Pharxova obří tlama se otevřela a vydala řev vzteku a bolesti, který otřásl jeskyní. Pak tvor obrátil hlavu k Zz’Pzořině hřbetu a zhluboka vydechl. Z jeho tlamy se vyvalila zhoubná karmínová mlha. Ta ulpívala na hřbetu samice, a kdekoliv se ho dotkla, začaly šupiny tát jako sníh na slunci. Obě její hlavy zavřískly a Zz’Pzora ztratila výhodu sevření sokova hrdla.

Vtom znovu zasáhl Rašemenec. Mečem bodl hluboko do jedné z děr, kterou se jejím zubům podařilo vypáčit, a celou vahou se opřel o jílec, dokud kov nezaskřípal o kost. Pak se vrhl stranou a dlouhou pákou v Pharxově hrdle vytvořil smrtící oblouk. Drakovi se z tlamy vyvalila krev a uhasila podivný plamen, který prožíral Zz’Pzořiny šupiny.

Samice se odpoutala od umírajícího samce a v očích jí zářilo kruté potěšení z boje. „Jdeme,“ zahřímala a nejisté vyrazila z jeskyně. „Nemá smysl, aby si Liriel užila všechnu zábavu!“

Pomalu a jen za cenu velkých obětí se Iljrenina jednotka probíjela k sálu s pokladem. Drobná kněžka byla víc než jednou zraněná a ze šatů jí odkapávala mořská voda s krví. Přesto ani na chvíli nezaváhala. Jako kdyby nevnímala bolest a nevšímala si padlých kněžek. Měla úkol a hodlala ho splnit. Jakmile budou lodě obsazeny a drowí děti zachráněny, povede Qilué družinu do kupecké pevnosti, Iljrene se musela postarat, aby se nesetkali s nepřekonatelným odporem.

Liriel vzhlédla, právě když se Zz’Pzora protáhla do jeskyně s pokladem. „Dostala jsi kouzelníka, jak vidím,“ pronesla levá hlava. „Pharx je také mrtvý.“

Temná elfka se usmála. „Tvoříme dobrý pár, Zip.“

„To ano,“ pokývaly obě hlavy na souhlas. Zdálo se, že ještě chce něco dodat, ale vtom se levá hlava zavlnila a bezvládně se zhroutila na krví zbrocené šupiny.

Pravá hlava na to shlédla a podivně se zatvářila. „Toho jsem se bála,“ řekla a tváří napřed padla do hromady zlata.

Liriel při pohledu na strašné zranění na jejích zádech vytřeštila oči. Šupiny zmizely a maso pod nimi vypadalo, jako kdyby ho zasáhla záplava kyseliny. Drowí elfka se vrhla kupředu a sevřela nehybnou hlavu přítelkyně.

„Proklatě, Zip,“ vzlykla.

Do očí levé hlavy se na okamžik vrátil život. „Můj život čítal víc než dvacet tisíc dní,“ řekla smířeným hlasem. „A tenhle byl z nich nejlepší.“ S těmi slovy Zz’Pzora zemřela.

Pravá hlava se zachvěla a zvedla se ze zlaté hromady. „Jedna dobrá rada,“ dodala rychle slábnoucím hlasem. „Nevěř tomu člověku. Je to naprostý šílenec! Slíbil, že mě bude následovat do Pharxova doupěte a pomůže mi bojovat. Výměnou mi nabídl, že kdyby se obrátil proti kněžkám, mám ho na místě zabít. Nejlepší obchod mého života!“ Pravá hlava se zašklebila, ovšem ne Lirieliným směrem. „Odteď je to na tobě.“ S těmito slovy jí zmatněly oči a následovala družku do temnoty.

Dlouhou chvíli se Liriel jen pohupovala a dál držela obří hlavu v klíně. Tak často myslela na vysokou cenu, která se platí za důvěru a přátelství, ale nikdy nepomyslela na to, že by mohla být požadována i po někom jiném. Pak ji probral stále sílící hluk boje, kterému se konečně podařilo proniknout clonou dívčina zármutku a bolesti. Liriel si uvědomila, že Iljrene a její kněžky nakonec přece jen narazily na odpor.

Opatrně položila Zz’Pzořinu hlavu a postavila se. Vzápětí sebou škubla, protože nečekaně stanula tváří v tvář Fjodorovi. Konečně jí došel význam Zz’Pzořiných posledních slov.

„Vypadni odsud!“ zakřičela a strčila ho k tunelu. „Ty tvrdohlavý, hloupý… člověče!“

„Je příliš pozdě,“ odpověděl Fjodor zoufajícím si hlasem. Obrátil pohled k blížícímu se boji a ruku sevřel na jílci meče. Liriel se opět zdálo, že roste a nabírá sílu. Znovu přicházelo bojové šílenství a tentokrát bezpochyby to konečné.

Lirieliny prsty se sevřely kolem amuletu. Naposledy si vychutnala drowí dědictví.

„Ten rituál na přivolání bojové zuřivosti! Udělej ho!“ poručila.

Fjodor jí věnoval překvapený pohled, ale už se nedokázal tak kontrolovat, aby odporoval přímému příkazu. Čarodějnice velely rašemenským berserkrům a on

již před dlouhou dobou přijal Liriel jako jednu z wychlaran. Pozdvihl tedy hluboký hlas k písni, která v jazyce jeho domoviny oslavovala blížící se bitvu.

Temná elfka mezitím otevřela amulet. Vytrhla čutoru s jhuildem od Fjodorova opasku a zuby ji odzátkovala. Pak ji pomalu a opatrně naklonila nad drobným pouzdrem. Liriel netušila, jestli rituál bude stačit k tomu, aby udržel a ovládal berserkrovskou magii. A jestli vůbec bude fungovat, pak jen dočasně. Zachrání však život jak Fjodorovi, tak drowům, které by jinak pobil. Nikdo další, přísahala si Liriel, nesmí zaplatit za její chyby.

Píseň náhle skončila a Rašemencovy oči ztratily přítomný pohled. Liriel ho v pádu zachytila, lhostejná k tomu, že se vzácná láhev s ohnivým vínem zakutálela mezi ostatní poklady. Tmavé vlasy na Fjodorově zátylku rozdělovala hluboká rána a skrz proud krve Liriel zahlédla kost.

Vzhlédla vzhůru. Nad nimi stál se zakrvaveným mečem v ruce Gorlist. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesl s chmurným zadostiučiněním.

Temnou elfku ovládla chladná zuřivost, která zcela zastínila zármutek. „Souboj nablízko,“ vyzvala bojovníka, který se sebevědomě ušklíbl a přikývl. Opatrným a nenápadným pohybem Liriel znovu uzavřela amulet a uvěznila tak magii Temných říší. Postavila se a tasila dýku. Zbraně obou drowů se se zařinčením srazily a smrtící tanec byl zahájen.

Liriel okamžitě zjistila, že Gorlistovy schopnosti dalece převyšují její. Nejdříve dokázala jen odrážet jeho zuřivé, drtivé údery. Muž byl vyšší, těžší a mnohem zkušenější. Dlouhé hodiny cvičení se ale vyplatily a Liriel bojovala s větší zručností, než by sama čekala. Přesto věděla, že v boji Gorlista porazit nemůže. Její jedinou šancí bylo porazit ho rozumem.

Koutkem oka zahlédla, že portálem dovnitř vstoupila Qilué následovaná kněžkami. Nevšimly si jí a přes hluk větší bitvy, která se právě přelila do jeskyně s pokladem, ji nemohly ani slyšet. Drowí ženy tasily zpívající meče a rozběhly se k ústí tunelu, aby se střetly se žoldnéři, které Iljrene neúnavně tlačila zpět.

Náhle Liriel věděla, co je třeba udělat. Pomalu se záměrně nechala zatlačovat zpět k neviditelnému portálu, který vedl k lodím Dračího pokladu. Jestli byla Qilué tady dole, nepochybně to znamenalo, že situace nahoře je pod kontrolou.

Když se dostala k portálu, předstírala zakolísání. Gorlist se ve vidině neodvratného vítězství vrhl do útoku. Liriel se rychlostí blesku vznesla do vzduchu a kopem s otočkou poslala bojovníka skrz portál. Gorlist zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval.

Liriel ze vzduchu, seslala kouzlo, které bránu uzavřelo a odřízlo jejího protivníka venku. Až pak se pomalu snesla k zemi a rychle se rozhlédla po jeskyni. Několik kupců stále bojovalo, ale většina z nich padla pod zpívajícími čepelemi kněžek Temné panny. Konečně se mohla věnovat Fjodorovi.

Doběhla k němu, sklonila se a zjistila, že stále dýchá. Rukou přítele objala a sklonila hlavu v upřímné modlitbě za jeho život. Liriel sice žádnou bohyni nejmenovala, nepochybovala ale, kdo jí naslouchá.

Přesně tak ji později našla Qilué. Kněžka položila ruku na dívčino rameno. Liriel vzhlédla. Zjevně si nebyla jistá, co by kněžka mohla teď, když bylo po bitvě, udělat. Pevně sevřela amulet v ruce a ve zlatých očích jí zaplál vzdor. „Nisstyre je mrtvý a následovníci Vhaerauna jsou rozprášeni. Poutník je Fjodorův a můj. Zasloužili jsme si ho!“ zavrčela.

Kněžka se na divokou mladou elfku usmála. „Ještě ne,“ řekla, „ale mám silný pocit, že jednou k tomu dojde.“

26.

Stezky

Černý rubín zářil ve světle svíček krvavou červení. Shakti Hunzrin se sklonila nízko nad misku a krátkozrakýma očima se vpíjela do scény, která jí byla magicky předložena. Nisstyre byl mrtvý a Lirielin poslední posměšek jí neustále zněl v hlavě. Tenhle pohled však jednoznačně dokazoval, že nakonec neprohrála.

V temném kruhu věštecké misky se skvěla ošklivá tvář Shaktina nového spojence – tvora z jiné sféry. Ne z Propasti, ale z jiného, mnohem méně známého místa. Jen málo drowů vědělo o existenci těchto tvorů a ještě méně se jich s nimi spojovalo. Ti, kteří tak učinili, kráčeli po tom nejtenčím ledě. Na druhém břehu čekal příslib velké moci, ovšem neustále hrozilo proboření se do temných vod šílenství a nekonečného otroctví. Riziko to bylo nesmírné, ale stejně tak i odměna.

Shakti Hunzrin si vyvinula chuť na oboje, a to téměř ve stejné míře.

V Promenádním chrámu truchlili následovníci Eilistraee nad padlými a věnovali se podle tradičního zvyku zraněným: tancem a zpěvem. Strašidelná cizí hudba naplňovala jeskyni po celé dny. Některé písně sloužily jako modlitby za vyléčení a jiné jako oslava vítězství ve jménu Temné panny.

Vyvolení nacházeli v tanci sílu a útěchu, přesto si stále dokázali najít dost času na praktičtější záležitosti. Drakovo bohatství bylo přidáno do chrámové pokladny, aby posloužilo všem, kteří utrpěli nebezpečími Přístavu Lebek. Část peněz měla být použita na výchovu a výcvik drowích dětí, které byly přidány mezi obyvatele Promenády. Qilué se úkolu ujala osobně a se stejným zápalem, s jakým saň hlídá vejce.

Ani Liriel nezahálela. Pracovala a tančila po boku stříbrovlasé drowí elfky a věnovala se čemukoliv, co bylo právě třeba udělat. Čas od času se vypravila do Přístavu Lebek, kde hledala dobrodružství a plánovala další kroky. Nesměla zapomenout na to, že většinu cesty má stále před sebou a potřebná runa není v jejích představách dosud plně zformovaná.

Také se často zdržovala v chodbě před Fjodorovou komnatou. Zranění se mu sice hojila, ale velmi pomalu, a tak k němu byla vpuštěna až třetího dne po bitvě. Musela mu toho hodně říct, potřeboval vědět, co ho čeká.

Rašemenec naslouchal všemu, co mu Liriel o runové magii řekla. Nejdříve vyprávěla o formování, kdy se během objevné cesty vytvářela podoba runy. Pak o rytí runy do kmene posvátného stromu jménem Potomek Yggsdrasilův za použití dlátka skrytého v těle Poutníkova amuletu. A nakonec o seslání kouzla, které změnilo získanou moudrost v sílu.

„Takže vidíš, že musím jít na Ruathym. Už jsem zaplatila za cestu. Loď odplouvá za několik dní.“

Fjodor přikývl a uchopil ji za ruku. „Je správné, že musíš jít, má malá vráno. V mé zemi by žádná wychlaran ani nezvážila, že by se vzdala moci ve prospěch někoho jiného, jako jsi to ty udělala v dračí jeskyni. Nikdy na to a ani na tebe nezapomenu.“

Drowí elfka se na něj upřeně zadívala. Nejdřív se dostavilo pochopení, následované zuřivostí. Vyškubla ruku z jeho sevření a vyskočila na nohy. Hlavu držela vysoko vztyčenou a oči jí planuly. „To máš po tom všem o mně tak nízké mínění? Nebo snad pochybuješ, že nejsem dostatečně mocná kouzelnice, abych Poutníka ovládla pro nás pro oba?“

„O to nejde,“ řekl pochmurně. „Nepochybuji ani o tvém přátelství, ani o tvé moci. Cesta, kterou popisuješ, však není pro mě.“

Liriel o krok couvla. Nikdy ji nenapadlo, že by s ní Fjodor prostě nechtěl jít. „Ale to je země tvých předků!“ snažila se ho přesvědčit.

„Je to skutečně vhodná dajemma,“ souhlasil Fjodor zvolna a roztával pod příslibem v jejích očích, „ale nechci tě ohrozit. Je pro tebe velmi riskantní cestovat se mnou v takovém stavu.“

Tak o tohle tedy jde, ulevilo se Liriel. Lidé se starají o tak podružné věci! Riziko!

„Rozhodně to není nudné,“ souhlasila šťastně a posadila se na kraj postele. „Musíš se ale dát rychle dohromady, loď odpluje, jakmile kapitána propustí z vězení. Nemyslela jsem si, že by právě v Přístavu Lebek mohl někdo takhle skončit, ale Hrolf Nezkrotný má na podobné věci nos. Opravdu, říkám ti…“

Fjodor si s úsměvem položil hlavu na polštář a spokojeně vyměnil roli vypravěče za posluchače. Se vzrůstajícím vzrušením naslouchal tomu, jak před ním Liriel nastiňuje plány, které dalece přesahují jeho vlastní představy o dajemmě. Dokonce ani on, tkadlec snů, se podobných neodvážil. I kdyby se mu nakonec nepodařilo záchvaty ovládnout, tahle výprava za pokus rozhodně stála.

Nejvíc ho však potěšilo vědomí, že jejich společná cesta je teprve začátkem.